Časopis Naše řeč
en cz

O lékařském slovníku

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Čeština vědeckých spisů není nikterak utěšená, o tom by nevznikl spor ani mezi filology ani mezi odborníky. Nutno si však též uvědomovati příčiny ubohého stavu. Obtíže jazyka vědeckého jsou nepoměrně větší než nesnáze jazyka literárního.

Odborné slovníky a fráze jednotlivých věd jsou tvořeny uměle, vědomě, často úplně bez opory přirozeného, zpravidla nevědomého tvoření lidového a jen některé obory aspoň částečně mohou užíti i pokladu jazyka obecného. Již samo toto umělé tvoření jest nebezpečným úskalím, kterým proplouti dovede jen tvůrce, nadaný jemným citem jazykovým, a dobrý znalec vlastností jazyka; a rozhodný soud o každém výrazu uměle vzniklém pronáší vždy jen volný výběr skutečné prakse jazykové.

Ale odborný jazyk se tvoří uměle dokonce ještě za vlivů jazyku cizích, někdy až nepřátelských. Předně logické myšlení vědecké chce vnutiti jazyku pojmovou přesnost, chce vyjádřiti přesný logický postup i v jazyce, chce zřetelnou jasnost výrazu a pravdivý významový vztah k věci.

[73]Za druhé jest to vliv cizího jazyka, u nás hlavně vliv německého jazyka. Tato věc doléhá na nás tíže než na velké národy a má tedy tuto bolest náš vědecký jazyk na víc. Je proto povinností i učence i filologa, aby si toho byli plně vědomi a navzájem si pomáhali odstraňovati tuto překážku. Vliv němčiny pronikl již hlouběji, než aby zmizel, odstraní-li se pouze vláda německé vědecké literatury.

Ale i proti ostatním překážkám lze bojovati, a to úspěšně bojovati; to dokazuje skvěle francouzská literatura vědecká. Je k tomu potřeba, aby každý znal jazyk, vycvičil se také v stilistickém umění a pamatoval svých čtenářů. Důležitými činiteli v tomto boji jsou vědecké příručky, z nichž se žák učí svému vědeckému oboru a zároveň i jeho jazyku; ty přinášejí nejvíce dobra i zla, nejrychleji šíří nevhodné názvy a hrozné vazby, a zase nejlépe mohou pomáhati k nápravě a čistotě jazyka. Podobně působí i odborné učebnice školské. Proto je nutno, aby si »Naše Řeč« důkladně všímala jazyka vědeckých příruček i školských učebnic a aby i jejich autoři byli si vědomi svých povinností nejen k vědě, ale i k jazyku.

I vědečtí odborníci jsou si vědomi nedostatků svého jazyka a jeho obtíží a proto si jednotlivé obory pomáhají aspoň tím, že sestavují čas od času praktické slovníky odborné.

V této práci přísluší čelné místo vědě lékařské. O slovníku lékařském pracoval již od let třicátých Ant. Jungmann, v letech padesátých Čejka a Staněk.[1] Mnoho jejich názvů čerpáno bylo ze starých českých knih lékařských. Zatím vzrostla česká literatura lékařská, přibyly i jiné slovníky lékařské, ale lékaři sami pozorovali s trpkostí, že vedle menšiny spisů s krásným jazykem »snad ve většině případů nacházíme řeč nedbalou, sloh nepilovaný, kostrbatý, výrazy barbarské.« (Úvod Slovníka lékařského str. I.) Proto byl připravován na podnět IV. sjezdu českých přírodozpytců a lékařů praktický Slovník lékařský, aby bránil aspoň záplavě cizích výrazů. Na jaře před válkou, r. 1914, vyšel I. díl (A—L), pořádali jej prof. Janovský, Panýrek, Pelnář a Veselý. Za mezinárodními hesly latinskými, řeckými, německými nebo i z jiného jazyka světového uváděn zčeštěný název cizí, užívá-li se ho, a pak český název; jen u hesel méně známých připojen i vý[74]klad. Cíl práce je praktický. Nové české názvy redaktoři zcela právem tvořili jen zřídka, chce Slovník tedy býti praktickým přehledem dosavadního českého názvosloví lékařského.

