Časopis Naše řeč
en cz

O vokalisaci předložek v nové češtině

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Rybův protest se dotkl jedné z nejasných stránek novočeského usu spisovného. Dosavadní pravidla o vokalisaci předložek byla značně neurčitá a nedovedla odkliditi z jazykové praxe nejistotu a kolísání. Ani člověk mluvnicky vzdělaný netroufá si vždycky rozhodnouti najisto, má-li psáti k štěstí či ke štěstí, z džbánu či ze džbánu a pod., a pozorujeme-li jazyk novočeských spisovatelů, shledáváme u nich ve vokalisaci předložek někdy rozdíly přímo nápadné. Někteří vokalisují téměř napořád a píší na př. ve druhém, ve zlatě, ve hlase, ze tlaku, ze řemesla atd., jiní zase nevokalisují předložky ani tam, kde vznikají ve větné souvislosti složité a nepohodlné skupiny souhláskové, na př. směřujících k zdůraznění, tam v svrchní kapse, odkaz k skutečnosti, víc k mzdové politice atd. Proto jen vítáme podnětný článek Rybův jako popud k revisi celé této otázky.

Historii názorů o vokalisaci naznačil již Ryba. O tom, že nelze dnes souhlasiti s požadavkem A. Havlíka, aby se psalo s syny svými, s slovesem a pod., není ovšem pochyby. Ge[179]bauer v Hist. ml. 1, 156n. a 182n. podal historický přehled pravidelné i odchylné vokalisace předložek (také podle cit. článku Havlíkova) a přes to, že shledal hojnější odchylky od jerového pravidla teprve v době nové (ještě u Komenského je většinou starý stav, srov. t. 182), přimlouvá se za to, aby spisovný jazyk zachovával v té věci nikoli jerové pravidlo, nýbrž míru, kterou ukazují nářečí obecná (t. 186). Trávníček v Příspěvcích k čes. hláskosloví (Brno 1926) 37 konstatuje stručně, že v nové češtině je zčásti zachován stav staročeský, zčásti že nastaly změny, zejména rozmnožením předložek vokalisovaných. Změny ty byly způsobeny jednak analogií, jednak snahou o pohodlnější výslovnost (tak vykládal už také Gebauer, Hist. ml. 1, 157n., 182n.; vokalisaci ze země, ke komu a pod. vykládá Gebauer t. 158 snahou o zřetelnost). Pravidla čes. pravopisu (v kap. 9) radí zachovávat ve vokalisaci předložek způsob, který se v jazyce vyvinul, a opakují v podstatě Gebaurův odkaz k jazyku obecnému: »Pravidlo, kdy toto -e býti má nebo nemá, zachovává se v jazyku obecném. Naproti tomu do jazyka knižního vnikly v době novější mnohé odchylky, ovšem chybné. Chyb takových se uvarujeme, když budeme zachovávati ten způsob, který zachovává i jazyk obecný.« Podobně zní poučení o vokalisaci předložek také v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 1, 1926, 44n. (cituje je Ryba) a v Gebaurově-Trávníčkově Příruční mluvnici 1930, 24. Ale tomuto pravidlu, ač je na pohled tak prosté a pohodlné, vadí to, že onen obecný usus, t. j. průměr, který lze stanoviti podle jazykové praxe jednotlivců a nářečí, nebyl dosud popsán. Jak je toto pravidlo neurčité, ukazují i případy, o kterých píše Ryba: předložková spojení jako ke svému, se kterým a pod. (viz Gebauer-Ertl l. c.) prohlašují se právě se zřetelem na jazyk obecný za nesprávná, a přece většině z nás jsou v hovorovém usu běžnější než příslušné tvary nevokalisované. Není potom divu, že se ta neurčitost obrážela i v praxi Naší řeči a že také zde se vytýkala spojení, která se vyskytují v jazyce obecném, na př ke svatbě, ke strýčkovi, ze hmoty, ve svém a pod. Zdá se tedy, že bychom měli ono pravidlo doplniti skutečnými údaji o obecném usu. To by však byla zbytečná oklika; kratší a snad i spolehlivější cesta je, zjistit zásady vokalisace předložek rovnou v dnešním usu spisovném a přijmout je za normu. Pokusil jsem se přede dvěma lety[1] vyhledat tyto zásady podrobným prozkoumáním několika prozaických textů novočeských. Vyexcerpoval jsem [180]za tím účelem tyto knihy — z každé sto stránek: Jan Neruda, Malostranské povídky (Dílo Jana Nerudy IV, vyd. Kvasničky a Hampla v Praze, 1923); Alois Jirásek, Z mých pamětí I. (5. vyd., J. Otto v Praze, 1922); Ignát Herrmann, Felíčkův román I. (nákl. Pražské akciové tiskárny v Praze, 1924); Karel Čapek, Krakatit (Aventinum, Praha 1924); Ivan Olbracht, Zamřížované zrcadlo (Sfinx, B. Janda v Praze, 1930); Emil Vachek, Červená zahrada (Družstevní práce, Praha 1931). Materiál, který jsem odtud získal a statisticky zpracoval, sám sebou se mi roztřídil v několik skupin. Zásady, jimiž se řídí vokalisace předložek u jmenovaných autorů, jsou jím doloženy po mém soudu dostatečně. Pro kontrolu jsem prohlédl i zbývající část oněch knih, nenajdou-li se v ní odchylky od průměru, a kromě toho jsem nyní ještě rozmnožil počet excerpovaných autorů na deset; přibyla B. Němcová, Pohorská vesnice (vyd. ve Svět. knihovně); Jan Herben, Hostišov 1. (vyd. Družst. práce, 1933); K. V. Rais, Zapadlí vlastenci (vyd. Unie, 1923); Vladislav Vančura, Útěk do Budína (vyd. Melantrich v Praze, 1932). V usu všech těchto spisovatelů je shoda takřka úplná, a proto se domnívám, že jej můžeme pokládati za průměr spisovného usu vůbec a říditi se jím. Podávám zde hlavní výsledky, k nimž jsem dospěl.

