Časopis Naše řeč
en cz

Nč. leda

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Úvodem dvě poznámky: jednu vlastní a jednu cizí.

V článku Nové umění a nová kritika v Nových Čechách XI (1928), 261 napsal J. L. Fischer tuto větu: »Jestli se pak v tomto směru postuláty marxismu a kapitalismu podstatně kryjí, lze bez nesnází konstruktivismus uvésti v soulad s marxismem, leč že v marxistickém pojetí konstruktivismu bude podtržen zřetel k sociální funkci jednotlivých technických výtvorů.« Není zajisté nesnadno poznati, že se výraz leč že do této věty nehodí.

Přede dvěma lety upozornil redakci NŘ. p. generál Frant. Veselý, že jsme doporučili v NŘ. VII, 144 spojku leda ve větě: »Trest vztahuje se také na zločiny spáchané na bývalém presidentu atd., leda že tyto osoby byly své hodnosti zbaveny«, ačkoli prý Mašín v své poslední příručce praví, že se leda užívá jen po záporu. Pisatel připojil k svému pozorování pochybnost, že je toto poučení správné, a prosbu, aby se NŘ. o té věci vyslovila.

Mašín v obou vydáních svého Slovníku vykládá opravdu o slovech leč a leda, že jsou to spojky vylučovací, že se jich užívá po záporu jako než a že leč = leda. Je možno říci bez dlouhých výkladů už napřed, že je to poučení nesprávné anebo aspoň povrchní. Přece snad nikdo nebude tvrdit, že věta »toho je schopen leda blázen« je věta nesprávná proto, že je v ní užito výrazu leda po slovese kladném, ani že se věta »nemíval k obědu leč hrách« shoduje smyslem úplně s větou »nemíval k obědu, leda hrách«. I z příkladů, které uvádí M. na dotvrzení svého výkladu, je každému Čechovi jasné, že ani po záporu není leda totéž co leč. Píše-li na př. Jirásek: »nevycházela leda na rozlehlý dvůr nebo do zahrady«, cítíme dobře, že tím chce říci, že nechodila skoro nebo vlastně nikam; čteme-li však jinde, že nevycházela leč v průvodu starší dámy, znamená to, že vycházela a třeba dost často, ale vždycky [218]jen ve společnosti někoho. Píše-li Gebauer, že »žádný jazyk není bez vlivu jazyků jiných, leda je-li od nich úplně odloučen«, je platnost a dosah podmínky zcela jiný, než čteme-li na př., že ta nebo ona hláska se nemění, leč je-li nepřízvučná.

Mezi slovy leč a leda rozdíl tedy je; to si uvědomuje každý Čech již pouhým jazykovým citem i přes vadný výklad teoretikův. A je mezi nimi rozdíl nejen formální, který se jeví hlavně v tom, že částice leda může stávati i ve větě kladné, nýbrž — a to je hlavní — i velmi patrný rozdíl významový. Ukázati, v čem záleží tento význam, je úkolem tohoto výkladu. Případy položené v čelo tohoto článku ukazují, jaký zmatek způsobuje v jazyce výklad nesprávný;[1] nejen stírá rozdíly, které si jazyk ve spisech vynikajících spisovatelů vytvořil, nýbrž rozviklává i správné cítění jazykové a budí nedůvěru k výrazům nade vši pochybnost správným.

Posuzuje v ČČM. 1836 (str. 233) čtvrté vydání Nejedlého mluvnice (Lehrbuch der böhmischen Sprache für Böhmen von Johann Nejedlý), napsal Palacký: »Když to pro Čechy psáno, proč ne po česku? Takliž dalece odcizil se sám sebe národ náš, že již jazyku svému mateřskému, leda jazykem cizím, naučiti se neumí?« Byl by mohl zajisté napsati také, že se Čechové neumějí učiti česky leč cizím jazykem, že se dovedou učit svému mateřskému jazyku jen prostřednictvím němčiny (a že by tedy měly býti také mluvnice české), ale každý, kdo srovná stilisaci Palackého s tím, co klademe vedle ní jako jiný možný způsob vyjádření téže myšlenky, cítí zajisté rozdíl mezi obojí stilisací i ono plus, kterého dosáhl Palacký, uživ slova leda místo spojky leč. Slůvko leda zesiluje dojem odporu, který tu Palacký vyjadřuje proti stálému a výhradnímu užívání cizí řeči, t. j. němčiny, v českých mluvnicích pro Čechy, chce říci nejen, že by se takové knihy měly psáti také česky, nýbrž že by se k cizímu jazyku mělo sahati jen v nejnutnějších případech anebo raději vůbec ne. Částice leda se tedy liší od partikule leč především tím, že je zbarvena citově a že to, co vylučuje, vylučuje s mnohem větším důrazem a vehemencí než pouhé leč.

