Kronika z konce tisíciletí
Jiří Haller
[Posudky a zprávy]
-
Vítězslav Nezval, Kronika z konce tisíciletí. Román. Sfinx — B. Janda v Praze 1929. Vyšlo jako 2. svazek knihovny Pyramida, kterou rediguje Emil Vachek. 231 stran. Za 35 Kč.
Prvním svým pokusem o román podal V. Nezval nový doklad staré pravdy, že lyrický básník bývá špatným romanopiscem. Nezval je vyznavač nové poesie, jež spatřuje svůj úkol nikoli v slohově dokonalém vyjadřování krásných myšlenek, nýbrž v libovolném zobrazování dojmového a představového světa, a k tomu jí postačují jednotlivosti, drobné nápady a neobyčejné metafory, sdružované ve volné celky jenom bujnou asociací vněmů a vzpomínek. Této hravé poesii se stává přítěží i interpunkce, protože brzdí překotné rojení a přeskakování představ. Hra se slovy, to je hlavní snažení a jediný cíl mladých básníků; od problémů, od logické souvislosti a promyšleného stavění utíkají. Není tedy divu, že básník dívající se takto na slovesnou práci projeví žalostnou nemohoucnost stilistickou, jakmile se pokusí aplikovati svůj roztěkaný lyrismus na dílo vyžadující jasného a soustředěného postupu myšlenkového a přesného, pevně ovládaného výrazu slovního. Že pokus Nezvalův není výjimkou z této zkušenosti, ukáže i jeho jazykový a stilistický rozbor. Nezval se obecně pokládá za vůdce nejmladší básnické generace, je často i ve formě napodobován, a bude tedy užitečné upozorniti na jazykové a stilistické nedostatky v jeho díle; je jich bohužel více, než bychom očekávali od rozhodného informátora slovesného umění. Zdá se, že svému slovnímu výrazu nevěnoval Nezval ani trošku svého reformátorského úsilí, neboť vězí až po krk ve všech jazykových nezpůsobech a neumělostech svých předchůdců a přidává k nim ještě nové.
Především vytýkám, že se nedovedl vyhnouti ani chybám pravopisným a tvaroslovným, někdy přímo školáckým. Píše koštěné distinkce 15 m. kostěné, ochlaďovač 19 m. ochlazovač, nahražována 99 m. nahrazována, připoměl 165 m. -mněl, vyrozumněl 171 m. -měl, napjetí 227 m. napětí, jedině 28, 80 a j. m. -é, súčtoval se studiemi 92 m. zúčtoval, Sylvestr 61, 114 m. Silvestr, ponurejší 91, 216 m. ponuřejší, den dušiček 55 m. Dušiček, Malá Strana 165 m. strana, messaliance 151 (ale na str. 165 mesaliance), memphiska 84 m. memfiska, agát 54, agátové lístky 53 m. akát, akátové. Nesprávně dohromady je psáno sto 188 m. s to, [154]vzápětí 197, jakoby jí byla zima 134 m. jako by jí bylo zima a pod. Zbytečně se vokalisují předložky a předpony ve spojení ve městě 21, 63 a j., ve svém pokojíku 63 a j., ke Hradčanům 93, otevíral 66, 135 a j., odejeti 31, 113 atd. Naopak místo předvšemi 93 a j. by bylo lépe psáti přede všemi a pod. Málo pečlivosti věnoval autor kvantitě; píše Ovídovy básně 7, legáto 191, négři 131, záříjový 48, 54, 61, 113, sténání 26, zasténala 137 (66 zastenati), stínítko 30, líčidlo 31, 133, zaklínadlo 40, počítadélko 53, umývadlo 74 (72, 205 umyvadlo), umývačky 49, umývárna 37, rozsévačky 135, umísťoval 74, přívrženec 108, líšili se 109, sípění 35, shromážďují 52, přísahati 54, 66 a j., zapřísahati 58 (66 zapřisahala se), neprobádaný 179, dvéře 154 a pod., a naproti tomu zase: pihovatá pleť 2, procitati 23, mihající se 27, ocitati se 169, ideal 87 atd. Nedokonalou znalost českého skloňování a časování projevuje autor, když píše v rukách a nohách 58 m. v rukou a nohou, nožičkami 50 m. -ama, závratě (2. sg.) 90, do náruče 103, 114 m. -i, do nějž 29, 75, 106, od něj 118, z nějž 35 m. do něhož, od něhož atd., v tomtéž sále 62, 45, 199 m. v témž, v těchže mlhách 57 m. v týchž, když by mu ho (peníz) zaplatil 195 m. jej, a pod. jinde; vonící 26, 91, 97, 199 m. vonějící, napnutí 191 m. napětí, vyhražený 30 m. vyhrazený, unešena 189 m. unesena, smísený 47, 65 m. smíšený, bys se 176 m. by ses a pod.
