Časopis Naše řeč
en cz

O postavení přívlastku v české větě, I.

Josef Bečka

[Články]

(pdf)

-

Postavení přívlastku v české větě není dosud podrobně prostudováno. Naši filologové se většinou zabývali jen podobou českého přívlastku (zvláště je zajímal zjev, že čeština dává přednost přívlastku shodnému před neshodným) a studium postavení přívlastku ve větě zanedbávali. Proto najdeme v českých skladebných pracích o této otázce jen málo poučení. A přece je to otázka dost důležitá, aby ji znal dobře každý, kdo chce správně psát. V našich skladbách buď vůbec nejsou stanovena pravidla o pořádku slov v přívlastku, nebo jsou stanovena jen povšechně a často i nepřesně. Stále se tu poukazuje na jazykový cit, ale jazykový cit je něco tak relativního a mnohdy nespolehlivého, že těžko lze s tímto poukazem vystačit ve věci tak složité, jako je pořádek slov v přívlastku. Co je zde problémů, dobře ukázal V. Šmilauer v své práci »Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše Písaře« (Praha 1930). Tato práce se však týká jen jednoho autora a k tomu ještě z doby starší, a proto se k praktickému poučení o novočeském usu nehodí.

Snažil jsem se zachytit hlavní zásady, kterými se řídí postavení českého přívlastku. Šlo mi především o novou [138]češtinu. Vedle příkladů vzatých přímo z usu užil jsem příkladů, které jsem vyexcerpoval z částí těchto knih: F. Palacký, Dějiny národu českého (zkratka Pal.); B. Němcová, Chudí lidé (Něm.); I. Olbracht, Žalář nejtemnější (Olb.); V. Vančura, Rozmarné léto (Vanč.). Na srovnání s usem starším uvádím příklady i ze Štítného (Knihy šestery, vyd. Erbenovo), V. Hájka z Libočan (Kronika česká, vyd. Flajšhansovo) a Komenského (Kšaft umírající matky Jednoty bratrské); na srovnání se slovenštinou dokladv z Kukučina (Mladé letá).

Při otázce o místě českého přívlastku jde vlastně jen o jednu věc: kdy klademe přívlastek přede jméno, ke kterému patří, a kdy za ně. Protože však přívlastek může míti velmi rozmanitý význam a rozmanitou podobu, nemůže být pravidlo o kladení přívlastku jen tak jednoduché, jak by se zdálo.

Už na základní otázku samu je těžko odpovědět bez výhrad: Má na postavení přívlastku větší vliv jeho význam či jeho tvar? V. Šmilauer se domnívá, že význam. Nemůžeme však popřít — a hned to také na příkladech uvidíme —, že tvar přívlastku má rozhodující vliv na jeho postavení. Přidržel jsem se názoru, že o postavení přívlastku rozhoduje především jeho tvar a pak teprv jeho význam, a proto hledám pravidla o přívlastku s tohoto hlediska.

I.

Nejčastější tvar přívlastku je jednoduchý přívlastek shodný.

Je-li tím přívlastkem příd. jméno, nebrání žádné formální ohledy, aby nestálo před svým jménem nebo za ním, jsou tu však jisté zvyklosti, které jazykový usus nás nutí zachovávat.

První hlavní zásada je tato: přívlastek, který je před svým jménem, splývá s ním velmi těsně; je-li za ním, je tu jakési uvolnění, které můžeme cítiti rozličnými způsoby.

Nejtěsněji splývá příd. jméno se svým jménem, tvoří-li s ním významovou jednotku. Spojení adj. + subst. vyjadřuje jedinou představu. Adjektivum je vždy před svým jménem: vlčí mák, Královské Vinohrady, okresní soud. Spojení je tu těsné a často se tu projevuje snaha, vytvořit ze dvou slov jediné: stracenůžka (ze stračí nůžka), kuřímor (místo kuří mor). Dokonce se tak tvoří nesprávná komposita: maloměsto (místo malé město), národohospodářství (místo národní hospodářství).