Jak se jeví toto citové zbarvení ve významové stránce výrazu leda, která je dnes ustálena, t. j. která zůstává v platnosti i ve výroku proneseném bez afektu? Řekneme-li o něčem, že o tom nevěděl leč otec, vylučujeme ze záporného obsahu věty prostě jediný případ. Píše-li však Jirásek o Žalmanově bibli, kterou starému Perlinčanovi úředně zabavili, že »zajisté nikdo nevěděl o jeho bibli, které si uhájil, když všechny jiné knihy mu vzali, leda malý Fran[219]tík« (Jir., Sp. 2, 20), vylučuje se tu[2] také jediný případ, ale cítíme dobře, že je to případ zvláštní, výminečný, neboť od malého Frantíka by se byl Žalman nejméně nadál prozrazení. Tak bývá i jindy. V dokladě z Jiráska výše už citovaném »nevycházela, leda na rozlehlý dvůr a do zahrady« je rovněž vidět, že ani tu nejde o prosté vyloučení jednoho případu z řady možných případů, nýbrž o případ zvláštní, jehož vyloučením se rozsah platnosti určitého slovesa skoro nemění (nevycházela vlastně nikam). Takový případ může být vyjádřen i větou. Na př.: Také ho nikdy neslyšíš smáti se, leda řekne »hm«, Pravda, Krejčí Fort. 6; mezi lidi Mariján nechodil nikam, ledaže jednou za čas v neděli klusával do městečka Rais, Sp. 8, 177 a j.

Jako leč, může též leda stávati i v takových větách, které jsou záporné jen smyslem. Na př.: Ale nyní málokdo sem (na Jivno) zabloudí. Leda tak o velikém honu na chvíli Jir., Sp. 6, 47 (tedy málokdy); jinak byl svět zavřen a málokdo o něj zavadil; ledaže tu ten z městečka se vydal na vandr t., Sp. 23, 13 atd.

Ve všech takových větách tvarem nebo smyslem záporných by mohla místo částice leda státi partikule leč, ale základní citový přízvuk částice leda jeví se v těchto všech dosud uvedených případech tím, že se jí vylučuje a vyjímá ne případ kterýkoli, nýbrž případ krajní. Nevychází-li kdo, leda na dvůr, je to krajní možnost vycházky, protože vycházka jen na dvůr přestává býti skoro už vycházkou; řeknu-li o někom, že ho nikdy není slyšet se smát, leda že řekne »hm«, je to zase krajní výminka, protože to už ani není smích, nýbrž jeho pouhý surogát, pouhý zvuk, aby nevzniklo trapné mlčení atd.

Ale mezi leč a leda je ještě další rozdíl, formální. Leč je spojka jako než; proto se v proudu řeči připojuje těsně k výrazu, z jehož rozsahu se nějaký případ vylučuje; nikdo leč ty, neznám leč tebe atd. Ale partikule leda se spojuje s ostatním obsahem záporné věty volně, stojí v něm samostatně, a tato jistá samostatnost se projevuje v řeči pausou, kterou se výraz uvedený částicí leda odděluje od ostatního obsahu. Na př.: v polích se neozvala píseň, leda skřivanova Jir., Sp. 19, 206; práce, v které ho nikdo nerušil, leda on sám Mrštík, Poh. máje 139; málokdo sem zabloudí. Leda tak o honu (v. výše). A tak vždycky. Proto také v pořádku slov má [220]leda víc volnosti než spojka leč n. než a může státi i na jiném místě než před výrazem, který uvozuje, je-li naň položen zvláštní důraz. Na př.: stromy nesly ovoce, až se prohýbaly, a planá hruška nic — trpké hrušky leda Herben, Do třet. 206; kdo vám dá za holku ještě výměnek? Blázen leda či nějaký mrzák Světlá, Kříž 113. Tento formální rozdíl mezi leč a leda souvisí s dalšími rozdíly mezi oběma výrazy: jednak s rozdílem v syntaktické funkci, která činí z leda příslovce, jednak s dalším a zásadním významovým rozdílem mezi oběma výrazy, jehož tato odlišná funkce syntaktická i ona jistá formální samostatnost výše uvedená jsou právě důsledkem.

Tento další a podstatný významový rozdíl mezi leda a leč jeví se v tom, že se částice leda užívá v dnešním jazyce, spisovném i lidovém, nejen ve větách záporných, nýbrž, jak bylo už výše pověděno, stejně často i ve větách kladných. Na př.: stůl a židlice tak uměle vyřezávané, že leda v kostelích na oltáři viděti cos podobného Hálek, Sp. (Vlč.) 7, 109; v tom se, brachu, leda žert kýs kryje, poesie že by umřela? Neruda, Hřbit. 34; (přiběhl) tak jako chodíval doma, ledaže mohérovou čepičku si posadil Rais, Sp. 14, 126; (písař) sedával pod stromem někde stranou, poslal si pro víno a k robotníkům přišel jenom zažertovat. Leda když viděl přicházeti vrchního, tu ovšem skočil na nohy, vyhrožoval a klel Herben, Do třet. 18 a p. Také v těchto a podobných větách kladných označuje partikule leda jeden zvláštní, a to krajní případ, který se však z platnosti větného obsahu nevylučuje, nýbrž kterým se tato platnost omezuje a zužuje. Její význam v takovýchto případech není tedy záporný a neblíží se významu partikulí leč, než jako na pohled ve větách záporných, nýbrž je kladný a bylo by jej možno definovati tak, že leda je emfaticky vzmocněné jen, při čemž se účinek emfatického, citového vzmocnění jeví právě v tom, že leda zužuje obsah větný ne prostě na případ jeden (jako jen), nýbrž na případ krajní. Blíží se tedy leda v takovýchto větách snad nejvíce německému výrazu höchstens nur (Höchstens war es nur Eingeborenen möglich, einen Weg zu finden = cestu mohli najít leda lidé domácí), a proto bývá u nás i výrazem nejvýš nedost přesně nahrazováno.

