Odpověď výboru Pražského linguistického kroužku na Hallerovy posudky sborníku Kroužku o »Spisovné češtině a jazykové kultuře«

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na posudky prvních tří článků, Mathesiova, Havránkova a Jakobsonova, ze sborníku Pražského linguistického kroužku, které uveřejnil odpovědný redaktor Naší řeči v 1. až 4. čísle letošního ročníku, odpovídáme zcela stručně, — třebaže odpovídati stručně dr. Hallerovi není věc snadná, protože každý řádek jeho výkladu zrovna vyzývá ke kritickému komentáři. Ale v obšírné odpovědi by se ztratila zásadní věc, o kterou jde a k vůli níž odpovídá na tyto posudky celý výbor Kroužku: totiž nemožný metodický postup Hallerových polemik, záležející v nepochopení základních pojmů linguistických, o kterých vykládá naše kniha, a v nepřesnostech, které nelze nazvati jinak než neupřímnými, poněvadž se nedomníváme, že by redaktor Naší řeči nevěděl, že se věci ve skutečnosti mají jinak, než sám na svou obranu tvrdí. Nepokládáme také za nutné vyčerpat všechny doklady tohoto postupu, nýbrž stačí jej jen dokumentovat. Není také třeba obšírné diskuse proto, že po stránce věcné neobsahují námitky Hallerovy nic, co by našimi výklady mohlo otřásti, ba ani se nepokoušejí je vyvraceti, jak pozorný čtenář postřehl jistě sám.

Napřed uvádíme jako příklad alespoň tři doklady, které by ospravedlňovaly vážná slova o nemožném postupu i v očích čtenářů neodborníků.

Tak Hallerův výklad o slovese odviseti neodpovídá skutečnosti; píše na str. 53 »Proč na př. sloveso odviseti pokládá (Mathesius) za zbytečné a za sporadicky se vyskytující? Je přece i s mnohými svými odvozeninami již tak vžité, že se najde i u nejlepších českých autorů (na př. u Tyla, Němcové, Jiráska, Holečka, Herbena, Čapka-Choda), a jeho historii lze sledovati v celých stech dokladů od počátku 19. stol. …až po Nezvala, tedy přes 100 let. Není-li toto slovo vžité, není vžité ani jediné ze všech ostatních, která Mathesius cituje«. Uvedl však vskutku pro sloveso odviseti doklad jediný (z čas. Kroku, z r. 1822) a o všech spisovatelích, které Haller jménem vypočítává, oznámila nám písemně kancelář Slovníka jazyka českého, že doklady pro sloveso odviseti u nich nenalezli. Slova odvislý, odvislost, neodvislý a p. jsou otázkou pro sebe, které se Mathesius nedotkl. A právě z takovýchto dokladů pro sloveso odviseti, které Haller nemá a které neexistují, vyvozuje dále a k tomu postupem teoreticky pochybeným, mylnost názorů Kroužku o usu spisovném (srov. na str. 54 »Ze zkušenosti se slovesem odviseti však je zřetelně vidět, že by průměr literatury za posledních padesát let byl příliš nejistým základem pro stabilisaci spisovného usu«). Anebo srovnejme, jakými nesprávnými tvrzeními se brání Haller výtce, že neprávem vymáhá významové rozlišení adjektiv různý a rozličný jako nutné.

Haller píše (str. 86—87): »nesprávný je Havránkův názor, že se záměna příd. jmen různý a rozličný vytýká v NŘ. za chyby bez příčiny (str. 78). NŘ. …opírá se při tom o kodifikovanou normu současné češtiny. V Ge[205]baurově-Ertlově Mluvnici české I, 1926, 146 je významový rozdíl mezi příd. jmény různý — rozličný — rozmanitý výslovně uveden vedle příkladů tak určitých jako je na př. umělecký — umělý, …Je tedy ten rozdíl pro každého závazný, neboť „pokud norma platí, má býti důsledně zachována“.«

1. Havránek výslovně vytýká vymáhání tohoto rozdílu Hallerovi, nikoliv vůbec NŘ., vždyť Ertl jej v NŘ. 1927 jen doporučoval (str. 173 »je těžko předpisovat, aby se rozdíly (ty)… zachovávaly přesně… lze k šetření těchto významových rozdílů toliko radit«).

2. Stal se rozdíl mezi různý a rozličný proto závaznou normou, že je uveden ve školní mluvnici mezi příklady jistého druhu? Vedle příkladů »tak určitých«, jsou tam právě uvedeny i rozdíly, jako odkrýti tvář — odhaliti spiknutí (bude tedy Haller zakazovat říkati odhalil tvář); je tam i adj. bezohledný, které se proto nestalo pro Hallera závaznou normou a které vytýká jako chybu.

Jak vysvětlí Haller, že autor této normy kodifikované (podle Hallera) v Mluvnici z r. 1926 sám r. 1927 ve speciálním článku o těchto adjektivech v NŘ. nepokládá tento rozdíl za »závazný pro každého«? — A to nehledíme ani k tomu, zda může tak závazně kodifikovat normu školská mluvnice, a to i tehdy, když jiný pramen této normy, který Haller sám uvádí (na str. 85), Gebaurova-Trávníčkova mluvnice z r. 1930, tohoto rozdílu nedbá, ani k tomu, že vůbec nelze, nejde-li o terminologii, závazně poutat normou stránku významovou, jak právě náš sborník vykládá (str. 254 a j.). — Je jasné, že tento možný významový rozdíl se stal nutným (závaznou normou) teprve v očích Hallerových, neboli že výtka Havránkova je zcela oprávněna.