Ani ve volbě výrazů se nedovedl N. osvoboditi od rozmanitých kazů, germanismů a nevhodných slov a frází, zůstávaje v tom věren starší generaci, kterou jinak odsuzuje. Píše: s přehnanou mimikou 55, 56 a j. místo s přepjatou, přemrštěnou; docíliti odložení odjezdu 115 m. dosáhnouti, aby byl odložen. Velmi si oblíbil autor nepěkné slovo listovati (m. probírati se, prohlížeti, přemítati, obraceti listy a pod.), kterého užívá takřka na každé stránce, a to s trojí vazbou: listovati v časopisech 10, 17, 32, 120, 127, 157 a j., listovati noviny 120, 121, listovati novinami 123; podobně prolistovati obrázky 173, 121 atd. Stejně oblíbené u Nezvala je slovo vyvolávati ve smyslu buditi, působiti, vybavovati a pod., na př. vyvolávati představu 16, pocit 17, slovo 17, výstupy 148, vlasy žen (m. připomínati, buditi vzpomínku na ně), kasárenské baráky a zákopy 16 a j. Nevhodně se píše přemíra citlivosti 144 m. nadbytek; vyřizovati si záležitosti 100 m. věci, potřeby; umění neodvislé od zmatků 179 (dvakrát na téže stránce) m. nezávislé [155]na zmatcích; naslouchali kolovrátku 183 a j. m. poslouchali kolovrátek; trvalo to týden, než na něho přišla řada38 m. než na něho došlo; prvotřídní látka 195 m. výtečná, velmi dobrá a pod.; rožní hospůdka 174 m. nárožní; velkoměstský provoz 131 m. ruch; oproti m. proti atd. Zbytečně často klade autor složeniny s předponou bez- místo jiných výrazů lepších, na př.: bezvýsledné pokusy 162 a j. m. marné; bezvýhradná láska 151 m. bez výhrad, naprosto oddaná a pod.; bezohledná zloba 54 m. hrubá, surová, krutá atd.; bezcílný život 109 m. bez cíle atd. Mnohým slovům autor nerozumí a užívá jich v nenáležitém spojení, na př.: jiskry zhášely v listoví 210 m. zhasínaly, hasly; podepisovali (m. podpisovali) rekurs, že jedou (m. pojedou) na vlastní zodpovědnost (m. odpovědnost) 193 m. revers; pleť žen zrcadlila 65 m. leskla se jako zrcadlo; žena na promenádě chřestila voňavkami a hedvábím 80 (nesmyslné zeugma); cesta vyježděná kolejemi saní 29 m. cesta s kolejemi vyježděnými od saní; odejel (m. odjel) domů, aby tam vyčkal několika zbývajících dní do odjezdu na vojnu 31 m. aby tam ztrávil několik dní atd.; nebe, k němuž byl odvrácen zády 89 m. obrácen, nebo od něhož byl odvrácen; (sál se leskl) prosvětluje barvitostí praporečků 89 m. svítě se, prosvítaje; prolistoval několik novin 121 m. prohlédl několikeré noviny; druhdy 18 m. kdysi, někdy; záhy 131 m. brzy; posléze 49 m. konečně; či 18, 20 a j. m. nebo, neboli; žárlivost vůči Jiřímu 132 m. na Jiřího; vůči samotnému poklesku neprojevil lítosti 151 m. nad pokleskem samým atd. Najdou se i rozličné strojenosti, které se mnohdy stávají až manýrou. Tak na př. užívá autor slova vojín, ale nikdy, ač příležitostí by bylo hojnost, slova voják, kterému patrně nedůvěřoval, neprávem je podezíraje z vulgárnosti. K zamilovaným slovům Nezvalovým náleží také slovo míjeti, jehož napořád užívá způsobem nepřirozeným, na př.: automobily, míjející podél domů 120 m. jedoucí, jezdící; míjející dav lidí 130 m. přecházející; po schodech míjeli studenti 91 m. chodili; míjeli velké rybníky 79 m. šli podle rybníků, a pod. 94, 186, 215 (dvakrát) a j. Jiné takové nepřirozeně kladené a u Nezvala velmi časté slovo je podél, na př.: projížděl podél chodců s roztaženými deštníky 33 m. podle; choditi podél ulice nevěstinců 36 m. ulicí; ruka visela podél otomanu 37 m. vedle otomanu nebo s otomanu; procházeje se kolem smetiště podél hrušky 55 m. podle hrušky n. pod hruškou atd. Provincialismus je sloveso bývati 182 ve významu bydliti. Rád také N. vyhledává slova nová, na př.: [156]rafinovaná zabíhačnost 129 m. rozvláčnost a j.; mravenčivý pohyb 131 m. hemživý; káva přilnávala