Podrobuji-li Slovník stručnému rozboru filologickému, nechci tím nikterak snižovati ceny této práce; vždyť naopak i tento rozbor ukáže vážnost snahy redaktorů i po stránce jazykové, a výtky, které obsahuje, týkají se vůbec slovníka lékařského a částečně i slovníka každého vědeckého oboru. Chci jen na tomto Slovníku lékařském jako na vhodném příkladě ukázati některé obecné vady lexikální stránky českého jazyka vědeckého.

Historickým vývojem věcí je dáno, že Slovník lékařský je z valné části utvořen uměle, je překladem mezinárodních odborných výrazů latinských, v nové době slov jazyků živých, jež mají velkou vědeckou literaturu. Takového původu byl i Slovník lékařský staré češtiny, byl utvořen uměle a tedy staré svědectví není nikterak zárukou správnosti nebo českosti, i nehledíme-li k úplnému přerodu odborného slovníka mezinárodního.

Překlad nešťastně utvořený je horší než cizí název a zvláště zdomácnělý název cizí nebo název pro věc úplně odlehlou. Proto nelze nikterak vytýkati Slovníku, že některých hesel vůbec nepřekládá a uvádí jen název cizí nebo zčeštěný; na př. antitragus (24), chromatický (60), dynamika a dynamický (92), bod fixační (11) a m. j. Těchto nepřeložených názvů je menšina, vždyť právě cílem Slovníka jest, aby rozšířil znalost českých názvů a čelil spoustě nečeských slov v lékařské literatuře. Čteme skutečně často v lékařských spisech českých úplně zbytečně na př. o abscessu (hlíze), affekci (onemocnění), perkussi (poklepu), pleuře (pohrudnici) atd.

První chybou, které se lehce dopouštějí české názvy, je, že zbytečně otrocky napodobují cizí vzor: na př. amnesia (16) přeloženo bezpamětí, bezpamětnost, nepamětnost (pak výklad), ač pojem zde vystihuje i české běžné »ztráta paměti«, »slabá pamět«; ambitieux délire blouznění slavomamné (15), stačí slavomam; Dämmerungszustand mrákotný stav (75), říkáme prostě mrákoty; mezižeberní neuralgie, mezižeberní nerv podle intercostalis, ač stačí úplně jen žeberní neuralgie, žeberní nerv a j. p. Také příliš snad vžilé slovo »chudokrevný« je podle něm. blutarm, správnější je nedokrevný (srov. nedochůdče, nedopita, nedopalek a j.), Slovník lékařský užívá obojího; zbytečným germanismem je velmi rozšířené: zaujatá hlava, zaujetí hlavy (Eingenommenheit des Kopfes 76) m. těžká hlava, tupá hlava. V současné lékařské literatuře setkáváme se dokonce i se slovem odpomoc podle něm. Abhilfe m. pomoc.

[75]A stejně otrocky jsou napodobena nesčetná složená slova mezinárodního odborného slovníka, který ovšem není v tom nikterak omezován, poněvadž užívá prvků jazyků mrtvých. Jazyk živý musí dbáti svých živých typů a češtině je cizí tak volné tvoření slov složených. Mnohá z těchto složených slov jsou jedním slovem jen pro oko a nejsou o nic kratší ani pohodlnější než dvě slova nesložená.

Často lze lépe užíti přídavného jména s podstatným, na př. krátké prsty m. krátkoprstí (brachyodactylia 47), různá lomivost oční m. různolomivost oční (anisomtropia 20), těžké pocení m. těžkopotivost (anaphoresis 18), líné, pomalé mluvení m. lenomluva (bradyphrasia 47) a dokonce dvojvědomí (88) za něm. doppeltes Bewusstsein, — dvojí vědomí, dvojité vědomí. Stejně místo červenovid (erythropsia 110), modrovid (cyanopsia 73), rudovid (Laemalopia 146), žlutovid (Gelbsehen 111) lépe červené vidění, modré vidění, rudé vidění, žluté vidění; místo vnitroblána vnitřní blána a p.

Jindy překládáme složená slova přívlastkovým spojením dvou jmen podstatných, na př. léčení vodou, jak také má Slovník na str. 168 pod heslem hydrotherapia m. vodoléčba, vodoléčitelství (167, 168); spis o lécích (úřední) m. lékospis (dispensatorium 86). Vedle mužoděs (androphobia 18) má i Slovník: úzkost před mužem, n. vedle chorobopis (206 Krankengeschichte) na str. 207 popis nemoci, zpráva o nemoci (Krankheitsgeschichte); místo správný barvovid (euchromatopia 111) — správné vidění barev, m. barvoslepost (daltonismus 76) lépe Slovník na str. 5 nevidomost barev nebo slepota na barvy.