4. Haller zakončuje obranu tohoto rozdílu klidně výzvou: »Nesouhlasí-li prof. Havránek s tímto významovým rozlišováním, musí své výtky adresovati nynější normě jazykové« (t. j. Ertlově kodifikaci), ač právě Havránek na uvedeném místě vykládá o stylistickém odstínění vzniklém využitím anebo nevyužitím těchto rozdílů a tím výslovně Ertlův výklad koriguje.

Konečně uvádíme ještě toto stěžejní místo Hallerovy odpovědi na článek Jakobsonův, které se v různých variacích častěji opakuje: »jazykové referáty NŘ. posuzuje dr. J. jako výtvory vědecké, ačkoli je sám na str. 86 výslovně prohlašuje za činnost praktickou… Velmi pečlivě se vyhýbá zjištění, že se při všech svých výtkách opírám o kodifikaci dosavadní normy spisovného jazyka, o níž dokonce i dr. Jakobson prohlašuje…, že „pokud platí, má být důsledně zachována.“ (108.)

1. Výroku o platnosti normy dovolává se Haller několikrát, ale vždy nenáležitě, totiž tam, kde jde o lexikální stránku řeči, ač ve Sp. č. je na uvedeném místě spojen se závazností pravidel pravopisných a tvaroslovných paradigmat.

2. Není pravda, že se Haller při všech svých výtkách opírá o »kodi[206]fikaci dosavadní normy«; naopak článek Jakobsonův právě ukázal, že taková slova, jako bezohledný, bezprostřední, listovati, následkem, záležitost, vytýká Haller proti dřívějšímu jejich obhájení anebo alespoň připuštění v NŘ. a že slova, jako docíliti, bezúčelný, se uvádějí bez opravných poznámek v Pravidlech českého pravopisu, uznávané to kodifikaci normy i Hallerem.

3. Brusičské referáty Hallerovy nejsou podle Jakobsona výtvory vědecké, nýbrž »jen se tváří vědecky«, ale kladou-li nárok na vědecký základ brusičských předpisů, mohou a musejí býti podrobeny i kritice vědecké, třebaže samy jsou činností praktickou.

Podobnými, častěji opakovanými výroky, jako by šlo jen o praktickou cenu a aplikaci teoretických zásad a pouček, které samy o sobě jsou pro kritiku jazykovou nerozhodné, uhýbá právě v rozboru teoretických úvah Mathesiových a Havránkových jádru věci a ztroskotává přitom o matení základních pojmů linguistických, zvláště normy v jazyce a poměru sociálních a individuálních prvků v řeči, totiž poměru mezi jazykem jako soustavou vyjadřovacích prostředků a individuálními jazykovými projevy.

Normu jazyka stále pojímá jako soubor hotových předpisů, a k tomu není jasné, kde tento soubor kritikové NŘ. nalézají: podle odpovědi na článek Mathesiův je norma ta obsažena v Pravidlech pravopisu a v Gebaurově-Ertlově Mluvnici; podle odpovědi na článek Havránkův přistupuje k tomu i Gebaurova-Trávníčkova Příruční mluvnice, ale před tím v Listech filologických (1931, 350) proti mluvnici Gebaurově-Trávníčkově prohlašuje za závazné učení NŘ.; konečně »platné normy« se dovolává Haller stále při sporech o lexikální stránku, a ta právě zpravidla v uvedených dvou nebo třech pramenech jeho normy obsažena není. — Je mu tato norma něčím mimo jazyk a nemá pochopení pro normu jako živý jev immanentní spisovnému jazyku, kterou právě teoretik jazyka spisovného musí odhalovat a studovat; proto podrobné výklady sborníku o teoretickém poznávání této normy a o její kodifikaci naprosto pomíjí, ale za to stále opakuje jako výtku, že prý se nedbá dosti samozřejmého požadavku »znalosti normy spisovného jazyka« u píšících autorů — zbytečně, poněvadž i náš sborník mluví o významu »dobré znalosti spisovného jazyka« »u těch, kteří ho užívají« (str. 84), jak sám musí připomenout. Ba dojde tak k paradoxnímu kontrastu, že sice považuje za »nezbytnou podmínku, aby každý, kdo spisovného jazyka užívá, dokonale znal jeho současný stav« (str. 85), ale prohlašuje-li sborník za »samozřejmý předpoklad každého zásahu teoretikovi (do jazyka)« »co nejlepší znalost současné češtiny ve všech jejích funkcích«, je to pro Hallera požadavek »velmi ideální« (str. 82) a tedy těžko dosažitelný.

V této své tendenci uvalit veškerou odpovědnost na individuum užívající jazyka jde tak daleko, že prohlašuje i jazykovou vytříbenost vůbec za vlastnost individuálních projevů slovesných a za věc lidí, nikoliv za [207]vlastnost a věc jazyka v jeho úhrnu; Haller zapomíná, že existence různé individuální schopnosti vyjadřovací neznamená, že neexistuje také různá vytříbenost jazyka jako jevu sociálního, a že patrně v ni věřili ti, kdo zakládali Naši řeč jako »listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého«. Citát z Vendryesa a příklad Jungmannova překladu Ztraceného ráje, o něž se Haller při tom opírá, svědčí proti němu. Vendryes v uvedeném citátu praví: »Je zřejmé, že je to pro spisovatele vzácné štěstí, když nalézá tradici, které může následovati, když užívá jazyka již vybroušeného, ustrojeného dlouhou řadou spisovatelů« (v. str. 16) a Jungmannův překlad je názorným příkladem, jenže v opačném smyslu, než myslí Haller: právě tehdejší nepropracovanost češtiny kladla Jungmannovi v cestu nepřekonatelné překážky, jak podrobně ukázal K. Štěpaník v ČMM. 1925.

