Časopis Naše řeč
en cz

Ve své domácnosti

Bohumil Ryba

[Články]

(pdf)

-

V jednom ze svých nedávných posudků jazykové správnosti[1] uvedla Naše řeč (XIV, 204) dosti bohatý výčet příkladů vadné vokalisace předložky před přisvojovacím zájmenem svůj. Kárají se tam spojení ve své vyspělosti, ve své ctižádostivosti, ve svém městě, ve svém paláci, ve svém mystickém vzezření, ve své bílé říši, ve svých studiích, ve své zbrklosti, ve svém stáří, ve své dlouhé, bílé roucho, ve své zvědavosti, ve své podstatě, ve svém bytě.

Takové výtky se tu neobjevují po prvé. Naše řeč si hned od začátku všímala případů nesprávné vokalisace (I, 57, 284 a j.) a kárala je; se spojením ve svém vyslovila svůj nesouhlas VII, 143, XI, 13, se spojením ve svých XIII, 82 a j.

Nad těmito censorskými výroky se jistě zamyslil leckterý čtenář, kterému není cizí snaha o správnou mluvu, třebas se mu nedostalo odborné filologické průpravy. Možná, že se rozpomněl na poučení Pravidel, nabádajících »zachovávati ten způsob, který zachovává i jazyk obecný« (str. XII a n.), anebo na mluvnici Gebaurovu-[174]Ertlovu (I9, § 86), poučující: »Vkládání pohybného e není však libovolné, nýbrž ustálilo se dlouhou zvyklostí, která se jeví nejlépe v jazyce obecném. Tou se řídíce, nepíšeme ani nevyslovujeme s lvem, vtkal, rozdrati, ve zápětí, pode skálou, ve oku, ke svému, se kterým, ve příčině, odejeti, odečísti, otevírati atd., nýbrž se lvem, vetkal, rozedrati, v zápětí, pod skalou, v oku, k svému, s kterým, v příčině, odjeti, odčítati, otvírati atd.«; ale byl brzy v koncích, pozoroval-li, že jeho jazykový cit podivuhodně mluvil v prospěch tvarů káraných. Na konec si asi resignovaně řekl, že správná a nesprávná vokalisace předložek je tajemstvím, ke kterému skrývá klíče jen filologická věda. Ale ani tak se nezbavil hlodajícího červíčka pochybnosti, když si povšiml, že karatel nesprávné vokalisace v posudku, o kterém byla na začátku řeč, napsal na téže stránce (XIV, 205) jednou ve skloňování substantiv, po druhé v skloňování zájmenném, po třetí zase ve skloňování zájmena. Tu se již před zraky onoho čtenáře objevovala postava neurčitých, ale mohutných obrysů, obrovitý jazykový Usus, razící si cestu novou a hluchý k hlasu theoretiků, volajících jej do starých kolejí.

Zdá se, že kacířství leckterého pochybovačného čtenáře má v sobě něco pravdy a že by se dalo opříti důvody přesvědčujícími.

Vokalisace předložek jest jenom jedním z projevů t. řečeného pohybného e. Dlouho se gramatikové marně pokoušeli vyložiti příčinu různosti tvarů na př. s ševcem se psem a přestávali většinou na představě o domnělé snazší výslovnosti nebo o libozvučnosti. Teprve Antonín Havlík dokázal v Listech filologických 1889,[2] že se stará čeština spravovala velmi důsledně zvláštním zákonem jerovým, podle kterého v jednoduchých i ve spřežených slovech, následovalo-li přímo po sobě dvé neb více slabik jerových, zanikalo každé jer liché (počítajíc od konce), kdežto každé sudé dávalo střídnici e: v 1. p. pь21 pes, v 2. p. 1 sa dalo psa; 4 - pь321 dalo se psem; v 1. p. šь321 dalo švec, 5 - šь4321 dalo s ševcem.

Podle tohoto pravidla byla správně vokalisována předložka v takovýchto příkladech: ve ctnosti, ve čtvrtém, ve krvi, ve sboru, ve svědomí, ve zlosti. Avšak působením analogie vznikly i tvary se zanedbanou vokalisací: v ctnosti, v čtvrtém, v krvi, v sboru, v svědomí, v zlosti.[3] V některých případech [175]je již v staré češtině tato »odchylka« pravidlem, tvary původní již tam jsou v menšině proti tvarům »odchylným« (srov. Gebauer, Hist. ml. I, § 139).

Ale analogie působila i obráceně, a tak se předložky nenáležitě vokalisovaly i tam, kde v druhé slabice jer nenásledovalo. Zjev ten byl arci v starší češtině dosti řídký. Havlík 349 n. neuvádí příkladů mnoho a ještě podle něho ‚mnohé z nich jsou zajisté chyby vydavatelů a opisovatelů‘. Přes to i tyto nečetné doklady Havlíkovy dosvědčují, že začátky analogické a nenáležité vokalisace byly již v češtině staré. Tyto doklady by se daly jistě rozhojniti. Uvádím namátkou z Husa ve hřieše smrtedlném (Korespondence, vyd. V. Novotný, str. 107) m. v hřieše (není u Havlíka, a také Gebauer, Hist. ml. 1, str. 182, uvádí teprve novočeské ze hříchu). Nutno však naopak nestranně přiznati, že v starší češtině byly ve shodě s jerovým zákonem docela pravidelné a obvyklé i nevokalisované tvary jako k královi, s strachem, v střědu (na př. v střědu přěd hodem svatého Víta, Hus, Koresp. 274), z slov, z stavu, s svatým, s svým, v svaté, v světle, v svém, v své, v svých, v vás.