se na jazyk 193; fantomatické ženy 215 m. podobné fantomům; jasnozřivost 218 m. předvídavost; když seděl v prázdninové třídě 7 m. v třídě prázdné o prázdninách (brachylogie). K autorovým osobním zálibám počítám také analytické vyjadřování vněmu; zpravidla totiž místo jednoduchého výrazu slovesného užívá výrazu složeného z adjektiva a slovesa stávati se, činiti a pod., na př.: její oči se stále stávaly šedivějšími 93; představy se stávaly ošklivými 15 (zde by sloveso zošklivovaly se vystihovalo dokonce i přesněji představu), a pod. 16, 17, 53, 74, 79, 104 atd.
Také skladbě Nezvalově nutno vytknouti vážné vady, především chybné vazby slovesné, na př. aby předešel zahanbujícím koncům lásky 144 (pod. 221) m. konce; obdivoval jeho postavu 195 m. obdivoval se postavě; spolužačkám učícím se latinská a řecká slůvka 84 m. latinským a řeckým slůvkům; oči uvyknuvše na čočky kukátek 18 a j. m. čočkám; aby přišel odpoledne doprovázeti ho Schönbergovy písně 134 m. při Schönbergových písních; nač dělati mezi nimi takového rozdílu 97 m. takový rozdíl; nenalhával si ničeho 80 m. nic; za pláče hloučku žen, čekajících na návsi povozy na smrt vyvolených 12 m. na povozy (čekati něco = nadíti se něčeho; čekati na něco = čekati, až to přijde); železniční most, jenž býval viděti 8 m. jejž bylo viděli; byl cítit pach karbolky 28 m. bylo cítit; bylo zužitkováno výkalů, odpadků, mrtvol a zdechlin na výrobu plynů 101 m. výkaly atd. byly zužitkovány. Strojeně působí často instr. doplňkový m. nom., na př.: dny byly Albertovi nesnesitelně dlouhými 73; takovou bývá někdy láska 228; byl bezbranným vůči dojmům 54 m. byl bezbranný proti dojmům a j. Nepřirozeně zní genitiv při komparativě, na př.: pojítko, silnější Blaženčiny minulosti 106; mužům starším 42 let 10 atd. Zmatek je i v usu předložek: obchodník pískem 161 m. s pískem; dívala se na něho s bojácným pohledem 66 m. bojácným pohledem; spadla mu ze srdce tíha 67 m. se srdce. Nesprávně je vyjádřen zápor ve větě: růže, jež i v noci neztrácely svých barev 167 m. ani v noci. Zbytečné spojení komparativní je ve výraze: srdce bylo příliš světácké, než aby mohlo dojíti štěstí 80 m. příliš světácké, aby. Zvláště si oblíbil autor vazbu slovesa zdáti se s inf. a instr., patrně zase pro její velkou strojenost, na př. Hradčany zdály se býti zářivějšími 183; pole, [157]jež se zdála býti velmi písčitými a pochmurnými 23, a pod. 19, 20, 22, 54, 74, 78 atd. Nezvyklým způsobem váže autor také sloveso nechati s inf. a dat., na př.: uhlíky, do nichž nechal (kostelník) foukati hochům 23; opouštějíce orchestr a nechávajíce hráti jeho troskám 31 a j. Nedopatření jsou i ve vidu slovesném, na př.: podařilo se matce přemluviti ji (Blaženku), aby šla (na ples), neboť se plesu zúčastnil statkář 58 m. hodlal se zúčastniti; čas od času odcházela (Blaženka) na návštěvu ke statkáři,… a v těch dnech byl Albert sklíčen obavou 51 m. býval sklíčen a pod. Mate se činný a zvratný tvar slovesný, na př.: nezakolísal v předsevzetí 208 m. nezakolísal se; hroužení se do výstředností 217 m. hroužení atd. Je tedy jazyk Nezvalův ještě nevyzrálý a nevyrovnaný. Autor nedovede rozlišovati výrazy dobré a jadrné od plev, nanesených do spisovného jazyka rozličnými jeho kaziteli; nedovede rozeznávati živý a přirozený usus od prázdných a papírových strojeností, slova spisovná od vulgarismů a novinářských výmyslů. Proto je jeho jazyk velmi často nahodilou a nekritickou směsí všech těchto různorodých prvků, arci na škodu přirozenosti a vyrovnanosti slohové. A k tomu ještě ochuzuje autor zbytečně svůj slovník stereotypním opakováním některých slov, jako by neznal výrazů synonymních, někdy dokonce lepších než výrazy jím volené.
