Časopis Naše řeč
en cz

Kapitoly o českém slovese

Josef Bečka

[Články]

(pdf)

-

III.

O tvoření nových sloves

Jazyk stále potřebuje, aby byl doplňován, neboť nové pojmy nutně potřebují nových slov. Ale i pro staré pojmy často vznikají nová slova, přesnější a výraznější. Toto rozrůstání slovníku přijímá linguista se smíšenými pocity. Vítá je, pokud toto nové tvoření skutečně obohacuje jazyk a pokud neuráží jazykový cit; je však proti novotvarům, jsou-li zbytečné nebo nejsou-li tvořeny v duchu jazyka. Zbytečné nové slovo přináší jistý chaos a jeho význam se dlouho nemůže přesně ustálit. Slovo tvořené proti tvořivým zásadám jazyka porušuje stavbu jazyka a vnáší do něho leckdy chybné prvky, ba zasahuje někdy rušivě i do skladby jazyka. Není tedy divu, že ke všem nápadným novotvarům má linguista nedůvěru a leckdy je přijímá teprve tehdy, když skutečně v jazyce zdomácnějí a stanou se jeho organickou součástí.

Je tomu tak se všemi novými tvary a slovy v jazyce, ale s novými slovesy obzvláště; sloveso totiž zasahuje hlouběji do skladby jazyka než substantivum nebo adjektivum, neboť je psychologickým jádrem věty.

Slovesných novotvarů je v moderním jazyce mnoho a stále a stále se tvoří nové. Úkolem tohoto článku je ukázat na některé druhy těchto nově vznikajících sloves a pokusit se o rozbor, do jaké míry jsou správné a nutné a proč některé tyto druhy jsou pokládány za chybné.

V naší krásné literatuře najdeme nových sloves dosti. Většinou však to jsou slovesa, která se liší jen videm od sloves [258]v jazyce už dávno obvyklých. Velmi mnoho sloves nemá totiž plně vyvinutou vidovou stupnici, a tu se často stane, že spisovatel by rád užil právě toho scházejícího vidu. Na př. sloveso zdáti se nemá — alespoň v Čechách — vidu dokonavého; protože však spisovatelé cítili potřebu tohoto vidu, utvořili si tvar zazdáti se. Je to tvar neobvyklý a řídký, ale je možné a pravděpodobné, že se v jazyce udrží, protože je ho občas skutečně potřeba. R. Svobodová — patrně pod vlivem vých.-mor. nářečí — s oblibou užívala dokonavého vidu k slovesu býti: zabylo mi smutno. U V. Kršky (Klaris a šedesát věrných) čteme: Zavzpouzel se naléhavým vzpurněním. V poslední době se dostalo do veliké módy dokonavé sloveso zapůsobiti k obvyklému trvacímu působiti. U Šaldy najdeme sloveso utušil, zapochyboval ap. Dnes už se nezarazíme nad slovesem zaútočil místo starého obvyklého jal se útočiti.

Ale také mnoho nových iterativ vzniká v jazyce. Z historické mluvnice víme, že iterativa jsou mladší než ostatní druhy slovesné, a některé typy (chodívati, dělávati) se počaly rozšiřovati až v XV. a XVI. století. Zdá se, že proces tvoření iterativ ještě není zcela ukončen. V lidovém jazyce můžeme slyšet často neobvyklá iterativa tvořená podle VI. tř. s předponou, na př. vykacovat místo káceti a p.

Trávníček v Naší řeči V, 1921, 199 upozornil na taková neobvyklá iterativa u Raise, na př. povrčívati, povrtívati, pokrčívati, popršívati, prosedívati, probdívati, a podotkl, že si tyto tvary přinesl Rais pravděpodobně ze svého nářečí. Také u Vančury najdeme iterativa podobného druhu: Mráz je poblazňoval (Markéta Lazarová), srdce přihořívalo horlivostí (l. c.), pošvihoval ohonem (l. c.), již zasvítává (Útěk do Budína), pořvávat (l. c.). Tyto tvary bych nazval iterativními deminutivy; dnes nám znějí nezvykle, ale možné je, že časem úplně zdomácnějí a jejich tvoření se stane živým kmenoslovným principem. Nelze je proto zamítat. Nejsou sice naprosto nezbytná a jazyk by se bez nich obešel, ale jsou přece jistým obohacením a tedy na svém místě.