[139]Přívlastek těsně splývá se svým jménem, vyjadřuje-li nějakou vlastnost, kterou můžeme vnímat svými smysly, a proto zpravidla je před svým jménem: široká ulice, po malé chvíli (Háj.), na pravú stranu (Háj.), na krátkých vozíkoch o vysokých kolách (Kuk.). On je silný člověk. Mírové náměstí má podobu nepravidelného pětiúhelníku. Pole se pestřilo modrými květy chrp a červenými květy vlčích máků. Na půdu se šlo po dřevěných schodech. Zloděj ukradl zlaté hodinky a perlový náhrdelník. Všichni se mu smáli pro jeho křivé nohy a malou postavu.

Ale také přívlastky, které vyjadřují ocenění nebo jsou zabarveny citově, se kladou zpravidla před podst. jména: chytřejších povalečuov (Háj.), věhlasným horlením i slepou vášní (Pal.), lahodnými slovy (Háj.), dobré vědomosti (Háj.). To je krásná dívka! Vy jste mi pěkný chlapík! Byl vždy svědomitý pracovník. Vy jste šťastný člověk. XY je sice přísný představený, ale při tom dobrý člověk.

Přívlastky vyjádřené formálními výrazy (zájmeny, číslovkami a pod.) jsou také zpravidla před svými jmény: týmž brodem... na druhú stranu (Háj.), měly zcela jiné náhledy než jejich příbuzní (Něm.), celú náladu rozveselenej duše (Kuk.), okolo všech stavení (Něm.). On žil v době, kdy... Jeden pán mi povídal, že... Stává se v jistých případech... Jděte třetí ulicí vlevo! Někteří lidé si myslí, že se ta věc dá lehko vyřídit. Oba páni študenti (Kuk.). Zájmeno ten se však často klade za podst. jméno, když se má zeslabit jeho ukazovací význam: Znamenav, že se jemu nemoc ta čím dále více obtěžuje (Háj.). Myšlenka ta se pak rozšířila.

Adjektivní přívlastek položený za jméno nesplývá s ním tak těsně. Vzniká tu jakýsi myšlenkový šev (někdy snad i malinká pausa v proudu výdechovém). Tato myšlenková mezírka bývá vyplňována rozmanitě. Někdy jsou substantivum a adjektivum postaveny proti sobě, čímž dostává adjektivum nádech důrazu: ale kníže jako muž milostivý (Háj.), ku prospěchu státnímu nevyhnutelně potřebné (Pal.), chce z nich (dětí) míti lidi študirované (Něm.), v postavení beznadějném (Olb.), básníci jsou lidé nesmělí (Vanč.). Bol to deň dôležitý (Kuk.), pravda je, ja som rechtor planý (Kuk.). Ale byl by omyl domnívati se, že adjektivum položené před podst. jménem nemůže mít důraz. Ukazují nám to jasně citované příklady i náš vlastní usus, zvláště v mluvené řeči: Pod jeho hrubou halenou šlechetnější srdce bilo než mnohému pod drahým suknem (Něm.). Vylévati víno a ka[140]ziti knihy jsou těžká provinění (Vanč.). Řekl jsem ti jediné slovo? (Olb.). Najmenšia žaloba nedošla k direktorovi (Kuk.).

Srovnáme-li zde polohu před subst. s polohou za subst., vidíme, že důrazová poloha za subst. má v sobě často pojetí protikladu: rušíc se v jednom bytu (důraz prostý), zárodkem bývá bytu jinému (důraz kontrastní) (Pal.). Staří také zpívali, ale písně nábožné (t. j. ne světské) (Něm.). Nerobíce ani knih ani věcí užitkových (s ironií na neužitečnost knih) (Vanč.). Zabývám se cviky, jež, jakkoliv jsou tělesné, mají přece do značné míry povahu duchovní (Vanč.). Vyňali mu levé oko. Ale bylo již pozdě. Byl již zachvácen také nerv oka pravého (Olb.). Nech mu núkajú stolicu Dávidovu, a on si len sadne do katedry školskej (Kuk.).