Složená přídavná jména rozvádíme ve vazby: bezhrdlá děloha (6 acollis uterus) — bez hrdla; léčiva protibolestná (antalgica 22) — proti bolesti: léky protidavné — proti dávení a j.: i Slovník sám užívá těchto spojení, na př. léky proti padoucnici (22) a j.; m. novotvořené fermenty (1) — nově tvořené fermenty.

Z vazeb bez ruky, bez nohy, bez nosu tvořila se složená přídavná jména bezruký, beznohý, beznosý a stále se tvoří; tvořila se z takových vazeb také podstatná jména typu bezcěstie, bezprávie, ale dnes se již netvoří, a proto nelze plně souhlasiti hned s celou řadou podstatných jmen takovým způsobem utvořených, byť se i některá taková jména nová plně ujala, jako bezvědomí. Na str. 5. je na př. bezretí[2] (achilia), bezručí (achiria), bezžlučí (acholia), na str. 6. bezelbí (acrania), bezpotí (adiaphoresis 7) a m. j.

Jsou v slovníce i jiná příliš umělá a nečeská složená slova, na př. jen rdivoplachost (ereutophobia 108), hruškohlavost a hruško[76]hlavec (apiocephalia, apiocephalus 24), srázoplachost (Höhenangst 162).

Nechci zatracovati všech složených slov; jsem si dobře vědom, že se žádné názvosloví bez nich neobejde, srov. i mluvnické názvy: hlásky retozubné, předopatrové, zadopatrové, názvosloví, kmenosloví atd., a nejsou také všechna složená slova v jazyce českém tak úplně cizí, ale nelze z této možnosti dělati pohodlné pravidlo a tvořiti z pohodlnosti spousty slov složených beze všeho zřetele k daným živým vzorům jazykovým.

Některá složená slova i nečesky tvořená se již vžila a je těžko je nahrazovati jinými, jako na př. protijed (13, je již z doby obrozenské), náhrada odjed (22) je úplně zbytečná a o nic není lepší. Jindy netřeba snad cizí slovo ani překládati, raději biologie než umělé životověda. Někdy ani starší překlady nejsou vhodné: na př. obojňák nevhodně překládá androgyne (18) a hermaphrodit (157) a obojňáctví androgynia, třebaže jsou ta slova utvořena již poč. 19. stol., a stejně nevhodné je nové slovo dvojatec adelphus (7). Místo obojňák lepší by bylo obojpohlavní adj., jako subst. obojpohlavní člověk, je již také v Jungmannově Slovníce, a androgynia pak obojpohlavnost. Ve smysle slova dvojatec užívá dnes literatura slova dvojník.

Snazší jest práce a vděčnější tam, kde můžeme užíti také slov a frází, vzniklých přirozeným vývojem jazykovým. Zde je jazyk lékařský ve výhodnějším postavení než mnoho jiných oborů, neboť obecný jazyk i nářečí musí označovati svým způsobem různé nemoci; tyto názvy se ovšem často vůbec nehodí jazyku vědeckému pro svou nepřesnost a příliš velký rozsah a proto se jim vyhýbá. Dále jsou v lidovém jazyku názvy a obraty pro výrazné vnější příznaky chorobné a pro subjektivní příznaky, pro bolestné pocity tělesné. Zvláště z těchto výrazů možno lehce těžiti i v odborném spise, aniž ublížíme přesnosti vědecké. Na př. bolest je pichlavá, štiplavá, škubavá, loupavá, trhavá, vrtavá, pálivá, žíravá a snad i jiná. Netřeba mluviti jen o bolesti hlavy, o bolesti v kyčli a p., obecný jazyk často mluví o bolestech hlavy a p., i když nechceme zaváděti podle většiny nářečí »bolení zubů, bolení hlavy atd.« Místo pacient cítí, má bolest v rameni, v noze a pod. lze lépe říci podle obecného usu: bolí ho noha a p. Četl jsem neobratné věty: obličej je pokryt potem, obličej je pokryt studeným potem, místo: pot teče po obličeji, potí se v tváři, na obličeji (na tváři) se vyráží studený pot.