Je nyní otázka: má tento staročeský usus, proti kterému je vskutku jen nepatrný počet výjimek, býti závazný i pro dnešní češtinu spisovnou?

Havlík byl se svého historického stanoviska zřejmě ochoten do značné míry odpověděti k této otázce kladně. Citujme doslova z jeho pojednání »Vokalisace předložek v češtině doby střední a nové« (Dvacátá druhá výroční zpráva obecního reál. gymnasia malostranského v Praze za školní rok 1889, str. 13): ‚Co tedy staletí bylo vyslovitelné, proč mělo by nevyslovitelným býti nám? Kdo považuje náslovné zdvojení s za neobyčejnou drsnost, nechť vzpomene italského ostře znějícího »si«, cizí jazyky vůbec zdvojení sykavek se tak nelekají jako čeština nová. Vždyť mluvidla si tu vyhovějí vždy, na př. »s syny svými« není u výslovnosti tak hrozné, jako na papíře. Jediná obtíž, která by tu mohla někdy nastati, byla by snad dvojsmyslnost, na př. »byl s svými syny obelstěn« mohl by někdo rozuměti »byl svými syny obelstěn«. Tu jest však po způsobu, který Blahoslav navrhuje, pomoc vždy snadná, epenthese tu dostačí, na př. »byl s oběma svými syny obelstěn« Obyčejně dostačí též k odstranění domnělé tvrdosti pouhá inverse »s svou matkou = s matkou svou«.‘

Psychologicky lze pochopiti, že důmyslný objevitel jerového zákona a s ním ‚podivuhodné pravidelnosti našeho jazyka‘ (tamže 12) těžko se smiřoval s novodobou praxí, která [176]se ve větší míře ustálila teprve v době jazykového úpadku. (‚Teprve v době všeobecného úpadku spisovného jazyka českého, hlavně Pohlem počínaje, porušuje se pravidlo měrou hojnější a odtud tvarů analogických a chybných přibývá‘, ibid.) Havlík sám tak také psal, na př. v Listech 351: poněvadž tu předložka tvoří s slovesem jedno slovo‘.

Havlíkovo retrospektivní stanovisko však bylo nepochybně stejně umělé, jako jsou umělé jeho návrhy na odklizení možné dvojsmyslnosti. Nevokalisovaná předložka ve spojeních s svú se dušú vadí tělo (Spor, v. 49 vyd. Jakobsonova), s svú manželkú (Hus, Koresp. 336) patří nenávratně minulosti. Odchylný usus novočeský tu zvítězil.

Gebauer právem hájil názoru mnohem shovívavějšího: »Nepravím, že by se jazyk spisovný měl vrátiti k přísnému pravidlu staročeskému; naopak přimlouvám se, aby se každého tohoto e šetřilo, kdekoli se v jazyce samo vyvinulo, třebaže analogickou odchylkou; ale umělkované shánění blahozvuku způsobem vytčeným (ve-Klatovech, ze-Prahy, ve-Kolíně) pokládám za nemístné. Míru v té věci náležitou ukazují nářečí obecná, která se tu skoro úplně shodují;[4] touž náležitou míru zachovávej také jazyk spisovný. Kde kolísá usus obecný, tu smí kolísati i spisovný, na př. v-slově i ve-slově, s-žalostí i se-žalostí atp.« (I, 186).

Proto uváděl právem Gebauer jako novočeské tvary (str. 185) nejen z štědrého ze štědrého, z šesti ze šesti, v tvé ve tvé, v zlatě ve zlatě, s žalostí se žalostí, z žaláře ze žaláře, se ženou s ženou, ale i k svému ke svému, v svém ve svém.

Pokud jsem se mohl zběžným prohlédnutím vybraných textů přesvědčiti, jest v novočeské řeči spisovné i v českých dialektech zcela pravidlem předložka v vokalisována před tvary zájmena svůj, tedy úplně odchylně proti starší češtině. O ní totiž poznamenal Havlík v uvedeném programu na str. 12, že se »nikdy před svój« nevokalisovala, ve svém článku v Listech str. 350 zaznamenal jen dva doklady staročeské: z Dalimila páté stane ve své moci a z Pasionálu ke svým modlám.

