Dle, podle, vedle, podél
Jiří Haller
[Články]
-
O správnosti předložky dle byly častěji vyslovovány pochybnosti; nebyly nikdy ani dost silné a určité, aby otřásly důvěrou v předložku dle docela, ani dost malicherné, aby se jich nemusilo vůbec dbát. A tak podnes není jednoty v mínění o tom, je-li předl. dle slovo dobré či nikoli, tím méně ovšem je shody v jejím spisovném usu. Se stanoviska historického se proti této předložce namítává, že starý jazyk jí v jejím nč. významu nezná a že také jazyku lidovému je cizí. Obhájci funkčního hlediska na jazykovou správnost, kteří se řídí zásadou, že jediným přirozeným kriteriem správnosti je funkce spisovného jazyka sama a že správné je to, čeho se v něm spontánně užívá, mohou ovšem tuto výtku odmítati poukazem na to, že přese všechny pochybnosti je předl. dle v jaz. spisovném, zvláště v jazyce vědeckém, rozšířena tolik, že je nutno ji přijmouti, neboť si tím sama již dobyla všech práv slova vhodného, účelného a potřebného. Zdá se, že na pravdu tu uhodil spíše názor funkční, ne snad proto, že by byla jeho metoda správnější než metoda historická, nýbrž proto, že názor historický vycházel dosud z premis neúplných a ne dosti správných. Pokusím se vyložiti soustavně celou otázku a ukázati, že obě hlediska jsou v tomto případě v úplné shodě. Protože pak s historií předložky dle souvisí i historie předložek podle, vedle a podél, zaberu do svého výkladu také je.
Nejobšírnější dosavadní poučení o předložce dle se najde v Gebaurově Slovníku staročeském pod heslem ‚dle‘ a ve IV. díle Gebaurovy Hist. mluvnice na str. 431 nn. Tu je hojně stč. dokladů z doby, kdy měla předl. dle jenom význam příčinný (‚pro‘), ale o nč. dle se tu praví jen: »nč. spisovné dle jest = iuxta, secundum a nevyskytuje se nikde v jazyku obecném«. V Naší řeči se psalo o dle několikrát, zvláště v II, 93, III, 123, 125, VII, 126, [166]a porůznu často v referátech o českých knihách. Na místě naposledy uvedeném se vykládá asi v ten smysl, že předložka dle ve významu ‚podle‘ sice není chyba, ale že je to slovo papírové, a proto se doporučuje psáti místo ní starší a životnější podle; aby NŘ. pardonovala předložku dle, nemělo by smyslu, protože živý jazyk nezná pardonu, zvláště jde-li o zbytečnost, a právě k předložce dle se živý jazyk nezná. — Ta nedůvěra k předložce dle vznikla patrně z přesvědčení, že je to novotvar, který vnikl do jazyka v době velmi pozdní (v 2. pol. 17. stol.), když už bylo zaniklo původní dle s významem ‚pro‘, že je to tedy archaismus, jehož se neporozuměním užilo v nesprávném významu a který se v jazyce spisovném rozšířil právě v době jeho největšího úpadku. (Nejstarší Gebaurovy doklady dle ve významu ‚podle‘ totiž pocházejí až od jazykového novotáře Rosy z doby po r. 1670 a z kolínských zápisů městských z r. 1681. K nim NŘ. 3, 125 dodává, že se dle s nč. významem vyskytuje často také u Pavla Skály ze Zhoře.) Tu nedůvěru k předložce dle posilovala konečně i skutečnost, že je ve významu ‚podle‘ úplně neznáma řeči živé. Místo citované z NŘ. je poslední hlas o předložce dle, neboť ostatní projevy »brusů« jsou jenom ozvěnou jeho; vidíme, že také z něho zaznívá jakási nejistota, když se dle prohlašuje za slovo sice papírové a neživotné, ale nikoli za chybu. Domnívám se však, že papírovost je velká chyba jazyka a že slovo, je-li papírové, nemůže nebýti chybou. — Soupis dosavadní nebohaté literatury o novočeském dle můžeme doplniti ještě doklady Bartošova Dial. slov. moravského na předložku dle s pův. významem ‚pro‘, který se dialekticky zachoval na Moravě podnes, na př.: dle slovečka jedneho pozbyla sem mileho, Suš. 211 (cit. také u Mrštíka, Zl. nit 1907, 22), šel tam dle němčiny (= aby se naučil německy) atd.