A tento význam kladný = jen na označení krajního případu, jímž se platnost výroku omezuje, má adv. leda i ve větách záporných, jejichž doklady jsme uvedli zpředu; Řekne-li se tedy na př., že někdo nevychází, leda na dvůr, znamená to, že nikam nechodí, jenom na dvůr (a to je ta nejmenší vycházka, kterou může udělat), nejvýš jen na dvůr. Je tedy poměr tohoto leda (smyslem kladného) k větě záporné týž, v jakém bývá ve větách záporných kladné jen v případech takových jako: nic s sebou do hrobu ne[221]vezmeš, jen čisté svědomí, nic po sobě nenecháš, jen dobré jméno Herb., Do třet. 207 (švališerom nic nezbejvalo, jenom že museli jít zpátky Hošek, Nář. polnické 152) a p. T. j. výrazy uvedené příslovcem jen nebo vzmocněným leda tvoří v takových případech (po předcházejícím záporu) samostatný větný celek kladného obsahu; proto jsou od předcházejícího obsahu odděleny pausou, které ve větách kladných nebývá: nic po sobě nenecháš, (necháš) jen dobré jméno (ale: necháš po sobě jen dobré jméno); nikam nechodil, (chodil) leda na dvůr (ale: takové židlice bývá vídati leda v kostelích). Z tohoto analogického užívání příslovcí jen a leda plyne dále, že smysl celku zůstává v podstatě týž, ať je řídící sloveso kladné či záporné, a že záleží jen na vůli a úmyslech mluvícího, chce-li dát celku tvar kladný či záporný, neboť výraz uvedený příslovcem leda (jako příslovcem jen) je vždycky kladný. Lze tedy říci bez podstatného rozdílu smyslu: »chodila leda na dvůr« i »nechodila nikam, leda na dvůr«. V obou případech se omezuje platnost kladného výrazu (chodila) na jeden, a to krajní případ (jen tak že na ten dvůr).

Krajnost případu, který se vytýká příslovcem leda, jevívá se zpravidla už v samém obsahu takového výrazu a v jeho poměru k obsahu výrazu takto omezeného (nikdo, leda blázen) aneb vyplývá z úmyslu mluvící osoby a dochází pak výrazu právě užitím částice leda (leda kaši). Krajní případ, na nějž je omezena platnost určeného výrazu, může se jeviti především jako případ objektivně minimální nebo dokonce nicotný. Na př.: mohu vám leda slíbit, že budu o blaho obce pečovat podle svého nejlepšího svědomí Světlá, Kříž 297 (to je to nejmenší, co mohu); chasa ledaže tak v polévce lžíci omočila Třebízský, Blud. duše 56; ke hrobu nedoprovázel ji nikdo, leda tříleté děvčátko Hálek, Sp. (Vlč.) 7, 159; (z Máchova spisu národopisného) bohužel! obecenstvu ničehož více podati nemůžeme, leda předmluvu Sabina, Sp (Thon) 2, 25; ostatně oboje to gulání má docela stejný ráz, ledaže snad některá bouda jiná se přistaví Havlíček, Sp. (Quis) 2, 29; mlčky stálo dozrávající obilí, ledaže v klasech chvílemi zašustilo Rais, Sp. 14, 25; oč k večeři požádá, nic nedostane, leda by se spokojil s nástinem homolky Paleček 9 (1843), 29. Krajní případ může býti arci i případ objektivně maximální. Na př. a to nedokážeš nikdy, leda bys měl v kapse sto tisíc Paleček 5 (1842), 32 a j.