S těmito dvěma doklady Havlíkovými bych rád spojil příležitostnou poznámku Gebaurovu (Klasobraní po rukopisích XVII, Listy filol. XI, 1884, 127 n.): ‚Místo v-svém čte se tu v Hod.[5] dvakráte wssewm; wssewm srdci Hod. 64b a 65b. [177]V Knize Rožmberské psáno zase wsem: hospodář, když staví hosti newsem domu 231, měščěné nejmají práva staviti pro dluh pána v jinéj hospodě newsem domu 235, obékrát místo ne-v-svém, t. j. v cizím domě. Sotva to jsou čtyři chyby pisecké a spíše jest hledati příčinu těchto odchylek jinde. Správný tvar v-svém má skupinu souhlásek vsv; skupina ta jest obtížná a ruší se dílem přesmyknutím, dílem vynecháním druhého v.‘

Zdá se tedy, že již v staré češtině byla připravována půda pro vznik analogických tvarů ve svém vedle náležitého v svém.

V češtině nové bylo v svém… vytlačeno téměř úplně. Uvádím napřed několik dokladů dialektických, vesměs pro tvary vokalisované, žádný opačný. Z podřečí polenského: skátěli máj ve svým lesi (Hošek I, 113), fstal ve svým županu (I, 145), mněli devatenáct koňu ve svým stavení (I, 153); z nářečí chodského: kerapak míl ve svým mládí rozkvítat (Hruška, Na hyjtě II, 22), bure-li jednou ve svý zemi panovat (II, 31); z podkrkonošského: tag byl sedlák zasejc ve svim (Kubín I. 41), a tady ji vidí ve svím šactvje (I, 64), táta jim chtěl udělat ve svim zámku plac (I, 80), že bude ve svim (I, 80).

Z dobré prosy: B. Němcová, Babička (vyd. 1892): babička seděla v zimě ve své sedničce (20), uspokojen ve svém svědomí (63), byla-li kdy ještě ve svém rodinném statku (65). Sv. Čech, Druhý květ (Květy 1893): žijícím rozptýleně ve svých rodinách (72), ve svém románu »Komediant« (73), ve svém jmenovaném románu (73), ve svých chudých hadříkách (74); K. Klostermann, Hostiný dům (Osvěta 1895): řeklo si ve své vznětlivé duši (428), cítil ve své dlani hebkou její ručku (527), nyní teprve byla ve svém živlu (530), byl adjunkt ve svém panickém příbytku (532); Al. Mrštík, Rok na vsi (Květy 1899): ve své rodné vsi nedaleko od Habrůvky (177), pak se sehnul ke své manželce (177); Al. Jirásek (v prvotině otištěné ve Sborníku uspořádaném M. Hýskem 1921): Lukáš nesl ve svém náručí (470); v úvodě Herbenově (tamže): vypravujeť ve svých Pamětech (462).

Psali tak i vynikající bohemisté: J. Gebauer hned na první stránce úvodu Historické mluvnice (I, str. V): Šembera ve svých Základech dialektologie, J. Král: ve svých článcích (L. fil. 1900, 16), ve své předmluvě (tamže 54), ve svém programu (tamže 316).

Soudím tedy, že by se měla i Naše řeč smířiti s tvary ve svém, ve svých atd.

Zavedlo by nás příliš daleko, kdybychom chtěli dokládati, že je v nové češtině pravidlem i ve světě, ve světle, ve svátek, [178]ke stavidlu, ke stavení a j. Uvědomíme-li si to, budeme s nezkalenou radostí čísti v Erbenově Pokladě

spěchá žena ve svém plesu

a v Svatebních košilích

a milý ještě ve světě,
ve světě širém, širokém

a nebudeme nuceni pomýšleti na tlak metra, kterému se ani Erben leckdy jinde nevyhnul.

Bylo by stejně namáhavé jako vděčné studovati vývoj vokalisace předložek v nové češtině podrobně a statisticky. Ukázaly by se při tom nepochybně velmi rozmanité druhy analogií, které tu mohly působiti, ukázala by se i rytmická hodnota dvou možných variant, význam začátku a konce větného a j., ukázala by se snad i rozdílnost ve slohu jednotlivých spisovatelů. Konečně zajímavou kapitolou by bylo sledovati chtěnou umělost básníků při nesprávné vokalisaci, jako u Čelakovského:

střela ta se zaryla ve bílá ňadra,
v bílá ňadra prvního Tatařína.

To vše nebylo ani zdaleka úmyslem tohoto stručného článku, který chtěl jenom vydobýti oprávněnosti svému nadpisu.


[1] Tento článek napsal p. doc. dr. B. Ryba už r. 1930; pozdrželi jsme jeho otištění, aby vyšel zároveň se soustavným výkladem o vokalisaci předložek.

[2] K otázce jerové v staré češtině, str. 45 nn., 106 nn., 248 nn., 342 nn., 436 nn.

[3] Doklady s citáty vesměs v uvedeném článku Havlíkově v Listech filologických.

[4] Proloženo teprve námi.

[5] Rukopis univ. knihovny pražské XVIIA8, zvaný podle začátku Hod(iny svaté Maří).

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 6-7, s. 173-178

Předchozí Josef Bečka: O příslovci v nové češtině

Následující Jiří Haller: O vokalisaci předložek v nové češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1