A. Předložky neslabičné (s, z, v, k)

I. Před slovem, které se začíná samohláskou, nevokalisují se nikdy, na př. s úrodou, z anděla, v ohromné přesile, k elitě atd.

II. Před slovem, které se začíná touž souhláskou, jako má předložka,[2] vokalisují se vždycky, na př. se sametem, se slečnou, se stěn, se strojmistrem, ze země, ze zrušovaných zahrad, ze zvyku, ze zdravého vzduchu, ve visuté kolébce, ve vlaku, ve vnitřku, ve vteřině, ve vzduchu, ke kostelu, ke klíčové dírce, ke kterému domu, ke knihaři atd. Také tam, kde neslabičnou předložku od jejího jména odděluje slovo začínající touž souhláskou, jako má předložka, vokalisuje se, na př. se sobě rovným, ve večerem temné horské krčmě.

Výjimkou je tu ustálené spojení s sebou, na př. sama s sebou spokojena, hovoří sám s sebou, nevzala děcko s sebou a pod. Jednou (Olbracht 16) nalézáme vokalisaci předložky [181]i v tomto spojení: hrajíc sama se sebou. Ve spojení s genitivem sebe se předložka se vokalisuje vždycky: se sebe.

III. Před slovem, které se začíná podobnou souhláskou, jako má předložka, vokalisují se téměř vždycky. Jsou to skupiny s z-, s ž-, s š-, z s-, z š-, v f-, k g-, na př.: se zámečnickým učedníkem, se zlatem, se znamením, se zbožím, se zvláštním zřením, se zvrácenou hlavou, se židlí, se ženou, se žlutým křížkem, se šerpou, se šicím náčiním, se šťavou, ze sebe, ze slov, ze svého, ze sklepa, ze šosu, ze Šluknova, ze školy, ze štíhlého hrdla, ze žebraček, ze žertu, ze Žďárek, ve formanské lucerně, ve francouzských válkách, ve flanel, ke Galičákovi, ke galerii, ke granátům atd. Toliko předložky s a z se někdy nevokalisují před š a ž, ale zpravidla jen tehdy, je-li za ním samohláska, (poměr z, s k ze, se je tu asi jako 1 : 2.5), na př. s ženami, s žalostným výsledkem, s žebříkem, s šesti, s šedivými kníry, s šimravým smíchem, z ženských úst, z žen, z žalářní knihovny, z šedého sukna. Jednou se vyskytuje spojení s žrádlem (u Vachka) a s zvířecím okem (u Němcové). Ve většině těchto případů s předložkou nevokalisovanou předchází slovo s koncovou samohláskou nebo příčestí na -l; kde by bez vokalisace vznikla mezi slovy příliš komplikovaná skupina souhlásek, bývá předložka i před š, ž vokalisována, na př. stolek se židlí, jejich se žlutými koutky a pod.

