Časopis Naše řeč
en cz

Různý, rozličný atd., I.

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Nová čeština má k vyjadřování odlišnosti dvou nebo několika představ čtyři přídavná jména tvarem i významem příbuzná, různý, rozličný, rozdílný, rozmanitý. První tři jména přídavná se vyskytují skoro ve všech slovanských jazycích (csl. raz’n’, različ’n’; rus. raznyj, razděľnyj, različnyj; bulh. razen, razdělen, različen; srbochrv. razni, različan, pol. róžny [stpol. rozny], rozdzielny, rozliczny atd.), příd. jm. rozmanitý má příbuzný tvar jen v pol. rozmaity, které přechází i na území československé v sloven. rozmajitý a laš. rozmaity (Bart. Dial. I, 111), obměněném lidovou etymologií na Litovelsku v rozmajetný (Bart., Slov. dial.).

Podle tvaru je příd. jm. různý utvořeno z částice roz (která je i v ostatních příd. jménech a v četných složeninách slovesných, jako rozhoditi, rozehnati, s pův. významem odděleně, každý jinam, jinak a p.«) příponou -ný (-’no-), a to asi už v době, kdy toto roz mělo ještě platnost samostatného příslovce s významem právě uvedeným; znamenalo tedy různý původně asi ‚oddělený, odlišený, jiný‘. Všechna ostatní příd. jména jsou slova složená. V slově rozličný je předpona roz- složena s kmenem jmenným, který je v podst. jméně líce (a odvoz. líčiti, obličej, sličný, poliček a p.); znamená tedy rozličný podle svého složení ‚odlišnou, jinou tvář, podobu mající‘. Příd. jm. rozdílný souvisí, jak vidět na první pohled, se slovesem rozděliti, a znamená tedy vlastně ‚rozdělený = oddělený‘ (právě tak jako původní význam podst. jména rozdíl je oddíl). Složení slov rozmanitý, pol. rozmaity není dost jasné; obě slova podle výkladu Bernekrova (Sl. et. Wtb.) mají po předponě roz- kmen utvořený ze základu ma-, který je v čes. slovech ma-nou-ti (nč. namanouti se, zmanouti, zamanouti si), má-va-ti a ma-ní (v pol. ma-ja-k = kroužení, zvl. kopím n. koňmo, oklika, [146]dial. majaki = bludičky, odvoz. majaczyć = kroužiti, blouditi a p., majaczeć = míhati se a p., vedle man-ić = vábiti, klamati, man-owiec = oklika, scestí a p.) a který značí ‚kývati‘, podmětně ‚míhati se‘, přen. ‚vábiti, klamati‘ a p. V češtině je příd. jméno rozmanitý doloženo dosti pozdě, ze sklonku 16. stol., ale zároveň skoro z téže doby co pol. rozmaity. Pro tento pozdní záznam je těžko rozhodnouti, zdali pro stanovení jeho základního významu třeba vycházeti od významu čistě pohybového, který je v stč. slovese manouti[1] (opět. tvar mávati), nč. namanouti se, zamanouti si, zmanouti si, či od významu přeneseného, dosvědčeného v stč. příslovci maní, které se vykládá jako 6. p. (manê) k subst. man = klam (tedy maní = kouzlem, klamem, nechtíc, náhodou) a které souvisí i se slovesem maniti (rus. maniť, pol. manić a p.) = vábiti, klamati a p., v češtině však nedoloženým. V češtině i v polštině se vyskytuje toto příd. jméno hned od nejstarších dokladů ve významu celkem dnešním, takže jeho vývoj po stránce významové nelze sledovati nazpět. Nejpravděpodobnějším se zdá. že jeho význam základní byl i v češtině (tak jako v polštině) přes pozdní jeho záznam i přes chatrnou etymologickou oporu v starších slovech téhož kmene hmotný, pohybový, a že rozmanitý (rozmaity) znamenalo původně asi něco porůznu (roz-) se míhajícího, kmitajícího. Tvar rozmajitý, který se vyskytuje v nářečích východních, bývá vykládán (u Geb., Hist. ml. 1, 382 a j.) disimilací (rozlišením) z čes. rozmanitý (jako pajmána z panímáma), ale vzhledem k tomu, že se tento tvar vyskytuje v nářečích na rozhraní českopolském (sloven. a lašském), zdá se podobnějším pravdě, že je to forma polská, pronikající na území československé; dále od hranic se jí přestává rozuměti — odtud litovelské rozmajetný. Vykládati i čes. rozmanitý z téhož pramene (přikloněním k některému slovu s man-), k tomu není dost předpokladů; vadí zejména to, že v nářečích západočeských (a snad i západomoravských) není příd. jméno rozmanitý proti nářečím východním a polštině výrazem lidovým.

