Byron

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

André Maurois, Byron. Díl I. a II. Přeložil Jaroslav Zaorálek. Vydal Rudolf Škeřík jako 45. svazek edice Symposion. V Praze 1931. 328 a 315 stran.

Čísti tuto monografii Mauroisovu o Byronovi je opravdu požitek, a to nejen pro podivuhodnou krásu obsahu, nýbrž i pro skvělé a zároveň milé roucho, které dal český překladatel svému překladu. Konstatuji to s velikým potěšením, neboť je smutná pravda, že je u nás málo knih, původních i překladů, o kterých by bylo možno říci takovouto chválu. Zaorálkův překlad se čte tak plynně a lehce jako původní dílo. Jeho čistá a krásně vybroušená čeština jen velmi zřídka ukazuje stopu cizího originálu v nějaké nepřirozenosti jazykové a ještě řidčeji se v ní jeví známky neznalosti. A tak čtenář s citlivým vkusem jazykovým není tu při čtení poutavého románu Byronova života rušen nehoráznostmi v slovním výrazu, s jakými se tak často shledáváme jinde. Maurois je pokládán za mistra životopisného románu a toto jeho velké dílo o Byronovi dokazuje, že právem. Běžná literární historie nám podává sice velmi plastický obraz Byrona básníka i člověka: básníka, který verše tvořil tak lehce, jako jiný dýchá, a člověka, který v svém krátkém životě nenalezl rovnováhu a [208]moudré vyrovnání s lidskou společností. Maurois prostudoval všechny možné pomůcky, které jej mohly vésti k poznání Byrona, a jeho úžasně podrobné znalosti mu dovolují sledovat život básníkův téměř den za dnem. S básnickou intuicí vybírá podrobnosti, které jsou charakteristické pro jeho duševní vývoj i pro jeho tvoření básnické, a často drobnou anekdotou dovede říci více, než by pověděl dlouhý výklad. Žasneme nad tím, jak se nám tu zběžná představa známá z literární historie proměňuje v krev a tělo, jak nám místo těch kolikrát opakovaných a školou otřelých vět vyrůstá Byron týž a přece nový: Byron živý, prožívající znova svůj život na bílých stránkách knihy jako ve velkolepém filmu mistrovského režiséra. Maně při čtení o tomto smyslném nespokojenci, lordu a boháči vzpomínáme na našeho Máchu, nešťastného jinocha vyrostlého v bídě a velikého nasledovatele svého básnického vzoru. Kolik je přes ty základní rozdíly mezi nimi shod, až do té tragiky života, který oba ztratili proto, že pomáhali jiným! Tato kniha Mauroisova by měla být hodně čtena už pro ty osudové paralely. Vypravuje o Angličanovi, ale nepřímo se dotýká i naší historie literární.

Zásluha překladatelova je v tom, že dal českému čtenáři dokonalý překlad, plně nahrazující jazykovou i stylistickou stránku originálu. Pan překladatel mi zajisté odpustí, že odbývám kladné hodnoty jeho práce jen touto obecnou poznámkou a že hlavní pozornost věnuji tomu, co v jeho textu zůstalo neopraveno. Činím tak z přesvědčení, že svým ctnostem zůstane věren a že s povděkem přijme leckterou z mých kritických poznámek. Nechtějí nic jiného než přispěti k dalšímu zdokonalení jeho překladatelské praxe.

V některých věcech se odchyluje překladatel od Pravidel čes. pravopisu, především v kvantitě. Píše jitřen I. 295, jitřil I. 282, rozjitřen I. 41, 265, II. 12, 26, 36, 41, 276 a j., rozjitřila I. 232, rozjitřenost I. 288 a j. místo jítřen, jítřil, rozjítřen, rozjítřila, rozjítřenost (správně ovšem je psáno rozjitřovati II. 10, 38, 141 a j.). Mimochodem podotýkám, že tohoto slova překladatel užívá s obzvláštní zálibou, až tím někdy budí dojem řemeslné mechaničnosti. A přece bylo na vybranou několik synonym, kterými mohl tento stereotypní výraz občas nahrazovat, arci nebyl-li snad k němu veden originálem. Podle Pravidel čes. pravopisu, o jejichž závaznosti pro nás pro všechny by se vůbec nemělo disputovat, by bylo třeba také psát zdvíhá m. zdvihá II. 108, nepsat m. nepsát (infinitiv) I. 277, nechává ho spát m. spat I. 56, 225 a j., lyry m. lýry II. 127, prestiž genia m. prestyž génia I. 206. Jiné odchylky v pravopise se najdou zřídka, na př. břečťan I. 71 [209]m. břečtan, Kancelářský úřad I. 106 m. kancelářský úřad, assignáty I. 271 m. asignáty.