Jako takovéto protikladové postavení cítíme dnes postposici obvyklou ve vědeckých termínech. V řeči sdělovací říkáme vždy vlčí mák, setý mák, ale v řeči vědecké jen mák setý (Papaver somniferum) a dokonce někdy i mák vlčí (Papaver rhoeas). Podobně vědecky: fialka vonná (Viola odorata), fialka bažinná (Viola palustris), ale lidově psí fialka (Viola canina). Říkáme sice sociální cítění, individuální sklony, ale v pedagogice mluvíme o výchově sociální a o výchově individuální. Říkáme sice obyčejně: střední školy, ale napíšeme: školy střední se liší od odborných tím, že poskytují všeobecné vzdělání (nebo kontrastně: vzdělání všeobecné). Takových příkladů bychom mohli uvésti celé stovky; sem také patří výrazy Karel Veliký, Boleslav Ukrutný, Ludvík Svatý (ale svatý František).

Uvolněného vztahu mezi substantivem a následujícím adjektivem se někdy užívá k vyjádření vlastnosti, která se přisuzuje teprve jaksi během vyslovení myšlenky. Je tu tedy postavení, které tvoří přechod od přívlastku k doplňku. Je veliký rozdíl ve větách: Na konci vesnice uviděl rozbitý dům a zpustlou zahradu. Když se po letech vrátil, uviděl dům rozbitý a zahradu zpustlou. Ve stejném významu cítíme postposici ve větách: ktož chce míti dóm pevný, musí najprv základ pevný položiti (Štít.), přišel-li muž napilý a ženská nečistá a otrhaná (Něm.), máme živobytí dobré (Něm.), máte šat čistý (Něm.). A tu vidí mňa, zabitú flašku a kasňu otvorenú (Kuk.).

Avšak ani v tomto případě není nutné, aby adjektivum bylo vždy za substantivem. Postposice jen výrazněji vystihuje obapolný vztah obou představ, ale kde není třeba tento [141]vztah výslovně vyjadřovat, může být adjektivum zcela dobře před svým jménem: a tu sú nalezli zavřené brány (Háj.), máš zase začervenalé oko (Olb.). Můžeme klidně říci: Máte červené oči, právě tak jako řekneme: Máte černé oči, ačkoliv mezi oběma adjektivy je tu veliký rozdíl.

V článku »O tvarech českého přívlastku« (v. NŘ. II, 1918, 97 n.) rozebral V. Ertl zjev, který zajímal již Gebaura, že totiž stará čeština má snahu měniti přívlastek neshodný v adjektivní přívlastek shodný. Tak adjektivum vyjadřovalo nejen vlastnost, nýbrž i složitější vztahy, nahrazovalo genitiv posesivní, subjektivní, objektivní i vazby jiných pádů, prostých i předložkových: syn krále Václava — syn králóv Václavóv, dusot koní — koňský dusot, prodej koní — prodej koňský, úder hromu — úder hromový, rána metlou — rána metelná, milovník žen — milovník ženský. Jak vidíme, adjektiva zde obvyklá jsou tato: adj. poses. -óv, adj. -ový, -ní, -ný a -ský. Tato adjektiva neznačila vlastnost a již pro svůj význam kladla se většinou za podst. jméno, k němuž jistě přispívala analogie vazeb přívlastků neshodných, které si původní formu udržely. Průběhem doby tento způsob adjektivního vyjadřování z jazyka mizel a do nové češtiny se dochovaly jen některé jeho zbytky.

Nejlépe se udržel u adjektiv posesivních. Jejich původ a význam, shodný s genitivem posesivním, se stále projevuje v tom, že mnohem častěji než jiná adjektiva se kladou za podst. jméno, i když k tomu není žádné zjevné příčiny. V mluvené řeči sice je tu postposice již velmi řídká, ale v psané řeči se vyskytuje i u autorů nejmladších, kteří si jinak v postposici nelibují. Několik příkladů: ktož by stavoval listy královy, kteréž on šéle své králové (Štít.), hajtmany Bořivojovy vyhnali (Háj.), ale kdyby měl jmění otcovo (Něm.), chyba Svatoňkova (Něm.), pro blaho synovo (Olb.), můžeme minout plot sousedův bez pokušení (Vanč.), znala dopodrobna zvyky manželovy (Vanč.), popri boku Miškovom (Kuk.), to je duch Kristov? To je duch satanášov! (Kuk.) (u Kukučina často); universita Karlova, nábřeží Masarykovo, v románech Jiráskových a p. Zvláště často se postposice vyskytuje u autorů se slohem archaistickým, na př. u Palackého; u něho je téměř pravidelná: domu Vladislavovu, v rukou císařových, strany Soběslavovy, synové Jindřichovi, do rukou biskupových.

