Časopis Naše řeč
en cz

Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového, II.

V.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vydala komise pro reformu československého trestního zákona. I. Osnovy, str. 94, II. Odůvodnění osnov, str. 215. Nákladem ministerstva spravedlnosti. Praha 1926.

(Ostatek.)

Proti ustálenému pořádku slov hřeší se v zákoně častými nedůslednostmi. Na př. vedle spr. jichž se dopustil jednou 26 bývá velmi často nespr.: jinak posuzuje se čin 9 m. jinak se (a pod. 12, 16 a č.); který skutečně si odbyl 22, 48, 50 a j.; že není ho již zapotřebí 18 m. že ho již; k nimž jeho úřad mu poskytuje přístupu 53 m. k nimž mu (jindy bývá: poskytuje ochranu 69); které podle zákona se jim rovnají 61 m. které se jim; když vinník se jí dovolává 75 m. když se jí; že narozené dítě by bylo těžce zatíženo 72 m. že by bylo atd. Podobně i v jiných případech: do čtyřiadvaceti hodin (spr.) a čtyřicetosm hodin (nespr.), obé v § 106 (a j.); při tom soud přihlédne nejen k délce atd. 25 a j. m. přitom přihlédne soud; kdo způsobí povstání v republice v úmyslu tím ohroziti její bezpečnost 40 m. ohroziti tím; vojenským účelům sloužící třaskaviny 55 m. třaskaviny sloužící (určené) atd.; v oznámení léčiva nebo způsobu léčení tiskopisem 93 m. v tištěném oznámení (n. v tiskopise oznamujícím, doporučujícím a p.). Násilný a nezvyklý je pořádek slov ve větě: [42]kdo rozšiřuje nepravdivou zprávu, kterou pokládati za pravdivou nemá dostatečných důvodů 55, 57; neboť ve větě samostatné by musil býti anticipovaný infinitiv v tomto případě recipován ukazovacím zájmenem (pokládati ji za pravdivou, k tomu nemá dostatečných důvodů); správněji zní týž pasus ve formě: tvrdí o něm hanlivou skutečnost, nemaje dostatečného důvodu pokládati ji za pravdivou 58. Ve větě: kdo veřejně se nabízí nebo vybízí ke smilstvu 92, má čtenář dojem, jako by zvratné se náleželo k oběma slovesům po sobě jdoucím, kdežto, rozumím-li dobře, je druhého slovesa užito bez předmětu (obecně); právě proto však mělo míti i druhé sloveso předmět, a to svůj: kdo se nabízí anebo jiného vybízí.

Také proti interpunkci (která zvláště v zákoně bývá někdy důležitou pomůckou k výkladu) možno uvésti několik výtek; jako těsně k sobě náležející výrazy i já, jen já, ani já, tak jednotný celek (i ve výslovnosti, t. j. v umístění pausy) tvoří výrazy, v nichž místo je položena t. zv. věta vedlejší. V našem zákoně se sice píše: ustanovení platí, i když vinník podnikne čin 13, ale: rozsudek nemůže býti vykonán ani, když byl v době smrti odsouzeného již v právní moci 16 m. vykonán, ani když byl…; a důsledně: tato ustanovení platí jen, když má dojíti k novému rozhodování 9, 12, 16 a j. m. platí, jen když má dojíti (osamostatněné věty: jen aby to byla pravda, jen když se mu nic nestalo a p. svědčí, kam výrazy ani, jen smyslem patří). Velmi často scházívá čárka před spojkou a, i když následuje věta jiné kategorie: trestá se vězením do tří let (,) a spáchá-li čin v úmyslu poškoditi republiku, žalářem do osmi let § 139 a j. (spr. na př. v § 140).