Vydaný Slovník lékařský také béře vhodná slova z obecného jazyka, na př. motolice (16), vychrtlý a m. j. Materiálu jen dialektického Slovník neužil, ale to nelze vytýkati. Vždyť ho [77]vlastně ani neznáme. V slovnících je příliš málo a národopisné články o lidovém léčení[3] popisují výhradně jen způsoby lidového léčení a z tohoto léčení by přece i nejzarytější milovník svérázu sotva co dovedl vytěžiti pro vědecké názvosloví lékařské. Ale i jinak výrazy nářečí, zvláště těch, z nichž nečerpal přímo spisovný jazyk, lze přejímati jen velmi opatrně a kriticky. Nemohu souhlasiti na př. s tím, že Slovník lék. (12) překládá něm. Heimsucht, Heimweh jen vých. mor. dial. slovem tesknice, když máme český výraz »domácí nemoc«, známý na př. jen z povídky Bož. Němcové »Karly«.

Někde Slovník místo běžných slov obecného jazyka uvádí slova hledaná, ať již zastaralá nebo nově tvořená: na př. ozubený (gezähnt 137), o živých tvorech říkáme zubatý; Glatzkopf (139) holohlavost, plešatost a ne prostě pleš; euphoria (111) pocit zdravoty m. zdraví; nemoci věznicové m. žalářní; oploštělý nos (2), oploštiti, oploštění (3) m. zploštělý, zploštiti, spuchlý (136) mu opuchlý, zneschopnělost m. neschopnost (chorobná zneschopnělost tvářiti se dle stavu duševního 16) a m. j. Brady — v složených slovech často překládáno přídavným jménem zleněný, snad již příliš vžitým, na př. zleněný tep (6), zleněný pohyb srdce (17), zleněné trávení, zleněné dýchání (ib.) m. zvolnělé, pomalé, volné, ač i v Slovníce bradyphagie přeloženo: chorobně zvolněné polykání. Také místo horní končetiny a dolní končetiny lze prostě říci ruce a nohy tam, kde se netřeba báti nedorozumění.

Na mnohých místech klade Slovník vedle sebe české názvy dobré a názvy zastaralé nebo vyumělkované; činí tak jistě proto, aby poučil i o nesprávných nebo vhodných názvech českých, neboť pro praksi třeba je také znáti. Ale aby snad jich neobrozoval nebo nešířil i proti svému úmyslu, bylo by vhodno takové názvy nějak označovati (na př. uzavříti do závorek): na př. vodoléčitelství (168), odjed (22) a j. nebo zastaralé spuzení vlasů (30), hladomření vedle smrti hlady (Hungertod 166), a zvláště dřebení (katalepsie — ztrnulost, utkvělost, dvakrát na stránce 193 a j.): toto slovo vzniklo z nepravé glossy slovníka Mater verborum »drebnu« a tedy naprosto nezasluhuje, aby je snad uměle zachovávaly slovníky při životě.

[78]Vedle odborného slovního pokladu jest neméně důležitá fraseologie každého odboru; o ní se však z tak stručného slovníku, jako jest tento Slovník lékařský, nedovídáme téměř nic, a proto také jsem se omezil téměř jen na slovník.

Co se týče všeobecné stránky jazykové, našel jsem některé nedostatky a chyby dnes obecně rozšířené. Je zajímavo, že některá hesla jsou skutečně téměř bezvadná a nemají chyb, které se vyskýtají v jiných heslech.

Slovník odchyluje se někdy od spisovného jazyka v délce, pravopise a tvarosloví; píše na př. tkaň (95 a p.) m. tkáň, v žlazách, žlazový atd. (7) místo žlázách, žlázový, sesláblý (19) m. zesláblý, sesílený (4) m. zesílený, spůsobiti (4), jinde správně způsobiti, srdce stučnělé (69) m. ztučnělé, smrť (9) m. smrt, sirovatčina (45) m. syrovatčina (45), lisý (138) m. lysý; ku měření m. k měření a vůbec ku se těší neoprávněné oblibě; protnutí (92), sejmutí (2), vyjmutí (108), ač na str. 63 správně protětí. Zbytečně se připojuje zvratné zájmeno se k podstatným jménům slovesným: udýchání se (20), slunění se (25), postění se (29), rdění se (38), zapýření se (110) a m. j. Archaismem je tvar uspěšování (anticipatio 23) m. nově zkráceného uspišovati, uspišování. Kostřec má gen. kostrce, chybně tedy kostrči (21). Nesprávně na str. 188 Janusova hlava (Janiceps) m. Janova hlava; Alexander-Adamova operace (13) m. Alexandrova-Adamova operace.