Abychom pochopili celý vývoj předložky dle, musíme začíti docela od začátku. Původem je tato předložka vlastně podstatné jméno *d’lja, jehož význam ‚délka‘ klesl až k funkci předložkové. To není nic divného, neboť předložek tohoto způsobu je dost, na př. protiv (snad z jedn. nom. adj. protiv), místo (jedn. ak.), mezi (jedn. lok, subst. mezě, mez[1] atd. To subst. d’lja je zachováno ještě v stč. výrazích příslovečných d’lú, dlí (instr.) ‚délkou, po délce‘, vz dl’u ‚na délku‘, na dléch, na dlech (lok. pl.) ‚na dlouho, délkou, po delším čase‘. Vedle tohoto útvaru bylo v stč. také subst. déle, dél, od něhož se utvořilo novočeské subst. délka. [167]Týž kořen je ovšem zachován také v adj. dlouhý (s kompar. delší, déle) atd. a v předložkách podle a vedle, jež vznikly ze spojení předložek po a v s ak. podst. jm. stř. r. dlé (z d’l’je). Proto se psávají v stč. památkách obě tyto předložky s é na konci; teprve později, podle Gebaura vlivem předložky dle, dostaly své dnešní krátké e. Předložka podél je, jak uvidíme, nedávný novotvar.
Majíce na mysli toto příbuzenství předložky dle, můžeme docela najisto usuzovat, že její původní význam byl místní, tedy asi takový, jako ještě dnes má podle a vedle. Avšak v nejstarších českých textech nalézáme předložku dle jenom s významem ‚pro‘ a nikdy, pokud je zjištěno, s významem ‚podle‘. Změnil se tedy původní její význam místní ve význam příčinný. Ta změna se udála ještě v době předčeské, neboť i polština a ruština mají dle s významem ‚pro‘, nikoli ‚podle‘. Významový vývoj od pojetí místního k příčinnému je u předložek docela běžný. Tak se na př. vyvinul u předl. od z pův. významu místního východiště význam příčinný (na př. zemříti od nemoci a pod.); stejně je tomu u předl. o (otočiti si něco o prst: pohádati se o něco), u předl. na (jíti na pole: jíti na jahody, na práci), v lid. jazyce pak u předl. skrz (jít krz zuby k doktorovi) atd. Také předl. podle a vedle mívají v stč. někdy význam příčinný. Byl tedy vývoj asi takový: předložky dle, podle a vedle měly pův. význam místní, podobný dnešnímu významu předložky podle a vedle; z významu místního se vyvinul přirozeným postupem význam způsobový (stč. podlé, vedlé, nč. podle, dle) a příčinný (účelový, stč. dle, podlé i vedlé). Spojení významu místního a příčinného v jedné předložce ukazují vedle uvedených již příkladů českých také příklady z jiných jazyků. Tak na př. něm. nach došlo z významu místního přes význam způsobový k významu účelovému a příčinnému (nach dem Arzte gehen ‚jíti pro lékaře‘). Nebo lat. propter, které znamenalo původně jako příslovce ‚blízko u něčeho‘, ‚vedle‘ (je odvozeno od přísl. prope ‚blízko‘; propter vzniklo z propiter, srov. Walde, Lat. et. Wtb.), přejalo ve funkci předložkové vedle významu našeho vedle také význam ‚vzhledem na něco‘ a ‚pro‘ (Stolz-Schmalz, Lat. Gr. 3. v. 264). Je tu tedy vývoj úplně paralelní s vývojem předložek našich. Paralela ještě dokonalejší je u polských předložek według a podług, u nichž se v mladší době opakoval týž vývoj, který se v době staré udál u předl. podle a vedle (Brückner, Sł. etym.): u nich je příbuznost s adj. dlouhý (pol. długi) i hláskově ještě docela zřejmá. A konečně také jazyk francouzský nám dává příklad podobné změny významové: franc. předl. selon (‚podle‘, na př. selon moi [168]‚podle mne, podle mého mínění‘) vznikla z vulg. lat. spojení ‚secundum longum‘, což je doslova totéž, co původně znamenalo slovanské po-d’l’je.