Minimálnost, maximálnost případu může se pak jeviti i v rozličných jiných formách. Může jíti na př. o případ zřídka se vyskytující (v místě nebo v čase) anebo o případ krátce trvající. Na př. leda v kostele na oltářích viděti cos podobného Hálek, Sp. (Vlč.) 7, 109 (pod. leda u dvora, leda v Praze a p.); nová vrchnost málokdy na [222]Bišofštejn zavítala; ledaže některý z nich na léto sem přijel Jirásek, Sp. 14, 9 (pod. leda o honu, leda o posvícení a p.); jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok! Já bych tu nechtěla býti, leda co růže kvetou Němc, Bab. 29 a p. Platnost výrazu může býti omezena na případ nejhorší anebo mluvící osobě svrchovaně nežádoucí. Na př.: moje dítě uvedli byste leda do neštěstí Herben, Do třet. 116; kam by nás to přivedlo, leda do hrobu Šmilovský, Za ranních 143; dítě včelku o med prosí: »Včelko, dej mi trochu medu!« A ta bzučí z medné rosy: »Panchartovi — leda jedu!« Frič, Výbor básní 38; ne, děkuji, nepůjdu, leda byste mě vyhnali Zeyer, Sp. 17, 7 a j. Omezující případ může býti představa něčeho bezcenného ať objektivně, či se zřetelem na osobu mluvící. Na př.: (proč nehledáš si službu doma?) »Moh’ bych leda pást, ale teď v zimě!« Neruda, Studie 1, 86; umírnil svůj přísný úsudek o světě a shlížel s útrpným leda úsměvem na malicherné hemžení jeho Čech, Povídky 2, 144; (báseň) zahalena v pestré masopustní třásně, leda berlou šaška rolničkovou chřestí Čech, Sp. 4, 8; tady není vidět nikam, leda ke hřbitovu a na hodiny Rais, Sp. 9, 24; co by se mi mohlo stát, ledaže bych od macechy trochu ran dostal Němc., Sp. (Laich.) 6, 277; (nedostane-li jíst) na ujmu to jemu nebude, ledaže trochu ujímání dostane Paleček 9, 29 atd. Ale také naopak: případem omezujícím platnost výroku může býti v očích osoby mluvící případ velmi vzácný nebo závažný; na př.: ale úředníci se neodvažují vůbec bavit před panem radou, leda když pan rada udělá vtip Neruda, Malostr. 43; ženo, dej mně do pokoje lavor, nikoho mně tam nepouštěj, leda by přišel někdo z úřadu t. 40 a j. I věc sama sebou indiferentní může býti příslovcem leda snížena na věc necennou, nezávaznou a p.; na př.: Zaslechla-li jste něco, byla to leda řeč o známosti z časů dětinských Tyl, Rozina 44; já ti odpouštím, že jsi neměl, leda soucit pro mne Podlipská, Sp. 5, 339; nového tu nemáme nic, ledaže sládkovic Běta umřela Tyl, Kusy 1, 148 a p. Tento znehodnocující účinek má leda zajisté i v příkladě citovaném u Dobrovského (Lehrgeb. 1819, 274) z Tomsova Slovníku: »ona se stydí: ano, leda tebe«, kde se výrazem leda tebe chce říci: ty jsi už ten poslední, koho by se styděla. Mírnější stupeň nehodnosti se jeví v tom, užije-li se částice leda na označení posledního členu nějaké řady, který mluvící uvádí jaksi dodatečně, pro úplnost. Na př.: při stavení je chlév na krávy, chlívek na ošípané, otevřená kolna na pluh a vozy, a leda ještě studně s váhou a okovem Němc. Sp. (Laicht.) 10, 93. Toho významu asi je leda také ve výraze leda to, jímž mluvící kvituje nebo uznává dodatečně případ, na nějž sám nevzpomněl a na nějž byl někým jiným upozorněn. Na př.: Vojtěch: Filisko, nebuď mi nevěrná! Filiska: I neboj se, vždyť k nám [223]žádný nepřijde! Vojtěch: Leda to! — ženské jsou tak dlouho jednomu věrné, dokud nepřijde druhý! Klicpera, Div. 1, 212 (Blaník) a t. č.

Krajnost případu se však může jeviti nejen v jeho výminečné malé hodnotě, nýbrž také v jeho nepravděpodobnosti, neskutečnosti, až absurdnosti, zdůrazněné právě užitím partikule leda. K tomuto prostředku se sahá v řeči dost často jako k nepřímé negaci. Na př.: (že) se nevrátí ve svůj útulný příbytek, leda jako žlutá, nabubřelá mrtvola Herrmann, Otec Kond. 164. Zvláště představy blázna, bláznění vyskytují se v této funkci nejčastěji; na př.: Kdo vám dá za holku ještě výměnek? Blázen leda Světlá, Kříž 113; dobře věděl, že by abonent musil býti leda blázen, aby do divadla chodil již v půl sedmé Kaminský, Bumbrl. 163; roztrhal bych se, ne? Leda bych bláznil! Rais, Sp. 8, 6 a č. Nepravděpodobnost může ovšem plynouti i ze situace. Na př.: »ale hoši, jestli pak asi někdo u Nováků zasadí máj?« »Leda bys jej sám zasadil!« »Ta by mně vykápla z oka«, pravil zase první Hál., Sp. (Vlč.) 1, 145: tímhle to půjde snáz«, řekl Armin a podával Leibovi silné kladívko, »ledaže byste dal přednost čistě rituálnímu odchodu z tohoto světa«, a podával mu dlouhý — nůž Čapek, Turb. 45. Absurdnost krajního případu může se jeviti i ve formě opaku; částice leda zvyšuje pak (jako už v dokladě právě uvedeném) ironický přízvuk takové antithese nebo paradoxu. Na př.: ona již nic neměla, leda v hospodě a ve vůkolí nějaké dluhy Mácha, Sp. (Vlč.) 1, 148;[3] žádné radosti s tím nejsou, leda trochu pochůzek Rais, Sp. 14, 93; — z toho (krásného jitra) mladý pán neměl leda těžkou hlavu Herben, Do třet. 126; práce, v které ho nikdo nerušil, leda on sám Mrštík, Poh. máje 139; — syrob dělati se z něho (z tabáku) nedá, ani lektvař, když je panna bledá, leda prášek na zuby Rubeš, Dekl. 1, 48; a proč tedy jsou ty domy a chalupy pohromadě? Nevím věru, leda snad proto, aby, když jedna chytne, i ostatní lehce shořeti mohly Havlíček, Sp. pol. (Tob.) 1, 127 a p. To jsou asi nejčastější, normální způsoby, jak novočeský jazyk spisovný užívá partikule leda.[4] Odchylky od tohoto normálního [224]užívání bývají leda individuální a ojedinělé a vznikají z rozličného odchylného pojetí této partikule. Takovou odchylkou je na př. leda s nadbytečným jen; na př.: policie trpí nahé krásy jen leda na bohyních antických Čech, Hanuman 33. Po předcházejícím záporu vyskytne se někdy leda (emfatické) zaměněno s pouhým leč (a tedy oslabeno ve svém významu); na př.: kavárník nechtěl ho pustiti, leda by dříve zaplatil Lada Niola 7 (spr. by bylo ovšem na př. leda by zaplatil za všechny hosti). Naopak zase místo leda (leckdy i s významem takto oslabeným) najde se leč ve větě kladné; na př. (takového herce) prostě vyloučí, leč že by mohl zahrát úlohy prvních milovníků Proust, Radosti a dny 60 (m. ledaže by, pojímá-li autor tuto podmínku ovšem jako krajní případ). Toho rázu je i doklad z Fischerova článku v čele tohoto výkladu. Konečně z jednostranného pozorování případů s leda ve větách záporných vznikne někdy nesprávné (t. j. kusé) pojetí leda jako částice vylučovací s významem ‚vyjímajíc, kromě‘ a přenese se v tom významu do věty kladné; na př.: v 8 hodin zvoní se na mši. Kteří (z chovanců) jsou katolického náboženství, mají, leda by stonali, do kostela jíti ČČM 1830, 343 (m. nesmějí vynechati služby boží, leda by stonali). Že tu nevzniká, jak by podle normálního významu leda bylo lze očekávati, myšlenka opačného smyslu (mají jíti do kostela jen v tom krajním případě, že by stonali), tomu je zde zabráněno patrně jednak celkovým smyslem celé věty (neboť rozuměti jí tak, jak žádá normální význam partikule leda, bylo by absurdní), jednak snad i tou okolností, že je tu leda položeno před predikát, jehož platnost by mělo zužovati. Načisto abnormální (a ojedinělý) je případ, který uvádím jen pro úplnost, že leda takto pojaté přechází dokonce v předložku; na př.: žádný smrtelník tu obálku (závoj na obraze saidském) smí (!) odkrýt leda mne Purkyně, Schiller, Bás. 2, 85.