Po stránce výběru slov, jemuž byla v tomto zákoně věnována velká péče už z důvodů věcných, t. j. právních, je možno přece vytýkati leckde výraz nevhodný, jehož příčiny vedle nedost přesného citu pro pravý význam slova je třeba často hledati v šablonovitosti výrazu. Na př. říkáme: spáchati vraždu, násilí, trestný čin, ale neříkáme spáchati obchod s ženami, padělání peněz a p. 10, nýbrž dopustiti se obchodu s ženami, padělání a p., říkáme: vzejde škoda, vzejde z toho něco dobrého, spása atd., ale neříkáme: když ten výsledek skutečně vzejde 13 m. nastane; říkáme provozovati řemeslo, mlynářství, živnost hostinskou a p., t. j. nějakou činnost, ale Čech stěží řekne provozovati telegraf a telefon 63, jako neřekne jistě, že někdo provozuje mlýn nebo hostinec. Podle výrazů trest na hrdle, na penězích, na majetku utvořil někdo v letech padesátých šablonovitě i výraz trest na svobodě (t. j. odnětím n. omezením svobody); NŘ. 7, 145 vyložila nevhodnost tohoto výrazu se stano[43]viska usu jazykového, který výrazu »na svobodě« vtiskl určitý význam = auf freiem Fusz (j. untersuchen = vyšetřovati na svobodě) a v němž výrazu »trest na svobodě« bude rozuměno vždycky ve smyslu »trest odbývaný na svobodě«.[1] Výrazu »trest na svobodě« užívá se v novém zákoně takřka zpravidla (ojedinělé výjimky na př. v § 190: vydává [ho] v nebezpečí ztráty svobody nebo v nebezpečí trestu smrti).

Substantiva manžel užívá nový trestní zákon jako substantiva obourodého (manžel i manželka), čehož v jazyce nikdy nebývalo a není. Odtud možná nedorozumění ve výkladu zákona; na př., zemře-li oprávněný (muž, či muž nebo žena?), přechází oprávnění na jeho manžela a děti, a není-li ani manžela ani dětí, na jeho rodiče 16 (dokonce čteme 65: stejně se trestá ten [masc.], kdo souloží s manželem [masc.] jiného, což vypadá skoro jako přečin proti § 261, smilstvo s osobou téhož pohlaví). Šlo-li už autorům zákona o substantivum obourodé, měli užíti slova choť, které znamená odedávna muže i ženu.

Jiné nepřesnosti výrazové: povoliti lhůtu k zaplacení nejvýše na tři měsíce 38 m. p. k zaplacení lhůtu tříměsíční n. odložiti zaplacení na tři měsíce; jednou nebo více činnostmi 26 m. několikerou (neříkáme: dvě činnosti, nýbrž dvojí činnost, paterá činnost atd.); že nesplní povinnosti k dodávce nebo dopravě vůči veřejné moci 74 m. nesplní povinnost dodávky k veřejné moci (kterou jest zavázán veřejné moci); soud nařídí výkon rozsudku, pokud byl podmínečně odložen 29 m. byl-li (NŘ. 5, 285); při tom je hleděno pokud možno na jejich (vězňů) schopnosti 32 a j. m. ustáleného a ustrnulého co možná; ví-li vinník, že jde o čin stížený těžkým trestem 56, kde je těžko rozhodnouti, měli-li autoři na mysli adj. stižený či ztížený (jako bylo staré »vězením ztížiti«) anebo, nejpravděpodobněji, stíhaný.