Všechny tyto analogie vysvětlují velmi jasně vývoj významu u předl. dle, podle, vedle. Jenom to je na pohled podivné, že se potom vývoj rozdvojil tak, že předl. podle a vedle podržely původní význam místní i význam způsobový, kdežto u předl. dle zobecněl význam ‚pro‘ a zanikl význam místní a způsobový. Ale také toto rozdvojení lze snadno vyložit. Byla totiž v jazyce praslovanském předložka dělja, která souvisela etymologicky se slovy dílo (stč. dielo), dělati a kterou se vyjadřoval vztah příčinný (čes. ‚pro‘). Že byla už v jazyce psl., ukazuje se z toho, že byla anebo je dosud skoro ve všech slov. jazycích (csl. dělja, srb-charv. dilja, dilj, dil, slovin. dêlj, pol. dial. dziela, dziele, dluž. žéla, vrus. děl’ja, mrus. d’il’a, brus. dźéle). Můžeme tedy zcela najisto předpokládat, že byla kdysi tato předložka i v češtině anebo aspoň v nářečí praslovanském, z kterého čeština vznikla. Ale tu měla osudy zvláštní: její hlásková (a částečně i významová) podobnost s předložkou dle, která v té době zněla ovšem ještě d’l’a (d’lja), způsobila, že obě předložky splynuly v jednu, a to tak, že zůstala forma předložky dle a význam předl. dělja. Forma dělja a místní (způsobový) význam u předl. dle zanikly úplně. Protože se tento proces udál v době velmi dávné, obráží se v nejstarších českých textech už jen jeho výsledek; tak si vysvětlíme, proč v nich nenacházíme ani jeden doklad předl. dle s významem místním nebo způsobovým. Možnost tohoto výkladu naznačil snad také Berneker krátkou poznámkou v Sl. et. Wtb. 252, týkající se ovšem slov. dlja vůbec,[2] a pravděpodobnost jeho se potvrzuje zase podobnými kontaminacemi v jazycích jiných. Tak v dluž. nastal docela analogický pochod u obou těchto předložek, jenže v obráceném směru: obě splynuly v jednu, ale tak, že zůstal tvar źéla (pův. dělja) a význam předložky dle (podle, vedle), kdežto útvar d’lja a význam ‚pro‘ zanikly. A tak má dnešní dluž. zase obráceně předložku źéla s nepůvodním významem ‚podle‘. Podobný vývoj se vykonal také v některých dialektech polských; tam totiž také dostala předl. dziele (psl. dělja) význam ‚vzhledem nač, vedle‘ (SGP. I, 324), patrně zase od předl. dle, ale rozdíl je v tom, že se vedle dziele udrželo také dle s významem ‚pro‘ a že dziele vedle nového významu zachovalo také svůj význam původní. Působily tu tedy obě před[169]ložky na sebe vzájemně, ale vývoj významový se dokončil jenom u předl. dle, u dziele se zastavil v půli cesty.
Pro češtinu a pro náš výklad zvláště je velmi důležitá okolnost, že se význam příčinný v stč. rozšířil i na předl. podle a vedle. Je z toho vidět, že se povědomí o souvislosti všech těch tří předložek udrželo a že mohly tedy i později na sebe vzájemně působit. Ostatně významové hranice mezi těmito třemi předložkami byly odjakživa velmi neurčité. Už v nejstarší době se najdou u nich spojení, která mohou míti význam místní i způsobový, způsobový i příčinný, aniž lze často rozhodnouti, o který z nich právě jde.
Nejstarší období vývoje, v němž měla předl. dle jen význam příčinný, sahá podle mých dokladů asi do konce 15. století. Měly pak všechny tři předložky tyto významy:
1. Původní význam místní je zachován u předl. podle a vedle, na př.: podlé té řěky kóň poteče (poběží) DalJ. 5; by pohřben podlé své dceře Otc. 77a; země egyptská leží dlí (po délce) vedlé Nila Mand. 16a.
2. Z něho se vyvinul význam ‚mimo, kromě‘: stravu nesú jim slonové a podlé nich velblúdové, podlé toho dromedáři Baw. 131b; vedle toho dále rač věděti A. 31, 288 (1437). Na rozhraní obou významů (místního a tohoto) jsou příklady, v nichž předl. podle nebo vedle může vyjadřovati buď určení místní, nebo společenství (‚u někoho, s někým‘), na př.: podlé mne modlitva bohu života mého apud me oratio deo ŽKlem. 11, 9; podlé jest hospodin těch, již smutného jsú srdce iuxta ŽWttb. 33, 19.