Správný, t. j. normální význam slova leda je možno preci[225]sovati nejen výčtem případů normálních i odchylných, jak jsme právě učinili, nýbrž podle zásad statického jazykozpytu také jinými způsoby, na příklad srovnáním s výrazy významu podobného. U partikule leda tedy především s částicemi jen, i ve větách kladných, s částicemi leč (než), ani ve větách záporných. Ve větě »našel jsem jen haléř« omezuje jen platnost výroku prostě na jeden případ (= našel jsem ze všeho jen to); ve větě »našel jsem i halíř« rozšiřuje i platnost výroku dokonce i na krajní případ (= našel jsem všecko, i to, co má hodnotu nejmenší); ve větě »našel jsem leda halíř« omezuje leda platnost výroku na takovýto krajní případ (= našel jsem ze všeho jen to, co má hodnotu nejmenší). Spojuje tedy leda významové funkce partikulí jen a i. Partikuli jen odpovídají ve větách záporných partikule leč, než, na př. nenašel jsem leč (než) haléř, částici i odpovídá částice ani, na př. nenašel jsem ani haléř (= nic, ani to, co má nejmenší cenu); částici leda s těmito partikulemi lze srovnávati arci jen relativně, protože mají vesměs význam negativní, vylučovací, kdežto leda je vždycky kladné a omezovací. Zdá-li se, že se aspoň po záporu leda blíží významem částicím leč, než (s tím zase ovšem rozdílem, že vylučuje případ krajní), je to jen omyl způsobený tím, že se přehlíží větná samostatnost výrazu s leda, projevující se v řeči už zřetelnou pausou před leda (nemám nikoho leč tebe: nemám nikoho, leda tebe). Negace výrazu, po němž následuje leda, nemá vzhledem k celku popíravého účinku; je paralysována pausou, která ji od leda odděluje.