V knižním jazyce však vzniká mnoho durativ, která jsou zcela zbytečná. Upozornil na ně Trávníček na citovaném místě. Tak k dokonavému pohltiti najdeme umělé hltiti, ačkoliv pro tento vid už máme obvyklý tvar pohlcovati. Podobně chvátiti (místo uchvacovati), nažiti (m. obnažovati), sílati (místo posílati), slouchati (místo poslouchati), loučiti (m. rozlučovati). Slovesa takto tvořená jsou v jazyce zcela [259]zbytečná, žádný nový významový odstín neobsahují a jsou jazyku jen na obtíž. Dnes ostatně, jak se zdá, toto tvoření už vyšlo z módy. (Mnohé novotvary mají svou módu jako šaty a stejně přicházejí do módy a za nějakou dobu z módy vycházejí.)

Jiným východiskem tvoření nových sloves je kategorie inchoativ třetí třídy; jest to typ šedivěti, churavěti, odvozovaný od substantiv nebo od adjektiv. Teoreticky by bylo lze téměř od každého substantiva a tím spíše od adjektiva utvořit sloveso tohoto typu, pokud jejich obsah to dovoluje, ale ve skutečnosti je tento systém tvoření v jazyce velice omezen a sloves takto utvořených není příliš mnoho. Protože jsou však stručnější než opisná vazba stávati se něčím, ke které se musíme uchylovat, nemáme-li v jazyce příslušného inchoativa, spisovatelé velmi rádi tvoří nová slovesa tohoto typu. Mnohá z nich se nám zdají podivná a nemůžeme se s nimi smířit, ani když už je čteme několikrát, mnohá však zdomácnějí rychle a snadno. U Šaldy čteme tvary: sezápadnění, nezmalichernělá (Duše a dílo), zprimitivnění (O nejmladší poesii čes.), zprůmyslnělo (Zástupové) atd. Ale i jinde najdeme dosti často nová slovesa takto tvořená, na př.: zesurověti, zopatrněti, zpoctivěti a Naše řeč už na ně často upozornila (na př. v roč. IV., VI. atd.). Naši spisovatelé při tvoření sloves tohoto typu by měli být opatrnější a neměli by zapomínati na dvě věci. Sloveso inchoativní předpokládá děj, který se vyvíjel delší dobu, neoznačuje tedy pouhou změnu stavu. Mimo to je zbytečné tvořit inchoativa od základů málo obvyklých, na př. zezarytěti.

Nejvíce nových tvarů najdeme mezi slovesy na -iti a -ovati. Smysl těchto sloves bývá často ‚býti tím, co označuje kořen slova‘. Máme zde slovesa docela mladého původu, na př. keťasit a keťasovat z doby válečné, lyžovat, lyžařit, která jsou ještě mladší.

Takovým způsobem se upravuje do českého roucha množství cizích sloves, kterými se jazyk zvláště některých oborů přímo hemží. NŘ. na to poukázala již několikrát a radila svým čtenářům místo nich užívat obvyklých slov domácích. Místo intervenovat slova zakročit, místo isolovat oddělit, místo konstatovat zjistit, zjišťovat, místo kontrolovat raději dozírat nebo přehlédnout, místo publikovat uveřejnit, místo respektovat dbát nebo míti úctu, místo urgovat naléhat, místo riskovat odvážiti se, místo negovat popírat, místo traktovat spíše jednat, psát o něčem, atd. Stačí pro jazyk [260]ta slovesa, pro která nemáme v jazyce domácích slov a jimž se tedy nemůžeme dobře vyhnout, jako slova: fotografovat, kritisovat, debatovat, polemisovat a p.