Avšak nejvážnější nedostatky Nezvalova slovního projevu jsou v jeho slohu. Pokusím se ukázati hlavní z nich a také příčiny, které je způsobily. Je to především nesmírná záliba ve jmenných konstrukcích na újmu výrazů slovesných. Na př.: v aleji kráčel kominík předstihovaný listonošem 220 m. kterého předstihoval (či doháněl?) listonoš (přívlastek vyjadřuje zpravidla vlastnost svého jména, zde však jde o děj, který přívlastkem vyjádřiti nelze). V podobné funkci klade Nezval rád také doplňková adjektiva, na př.: nyní tak prázdná (hospoda) za rána v zimních parách naplnila ho ponurou a vlhkou samotou 27; Jiří dovedl vypravovati sebejednodušší příběhy s poutavostí (!), tak že mu naslouchával (!) Albert celé hodiny, smuten, když se rozcházeli 95 m. a býval smuten, atd. Až do únavy se na každé stránce opakují adjektiva slovesná na -ší, -vší. A přičteme-li k tomu ještě abnormální množství přechodníků a verbálních adjektiv na -cí (na př. na str. 34—38, t. j. na 5 stránkách, je 33 přechodníků a 17 verbálních adjektiv; na str. 151—153, t. j. na 3 stránkách, je 22 přechodníků a 7 verbálních adjektiv; a tak je tomu všude), pochopíme, proč Nezvalův sloh při vší bohatosti metafor budí podivný dojem veliké chudoby a jednotvárnosti. [158]Avšak ta jeho nemírná záliba v přechodnících má i svou stránku komickou: autor totiž přechodníkům už nerozumí a nutívá se často do nich i tam, kde nemohou být leč nehorázností nebo holým nesmyslem. Měl by se jim tedy spíše vyhýbat, ale zatím se mu přechodník stal pohodlnou manýrou, klade jej mechanicky bez stilistické potřeby a bez náležité úpravy větné, takže se mu leckdy stává, že napíše něco docela jiného, než zamýšlel. Je to věc velmi poučná, protože z ní jasně vidíme povrchní a lhostejný poměr vůdce nejmladších básníků k mateřskému jazyku, a proto uvedu několik příkladů. Nezval nedovede činit rozdíl mezi přechodníkem přítomným, minulým a budoucím, neboť píše na př.: někteří z nich (lidí) šli zavěšeni, připomenuvše jim (Albertovi a Bertině) stará manželství 174 m. připomínajíce jim tím (lépe by ovšem bylo užít určitého slovesa); měla shrnutou košili až po pás a celičká se chvěla, nebránivši se 66 m. nebráníc se; obrátili lodičku, nechajíce se nésti proudem 85 m. nechávajíce atd. Neví také, že přechodníkem možno zkrátit jenom větu vyjadřující děj průvodní, t. j. v souvětí podřadném větu podřízenou, v souvětí souřadném pak tu větu, kterou by bylo možno v podřízenou větu proměnit (podrobné a jasné poučení o tom najde se v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské (1926), v II. díle na str. 251 n.). Nezval však vzájemného poměru vět nedbá a klidně je obrací, jak se mu zamane, na př.: (žena) sloužila před lety u Albertových rodičů, vypravujíc Albertovi o lourdském zjevení 9 (nezkrácená věta by zněla: když žena sloužívala…, vypravovávala…; tedy zkrátit ji by bylo možno jediné: