Časopis Naše řeč
en cz

O postavení přívlastku v české větě, II.

Josef Bečka

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Zbývá ještě zmínit se o shodném přívlastku, který je vyjádřen substantivem: král Václav. Tu je veliká potíž v tom, že můžeme za přívlastek považovat jednou jméno obecné: král, po druhé jméno vlastní: Václav, takže je tu těžké mluvit o anteposici a postposici. Slovosledu se tu často užívá k vystižení rozdílu významového a důrazového. Dobře to poznáme, když jednoduchý přívlastek změníme v rozvitý; je rozdíl mezi vazbami: český kníže Oldřich a Oldřich, kníže český. Na první vazbu se ptáme: který český kníže?, je tedy přívlastkem Oldřich; na druhou se ptáme: který Oldřich? a pak je přívlastkem (vlastně už přístavkem): kníže český.

Dnešní usus lze stručně vyjádřiti asi takto: Jsou-li vedle sebe takto dvě substantiva, považujeme první z nich za přívlastek a druhé substantivum za hlavní. Nejčastější případ je ten, že přívlastkem je tu obecné apelativum, hlavním substantivem pak nějaké jméno vlastní: král Václav, pan Stránský, doktor Stránský, inženýr Stránský; sešel se tam krejčí Vosátko s ševcem Ducháčkem; město Praha, řeka Vltava, souhvězdí Orion, měsíc červen. Z téhož důvodu klademe křestní jméno před příjmení: Karel Stránský. Jen na firmách a navštívenkách se klade subst. přívlastek označující zaměstnání za své jméno a odděluje se čárkou; je to důkaz, že se již necítí jako přívlastek, ale jako přístavek: Alois Vosátko, krejčí. František Novotný, komisionář. Josef Straka, oficiál. Karel Zbořil, soudní rada. V konversační řeči však užíváme i v tomto případě normálního pořádku slov: pan oficiál Straka, pan soudní rada Zbořil.

Měnit tento slovosled v nové češtině není již dobře možné, ledaže bychom chtěli tvořit násilné skupiny. V staré češtině však zde byl slovosled o mnoho volnější. Na př.: Heřman biskup a kníže Bořivoj (Háj.). Ze staročeského usu nám zbylo několik málo ustálených spojení se slovosledem opačným: Kristus Pán (ale Pán Ježíš), císař pán, kníže pán.

[169]Je-li však substantivní přívlastek rozvitý, musí státi za svým jménem a odděluje se od něho čárkou (t. zv. přístavek): Václav, král český a polský; p. Stránský, úředně autorisovaný inženýr; Praha, hlavní město Československé republiky; červen, měsíc výletů a koupání; Orion, nejkrásnější souhvězdí severní oblohy. Ovšem je tu možný i právě opačný pořádek, na př.: Navštívil i hlavní město Turecka, Ankaru. Hledal na obloze nejkrásnější souhvězdí severní oblohy, Orion. Zde však slovo Orion není hlavním subst. nýbrž přístavkem, a význam celého rčení je poněkud jiný. Tyto vazby jsou dosti vzácné, protože se jim dobří spisovatelé vyhýbají pro jejich nesouměrnost; užívají jich jen tehdy, když chtějí zdůraznit některé slovo; vyloží nejprve jeho obsah a pak s důrazem — třebaže je to v postavení přístavkovém — uvedou jeho vlastní jméno. Přes to normálním slovosledem již od nejstarších dob je: vlastní jméno + přístavek, označující blíže vlastní jméno: před Martinem, Gneznenským arcibiskupem (Háj.), to uslyšav Boleslav, pravý kníže Polský (Háj.), u své přítelkyně, paní adjunktové (Olb.), co si myslí, chtít takového sprosťáka, syna říkajíc sedlákova (Něm.).

*

Přehlédneme-li všechny tyto zásady v užívání shodného přívlastku, můžeme je takto shrnout: pravidelné místo shod. přívlastku je přede jménem; stojí-li za jménem, je jeho postavení volnější a cítí se jako méně obvyklé; proto se tato poloha hodí k vystižení důrazu, hlavně je-li v něm skryto pojetí protikladu, k vystižení nestálosti, jde-li o to, vystihnout vlastnost, která časově nesplývá plně se svým subjektem, a k vyjadřování pojmů vědeckých. Postavení přívlastku přede jménem se hodí vždy tam, kde jde o těsné spojení (nejen formální, nýbrž i myšlenkové) nebo o vyjádření vlastnosti stálé, neměnné, kterou můžeme pozorovat vlastními smysly. Konečně poloha přede jménem, jako obvyklejší a častější, hodí se všude tam, kde přívlastek má význam formální, nikoliv obsahový (zájmena ukazovací, přivlastňovací, neurčitá a p.).