Podobně prohlašuje jinde mylně funkční rozdíly v jazyce za »věc autorova projevu, nikoliv za věc jazyka« (str. 82 — v odůvodnění sám pak praví o dvě řádky dále »každý obor a každý jednotlivec si obstarává své potřeby sám«) a intelektualisace jazyka podle něho »vychází z individuálních vyjadřovacích potřeb píšící osoby« (str. 84) s charakteristickým odůvodněním: »Kdo myslí konkretně, nenutí svůj slovní výraz do abstraktních formulek a nepotřebuje jazyka intelektualisovaného stůj co stůj.« Toto odůvodnění jej usvědčuje hned ze dvou omylů: předně pro Hallera tedy patrně neexistuje konkretnost nebo abstraktnost thematu samého, za druhé nesprávně ztotožnil intelektualisaci, o níž vykládá článek Havránkův, s abstraktností výrazu: ve výkladu Havránkově se výslovně vymezuje, že jde o výrazy »určité a přesné, podle potřeby abstraktní« a vykládá, že tato intelektualisace vědeckého jazyka vrcholí ve snaze, »aby se blížily slova-termíny k pojmům a věty k soudům«; přesné a abstraktní nejsou synonyma, ani nejsou pojmy a soudy jen abstraktní, jak se patrně domnívá Haller, nýbrž jsou konkretní i abstraktní.

Konečně, jak rozumí funkčnímu ponětí jazyka, svědčí místo na str. 82, kde klade »stránku jazykovou« proti »stránce funkční«, podobně již na str. 81, anebo příklady funkčního ponětí, které uvádí v odpovědi Jakobsonovi na str. 10.

Vytýká-li Haller několikrát článku Mathesiovu a Havránkovu malý zřetel k brusičské praxi a jejím otázkám, bylo tím více jeho povinností odpověděti na konkretní výtky článku Jakobsonova, který právě rozbírá Hallerovy pokusy o teorii brusičství i jeho brusičskou praxi a prokazuje logické nesprávnosti v těchto pokusech, nezdar jeho úsilí odůvodniti jednotlivé zákazy brusičské (u slov jako listovati, bezúspěšný, podmíniti, řada, přeháněti) a nepochopení pro záporné vymezení, pro vyjadřování logických vztahů a zejména pro teologické termíny a názvy filosofické. Tyto konkretní námitky Haller pominul mlčením a odmítl Jakobsonovu kritiku své vlastní činnosti výslovně »bez obšírného dokazování« (str. 109).

Namítá-li Haller, že »dr. Jakobson by musil nejprve ukázat, co jsem [208]vytýkal o své vlastní újmě«, a prohlašuje-li omezení thematu Jakobsonova článku na brusičskou část NŘ., a to především na brusičskou činnost Hallerovu za zkreslování »obrazu českého brusičství« (str. 109 a 107), vyhýbá se předně odpovědnosti za to, co sám píše, a za druhé neprávem předpokládá, jako by úkolem sborníku byl vůbec obraz českého brusičství. Nikdo se nedomnívá, že si Haller vymyslil všechny brusičské zákazy sám — že se však neomezil jen na kodifikovanou normu, jsme již uvedli —, avšak Pražskému linguistickému kroužku nešlo v jeho publikaci o »dějiny českého brusičství« a proto Jakobson neusiloval ve výboru příkladů a citátů ani o to, aby zevrubně vylíčil puristickou činnost zesnulého Zubatého anebo vývoj názorů Gebaurových, nýbrž o to, aby vystihl »dnešní brusičství české«, jak zní i titul jeho článku. J. vyložil v svém článku, že jsou mu východiskem práce Hallerovy a proč: je to odpovědný redaktor vedoucího brusičského orgánu a hlavní jeho přispěvatel, jediný ideolog a obránce purismu v Naší řeči — mohla se proto jeho praktická činnost brusičská dobře konfrontovat s jeho úvahami teoretickými. Měl tedy autor na takové omezení thematu právo a Haller mohl přece svou činnost teoretickou i praktickou hájit a nemusil od ní utíkat omluvou, že za ni sám nemůže; převzal-li vedení NŘ. a s ní tradici brusičskou, byl snad o správnosti její přesvědčen.

Kromě takovýchto zásadních otázek je v posudcích Hallerových, jak jsme již na příkladech uvedli, mnoho nepřesností, které, nejsou-li chtěné, svědčí o povrchnosti. Uvádíme zde ještě několik příkladů:

1. Kdy a kde bylo uvedeno v brusičské normě, že se tvary jedině a jediné liší od sebe »stránkou funkční«, jak nyní tvrdí Haller na str. 18? Dosud se tvar jedině prostě v Pravidlech i v NŘ. zamítal jako chybný.

2. Přes to, že náš sborník několikrát důrazně upozorňuje na to, že změny v délkách ve spisovné češtině, které zavádějí Pravidla pravopisu, nejsou přece věcí pouhého pravopisu, nýbrž spisovné výslovnosti a jejího usu, Haller opět prohlašuje na str. 51 otázku délek v slovech s příponou -tel, -dlo a pod. za věc pravopisné konvence.

3. Na str. 84 namítá Haller: »Prof. Havránek ovšem požaduje na vědeckém díle toliko přesnost (50 n.), ale domnívám se, že snaha o přesnost výrazu, nedoprovázená zároveň snahou o srozumitelnost, nemůže prospět žádnému jazykovému projevu«. Ale Havránek na citovaném místě výslovně upozorňuje na stupňovitý poměr mezi jazykem hovorovým, pracovním a vědeckým v určitosti jazykového projevu, »můžeme tuto stupňovitost schematicky naznačit takto: srozumitelnost — určitost — přesnost, zužující pojem nejširší«; je tedy »přesnost« vědeckého jazyka specifikací pouhé srozumitelnosti jazyka hovorového, čili mluveno logicky srozumitelnost spojená s dalšími specifikujícími znaky. Na takovémto nesprávném výkladu, způsobeném neprávem vsunutým slovem »toliko«, zakládá pak Haller vývody další. Požadavek »každému srozumitelně« je ovšem pro [209]vědecký jazyk absurdum; ani hovorový jazyk není každému srozumitelný, i zde jde o srozumitelnost podmíněnou, ovšem jinak než u jazyka vědeckého.