V kmenosloví bije do očí nejistota v tom, kde lze užíti podstatných jmen slovesných na -ní a kde ne. Na jedné straně se těmto substantivům Slovník přes příliš vyhýbá a uměle tvoří jména oblíbenou příponou -ba nebo i jiná neobvyklá jména. Tak často čteme na mnohých místech dnes již dosti rozšířené léčba, na př. léčba odváděcí (2), léčba vzduchem (9), snaha léčby (14) atd., kde většinou lze úplně dobře říkati léčení, jak také na př. na str. 14 celkové léčení, 36 lázeňské léčení. Novými tvary: dělba, tvorba a dokonce měrba nelze vždy nahraditi obvyklá slova dělení, tvoření, měření (dělba práce 26, tvorba pojmů 39, tvorba krve 147, měrba dávek 88). Stejně místo umělých tvarů: stah končetin (28), třes (36), zástava vývoje, zákrs (42), úbyt vlasů (146) lze přirozeně říkati: stahování, třesení, zastavení, zakrsnutí, ubývání, místo zákrok (161 a j.) zakročení nebo ještě lépe pomoc, m. vysílení z vyhladovělosti (! 192) řekneme vysílení z vyhladovění nebo z hladu.

Na druhé straně setkáváme se opět s těmito slovesnými jmény podstatnými tam, kde nejsou běžná a kde je lze lehce nahraditi jmény obvyklými: na př. ablepharia vrozené chybění víček (2), [79]acephalochiria vrozené scházení hlavy a horních údů (5), akroteriosis scházení končetin (12) místo vrozený nedostatek víček atd., autoskopia přímé nahlížení do hrtanu nemocného (35) m. přímý pohled do hrtanu, hladovění (34) m. hlad, aschistodaktylia (29) vrozené srostění prstů m. srůst (jak i na str. 66 přeloženo concreto) prstů nebo srostlé prsty, stejně hapalonyenia změknutí nehtů (151) m. změklé nehty nebo měkké nehty, jak i Slovník uvádí.

Z jiných chyb aspoň ještě upozorňuji na úplně zbytečné »sloužící« v těchto příkladech: výtažky z bakterií sloužící k očkování (34), nástroj sloužící ku (!) vytažení trepanované hlavičky plodu (71), nástroj sloužící ku (!) zvedání vtlačených částí kostěných, a na nečeský pořádek slov na mnohých místech, jako na př.: nevyvinutost plic úplná (25) m. úplná nevyvinutost plic nebo zcela nevyvinuté plíce; zastavení srdce úderem na břicho žáby způsobené (141) m. zastavení srdce způsobené úderem atd., rýha úponu bránice na křivičném hrudníku odpovídající (152) m. rýha odpovídající úponu bránice atd., pokus o vysvětlení jevu nedosti opodstatněný m. nedosti opodstatněný pokus o vysvětlení jevu nebo místo slova opodstatněný, utvořeného Zlobickým, odůvodněný, jež je běžnější, třebaže je také nově utvořeno.

Nedopatřením asi přeloženo Anschauung (22) náhled m. názor; slova náhled užívá se nesprávně vlivem němčiny obyčejně ve významu: mínění, Ansicht; nebo na str. 33 ausbrüten vyseděti, vylíhnouti se (!). Některá hesla jsou zbytečná: na př. Keule palice, kyj (191), Kälte chlad (190), Konferenz porada (204) a j.

Nespornou předností Slovníka lékařského je, že rychle vyhověl skutečně nutné potřebě, i když snad v lecčems věcí prozatímní. Redaktoři byli vedeni upřímnou snahou prospěti právě jazykové stránce lékařské vědy a vykonali práci opravdu záslužnou. Že přes to lze činiti výtky po stránce jazykové, nepřekvapí nikoho, kdo jen poněkud blíže poznal obtíže každého odborného názvosloví. Touto nesnadností věci omlouvám i já své poznámky, jež také nikterak nevyčerpávají materiálu Slovníka, najde-li v nich opět lékařský odborník nedopatření nebo chybu. Ukazují jen, že by byla práci prospěla i revise filologická, ale nemohu v ničem trvale rozhodovati. K jakékoliv dokonalejší úpravě je nutná společná práce, těžká a nevděčná.