sloužíc…, vypravovávala). Podobná inverse je také ve větách: octnuvše se za městem, šli na pokraj lesa, kde potkávali babky, sbírající chrastí, odpovídajíce na jejich pozdravy 185; viděl, jak pokleká, modlíc se vroucně 80 (t. jak se modlí poklekši, tedy klečíc). A podobně na str. 23 v 2. odst. shora, na str. 47 v 2. odst. shora atd. Někdy nelze vůbec najít důvod, proč autor užil přechodníku, na př.: před ním šuměl potok, jenž odvážel západ(,) a miluje toto ticho, dělal z dopisů, jež jí psal, v duchu lodičky a nechával je plynouti směrem k soumraku 89; vůně dehtu přestala připomínati bečky, vybavujíc kasárenské a barákové záchody 18 (pojetí adversativní!) atd. Takových mrtvých spojení přechodníkových je v knize Nezvalově spousta. Jsou to vazby čistě formální, konvenční, k myšlence se nehodící a nic nevyjadřující, protože nejsou opřeny logickou souvislostí jednotlivých částí myšlenkového celku, nýbrž vyplynuly z pouhé pohodlnosti. Autor si není vědom ani toho, že přechodník je útvar jmenný a [159]že nemá tedy té dějové přesnosti a plastičnosti jako určitý tvar slovesný, a leckdy užije přechodníku i tam, kde přechodník na vyjádření závislosti nestačí a kde způsobuje myšlenkovou kolisi, na př.: hle, dva přátelé, kteří si rozuměli, setkávajíce se zřídka a téměř si spolu nedopisujíce 228 (ačkoli se setkávali, či protože se setkávali?); podobně na str. 79: nesla (Marta) bandasku a v prostých šatech mu připomínala procházky s Blaženkou, zastavujíc se nad polními květinami, jež trhala do kytice (mluvila o těch procházkách, či připomínala je tím, že se zastavovala jako předtím Blaženka?). A zas by se našlo takových příkladů mnoho. Ale nejhorší ze všeho je, že autor z nepochopitelné nedbalosti nebo snad z chorobné roztržitosti spojil často jednotlivé části souvětí tak ledabyle a nevhodně, že čtenář může jejich vzájemný vztah leda tušit, ale jistoty o něm nemá, na př.: řadil se (Albert) na dvoře kasáren do velkého stroje armády, jenž předváděl (!) rytmus rukou do rytmu kulometů, ohýbaje kolena, tato mechanická ložiska, na nichž se posunovali vojíni při mávnutí ruky velícího důstojníka 38 (kdo ohýbá kolena?); cinkot budíčku probouzel tentýž neklid jako slovo alarm, pojíc svou ostrost, jež znamenala slovo ihned se slovem loučení 17; tužka visící na provázku psala dopisy ze záhrobí podepisujíce se jmény zemřelých králů, básníků a náboženských reformátorů 25; jména králů, jež poletovala v letáčcích nad frontami, zdála se všedními vedle jmen Marie, Anna, Kristýna (!), Frantík nebo Jeníček a jsouce změkčena na Honzíček a Aninka, opájela duše vojínů 14 atd. To je tedy hotový mumraj přechodníkový; tak přivedl autor svůj sloh až k absurdnosti z nemírné záliby ve jmenném vyjadřování, z pohodlnosti a z nechuti přesně analysovat vzájemné větné vztahy. Následek toho je ovšem unavující jednotvárnost, nejasnost a nelogičnost jeho vět.