3. Význam způsobový má již několik odstínů, ovšem ne docela přesně ohraničených: a) po způsobu, po vzoru čeho, b) ve shodě s něčím, ve smyslu něčeho, soudíc podle něčeho, v náležitosti, příslušnosti, kompetenci něčeho, c) se zřetelem nač, co do čeho. Na příklad:
a) ty jsi pop podlé řádu Melchisedech secundum ordinem ŽWittb. 109, 4; ten jest podlé boha secundum naturam Christi Otc. 69 a; a takéť nejsú (trpaslíci) dobře podlé obyčeje lidského zpósobenie, neb bydlé něco jako zvieřata Mand. 219b 2; proto, ač pokáním podlé boha počínají býti, ale nejsú dokonalí v úmyslech k rozsúzení svatých věcí ChelčPař. 127 b; s těmi dětmi zlata dosti by tu dáno vedlé štědrosti Baw. 141b; —
b) podlé mluvy tvé daj mi rozum iuxta eloquium ŽKlem. 118, 169; podlé zákona suďte EvZimn. 49a 18; podlé toho rozumu řečeno jest ono slovo juxta Ev. sv. Mat. (ed. Holub) 316a; podlé práva králevského Alx. 1012, jak se na krále sluší; podlé vašie čsti práva AlxB. 1, jak vaší cti náleží; rozkazovati podlé vuole vlastnie ex propria voluntate Otc. 82; odplať tobě vedlé srdce [170]tvého secundum cor tuum ŽKlem. 19, 5; a tak vedli miery hřiecha jest počet kyjových ran Mill. 45b; mnozí, byvše protivní, jsú již vedlé pravdy HusE. 1, 235; —
c) Hospodine, smiluj sě nade mnú podlé tvého milosrdenstvie secundum misericordiam Otc. 54b; já nehodný vedlé nich (spolu-mnichů) OtcG. XIXb; ješto prostě (St. zákon) podlé litery zachován musil býti ChelčPař. 127b; ač podlé let svých byl (David) mlád, však podlé rozumu a smysla svého dobrého dokonalý slúl TkadlS. 39a; v takových letech již takový člověk jest přikloněn k těm tělesným žádostem, aby již tak zbožie vedlé světa dobýval TkadlM. 113 (v S 22a podlé světa); moc tvú najvyšší vedlé tvých poddaných pevně věříme MandA. 161b1.
Jungmann s. v. ‚dle‘ cituje z Ps. Mus. 109, 4 doklad zákonadle, ale na tom místě je ve všech mně přístupných žaltářích podle (podle zákona n. podle řádu); je to tedy buď citát z nějakého mladšího textu (ale postposice?), anebo, což je pravdě podobnější, nějaký omyl.
4. Také význam příčinný mívají všechny tři předložky (viz Gebauer, Hist. ml. IV, 434), ale nejběžnější byl patrně u předl. dle; bývá pak dle kladeno přede jméno nebo za ně nebo mezi přívlastek a jméno, na př.: plakala dle bolesti Kat. 2324 (pro bolest); (Židé dali Šimonovi nésti kříž Ježíšův) ne smilovánie ani litovánie dle, ale proto, že (Ježíš) jeho nemožieše nésti AnsMus. 7, 1 (pro smilování, ze smilování); božie dle lásky ApŠ. 150 (pro boží lásku) atd.
Někdy nelze rozhodnouti mezi pojetím způsobovým a příčinným, a to nejen u dle, nýbrž také u podle i vedle, na př.: A nám se nezdá, by ty takovú prosbu od ciesařovy Mti přes naše zápisy měl učiniti vedlé té úmluvy, jakož spolu máme, jako ty dobře vieš, našich lidí u pokoji necháš A. 31, 287 (1437). Takové případy ovšem velmi podporovaly vzájemný vliv všech tří předložek v tom směru, aby se u předl. dle vyvinul také význam způsobový, jako jej měly předložky podle a vedle, t. j. aby se jejich funkce vyrovnaly. Není to vlastně nic jiného než opakování podobného procesu, který se vykonal už v dobách předhistorických s předl. dlja a dělja. Těch obojetných případů stále přibývá, a brzy po roce 1500 nalézáme první doklady předložky dle s nepochybným významem způsobovým. Je to v době, kdy předložka dle ještě měla také význam ‚pro‘; není tedy správné, co říká Gebauer l. c., že se u ní význam ‚podle‘ vyvinul teprve tenkrát, když ztratila význam příčinný. Lze naopak ukázati, že po jistou dobu byly u ní běžné oba významy, neboť se vyskytují i v témž textě vedle sebe. A tak v tomto druhém období je významová stupnice předl. dle [171]rozšířena o význam způsobový a liší se od předl. podle a vedle jen tím, že jí chybí význam místní a význam ‚mimo‘, a od nč. usu tím, že podržuje ještě význam příčinný. Během 16. stol. pak nabývá předl. dle všech způsobových odstínů, které měly předložky podle a vedle. Na př.:
a) též dle předešlých chvalitebných příkladů (císař povinnost) vykonati ráčí Sněmy čes. XV/2, 48 (1611); Zuzana dle dobrého řádu konsistoře literas exquisitorias… vyžádati měla Konsist. 363 (1616);[3] jakož i J. Mt samého sebe dle zemských privilegií a zvyklostí… zavázati ráčí des landes privilegien und gewohnheiten gemess Sněmy čes. XV/2, 318 (1611);
