Může-li spisovný jazyk ustrnouti?

Josef Janko

[Články]

(pdf)

-

K pronesené otázce hodlám odpověděti dvojako: napřed vylíčím zcela obdobný zjev u spisovného jazyka německého, bera si tu za podklad, ovšem s kritickým rozmyslem a samostatným výběrem, časovou knížku W. Fischera »Die deutsche Sprache von heute« (2. vydání u Teubnera v Lipsku a Berlíně 1919, 475. svazeček sbírky »Aus Natur und Geisteswelt«, stran 132 za 7 marek) a potom vyslovím svoje mínění o naší řeči české. Nedomýšlím se, že snad otázku přetřásanou vyčerpám anebo rozsoudím, mně postačí, uvedu-li ji vůbec do proudu a podnítím-li úvahy, rozhovory nebo později určitá rozhodnutí o ní.

Proč vycházím z pomůcky německé, to vysvětluji tím, že W. Fischer správně vystihl předpoklad a východiště všeho rozumného posuzování jazykových problémů, totiž ujasněný pojem vývoje jazykového, zdali je v něm vůbec možné pozastavení nějaké, či jsou-li spíše za všech dob patrné stopy, náběhy a zárodky novot, t. j. změn a odchylek od stavu právě předchozího.

Zkoumaje po té stránce dnešní spisovnou němčinu, jež snadno může laika klamati dojmem celku pevně stmeleného, jednotného, neměnného, dospívá W. Fischer poznání, že zrovna tak jako byl kdysi povlovný vývoj od staré k střední a odtud k nové horní němčině, i v horní nové němčině nejen ve volnějším stavu nářečním, nýbrž dokonce v sevřenější podobě spisovné stále všelijaké zjevy se vymykají pravidlům dosud platným, boříce, ano rušíce je. Fischer to názorně dokazuje v oboru skloňování jmen podstatných na př. otázkou, má-li se říkati auf dem Turme či auf dem Turm, v množném čísle die Magen, Kasten, Laden čili s přehláskou Mägen, Kästen, Läden, ukazuje, jak se v řeči mluvené [290]a zvláště v nářečích ujímají množné tvary Geschäfter, Stöcker, Rösser, jak se němčina mimo jiné kolísá mezi die Motore a vítězícím Motoren; v oboru slovesa, zejména silného, jsou již dnes tvrdými oříšky na př. tvary od backen, mezi nimiž minulý čas buk má již soupeře v backte, podmiňovací způsob büke je útvarem venkoncem učeným, téměř směšným, najisto však strojeným a neživoucím, i zvukově dnes nevýstižným, kdežto die Mutter bäckt ještě má převahu nad backt a příčestí gebacken, nikoli však angebacken, vládne dosud neobmezeně. Silné sloveso se tu stává vůčihledě slabým, jako se jím už dříve stalo — právě mimo příčestí — mahlen, salzen, spalten. Opak pozorujeme při fragen a laden ve smyslu einladen; u onoho severní Němci a mnozí básníci kladou zpravidla frug, titíž a i Jihoněmci frägst, frägt, u tohoto vládne lud ein, habe eingeladen téměř všeobecně a jen lädst a lädt ein bojuje ještě s původním ladest a ladet ein. Neobyčejně pronikavé a při tom rychlé změny se dějí v pokladě slovním: na př. Bahn a Zug značí dnes velmi často význačným způsobem »železniční dráhu a vlak«, slovo Knabe mizí dnes v obcovací řeči německé proti severnímu Junge a jižnímu Bub(e), cizí slova byla již dříve a zejména za světové války nahrazována domácími, jež je zhusta zatlačila docela, jako Veloziped slovem Fahrrad, Rad, nutné zdánlivě Milieu dnes běžnějším Umwelt atp. V oboru větoslovném a ve skladbě vůbec jest pozorovati stále více mohutnějící úsilí po skladu a spojování vět logicky přesném a pečlivém. Ani Goethova mluva, užívající leckterých ještě svobod a volností, neuspokojuje dnes zplna přísného strážce mluvnice. A přece ani dnešní jazyk spisovný nelení a povoluje novotám pronikajícím z jeho živné půdy a základu, jimiž jsou nářečí příslušných končin, pak obcovací řeč a mluva mladších, dorůstajících generací. Za příklad uvedu jen to, že prvotný druhý pád ustupuje zhusta způsobům a vazbám jiným, na př. ich bin das Stehen (m. staršího des Stehens) nicht gewöhnt, Reden von Bismarck und Worte vom alten Fritz, dále předložky wegen, statt, laut, längs, während i s třetím pádem; vítězně se vzmáhá v mluvené řeči přirovnávací příslovce (spojka) wie na úkor staršího als (grösser wie, anders wie), namnoze couvá spojovací způsob před oznamovacím atd.