Kmenotvorné přípony -i- nebo -ova- často užíváme k odvozování ode jmen, jež jsou nomina agentium: učitel učitelovat, lyžař lyžařit, zahradník zahradničit, rybář rybařit. Toto tvoření je živé, a proto mohou vznikati nová slova toho druhu: příživničit (Šalda, Zástupové); malicherničit; modloslužebničí své chiméře (Šalda: O nesmrtelnosti díla bás.); otročiti nějakému uměleckému směru (us). I když jsou to často slovesa velmi neobvyklá, nemusíme proti nim se stanoviska jazykového nic namítat, mají-li tyto novotvary stejné zabarvení významové jako obvyklá slovesa takto tvořená. Každý z nás cítí, že je velký rozdíl mezi rčením býti zahradníkem a zahradničit. Prvé slovo značí stav, zaměstnání, druhé značí ‚pracovat tak, jako pracuje zahradník‘. Rybář loví ryby, ale pan rada na letním bytě rád rybaří. Je tedy v těchto slovech jisté zabarvení citové, a ještě lépe je vycítíme, postavíme-li proti sobě věty: Působil dlouhá léta jako učitel v Chotěboři. Učiteloval dlouhá léta v Chotěboři. Potřebuje-li spisovatel nového slovesa právě takovéhoto významového zabarvení, nechť si je klidně utvoří. Myslím však, že velmi mnoho novotvarů tohoto druhu nemá tohoto zabarvení, a tedy byly tvořeny zcela zbytečně a jazyk nijak neobohatily. Býti malicherný je jistě jasnější než malicherničit a neobvyklé příživničit není významově plnější než obvyklé býti příživníkem.

Slovesa na -iti znamenají také často ‚dělati to, co označuje slovo, od něhož jsou odvozena‘, na př. čin činiti, krok kročiti, skok skočiti, plat platiti, střela střeliti atd., nebo znamenají též ‚dělati něco tím, co kmen slova označuje‘, na př. zalesniti, zavodniti, zúrodniti, zalidniti, zkrášliti atd.

Nyní si všimněme některých nových sloves, do jaké míry souhlasí s těmito kmenoslovnými zásadami. Vezměme si na př. sloveso ovlivniti, které je dnes ve veliké oblibě. Znamená skutečně ‚dělati vlivným‘, jak by to bylo v duchu jazyka? Dlužiti by mohlo znamenat ‚dělati dluh‘ (srov. vydlužiti si), nemůže však znamenat ‚býti dlužen‘. Nebo nedávný novotvar zapříčiniti, který je tak hojný v našich novinách a který si tak oblíbila dnešní slovenština! Je utvořen zhola nečesky a sotva kdo by našel poctivé české sloveso tvořené podobně. Kdyby existovalo sloveso uvzhledniti, [261]mohlo by znamenat ‚udělat něco vzhledným‘, ale nikdy by nebylo možno užívat ho ve významu ‚míti zření k něčemu‘ (uvzhledniti něčí potřeby, viz NŘ. III, 1919, 115). Tato slovesa prostě nemohou vyhovovat českému duchu, protože nevznikla v českém prostředí, nýbrž byla mechanicky přeložena z němčiny (beeinflussen, verursachen, schulden).

Takových nečeských sloves, utvořených podle cizího vzoru a s velkým násilím na jazyce, je mnoho. Nemají na př. obdoby v českém tvoření sloves výrazy usměrniti, docíliti, odstraniti, umístiti a pod. Některá z nich, ačkoli nejsou utvořena v duchu jazyka, zapadla už do jazykové soustavy a vžila se tak, že není už možné je vymycovati z jazyka úplně, zvláště když někdy za ně nemáme úplně rovnocenné náhrady. Avšak můžeme žádati, aby se jich neužívalo nad nutnou míru, na př. odstraniti křivdu místo napraviti křivdu, umisťovat rány místo rozdávat, zasazovat rány a pod.