b) napraviti blud dle přikázaní božího (Paměti o bouři pražs. 1524, Prameny VI, 310); kdež bychom Její Mti slušně vedle žádosti Její Mti nemohli toho odepříti dle práva A. 31, 16 (1514); že lid pasovský až posavad z království tohoto vypuzen a vybyt dle zámluvy JMti cís. není Sněmy čes. XV/2, 62 (1611); aby s tím dle libosti své činiti moci ráčil t. 96 (1611); nebo J. M. královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidí a slyší, dle libosti vykládal a něco tu mudroval KomLab. 195 (Svět. kn. 15; podob. 240, Svět. kn. 86); slovo boží v čistotě dle konfesí české kázati Konsist. 376 (1616); byli by tomu hejtmanovi dle jeho zásluhy dostatečně zaplatili Sixt z Ottersd… (ed. Svět. kn. II, 134; dostatečně podle zásluhy); jsouce J. M. té milostivé víry k stavuom, že se v tom jakožto věrní poddaní a ctní, udatní rytíři dle svého starodávního chvalitebného jména nabytého a jako staří a stálí Čechové zachovají dem löblichen herkumenden Namen nach Sněmy čes. II, 87 (1547); abychom o tom dle potřeby naší každého času vědomost míti ráčili t. 42 (1546); (přátelé) kteříž při knížeti Mauricím na ten čas dle povinností svých zůstávají ihren Pflichten nach t. 86 (1547); příteli, jdeš-li ty tím úmyslem, ne aby věci naše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím jak… KomLab. 194 (Svět kn. 14); (bitva) jejížto začátkové téměř od 30 let se táhli a jako, dle přísloví, nežit sbírali Erben Výb. 2, 10 (1544 Prokop Lupáč z Hl.); aby (sousedé) dle nejvyšší své možnosti jisté sumy peněz, nemůže-li déle bejti, aspoň do tří let pořád zběhlých… zapůjčili Sněmy čes. IX, 193 (1595); jimž (koním) že jistá a slušná služba dle náležitosti, tak aby sobě žádný co stěžovati nejměl, opatřena bude t. 373 (1597); napomínáme a dle moci práva duchovního poroučíme Konsist. 353 (1616);
c) z té příčiny toto psaní k V. kr. M. dle nebezpečenství a bu[172]doucí zkázy království českému i nám všem obyvateluom téhož království nastávající (přetržení) učiniti jsme musili in Betrachtung obangezeigter Geferligkeit und kunftigen Verderbens diser Cron Sněmy čes. II, 142 (1547); i nemohouce J. M. K. toho dle přípovědi, zapsání a přísahy své královské… pominouti in Erwegung irer Pflicht t. 475 (1547); což já slyše zradoval jsem se, protože to dle zdání mého dobrá rada byla KomLab. (Svět. kn. 106; v 1. vyd. Novákově: podlé zdání mého), atd.
Domnívám se, že je těmito příklady dostatečně ukázáno, že předl. dle už v 16. stol. měla způsobový význam a že k němu došla zcela přirozeným vývojem. Že se i obou druhých předložek užívalo v týchž funkcích, které má předložka dle v cit. příkladech, není snad třeba zvlášť dokládati, vždyť se najde příkladů ad libitum v kterémkoli textě. Uvedu ještě jen několik příkladů na význam ‚pro‘ u předl. dle (podle), aby bylo vidět zřejmě, že žil ještě vedle významu způsobového. Na př.: že jest Huša žid proti panu Janovi Mašťovskýmu dle pruovodu své spravedlnosti ceduli literami židovskými napsanou před právem položil A. 28, 579 (1542); dle obrany vlasti své zu Beschutzung seines Vaterlandes Sněmy čes. II, 171 (1547); my dle takových znamenitých velikých potřeb,… že bychom se do Prahy sjeli wegen solcher grossen und hochwichtigen Eehaft t. 119 (1547); což na ctné a dobré lidi náleží dle vysvobození vlasti své proti týmž nepřátelům království tohoto konati Sixt z Ottersd. 254; (císař ráčí) podlé jich (stavů) privilejí a vedle nich jako ctných, dobrých rytířuov a věrných poddaných svých vždycky hrdlo i krev svou… (obětovati) zur Erhaltung derselben Sněmy čes. II, 101 (1547), a pod. Ještě v 18. stol. se najdou podobné příklady (a dialekticky až podnes, viz výše), na př.: dle čeho pozbýváme toho zboží? Odp. Častěj skrze nedbanlivost, neb skrz hrání, nebo skrze rozpustilost Selisko, Kniha pro dít. 9 (1771); dle poníženého rukouch políbení s uctivou žádostí zase přicházeti se opovažuji (z píseckého archivu 1756, doklad od p. prof. Zubatého). Mnoho je ovšem dokladů takových, že nelze rozhodnouti, má-li předložka dle (podle, vedle) význam ‚pro‘ či ‚vzhledem nač‘. Jen význam místní není doložen u předl. dle; výjimkou je jediný doklad Gebaurův z KolDD. 64a z r. 1681 (mé tělo v chrámě dle dětí mých Jana a Veroniky aby pohřbeno bylo), v němž může býti dle omylem písařovým.