Nelze zapírati, že bujejí na všech stranách odchylky a variace vyjadřovacích způsobů dnešních. A nemůže ani býti jinak. Jazyk mluvený se právě neustále, byť zcela nepatrně a zprvu k nerozeznání, pozměňuje a změna, ustavičný pohyb jsou hlavní jeho vlastností, přímo jeho podstatou. Toliko mrtvý jazyk, jímž nikdo již nemluví, jehož nikdo již nepoužívá k dorozumění, se zastaví a zarazí a nepokračuje ve vývoji, totiž v stálých změ[291]nách. Neboť na takový odumřelý jazyk nepůsobí předně život lidský, jenž pro své nové a nové pokroky žádá sobě i nových slov, názvů, vazeb a vět, odumřelému jazyku se neučí od rodičů děti, jím nemluví nejblíže následující generace způsobem často v drobnostech, ale přece jen se odchylujícím, jazyk takový není vzácným nástrojem dorozumívacím mezi tolika a tolika i dospělými příslušníky svými, z nichž celé vrstvy, třídy a kmeny žijí za podmínek rozdílných, ale působí navzájem na sebe i jazykově a podléhají zase samy různým vlivům vnějším, dokonce se strany jiných národů. Také ostře vyhranění jednotlivci, velikáni duchem a mistři jazyka, vtiskují své mluvě zvláštní ráz, vábí tím jiné k napodobení a přímo přisvojení oněch individuálních novot. Toho u mrtvého jazyka není; avšak nastalo by to neodvratně též u umělého jazyka, jako je esperanto, kdyby bylo možné, aby se stal obcovacím jazykem skutečným nejen mezi členy nějakých spolků, nýbrž i mezi lidem: tehdy by vznikaly po vší zemi (a vlastně už dnes jsou, mluví-li esperantem příslušníci různých národností, Angličané, Francouzi a j.) velmi značné rozdíly ve výslovnosti a ve způsobu vyjadřovati své myšlenky — za chvíli bychom měli anglo-americké a i speciálně londýnské, pak rozmanitá francouzská a zvláště také pařížská (vyšší a nižší) esperanta…

Hybnou silou při změnách tvaroslovných a v oboru skladby bývá tak řečená obdoba neb analogie, kterou se vyrovnávají zdánlivé nesrovnalosti mezi útvary téhož druhu a původu neb aspoň téže zevnější podoby, čímž se usiluje o zjednodušení a zpravidelnění jazykového materiálu. Německé děti, když se učí krok za krokem své mateřštině, bezděky časují všecka silná slovesa slabě — a tato tendence, jež je okolím jejich uváděna na pravou míru, přece v některých případech (jak jsme poznali) nabyla vrchu a vedla k obdobným tvarům mahlte, backte a pod. Obdoby takové, jimž stará škola jazykovědecká říkala vesměs »falešné analogie«, jsou ve skutečnosti, se stanoviště vývoje jazykového, tedy s hlediště dušeslovního, zcela přirozené a vysvětlitelné, s hlediště spisovného jazyka však jsou opravdu nesprávné jen potud, pokud usus, obyčej mluvících vůbec jich ještě nepřipouští; avšak objevují-li se již v mluvené řeči (ať v nářečí, ať v mluvě obcovací), nabývají práva, aby se k nim hledělo při eventuálním rozhodování o správnosti jazykové.