Všechna ostatní slovesa takto nečesky tvořená musíme bez výhrad odsoudit, protože jsou to nesprávné útvary, které jazyk porušují, a jsou zcela zbytečné. Místo vykolejiti se se říká již odedávna vyšinouti se. Místo uskladniti, usklepniti říkáme normálně a bez obtíží uložit (anebo, je-li to nutné, přesněji: uložit do skladiště, do sklepa). Říkáme odjakživa nastupovat (nebo vsedat) do vlaku, proč tedy musíme naloďovat a proč nemůžeme nasedat na loď? Jen proto, že Němci říkají einschiffen; rozdíl je toliko v tom, že si to Němci mohou dovolit, my však ne. Dokonce se někdy píše navagonovat zboží, ačkoliv i nejprostší nádeník bez škol neřekne jinak než nakládat zboží. Takových slov máme bohužel dost, na př. zaknihovat položku (správně zapsati položku do knih), ustájiti dobytek (místo zříditi stáje pro dobytek nebo dáti dobytek do stáje), odbřemeniti (m. zbaviti břemen), vykostit šunku (místo zbavit kostí).

Když pozorujeme tyto zjevy, ptáme se maně: Proč právě zde měla němčina takový vliv na češtinu, kdežto v jiných oborech jazyka dovedla čeština tomuto vlivu odolávat mnohem úspěšněji? Můžeme si to vysvětlit tím, že pomáhala německému vlivu snaha po vyjadřování co nejvýraznějším a při tom jednoduchém. Je tu snaha, aby pro každý odborný termín (tyto novotvary patří především do jazyka odborného) bylo pokud možno sloveso jednoduché (ne rčení) a toto sloveso aby bylo pokud možno přechodné.

Z této snahy, vyjadřovat vše a stůj co stůj slovesem přechodným, vzniká celá skupina nových sloves, podobná sku[262]pině předchozí. Místo dáti milost někomu píše se omilostnit někoho, podobně: vyrozuměti někoho (m. oznámiti), vypoduškovati, vypolštářovati. NŘ. V, 1921, 153 cituje tvary, které jsou vrcholem takovéhoto nesprávného tvoření: nasvátečněný ‚oděný svátečně‘, obrilantovaný ‚ověšený brilanty‘, okvítěný ‚ozdobený kvítím‘, oplechovaný ‚pobitý plechem‘.

V češtině toto tvoření zní neobvykle a cize, jak přizná každý nestranný čtenář. Také slov takto tvořených a zdomácnělých není mnoho; na př. ošatiti (které však není tvořeno přímo, nýbrž přes denominativum šatiti), opeřený pták a p.

Jak vidíme, čeština, zvláště odborná, podporuje tvoření sloves přechodných. Tuto tendenci můžeme pozorovati i v tom, že slovesa nepřechodná se mění znenáhla v přechodná. Někde se tato změna děje v lidové řeči (šetřiti peníze místo peněz, učit se něco místo něčemu), někde však vzniká knižně pod vlivem cizích jazyků. Tak obdivovati se něčemu se mění v obdivovati něco (pod vlivem něm. etwas bewundern), odpověděti na otázku v chybné zodpověděti otázku, poslati na sněm v obeslati sněm a p.

Mnohé novotvary vznikají přímo bezmyšlenkovitým napodobením cizích vzorů. Typickým příkladem tohoto tvoření je dnes módní vazba odbourávat ceny, vzniklá z něm. die Preise abbauen; každý z nás, když ji slyšel po prvé, jistě se jí upřímně zasmál. Dnes se pomalu bude odbourávat všechno, platy a dokonce i úředníci. Něm. strahlen se překládá slovem paprskovat, jako by nebylo slova zářit. NŘ. III, 1919, 208 zaznamenala jako kuriosum slovo následkovat ve významu ‚usuzovat‘, vzniklé bez dlouhého přemýšlení podle něm. folgern. Vlivem něm. jemandem etwas verübeln změnila se vazba míti někomu něco za zlé v zazlívati někomu něco.

V národohospodářských statích se vyskytuje slovo vykazovati; vykazuje se zisk i ztráta, zlepšení poměrů i oslabení. Toto sloveso je často zbytečné a v leckterém spojení ani nemá přesného obsahu. Hospodaření nemusí vykazovat zisk, nýbrž může končit ziskem; zlepšení poměrů se nemusí vykazovat, stačí napsat poměry se zlepšily. Slovem hodným slovníku starého novotáře Pohla je slovo obhospodařovat, které vzniklo, když se lidem přestalo líbit staré obdělávati, vzdělávati něco nebo těžiti z něčeho; jiným takovým slovem je pozůstávat z něčeho místo záležeti v něčem. Ale o podobných vazbách se zmíníme až v příští kapitole.