IV. Před slovem, které se začíná kteroukoli jinou souhláskou, bývá neslabičná předložka někdy vokalisována, jindy nikoli. Záleží tu na tom, je-li na začátku následujícího slova souhláska jedna, či skupina dvou nebo několika souhlásek.[3]

1. Před jednoduchou souhláskou se neslabičné předložky nevokalisují nikdy, na př. s pentličkami, z hořejších vesnic, v zimě, k řece. Předložka se tu nevokalisuje ani tenkrát, když tím mezi slovy vzniká složitá skupina souhlásek, na př. vesničanům s počátku, laskavém s nimi, až v místech, újezd v horách, oknem v čisté sednici, chut k řemeslu a pod. Také před slabikou je neslabičná předložka nevokalisována, a píše se tedy v městě, v městečku, z města, z městečka, k městu, k městečku, v měkkých peřinách, v měkkých lenoškách. Spojení ve městě se v excerpovaných textech nevyskytuje.

[182]2. Před skupinou dvou souhlásek

a) Je-li druhou souhláskou neslabičné r (ř) nebo l, předložka se zpravidla nevokalisuje, na př. s prací, s Brehmovými, s přísnou láskou, s přemáháním, s břehu, s klackem, z Prahy, z kraje, z příčiny, z kláštera, v trávě, v Hradci, v křoví, v kříži, v hlavě, z hrobu, k bráně, k práci, k příhodě, k předpisům, k mřížím, k pláči atd. Tak tomu bývá i po souhlásce nebo po skupině souhlásek, na př. s mužem v předpokoji, Petřín s příslovečnou věží, vystoupíc z břehu, již v příštím okamžiku, vcházejíc v slovo, spát v klase, opět k truhlici, až z Prahy, řemeslník z hlavního města atd.

Mnohem řidčeji bývá v tomto postavení neslabičná předložka vokalisována, a to jen v jistých případech (poměr tvarů vokalisovaných k nevokalisovaným je tu asi 1 : 10). Vokalisuje se před tř: ve třech, ve třetím, ze třetí, čepička se třapcem (Rais), ve třídu, ke třídě (ale i s třemi, s třetím, v třetím, v třikrát desátém království); před dř: ve Dřevíči, jen ze dřeva, ze dříví (ale též v dřevíčském mlýně, z dřeva, zíral k dřevěné škole); před sl (hlavně předložka v): zas ve slečnách, ve sluji, ve slunci, ve slovenských lázních, ve Slezsku, ve službě, ve slamníku, ke slamníku (ale též vcházejíc v slovo, k slečnám, k sluchu a pod.); před zr, zl: ve zraky, ve zlé, ve zlém, ke Zlíčku; v některých případech jiných, na př.: ze břehů, ve mlýně, ze mlejna, ke hrobu, ve hře, ke hře, ze vrat, ze vrátek. Tyto případy s předložkou vokalisovanou lze vyložiti jednak jako ustálené zbytky bývalé pravidelnosti vyplývající z jerového pravidla (ve mlýně, ze mlýna; ve hře, ke hře; ve zlé, ve zlém), jednak větnou souvislostí (vokalisace předložky tu brání nakupení souhlásek, na př. schyloval ke hrobu, tak ve slečnách, zas ve slečnách, vyrazil ze vrat, zamířil ke slečně, dvojsmysl ve slohu, říkat ve slabikáři, jen ze dřeva a pod.). Někdy se obě tyto tendence spojují, na př. však ve mlýně, obrat ve hře, povel ke hrám a pod. Případů, v kterých není vidět příčinu vokalisace, je nepatrný počet (necelá 2%).

b) Je-li na druhém místě skupiny kterákoli souhláska jiná než r (ř), l, bývá neslabičná předložka někdy vokalisována, jindy nikoliv. Usus je tu velmi pestrý a není možné vyvoditi z něho pravidla naprosto přesná. Projevují se v něm toliko jisté tendence, ale ani ty nejsou vždycky stejně zřetelné. Shledáváme dokonce, že táž skupina souhlásek mívá i u téhož autora na různých místech podobu různou. Tak čteme u Němcové: v své slepé nedůvěře, v svém kroji ve svém pokojíku, ve svém mínění; ke stolu k studánce; u Nerudy: k svému stolku ku svému stolku, k stolku [183]ku stolu (místo ke s-); v světové válce ve světě; u Jiráska: v stodolách ve stodole; v kterémž ve kteréž; u Raise: k stěně ke stolu; u Herrmanna: v Štěpánské ulici ve Štěpánské ulici; u Herbena: k své rodině ke svému otci; u Čapka: v snách ve snách; k starému majorovi ke stěně; u Olbrachta: s dveřmi se dvěma kamarády; v zvěřincovém zápachu ve zvěřincovém světle; u Vachka: k stezce ke stolku; u Vančury: v své dlani ve svých šatech. Jsou i rozdíly v usu různých spisovatelů; Jirásek píše na př. ve tváři, kdežto ostatní jen v tváři, atd. Přes to však i v této volnosti proniká obecně snaha, vokalisaci předložek zjednodušovati složité skupiny souhlásek a usnadňovati jejich výslovnost.