V ohýbání a tvoření slov se jen tu a tam vloudila překladateli chyba, na př. Leonidasova II. 260 m. Leonidova, nesa ti tu revue v ruce I. 132 m. revui, Rogersa bavily úskoky I. 210 a pod. jinde m. Rogerse, první děti byli dva syni I. 213 m. synové, přidružit milence k manželi I. 230 m. k manželu, v svých nenávistích II. 77 m. nenávistech, o námětě II. 185 m. o námětu (lok. na -ě je tu velmi strojený a nápadný), že mne napraví II. 10 m. mě, tutéž úlohu I. 230 m. touž, zapomnět I. 277, II. 81 m. zapomenout, čnící návrší I. 92 m. čnějící, canterburyský arcibiskup I. 95 m. canterburský, newarkský I. 116, 120 a j. m. newarský (jako Nymburk — nymburský, York — yorský). Překvapuje, že překladatel při minulém čase slovesa čísti opomíjí vokalisaci kmene i v tvarech, v kterých odjakživa bývalo a podnes je v jazyce spisovném e, na př. čtl I. 131, II. 90, 256 m. četl, přečetl, dočetl (jenom v tvarech s koncovou samohláskou nebývá e, na př. čtla, přečtla, dočtli). Důslednost, s kterou překladatel tento svůj způsob zachovává, ukazuje, že tu hřešil bona fide z přemrštěné snahy o tvaroslovnou správnost (anebo, je-li Moravan, že podlehl vlivu svého nářečí). Je to zajímavý příklad toho, že jednou naučené vědomosti o jazyce spisovném třeba často osvěžovat, dokud se nestanou takřka přirozenou součástí naší bytosti. Jak daleko je od této zkušenosti dnešní praxe našich středních škol! Na nich dosud kvartán měl vystačit se svými jen povrchně uleželými vědomostmi mluvnickými až do oktávy a vlastně nadosmrti. Je něco takového vůbec v moci lidské paměti, nadto v paměti dětské, prudce rozvinované nejrozmanitějšími dojmy a poznatky?

V překladatelově slovníku velmi vzácné je příd. jméno rozličný. Všechno je tu různé, třebas leckdy při tom nejde o zjišťování rozdílnosti, nýbrž spíše četnosti, mnohosti, na př.: různé pokořování a dráždění II. 237; měl různé spory s ženskými obyvateli II. 78, různé rytiny II. 55, milostné básně na různé dívky I. 116, improvisoval různé příběhy I. 49, lid se také dopustil různých chyb I. 45, vypravovat různé události I. 8 a pod. V žádném z těchto příkladů nemá adj. různý svůj plný smysl (= odlišný, nestejný), nýbrž slabší smysl příd. jména rozličný (= několika n. mnoha druhů, několikerý a pod.). Bylo by zajisté dobře dbát těchto odstínů, neboť i ony jsou částkami, z nichž se skládá bohatost jazyka. Vytýká se češtině, že je lingua rustica, že je chudá na významové odstíny; není to sice na štěstí pravda, ale právě proto bychom se neměli zbytečně zbavovat takovýchto jemných rozdílů významových, když jazyk sám k nim dává snadnou [210]příležitost. Jsou dokonalým prostředkem jasného a přesného vyjadřování.