4. Na str. 82 namítá Haller proti funkčním jazykům toto: »Příklady, které prof. Havránek uvádí z odborných děl, neukazují nic jiného, než že jazykové prostředky jsou pro každou funkci tytéž a že se jich jen různým způsobem využívá.« Avšak článek Havránkův rozeznává 1. rozličnou zásobu jazykových prostředků a 2. »různé způsoby využití jazykových prostředků« (str. 44 n.) a příklady, o něž jde, jsou právě příklady na »různé využití jazykových prostředků« (kapitola, v níž jsou, začíná sama slovy: »jiný typ speciálního využití jazykových prostředků v různých funkcích spisovného jazyka…« (str. 52).

5. Jakobson ukazuje na str. 119 rozborem Hallerova jazyka, že ve spisovné češtině je mnoho germanismů, které brusiči nepokládají za chybu; proto Haller v poznámce k tomu místu poučuje zbytečně, že germanismy tak uváděné nejsou v normě dnes platné pokládány za chybu (str. 108).

Nejsou doklady těchto nepřesností nikterak vyčerpány; mohli bychom uvésti výklad o adj. případný, o »funkčních jazycích«, neprávem zkrácené citáty, tvrzení o adj. bezúspěšný a m. j.

Nelze však přejíti mlčením to, že se dr. Haller i jinak uchyluje k prostředkům v odborné polemice neobvyklým: ústní pochvalou obhajuje svou činnost brusičskou (str. 109), jinde soukromými úsudky nejmenovaných odborníků se snaží snížiti cenu jednoho článku ze sborníku (str. 84), anebo Soldánova kritika sborníku, která vedla k prudké výměně názorů, je mu »nestranná«, ale o souhlasných projevech v tisku mlčí; mluví za to o »nevšední reklamě« sborníku a sympatie s ním spojuje s »uraženou samolibostí osob brusičskou kritikou postižených« (plyne z ní na př. i projev Šaldův, Olbrachtův, Arne Nováka?). To vše jsou jen nové doklady toho, že frázovitost a netaktnost nevytýkal redaktoru NŘ. náš sborník bez příčiny.

Odmítá proto výbor Pražského linguistického kroužku tyto polemické metody Hallerovy a konstatuje s podivem a lítostí, že jen takovéto posudky jsou odpovědí na sborník Pražského linguistického kroužku v Naší řeči; takovýmto postupem odpovědný redaktor sám znemožňuje vědeckou diskusi o české jazykové kultuře, ke které jsme redakci Naší řeči v úvodě našeho sborníku vybízeli.

Členové výboru Pražského linguistického kroužku:

B. Havránek, R. Jakobson, V. Mathesius, J. Mukařovský, J. Rypka, B. Trnka, M. Weingart.

K tomu poznamenávám:

Autoři této odpovědi odůvodňují její neúplnost tím, že mé námitky nestojí za to, aby se jimi obírali podrobněji. Nepokládám toto odůvod[210]nění za náležité, neboť opominuli námitky nejpodstatnější, na př. námitku proti tvrzení o historismu a přímočarosti dnešního brusičství, proti přepínání funkčních rozdílů v jazyce, proti neurčitosti pojmu jazykové vytříbenosti, proti vrátkému vymezení stability v jazyce spisovném, proti výkladu o čistě funkčním hodnocení jazykových projevů, proti nedostatečnému zřeteli ke skutečným poměrům a k jazykové tradici atd. Když přes to napsali, že mé námitky po stránce věcné neobsahují nic, co by mohlo jejich výklady otřásti, ba že se ani nepokouším je vyvraceti, je to prosté, ničím nedoložené tvrzení. Uznávám, že je prof. Mathesius v právu, když brání svůj výklad poukazem na to, že se týkal jen slovesa odviseti. Ale nezdá se mi přes to, že by se toto sloveso mělo oddělovati tak naprosto od slova odvislý, kterým se velmi často opisuje (»býti odvislý«), a že by adj. odvislý bylo »otázkou pro sebe«. Je tu stejně těsný poměr jako na př. mezi slovy záviseti — závislý, souviseti — souvislý a pod., a proto se také obě ta slova zpravidla uvádějí zároveň a v praxi se mezi nimi nečiní rozdíl. Tak na př. v Příruční mluvnici Gebaurově-Trávníčkově v rejstříku odkazuje se slovy odviseti, odvislý k výkladu, který výslovně uvádí toliko sloveso odviseti. Ve shodě s dosavadní tradicí jsem v své odpovědi spojil ta dvě slova a dovolával se jich jako dokladu stejně platného. V tomto smyslu můj výklad tedy skutečnosti odpovídá a odkaz na spisovatele, které jsem namátkou uvedl, je správný.