Tak na př. jsou neslabičné předložky vokalisovány před skupinou dvou souhlásek, z nichž druhá je táž, jako má předložka (ve sv-, ve dv-, ke sk- a pod.): ve dvoře, ve dveřích, ve dví, ve dvakrát čtyřiadvaceti hodinách, ve dvou, ve svých snářích, ve svém smyslu, ve svém pokojíku, ve svůj zákon, ve svobodném statku, ve svátek, ve svátky, ve svátečních oděvech, ve svahu, ve světě, ve světnici, ve chvíli, ve chvatu, ve tváři (u Jiráska vždycky tak), ke škole, ke Skalici, ke skoku, ke skutečným zločincům atd. Méně často tu je předložka nevokalisována: v svém kroji, v své slepé nedůvěře, vráskům v tváři (Němcová), z psacího stolku, v tvář (Neruda), v kvatembru, v dvacátém roce (Jirásek), v tváři (Rais, Herrmann), tváří v tvář (Herben), jenom v tvém zájmu, hledal v tváři, k skandálu (Čapek), podržel v své dlani, v chvatu (Vančura), v tváři, v svém okolí, v své kůži (Vachek; předložku v před tvary zájmena svůj Vachek nevokalisuje nikdy). Poměr tvarů vokalisovaných k nevokalisovaným je tu asi 4.5 : 1.

A tak se zpravidla vokalisují neslabičné předložky všude, kde by bez vokalisace vznikla souhlásková skupina, která se jinak v jazyce tautosylabicky nevyskytuje, na př. k dv-, k tm-, k ps-, v mž-, v lh-, z rt-, s lv-, s čt- a pod. Z našich textů sem možno zařaditi spojení: ke dveřím, ke dvorku, ke dvanácté, ke vnučce, ke psí boudě, ke rtům, ve jménu lásky, ve Lhotě, ve lhůtách, ve Lhasse, ve Rtyni, se rty sevřenými, se čtyřmi, se všemi, se ctí, ze čtyř, ze včerejška, ze Lhoty, ze kterých atd. Toto mechanické pojetí je ve shodě s pravidlem jerovým aspoň potud, že předpokládá vokalisaci předložky v takových spojeních, v kterých počáteční skupina souhlásek není konstantní (t. j. bývá v jiných tvarech téhož slova rozdělena pohybným e, na př. ve snu — srov. sen), a že zahrnuje i případy ustálené, na př. se mnou, se [184]všech stran, se rty, se ctí, se čtyřmi, ze všech, ze mne, ze tmy, ze dne, ze čteného, ze vsi, ze psů, ve snu, ve zdi, ve dne, ve psí řeči, ve psí, ve mně, ve jménu, ke psí boudě, ke zdi, ke cti, ke mně, ke rtům, ke lvovi atd.