A tak je v této knize nesprávně v otřelém smyslu užito i některých slov jiných, někdy pod vlivem způsobu německého, na př.: měla se během prázdnin vdávat I. 98 m. o prázdninách (mohu říci během nějaké doby o ději trvajícím déle, anebo o ději, před nímž nutně předcházel delší průběh, na př. »během prázdnin jsem se uzdravil«, t. j. den za dnem uzdravoval, až jsem se uzdravil; ale nemohu se tak vyjádřiti o ději, který je ohraničen krátkou dobou a sám v sobě isolován, na př. »během prázdnin jsem se oženil«, neboť to se vykonalo v svém určitém čase, leda by se snad tím chtělo říci »ženil jsem se tak dlouho, až jsem se oženil«); poměrný neúspěch jeho posledních básní II. 238 m. jistý (není v kontextu naprosto nic, s čím by se mohl ten neúspěch srovnávat, ani v tom skrytém smyslu, jako když říkáme poměrná láce, t. j. v poměru věci a její ceny v penězích); sledované cíle II. 14 m. cíle, za nimiž jde, nebo vyvolené, vytčené cíle (sledovati = stopovati, jíti po stopách); myslil, že je schopen sledovat každou, i zločinnou vášeň I. 195 m. vyhledávat, prožívat vášeň, oddávat se vášni (chybné užití slova sledovat se tu projevuje už i významovou neurčitostí); B. se neubránil lítosti, představil-li si, jak krutě se život zachoval k jeho Mary I. 278 m. když si představil; říkal-li B., že je padlý anděl, měl pravdu II. 225 m. B. říkal, že je padlý anděl, a měl pravdu (v tomto schematickém kladení podmínečné spojky -li se asi projevuje vliv francouzského originálu; franc. si aspoň mívá takovéto funkce čistě formální); dává to najevo v různých věcech, zvláště pokud se týče peněz I. 88 m. co se týče peněz n. jde-li o peníze; pokud se týče mých lásek všechny jsou skončeny I. 39 m. co se týče mých lásek, anebo živěji: mé lásky, ty jsou všechny skončeny.

Nevhodně je užito i těchto výrazů: (tělesná vada) vás zahořkne proti celému světu II. 227 m. tělesná vada způsobí, že zahořknete (zahořknouti = státi se hořkým, faktitiva k tomuto slovesu nemáme); věty měly smutný a milý přízvuk, schopný dojmouti ho I. 299 m. který ho dojímal, nebo: který ho dovedl dojímati; zvolavník I. 191, II. 133, 167 m. vykřičník (je to neujatý novotvar). Chybou tisku asi vypadlo o v slově precisnost I. 215 (m. preciosnost).

Překladatelův zdravý smysl jazykový se projevuje v užívání přechodníků. Klade je s rozumnou měrou jenom tam, kde opravdu napomáhají stručnosti výrazu anebo pevnějšímu skloubení představ, a vládne jimi celkem dobře. Ale všechna úskalí tohoto dnes už hodně umělého útvaru slovesného přece jen neobeplul. Na př.: [211]že bych to mohla udělati, nijak mu tím neuškodivši I. 299 m. neuškodíc (je tu děj budoucí; ale překladatel by se byl obešel i bez přechodníku, kdyby byl řekl na př.: že bych to mohla udělati a neuškodit mu, nebo: že bych to mohla udělati tak, abych mu neuškodila, a pod.); dej Bůh, aby přišel den, kdy bych vrhnuv se s mečem v ruce na nějakou tureckou hlídku, našel okamžitou a bezbolestnou smrt II. 272 m. vrhna se (ale i zde by bylo bývalo mnohem přirozenější, rozdělit ten výraz na samostatné věty); jiná se vynoří odpoutavši se z pěny věků II. 233 m. odpoutajíc se; odvedl Byrona do své pracovny, snaže se přimět ho, aby se rozhovořil o svých studiích a zálibách I. 63 (ty dva děje nejsou současné a nelze tu o nich tedy užít přechodníku přítomného; mimo to je přechodníkem nevhodně zkrácena věta závažnější, a proto je celá ta vazba pochybená); chlapec napsal na kus papíru písmena, poskládav je nazdařbůh v podobu věty I. 58 (tu zase naopak jde o děje současné: napsal, skládaje je při tom, a nelze tedy užít přechodníku minulého). — Místy se najde nepřesnost v časech také u slovesných tvarů určitých, na př.: v této ženě nebylo zloby, ale dovedla by i pekelná muka překládat do řeči dětských žvatlání II. 117 m. byla by dovedla; už v listopadu se ukázalo, že těch pět set liber… nestačilo pro studenta, který chtěl žíti jako velký pán I. 105 m. nestačí (Francouz tu ovšem užije času minulého); C. odpověděl zdvořilým dopisem, jaký bývá psán ještě před otevřením knihy, když jsme se rozhodli nečíst ji I. 120 m. když se rozhodneme nečíst ji (je tu vyjádřen dej platnosti obecné); (X), který se právě vykoupal a teď se na břehu oblékal, viděl, jak se jako plovák na hladině objevuje a zase pod vodou mizí nějaká hlava, zatím co nějaký úctyhodný statný muž zpovzdáli na plavce dohlížel I. 123 m. dohlíží (i ta věta uvozená spojkou zatím co je závislá na slovese viděl); není možná, že by dovedla milovat muže, který se zachoval tak mdle jako já k ní I. 297 m. který by se zachoval (jde o děj v budoucnosti možný).