Z příd. jmen různý, rozličný a rozmanitý se stala přičiněním mých kritiků už historie velmi složitá, a proto nezbývá než vrátiti se k jejím počátkům. O těchto slovech napsal V. Ertl v NŘ. 11, 1927, 173: »Je-li usus spisovný sám někde kolísavý, je těžko předpisovati, aby se rozdíly v tomto článku popsané zachovávaly přesně. Že by tím jazyk získal, rozumí se samo sebou. Proto lze k šetření těchto významových rozdílů toliko radit.« V NŘ. 15, 1931 na místech, která prof. H. vytýká, jsem uvedl doklady na záměnu příd. jména různý a rozličný s těmito průvodními poznámkami: »Často bývá užito jinak dobrého slova v nevhodném spojení« (str. 55); »Odtud jsou časté záměny slov s různým významovým odstínem, kterými se ochuzuje jazyk o mnohá potřebná slova« (str. 116); »V překladatelově slovníku velmi vzácné je příd. jméno rozličný. Všechno je tu různé, třebas leckdy při tom nejde o zjišťování rozdílnosti, nýbrž spíše četnosti, mnohosti. — Bylo by zajisté dobře dbát těchto odstínů, neboť i ony jsou částkami, z nichž se skládá bohatost jazyka. Vytýká se češtině, že je lingua rustica, že je chudá na významové odstíny; není to sice na štěstí pravda, ale právě proto bychom se neměli zbytečně zbavovat takovýchto jemných rozdílů významových, když jazyk sám k nim dává snadnou příležitost, atd.« (str. 209). V čem jsem tu změnil smysl slov Ertlových? Jako on říkám, že by jazyk zachováváním významového rozdílu příd. jmen různý a rozličný jenom získal (tuto část Ertlova výroku odpověď PLK. bohužel vynechává), a radím toliko, aby se ten rozdíl zachovával. Upozonil-li jsem [211]v svých referátech na některé případy, kde by se bylo hodilo příd. jméno rozličný spíše než různý, činil jsem tak jen v duchu učení Ertlova, a lze opravdu těžko pochopiti, jak se mohlo dojíti až k výroku, že se »tento významový rozdíl stal nutný teprve v očích Hallerových«. Okolnost, že Ertl v mluvnici uvedl významové rozlišení oněch tří adjektiv vedle příkladů příliš určitých, aby mohly být zaměňovány, je ovšem velmi důležitá a má normativní platnost do té doby, dokud to v této mluvnici nebude změněno. Z příkladu, kterého se odpověď PLK. dovolává, je zase vynechána prostřední část: Ertl v něm srovnává slova odhaliti — objeviti — odkrýti, — a ta ovšem zaměňovati nelze. Je vidět, že se v této odpovědi citáty přizpůsobují okamžité potřebě; je-li to metoda přesnější než můj »nemožný metodický postup«, ponechávám na rozhodnutí jiným. Otázka, je-li Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká, schválená ministerstvem školství a nár. osvěty, normativní čili nic, pro mne neexistuje; bere-li nyní PLK. normativní platnost této knihy v pochybnost, může to mít účel leda polemický. Pokládám i Trávníčkovo vydání Gebaurovy Příruční mluvnice za normativní, třebas nemá schvalovací klausule ministerské; své výhrady k tomu jsem projevil už dříve v odborném vědeckém časopise a z tohoto projevu PLK. se ukazuje, že je přece jen správné, co jsem tehdy napsal o nesnázích, které vznikají z toho, když dvě knihy tak významné, jako je Ertlovo a Trávníčkovo zpracování učebnic Gebaurových, odlišují se vespolek v některých výkladech, a to i důležitějších, než je rozdíl adj. různý — rozličný. Prof. Havránek to ovšem ocenil jako hrubé neporozumění pro poslání vědecké práce. V takovém případě, kde není v učení obou těch základních učebnic českého jazyka shody, je třeba se rozhodnouti pro jednu z nich, a tu sám, stejně jako jistě většina ostatních lidí, rozhoduji se pro učebnici úředně schválenou. Názor, že významovou stránku slov nelze normovati, není právě nejpřesvědčivější část teoretické soustavy PLK. a místo, k němuž tato odpověď PLK. poukazuje, je až v závěrečných thesích, na které NŘ. dosud neodpovídala. Nebude však těžké ukázat, že žádná z výhrad, které se na onom místě uvádějí, nestaví se proti tomu, aby se zachovávaly významové odstíny jednotlivých slov. Autor má právo neužít nejvhodnějšího významového odstínu, ale jazykový kritik má zase naopak právo konstatovat, že se tím autorův slovní výraz ochuzuje. Naprosto nevidím v tom, co prof. H. řekl, a to výslovně jako svůj osobní názor, o úmyslném užití nebo nevyužití jazykových možností na str. 78 »Spisovné češtiny«, korekturu Ertlova názoru o významovém rozdílu adjektiv různý a rozličný, nýbrž spíše korekturu požadavku, aby jazyk nebyl zbytečně zbavován svých významových odstínů. Ale není ještě nikterak jisté, že tato korektura bude obecně přijata, a nevím, proč by měla už teď být pro mne závazná.