Jak vidíme, nemusí býti novotvary vzniklé pod vlivem němčiny vždy kratší a přesnější než domácí slova a zbytečně [263]se namáhají jejich obráncové, aby alespoň s tohoto hlediska uhájili jejich oprávnění v jazyce. Tyto novotvary vznikají především z pohodlí a z malé znalosti jazyka a jen málokdy ze skutečné potřeby jednoduchého a přesného slova. O tom svědčí ostatně i zjev dosti častý, že vlivem cizího jazyka vznikají nová opisná rčení tam, kde máme staré domácí slovo jednoduché. Typickým takovým germanismem je rčení zůstat stát (něm. stehen bleiben). Zůstal jsem stát znamená v češtině: stál jsem už předtím a zůstal jsem stát dál, i když jsem něco neočekávaného uviděl. Jestliže však jsem šel, mohl jsem se toliko zastavit, a ne zůstat stát. Podobně nečeské jsou vazby: dáti si něco líbit, nechati si něco líbit (správně strpěti něco; rčení nechati si něco líbit se vyskytuje zpravidla jen v jazyce lidovém a jeho »upravená« obměna se slovesem dáti je zcela nevhodná), dáti si chutnat (místo pochutnati si), vzíti n. přijmouti místo (m. posaditi se), činiti pozorna (m. upozorňovati). Nebo: To přináší s sebou zmatek místo: To působí zmatek.

Jinou chybou, jíž se dopouštějí často ti, kteří jsou v častém styku s němčinou, je tvoření slovesných komposit. Pracuje-li někdo se mnou, řekneme v češtině, že pracujeme spolu; avšak pod vlivem něm. mitarbeiten vznikl novotvar spolupracovati a velmi rychle se rozšířil. Podobně čteme: Krise obchodu a nadprodukce spoluzavinily dnešní nezaměstnanost (lépe: Krise obchodu i přílišná výroba zavinily dnešní nezaměstnanost). Jsou to novotvary neobratné a zbytečné zpravidla, ale přes to jich najdeme v odborných článcích hezkou hromádku: spolupodepsati, spolurozhodovati, spolupůsobiti, spoluúčinkovati, ba dokonce i spoluodpovídati a spolunaslouchati.

Jiný typ takových chybných komposit je typ znovuzbudovati, vzniklý podle něm. typu neuerbauen. Česky odjakživa říkáme zbudovati znovu, při čemž znovu cítíme jako adverbium a ne součást slovesa; neříkáme znovuzříditi, ale znovu zříditi, podobně znovu otevříti a ne znovuotevříti.

Ale jsou i jiné druhy takových chybných komposit, sice méně časté, tím však chybnější a ošklivější. Výrazu předtápět vozy (viz Naši řeč, XVI, 1932, 126) normální Čech nerozumí; u takového slova by měla být vždycky hvězdička a dole v poznámce by mělo býti: předtápět = česky předem vytápět. Podobná poznámka by musela býti i u slova podbízet = nabízet pod cenou, nebo u slova připoslouchávat = poslouchat něco, zpravidla tajně, bez vědomí osoby mluvící.

[264]To jsou asi nejdůležitější typy nově vznikajících sloves. Nejsou všechny, na to by krátký článek nestačil, také příkladů by bylo možno uvést mnohem více. Ale to si pozorný čtenář udělá sám. Jistě si všiml, že v jazyce nejde ani tak o jednotlivá slova jako spíše o systém tvoření. Špatné systémy nutno potlačovat a každý z nás vykoná záslužný čin, když začne sám u sebe.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 9, s. 257-264

Předchozí Josef Brambora: Sportovní hřiště jako divadlo a jako úřad

Následující Stanislav Petřík: Kapitoly z fonologie věty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1