Funkce připouštěcí spojky byť je stále ještě mnoha lidem u nás nejasná, a také v této knize je několik dokladů, které to znovu dosvědčují. Spojka byť není nic jiného než kondicionální partikule by zesílená příklonným -ť a lze jí tedy užít jenom s příčestím na -l v 3. osobě. Není možné spojovati ji s časem přítomným, na př. byť je nebo byť bývala jakákoli II. 181, ani s 1. osobou, na př. byť jsem se jakkoli prohřešil II. 84, byť jsem cokoli dělal II. 88; tu by bylo bývalo na místě užíti spojky ať, anebo při 1. osobě tvaru bych, ale tento druhý způsob je dnes už hodně nezvyklý.

Zřídka se vyskytují nesprávné vazby pádové. Překladatel zcela právem nahrazuje starší vazby genitivní vazbami akusativními [212]tam, kde by nám genitiv zněl už strojeně. Ale domnívám se, že někdy v tom přebral míru. Na př. u slovesa dobýti i dnes ještě vyžaduje jazyková zvyklost předmětu v genitivě, a proto není správné psáti: Bonapart dobývá Evropu II. 71 m. B. dobývá Evropy, když jsem nedobyl svět I. 277 m. světa, aby dobyla Londýn I. 213 m. Londýna, že ji dobyl I. 209 m. jí, byť jej člověk ztratil nebo dobyl II. 71 m. nebo ho dobyl. Také slovesa dosíci, litovati, poslouchati třeba spojovati ještě s předmětem genitivním; překladatel předbíhá vývoj spisovného jazyka, když píše: dosíci od krále nějaký důchod I. 55 m. nějakého důchodu, která ji litovala II. 195 m. jí litovala, poslouchal mě (= byl mne poslušen) I. 79 m. mne. Jinde zase naopak přes míru užil genitivu místo akusativu, na př. očekával chvály I. 116. m. chválu, vyjma toho našeho jediného, strašného poklesku I. 285 m. vyjma ten náš jediný, strašný poklesek. Z jiných vazeb pádových a předložkových je třeba ještě vytknouti: nikdy se netajil svým obdivem k Napoleonovi I. 287 m. se svým obdivem; účast Anglie na občanské válce II. 31 m. v občanské válce. Genitiv místo přídavného jména přivlastňovacího by zněl přirozeněji v této větě: nebylo to (Kain) ovšem dílo atheistovo…, ale bylo to dílo kacířské II. 188 m. dílo atheisty, srov. dále paralelní spojení »dílo kacířské«, naznačující, že jde o představu rázu obecného. Ve větě: Z těch tří cestujících měl jistě nejmladší z nich největší radost I. 52 je zájmeno z nich položeno zbytečně.

