Podlehnouti, podléhati

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Pro sloveso podléhati uvádí Mašínův Slovník českých vazeb a rčení tyto tři doklady: Podlehli konečně chytrosti protivníků a nepřátel svých (Pal.). Někteří lidé podléhají žádostem svým (Durd.). Zlý skutek podléhá trestu (Geb.). Kdybychom tyto tři doklady posuzovali s hlediska přísné teorie brusičské, neobstál by z nich před jejím soudem ani jediný ač jsou vybrány vesměs ze spisovatelů dobrých, jazyka znalých a dbalých. Kdybychom na ně přiložili měřítko mírnější teorie brusičské, jak se jeví na př. v matičním Bruse z r. 1877, mohli bychom prohlásiti za doklad nepochybně správný pouze první, o druhém by už mohl býti spor, třetí, náhodou zrovna Gebauerův, byl by i podle této teorie najisto chybný.

Stanovisko našich brusičů ke slovesům podlehnouti a podléhati ve významu »býti přemožen, býti podroben, povoliti« a pod. nebylo za všech dob stejné, a srovnáváme-li navzájem jejich úsudky o různých rčeních se slovesem podléhati, nalézáme v nich dokonalý zmatek. Levému křídlu brusičskému, kterému na odsouzení některého ze dvou souznačných výrazů českých zpravidla stačilo, bylo-li lze jedno z nich přeložiti do němčiny beze změny, i když náhrady bylo hledati ve výrazech nespisovných (dialektických) anebo strojených a archaistických, zdál se výraz podlehnouti, podléhati něčemu vůbec nečeským, protože se shoduje s něm. unterliegen a protože lze česky také říci »býti podroben něčemu«. Na tomto krajním stanovisku stojí Bartošova Rukověť správné češtiny (1891), která zavrhuje nejen rčení »podléhati změnám, sněmu, podlehnouti osudu, cizímu působení«, nýbrž i vazbu »podlehnouti nepříteli« (v boji). Stejně odmítavě se staví proti těmto rčením také Bačkovského Oprávce (1894), který za rčení »podlehnouti nepřítele doporučuje výraz »býti přemožen nepřítelem« a rčení »podlehnouti pokušení« nahrazuje záporným výrazem »neodolati pokušení«.

Matiční Brus z r. 1877, který mezi všemi ostatními brusy, i z doby nejnovější, jest čestnou výjimkou v tom směru, že se snaží opírati své soudy o historii jazyka, byť omezenou jen na t. zv. dobu klasickou, jeví se v poměru ke slovesu podlehnouti mnohem libe[262]rálnějším, neodmítá jako později Bartoš slovesa podlehnouti všude tam, kde je lze nahraditi jinými výrazy českými, nýbrž, dovolávaje se ducha češtiny, jazyků klasických i dokladů Jungmannových, uznává je za správné, »kde na boj buď tělesný nebo mravní mysliti lze«. Podle této teorie jest tedy správný nejen výraz »podlehnouti nepříteli«, nýbrž i »podlehnouti pokušení«; nesprávným však shledává Brus sloveso podléhati v obratech »to podléhá právu, zákonu, mýtu, soudu« atd., za něž doporučuje jako správnější výrazy »to právu, zákonu atd. podrobeno jest«.[1]