Největší volnost je u předložky v před souhláskovými skupinami začínajícími sykavkou. Tu je mezi tvary vokalisovanými a nevokalisovanými téměř rovnováha, a tak shledáváme i v témž textu na př. spojení ve statku, ve stanu, ve stavení, ve stodolách, ve ztichlém prostoru, ve stínu, ve spisech, ve spadaném listí, ve společnosti, ve spirále, ve smutečních šatech, ve sněhu, ve snaze, ve skále, ve skutečnosti, ve zkoušce, ve špinavé mlze, ve Štěpánské ulici, ve štěstí, ve škatuli, ve škole atd. vedle spojení v starém kroji, v starých foliantech, v starodávném klobouku, v stálé nejistotě, v Stachově, v stínu, v stodolách, v Skalici, v snách, v sněhu, v smíchu, v špinavých mračnech, v špičatou bradu, v Štěpánské ulici, v Štyrském Hradci, v šněrovačce, v známých atd. Ve shodě se svým výkladem podmínek vokalisace můžeme tento dvojí usus u předložky v vyložiti jako následek fysiologické povahy souhlásky v. Souhláska v se totiž artikuluje dvojím způsobem: buď pečlivě, t. j. úplným závěrem dolního rtu a hořeních zubů, a potom při spojování s některými souhláskami vznikají skupiny s artikulaci nesnadnou a vokalisace předložky je tu jedním z prostředků, kterými lze artikulační obtíže odkliditi; nebo zběžně, t. j. jen přiblížením dolního rtu k hořením zubům, a při této artikulaci potíže při spojování s jinými souhláskami nevznikají. Z této dvojí artikulace souhlásky v lze také vysvětliti, že se vedle sebe bez rozdílu vyskytují spojení ve mnohém i v mnohém, ve kterých i v které, ve mžiku i v mžiku, ve hmotě i v hmotě a pod.

Tam, kde skupina souhlásek vzniklá spojením neslabičné předložky se jménem nečiní potíží artikulaci, předložka se zpravidla nevokalisuje. Je to na př. spojení předložky k se slovy začínajícími sykavkou: k sňatku, k stezce, k své lásce, k svému stolku, k světu, k svaté koruně, k smíchu, k štěstí, k sfouknutí, k starému majorovi, k studánce, k schoulené dívce, k spěchu, k spící dívce, k stolu, k svatbě, k snídaní, k zbytečné náruživosti, k zhovadilosti, k zdokonalení, k Štajnicům atd. Také skupina k tv- je běžná, na př. k tváři, k tvému srdci, k tvůrci a pod. Předložky s, z se snadno spojují s mnohými skupinami souhláskovými, na př. s kmotrami, s knedlíkem, s knihou, s knížetem, s Knahlem, s knoflíkem, s květinami, s kterou, z kterých, s kbelem, s (z) tváří, s tmou, z tvarohu, z tvého, s tvou, klec s ptákem, s dveřmi, z dvor[185]ských, z dvojic, z dvou, s dvěma, s mnohými okolky, z Chval, z vnitra, s chtivostí, z hnízda atd. Avšak i v tomto případě někteří spisovatelé, zvláště Herben, Herrmann, Čapek a Olbracht, někdy předložku vokalisují, na př. ke sboru, ke svému otci, ke schodům, ke schodišti, ke stolu, ke tváři, ke stěně, ke spodu, ke špičatému nosu, se kterou, ze kterých, ze dvora, ze dveří, ze dvorečka, ze dvou, ze dvojích úst, ze dvanácti atd.

V mnohých případech tedy třeba pokládat vokalisaci neslabičné předložky jen za fakultativní. Často o ní rozhoduje větná souvislost, t. j. konec slova, které stojí před předložkou; předchází-li před neslabičnou předložkou souhláska nebo skupina souhlásek, je snaha předložku vokalisovati, na př. radost ve štěstí, dvanáct ve Stachově, na soud ke svému králi, jen ve společnosti, nos ze cvičebnice a pod. Jen zřídka nalézáme i v takovémto sousedství neslabičnou předložku nevokalisovánu, na př. blesk v špinavých mračnech, zahradník k stezce, štěrbin v starých podlahách, prst k svým prsům.

3. Před skupinou tří souhlásek

Před skupinou tří nebo více souhlásek se neslabičné předložky vokalisují, na př. ve středu, ve stříbrném čepci, ve skříních, ve strašidlo, ve stromech, ve strojovně, ve strachu, ve skladišti, ve skleníku, ve sklepním výklenku, ve zdvižené ruce, ke střídmosti, ke střílnám, ke stropu, ke strýci, ke zpracování, ke zdraví, ke sklonku, ke sklenici, ke hřbitovu, ze mdlob, se vstupem, ze vzdoru, se vzněty, ze vzdálených vsí, ze vzpomínek, ze mzdy, ze vzteku, ze hřbitova atd. Jen když poslední souhláskou skupiny je r (ř) nebo l a když ve skupině není obsažena táž souhláska, jako má předložka, bývá vokalisace někdy opominuta (poměr tvarů vokalisovaných k nevokalisovaným je tu asi 10 : 1), na př. v střežení ulice, v skladišti, v strýcově vypravování, v strašně pokorné lásce, s vkladními knížkami, k stlaní, v Sklenařicích, k zbláznění, k zvracení.