Ze všech těchto čtyř příd. jmen, o nichž byla právě řeč, jsou z jazyka staršího doložena jako slova běžná jen dvě, totiž rozličný a rozdielný (nč. rozdílný). Stč. rozličný ve shodě se svým základem etymologickým (odlišnou, jinou tvář mající) má v stč. význam co nejširší. Označuje především představy, při nichž se zdůrazňuje jejich odlišnost, příslušnost k jinému druhu a p. Na př.: (třie božští osobové) sú rozlični na některých věcech Alb. [147]48 b;[2] (Bůh) v rozličných anděléch rozličné činí věci: v jedněch sě ukazuje… v druhých… Štít. Bud. 108; abyste rozličnosti poznali Ol. Lev. 11, 47 (v Kral.: aby rozdíl činěn byl mezi nečistým a čistým); také ti lidé mají rozličnost na oděvu mezi jinými lidmi Mand. 184 b (= známky, jimiž se liší od ostatních). Oslabením tohoto významu nabylo příd. jm. rozličný (zvl. při představách četnějších než dvě) významu ‚mnozí, ale ne tíž, ne stejní‘, na př.: luňák prvé léto honí ptáky rozličné Tkadl. 446, — leckdy i významu téměř čistě kvantitativního (kde se odlišnost rozuměla sama sebou), t. j. ‚nejední, mnozí‘; na př.: rozliční sú na to svědci Alx. Vít. 1489; ku potřěbě těla rozličné s měla časy plura tempora Kruml. 395 b, — anebo dokonce významu ‚všechen, všeliký, na př.: zatrať rozličné rty lstivé Žalt. Wittenb. 11, 4 (= Kral. 12, 4: o by vyplenil Hospodin všeliké rty úlisné). Zdůrazněním bohatství nebo intensity rozdílů nabývá rozličný významu pestrosti a p., na př: orlicě plná peřie a rozličnosti Ol. Ezech. 17, 3 (Kral.: orlice… plná peří, strakatá).

Přídavné jméno rozdílný (stč. rozdielný) znamená podle svého tvaru především ‚rozdělený‘ (význam dochovaný v nč. nerozdílný = nerozdělený, a tedy nerozdělitelný); na př.: rozličná a na mnoho částí rozdielná jest jich (ďáblů) chytrost Ž. Otc. variant k 182 b (kde: rozdělená); aby platili kopu grošuo platu ročnieho, a to rozdielně: puol kopy na sv. Havel a puol kopy na sv. Jiří List. Pořešín. z 1466. Z toho se pak vyvíjí význam ‚oddělený, odlišný‘; na př.: od svrchu vyčtených súdóv súd rozdielný pátý Všh. Jir. 27; šelmy jedna od druhé rozdílná Kral. Dan. 7, 3 a č. Tím se význam příd. jména rozdílný stýká s významem příd. jména rozličný = odlišný jako jeho výraznější synonymum, porůznu pak se ojediněle vyskytuje matení i s významy jinými; na př. roucho rozdílných barev krumpovaným dílem Kral. Soudc. 5, 30 a j. (srov. kamení rozličných barev t. 1. Par. 29, 2; viz i Jungm. s. v.).