Pozdější brusy, povolujíce náladě společnosti, která extrémními výstřelky brusů, jejich libovůlí a častou neshodou pozbývala důvěry a úcty k jejich výkladům, a nemajíce se oč pevně opříti, snažily se dělati ústupky soudobému usu, jak je to právě napadlo, a upadaly často ve zmatek a odpory. Tak Vorovkův Strážce jazyka (1896) pod heslem podlehnouti, podléhati uvádí jako rčení správná »podlehnouti ranám, zlý skutek podléhá trestu«, pod heslem podrobiti zamítá však sloveso podléhati v obratech »ta věc podléhá zákonu, soudu« a nahrazuje je slovesem podrobiti, ač mezi slovesem podléhati ve rčení »podléhati trestu« a ve rčení »podléhati zákonu« není žádného významového rozdílu. Ke stejnému zmatku zavedly tyto ústupky »od oka« i Zenklova Rádce; za chybu pokládá výraz »podléhal cizímu vlivu« (místo podával se, podřizoval se, povolil, neodolal), místo »podléhati trestu, zákonu, poplatku, mýtu, dani, proměně, módě« a pod. nabízí jako »lepší« obrat »podrobenu býti«, ač v témže odstavci klade vedle sebe výrazy »zlý skutek podléhá, podroben je trestu« beze vší výstrahy, jako dva výrazy rovnocenné. Mašínův Slovník nechává také otázku nedořešenu, ač podle jeho úvodu možno souditi, že ani on nepokládá vazeb »podléhati zákonu, soudu« a pod. za správné, protože jich neuvádí. Je zajímavé v těchto novějších brusech, proč na př. rčení » podléhati trestu« bylo vytrženo ze společnosti vazeb »podléhati zákonu atd.«, kamž najisto patří, a proč se právě k němu brusy mají tak shovívavě; zdá se, že před odsouzením neuchránil ho žádný vědomý důvod našich brusičů, nýbrž prostě jen autorita Gebauerova (Mluv. česká 1894, II, 120).

Chceme-li vybřísti z tohoto zmatku našich brusů starších i novějších, nemáme před sebou jiné cesty, než rozložiti si před oči[263]ma celý významový vývoj slovesa podlehnouti tak, jak jej novodobá lexikografie osnuje, t. j. založený na dokladech z jazyka čerpaných a doplněných mezerách, kde dokladů náhodou není, podle zásad přirozeného a organického vývoje významového. Zasáhl-li do tohoto vývoje neorganicky vliv cizí, projeví se vybočením z plynulé a souvislé čáry vývojové, mezerou těžko vyplnitelnou, zkrátka poruchou. V tom případě teprve možno pak mluviti o germanismu nebo o nečeskosti výrazu vůbec.

Původní význam slovesa podlehnouti, jehož starší tvar podléci, podlahu zaniká v 15. stol., byl jako u valné většiny slov zcela konkrétní, hmotný; znamenalo »lehnouti pod něco« a doplňovalo se pádem předložkovým právě tak jako jiné podobné složeniny téhož slovesa základního, nalehnouti na něco (na meč), vzpolehnouti na něco (na hůl), odlehnouti od něčeho (od města), vlehnouti več (v čelo, o přílbici) a pod. V tomto významě užívá slovesa podlehnouti ještě biblí Kralická (2. Mak. 6, 46): »podskočiv pod toho slona a podlehna pod něj, zabil jej«. V nové češtině nebývá už v tomto význame složené podlehnouti, nýbrž prosté lehnouti: lehnuv pod něj.

Stejně jako »podlehnouti pod slona, pod stůl a pod.« říkalo se také »podlehnouti pod někoho«, když na př. protivník srazil v zápase svého odpůrce na zem a nalehl na něj. Představa porážky, přemožení, s tímto dějem čistě hmotným sdružená, stává se podnětem, že se slovesu podlehnouti, podléci dostává významu přeneseného a obecnějšího »býti přemoženu od někoho«, i když při tom ani nejde přímo o děj hmotný (pád, lehnutí), v původním významě slova toho obsažený. Je to táž metonymická záměna názvu děje průvodního za děj vlastní, symbolu za faktum, jakou shledáváme i u jiných sloves podobného významu, jako jsou »poraziti nepřítele« (porážka vlády byla úplná), »zdeptati svého odpůrce« (= pošlapati), »podbíti pod sebe« (Alexander podbil pod sebe celou Kapadokii), »padnouti« (ministerstvo padlo) a pod. Zároveň se s tímto posunutím významu slovesa podlehnouti od hmotného »lehnouti pod něco« k přenesenému »býti přemoženu, dáti se přemoci« mění i vazba slovesná, t. j. vedle předložkového pádu se začíná ujímati (zvláště kde jde o osobu) pád prostý, v našem případě dativ podobného způsobu, jaký nalézáme také ve rčeních poddati se komu (vedle poddati se pod co, Kott II, 629), podrobiti někomu (a podrobiti pod někoho), podmaniti sobě (a podmaniti pod se), podlézati někomu a pod. Vznikl tedy z výrazu »podlehnouti pod něco = lehnouti pod něco« posunutím významu a změnou vazby výraz »podlehnouti někomu = býti od někoho (v boji) přemožen, dáti se přemoci, [264]neodolati komu«. Tohoto výrazu, že »někdo v boji svému nepříteli podlehl«, nemůžeme sice náhodou doložiti ze starších pramenů po ruce jsoucích, ale máme jej dosvědčený analogu jiných sloves podobného významu a musíme jej nezbytně předpokládati pro další významový vývoj tohoto rčení doklady zaručený a zajištěný.[2]

