Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

E.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V loňském (a snad ještě v letošním) ročníku Zvěstování uveřejňoval dr. Václav Brtník pod názvem Očista abecední brus jazyka českého. Byli jsme autorem požádáni za posudek a podáváme jej, ač neradi. Neboť přiznáváme se hned: brus ve Zvěstování je téměř typickým příkladem přežilého a diskreditovaného brusičství, proti němuž N. Ř. vystupuje stejným právem jako proti jazykové anarchii. Bylo by ovšem nespravedlivé domnívati se, že mezi opravami a očistnými pokyny Brtníkovými nejsou většinou dobré rady; vždyť se chybuje u nás i ve věcech nejzákladnějších, o nichž poučení podává i každá školní mluvnice a každý sebe menší brousek. Ale autor Očisty ve Zvěstování příliš připomíná [55]jednání ochotného dítěte, které z neznalosti s plevelem vytrhává i mrkev. Nic snazšího než z několika dosavadních brusů, oprávců i rádců vybrati, jak se to právě autorovi hodí a zdá, řadu chyb a oprav a složiti z nich brus nový; ale N. Ř. již několikrát ukázala na nespolehlivost, libovůli, ba nevědomost dosavadního »broušení« a ukázala také cesty a prostředky, jichž má užívati ten, kdo chce kárati dnešní jazyk a stavěti mu na oči vzory lepšího mluvení. Je to ovšem cesta trochu méně pohodlná a mnohem zdlouhavější, ale bezpečnější; ledabylým brusičstvím, které pohodlně opisuje a přejímá z brusu do brusu, se však heslu očisty jazykové víc škodí, než prospívá, protože opětné a opětné vyvracení bludů a nápadů brusičských, které jest povinností vážné práce na poli jazykovém právě tak, jako boj proti kažení jazyka, podrývá důvěru v očistnou práci vůbec. V Brtníkových kapitolách očistných, pokud z ukázek námi zaslaných (a—j) můžeme souditi, ožívají anebo spíše žijí ještě všechny ty překonané argumenty starých brusičů, kteří mistrovali jazyk »z hlavy«: co se jim zdálo zbytečné, bylo špatné, co se neshodovalo s jejich logikou, bylo špatné, mohla-li se táž věc říci dvojím způsobem, rozvažovali hned, co z obého je špatné. Brtníkovi se nelíbí na př., vyjadřuje-li se dvěma slovy to, co lze vyjádřiti jedním (představa se prý tu rozvádí podle němčiny); proto nemáme »činiti návrh«, nýbrž prostě »navrhovati«, nemáme učiniti zmínku«, nýbrž »zmiňovati se«, místo »dojíti poznání« máme říkati prostě »poznávati«, místo »svrhnouti dolů« prostě »svrhnouti«, místo »dělati hluk« »hlučeti« atd. Kdyby si však otevřel kterýkoli slovník, našel by, že se tímto způsobem Čechové odedávna vyjadřovali, že v těch způsobech není nic nečeského ani nesprávného a že výrazy ty nejsou dokonce zbytečné, jak se zajisté přesvědčil každý, kdo vzal kdy pero do ruky (v. N. Ř. II, 305). Je jistě výhodou našeho jazyka (jako každého jiného), můžeme-li říci »nudle krájeti, sukno tkáti, šaty šíti« atd., ale proč by bylo chybné »dělati nudle, dělati sukno« a p.? Zbytečně prý se říká v »době letní« m. »v létě«; ale v knížkách starých možno čísti přes tu chvíli »času denního, nočního (n. nocního), čas ranní, večerní, jarní, letní« atd. Takových »zbytečností« je v každém jazyce bez počtu; není vlastně také zbytečné, vyjadřujeme-li ve větě »matka byla nemocná« jednu věc (rod) trojnásob, když Němci stačí říci »die Mutter war krank«? Nemá se prý říkati »jsem hotov na cestu«, nýbrž »jsem připraven«, ale odedávna se říkalo po česku »hotov k boji, k dílu, k plavbě« atd. Zbytečně prý se užívá slovesa »chtíti« ve vazbách jako »chtěl bych věděti« místo spr. »rád bych věděl«, »chtěl jsem koupiti« m. »kupoval jsem«; ale správné je to i ono a za zbytečný může prohlásiti jeden z obou případů jen Čech, který necítí, že od »chtěl jsem koupiti« do »kupoval jsem« bývá někdy hezky daleko. Nedostatek citu pro významové rozdíly podobných obratů zavedly autora Očisty i v jiných případech. Tak za nespr. [56]»mám na tom dosti«, nabízí správnější »mám toho dosti« nevěda, že obé je správné a že to dokonce není jedno; za něm. vazbu »nach Hause gehen« máme prý české »jíti domů« (ne »k domovu«), ale Čech může jíti domů i k domovu, jenže to ovšem zase není totéž; »domýšleti se něčeho o sobě« je prý vazba násilně z němčiny (?) přeložená, za niž máme čes. vazbu »zakládati si na něčem«, ale »domýšleti se čeho o kom« je dobře česky řečeno a nahrazovati jednu vazbu druhou svědčí pouze o nedostatku jazykového citu (vždyť se můžeme domýšleti o sobě i věcí nedobrých). Hrubý germanismus jest prý »ten jistý pán«, ale »ten jistý« je výraz dobrý, nejen v řeči lidové, nýbrž zvláště také v staré češtině docela obvyklý a domácí.