Z tohoto stavu vyrostl novočeský usus spisovný. Má tedy nč. dle své kořeny už v dávné minulosti a nelze říci, že by bylo slovem papírovým, anebo že podle je správnější. Vývoj se ovšem ani v oné druhé etapě nezastavil, a tak v usu nč. shledáváme zase některé rozdíly proti usu staršímu. 1. Především rozlišily se význa[173]mem předložky podle a vedle, a to tak, že podle vyhovuje pojetí směru i místa (jíti podle domu, státi podle někoho), vedle jen pojetí místa (státi vedle domu), čehož v starší době nebylo. 2. Ve významu ‚mimo něco, s něčím‘ se užívá jenom předložky vedle, u předl. podle tento význam zanikl. 3. Význam způsobový ve všech odstínech zůstal vyhrazen předložkám podle a dle; předl. vedle v této funkci nám zní už jako archaismus (na př. dělati něco vedle zvyku, vedle rozkazu, srov. NŘ. VIII, 19 a 173). 4. U předl. dle zanikl úplně význam příčinný; zůstaly jí v podstatě všechny odstíny způsobové, bohatší ovšem v nuancích vyhovujících složitějšímu způsobu našeho myšlení. Zůstal také ten rozdíl mezi dle a podle, vedle, že dle nemůže vyjadřovati ani pojetí místní ani pojetí ‚mimo‘. Do té míry jazyk ještě sblížení všech tří předložek nevykonal, a pokud se najdou příklady s dle ve významu místním (na př. cit. doklad z KolDD., a pod.: Kdo tam pod vážným hradem kráčí dle záhonů Doucha, Jaré květy 1885, 75), jsou to doklady ojedinělé a chyby proti přirozenému vývoji jazykovému i proti ustálené funkci předl. dle. Jiný rozdíl v usu těchto předložek záleží v tom, že se předl. dle neužívá a nikdy neužívalo v postavení adverbiálním, kdežto druhé dvě zachovaly původní platnost příslovečnou až podnes, ovšem jen jako příslovce místa; srov. na př.: šel jsem podle, stál vedle a pod., a také nedávno narozené rčení vulgární ‚býti vedle‘, které ovšem nejjasněji ukazuje životnost příslovce vedle.
Pozoru hodno je, že se předložky dle vesměs užívá o představách abstraktních, a tímto poznatkem by se měl říditi také usus nč. Ani dnes ještě by nám neznělo přirozeně, kdyby někdo užil předložky dle na vyjádření věty ‚udělám to jako bratr‘ (udělám to dle bratra): náš »cit jazykový« se vzpírá užíti předložky dle tam, kde jde o představu konkretní. V tom vidím také vysvětlení, proč předložka dle zůstala cizí jazyku lidovému. Ostatně výtka nelidovosti nemá v tomto případě významu, protože je i jinak v jazyce spisovném mnoho slov formálního rázu, kterých živá mluva nezná, na př. hned předložka vedle ve významu ‚mimo‘, jistě zcela běžná jazyku spisovnému, avšak docela neznámá v jazyce lidovém, nebo spojky byť, pročež atd. Chyby se dopustí spisovatel tenkrát, když užije předložky dle v přímé reprodukci živého (lidového) hovoru; ale ani pak to není chyba jazyková, nýbrž chyba stilistická, nepřesnost, rušící dojem pravdivosti a jednotnost jazykové charakteristiky. S takovým nevhodně užitým dle se setkáváme na př. i u Jiráska a Raise.
Proti předložce dle se často činívá námitka, že je to slovo zbytečné, protože její funkci může plně zastat předložka podle. Jazyk [174]má mnoho synonym, někdy významem takřka totožných, u nichž nevidíme příčiny, proč si je vytvořil, a přece je nikdo nemá za nesprávná. Proto bychom nemohli také ani předložku dle prohlásiti za nesprávnou jenom z toho důvodu, že by jazyk vystačil bez ní s pouhým podle. A jakmile jsme zjistili, že se předložka dle vyvinula v jazyce postupem docela přirozeným, že nevnikla do něho snad omylem nebo násilím, nelze už mluviti o její zbytečnosti. Toho přirozeného vývoje by prostě nebylo, kdyby nebyl jazyk sám k němu směřoval. Po stránce formální se může konečně předložka dle uplatnit jako vhodný stilistický prostředek ke střídání, je-li třeba předložku opakovat, srov. na př.: (pamatuji se na maminku) jen podle obrázku a dle toho, co mi dědeček vypravoval Rais, Zap. vlast., vyd. Kašparovo 44; nebyl to strom podle krajináře Havránka, spíše dle Zdenky Braunerové Sig. Bouška, Vánoce 1903, 31.