Výslední smysl každého výroku obsahující příslovce leda je proto, jak už bylo s počátku vyloženo, nutně kladný, ať je přísudkové sloveso kladné či záporné (mám leda tebe = nemám nikoho, leda tebe). Ale význam leda, omezujícího platnost kladného výroku na případ krajní, ne-li dokonce absurdní, projevuje se na afirmativnosti takových vět tím způsobem, že se jejich afirmativní platnost stává minimální, neboli jinými slovy, že se jejich smysl stává skoro negativním, anebo, jde-li o případ absurdní, docela negativním. Řekne-li někdo, že umí leda pást (že neumí nic, leda pást), je to tolik, jako kdyby řekl, že neumí skoro nic; má-li někdo vyhlídku leda na hřbitov, nemá skoro žádnou vyhlídku: chodí-li kdo někam leda o posvícení, nechodí tam skoro nikdy; nešel-li za rakví nikdo, leda tříleté děvčátko, nešel za ní skoro nikdo atd. Někdy to mluvící sám přímo vyjadřuje; na př.: »Podepište,« řekl pan Perkus. »Ne, nepodepíšu,« vzepřela se Vendulka, »leda —«. »Leda?« »Leda by šel Tonda Veselých se mnou. Ale on nepůjde, to vám hned povídám.« Leger, Vendulka 197. Čím je případ uvedený částicí leda krajnější, výstřednější, tím je smysl celku bližší úplnému popření. [226]Někdy ovšem tento negativní smysl nevystupuje tak zjevně, a to tehdy, když jde mluvícímu spíše o to, aby využil osobitého významu příslovce leda k vyjádření toho, že představu, která sama o sobě nemusí býti případem krajním, pokládá za něco nicotného, řídkého a p.; na př. praví-li Čech o své satiře, že místo důtek leda berlou šaška rolničkovou chřestí, nebo píše-li Rubeš (Sp. vyd. Sek., 55) o Lorbeerkrancovic Lízince, že se lišila od jiných dívek »leda tím, že si dávala každý večer vlasy do papírků«[5] a p. Svým bezmála popíravým účinkem liší se příslovce leda také od přísl. nejvýše s nímž bývá mateno a za něž bývá (i od brusičů, srov. NŘ. 2, 155) dokonce doporučováno. Řeknu-li o nějakém stavení, že stojí nejvýš pět tisíc, je to výrok naprosto afirmativní, kladný; ten dům cenu a příslovcem nejvýš udávám jen horní mez, které by ta cena mohla podle mého mínění dosáhnout. Zcela jiný smysl mají však věty, kde je na místě leda; na př.: »ten dům stojí leda za pětku«, anebo »ten dům bych prodal leda za milion« (je-li zjevno, že stojí kolem pěti tisíc). Neboť jimi chci říci buď, že ten dům nemá (skoro) žádnou cenu, anebo že bych jej (skoro) vůbec neprodal atp. Proto se nehodí do věty »stojí nejvýše pět tisíc« leda (je-li míněna vážně), jako se nehodí v dalších dvou větách nejvýš. Popíravý účinek příslovce leda jeví se arci nejpatrněji, je-li výrok omezen na případ absurdní: leda blázen je nikdo, leda po smrti je nikdy; mít leda dluhy znamená nemít nic, jíst z moučných jídel leda jitrnice znamená nejíst žádné moučné jídlo atd. Kdybychom tedy obsahy vět, na nichž jsme ukazovali rozdíly mezi leda, jen, i, leč, než, ani, chtěli uspořádati podle míry afirmativnosti obsahu, dostali bychom tuto řadu: našel jsem i haléř, našel jsem haléř, našel jsem jen haléř (= nenašel jsem nic leč [než] haléř), našel jsem leda haléř, nenašel jsem ani haléř.

Podle všech těchto výkladů můžeme tedy, vzhledem k podnětu, z něhož vyšel tento článek, shrnouti svůj úsudek takto: Mezi výrazy leč a leda je v nč. významový a syntaktický rozdíl, a to značný. [227]Leč je spojka záporného smyslu (= než); stává jen po předcházející negaci, jejíž platnost ruší vzhledem k případu jí uvedenému (nemám leč tebe = mám jen tebe); má tedy význam prostě vylučovací. Leda je příslovce smyslu kladného; stává stejně často po výrazech kladných jako záporných a jeho význam je omezovati platnost nějakého výrazu, bez ohledu na to, je-li vyjádřen formou kladnou či zápornou, na jeden případ, a to krajní (mám leda haléř = nemám, leda haléř = všechno, co mám, je pouhý haléř); leda je tedy citově zbarvené a vzmocněné jen s platností omezovací. Smysl větného celku obsahujícího leč je vždy a určitě kladný; smysl větného celku obsahujícího leda je zpravidla skoro záporný, ne-li docela. Spojka leč se připojuje k příslušnému zápornému výrazu těsně, spojka leda volně, takže tvoří s výrazem jí uvedeným samostatný větný celek; jen v kladné větě je spojení leda s ostatním obsahem těsné.

Takový je usus dnešního spisovného jazyka, v němž se obráží ovšem i usus řeči lidové aspoň ve stř. Čechách. Sledovati historicky významový vývoj tohoto leda zpět do minulosti je úkol nesnadný pro nedostatek zpráv a dokladů o tomto jeho významu z doby starší, než je 19. století. Jungmann nemá dokladů pro nč. leda omezovací, leda z usu lidového (neviděl jsem ho nikde; tu aspoň není, leda by snad v koutě byl; leda to = ausser das, leda dnes = ausser etwa heut); nejstarší jeho dva literární doklady (z Rosova slovníku a z Pitrova Zákona sv. Benedikta 1760) nesahají nad sklonek 17. stol. a nejsou ani tak výrazné, aby z nich bylo vidět, že jde o leda v dnešním slova smyslu, zvláště když Jungmann sám, právě asi pro nedostatek dokladů, nevidí tu v leda víc než leč, vymíníc. Ani Zikmundova Skladba, která věnuje velmi mnoho pozornosti a místa užívání spojek (mezi nimi i spojkám leč, leda) a která čerpá doklady i z jazyka 17. stol., nezná ještě leda ve významu dnes běžném. A ovšem ani ze staré češtiny, jíž rozumíme češtinu do 15. stol., dokladu takového není.