Ale ta mechanisace výrazu slovního postihla nejen přechodníky, nýbrž větnou konstrukci Nezvalovu vůbec. Kořen toho všeho třeba hledati v osobité vlastnosti Nezvalova vnitřního života, totiž v abnormálně vyvinuté schopnosti asociační. Mohlo by se říci, že Nezval žije ve dvou světech: ve světě skutečném a ve světě představ a vzpomínek, které jsou v něm každou skutečností probouzeny, a při tom onen svět druhý prožívá mnohem intensivněji i extensivněji než svět skutečností. Pro něho je skutečnost jen proto, aby mu připomněla něco minulého (odtud to časté vyvolávati); ale zase ani v tom nezná míry, a tak se pravidelně stává, že věc nějaká v něm asociací vzbudí představu něčeho jiného, to probudí novou reminiscenci, a ta je zase popudem aso[160]ciace další, takže vzniká celý řetěz současných představ.[1] A to není jen někdy, nýbrž pořád a pořád, odstavec za odstavcem; proto také obyčejně bývá odstavec Nezvalův jedinou větou. To by samo o sobě nemusilo být chybou, naopak, vážný a svědomitý umělec by z této nevyčerpatelné bohatosti fantasie mohl vytěžiti nesmírně mnoho pro krásu a barvitost svého slohu. Ale tu jsme zase u té nezvalovské pohodlnosti a neobratnosti: z celého bohatství větných spojení, z nevyčerpatelného rejstříku větových obměn a možností dovedl si Nezval vybrati jen tři nejpohodlnější, totiž přechodníky, relativa a spojku zatím co, která se vyskytuje s houževnatou pravidelností téměř na každé stránce, někdy i několikrát za sebou (na prvních 6 stránkách je 11 zatím co). Všechno ostatní pro něho takřka neexistuje. Jak vypadá takový sloh, ukáže názorně zase maličká statistika: Na str. 9 jsou 4 souvětí ve 4 odstavcích; v nich je 14 vět relativních, 10 větných výrazů s neurčitým tvarem slovesným (přechodníkem), 1 věta vypovídací (že), 1 účelová (aby), 1 srovnávací (jak) a 6 vět řídících. Na str. 8: 4½ souvětí ve 4½ odstavcích; v nich je 12 vět relativních, 6 větných výrazů participiálních, 2 věty se zatím co, 2 časové s když, 3 vypovídací (že, jak) a 7 vět řídících. Dohromady tedy je na 2 stránkách 8½ souvětí s 65 větami (nebo výrazy s větnou platností) a z nich je plných 40% vět relativních. Připočteme-li k tomu věty s přechodníky a participii, které jsou autorovi vlastně jen nouzovou náhradou za relativní věty, dostáváme bezmála 70% vět stejného rázu. Tento poměr vládne v celé knize — vybral jsem k jeho ilustraci úmyslně hned dvě první stránky. Jak taková složená věta Nezvalova ve většině případů vypadá, ukáže tato ukázka ze str. 9: Za několik dnů poté vyběhl (Albert) z domu od příběhu chlapce, jenž se stal námořníkem v povídce, v níž svítil maják na náves, kde stály ženy, lomíce rukama nad hlavou nad omdlelou ženou potulného hudebníka (jež sloužila před lety u Albertových rodičů, vypravujíc Albertovi o lourdském zjevení), které přišla zpráva, že její muž padl na srbském bojišti mezi vojíny, kteří vybojovaly (!) císaři k svátku první vítězství. — A tak to jde bez dechu od první stránky až k poslední — nechci však čtenáře unavovati dalším citováním. Myslím, že ta jediná ukázka je dost výmluvná. Obecné schema Nezvalovy věty by znělo (A = věta řídící, a = relat., a = pře[161]chodník, číslice značí závislost, tedy 2 závislé na 1, 3 na 2 atd.): A a1 a2 a3 atd. To už není umělá próza, to je zřejmé zápolení s výrazem, v němž autor úplně ztrácí vládu nad svými představami a ony jej zmáhají, takže na konec odhazuje veškeré myšlenkové úsilí organisační a ponechává svou látku v onom rudimentárním stavu pouhé mechanické posloupnosti, který vytvořila náhodná asociace. Nechci zde řešiti otázku, je-li možno takovému psaní dávati ještě jméno umění, ani nechci míti v podezření autora, že lépe psát neumí. Najdou se ostatně u něho také věty a odstavce krásné, ale jen tu a tam, na př. hned začátek první kapitoly nebo některá místa na str. 15—19, — ovšem obyčejně tam, kde je děj zastaven lyrickou vložkou. Bohužel je takových míst