Francouzská předloha asi způsobila, že se dost často objevují jmenné útvary místo slovesných tam, kde českému čtenáři znějí uměle a strojeně. Setkáváme se sice s tímto způsobem často i jinde, přes to však nelze jej s dobrým svědomím doporučit, protože se jím k dokonalosti slovního výrazu nijak nepřispívá a protože povaha českého jazyka směřuje zcela zřejmě a rozhodně k vyjadřování slovesnému. Že nevyhovuje povaze našeho jazyka, je viděti také z toho, že téměř každá taková nepřirozená vazba jmenná působí dojmem myšlenkové neurčitosti a větné rozkolísanosti. Na př.: velmi nadán pro čin, protože měl odvahu a zároveň přesnost a smysl pro skutečnost. Byron byl odsuzován svou nerozhodností k snění II. 341; jak máme takové větě rozumět? »Byl velmi nadán pro čin, ale byl odsuzován k nečinnosti«, či »Ačkoli byl nadán pro čin,… byl odsuzován«? Tato možnost různého pojetí by zřejmě žádala určitého výrazu slovesného. Podobně je tomu i jinde: Od dětství vychováván v duchu puritánském, to jest oposičním, vstoupil do sněmovny lordů jenom proto, aby ostatním lordům řekl několik přísných slov II. 229. — Ale Shelley byl zároveň výčitkou. Stále vřelý a energický, stále věděl, co chtěl II. 193. — Méně jasnozřivý než Byron, možná také méně přísný sám [213]k sobě, pokřtil (Shelley) pokušení, když mu podlehl, jménem ctnost II. 76. — Vyhnán už ze svého ráje vnitřního, byl teď vypovídán (Byron) také z vlasti II. 60. — Obětována svými rodiči potupným sňatkem muži, kterého nemohla milovat, pomstila se (lady O.) za to nejednou I. 242. — Přímý jako všichni z jeho rodu, nedovedl (Byron) své city zatajovat I. 87. — Atd. Kdyby měla být v těchto příkladech zachována vazba jmenná, bylo by třeba aspoň ten člen, který v nich zastává funkci doplňku, vyjádřiti útvarem přechodníkovým (na př. Jsa přímý jako všichni…, nedovedl…), anebo změniti jej v přívlastek jmenný, na př. Byron, vyhnaný už ze svého ráje vnitřního, byl teď vypovídán také z vlasti. Ale ta podoba, v jaké tyto věty shledáváme v Zaorálkově překladu, je nezvyklá a české skladbě cizí.

Někdy snaha o výraz jmenný způsobuje dokonce vážnější poruchu v stavbě věty, na př.: pochyboval o úspěchu Italů, jestliže se jim nepodaří sjednotit se II. 189. Vzájemný vztah je tu mezi představami úspěch a sjednocení, kdežto sloveso pochyboval je tu vlastně člen uvozovací, ale onen vzájemný stav obou hlavních představ je vyjádřen nedostatečně, protože místo náležité věty je příliš brachylogicky užito pouhého podst. jména úspěch; měla tedy ta věta znít: Pochyboval, že Italové budou mít úspěch, jestliže se jim nepodaří sjednotit se. — Zavedla ho, s kordem po boku, na ples II. 169; kdo měl kord po boku?

Zvláštní příklad jmenného pojetí, s jakým se trvám nesetkáváme příliš často, jsou tyto věty: Kouzelnice znající dokonale latinu, často tento text čítávala (t. lady O.) svému milenci I. 243. — Smrtelník, kterého vše snadno zraňovalo, liboval si (Byron) v těchto božských intermezzech t. Je tu jakási záměna pojetí individuálního (mluví se o určitých osobách) a obecného, ne sice nesprávná, ale přece jenom nápadná; čekali bychom při oněch jménech aspoň nějaké ukazovací zájmeno: ta kouzelnice, tento smrtelník.