Dalším zcela obvyklým způsobem přenáší se tento význam slovesa podlehnouti s boje fysického i na zápas s odpůrci pomyslnými, abstraktními (zosobňováním jich), na zápas se vším, co na člověka dotírá, co musí překonávati, čemu se musí brániti a pod., jako pokušení, zármutek atd. V překladě Katonových distich v rukopise neuberském překládá se latinský text »rebus in adversis animum submittere noli« slovy »i jeden v protivné věci neroď zámutku podléci« (varianta k textu Svatovítského rukopisu 72a), nepodlehni zármutku, nepoddávej se mu, když na tě dotírá. Téhož způsobu jest i rčení »podlehnouti pokušení«, jež dokládá Jungmann ze Scipiona Berličky (Bezženství kněžské z r. 1617).

Z výrazů, jako je »zármutku podlehnouti«, nabývá sloveso podlehnouti vývojem dalším významu širšího »něčemu se vůbec poddati, podrobiti, něčemu se neprotiviti, něčeho uposlechnouti«. Rozšíření významu se umožňuje tím, že představa zápasu, odporu v takovýchto výrazech se stírá a ustupuje do pozadí. V rukopise hrab. Baworowského (31a, Ezop v. 1006) se čte: »když svoboden móžeš býti, nerodiž svobodstvie zbýti… neroď v cizí moc podléci, ač chceš všie strasti utéci«; podlehnouti v cizí moc je tedy prostě opakem představy býti svoboden a znamená »podrobiti se cizí moci, státi se jí podřízeným, jí poslušným«. V kronice Dalimilově (podle rozdělení Jirečkova kap. 28, vv. 29—30) mají rukopisy t. zv. druhé a třetí recense toto čtení: »Radislav nevěda co tomu řieci (t. j. nabídnutí sv. Václava, aby spor rozhodli soubojem), pro hanbu musi v tu řěč podléci[3]«, t. j. slovům jeho se podrobiti, jim se neprotiviti, jich uposlechnouti. Jako »podlehnouti v něčí moc, v něčí výrok« anebo se změnou vazby výše doloženou »něčí moci, něčímu výroku«, mohlo se zajisté říkati i [265]»podlehnouti v něčí zákon, v nějaké právo« anebo »něčímu zákonu, nějakému právu«. Kott (VII, 291) aspoň cituje ze soudních knih opavských ze 17. stol. doklad, »že jest tak dobře právu podlehlý jako jiní«, tedy právu podrobený, právem zavázaný.

Podléhati jest tvar opětovací k slovesu podléci, podlehnouti; »podléhati pod něco« značí tedy »několikrát pod něco lehnouti«, »podléhati nepříteli« = býti častěji od něho přemožen, »podléhati pokušení« = v zápase s pokušením nejednou podlehnouti. Tím nabývá opětovací sloveso podléhati platnosti trvací (kursivní), značíc trvalý, nepřetržitý stav podrobenosti, podřízenosti, neprotivení se něčemu, právě tak jako se k dokonavému spolehnouti (vzpolehnouti) vyvinulo trvací (pův. opětovací) spoléhati, k dokonavému vypadnouti (dobře to vypadlo) trvací vypadati, k dolehnouti — doléhati, k oblehnouti — obléhati atp. Je-li tedy správné »pokušení podlehnouti«, je stejně správné i »pokušení podléhati, zármutku podléhati, cizí moci podléhati, právu podléhati, zákonu podléhati« atd. Všechny tyto vazby máme sice s trvacím tvarem podléhati doloženy až se slovníku Dobrovského a ze spisů novočeských ([had] lásky podlíhá právům z Puchm. Nových básní I, 16; Bůh jest bytost nijakým proměnám nepodléhající, z Čelakovského překl. O městě božím 1, 232), ale celý významový vývoj dokonavého podlehnouti dává nám právo, pokládati je za vazby správné a nepochybně české.