Tato pravidla (nebo lépe: směrnice) nejsou, jak vidíme, přesná a hranice mezi nimi jsou velmi neurčité; souvisí to s poměrnou volností českého slovosledu. Je přirozené, že každý dobrý spisovatel si vytvoří v mezích těchto všeobecných pravidel své zvláštní zvyklosti osobní, které charakterisují jeho sloh. Jak velké tu mohou být rozdíly mezi spiso[170]vateli různých dob a různého založení, vysvitne nám z této statistické tabulky, kterou připojuji jen pro přehled:

 

případů všech

anteposice

%

Štítný

168

132

78%

Hájek

161

98

61%

Komenský

247

52

21%

Palacký

215

113

52%

Němcová

520

465

90%

Vančura

200

165

82%

Olbracht

336

320

95%

Kukučin

282

256

90%

Necháme-li stranou Komenského, který psal jazykem více méně biblickým, Hájka, který byl pod vlivem humanismu, a Palackého, který také vlivem svých klasických studií a vědeckého badání má jazyk zabarvený těmito vlivy, vidíme, že anteposice v češtině dosahuje 80—90%; to je asi normální stav novočeský. V staré češtině bylo toto procento jistě o něco nižší, v mluvené nové češtině je jistě ještě o něco vyšší, snad 95% i více. Vývoj jazykový směřuje čím dál tím více ke stabilisaci — dnes jistě není již té volnosti jako v staré češtině — a mluvená řeč spěje k anteposici téměř naprosté; jeví se to i v tom, že z těch 20%, která asi dnes zbývají postposici, mnoho případů je možno jen ve spisovné řeči, kdežto v řeči mluvené by připadaly mnohé z nich strojené. Spisovatelé, kteří, ať úmyslně či nevědomky, užívají postposice častěji než normálně, vzbuzují svým slohem dojem jazyka archaického, což je mnohdy na škodu celkového dojmu, anebo vzbuzují dojem chtěné strojenosti, což je ještě horší. Ovšem záleží též mnoho na obsahu: tak vědecká řeč se svými četnými vědeckými termíny a rozumovým způsobem vyjadřování bude mít procento postposic o mnoho větší než na př. romány, plné obratů z řeči konversační.

II.

Zásady o kladení jednoduchého přívlastku shodného platí i tehdy, je-li u slova shodných přívlastků několik. Zde však je hledání pravidla o anteposici a postposici velmi znesnadněno tím, že je nutno všimnouti si i vzájemné polohy všech přívlastků a vzájemného jejich vztahu. Záleží tu totiž na tom — jak hned uvidíme na příkladech —, jaký význam [171]mají tyto přívlastky a zda jsou na sobě nezávislé (souřadné), či jeden je závislý na druhém (podřadný).

Probereme nejprve vzájemné postavení přívlastků vespolek nesouřadných. Tu platí pravidlo, že přívlastek vyjadřující vlastnost, kterou spínáme těsněji s určovacím jménem, klademe těsně ke jménu podstatnému, před ně nebo za ně (podle zvyklostí, které jsme rozebrali). Druhý přívlastek se připíná volněji. Tedy konkretně: jdou-li oba přívlastky před svým jménem, je přívlastek, který označuje stav nahodilý, na prvním místě, přívlastek, který označuje vlastnost stálou, na druhém místě.

Nejzřetelněji je vidět tuto zásadu tehdy, když jeden z přívlastků je nějaký výraz formální. Nejčastější typ slovosledu je tento: jiné dobré věci. Je obvyklý již v staré češtině a v novém jazyce je to téměř jediný možný způsob: někakým divným obyčejem (Štít.), skrze... jiné svaté učenníky (Štít.), mnohými potomními časy (Háj.), všecka Česká města (Háj.), s jinými mnohými věrnými Čechy (Kom.), veškeru veřejnou moc a vůli (Pal.), po samých drahých kobercích (Něm.), celý boží rok (Něm.), mimo dvoje hlavní domovní dveře (Něm.), k tým bystrým očiam (Kuk.), atd.

Úplně stejný pořádek je, když jedním přívlastkem je zájmeno nebo adjektivum přivlastňovací: jeho svaté milosti (Háj.), bylas mou nejmilejší sestrou (Kom.), jeho neúnavnou péči (Něm.), až po svůj zralý věk (Vanč.), tvé dobré srdce (Olb.), jeho veselé oči (Kuk.), Miškov inkvizítorský pohľad (Kuk.), atd. atd.