Na konec zbývá ještě obligátní kytička germanismů, bez níž si text vyšlý z pera úředního, i sebe pečlivějšího, nedovedeme dosud bohužel představiti. »Neb tak přehluboko« mohli bychom skoro citovati volně podle Kollára, »vtlačil znaky všem úřadům Němec, místo že jich vymazat nikde nemůže ni čas.« Tak čteme na př.: když se počalo s výkonem trestu 18 m. když se začal vý[44]kon trestu (vykonávati trest); na místě peněžitého trestu může soud uložiti vnucenou práci 20 m. místo trestu (NŘ. 6, 257); účast na určitých zábavách 28, 43, 55, účastník na spolčení trestném 43 m. účast při zábavách, v zábavách, účastník při spolčení; soud odloží výkon odkázání do robotárny z důvodu § 54 čís. 2 m. podle § 54, řídě se paragrafem, opíraje se o § 54 a p.; trestem je v případě § 317 a 318 žalář atd. 79 m. jde-li o § 317 a 318, na činy uvedené v § 317 a 318 a p.; soudce, kterého pověří funkcí ministerstvo 31 m. kterému ji svěří; aby vězňové našli přiměřené zaměstnání 33 m. vhodné; navykati vězně práci přiměřené jeho tělesným a duševním vlastnostem 37, 38 m. hodící se k nim a p.; byly-li navázány styky s cizinou 40 m. byly-li zahájeny, došlo-li k nim a p. (NŘ. 6, 122); aby spolupůsobil při výrobě válečných potřeb 44 (62, 72) m. aby se jí účastnil, při ní pomáhal, byl nápomocen a p.; spáchá-li čin uvedený k účelům pozdvižení nebo vzbouření 55 m. aby způsobil n. podporoval pozdvižení; paděláním rozumí se zhotovení peněz nepravých 60 m. výroba, vyrábění, dělání a p.; zhotovení listiny nepravé 60 a j. m. pořízení, sepsání; omezí-li se vinník na málo mincí menší hodnoty 60 m. spokojí-li se malým počtem mincí, přestane-li na malém počtu; papíry znějící majetníku 61 m. svědčící majetníku, vydané na jeho jméno; kdo způsobí nebezpečí smrti více lidí 73 m. několika lidí; do dne, kdy jejího souhlasu nebylo více potřebí 17 m. již; do roka po skončeném trestním řízení 87 m. od skončení trestního řízení (NŘ. 2, 91); služební odvislost 77 m. závislost; pokud oprávněný nepožívá plné svéprávnosti 16 m. nemá, nedosáhl, není ještě zcela svéprávný atd.

Na vrub vlivu němčiny třeba přičísti dále zálibu ve rčení, že jest to nebo ono soudu učiniti; na př. bylo-li řízení zahájeno, je v něm pokračovati 9, je stíhati všechny 15 a č., ač se podle výkladu Zubatého (6, 4) tímto rčením nevyjadřuje mravní nebo právní povinnost (= musiti), jako spíše přirozená nutnost. Vliv němčiny je cítit jako u jiných zákonů v jisté náklonnosti k vyjadřování jmennému; na př.: ztráta způsobilosti k nabytí a opětnému nabytí práv 21 m. nabýti a opět nabýti; zapovídá se jejich (živností) výkon 23 m. je vykonávati (slovo výkon odvozené od perfektivního slovesa vykonati ostatně znamená zpravidla jeden čin; nemůžeme mluviti o výkonu svých povinností, nýbrž o vykonávání, plnění a p.); zápověď hostinců vykonává okresní soud místa stálého pobytu odsouzeného 38 m. hostince (t. j. chození do hostinců) odsouzenému zapovídá okresní soud; spáchá-li čin (= ten čin) osoba u výkonu tohoto příkazu nebo zneužívajíc tohoto příkazu 79 m. vykonávajíc tento příkaz. Konečně i uží[45]vání zpodstatnělých adjektiv nad míru dnešním usem stanovenou sotva lze vyložiti jinak než citem porušeným němčinou. Nemluvím o adjektivu obžalovaný (á), které má pravzor již v stč. pohnaný, nýbrž spíše o příd. jménech jako oprávněný; na př.: kdo se tam zdržuje, ač byl oprávněným vyzván, aby se vzdálil 77, kdo odejme mrtvolu z držení oprávněného bez jeho svolení § 221; Vznikají tím leckdy i jisté potíže pro smysl místa, na příklad v § 319, už výše citovaném, »zemře-li oprávněný … přechází oprávnění na jeho manžela«, kde adj. oprávněný je míněno také v rodě obojím (t. j. buď je to manžel nebo manželka). V takových případech, kde se zpodstatňování příd. jména nestalo usuálním, vyhovoval starší jazyk potřebě substantiva často připojením apelativa co nejširšího významu (duše, tělo, člověk, časem také osoba). Tak bývá někdy i v našem zákoně: osoba zaměstnaná při podniku 78, osoba povolaná k výkonu 79, a tak mohlo býti zabráněno nejasnosti v § 221 a 320, kdyby se bylo užilo výrazu i formou češtějšího »osoba oprávněná«. A tak i jinde, na př. odsuzuje-li soud obviněného mladšího třiceti let 25 (platí i pro obviněnou) m. obviněnou osobu a p. Někde je možno užíti místo adjektiva i vhodné odvozeniny; na př. odsoudí-li soud cizince do žaláře, vysloví zároveň, že odsouzený se vypovídá 23 m. že se odsouzenec vypovídá.