Stavidla nějakého, opatření předchozího, vůbec léku proti obecnému novotaření v jazyce živoucím není. Fischer rozmarně vypisuje, jak přísně by bylo stříci dnešní, napřed přesně stanovené povahy a podoby jazykové, jak by se musilo vší vážností státu [292]zakročiti, kdykoli by se kde objevila sebe nepatrnější odchylka. Každá kniha by vyžadovala co nejpřísnější censury, aby spisovatel neužil ani jediného slova nově utvořeného nebo jen nářečního, ani jednoho poněkud smělejšího spojení větného. Nejen každý pokrok v jazyce, ale i všeliký postup ve vzdělanosti by byl přísně zakázán, »noviny«, jež tak rády zavádějí i jazykové (šťastně, ve většině případů nešťastně volené) novoty, byly by zhola nedovoleny. Vyrůstající pokolení od nemluvňat počínajíc bylo by podrobiti nejpečlivějšímu státnímu dozoru, škola by nevyučovala leda onomu uměle »zkameněnému« typu jazykovému, ředitel školy by se stal pravým jazykovým biřicem a drábem — jaký to utěšený, bohudíky nesplnitelný obrázek a sen!

Když si Fischer takto zjednal spolehlivou základnu pro další usuzování, v kapitole o »Sprachrichtigkeit« (str. 52—99) obírá se nejdříve poměrem nářečí a jazyka spisovného, poté poměrem mezi logikou a řečí, kritikou jazyka vůbec a na konec slovy vypůjčenými a cizími. Pozoruhodné myšlenky jeho jsou asi tyto: Nastává-li v jazyce zřejmá nějaká odchylka mluvících od platného dosud pravidla (na př. dreimal so gross wie m. jediné prý správného dreimal so gross als), nebudeme, dobře posuzujíce vítězné pronikání nové spojky wie, významem vlastně totožné s als, oné úchylky prohlašovati šmahem za chybu, nýbrž vyhneme se jí snad zatím v mluvě vybranější, v řeči knižní, budeme však snášelivi k novotám podobným v mluvě obecné neb dokonce v nářečí; neboť tyto zdánlivě nižší, ale ve skutečnosti přirozenější druhy mluvené řeči jsou ústrojími o sobě, jimž vládnou zvláštní jejich zákony. Jazyk spisovný pak se vznáší sice nad mluvou všedního života, avšak odloučit se od ní nemůže; kořeny svými tkví právě v určitém nářečí a i z jiných nářečí, jakož i z obcovacích řečí celého území může čerpati posilu a obohacovati se, pokud by tím jeho osobitý ráz, jeho nejvlastnější podstata netrpěla. Spisovná němčina, Lutherem a hlavně jeho překladem bible šířená, opírala se původně o nářečí hornosaské, jež se podnes ozývá na př. v krajině lipské, a jsouc hornoněmecké, není příliš vzdáleno území dolnoněmeckého; politickou převahou Pruska nabyla však časem zvláště ve skladbě a v pokladu slovním nejmocnějšího vlivu na tentýž spisovný, vždy více méně umělý jazyk přímo dolní němčina. Avšak vlivu toho by nebylo, kdyby ostatní a zvláště jižní Němci nebyli bezděky také v řeči své podléhali působení Berlína.

Často, majíce rozsouditi, který ze dvou možných způsobů vyjadřovacích je správnější, dovoláváme se logiky, zákonů správného myšlení nebo — lidově vyjádřeno — zdravého rozumu. Fischer [293]se táže, lze-li obhájiti větu, že der Flieger landete auf dem Haff, t. j. že letec »přistal« na moři? Zajisté, že ano, neboť užito zde slova »landen« přeneseně a jeho význam se rovná pojmu »snésti se«; přes to zde, při odvozenině tak průzračné a základním slově (Land = země) dosud svěžím, kritika logická je rovněž pochopitelná a jiný bezvadný název řečeného pochodu, jímž by však po mém mínění navrhované wassern sotva bylo, byl by vítán. Jinak arci při vývoji a vzrůstu jazyka rozhodují ne logické požadavky (logická a jasná buď vždy myšlenka), nýbrž procesy psychologické, především sdružování představ a založené na něm a v povědomí mluvících vžité obdoby, připodobnění, přirovnání, metafory, metonymie a vůbec rčení obrazná.