Jsou-li oba přívlastky přídavná jména značící vlastnost, těsně u jména je přívlastek vyjadřující vlastnost neodlučitelnou a před tímto přívlastkem je pak ten, který nemá za účel kvalifikovat, nýbrž diferencovat: pražská městská spořitelna (na rozdíl od vinohradské městské spořitelny), studené podzimní dni (kontrast: teplé podzimní dni), podzimní studené dni (kontrast: jarní studené dni). Několik příkladů: naději sladkého budoucího věka (Kom.), přesných církevních služeb (Kom.), nízkou vlněnou čepici (Něm.), huňatý domácí pes (Něm.), velký vzdušný kruh (Vanč.), mezi všedními měšťanskými domy (Olb.), několik menších textilních firem (Olb.).

Toto je normální pořádek slov. Ale z rozličných příčin může být všelijak pozměněn. Chceme-li na příklad potlačit význam přívlastku formálního a zdůraznit ten přívlastek, [172]který vyjadřuje vlastnost samu, můžeme to udělat tím způsobem, že normální pořádek obou přívlastků přehodíme: milý ten kupec (Něm.), odbyl drsného jednoho chlapa (Něm.), obligátně dva páry (Kuk.), podstatný můj základ (Pal.), slaměná jeho čepice (Něm.), veselým svým hlasem (Něm.), ukázalo zázračný svoj vliv (Kuk.). Podobně užíváme této volnosti slovosledu při dvou přívlastcích, když oba označují nějaký formální vztah: jeho dvě díla a dvě jeho díla; všechny své síly a své všechny síly, tyto některé okolnosti a některé tyto okolnosti, a p.

Někdy však, zvláště v jazyce starším, bývá takovýto přívlastek rozdělen tak, že jedna jeho část je přede jménem, druhá za jménem. Tohoto způsobu se užívá zvláště tenkrát, když se má zdůraznit některý člen přívlastku, ale oblíben býval i tehdy, když autor chtěl zabránit přílišnému hromadění přívlastků, které dříve víc než nyní bylo považováno za slohový kaz. Při této postposici platí táž pravidla jako při shodných přívlastcích jednoduchých. Je to především pravidlo o tom, že formální výrazy bývají v anteposici, že však zájmena přivlastňovací mají sklon k postposici. Celkem lze uvésti trojí případ:

a) Skládá-li se přívlastek z výrazu formálního a z výrazu s plným významem, stojí výraz formální na prvním místě: mnozí dobří lidé. Je-li třeba jej zdůraznit, lze tak učinit jen hlasem, nikoli slovosledem: mnozí dobří lidé. Stejným způsobem se dnes zdůrazňuje i významový člen přívlastku, a to v řeči mluvené i psané: mnozí dobří lidé, ale dříve tu bývala oblíbena postposice: mnozí lidé dobří (Štít.). Jak jsme řekli, býval tento způsob pokládán za pěknější a dávala se mu často přednost, i když nešlo o důraz: pro rozličné bludy kacířské (Štít.), z rozličných a mnohých zemí křesťanských (Háj.), nějaké slavnosti domácí (Něm.), aby se nespoléhali na ten mamon světský (Něm.), ten dar boží (Kuk.). Zvlášť oblíben je tento způsob u Palackého: každý skutek dějinný; oběma živly historickými, celé pokolení lidské; u jiných kmenů slovanských. — U moderních autorů je tento způsob čím dál tím vzácnější.

b) Bylo-li jedním z přívlastků zájmeno přivlastňovací, kladlo se do postposice ono: na smrtelné posteli své (Kom.). Tento pořádek je působen buď příčinami formálními, anebo snahou o důraz; ale v tomto případě má právě přívlastek v anteposici větší důraz než přívlastek za jménem. Příklady: povolav některých rad svých (Háj.), nejedni synové tvoji [173](Kom.; u Kom. je tento slovosled pravidlem, stejně u Palackého), na smrtelné posteli své (Kom.), rozmetané kosti naše (Kom.), zevnitřní způsob můj (Kom.), dle rozdílné povahy jejich (Pal.), silné rámě jeho (Pal.), do národního života svého (Pal.), tato paní naše (Něm.). Dnešní jazyk tu klade zájmeno přivlastňovací zpravidla přede jméno: na své smrtelné posteli nebo na smrtelné své posteli, srov. výše. Avšak je-li jedním z přívlastků přídavné jméno přivlastňovací, bývá i dnes ještě často v postposici: v čtvrtých knihách králových (Štít.), z hluboké misky primátorovy (Vanč.), oční choroba komisařova (Olb.), s výřečným pohľadom Ferkovým (Kuk.).