Se stanoviska jazykového vyplývají z toho rozboru pro každou podobnou práci, pro každý slovník vědeckého oboru asi tyto stěžejní zásady:

1. Cizích názvů užívejme jen měrou nejmenší a nikdy tam, kde možno věc říci beze všeho i běžnými slovy českými. Ale na druhé [80]straně není třeba užívati stůj co stůj a vždy i násilně tvořených českých názvů za každý cizí název, zvláště je-li to název zdomácnělý nebo zčeštěný nebo jde-li o věc úplně odlehlou.

2. Dbejme toho, aby české názvy nebyly nikdy otrockým překladem doslovným cizích názvů, překladem, který se příčí zákonům jazyka mateřského. To platí i o slovech složených; mnohdy spojení syntaktická lépe vyjadřují pojem než jen zdánlivě jednotná slova složená.

3. Kde se můžeme opříti o obecný a lidový jazyk, těžme z té výhody plnou měrou, poněvadž tak unikáme úskalí umělého tvoření; ovšem je to možno jen potud, pokud to dovolí logické požadavky vědeckého jazyka. Ale slovy omezenými jen na některá nářečí nemůžeme nahrazovati nikdy slova jazyka obecného, čerpaná z těch nářečí, která tvoří podklad jazyka spisovného.

4. Tvoříme-li slova, čiňme tak především podle živých typů přirozeného tvoření jazykového.

5. Podle stejných zásad vybírejme i mezi slovy již utvořenými; užitá slova a dnes obvyklá lze nahraditi novými jen velmi zřídka a jen, je-li to skutečně nutno.

6. Odborný slovník jest částí spisovného jazyka a jest podroben proto zákonům a pravidlům jazyka spisovného.

Jest na češtinářích, aby se ujímali této velké, ale nutné práce v odborném názvosloví a nevyhýbali se jí, a jest i na časopise »Naše Řeč«, aby tuto práci podporoval, všímal si jí a soustřeďoval ji.

Úvod Slovníka lékařského je ukončen výzvou k těm, kteří si přejí přísně vědeckého zpracování názvosloví lékařského a jsou ochotni pracovati, aby přispívali k monumentálnímu dílu slovníkovému, které právě podniká Česká akademie. Té pomoci chystaný Slovník jazyka českého potřebuje. A teprv, až budeme míti tento Slovník, jenž má obsahovati v historickém vývoji celý nový český jazyk, pak bude možno poměrně lehce upraviti trvale a co možná dokonale každé názvosloví odborné, pokud ovšem o trvalosti možno mluviti u živého jazyka. Pak teprv budou překonány hlavní obtíže podobné práce dosavadní, její nejisté tápání a nutná větší prozatímnost, než jaké žádá vývoj jazyka a vývoj vědecké práce.


[1] Ant. Jungmann vydal slovník lékařský v Kroku III. r. 1836 a pak v příloze ke Klácelovým Moravským novinám r. 1850. Čejka uveřejnil tři sbírky lékařské terminologie v Čas. čes. mus. 1848 a v příl. k roč. 1851 a 1853 a čtvrtou v Živě VI. r. 1858. Staněk vydal r. 1863 Slovník lékařské terminologie (tento Staňkův Slovník není uveden v seznamu literatury Slovníka lékařského a u sbírek Čejkových omylem pro všechny tři roč. rok 1853).

[2] Nevyhovuje ani hláskoslovně; má býti aspoň bezertí.

[3] Lidové léčení. Čes. lid VI. str. 121 si.: I. A. Tomíček, Z lidového léčení ve východních Čechách. II. M. Václavek. Z lidového léčení na Mor. Valašsku. III. Bl. Čížková, Jak lid východoslezský »doktoří«. J. Čižmář, O domácím lékařství lidu slovenského v Čas. Mat. Mor. XVIII., 14 a i. J. Valchář, Prostonárodní lékařství na Dolnokralovicku. Nár. sbor. českosl. VIII … 132., a úplně stručné články: M. Václavek, Lidové léčení na Valašsku, Čes. lid XXI, 459. B. Čížková, Jak lid slezský léčí nemocné, Čes. lid XXII, 313. K. Ledecký, Lidové léčení v Pošumaví, Čes. lid XXIII. 191.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 3, s. 72-80

Předchozí Josef Zubatý: O českém pravopise

Následující B.: Synové

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1