Tedy rozhodnutí o správném a nesprávném užívání slova nebo vazby v jazyce není tak snadné; leckdy se dva spolu soupeřící útvary udržely vedle sebe a společnost, souhrn mluvících dovedl zcela hospodárně vytěžiti z nich názvy pro dva odstíny téže věci, pro dva předměty, vlastnosti neb činnosti ve skutečnosti značně od sebe odchylné (srovnej něm. drucken a drücken, jež až do 18. století nebyla po dnešním způsobu rozeznávána). Z toho plyne, že vývoji jazykovému je ponechati volnost, vždyť průběhu jeho nezastavíme předpisy ani násilnostmi; po každé se nad marné naše opravařské snažení vyšine jakožto jediný spravedlivý soudce usus, zdravý obyčej jazykový. Ne to, co se nám zdá přesné, jemné a výstižné, ale to, co lid posvětí svou oblibou, co stačí jeho chápavosti, jen to se ujme a udrží. Tieckův novotvar »Waldeinsamkeit« žije a bude ještě dlouho žíti, ačkoli byl jemně vzdělanou společností zprvu odsuzován a odmítán.

Neobejdeme se zajisté ani dnes bez cizích živlů v našem jazyce. Ty vnikají do něho bezděky a stávají se více nebo méně dokonale jeho vlastnictvím. Často se měnívá zevnější tvar, často jejich hodnota a význam. Rozhodčím o správnosti buď tu zase jazyk domácí, který nesnese sice živlů nepřizpůsobených neb otrockých napodobenin cizích vazeb a úsloví, ale s cizím majetkem, pokud jej opravdu přijal za svůj, dovede hospodařiti vzorně. Délicatesse značí ve franštině zpravidla »jemnocit«, a nikoli »lahůdku«, v němčině se totéž poručiti nedá, ani to, aby rodilý Němec přesně zachovával výslovnost francouzskou neb dokonce pařížskou. Také zde platí jako ve všech případech předchozích, že správné je to, čeho se všeobecně užívá, a to hlavně v kruzích, jež dovedou uplatniti svůj způsob vyjadřovací, tedy při spisovném jazyce to, čeho užívá velká většina lidí vzdělaných.

Na konec (str. 99—132) promlouvá Fischer o poměru jazyka a písma. Dochází závěru, že ani Němci (o Francouzích a Angli[294]čanech netřeba toho zvláště dokazovati) nepíší tak, jak mluví a vyslovují, na př. dlouhou stupnici všelijakých svých hlásek e-ových a t. p., což možno také obrátiti, že Němci nemluví, jak píší (Glück, Berg, Fuchs). Je totiž mnohem více hlásek než užívaných v němčině písmen a jsou i hlásky přechodní, totiž nepřetržitá řada jich mezi hláskami jasně vnímanými a psanými, na př. v slově mein — a ty se v písmě vůbec ani nezachycují. Přes to je zrovna písmo, obrazec písmový pokládán za nositele a všemocného zástupce jazyka, zvláště v památkách dob minulých, při vyučování ve škole a j.; odtud plyne i veliký vliv všeho napsaného, vliv projevující se dokonce v snaze, arciť strojené, ba přímo zavržitelné a přese všecko úsilí marné, abychom vyslovovali tak, jak píšeme, na př. Stein nikoli jako štajn, Spalte ne jako špalte.

Způsob psaní, grafika německá je beze všeho sporu nedokonalá, není ani důsledně historická, tím méně foneticky věrná, jevíc závady obecně známé a cizinci i německým školákům zhusta trapné. A přece Fischer nedoporučuje nápravu stůj co stůj, protože dnešní pravopis jest úředně zaveden v Německu, Rakousku i Švýcarsku; nicméně přijde k opravě jednou vhodný okamžik. Tehdy ať všichni jsou proniknuti poznáním, že kroku takového je třeba a že nebude učiněn nadarmo, budou-li oprávci dobře pozorovati řeč mluvenou a míti sluch již předem vycvičený. Písmo sledujž podle možnosti jazyk živoucí, mluvený a slyšený, a vládnoucí výslovnosti vzdělaných Němců budiž vždy dávána přednost před obrazcem ustrnulým neb zastaralým! — —