c) Postposice jednoho z přívlastků bývala častá také tehdy, když oba přívlastky byly významové. V tomto případě se za podst. jméno kladl přívlastek těsnější. V dnešním jazyce však ani tato postposice není běžná a působí dojmem archaickým. Toť jest pravá viera křesťanská (Štít.), příkladem prvotní církve apoštolské (Kom.), pod jednostejným řádem božím (Kom.), menší výše polární (Pal.), nový živel národní (Pal.), zdejší kupci pláteničtí (Něm.), probíhá podélnou osou tělesnou (Vanč.), starší školy básnické (Vanč.), mohutná léta devadesátá (Vanč.). Jahodovci sú stará rodina učiteľská (Kuk.).

Výjimkou bývá postponován přívlastek vzdálenější: městská spořitelna pražská (vedle pražská městská spořitelna), mezinárodní paroplavební společnost labská (místo: labská mezinár. paroplav. společnost).

Postposice obou přívlastků je zjev velmi vzácný. V praxi se vyskýtá vlastně jen v oslovení, dnes poněkud archaistickém: »Přátelé moji milí!« a v jeho obměnách: »Sousedé naši drazí!« a p. Jinak je doložena jen jako řídká výjimka: v církvi kterékoli evanjelické (Kom.), předkové jeho slovanští (Pal.).

Viděli jsme tedy, že v starším jazyce byla zřejmá snaha vyhýbati se hromadění přívlastků vedle sebe. V novém jazyce této snahy již není; anteposice, i jinde vítězící, zvítězila také zde. Můžeme číst i případy se čtyřmi i více přívlastky vedle sebe, na př.: Konečně již byli dopadeni všichni tito čtyři vyhlášení mezinárodní lupiči. Podal všechny svoje ostatní cenné papíry. Kupte si tyto elegantní patentní stiskací oboustranné manžetové knoflíky!

*

[174]Jinými pravidly se řídí postavení přívlastků shodných, které jsou navzájem souřadné. Je přirozené, že takové přívlastky jsou ve vzájemném vztahu volnější. Projevuje se to i tím, že není nijak předem z formálních důvodů určován jejich vzájemný pořádek; může se stejně dobře říci: malicherný a domýšlivý člověk i domýšlivý a malicherný člověk. Takové naprosto na sobě nezávislé přívlastky se zpravidla k sobě pojí spojkou a. Někdy však si přívlastky nejsou úplně rovny; neoznačují vlastnosti úplně stejného rázu. Na př. ve výrazu »krásná, urostlá dívka« vyjadřuje přívlastek urostlá vlastnost, kterou můžeme zjistit svými smysly, přívlastek krásná pak vlastnost, kterou přisuzujeme podle svého dojmu. Tento přívlastek subjektivní a tedy méně jistý klademe na první místo a přívlastek urostlá, jako objektivní a proto jistější, na druhé místo, těsněji a blíže k podstatnému jménu. Mezi oba přívlastky pak nedáváme spojku, protože cítíme, že si nejsou úplně rovny, nýbrž jen krátkou pausu, kterou v písmě označujeme čárkou. Takovéto přívlastky nemůžeme navzájem přehodit.

Postavení shodných přívlastků souřadných se řídí zásadou, nedělit je zbytečně od sebe. Většinou se kladou před své jméno: neb ty modlitby z přiemého a sprostného úmysla nepošly (Štít.), větší i lepší díl (Háj.), přes těžké a nesnadné časy (Kom.), vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka (Kom.), při hojné a horlivé péči o nauky (Pal.), ten studený, prázdný řehot (Něm.), širokou, modrou zástěru (Něm.), jeho dlouhé zarostlé nohy (Vanč.),[1] líbezné ohnivé květy (Vanč.), plným a jasným hlasem (Vanč.), nepříjemná, hlučná, protivná směsice tónů (Olb.), jej opojná rajská vôňa (Kuk.), začať iný, známejší tanec (Kuk.), oděná s prostým, ale jemným a nikterak ne maloměstským vkusem (Olb.).