Mohlo by se také proti předložce dle namítat, že nebývá její význam dost jasný a určitý; viděli jsme to už na příkladech z doby staré a totéž bychom ovšem shledali i na příkladech z doby nové. Avšak tuto námitku možno obrátiti také proti předložce podle, neboť se v tom úplně shoduje s předložkou dle. Ale zdá se, že ta významová neohraničenost je právě podstatnou částí funkce obou předložek: obě totiž vyjadřují právě takové vztahy, v nichž se může navzájem pronikat několikeré pojetí, na př. zřetele a shody, způsobu a náležitosti a pod. Slovní vyjádření takovýchto vztahů není a nemůže být absolutně přesné, protože do té míry logickou souvislost svých představ při vyjadřování neanalysujeme, a právě při způsobových vztazích se spokojujeme často jen relativní přibližností (srov. mnohovýznamnost spojky jak). A této vlastnosti našeho myšlení vyhovuje tedy také ona významová pružnost předložek dle a podle. Že to není nedostatek, je viděti zřejmě z toho, že při normálním vnímání rozumíme docela dobře smyslu takového spojení. Neurčitost jeho si uvědomujeme teprve při úmyslné logické analyse, když chceme význam předložky přesně definovat. Vyhovují tedy obě předložky požadavku srozumitelnosti dokonale.
A tak můžeme celý výklad shrnouti takto: předložka dle vyhovuje všem podmínkám správnosti a není proč se jí vyhýbat. Nejpřirozenější její funkce záleží ve vyjadřování vztahů abstraktních, nelze jí užíti o vztazích místních. Nevhodně se jí užívá v přímé reprodukci živého hovoru, protože je mu ve skutečnosti cizí.
Pro úplnost připojuji ještě poznámku o některých spojeních [175]zvláštních, proti kterým se dělávají námitky. Je to na př. spojení ‚poznati koho podle hlasu‘ a pod. m. ‚po hlase‘ a pod., které za nesprávné vytýká mat. Brus 1894. NŘ. tuto výtku nikdy nepotvrdila, neboť není příčiny, proč by zde nemohla předložka podle nahradit předl. po, když jde o význam v podstatě způsobový. Je to ostatně spojení běžné i v mluvě lidové i u dobrých autorů, a není tedy třeba se mu vyhýbat. Jiná taková zavrhovaná vazba je ‚říditi se podle něčeho, dle něčeho‘, kterou vytýká NŘ. II. 57, IV. 114, VII. 27, XI. 14, ale bez výkladu a bez odůvodnění. Rozhodné při odsuzování této vazby je patrně hledisko logické, protože o fysických představách, z nichž vazba ‚říditi se něčím‘ vyšla, předložky podle zpravidla užíti nemůžeme, na př. ‚říditi koně opratí (kůň se řídí opratí)‘, nikoli ‚podle oprati‘. Jde tu tedy o nástroj řízení, a na jeho vyjádření má čeština odedávna až podnes prostý 7. pád. Ale ani ve smyslu fysickém nemusí jít vždycky o představu nástroje; někdy vyžaduje sloveso ‚říditi, říditi se‘ spíše vazby, která by vyjadřovala vztah, zřetel na něco nebo shodu, souhlas s něčím, na př. ‚říditi rychlost vozu podle cesty (rychlost se řídí podle cesty)‘, t. j. se zřetelem na cestu, na její stav, ve shodě s jejím stavem a pod. V takových případech ovšem s pouhým instrumentálem dobře nevystačíme, a význam vztahový se vyvinul právě u předložky podle a dle, jak jsme viděli výše. A stejně je tomu i v přeneseném smyslu. Takového rázu je na př. věta z Beckovského Poselkyně, díl 2, sv. 1, str. 9 (vyd. 1879): přísaha, kterou budoucí král český konati a podle ní království českého obyvatele říditi má. Ani zde nelze nic namítati proti předložce podle, protože bychom tu s pouhým instrumentálem nevystačili, a stejný případ může ovšem nastati také u slovesa zvratného. Toto dvojí různé pojetí se může zajisté tím spíše vyskytovati při přeneseném užití slovesa ‚říditi (se)‘, neboť při něm nemáme na mysli představu řízení ve fysickém smysle, nýbrž spíše představu ‚spravovati se něčím, ve smyslu něčeho, se zřetelem nač‘, ‚počínati si po vzoru něčeho, ve shodě s něčím‘ a pod., na př. říditi se směrnicemi: podle směrnic, nebo: před lety jí to (babičce pít pivo) jakýsi fysikus poradil a dle toho se řídila až do své smrti, Bouška, Vánoce 1903, 7, t. j. ve smyslu toho, ve shodě s tím si počínala. Proto může platit námitka proti předložce podle (dle) u slovesa ‚říditi (se)‘ v plné míře jenom tam, kde jde o výslovné vyjádření prostředku, jehož pojetí v přeneseném významu je ovšem zcela subjektivní. Tento soud je dosvědčen i usem lidovým i praxí dobrých spisovatelů, na př.: nemusíš se řídit podle něho us.; dokládáme, že jsme se v něm (2. díle)… ve všem říditi hle[176]děli dle dílu prvního, Erben, Výb. II, předml. VII; brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova Němcová, Bab. 1855, 38 atd.