Obrátím se nyní k spisovnému jazyku českému. Není-li v něm rovněž mnoho náběhů a počinů ke změnám a odchylkám od pravidel dosud hlásaných praktickými mluvnicemi? Vzpomeňme jen těch hojných infinitivů bez koncového i (učit), jak jich užívá Machar i jiní v próze, čímž unikají hromadnému, najisto neladnému tikání! Připustíme-li tuto rovnoprávnost dvojice učiti a učit, budou se brzo uplatňovat i vyšší zřetele slohové, než jest požadavek pouhé jazykové správnosti. Při tom plně vyhovíme tvrdým zakončením útvaru povaze českého jazyka spisovného, založeného na řeči středních Čech, do níž se nemohou ani v mluvě knižní pojímati hlásky a útvary z nářečí cizích, dejme tomu moravských, tedy ani výslovnost zháněti m. scháněti, ani neurč. zp. pojati m. pojmouti. Či by mohl na jevišti herec pronášeti zhon? Nikoli; činí-li tak kdo mimo jeviště, na kazatelně nebo ve škole, neprohřešuje se sice zvláště těžce proti řeči spisovné, ale odklání se od ní přec a na první pohled se prozrazuje Moravanem. Jinak se má věc při dvojicích mažu : maži (1. jedn.) a mažou : maží (3. množ.). Zde se právě v obcovací řeči středočeské i jinaké ví[295]tězně vzmáhá tvar nepřehlasovaný, jsa podporován množstvím prvních osob zakončených -u. Tvary přehlasované znějí dnes strojeně, učeně. V obcovací mluvě pražské a snad vůbec středočeské nikdo dnes již nepronese rozkazů tluc a tlucte (tento leda v citátě biblickém), útvary s č (peč, pečte) jeví obdobu k oznam. způsobu tak přirozenou a blízkou, že se sám zarážím, mám-li užíti tvaru předepsaného mluvnicí; a také syn můj, jejž jsem učil jen a jen řeči spisovné, stěží se ubraňuje usu všemocnému.

Při skloňování jsou dávným bolestínem genitivy do Boleslavě a do Čáslavě, místo nichž v Praze a jejím okolí slýchati do Boleslavi, Čáslavi; zde, kde jazyk spisovný setrvává při nominativech Boleslav, Čáslav (nikoli Čáslava), bude tedy uvažovati o zrovnoprávnění tvarů -i s útvary věrnými starému způsobu jako Jaroměře atp. Básníci píší už dávno a prozaisté rovněž se dnes odvažují psáti mí m. moji chlapci. Usus středočeský a jinaký provedl příležitou tuto analogii svým způsobem, že totiž docela vyrovnal rozdíly mezi jednotlivými rody a mezi životnými a neživotnými, říkaje dnes mý chlapci zrovna tak jako mý duby, mý lípy nebo mý holoubata. Odtud se tlačí tvar mí též do spisovné mluvy, která však nutně bude lpěti dále na rozdíle mezi mé a má; jest jen otázka, smí-li se připouštěti též životné jednoslabičné mí? Přítel Chlumský jest přesvědčen, že ano, neboť se tu získává cestou přirozenou a všeobecně schůdnou zjednodušení a zrovnoprávnění útvarů blízkých, sourodých.

Ve skladbě tolikéž u nás genitiv ustupuje pádu jinému, totiž akusativu; táži se, máme-li i příště vždy jen hledati, čekati, žádati něčeho? Což genitiv při záporu, má či nemá býti přísně požadován? A zase zdali nezaslechnete v nenucené řeči jen málokdy náležitého vinen tím a čím dál častěji vinen toho (= jakoby původce toho)? A takových podobných případů shledali bychom dost a dost.

Také logické mudrování se uplatňuje leckdy u nás. Sem spadá chyba, jíž se mnozí, jsouce krom toho sváděni příkladem jazyků jiných (němčiny), dopouštějí tím, že po slovesích bránění nekladou ve větě závislé záporu (bránil mu, aby chodil m. aby nechodil). Všecka úvaha rozumová zde nic nespomáhá, jazyk není založen na schematech logických, nýbrž vyrostl poznenáhlu z poměrů prvotnějších a i po myšlenkové stránce prostších; zprvu není vět nadřaděných a podřaděných, ale jen věty souřadné, a v této spojitosti (bránil mu: nechoď!) vyvinul a podnes se uchoval obyčej představovat i vyjadřovat též předmět bráněný záporně. O primitivismu v jazyce, třeba spisovném, určeném k tlumočení i filosofických záhad sebe obtížnějších, v příčině pojiva myšlenko[296]vého sebe spletitějších, daly by se napsati poučné a zajímavé kapitoly; ze všech by však vyplývalo, že to, co posvětil dávný jazykový zvyk, co dosud valná většina vzdělanců — o prostém lidu s nezkaženým citem jazykovým ani nemluvíc — uznává za jediné správné a povaze naší řeči odpovídající, nemůže pouhým diktátem rozumu býti zrušeno a dáno do klatby.