B. Předložky slabičné

Některé předložky slabičné bývaly bez koncových jerů (stejně i předložka z; výklad o ní byl z praktických důvodů spojen s výkladem o jiných předložkách neslabičných), srov. článek E. Smetánky v ČMF. 3, 1913, 323n., P. Langa v ČMF. 5, 1916, 104n., O. Hujera ve Sbor. fil. VII, 23n. (tam je uvedena i literatura cizí), F. Trávníčka v ČMF. 8, 1922, 101n., 198n., a v Příspěvcích k čes. hláskosloví 29nn. Usus, který se ve vokalisaci slabičných předložek vyvinul, není tedy jen [186]výsledek působení a porušování jerového pravidla, nýbrž také příčin jiných. Poměry tu jsou jednodušší než u předložek neslabičných, neboť neslabičnost předložek sama už zpravidla brání vzniku příliš komplikovaných skupin souhláskových (zvláště na souvislosti větné tu nezáleží).

Ve valné většině případů jsou předložky slabičné nevokalisovány, a to i před touž souhláskou, kterou se samy končí, na př. před domem, od domu, od doby, bez zašustění, přes schody, přes střechu, před dvanáctou, pod dřevěným stropem, přes silnici, bez sirky, bez ženské, pod trnovou korunou, nad rzivými troskami, od včerejška atd. Jen v jistých spojeních bývají vokalisovány, a to: před zájmenem všechen, na př.: beze vší poesie, beze všeho, beze všech podmínek, přese vše, nade vše, nade všemi, ode všeho, přede všemi; před tvary zájmena já, obsahujícími mn-: ode mne, nade mnou, přede mnou, přede mne atd.; před některými jmény začínajícími stejnou (podobnou) souhláskou, jakou se končí předložka, na př.: ode dávna, ode dveří, ode dřeva (u Jiráska), ode dna, ode dneška, přede dvěma hodinami, pode trupem, beze zvuku, beze slova, beze studu, beze strachu, beze starosti, beze změn a pod. (nepočítá se sem předložka skrze, neboť v ní je e z pův. ě). Ale i v těchto spojeních, kromě nepřímých pádů zájmena já, bývá předložka nevokalisována, na př. před dveřmi, pod dřevěným stropem, půl od dřeva (u Jiráska), před dvěma lety, od dnešního parna, pod dnešními mraky, bez starosti, bez zkušeností, bez života, přes všechnu námahu, nad vším, bez všeho toho a pod. Ojediněle se objevuje vokalisace předložky i jinde, na př. ode chvíle, beze hnutí.

Bylo by tedy možno vyjádřiti hlavní tendence dnešní vokalisace předložek asi takto:

1. Předložky neslabičné se vokalisují:

a) Před slovy začínajícími souhláskou stejnou nebo podobnou, jako je v předložce. Před ž, š bývají předložky z, s někdy nevokalisovány.

b) Před slovy začínajícími skupinou dvou hlásek, z nichž první je jiná, než má předložka, vokalisují se zpravidla tam, kde se vokalisací ruší nepohodlná skupina souhlásková.

c) Před slovy začínajícími skupinou tří nebo více souhlásek.

Předložky neslabičné se nevokalisují:

a) Před samohláskou.

b) Před slovy začínajícími jednoduchou souhláskou jinou, než má předložka.

[187]c) Před slovy začínajícími skupinou dvou souhlásek, když první ze souhlásek je jiná, než má předložka, a když spojení s předložkou nevokalisovanou nečiní artikulaci obtíží; tento případ nastává zvláště tehdy, když druhou souhláskou skupiny je neslabičné r (ř) nebo l.

2. Předložky slabičné se kromě několika zvláštních případů nevokalisují.


[1] Ve výroční zprávě českého st. r. r. gymnasia v Ústí nad Labem za školní rok 1931—32.

[2] Podle výslovnosti nebo podle pravopisu; v praxi tu není rozdílu, takže můžeme případy jako ze zvyku a ze způsobu počítati do jedné skupiny.

[3] Za jednoduchou souhlásku pokládáme i takovou, za kterou je slabičné r, l, na př. z prsou, s vlnou, v srdci, k prvnímu a pod., nebo ě, na př. v běhu, s věnečkem, v pět hodin a pod.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 6-7, s. 178-187

Předchozí Bohumil Ryba: Ve své domácnosti

Následující E. Kodar: Příspěvky k pojistnému názvosloví

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1