Často se však kladou všechny přívlastky za jméno. Dnes je tato postposice už vzácnější, ale ještě u Němcové je dosti častá. Vůbec v starších textech je tu postposice častější než u jednoduchých přívlastků shodných. Na př.: ktož viery křesťanské celé, neporušené věrně a hrdě věřiti nebude (Štít.), mocí válečnou a ukrutnou (Kom.). Méně příznivé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému (Pal.). Potřebujeť pramenův dostatečných a všestranných, požadavků určitých a srozumitelných, svědectví původních [175]a hodnověrných (Pal.), plátna rukodělná, samopřízná (Něm.), na něm stály hodiny staromódní, krásně pracované (Něm.). Vodu máme dobrou a studenou (Něm.), je to přece město dobré a počestné (Vanč.), to je martyrstvo, to zdolie len duch usadlý, menej vnímavý (Kuk.).

Anteposice bývá i tehdy, když přívlastky jsou navzájem ve spojení odporovacím nebo rozlučovacím: ne ke zlému, ale k dobrému rozumu obracijí (Štít.), raný, ale outlý květ vzdělanosti (Pal.), jedna nebo druhá strana (Něm.), o každodenných alebo nekaždodenných veciach (Kuk.). Ale tu arci postposice je — nebo alespoň byla — téměř tak častá jako anteposice: zbudu se práce této neb této (Štít.). Mezi okny viselo zrcadlo nevelké, ale pěkně leštěné (Něm.), ani čo by dušu maly, dušu nie drevenú, ale ozajstnú (Kuk.), knih starých neb nových (Vanč.).

Zvláště se musíme zmínit o rčeních typu »český a francouzský jazyk«. Zde nejsou dva přívlastky jednoho subjektu, nýbrž subjekt diferencovaný přívlastky na dvě částky. Jsou možné čtyři typy:

1. Český a francouzský jazyk. Je to typ nejobvyklejší, který přisuzuje přívlastky hladce, těsně, bez vedlejšího významového nádechu: něco Pomořské i Pruské krajiny (Háj.), jak z polského, tak i z českého a moravského národu (Kom.), vonné a léčivé bylinky (Něm.), vlněné a bavlněné látky, přepychová a dědická daň, tělesnou a mravní povahu svou (Pal.).

2. Jazyk český a francouzský. Též spojení velmi oblíbené, zvláště u adj., která mají sklon k postposici. Je výhodné tehdy, je-li přívlastků několik: národe český a moravský (Kom.), děje bojské a markomanské jen potud uvedeny budou (Pal.), literaturou starou i novou (Vanč.), jazyky slovanské, románské a germánské, doprava železniční, silniční i říční, filosofii antickou, scholastickou i moderní, co do zprávy (= správy) politické, vojenské, soudní i kameralistické (Pal.).

3. Jazyky český a francouzský. Toto spojení je málo obvyklé.[2] Ještě nejspíše ho spisovatelé užívají, je-li přívlastků několik, na př. při vypočítávání: totiž krajiny Krakovskau, Sandomiřskú, Siradimskú a Slezskú (Háj.).

[176]4. Český jazyk a francouzský. Typ nejméně obvyklý. Vyskytuje se jen zřídka. V excerpovaných textech se neobjevil ani jednou.

Vůbec je řídký zjev, aby ze dvou souřadných přívlastků stál jeden před svým jménem a druhý za ním. Cítí se to pravděpodobně jako nesouměrnost, a proto se autoři tomuto spojení vyhýbají. Nalezl jsem doklady jen u Štítného (nechci však tvrdit, že by se nenašly i jinde): chce se jim věděti budúcie věci aneb tajné; zapomenúc zlé milosti smilné. Nejčastěji najdeme toto spojení tam, kde se vyslovuje vlastnost, která se vybavila teprve dodatečně: Profesor X. bol mladý človek, hezký (Kuk.), skvela sa ohnivá ruža, červená, plná, polorozvitá (Kuk.). Na rohu stál nový dům, vysoký, pěkný.

Je-li jeden ze dvou souřadných přívlastků neshodný, kladou se již z formálních důvodů oba za jméno: měl tvář snědou a ostrých tahů (Něm.), muž vysoký, mohutného těla, trochu shrbený (Něm.). Rovněž za jméno se dává rozšířený přívlastek, je-li příliš dlouhý a složitý: nové spory a zápasy, podivnější a vznešenější, ale bohužel i krutější a zhoubnější (Pal.); domácí pán, nevelký, spíše hubený než tlustý, snědé tváře, ale velmi dobrého vzezření (Něm.), a u pivovaru, že číhala střepinka čediče, malinká, bezvýznamná, všední, ale právě jemu určená (Olb.).

III.