příliš málo, aby mohly zachrániti celé dílo. Tedy nikoli neumění, nýbrž nedbalost, lhostejnost, pohodlnost a ledabylost patrně vedly autora k tomu, že se nepokusil státi se mistrem svého slovesného projevu a že se spokojil tím školáckým slepováním, nalepováním a příštipkováním vět, které nikde neproniká pod povrch věcí; dotkne se, a hned utíká dál, nestaraje se o podstatu toho, co řekl. Že hádám dobře a že autorovi nekřivdím, to ukazuje zase neobyčejně velké množství vět tak povrchně a bez rozmyslu nahozených, že se jejich smysl ztrácí v anakolutech a rozličných nejasnostech. Na př.: milovala (Bertina) tyto ranní okamžiky…, vdechujíc otevřeným oknem dopolední vzduch parčíku, v němž vyšívali ptáci jarní blankytné hedvábí nebo samet soumračných dní před odchodem do koupelny, kde se kochala hukotem vody 176; (šel) do vykřičeného domu, kam chodíval hrbatý, tuberkulosní holič, jehož se štítil, když ho stříhával, vida v zrcadle jeho kalné oči 71 (kdo koho?); chtělo se mu (Albertovi) polaskati s nohou záložníka, jíž si dával rytmus, hraje na harmoniku 44 (Albert si dával rytmus záložníkovou nohou?); z těchto reminiscencí procital (!) uprostřed polí, jež se zdála býti (!) velmi písčitými a pochmurnými vedle ulic, které měla v moci vyvolávati sem ze vzpomínek hřbitovní kupole a vedle tajemství fezu, který půjčil Albertovi kovář v poledne o pouti 23; pocit a vteřiny nabyly větší důležitosti než děje a čas, takže nekonečně zdála se býti (!) mlhavou (co?) proti přítomnému okamžiku 19; po lékařově odchodu čekal s úzkostí na příchod písaře, jenž odnesl jeho tabulku, sklíčen při pomyšlení, že by se měl vrátiti k celtě 42 (kdo byl sklíčen?); byl to tak subtilní okamžik, že se neodvážil ani pohladiti její ruky, neboť pohlazení by bylo bývalo příliš prudké a v tomto ovzduší jako pod závoji, jež tu zanechala hudba, splynuvší (!) se slabým měsícem a jež způsobovalo, že byl pod hypnosou 48; [162]když platil číšníkovi, a na otázku, kam by šli, přála si jíti domů 174 atd. Často způsobí autor nejasnost svou interpunkční bezradností, na př.: pak přišla ranní prohlídka a lékař, jenž ho včera operoval, naslouchal dnes zvukům celého jeho těla jako houslař, jenž pohnul kolíčkem houslí a vracel se vždy k jeho srdci 42 a pod. jinde. Stilistická neobratnost vytvořila tuto větu v hovoru dvou milenců: máte pravdu, nemilujete mne, avšak nyní kdy mne opustíte, já vím, že vás budu milovat 83; nebo: krajina znázorňující deštivou podzimní krajinu, splynula se stěnou 47 (m. obraz znázorňující krajinu). Také zde dosahuje stilistická ležérnost autorova často až hranic směšnosti, na př.: uchylovali se do besídky, aby se líbali, vdechujíce vadnoucí listí 51 (nepromyšlená metonymie); viděl pluhy rolníků, práskajících bičem a vyplašujících hejna koroptví, jež vypečené do zlatova a vonící (!) před prvým soustem rozkrajovala matka v kuchyni na podnose 91 atd. Při časté nejasnosti je ovšem zvlášť zajímavé, že jinde zase je autor až pedanticky důkladný; to tam, kde potřebuje k větě ještě nálepku, příštipku, neboť bez něho by mu patrně nezněla příjemně a nehověla by jeho nastavovací manýře, na př.: všímal si prachu, zvedajícího se za automobilovým kolem, jež se otáčelo 45 atd. Jak mechanicky klade autor spojku zatím co, ukazuje na př. tato věta, v níž slovy zatím co autor spojuje věci disparátní, nemající přímé časové spojitosti: zažil poslední napětí v plukovní kanceláři, kde zlostný poddůstojník hledal v registratuře jeho dokumenty, zatím co u vedlejšího stolu byly rozděleny sobotní příděly tabáku s žoldem 42. Tu ledabylost slohovou ukazuje i zmatený pořádek slov, na př.: aby tam vyčkal několika zbývajících dní do odjezdu na vojnu 31 m. dní zbývajících; (za záclonami) voněly jodoformové kopretiny v rukou bílých sester, když se skláněly v pláštích nad lůžky vojínů, stižených horečkou malarie, jak andělé 38; omývaje se studenou vodou prodlužoval s ní dotek kůže 193 atd.