Trvám i nyní na tom, že Jakobsonova výtka, jako bych jen o své újmě vytýkal jazykové chyby spisovatelům, je nesprávná a nedoložená. Nevím, [212]proč bych se neměl dovolávati dnešní normativní mluvnice i pro lexikální stránku jazyka, když v ní nalézám o nějaké věci dost přesné a jasné poučení (viz na př. Gebaurovu-Ertlovu Mluvnici českou I, 1926, 124—170) a když dokonce i PLK. se zase k svým zvláštním účelům dovolává v této věci Pravidel čes. pravopisu (při slově docíliti, bezúspěšný). Slova bezohledný, bezprostřední, listovati, následkem[1] jsem nevytýkal »proti dřívějšímu jejich obhájení nebo aspoň připuštění v NŘ.«, nýbrž přesně ve shodě s tím, co o nich předtím NŘ. učila anebo co o nich předpisuje mluvnice. O slově bezohledný se praví v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české I, 146, že znamená »na nikoho se neohlížející«; vytkl jsem toto slovo v NŘ. 14, 1930, 155 ve spojení »bezohledná zloba« těmito slovy: »Zbytečně často klade autor složeniny s předponou bez- místo jiných výrazů lepších.« Lze z toho vyčísti, že proti učení NŘ. nebo normativní mluvnice zavrhuji adj. bezohledný úplně? Pravím toliko, že autor zbytečně často užívá slov s předponou bez-, a spojení »bezohledná zloba« pokládám za nevhodné z toho důvodu, že se adj. bezohledný do něho svým významem nehodí (je to podobné spojení jako ve výraze rámusivý křik, který prof. M. Weingart v ČMF. 18, 1932, 119 vytýká za chybu A. C. Norovi). Z toho, že někdo má o tomto spojení jiné mínění, ještě nevyplývá, že odporuji dřívějšímu učení NŘ. O adj. bezprostřední NŘ. 8, 1924, 221 napsala: »Nepokládali bychom tedy za chybu, napíše-li spisovatel na př., »že generace Nerudova začíná čerpati z literatur západních bezprostředně«, je-li jasno, že bezprostředně má tu znamenati »ne prostřednictvím německým, bez prostřednictví cizího«. Bylo by sice možno užíti i zde slova »přímo«, ale představa opaku (prostřednictvím — bezprostředně) by tím výrazu nedošla. Ve všech ostatních případech, kde slova bezprostřední, bezprostředně nemají určitého a přesně vymezeného významu, lze pokládati užití slova bezprostřední za nečeské.« V NŘ. 13, 1929, 226 jsem vytkl, že se slov bezprostřední, bezprostředně a pod. užívá »zbytečně podle něm. vzoru v obroušeném významu«, a uvedl jsem několik dokladů; v čem jsem tu změnil onen citovaný názor NŘ.? O slovese listovati se praví v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české I, 168 (nepočítajíc ani četná místa v NŘ., kde se o něm vykládá podobně): »Tímto způsobem (t. mechanickým překládáním) vnikají však (hlavně z němčiny) do jazyka často slova zbytečná anebo příčící se tvůrčím a významovým zásadám domácího jazyka, a tedy vadná. Na př. (zde jsou vyjmenovány četné doklady jiné)… listovati (blättern) m. obraceti listy, probírati se (v knize)«. Je možno říci, že jsem o své újmě přepínal, když jsem toto slovo vytkl za chybný germanismus? Druhotná předložka následkem se výslovně zamítá v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české II, 220, a v NŘ. 9, 1925, 11 se o ní píše: »Brusy zapovídají říkati, že se něco stalo následkem něčeho, vůbec; nám se zdá, že tento vše[213]obecný zákaz není oprávněn tak, aby se nesmělo vyhověti, káže-li skutečná potřeba, určitě vyjádřiti, následkem čeho se něco stalo.« Jako ukázka takové potřeby se pak uvádí příklad z chemie a fysiky, kdy je třeba mluviti o následcích nějaké chemické změny nebo nějakého fysického zjevu. Vytkl jsem v NŘ. 13, 1929, 229 ve větě »z něho (prajsoucna) vzniká následkem sebepoznání protiva (něm. infolge der Selbsterkenntnis)«, že slova následkem je užito zbytečně, protože by tu postačil pouhý 7. pád poznáním sebe. Vytkl jsem to proto, že jsem byl (a jsem stále) přesvědčen, že užít slova následkem nekázala tu »skutečná potřeba«, nýbrž toliko německý vzor překladatelův; jednal jsem tedy podle učení NŘ. a normativní mluvnice. Sloveso docíliti se kárá jako chybný germanismus na mnoha místech NŘ., na př.: 1, 17, 56; 2, 27; 3, 54, 305; 5, 115, 117, 153, 304; 6, 21, 83, 120, 157; 7, 56, 215; 9, 123, 179; 10, 43 (docílitelný), 11, 89, a v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české I, 168 se výslovně uvádí jako výraz vadný: »do-cíliti (erzielen) m. dosáhnouti«. V čem jsem tedy překročil dosavadní tradici, a to tradici, jak je z hojných výtek vidět, velmi ustálenou, když jsem toto slovo pokládal za chybné? Adj. bezúčelný pak odmítl sám prof. Zubatý v NŘ. 13, 1929, 216; ani v tom jsem tedy nepřekročil zásady svých předchůdců.

Ani jediný z příkladů, které tato odpověď PLK. uvádí, nesvědčí o tom, že jsem někde překročil normy a zvyklosti dosud platné, naopak ukazují všechny, že jsem úzkostlivě a svědomitě dbal toho, aby se zásady, jimiž se NŘ. dříve řídila, zachovávaly i za mého vedení a aby se výtky opíraly o kodifikaci dosavadní normy. Proto výtku, že dr. Jakobson svá tvrzení o tom, jako bych brousil libovolně, nikterak nedoložil, opakuji v plném rozsahu. Stejně trvám i na výtce, že jazykové referáty, opírající se o hotovou normu jazykovou, posuzuje dr. Jakobson jako samostatné traktáty vědecké; toto nepochopení jejich účelu nelze ovšem omluviti slovy, že ony referáty »jen se tváří vědecky«, neboť jednak není vůbec pravda, že si dávají ráz samostatného vědeckého badání, jednak i vědecká kritika by se musila spokojiti toliko tím, že by objektivně zjistila, v čem jejich autor nevyhověl platné jazykové normě. A to, jak jsem ukázal, učiněno dosud nebylo, ani učiněno být nemůže.

