Máte čas?

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Přísní strážcové ryzosti jazykové zamítají rčení »míti čas« ve významu míti prázdnou chvíli jako propovědění nesprávné a nahrazují je bez milosti výrazem »míti kdy, pokdy«. Osudy těchto dvou souznačných výrazů jsou zajímavým příkladem, jak vznikají takové »chyby« a jak mnohé výrazy stíhá často nedůvodné opovržení. Jak se stavějí k těmto dvěma rčením naše brusy? Brus matiční (z r. 1877) vykládá: Čas, chvíli, prázdnost míti, ale také: kdy míti, kteréžto frase nyní se zanedbává (str. 74); skoro týmiž slovy se poučení opakuje i v dalších vydáních téhož brusu. Ale již Bartošova Nová rukověť správné češtiny (1901) klade rčení »nemám času« (m. spr. nemám kdy) mezi germanismy (ač by se stejným právem mohla pokládati i za jiný -ismus), Zenklův Rádce správné češtiny uvádí výraz »čas míti« jako výraz nesprávný a rovněž v Mašínově Slovníku českých vazeb a rčení se dočítáme, že »nemám čas« se říká chybně místo »nemám kdy«. Tak se původní rada matičního Brusu, abychom pro výraz »míti čas« nezapomínali na rčení »míti kdy«, zvrtla v zákaz: neříkejme »míti čas«, protože je to [233]výraz chybný, nýbrž užívejme vždy jen správného rčení »míti kdy«.

V čem by mohla záležeti nesprávnost výrazu »mám čas«? Říkáme »kup si, máš-li peníze«, ale totéž můžeme vyjádřiti slovy »kup si, máš-li zač« (= zač koupiti); oblékl bych se, ale nemám šatů« (není šatů), ale také můžeme říci »oblékl bych se, ale nemám do čeho« (není do čeho); »šel bych, ale neznám cesty«, ale také »šel bych, ale nevím kudy«; »bojoval bych, kdybych měl zbraň« a také »bojoval bych, kdybych měl čím (kdyby bylo čím)«; »hněvej se, máš-li k tomu příčinu«, a také »hněvej se, máš-li proč« a tedy stejným právem můžeme říkati »udělej to, až budeš míti čas« anebo »udělej to, až budeš míti kdy« (t. j. kdy to udělati).

Že se slova čas v tomto významě (= doba volná k provedení nějakého děje) skutečně užívalo již v době staré, tomu svědčí některé doklady staročeské. V Alexandreidě se vypravuje, že Thebané, vidouce vojsko Alexandrovo se všech stran na město ženoucí, rádi by se byli aspoň v té chvíli vzdali Alexandrovi, »ale toho časa nenie, by o to měli pomluvenie« (v. 476), t. j. není na to kdy. Štítný píše v Knížkách šesterých (24, 30): »Protož na ten súd pomnieti slušie, donidž jest čas«, t. j. dokud je kdy. A staré české přísloví (Flajšhans, Č. přísl. II, 893) napomíná: »Za zdravého života dobře činiti, po smrti času nebude«, t. j. po smrti nebude kdy. Máme i přímá svědectví, že rčení »míti čas« ve významě míti kdy je výraz starý. Veleslavínova Sylva quadrilinguis (str. 173) uvádí pod heslem čas: Čas míti, chvíli, prázdnost míti, míti kdy, při prázdnosti býti, nemíti nic na práci, a Jungmann vedle zčeštěných dokladů ze slovníku Poláka Linde má jako výraz obvyklý (usuální) »nemám času«, t. j. kdy.

Ale i my v mnohých případech rčení toho užíváme a v těch případech se ani jinak vyjadřovati nedovedeme. To bývá zejména, je-li kvantum prázdného času nějak vymezeno. Říkáme máte kdy?, ale máte ještě dosti času (ne dost kdy), máte času nazbyt, mám na to málo času, je na to málo času (je na to kdy), na to máme oba kdy, ale vy máte na to víc času než já atd. Stěží užije kdo rčení »mám kdy« za nenuceného hovoru na př. v otázce »kdy máš kdy?« nebo ve větách »uč se, když máš kdy (polské teraz się ucz, gdy czas masz), kdykoli máš kdy, nevím, budu-li míti kdy na to kdy« a p.

Není tedy proč se vyhýbati rčení »míti čas« jako rčení nečeskému a germanismu. Je to rčení obvyklé i v jiných jazycích; mají je nejen Němci, nýbrž i Francouzi (je n´ai pas le temps de…), Angličané (i have no time to…), Vlachové; Poláci stejně jako my se vy[234]jadřují obojím způsobem (mieć czas — mieć kiedy), a také Rusové říkají »není mi času« (mně nět vremeni) atd. Obě rčení jsou tedy správná a česká, »míti čas« i »míti kdy«; jen ten rozdíl je mezi nimi, že »míti kdy« je výraz lidovější a pro češtinu osobitější. A v tom je i jeho přednost.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 8, s. 232-234

Předchozí Josef Zubatý: Jistý

Následující Z. (= Josef Zubatý): Náboženské názvosloví československé