Také u rozvitého přívlastku jsou dnes pravidla usu dosti ustálena, třebas tu bojují spolu dvě tendence, které nelze dobře spojit vjedno. Jedna tendence nutká klást rozvitý přívlastek za jméno, protože je sám svým tvarem přetížen a — jak uvidíme — už z formálních důvodů se k anteposici nehodí (srov. na př. nemožné spojení »u v společnosti oblíbených lidí«). Druhá tendence nutká klást přívlastek přede jméno, protože je to spojení plynnější, těsnější. Postposice totiž často vzbuzuje dojem přístavku, připojeného příliš volně, a tím často ruší pevnou stavbu věty nebo pevnější spojení s další myšlenkou. Tak jsou tyto dvě tendence ve stálém boji, a do boje zasahují často i vlivy cizích jazyků (vliv němčiny s důslednou anteposicí a vliv francouzštiny se sklonem k postposici). Dnešní usus se ustálil přibližně na těchto zásadách:

1. Je-li přívlastek rozvit jen adverbiem, platí o něm celkem táž pravidla jako o přívlastku nerozvitém, t. j. při spo[177]jení těsném je anteposice, při spojení důrazovém (hlavně protikladném) a uvolněném postposice.

Anteposice: Neb u vieře malú dosti řečí mnoho dobrého rozumu jest shromáždieno (Štít.), jedním velmi hustým lesem (Háj.), jediný jen živel (Pal.), neobyčejně pěkný zpěv lidu (Něm.), nadmíru dobrý člověk (Něm.), málo známou píseň (Něm.), že tak zcela dobrý rozum nemá (Něm.), zřídka vídaná čistota (Něm.), příliš nadaní ľudia sú vraj planí pedagogovia (Kuk.), videl v ňom (obloku) do poly pretiahnutú záclonu (Kuk.).

Postposice: (Buoh) znaje srdce některá tak všetečná (Štít.), pršaly kraupy velmi veliké (Háj.), lid pěkně šikovaný a zřízený maje (Háj.). Život duchovně čilý (Pal.), cesty uměle ražené (Pal.). Městečko K... leží... v poloze velmi příjemné (Něm.). Byla neveliká, ale těla dosti silného (Něm.). Miško prevesil si novú mašľu, práve dnes kúpenú (Kuk.).

Jak příklady ukazují, usus se tu kolísá mezi anteposicí a postposicí. Oba typy jsou asi stejně obvyklé, záleží však mnoho na osobním rázu slohu jednotlivých spisovatelů. Dobře se to pozná při srovnání usu moderních autorů, Olbrachta a Vančury. Olbracht má v tomto případě skoro vždy anteposici, neboť se dobře hodí jeho spádnému, stručnému slohu: usedl mezi několika živě debatujícími mladými muži; v dávno a dávno přebraném šedém štěrku; jde o mnohem hlubší věci; většina bavících se zde lidí; přemýšlel o nově nadhozené možnosti; opravdu poctivým lidem; jedna moje trochu potrhlá sestřenice. Vančura rád zabarvuje svůj sloh archaisticky, a proto užívá častěji postavení za jménem: usedli na stoličku již připravenou; bylo... něco majetku dosti starobylého. Co je velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé?; nezasluhuje odsouzení tak prudkého; roznítil statečnost již potuchlou; geniové málo sliční; ta chamraď věčně nedůvěřivá.

Protože přívlastek rozvitý adverbiem je velmi častý, mají tu spisovatelé pěknou příležitost užíti volnosti v jeho postavení k jemným rozdílům významovým i k vyrovnání souměrnosti svých vět.

2. Něco jiného však je, je-li přívlastek rozvit podstatným jménem, ať v pádě prostém, či v pádě předložkovém. Takový přívlastek již od nejstarších dob má své pravé místo za svým jménem: knihy zemské, dubovými deskami upevněné a zamčené (Háj.), aby psuov chtějících spáti nedráždil (Háj.), přihotovením knih užitečných a nad předešlý způsob vy[178]broušenějším perem psaných (Kom.), historia od Jana Lasicia o mých věcech sepsaná (Kom.), rozkaz Boží Ezechiášovi učiněný (Kom.), v lidu pak sobě svěřeném (Kom.), po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného (Kom.). Dějepis... zakládá se jak na skutcích, tak i na paměti o nich zachované (Pal.). Jižné pohoří, dělící Čechy od Moravy (Pal.), plátna strojná, bavlnou míchaná (Něm.). Člověk stížený zlým svědomím (Něm.), v besídce vínem obrostlé (Něm.), kousek zpustlé zahrady, ohrazené zdí (Něm.), či v hospodě, rozdováděné posvícenským veselím (Olb.), bouda vylepená obrázky... (Olb.), majíc ducha rozjítřeného příkořím (Vanč.), místa od přírody stinná (Vanč.), Elena sklonila tvár zapálenú až do uši (Kuk.).