Stará čeština měla sice partikuli leda (z le-da), ale užívala jí v jiném smyslu, než jí užívá jazyk dnešní. V stč. byla to spojka účelná nebo podmínečná a užívalo se jí v takových případech, kdy se mělo vyjádřiti, že se něco děje jen za jedním výhradním účelem nebo s jednou výhradní podmínkou (základ obojího významu je v da přacím). Na př. píše (u Geb. pod leda), že se mnozí lidé nestarají o to, co bude potom (po smrti), a žijí, »leda vyzaháleli čas po času lecjak« (= jen aby čas nějak zabili); nebo (Zjev. sv. Brigity): nedbají, že ovce hynú, leda oni svú vuoli jměli (= jen když oni žijí, jak se jim líbí). To je pro češtinu původní a vlastní význam spojky leda, neboť odpovídá významu jednoduchého da, jak [228]je známe z jiných slov. jazyků; jenom, jak se zdá, zkřížilo se toto leda už v stč. patrně s jinou účelovou spojkou, by, aby, jak viděti z toho, že sloveso urč. má vždycky tvar příč. min. činného.[6] Význam ‚jen aby, jen když‘ je patrný také ve složeninách jako ledakdo (= jen když někdo), ledaco, ledajaký a p., které tím nabývají významu zájmen neurčitých (= ať je to kdokoli a p.) s odstínem snižujícím. V této funkci a v tomto významu splývá leda se starším lec- z pův. le-č-si (v. Zubatý v ČMF. 2 [1912], 97 n.), které je rovněž součástí souznačných složenin leckdo, lecco, lecjaký a p. Podle zájmen ledakdo, ledajaký a p. tvoří se pak porůznu i jmenné složeniny snižovacího významu jako leda-chlap, leda-umění (uměti včas mlčeti není leda umění Mudrosl. 76), leda-řeč a p.[7] Toto leda ve výrazech jako ledakdo, leda-umění vrhá pak svůj snižující stín i na spojku leda, takže věty jí uváděné vyjadřují velmi často přání nebo účel nicotný, minimální a bezcenný. Na př.: všecko šlo, leda nestálo Němc., Sp. 3, 136 (= jen aby); dělá to, leda bylo (odtud adv. ledabylo, adj. ledabylý atd.) a p.; velmi často se nicotnost vyjadřuje opakováním téhož slovesa, na př. učil se, leda učil Mudrosl. 216 (»tak k nám někdy přijďte«, zval, leda zval, mladý Vorel Rais 14, 90 a j.). Toto stč. a původní leda z dnešního jazyka spis. mimo zájmenné složeniny však vymizelo a také v jazyce lidovém se drží většinou jen jako archaismus omezený na jistá ustálená rčení a jejich nahodilé imitace.

Naše novočeské leda je jiného významu než toto stč. leda, jehož jednotlivé zbytky potkáváme sem tam v dnešním jazyce a od něhož se dnešní leda liší velmi výrazně svou platností omezovací. Ale přes to by bylo nesprávné domnívati se, že mezi oběma leda je spojitost jen formální, zvuková. Jeť ve významech obou tolik prvků společných nebo aspoň analogických, že v nč. leda nemůžeme neviděti potomka leda staročeského, i když některé jeho význačné rysy nejsou po otci. Oba výrazy mají význam kladný, oba vytýkají [229]ze všech možných případů jen jediný (stč. = jen aby, jen když, nč. = jen v tom případě a p.) a krajní (stč. pracuje, leda neumřel = nč. přijdu, leda bych byl blázen), u obou se projevuje zbarvení znehodnocující. Pro příslovečně omezovací význam nč. leda musíme však hledati předka, ne-li dokonce předky, jinde. Je to nepochybně partikule leč a příbuzné s ní významem jen, na jejichž podobnost s nč. leda bylo ukazováno již dříve. Křížení partikulí leč a leda, které se vykonalo mezi nimi v jejich funkci předponové[8], mohlo se snadno rozšiřovati i na jiné funkce, zvláště když i v těchto jiných funkcích jistá podobnost významová (nepustím tě, leč mi požehnáš = jen jestliže; pracuje, leda neumřel = jen aby…) takovou záměnu mezi leda a leč a dále pak i jen podporovala.

Je tedy nejspíše podobno pravdě, že se ve významu novočeského leda zkřížily významové rysy stč. spojky leda s příslovcem jen, přičemž leč mělo funkci prostředníka.[9] Vykládati nč. leda jen ze stč. leč významu positivního nezdá se dobře možné, neboť do té doby, kdy se leč s významem ‚jen‘ vyskytovalo i ve větách kladných, historie dnešního leda nesahá. Vyložiti přesně a podrobně, jak se tato fuse partikulí leda, leč a jen krok za krokem dála, nebylo úkolem tohoto článku a nebylo by ani dobře možné úkolu tomu učiniti zadost. Novočeské leda, jak už dříve bylo naznačeno, zrodilo se někdy v 18. století, a to je doba, o jejímž jazyce víme jen o málo více než nic.


[1] Jiná nepřesnost je, nahrazuje-li Zenklův Rádce věty jako »to musel krást«, které má za nespr., tvarem »to leda kradl«, jako by obě formy znamenaly totéž.