Na konec ještě slovo o pravopisných opravách u nás, tak často zvláště z řad učitelstva žádaných. Trvám, že i u nás jest nejlepším východištěm z velkého množství opravných návrhů to, abychom s opravami takovými nepospíchali a vyhnuli se tak nebezpečí přenáhlení. Hleďme zatím ještě lépe poznati, právě po stránce fonetické, naši řeč a važme si toho, že náš způsob psaní je zásluhou Husova počinu v označování délek samohláskových mnohem věrnější a důslednější nežli pravopis německý, který jednou délku vyznačuje, po druhé však nikoli (Boot, rot a pod.). Ani rozlišování i a y po měkkých a tvrdých souhláskách není bez podstaty fonetické; pravda, po obojetných jsou s tím všeliké nesnáze, ale ty právě vzdělanec neb, obecně řečeno, ten, kdo spisovně chce mluviti a psáti, musí překonati cvikem a zvykem. A není-liž to značná výhoda zase pro vzdělance a každého, kdo sahá k jazyku staročeskému nebo se učí jazyku polskému neb ruskému, že hlavní případy ypsilonu už zná?

Buď jak buď, ne v pravopisných otázkách vytčených je třeba rychlého a zásadního rozhodnutí, podepřeného vahou rozhodčích, nýbrž v otázkách takových, kde sami vzdělanci dávají na jevo značné odchylky ať v mluvě, ať v písmě od dosavadních pravidel a ustanovení. A sem náleží mimo případy tvaroslovné a syntaktické, svrchu dotčené, beze sporu také otázka, jak psáti cizí jména a slova. Pisatel těchto řádků nepochybuje, že je tu i v našem vzdělaneckém světě, v němž značnou většinu mají dnes lidé řečtiny vůbec ne a latiny poměrně málo znalí, zřejmá obecná snaha novotářská ta, aby se cizí ty živly psaly co možná nejvíce po domácku, po česku, bez všelikých jindy předpisovaných, ve skutečnosti však nejsoucích zdvojenin souhláskových. S touto silnou vlnou vývojovou bude nutno vypořádati se co nejdříve i doufám, že porady pravopisné komise III. třídy České akademie vnesou do věci žádoucí jasno.

Vítám tolikéž zprávu, že se uvažuje o potřebě svolati v brzké době poradu odborníků, kteří by se radili o závažných jazykových odchylkách, pokud si začínají dobývati v spisovném jazyce obliby a rozšíření, ba činí skorem již nárok na uznání občanského práva. Zde opravdu může jen souhlas nejlepších znalců jazyka vynésti rozsudek buď příznivý neb zamítavý; na konci tohoto [297]článku se podobného soudu jazykového naléhavě dožadujeme i budeme spokojeni, jestliže jsme k němu — jak podotčeno na začátku — dali podnět a povzbuzení Fischerovými a svými vlastními vývody a poznámkami.

*

Redakce N. Ř. souhlasí ovšem s p. autorem tohoto článku a bylo také vždy jejím přesvědčením, že spisovný jazyk ustrnouti nesmí a ani nemůže, ačkoliv jeho životnost viděla spíše v stálém vývoji jeho slovníku a zvláště skladby než v obměnách zevních, tvarových a hláskových. Redakce N. Ř. nepokládá také za správné dělati závory změnám, které si razí cestu v živém jazyce, ale ovšem se domnívá, že nestačí jen na to ukazovati, že ta neb ona změna pronikla v jazyce obecném, nýbrž chce míti prokázáno, že z jazyka obecného proniká i do řeči spisovné a zatlačuje útvary v něm dosud platné. V semináři pro jazyk český byly už také vypracovány některé práce, jejichž předmětem bylo zjistiti, jak se v některých zjevech kolísavých jeví dnešní prakse spisovná, a také redakce N. Ř. uveřejní s povděkem každý příspěvek, kterým by bylo dokumentárně zjištěno, že se ta neb ona forma dosud v spisovném jazyce platná jeví na ústupu před formou jinou, z živého jazyka do knih se deroucí. Na tomto podkladě může pak komise nebo jiný sbor k tomu povolaný učiniti ústupky usu a dovoliti obecné tvary, které v praksi spisovné byly pokládány až dosud za vulgární a nespisovné.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 10, s. 289-297

Předchozí Křticí

Následující »Vysuté zahrady«