Zcela obdobný vývoj významový i vazebný jeví se ještě u jiného slovesa téže skupiny významové, u slovesa podložiti, podkládati, které je faktitivem k slovesu podlehnouti; podložiti = učiniti, aby něco podlehlo. Z významu čistě hmotného »položiti něco pod něco« (»tehdy když chtie [obyvatelé blátivého kraje] jěti, podložé pod sáně kóžě nědvědie, Milion 125a, tragule autem supponuntur pelles ursorum) vyvíjí se užití tohoto výrazu v platnosti symbolické (»všechno podložil si pod nohy jeho, ovce i voly rozličné a také i dobytek polský«, Žalt. klementinský 8, 8 = podřídil jsi, subiecisti pedibus eius), která dává podnět k tomu, aby se slovesa podložiti i jeho tvaru nedokonavého podkládati užívalo pak ve významu »podříditi, podrobiti«, a to buď s vazbou předložkovou (»však rytieř zemský ke všem nehodám podkládá sě, aby sě slíbil pánu svému, jakož i ty podložiti sě jmáš«, Kn. o sv. Jeronymovi 14b), nebo s prostým 3. pádem (na př. »čiem sě viece kto zlému a nerozumnému a tomu, jemužto se sám znáti nechce, podkládá, tiemť jest on zase hrubějie, ukrutnějie a hanebnějie«, Tkadleček, vyd. Hankovo II, 63); toho původu jest i lidová vazba »někomu se podkládati« = někomu ve všem vyhovovati, jemu se podřizovati.

[266]Že významový vývoj od »podlehnouti pod slona« až k výrazu »podléhati zákonu = býti mu podřízen, neprotiviti se mu«, děl se způsobem shora vylíčeným a zcela organicky, bez jakéhokoli vlivu cizího, to potvrzuje nade vši pochybnost dále také zcela obdobný významový vývoj téhož slovesa i v jiných jazycích slovanských.

Jako české »podléhati zákonu, soudu« atd., má i polské podlegać své východiště v původním, hmotném významu slovesa podlegnać, podledz = položiti se pod něco (na př. »z góry téj wolny byl prospekt na podlegle morze«, Linde IV, 223, subsitum mare), »podlegać pod czym = leźeć pod czym«. Představa »podlehnouti v zápase« jest obsažena ještě ve výrazech »podledz miekkości i chuciom ciala«, »madry szcześciu nie podlegl« (Linde tamt). Ale moment zápasu se i zde dalším vývojem vytrácí z významového obsahu slovesa podlegać a podlegać nebo być podleglym nabývá pak významu prosté podřízenosti, téhož významu, jaký má sloveso podléhati i v odsuzovaných výrazech českých »podléhati někomu, nějaké moci nebo vůli a dále i změně« atd.; toho způsobu jsou polská rčení »podleglym być komu« (na př. »ten, który sam jest podlegly, gdy podleglego sobie znajdzie, oddaje mu to w trojnasób, co sam od wyźszego znosi«, Linde, tamt., z J. Krasického 1778), »podledz winie« = pokutě (na př. »ktoby to uczynil, winie wyźej mianowanéj podleže = propadne, Linde tamt. ze Statutu litev. 1774), »podlegać wyroku« (na př. »od wyroku tego źaden człek sie nie wybiega, równie mu bohatyr i gnuśnik podlega«, Lindě t. z Dmochowského), »być podległym naturze, chorobom, odmianie (změně)« a pod. (na př. »źycie podległe chorobom, piekność odmianie, bogactwo utraceniu, sława uszczerbkowi« atd., Linde t. z Karpińského 1790). Význam polského podlegać pokročil odtud ještě dále, takže slovesa toho bývá užito i absolutně (bez předmětu) ve významu českého »poslouchati«, na př. »koniecznie trzeba, aby ktoś rozkazywał a wszyscy podlegali« (= sluchali, Linde t. ze Zablockého)…