Domnívám se také, že jsem se v svých odpovědech obíral právě jádrem výkladů Mathesiových a Havránkových velmi podrobně, takže tvrzení, že se mu vyhýbám, neuznávám za správné. Výtka, že při tom »ztroskotávám« o matení pojmů linguistických, je příliš všeobecná, a nemohu se jí proto obírati. Zajímavé je, že, soudíc podle této odpovědi, čekal PLK. ode mne výklad, v kterých dílech je obsažena kodifikace spisovné normy české; vytýká mi aspoň, že se o tom z mé odpovědi dost jasně nepoučil. Výslovně jsem upozornil na Havránkovo odchylné pojetí termínu slova »norma«; sám ho užívám ve smyslu dosud obecně běžném. Výtka, že je mi »norma něčím mimo jazyk« a že nemám »pochopení pro normu jako živý zjev immanentní spisovnému jazyku, kterou právě teoretik jazyka [214]spisovného musí odhalovat a studovat«, zase jen ukazuje, že se tu nerozlišuje praktická činnost strážce normy od teoretického badání, o něž se musí opírat kodifikace normy. Úkolem jazykových referátů v NŘ. nebylo badat teoreticky o jazyce, nýbrž srovnávat jazyk posuzovaného díla s platnou normou, jejíž kodifikaci referent nalézal v obecně uznaných pomůckách. Jestliže je tato norma »něčím mimo jazyk«, není to vina jazykového kritika, nýbrž je to chyba buď kodifikace samé, že totiž není opřena o skutečný současný jazyk spisovný (a potom je třeba ji opravit), anebo chyba těch, kteří jazyka užívají a neznají jej nebo se neřídí jeho normou. Je možno nesouhlasit s tímto pojetím, ale potom je věru škoda, že PLK. nijak nereagoval na mou výzvu, aby podal ukázku jazykového referátu podle svých představ. Mínění, že »lexikální stránka není zpravidla v uvedených dvou nebo třech pramenech jeho (sc. Hallerovy!) normy obsažena«, prostě odporuje skutečnosti: je obsažena částečně i v Pravidlech českého pravopisu, podrobně pak v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české I, 1926 téměř na padesáti stranách soustavného výkladu (124—170) a v II. díle na mnoha místech porůznu, v Gebaurově-Trávníčkově Příruční mluvnici pak v oddíle »Výklady všeobecné« na str. 423 n. a ve všech příslušných odstavcích knihy, jak ukazuje i její rejstřík. — Za to, že se v této odpovědi PLK. zdůrazňuje význam dobré znalosti spisovného jazyka, jsem opravdu vděčen; má výtka jiného cíle neměla. Požadavek, aby spisovatel znal dokonale současný stav spisovného jazyka, není »paradoxním kontrastem« názoru, že je prakticky nemožné, aby jednotlivec znal současnou češtinu ve všech jejích funkcích; ani spisovatel dokonale znalý svého jazyka nemusí znát na př. odbornou terminologii elektrotechnickou nebo lékařskou, jestliže jí nepotřebuje.

Nerozumím, jak se může PLK. na podporu Mathesiova výkladu o jazykové vytříbenosti dovolávat nadpisu Naší řeči, v němž stojí »listy pro vzdělání a tříbení jazyka českého«, a zároveň způsob, jímž NŘ. jazyk tříbila a tříbí, zavrhovat; je to zcela patrně tříbení jiné, než jaké měl na mysli prof. Mathesius, neboť směřuje především k napravování chyb, kterých se jednotlivci dopouštějí proti normě. Že jazyk tím lépe slouží svým příslušníkům, čím vydatněji se ho užívá v rozmanitých oborech, je pravda, které jsem nikdy nepopíral. Avšak nevyplývá z ní, že by vytříbenost jazyka existovala sama o sobě. Od individuálního umění a vědění jednotlivých pisatelů a mluvčích nelze ji odděliti ani v jazyce nejlépe vypracovaném, a to je věc, na kterou jsem se snažil v své odpovědi upozorniti a pro kterou jsem také uvedl onen citát z Vendryesa. Vytříbenost Jungmannových překladů nelze ovšem posuzovati se stanoviska dnešní spisovné češtiny; to by odporovalo synchronistickým zásadám, kterých se PLK. sám zastává.

Vyvozuje-li se z mých poznámek o intelektualisaci jazyka, že pro mne patrně neexistuje konkretnost nebo abstraktnost thematu samého, vkládá [215]se tím do nich něco, co v nich není. Mé poznámky se týkaly především té stránky intelektualisace, kterou prof. Havránek zahrnul nejasným dodatkem »podle potřeby abstraktní«, a teprve na konkretním příkladu jsem ukazoval, že ani ostatní stránky intelektualisace (snaha o přesnost) nejsou soběstačné a že účinně sloužit mohou zase jen pisateli umějícímu jazykem náležitě vládnout. Výtky, které se mi tu činí o zaměňování slov »přesný« a »abstraktní« atd., jsou tedy bez podstaty a mohly vyplynout leda z neporozumění.

Tím, že odmítám odpovídati na Jakobsonovy výtky proti mé brusičské praxi, dokud je náležitě nedoloží důkazy, že se neshodují s praxí dřívější, neodmítám ještě odpovědnost za své jazykové referáty. Ovšem nelze mě činit odpovědným za dnešní spisovnou normu, neboť i já jsem ji přijal již hotovou; Jakobsonův článek má nadpis »O dnešním brusičství česském«, ale vědomě »přestává na brusičské činnosti Hallerově«; není tu tedy shody mezi obsahem článku a tím, zač je vydáván, a obraz, který dr. J. podává, nemůže být správný, protože já nejsem přece dnešní brusičství české. Tento rozpor nelze odčinit žádnými důvody. Neutíkám od své činnosti brusičské, ale žádám, aby mi nebylo upíráno právo na kritiku spravedlivou a věcnou.

O adv. jediné jsem napsal, že se od tvaru jedině liší právě svou stránkou funkční, a je snad zřejmé, že jsem při tom neměl na mysli »brusičskou normu«, nýbrž právě učení PLK., které mělo být aplikováno i na tento případ. Charakteristické pro tuto odpověď PLK. je tvrzení, že se tvar jedině dosud v Pravidlech zamítal prostě jako chybný: Pravidla se totiž o tvaru jedině vůbec nezmiňují, a PLK. tu tedy zase jen vytýká něco, co ve skutečnosti neexistuje.