Zvláštní kriterium správnosti vidí B. v tom, zní-li co tvrdě nebo nepřirozeně. Řekla prý mu jedna z nejlepších našich spisovatelek: »Je to jazykově správné, neboť to dobře zní.« Ale co všecko těm našim spisovatelům a spisovatelkám dobře nezní! B. píše na př., »jak zbezbarvělo a změlčilo sloveso dělati«. Jistě mu to pěkně znělo, jinak by to byl nenapsal, a přece jazykově správné to není — aspoň ne tomu, kdo ví, že »zběleti« je něco jiného a »zběliti« také. Stejně nespolehlivým a dávno odbytým rádcem ve věcech jazykových je logická pitva a rozumování, v němž si autor Očisty podle vzoru starých brusičů také libuje. Místo »dopadnouti někoho při něčem« říkáme prý správněji »přistihnouti«, neboť prý tu vlastně nejde ani o nějaké padání; »dopadnouti něco« (se 4. pádem) není sice vazba původní (ač doklady Jungmannovy jsou již ze 17. stol.), nýbrž »dopadnouti něčeho«, ale výtka brusičova není namířena proti vazbě, nýbrž patrně proti významu slovesa »dopadnouti«, proti němuž má B. logické námitky, ač významový základ jeho je na bíle dni. A co si počne se slovesy »popadnouti« (za vlasy), »napadnouti« (v novinách), »připadnout (spadnouti) na někoho«, při nichž také nejde o žádné padání? Místo »dlouhá chvíle« má se prý říkati »dlouhý čas«, neboť prý nezřídka nejde jen o »chvíli«; ale »chvíle« neznamená a neznamenala pouze krátkou dobu, nýbrž čas vůbec; proto říkáme dosud, že to trvalo »hodnou chvíli«, a potřebu »krátiti chvíli« a míti tu a tam nějaké »kratochvílé« pociťovali už v 14. stol.: mívali patrně už tenkrát »dlouhou chvíli« jako my. »Nepřítel byl na hlavu poražen« je prý smyslem vlastně nesmysl, a stačí prý říkati, že byl »poražen úplně, nadobro«; ale není vlastně už nesmysl říkati, že byl poražen, když neleží, nýbrž utíká? Ale nic to; »na hlavu poražen« je rčení dobré a správné (Jungm. I, 681), ať se to komu líbí čili nic. Nemá prý se říkati »dodnes«, protože »dnes = den tento« a »do« má míti při sobě 2. pád; ale že »dnes« je »den tento«, vyšlo v živém jazyce už dávno z povědomí, »dnes« je příslovce jako každé jiné a »do-dnes« se říká už od 14. stol. Vedle »dosud« uznávají prý jazykozpytci (?) za správnější »posud«; to prý je jediný správný [57]a přípustný, t. j. dějinami jazyka zdůvodněný tvar tohoto příslovce: v staré době říkávalo prý se »po sú dobu«. Zajisté, ale stejně se říkávalo »do sie doby« a jediný pohled do Stč. slovníka poučí každého, že se »dosud, dosad, dosavad« a p. říká v češtině odedávna; co by jazykozpytci měli namítati proti »dosud«, je nám záhadou. Dějiny jazyka jsou autorovi Očisty vůbec slabou stránkou. Německé »Silbergrube« nemáme překládati doslovně (?) »doly stříbrné«, neboť máme pro ně staré a správné slovo »báně«. Na neštěstí je to obráceně; po staru se říkalo právě »stříbrné doly n. hory«, »báně« znamenalo v stč. jen baňatou nádobu. »Dole« prý má 2. stupeň »níže«, nikoli »doleji«, jak se říkává; ale »doleji« je komparativ přirozený a už staročeský. Místo »dobrovolný« stačí prý říkati »volný, svolný«; ale »dobrovolný« je staré české slovo a značí ovšem zase něco načisto jiného než »volný« a »svolný«. Nesprávné prý je »zaplatil za to dobrých deset korun«, »půjdeš dobrou hodinu«, správně prý se říká »aspoň«; ale příd. jména »dobrý« užívá se v tomto významu odedávna, je to pěkné a výrazné rčení české, které je hříchem zatracovati, nemluvě ani o tom, že »jíti dobrou hodinu« a »aspoň hodinu« zase není jedno a totéž. Místo »3 m dlouhý« má prý se říkati »3 m zdéli«; je sice pravda, že druhý způsob býval v stč. oblíbenější, ale i první způsob je zcela správný, český a obecně slovanský. Stejně bez důvodu a lehkomyslně odsuzuje se v Očistě výraz »člověk« ve rčeních jako »člověk by se z toho zbláznil« a p., jen proto, že se v tom autor Očisty domnívá viděti zakuklené »man«, ač se mohl z N. Ř. již před rokem poučiti, že je to výraz správný.