Stejnými cestami bral se konečně i vývoj ruského slovesa podleč s jeho opětovacím tvarem podlegať a trvacím podležať. U dokonavého podleč (a jeho iterativa podlegať) udržel se dosud, jak ukazuje Daljův Tolk. slovar živago velikorusskago jazyka IV 465, původní význam hmotný, »ložiťsja pod čto-libo« (»brodjagi [= tuláci] podlegli na deň pod most, pod stog«, tamt.), trvací pak »podležať« ustálilo se v dnešní ruštině zase v témže významu, jaký je v českém »podléhati něčemu«, t. j. býti něčemu podroben, podřízen (podvergaťsja, podčinjaťsja, podpadať), na př. »vinovatyj podležit sudu, dělo eto podležit inomu vědomstvu, pod[267]ležaščij rekrutstvu (= na kom ležit povinnosť eta)« atd. I v ruštině pokročil významový vývoj tohoto slovesa ještě o něco dále v tom směru, že z významu příslušnosti k něčemu vyvinul se význam slušnosti, náležitosti, který je ve výraze »podležit postupiť tak i tak« (podle Dalja = nadležit, dolžno).

Z toho ze všeho tedy vyplývá, že význam, který má sloveso podléhati ve výrazech »podléhati právu, zákonu, soudu, trestu, poplatku, vlivu, změně« atd., souznačných s výrazy »býti podroben zákonu atd.«, vyvinul se v češtině zajisté z původního významu slovesa »podlehnouti« zcela svou přirozenou cestou a že není, proč bychom tyto výrazy měli pokládati za nečeské. Mohli bychom snad v nich vyciťovati i odstín jakéhosi bezděčného podřizování, poslušnosti, která není projevem ani vůle naší ani vůle cizí, která vyplývá prostě z toho, že vládne nad námi něco, co je silnější než my, odstín, kterého není ve výrazech na pohled souznačných »býti něčemu podroben, podřízen«, anebo zase »povolovati, podávati se, neodolávati něčemu.« Jen toho bychom měli býti pamětlivi, abychom, užívajíce slovesa podléhati v tomto významě, neopouštěli významového okruhu, který si sloveso to přirozeným vývojem vytvořilo, abychom zachovávali jeho konkrétní význam podřízenosti, podléhání tomu, co na nás jaksi naléhá a jest nad námi, a nečinili z něho obsahu prázdné, šablonovité slovo, v jakém se ho užívá podle němčiny na př. ve výrazech »to nepodléhá žádné pochybnosti,« kde není toho poměru a kde Čech řekne prostě a konkretněji »o tom nikdo nepochybuje« a p. Výrazy takové bychom ani dosazením slovesa »podroben býti« neučinili češtějšími.

---

[1] Zdá se však, že se ani tento výraz nezdál všem brusičům bezúhonným; Kott II, 656 uvádí (se zkratkou jména Šemberova): »všecky tyto silnice podrobují se mýtu«, špatně m. »ze všech těchto silnic placeno budiž mýto«.

[2] Rčení »podlehnouti někomu« ještě v platnosti fysického podlehnutí, ale v jiném smysle, než »v zápase býti poražen«, jest doloženo v příkladech jako »žena nepodlehne hovadu« (Hus Erb. I, 193, non succumbet, Levit. 18, 23) a pod.; za to bývá jindy »podložiti se«, na př. »žena, kteráž podloží sě kterému kolivěk hovadu, spolu bude zabita s ním« (tamt. I, 192, succubuerit, Levit. 20, 16).

[3] Rukopisy první recense mají »nevěda co tomu zdieti, pro hanbu musi v tu řeč podjieti« (a německý rýmovaný překlad ze 14. stol »er must den schanden angesigin vnd der rede vndirligin«).

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 9, s. 261-267

Předchozí Josef Zubatý: Spolu

Následující B.: Češi na Slovensku