Také vazbu ‚není podle toho, aby…‘ vytýká mat. Brus za nesprávnou a radí místo ní říkat a psát ‚není takový, aby…‘ Důvod tohoto odsouzení lze hledati jediné v tom, že se tu užívá perifráze místo výrazu stručnějšího a stejně postačujícího. Avšak významový obsah předložky podle (dle) zde vyhovuje dokonale, a není tedy třeba vyhýbati se tomuto rčení, zvláště ovšem v řeči volnější, neboť je jistě rázu lidového. Nalézáme je na př. u Raise: oni jsou podle toho, aby… Zap. vlast. 193.
Pro význam ‚po délce něčeho‘ se užívá dnes hojně předložky podél místo podle. To je docela mladý novotvar, Jungmann jí ještě nemá, ani starší české slovníky. Ještě Jos. Fr. Šumavský v II. díle svého něm.-čes. slovníku (1846) překládá něm. längs výrazy ‚podle, po, při, vedle, u, podélmo‘, ale ‚podél‘ nezná. Nejstarší doklad, který jsem našel, je z Květů 1836, str. 37: plouli jsme od 8 hodin pořád pozvolna podýl břehu. Lidový jazyk této nové předložky nezná a tato okolnost asi budila také nedůvěru k ní (viz NŘ. 2, 93). Její vznik v jazyce spisovném pochopíme snadno, vzpomeneme-li, že předložka podle vedle významu směrového (jíti podle řeky ‚po délce řeky‘) má i významy jiné a že nebylo slova, které by zvlášť vyjadřovalo to, co vyjadřuje na př. něm. längs. A tak účelem nové předložky podél bylo pomoci od tohoto nedostatku. Má tedy dnes svou zvláštní funkci a není to slovo zbytečné. Starý jazyk ho nepotřeboval, protože měl jiné prostředky, chtěl-li přesně vyjádřiti představu ‚po délce něčeho‘, na př.: země egyptská leží dlí vedlé Nila Mand. 16a a pod. Ale tak dnes už neříkáme, a proto bylo třeba náhrady, jak ukazuje také již citované ‚podélmo‘ u Šumavského. Lidový jazyk té potřeby necítí, protože snaha po výrazové přesnosti je v něm vůbec mnohem menší než v jazyce spisovném. Můžeme tedy předložky podél s dobrým svědomím užíti všude tam, kde chceme zvláště vyjádřiti představu ‚po délce něčeho‘, třeba je to slovo nové a nelidové; činí tak i naši dobří spisovatelé, a to už bezmála sto let. Avšak nebylo by dobře, kdyby se tohoto slova zneužívalo, jak se bohužel často děje v jazyce knižním. Užije-li se ho bez potřeby ve smyslu prostého podle, stírá se jeho vlastní význam a zní strojeně a nejapně, na př.: ruka visela podél otomanu jako ruka mrtvé, Nezval, Kronika z kon. tis. 37 místo ‚podle otomanu‘ n. ‚s otomanu‘, neboť nemohla viseti po jeho délce. Ale této opatrnosti je konec konců třeba při každém slově, má-li být výraz myšlení přesný a korektní. A jenom ten, kdo umí takto vážit slova, umí také psát.
[1] Podle jiného výkladu je v předl. mezi původní lokální příslovce medhjoi, stind. madhjê, řec. mesoi ‚uprostřed‘.
[2] dlja ‚für, wegen‘ im Ausgang vielleicht an das alte dělja angeglichen.
[3] Dopisy konsistoře podobojí z let 1609—1619 (Praha 1921).
Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 8, s. 165-176
Předchozí Krojovaný
Následující Josef Zubatý: Opakování předložek
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1