Ale stálá snaha po anteposici, jež proniká všude, působí i zde pořádek odchylný. Mnohé jeho příklady, které čteme v Komenského Kšaftu, jsou způsobeny vlivem latiny: potrhaný a popálený od Antiocha tyrana zákon Boží; když se jich jakožto podaných od Boha prostředků... užívá; z těch tedy jeho mně do vůle jeho svěřených pokladů odkazovati budu. Podobně: zničená politikou Caesarův energie osobní... (Pal.).

Jinak se anteposice u dobrých autorů vyskýtá většinou jen v případech, kde nepůsobí rušivě. Ale ani tak není častá: Pod trubkou byl z kamene vykřesaný kedlub (Něm.), plodem dobré výchovy a po léta pěstěné vůle (Olb.). Díval se na šednoucí ve tmě čtyřhran okna (Olb.), posud si neosvojil oněch tápavých a při zdánlivé nejistotě přece tak obratných posunů slepců (Olb.). Jatková je nevelké, ale v krajine rozhlásené mestečko (Kuk.).

V novinách a též v některých vědeckých i beletristických spisech se v poslední době rozmáhá móda, klást rozvitý přívlastek stůj co stůj přede jméno. Mnohdy je to přímým vlivem němčiny nebo ruštiny, někdy je to jen výstřelek oné tendence, o které jsem se zmínil, ale vždy jsou to vazby nehezké a odporují českému způsobu vyjadřování. Zvláště naši žurnalisté by si měli na takové chybné vazby dát pozor. Jistě nezní pěkně tyto věty: ...a jak také nemilovati toho lidu, našeho nádherného, prostomyslného ve své velikosti ruského lidu. Návštěva výstavy se doporučuje ministerstvu školství a národní osvěty podřízeným školám. Na stavbě silnice Tábor-Soběslav zaměstnaní šofér Ondřej Nikolaj z Ruska a jeho závozník Alois Mokrý ze Soběslavi se nepohodli při výplatě. Dívaje se do lidmi se hemžící zasněžené [179]ulice. Narazil na ve vodě ukryté skalisko. Aj s pod ním ležiacim krajom, atd.

Někdy se snaha o anteposici zastaví na půli cesty tak, že se položí přívlastek před slovo a rozvíjecí jeho část za ně. Na toto roztrhování přívlastků máme celkem jen málo dokladů, většinou z novin: minula již nutná doba k odvrácení pozornosti (Olb.). Prchající potkani před námi a před světlem mají na vybranou, buď utéci do vltavské vody nebo se vrátit.

Stane-li se, že se u jména sejde rozvitý přívlastek s neshodným, musí se rozvitý přívlastek, ač je to proti zásadám českého slovosledu, přece jen položiti před podstatné jméno. Za jménem se oba přívlastky sejít nemohou a přede jméno lze položit rozvitý přívlastek snáze než neshodný. Dobří spisovatelé se však zpravidla takovému spojení vyhýbají. Příklad: Ve svém románě líčí nám spisovatelka pověstmi opředený život pařížské tanečnice a válečné špionky Maty Hari.

IV.

Pravé místo neshodného přívlastku je za jménem. Již sama forma neshodného přívlastku toho žádá; jeho tvar se hodí do věty jen ve spojení s příslušným jménem a jen tak je mu rozumět; protože se však nedá skloňovat a nemůže tedy svým tvarem (rodem, pádem a číslem) předem na své jméno ukazovat, je logické, že se klade až za ně. To je dnešní naše cítění, které je v nás tak silné, že je uplatňujeme téměř bez výjimky. Máme na ně dokladů bez počtu již od nejstarších dob: tápajíc v moři tohoto světa (Štít.), naliť túhu s hořem mieti bude (Štít.), odpuštěnie hřiechóm (Štít.), kamenie jako pěst (Háj.), k obchodu se soudy (Pal.), krajáče s mlékem (Něm.), škoda na zdraví (Něm.), s dcerkami na vdávání (Olb.), spánek lidí zamilovaných (Vanč.), šaty z dobrej, mocnej látky (Kuk.) atd. atd.

