Časopis Naše řeč
en cz

Jazykové desatero

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Ve varšavském Ateneu (XXV, r. 1900, sv. XCVIII, 391—400) uveřejnil A. Brückner kdysi pro účastníky prvního sjezdu slovanských starožitníků sedmnáct rad (»szanuj starožytnych«, »w fantasye się nie baw« atd.) s příslušnými výklady. Po jeho příkladu bylo by možno sestaviti podobná naučení i pro jiné vědy; zde předkládám čtenářům desatero brusičské.

1. Jeden jest národ, jedna jeho řeč — té jediné věř, té jediné se drž!

[265]Jeden jest národ: všichni, kdo dobře česky psali, — od Husa až po Palackého, Blahoslav jako Neruda, Moravan jako Čech, vrstevník Přemyslův jako Tvůj bratr — ti všichni psali a mluvili, píší a mluví podnes týmž jazykem českým. Jen ten jediný jest správný, všechno ostatní jest chybné. Jen té mluvy dobrých lidí, věrných Čechů se drž; nedbej toho nic, říká-li se, že tak mluví Podskaláci, dráteníci, baby na trhu, mlékařky na ulici; to jest lid, lid dobrý, pravý národ český; odečteš-li formu nářeční, chyby mluvnické, zbude ti dobrý, ryzí jazykový kov, duch jazyka, české myšlení.

2. Cizím bohům se neklaněj — neužívej toho, čeho lid se štítí.

Lid mluví správně a dobře; mluví-li Němec, Francouz, Polák jinak, zní to snad hezky v polštině, franštině nebo němčině, nikoli v češtině. Styděl-li by ses babce na trhu o něčem říci, že »je to neproveditelné«, nebude to dobře, ani když to napíšeš do Věstníka Akademie; hlásá-li prodavačka z trhu: »mladý pane, za dva a po dvou!«, »za korunku litr mlíka«, píše špatně úřední list, oznamuje-li prodej svých knih »po jedné koruně« a nezachovává-li krásný a jemný rozdíl mezi předložkami za a po, v lidu žijící. V Kuldově pohádce čteme: Co za ty ovce chceš, po čem jedna?

3. Cti starší — nemysli si, žes moudřejší než oni.

Staří naši autoři nejezdili ovšem automobilem ani nemluvili telefonem; ale jejich radost i bolest se celkem jevila týmž způsobem jako naše. Když žádali, žádali od někoho — stejně Čech Hus jako Moravan Blahoslav nebo Slovák Kollár; žádají-li dnes v novinách něco jen »po tobě« nebo »po vládě« atd., není to proto správnější, — a nemá to práva na výhradnost, třebas se to vyskytuje už v 16. stol. Stáli-li »proti« někomu oni, není dnes nutno, abys ty stál »oproti« jiným. Nemysli si, že musíš psáti »fakt« — nepsal tak ani Hus ani Palacký a lid také tak neříká. Nemusíš vždycky nositi frak; stará čamara také nebyla špatná.

4. Nevěř nikomu na slepo, ani sobě ne.

Povstávají proroci, proroci nepraví — a ne jenom v politice. Všichni brusiči Ti vyhrožují pod věčným zatracením, abys psal »ředitel« a nikoli »řiditel«.[1] Ty jim to věříš a věříš to sobě, protože ze »kvítek« máš »květ«, k »svítiti« »světlo« atd. Ale nevěř tomu: ani Petr Zenkl, prorok poslední a nejostřejší, nenapíše a nemůže [266]napsati: »nařeď« místo »nařiď«, neřekne a nesmí říci »nařezovati« místo »nařizovati«, protože by se mu každý vysmál. Ale on neřekne ani »třebitel« místo »třibitel«, »tředitel« místo »třiditel«, »křesitel« místo »křisitel«… proč tedy najednou »ředitel«… Neboj se, lid říká dobře »řiditel« — třebas jenom Podskaláci a ševcovští učeníci; oni cítí dobře, že »ředitel« je, kdo ředí. Ale oni mají na své straně také starého Jungmanna; ten rozuměl také trochu češtině a učí správně, docela správně »řiditel« (zastaralé »ředitel«)…

5. Piš, jak mluvíš — a ovšem mluv, jak myslíš.

Mnohý si myslí, když něco čte, že si spisovatel také něco myslil. Bývá to někdy pravda. Ale slavné úřady si obyčejně nemyslívají nic. Káže-li ti pražská elektrika, abys »za účelem vyřizování soukromých záležitostí« nezneužíval doby přestupní, nemyslila si ani »za účelem« ani »záležitosti« ani dohromady při obou nic. Nepiš tedy »za účelem«, »prostřednictvím«, »odstraniti«, »dosáhnouti«…, kde se můžeš vyjádřiti češtěji a určitěji; baba na trhu neřekne: »nedosáhne tří roků«, nýbrž »nedočká se 3 let«; plavec od vody »neodstraní věc prostřednictvím bidla«, nýbrž »odstrčí to bidlem«. Tak psal i Chelčický a Blahoslav, Bartoš i Gebauer…

6. Dvě jsou jen cesty, které vedou k cíli: srovnávací a historická.

Chceš-li přijíti některé záhadě na kloub, máš jen dvojí cestu: musíš jíti tak daleko do minulosti, jak jen možná; k jejím kořenům, možno-li. A dále musíš srovnati, jak tentýž zjev se jeví v příbuzných nářečích, řečech a větvích jazykových. Tedy všímej si starých našich památek literárních, čti hodně a s pamětí; a dbej toho, jak mluví národ ve svých nářečích v království, v markrabství i na »horní zemi«, jak mluví naši bratří Poláci, jak Srbové lužičtí atd. Ze starých památek poznáš, jak mluviti dobře česky; z nářečí příbuzných, jak udržeti ducha slovanského…