A konečně i zbytečně velký počet tiskových chyb ukazuje, že kniha byla dána na veřejnost s péčí nedostatečnou. Namátkou vybírám: jedivným 7 m. jediným, vojíni bojovaly 9, nepatrých 14 m. nepatrných, vzpomínka za zemřelé 17 m. na, pociťuje 26 -íce, moucha zabzučivčí v letu 43, otáčely se Habešané 89, proubouzel 93, s nerůznějími 100, měla 103 m. mělo, pocítivší 117 m. -vši, jejích 123 m. jejich, doprovazel 134 atd.
Všechny tyto vady jsou v románě Nezvalové vyváženy jedinou předností: podivuhodnou vynalézavostí metafor. Právě proto, že žije jen na povrchu věcí, že svět chápe jen potud, pokud se do[163]týká jeho smyslů, a že se nezatěžuje snahou pronikati k podstatě věcí, může se autor úplně oddávati živočišnému vnímání, těkati od drobnosti k drobnosti a nikde neutkvívati. Odtud ta nepřebraná záplava obrazů, přirovnání a metafor velmi sytých a účinných. Jsou tu takové krásné drobnosti, jako na př.: zlatá lázeň spánku nebyla s to vyvolati (!) sny 38; viděl Morseův přístroj, z něhož vytékaly dějiny 56; žil blažený, posmrtný život duše, jež se obává reinkarnace 39; cvrčci vrzali o sluneční paprsky 43; a pod. Ale to by snad stačilo na lyrickou báseň, nestačí však na román. V tom chaosu nejrozmanitějších chyb a neobratností budí tato záliba v krásných slovech spíše dojem, že si autor chtěl s nimi jen pohrát, jak to napsal F. Peroutka v cit. referáte, a že pro samá slova zapomínal často na to, že je to jenom materiál, který se může dokonale uplatnit teprve dokonalou stilisací. Jediné, co autor svým prvním románovým dílem tedy dokázal, je věta, kterou jsem položil na začátek svého rozboru: že jeho metoda poetických hříček je zcela nedostatečná, jakmile se jí užije na rozsáhlejší dílo, které vyžaduje také zření na logickou a psychologickou skladbu. Umělcem prózy se Nezval stane, až ho jeho láska k slovům naučí hospodařit jimi, vládnout jimi a nedávat se jimi vléci, až se naučí slova odvažovat a přesně odhadovat jejich význam a až se odhodlá vnikat hlouběji pod své představy, dobývati z nich jejich hlubší souvislost a tu souvislost také přiléhavou a přirozenou formou vyjadřovat. Proti mým výtkám by snad bylo možno namítnouti, že všechny ty nedokonalosti jsou úmyslné, že jsou jedním z novotářských experimentů Nezvalových; že se chce zbaviti tradičních znaků dobré prózy jako zbytečného balastu, že se pokouší o účinnost právě tou jednotvárností a nehotovostí. Avšak nedovedu si ani představit, že by takového dětinství byl schopen autor, o němž proniká názor, že své experimenty myslí vážně, a že by se na moderní umění slovesné měla povýšit slohová neumělost a primitivnost, připomínající velmi živě (v duchu Nezvalových asociací) neohrabanost kvartánských úloh. Proto se mi spíše zdá, že Nezval svou první prozaickou knihu ledabyle odbyl, snad v přepjaté sebedůvěře, že všechno, co napíše, musí být dokonalé. Ale buď si tomu jak buď, jisto je jedno: kdyby se měla moderní česká próza umělá v rukou nejmladších autorů vyvíjeti tímto způsobem (lze-li tu vůbec o vývoji mluvit), nebyla by věru v rukou dobrých.
[1] Nezval v tom není docela původní, řídí se tu vzorem francouzského básníka M. Prousta. Podrobně rozebral tuto stránku jeho románu F. Peroutka ve velmi duchaplném referátě v Přítomnosti, r. VII, 1930, č. 3—5; tam odkazuji čtenáře, kteří by se chtěli informovat podrobněji také o obsahové stránce románu, kterou v svém referátě pomíjím.
Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 7, s. 153-163
Předchozí Liberec
Následující Košice
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1