Ale postposice, dnes téměř obecná, nebyla v starší češtině naprostá. V starších textech máme mnoho dokladů na anteposici. Zvláště častá byla anteposice v těch případech, kde spojení přívlastku se jménem bylo těsné a kde celé rčení mělo z příčin významových povahu jednoho slova. Dosud se nám několik takových vazeb zachovalo: krve prolévání, z mrtvých vstání, rukou dáním, v pravém slova smyslu.

Z těchto důvodů, ale ještě více vlivem latiny se kladl přívlastek neshodný dosti často před podst. jméno. Je zajímavé, že anteposice je nápadně častá u těch autorů, kteří [180]měli obzvláštní zálibu klást shodný přívlastek — rovněž proti zásadám jazyka — za jméno. Mohli bychom tedy mluvit u těchto autorů o úmyslném měnění normálního slovosledu. Je to u Hájka, Palackého, ale nejvíce u Komenského:

Oldřichovi dal své vuole znamení (Háj.), České země korauhev (Háj.), odkazuji tobě mládeže lepší, pilnější a zdárnější cvičení (Kom.), smutné a pohoršlivé církvi Boží z sebe divadlo, tobě pak zlé v národu jméno učinili (Kom.), bez zevnitřního mocí nucení (Kom.), v obyčejích cizost (Kom.), evangelia svatého zlé užívání (Kom.), jichžto ducha plápol (Pal.), jižná země částka (Pal.), veliké starého Říma dědictví (Pal.), v nejstarší osvěty sídlech (Pal.), slunečka záře (Něm.).

U novočeských autorů je takový slovosled jen vzácnou výjimkou, odůvodněnou zvláštními formálními zřeteli. Jinak každý pokus o inversi by zněl jako archaismus a k tomu příliš chtěný archaismus.

Dnes poloha neshodného přívlastku přede jménem je možná jen v jednom případě: při genitivu partitivním. Jeho postavení u jména je vůbec velmi volné; hned je za ním, hned zas před ním a někdy je dokonce i oddělen jiným nějakým slovem: mnějíce, by v Čechách zlatta po ulicech hromady ležaly (Háj.). Mimo to znala Francka písní veliké množství (Něm.), i koláčov bola veľká misa na stole (Kuk.).

Setkají-li se vedle sebe dva neshodné přívlastky, které jsou stejně závislé na svém jméně, klade se na první místo ten, který je vyjádřen genitivem, a za ním teprve přívlastek v jiném pádě. Rovnost všech občanů mezi sebou (Pal.), láska žen ke lži a k poesii (Olb.), zamítání způsobův a řádův německých od Čechův (Pal.). To je slovosled nejen obvyklý, nýbrž i nutný; přehozením slov by se většinou úplně porušil význam rčení. Ale i tam, kde by byla inverse možná, neužívá se jí v moderním jazyce, neboť zní nám příliš archaisticky; srov. příklad: vynaložení na to životů svých (Kom.).

Je-li ze dvou neshodných přívlastků jeden závislý na druhém, je tím ovšem jejich slovosled pevně stanoven: přívlastek závislý stojí až za přívlastkem, jejž rozvíjí: berly ke konání soudu nad neposlušnými (Kom.), k vystavení krásného řádu celé církve (Kom.). Jiný pořádek tu není možný.

*

[181]To jsou nejdůležitější zásady, kterými se řídí postavení českého přívlastku. Není to obraz vývoje, nýbrž obraz dnešního stavu. Omyslně jsem opominul postavení přívlastku v básních, protože se básnická řeč velmi často odchyluje od normálního usu. Dobrá řeč básnická má jistě také svoje pravidla, třeba volnější, ale stanovit je, jest věcí poetiky. Přívlastek není sice osou věty, jako je podmět a přísudek, ba není ani tak důležitý jako předmět, ale přes to je to významná část věty. Může stát u podmětu i u předmětu, může rozvíjet doplněk i příslovečné určení, může být i přívlastek přívlastku. Přívlastek dává větě bohatost a ozdobnost; jednotlivým částem věty dává jednou výraznost, jindy významovou plnost. Je vděčným výrazovým prostředkem a má v sobě mnoho stylistických možností, ale jen pro toho, kdo ho umí dobře užívat.

[1] Vančura mezi souřadnými přívlastky čárku často vynechává, stejně jako před kratšími větami vedlejšími.

[2] Bývá také působeno vlivem cizího jazyka, srov. NŘ. XVI, 1932, 68. (R.)

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 6, s. 168-181

Předchozí Jaroslav Dvořáček: Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, IV.

Následující Jaroslav Dvořáček: Racionalisace školství