Ale i zájmena posesivní, ač jako formální výrazy by měla být zpravidla před svými jmény, se kladou, stejně jako adj. [142]posesivní, velmi často (u některých autorů dokonce zpravidla) za podst. jméno.[1] Je to opět zjev typický pro starou češtinu a v nové češtině pro archaisující sloh (na př. u Palackého): kázanie jeho (Štít.), milosrdenstvím jeho (Štít.), abych tou smrtí jako předek muoj sšel (Háj.), poslal mistra svého, jenž slul Skrbimír (Háj.), naději o zachování bytu svého (Pal.), důchody své (Pal.), ujal se vladařství domu jejich (Pal.), tělo jeho přivezeno ku pohřbu (Pal.), aby se hodnost a krása vaše zvýšila (Něm.), hlas jeho (Něm.), sestra jeho (Něm.), stav svoj (Kuk.). V dnešním jazyce je však postposice posesivních zájmen čím dále tím vzácnější; v konversační řeči by zněla strojeně a někdy až směšně. Anteposice je dnes v mluvené řeči již tak vžitá, že se dokonce někdy i neshodný přívlastek posesivní, analogií se shodnými, klade před podst. jméno: Palackého most, Komenského universita.

Něco podobného jako u adj. posesivních můžeme pozorovati i u adj. na -ský, -í, významově jim velmi blízkých. I u nich byla postposice v staré češtině častější než u jiných adjektiv: na obú městech Pražských (Háj.), raddy knížetské (Háj.), sme tuto v zemi nepřátelské (Háj.), sněm Novoměstský (Pal.), vojsko jednoty Strakonické (Pal.), o krále Polského (Pal.), od sněmu svatohavelského (Pal.), mečem nepřátelským (Pal.), jehož lýtka prozrazovala střehy šermířské (Vanč.), do semeniska učiteľského (Kuk.). V nové češtině však postposice u těchto adj. není o nic častější než u jiných.

Zvláštní zmínky zasluhují rčení biblická a náboženská, v kterých se již od nejstarších dob českého jazyka užívá téměř důsledně postposice. Stále se říká: mše svatá, chrám Páně, Písmo svaté, vůle Boží, služby Boží, Bůh všemohoucí. Dnes tato adjektiva mají povahu ozdobných nebo stálých epithet náboženského významu. V starších textech najdeme takových příkladů o mnoho více, zvláště v textech náboženských. Tak na nř. v Kšaftu Komenského sloh četnými postposicemi nabývá rázu nábožensky prorockého: Běda srdcím strašlivým a rukám osláblým a hříšníku, kráčejícímu dvojími stezkami! Z jejichžto úst já vezmouc slova, tobě také, národe český, na rozžehnanou požehnání vyhlašuji od Hospodina Boha tvého, abys ty předce byl a zůstával rato[143]lestí rostoucí, ratolestí rostoucí podlé studnic, ratolestí rostoucí na zeď.

Dnes z tohoto biblického usu zbylo jen málo. Možná však, že jeho vlivem se postposice stále cítí jako projev slohu vážného a vznešeného.