Vůbec o to, co bylo o věcech, o nichž se v Očistě vykládá, již napsáno, stará se B. velmi málo. Opakuje ze starých brusů celou tu změť brusičských bludů o slově »jeden«, ač v N. Ř. vyšla r. 1918 řada podrobných studií věnovaných tomuto slovu, ohřívá všechny ty staré bezdůvodné pochybnosti brusičské o výrazech jako »jistý člověk«, »daleko větší«, »to by člověk neřekl«, o »jinak a sice«, o slovese »chtíti« atd., šíří dále blud, že chybné »dostáti slovu« je správnější než »dodržeti slovo« atd., nic se neobávaje toho, že ho některá z jeho čtenářek, sčetlejší než on, obviní z neznalosti. Nelze neopakovati nad očistnými kapitolami ze Zvěstování slov, která byla napsána v N. Ř. (II, 305) v článku o řemeslných brusičích: »Pro koho, ptáme se, řeší se tyto otázky jazykové prakse, když ani odborný spisovatel, který vede jazykovou rubriku v časopise tak významném a tolik čteném, nepokládá za svou povinnost poučiti se sám o těchto věcech, anebo, sám-li se poučil, nechává své čtenářstvo tápati v bludu vyvráceném a odbytém?« Autor Očisty je snad dobrý literární kritik, básník atd., ale filolog je nedobrý a svému mateřskému jazyku rozumí nevalně.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 2, s. 54-57

Předchozí B.: Návštěvou u novin

Následující T. Planský, Dvořák, Red. (= Redakce), Bedřich Fialka: Čím dál (tím) hůř

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1