S těmito dvěma příd. jmény vystačuje starší čeština až do sklonku 16. stol. úplně; ještě Kral. bible nezná jiných výrazů pro odlišnost než slova rozličný a rozdílný. Touto okolností třeba snad vykládati, že není v starším jazyce dokladu pro příd. jméno různý, ač je to slovo obecně slovanské a ač starší čeština užívala velmi často a skoro napořád příslovce rózno (různo), které je tvarem 1. pád střed. rodu jmenného skloňování příd. jména rózný (různý). Jaký by byl asi býval význam tohoto adjektiva v stč., poznáváme právě z příslovce různo. Znamená právě jako [148]předpona roz- buď ‚na různé strany, od sebe‘, na př.: když jsú rózno (muž a žena), bezpřémně (= náramně) túžie po sobě Štít. ř. 95a (se shodou v rodě by bylo: když jsú rózni); a když ruozno jdiechu Ž. Otc. 89 a (= když šli od sebe, když se rozcházeli; se shodou by bylo: když ruozni jdiechu), anebo přeneseně ‚odlišně, každý jinak‘ a p., na př.: oba ruozno věřiesta (= věřili) Pass. 292; ruozno ženy a ruozno muže buoh jmenoval Comest. 18 a j.

Z toho je vidět, že význam příd. jména různý, kdyby se ho bylo v stč. užívalo, nebyl by se valně lišil, zvláště ve významu přeneseném, od významu příd. jmen rozličný (= odlišný) a rozdílný, která je v platnosti atributivní (predikativně atributivní) také nahrazují, na př. různo věřiti, ale rozdílná n. rozličná víra. Proto se asi usus příd. jména různý, které čeština přejala zajisté ze společného základu slovanského, v starší češtině nerozvinul. S tím souvisí, že nenalézáme v starším jazyce ani složenin, jako různorodý, různojmenný, které jsou vesměs atributivní; ty jsou veskrze až z doby novější, kdy příd. jméno různý již v spis. jazyce vešlo v obyčej.

Přídavné jméno různý vyskytuje se podle dokladů Jungmannových po prvé ve spisech Scipiona Berličky (rozličná a různá zdání Rozml. sv. Řehoře z r. 1602), který ztrávil první léta po vstoupení do Řádu v Krakově u Petra Skargy, jehož Životy svatých také přeložil (1602) do češtiny. Snad odtud mohl přijíti popud k zavedení příd. jména různý, jehož utvoření vedle příslovce různo bylo nasnadě. V Čechách zůstalo slovem knižním, a do začátků 19. stol. ani ne tuze oblíbeným; ujalo se však (místy?) na Slovensku a na Moravě, kde si vyvinulo i odstíny další, v spis. praxi české neznámé.[3] Význam tohoto knižního různý není s počátku nijak přesně vyhraněn a blíží se podle chudých dokladů Jungmannových (z Berličky a Komenského) spíše významu příd. jména rozličný ve smyslu ‚všelijaký‘ než významu ‚odlišný, rozdílný‘ a p.

V téže asi době co různý objevuje se v spisovném jazyce příd. jméno rozmanitý. Jako nejstarší doklady cituje Jungmann z Veleslavínova Kalendáře hist. (1578); rozličného zboží a kněh rozmanitých, z Politie hist. (1584): volení rozličné a rozmanité atd. Příd. jméno rozmanitý funguje tu jako synonymum příd. jména rozličný. Přesněji rozlišuje už obě adjektiva Vratislav (Příhody II, [149]13, 14), mluvě o rozličných zeměplazech, o rozličných zvířatech, ale o rozmanitých ptácích, rozmanitém kvítí a p.

Od sklonku 16. století má tedy čeština na vyjadřování představ mezi sebou se lišících příd. jména rozličný, rozdílný, různý a rozmanitý.

Ostatek příště.[4]


[1] Je podle Geb. Stč sl. doloženo jen jednou, a to v legendě o sv. Kateřině: (poustevník) manu rukávem = kývl.

[2] Při dokladech stč. bylo užito také rukopisného materiálu Gebaurova.

[3] Jsou to významy jako různé koně = ne z téhož páru n. s postrojem, ale bez vozu; různý holub = nespářený (Bartoš, Sl. dial.), sám jako v poli různý strom (z Kuldy u Kotta 7), o něž nám zde nejde. Významový základ jejich je zřejmě v původním, místním významu příslovce různo.

[4] Konec tohoto článku i rubriku Drobnosti odkládáme do čísla příštího, abychom odpověď na knihu prof. dr. F. Mareše mohli otisknouti v tomto sešitě celou.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 7, s. 145-149

Předchozí Žádati

Následující Josef Zubatý: Vědecké methody realismu zvláště v otázce Rukopisů