7. Jako hada a ohně varuj se pouhých fantasií a lichých diktátů.

Není nic lehčího, nežli studium nahrazovati diktátem a fantasií. Snadno si vymyslíš, že se nemá říkati »byl jednou jeden král« (protože to také tak říká Němec) — ale přečteš-li si několik textů starých a lidových, uvidíš, že to byla jenom prázdná slova, lichý diktát. A tys přece demokrat — proč bys jiným poroučel něco, čeho dosud nikdo nenařizoval? Nevíš-li, proč se píše »Tatobity«, nefantasuj, že podle »byt« se má psáti »Tatobyty«; [267]neboť lépe říci: nevím, nežli planými fantasiemi šiditi druhé. Podle tebe byli by tam zloději (tat = zloděj) měli byty, kdežto bývali tam biti. Víš, jak to bylo směšné, když náš feuilletonista dělával z Parzivala Bořivoje…

8. Časové se mění: co bývalo, není. Nekřis mrtvých.

Vidíš to hned v předpise. Původně se říkalo »nekřes«: ale takové tvary dnes zaváděti je marné. Jsi na omylu, domníváš-li se, že tvary živého jazyka jsou horší nežli staré tvary knižné. Vždyť každý grammatik ví, že tyto počestné tvary spisovné byly kdysi zrovna tak bujné, nevázané, ježaté a rozcuchané, jako tvary dnešní. Neboj se a napiš »v Žabovřeskách«, »mezi čtyřma očima« atd.; vždyť by se všechen tvůj jazykový cit vzbouřil, kdybys psal »v Žabovřescích«, »mezi čtyřmi očima« atd. »Ty mrtvý lež a nevstávej« — pověděl také pro tebe Erben.

9. Co neumíš, nech toho — nedávej se do toho.

Spisovný jazyk vleče s sebou, jako řeka, mnoho mrtvol. Tvůj cit jazykový ti poví, co již zahynulo. Chceš-li mermomocí užívati takových slov a vazeb, musíš se buď pilně učiti (v. č. 6) anebo, nejjistější cesta pro tebe, jsi-li pohodlný, musíš se jim jako lid vyhnouti. »Nechť mrtví pochovávají mrtvé své« radil již Kristus. Tedy: neumíš-li vazeb přechodníkových, kdo tě nutí, abys jich užíval? Neznáš-li pravidel o stavbě souvětí, nestav jich. Neumíš-li časovati sloveso »kláti« nebo skloňovati »žrec«, kde je psáno, že musíš právě těch slov užívati? Potřebuješ-li jich nutně, nauč se jim — ale nepiš nic, co tvému jazykovému citu připadá cizí a nepovědomé.

10. Já jest první osoba: buď svůj!

Plavce na moři, poutníka na zemi, letce ve vzduchu vedou jistě a bezpečně věčné hvězdy; jednání každého z nás řídí a soudí zcela neklamně naše svědomí; nic na světě nemůže těchto vodítek nahraditi. Tak také veškeré Tvé mluvení a myšlení řídí věrně a správně Tvůj jazykový cit, který jsi zdědil po svých předcích, v němž Ti odkázali celé své kulturní dědictví, ale také všechno budoucí poslání Tvé a Tvého národa. V tom jazykovém citu máš první a nejlepší grammatiku, nejbohatší a nejdůkladnější slovník; ten Tě spojuje se všemi Tvými kmenovými bratřími od Šumavy k Tatrám, ten Tě staví do jedné řady se Štítným, Husem, Chelčickým… Palackým, Čechem (v. č. 1.)… Cítíš dobře každou odchylku, které se dopouštíš — a cítíš také dobře, jak pomalu tento cit jazykový nás všech se otupuje a kazí. Tvou po[268]vinností jest udržeti dědictví předků co možná neztenčené, co možná rozhojněné. Buď svůj: piš tak, jak mluvíš, mluv tak, jak myslíš (v. č. 5.) — ale mysli již od začátku tak, jak Ti káže Tvůj zdravý, nezkažený cit. Čítej díla svých předků (neboť skutkové předků jsou chloubou i výstrahou potomkům), ale nevyhýbej se lidu; byli jsme již od dob Husových národ demokratický — ale demokracie nezáleží pouze v tom, chtít se rovnati šlechtě. Piš česky, jak Ti to Štítný i Palacký přikazovali — ale nejenom českými slovy, nýbrž také celou českou duší. Varuj se zbytečných cizích slov, ale nemysli, že cizota jest toliko v cizím zvuku. Čítej hodně a pilně (č. 3.), ale nemysli, že každé tištěné slovo je již proto správné, že je napsal slavný spisovatel nebo veliký brusič. Miluj svůj jazyk, jakož i domácí písemnictví: ale dbej pravdy, pravdy především, vnější i vnitřní. Cítíš-li, jak se vrozený a nepokažený Tvůj cit jazykový vzpírá, nehřeš proti němu sám — ale netrp toho ani u druhých…


[1] Viz o věci té stať v Drobnostech.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 9, s. 264-268

Předchozí Josef Zubatý: Dostáti v slově

Následující Jiří V. Klíma: „Roentgenův“ a „roentgenový“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1