Slovosled staročeský byl o mnoho volnější, než je dnes. V starší češtině mohl býti přívlastek oddělen od svého jména jiným slovem. Na tento usus jistě měla vliv latina středověkých spisovatelů. Na př.: oráč rozličná seje semena (Štítný), jest ještě třetie od svatých učenníkóv viera popsána (Štít.), nějakého se Svatoplukova obávaje fortele (Háj.), aby pánu svému vděčnou i užitečnou učinili službu (Háj.), s Bořivojem v dobrém přebývali přátelství (Háj.), velikú činili škodu (Háj.), otcové vaši zvláštní byli mistři (Kom.), ne v jednostejném vidím způsobu (Kom.). Archaicky ještě u Palackého, na př. v bažení panském vždy hotovou nacházejíc podporu (Pal.), celý přemohl takořka svět (Pal.), národ počtem neveliký veliké předce někdy uměl získati sobě jméno (Pal.). V novém jazyce by podobné vazby zněly velmi nezvykle.[2]

Na postavení adjektivního přívlastku u substantiva mohou míti vliv také jiné okolnosti než význam a tvar samého adjektiva. Tak je pravidlem všeobecně zachovávaným, že adjektivum je vždy před svým jménem, jde-li za ním nějaký jiný přívlastek neshodný. Můžeme sice říci hospodářská moc i moc hospodářská, ale řekneme vždy jen hospodářská moc Anglie; slovosled moc hospodářská Anglie nám zní nezvykle. Tak u Palackého čteme: synové Soběslavovi, ale: Břetislavův zákon o posloupnosti. Podobně: nejpozdnější plod osvěty národů (Pal.), věčnými zákony práva (Pal.), vyššímu prospěchu vlasti (Pal.), ušlechtilejší částka člověka (Pal.), temný plášť noci (Něm.), sladký klokot slavíka (Něm.), opravdovou soustrast s osudem člověka (Olb.), vydesená tvár dievčaťa (Kuk.).

Toto pravidlo se v nové češtině zachovává velmi důsledně, důsledněji než v jazyce starším, kde můžeme nalézt odchylky: napsánie která na jablce (Štít.), vedlé zřízení starobylého Břetislava I. před čtyřidcíti a šesti lety zřízeného (Háj.), roztrhání žalostné sebe (Kom.).

Je zajímavé, jak někteří naši starší pečliví stylisté, jako byl Palacký a Němcová, se snaží vyhnouti jakési slohové [144]jednotvárnosti, sejde-li se několik adj. přívlastků. Nejčastější a nejtypičtější případ bývá, že subst. má dva přívlastky, jeden shodný a druhý neshodný, a že ten neshodný má zase svůj vlastní shodný přívlastek; tu tento druhý shodný přívlastek, je-li to jen trochu možné a není-li jiných stylistických obtíží, stojí velmi často v postposici: na samém počátku věku historického (Pal.), neuchranný pád říše římské (Pal.), ochranná útočiště v čas bouří válečných (Pal.), svobodné volení ouřadův místních (Pal.), neporušené jádro bytu svého (Pal.), věčné ledy sněžek vysokých (Pal.), hlavní ráz historie české (Pal.), historické divadlo národu našeho (Pal.), delší čas na cestách obchodních (Něm.), rozličné potravy a zboží krámské (Něm.), byl dříve zámeckým kaplanem a je prý člověk vzdělaný (Něm.).

U novějších autorů již nevidíme této tendence: podle starobylého obyčeje všech kočovných herců (Vanč.), po hrbolatém dláždění venkovského náměstí (Olb.), o nejpalčivější otázce svého života (Olb.), nad týmto výjavom revúckej romantiky (Kuk.).

Adjektivní přívlastek je vždy vpředu, vztahuje-li se ke dvěma nebo více slovům: co do tělesné postavy a barvy, duchovní povahy a řeči (Pal.), ubozí tkalci a přádelníci (Něm.). Zkusme dáti zde přívlastek do postposice, a změníme tím význam věty.

(Ostatek příště)


[1] Na tento usus měla asi vliv zájmena jeho, její, jejich, která jsou původem genitivy a jistě dlouho se cítila ve větě jako přívlastky neshodné.

[2] Často se takové vazby čtou u K. Světlé. (Pozn. red.)

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 5, s. 137-144

Předchozí Jaroslav Dvořáček: Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, III.

Následující Kvido Hodura: Grammaire de la langue tchèque

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1