Tím končíme referát o první části přípravných osnov trestního zákona, obsahující vlastní osnovy. O druhé části publikace, obsahující odůvodnění osnov, nereferujeme, jednak proto, že na nich snad tak nezáleží jako na znění osnov, jednak z té příčiny, že by se při jejich rozsahu (1—215) rozrostl i náš referát přes možnou míru, zvláště když text tohoto odůvodnění, jak jsme se aspoň namátkovými zkouškami přesvědčili, je po jazykové stránce mnohem méně pečlivý než text zákona samého.

O zákoně samém shrnujeme svůj úsudek v ten smysl, že jeho textování mohlo a mělo býti po stránce jazykové věnováno ještě více péče, než se stalo. Buduje-li si náš mladý stát svůj vlastní corpus juris, nestaví jej ode dneška do zítřka. Nepochybujeme, že kritika příštích generací, posuzujíc věcnou stránku našich zákonů, jejich filosofický základ a p., bude snad o nich mluviti se stejnou úctou, s jakou se Všehrd skláněl před dokonalostí práv starých Čechů. Ale jazyku našich nových zákonů budou se tyto budoucí generace, které bohdá budou už míti víc jazykové kultury než my, stěží obdivovati. A to je při opravdové péči, vynaložené na dokonalost těchto zákonů, věčná škoda. Škoda pro ně i škoda pro příští pokolení právnická, která, vtiskujíce si v paměť znění zákonů, budou si vtiskovati v paměť i všechny [46]dnešní poklesky jazykové, od nichž nejsou naše zákony stále ještě čisty. A tak místo aby tato vrcholná díla právnické vědy byla i vzorem přesného a krásného jazyka, jaký máme my v knihách Všehrdových anebo Francouzi v nestárnoucím Code Napoléon, budou naše zákony pramenem češtiny vadné, nakažené, nesoucí na sobě stopy dob, kdy byla čeština ještě trpěnou popelkou ve službách rakouské byrokracie.


[1] Takových výrazů, které nelze šablonovitě rozšiřovati, je v jazyce dost; říkáme: přijedu k vám na léto, na svátky, na prázdniny ve smyslu, „abych u vás ztrávil léto“ atd.; ale nemůžeme v témže smyslu říci „přijedu k vám na podzim“, protože „na podzim“ = im Herbst. Chceme-li v tomto případě vyjádřiti totéž, co v dřívějších, nezbývá než vyjádřiti se jinak, na př. přijedu k vám ztráviti podzim a p. Říkáme „vrátil se po vánocích, po prázdninách“ a p., ale „vrátil se po jaru“ neznamená po uplynutí jara, nýbrž z jara atd.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 2, s. 41-46

Předchozí D. Pan.: Příspěvek k úřední češtině

Následující Dítky