[2] Mluvím-li tu při leda o vylučování, je to termín jen provisorní, aby se výklad v počátcích zjednodušil, t. j. aby se ukázalo, jaký je rozdíl mezi leč a leda především za okolností aspoň na pohled stejných (po záporu), bez ohledu (zatím) na jiné různosti v užívání obou partikulí. Z výkladu dalšího vysvitne, že po zevrubnějším ohledání těchto růzností nelze pokládati částici leda za spojku vylučovací, a to ani po záporu.

[3] Tohoto typu vět s leda se užívá rádo k slovním hříčkám, které se zakládají na možnosti dvojího významového pojetí téhož slova. Na př.: On na ni bere. Ano, leda koště. — Ty toho chytíš (chytá-li někdo něco)! Leda rýmu. A pod.

[4] Pro úplnost chci se zmíniti ještě o jednom způsobu užívání partikule leda, (který možno pokládati také za normální, třeba mám pro něj jen jediný doklad. Je-li dnešní leda = jen (s rozdílem výše vyloženým), bylo by možno předpokládati podle způsobů, jak se adv. jen užívá, také takový případ, kdy je leda spojeno s negativním výrokem těsně, tedy tak, jako když říkáme »nemám jen tebe« (s důrazem na »nemám« a s významem = mám i jiné věci). Takového případu pro leda neznám; po předcházející negaci se leda vyskytuje jen v (takových případech, o nichž bylo vykládáno výše (nechodila, leda na zahradu). Ale je možné těsné spojení záporné věty s leda před negací, a to za zcela analogických podmínek (jako u jen. Srovnáme-li větu »dnes není zle, jenom tobě« s větou »jenom tobě není zle«, vidíme, že první věta (s jen po negaci a po pause) má smysl kladný = ty jsi jediný, komu je dnes zle, kdežto druhá věta (s jen před negací a v těsné spojitosti s ostatkem) má smysl záporný = ty jsi jediný, komu není zle. A to je případ, který je možný také s adv. leda. (Obyčejný způsob, v jakém se leda užívá při negaci, by byl: dnes není nikomu zle, leda tobě (= ty jsi už ten jediný a poslední, koumu je zle). Ale u Herbena (Do třet. 621) je tato rozmluva dvou sousedů: »Tak zlé to nejni (s penězi)«, odpíral Mikulička. — »Leda vám, nemáte děcek.« Výrok druhého souseda (doplněný: leda vám není zle) má tvar záporný a také smysl výroku je negativní (vy jste snad tak ještě ten jediný, komu není zle).

[5] Se stanoviska psychologického (a i stilistického) zdálo by se odůvodněno, že se záporné formulaci (nemám, leda) dává přednost v takových případech, kde mluvící má skutečně na mysli stav negativní (nemám, leda tenhle haléř = nemám skoro nic), kdežto ke kladné formulaci (mám leda) že se sáhá v takových případech, kde jde mluvícímu o vyjádření nepatrnosti nebo nehodnotnosti nějaké představy (mohu ti to leda slíbit = to mohu, ale to za mnoho nestojí). Ale na skutečných dokladech tento rozdíl přesně provedený pozorovati nelze. Že ovšem negativní forma v mnohých příkladech má důvod v psychologickém pochodu myšlenek — nejprve negativní nápad (nemá nic) a pak dodatečná jeho (vlastní nebo cizí) korektura (leda ty ruce) —, o tom ovšem není pochybnosti a také rozčlenění myšlenky (nemá nic — leda ty ruce) na to ukazuje.

[6] Po leda nebývá v č. nikdy žádný tvar slovesa jsem; má-li býti sloveso ve větě jím uvedené v jiné osobě než v třetí, připojuje se k příčestí jen osob. zájmeno; leda ty nás popudil Tkadl. 41 (= jen abys…); leda my kůži měli Ctib. Tovač. u Zikm. (= jen abychom). To lze vysvětliti právě tím, že se obě spojky, aby i leda, identifikovaly.

[7] Skutečných ustálených složenin toho způsobu není; jsou to i v jazyce lidovém většinou příležitostné improvisace (srov. u Zátur. 162: do ledabrucha, ledahuby — ledastrova), v jazyce spisovném pak často strojenosti jednotlivých spisovatelů (ledakritik a p.). Proto také srůst obou členů není tak pevný jako u jiných komposit; někdy bývá předložka před složeným výrazem (za leda příčinou u Jungm. z Komen., k leda hlasu ptačímu t. z Kramer. výpisků), jindy mezi oběma členy (povstane člověk leda k hlasu ptačímu Kral. Kaz. 12, 4 s výkladem »i k nejmenšímu šustu aneb zpěvu ptačímu se probudí« a p.).

[8] V Rokycanově Postile (ve vyd. Šimkově) I, 94 je dokonce i složenina leci-mnich s týmž pejorativním významem, jaký je v leci-kto a p.; ve variantách je za to ‚lecjakýs mnich‘. Z.

[9] Dnešní jazyk lidový nezná už partikule leč, nýbrž nahrazuje ji partikulemi jen, než, často bez rozdílu (mám jen to = nemám, jen to = nemám než to = mám než to). Protože pak také staré leda (= jen aby) z řeči vymizelo, pochopíme tím snáze míšení těchto partikulí (leda, leč, jen) v době, kdy se přesný význam původního leda a leč začal vytráceti z povědomí.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 10, s. 217-229

Předchozí Praha-sever

Následující Anděl, manžel

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1