Při slovech na -tel, -dlo a pod. jsem uváděl jen stránku pravopisnou proto, že šlo o zásadu uskutečňovanou Pravidly čes. pravopisu, t. j. aby pravopis byl společný a co možná stejně snadný všem příslušníkům národního celku. Výslovnost dlouhých a krátkých slabik vůbec není dnes stejná na př. ani u všech příslušníků samotného nářečí pražského, a proto bude asi pravopis v jistém rozporu s výslovností vždycky, ať už je řízen zásadou kteroukoli, ledaže by se nestejnost výslovnosti obrážela i v kolísání pravopisu. Je zcela nepřesné, když se říká, že prohlašuji »otázku délek v slovech s příponou -tel, -dlo a pod. za věc pravopisné konvence«; rozlišuji naopak výslovnost a způsob psaní dobře, domnívám se však, že úplné shody, na jakou patrně PLK. myslí, nikdy nebude možno v obou těch stránkách dosáhnout a že zásadou, kterou se tu řídí Pravidla čes. pravopisu, nečiní se výslovnosti větší násilí, než by se činilo kteroukoli zásadou jinou. I zde zajisté je možno užíti výroku prof. M. Weingarta v ČMF. 18, 1932, 251: »Jazykozpytec ovšem má zkoumati jazyk cestami čistě linguistickými; ale jakmile od theoretického zkoumání přestoupí do oborů životní praxe, pak musí přihlížeti také k společenským složkám a důsledkům, a pak jistě dojde [216]k poznání, že i pravopis, jakožto jev po výtce společenský, jako věc společenské konvence, může býti jen kompromisem mezi theoretickými požadavky a životní praxí.« O stupnici srozumitelnost — určitost — přesnost mluví prof. Havránek se zřetelem na jazykové projevy vůbec; ale tam, kde vypočítává jednotlivé funkční jazyky, přisuzuje srozumitelnost jazyku hovorovému, určitost jazyku pracovnímu, přesnost jazyku vědeckému (»Konečně pak v jazyce vědeckém jde o jejich [t. výrazů] přesnost)«; jsem rád, že se nyní dodatečným výkladem tohoto místa zdůrazňuje ve vědeckém jazyce i požadavek srozumitelnosti, na který jsem v své odpovědi zvláště poukazoval. Netvrdil jsem, že vědecký projev má být každému srozumitelný, to není přece možné; řekl jsem a doložil, že není dobře, když se projev populární, určený širšímu čtenářstvu, píše jazykem tak nesnadným, že mu málokdo rozumí, a že tedy přesnost sebe větší se potom míjí s účinkem. Na str. 118 (nikoli 119) vytýká dr. Jakobson některé výrazy z mých článků za germanismy těmito slovy: »Dokonce v článcích puristických zůstává slušný počet zřejmých germanismů. Na př. v článku Hallerově »Obchodní čeština« (XIV, 189—196) lze zjistiti tyto cizomluvy: (následují příklady)«. Není tedy o těchto germanismech nikde řečeno, že jsou mimo brusičský index, a proto jsem byl oprávněn upozorniti na to, že všechny ty výrazy, které tu dr. J. sebral, jsou normou přijímány za správné, nemluvíc ani o tom, že by dr. J. teprve musil dokázat, jsou-li to opravdu cizomluvy. Uvádí mezi nimi i výrazy naprosto nepochybně a od původu české, a to nesvědčí o tom, že by měl pro češtinu dost onoho jazykového citu, o němž mluví prof. Mathesius.

Že se v své odpovědi dovolávám ústního projevu prof. Zubatého (ovšem projevu svědkem zaručeného), v tom, myslím, není nic, zač bych zasluhoval výtky. Nevšední reklamou jsem arci nemyslil kritiky sborníku »Spisovná čeština«, nýbrž způsob, jakým byl veřejnosti odevzdáván (viz na př. text na jeho obálce). Soldanova zpráva o sborníku PLK., jíž jsem se dovolával, souhlasí v podstatě věci s teoriemi PLK., ale vytýká příliš osobní a průhledně tendenční ráz sborníku; proto ji pokládám za nestrannou. PLK. patrně pokládá za nestranný jen takový projev, který jeho učení bez výhrady chválí a na NŘ. zásadně hubuje. Osobami, jejichž samolibost byla uražena brusičskou kritikou, jsem nemohl myslit Šaldu, Olbrachta, Arne Nováka, neboť nikdy brusičskou kritikou postiženi nebyli. Ostatně ani jediný z nich neprojevil souhlas se sborníkem PLK. bez výhrady a to, co o něm napsal prof. A. Novák, směle může NŘ. podepsat jako svůj program. Je tedy tento nový doklad mé frázovitosti a netaktnosti stejně neplatný, jako byly doklady dřívější. Na konec připomínám, že pomíjím mlčením přezíravý a urážlivý tón této odpovědi PLK.; jsem přesvědčen, že se odsuzuje sám sebou.

Snažil jsem se být v svých odpovědech přes útočný a osobní ráz sborníku »Spisovná čeština« co možná nejvěcnější a bylo to také ve zmínkách [217]o nich veřejně se souhlasem konstatováno. Bylo mi proto trpké nyní znovu odpovídat na výtky tak zjevně zaujaté. Přes to jsem se odhodlal k odpovědi podrobné, aby se ukázalo, že vážnou diskusi o otázkách spisovného jazyka neznemožňuji já.

Jiří Haller

---

[1] O slově záležitost, které bylo v odpovědi PLK. připojeno dodatečně až v korektuře, platí doslova totéž, co o slovech ostatních.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 6-7, s. 204-217

Předchozí Adverbium substantivem

Následující J. H.: Z našich časopisů