Větší opatrnosti by bylo třeba také při užívání zájmen vztažných. Těch se v dnešní češtině vůbec zneužívá, jak ukázal Jar. Dvořáček v NŘ. XV, 1931, 107 n., a nadto byl zde překladatel asi také sváděn francouzským vzorem. Struktura francouzské věty je totiž mnohem volnější než struktura věty české (viz o tom Ertlův výklad v NŘ. XI, 1927, 209 n.), a proto i francouzské zájmeno vztažné může mít mnohem volnější pole než relativum české. Jsou relativní spojení, která ve francouzštině znějí docela přirozeně, ale v češtině budí dojem stylistické povrchnosti nebo nepromyšlenosti. To je především tam, kde se vztažným zájmenem spojují věty, mezi nimiž není vztahu ve smyslu podřadnosti (Dvořáček l. c. vykládá takovéto chyby ze záměny pojetí individuální[214]ho a obecného), na př.: R. 1796 měl (Byron) spálu, po níž ho matka odvezla na několik dní na venkov I. 49 (neměl takovou nebo tu spálu, po níž, nýbrž vůbec: měl spálu a matka ho potom nebo po ní odvezla). — Doktor G. si postěžoval lordu Carlislovi, který to jednou zkusil zakročit, seznámil se se zuřivostí Gordonů a hned napsal… I. 60; zde je dokonce porušen smysl, neboť věta relativní vyjadřuje děj zdánlivě předcházející, ve skutečnosti však je to děj, který po onom postěžování teprve následoval, tedy: G. si postěžoval lordu C. a ten jednou zkusil zakročit, ale seznámil se atd. — Paní B. navštívila v lázních paní W., tehdy proslulou věštkyni, která jí řekla, že je matkou kulhavého syna, který se dvakrát ožení I. 61 m. a ta jí řekla. — Zvláště rád plaval a potápěl se pod vodou, v níž jeho neduh přestával být závadou I. 66 m. neboť v ní. — Koupil také vůz, o němž řekl, že je to pro mne, a který jsem odmítla I. 107 m. a řekl o něm, že je to pro mne, ale já jsem jej odmítla. — Hodila… pohrabáč na hlavu svému synovi, který utekl I. 109 m. a on utekl (jak by mohla hodit pohrabáč na hlavu synovi, který utekl?). — Vypůjčoval si od přátel různé věci, jež házel do vody I. 144 m. a házel je do vody. — Napsali je (jména) na kus papíru, který pečlivě schovali pod kámen II. 105 (to vypadá, jako kdyby byli schovali papír pod kámen, potom jej vyndali a napsali na něj; relativní spojení přesně podle smyslu by tedy musilo být pojato opačně: »schovali pečlivě pod kámen papír, na který napsali jména,« a zde ovšem se nejlépe vystačí zase parataxí: napsali je na kus papíru a ten potom schovali. — Stovka vojáků… stačila na postrašení krále, který 6. června 1820 podepsal provolání II. 171 (podepsal je až po tom postrašení, tedy: a on podepsal).

Podobná vrátká spojení relativní se čtou i při vztažných příslovcích, na př.: Paní Byronová byla nucena jet několikrát do Londýna, kde se pokoušela dosíci od krále nějaký důchod I. 55 m. a pokoušet se tam. — Byl přijímán v jejich venkovském domě, kam jezdil na koni po celé léto několikrát za měsíc II. 176 m. a jezdil tam. — Projeli Brescií, Veronou (kde B. byl šťasten vzpomínkami na Julii) a Vicenzou II. 109 m. tam byl šťasten. Atd. Dokladů by se našlo velmi mnoho.

Při tomto zběžném spojování vět nastávají i poruchy jiné. Pisatel má v mysli připraveno schema věty relativní, a když se myšlenka sama relativní formě vzpírá, vnutí ji do ní nějakou více méně násilnou úpravou, na př. nepřirozeným pořádkem slov: Po Abelově smrti Anděl přichází poznamenat potupným znamením Kaina, který trest přijímá, ale vinu popírá II. 187; přirozeněji by zněla celá tato věta: Po Abelově smrti Anděl přichází poznamenat [215]Kaina potupným znamením. Kain trest přijímá, ale vinu popírá. Jak je vidět, překladatel porušil přirozený pořádek slov jenom proto, aby jméno Kaina dostal na konec věty, v sousedství vztažného zájmena. Najdou se také příklady podobné těm, které Dvořáček jmenuje záměnami pojetí subjektivního a objektivního, na př.: Karabiníci si stěžovali na livrej Byronova služebnictva, které nosilo vojenské výložky II. 171; věta relativní je výkladem autorovým, nikoli obsahem stížnosti, a proto měla mít podobu souřadné věty obsahové (postup myšlenky je tu vlastně obrácen: Byronovo služebnictvo nosilo vojenské výložky a karabiníci si na to stěžovali). — Jeho největší nadějí byla teď italská revoluce, jíž by se činně účastnil II. 189; snad není v této větě přímo záměna pojetí, ale je tu zcela nejasné, na čí vrub máme větu relativní přičítat: na autorův či na hrdinův? — Mínění žen stoupá nebo klesá podle toho, co ve společnosti slyší o svém manželu, který je tedy vydán na pospas i nejhloupější poznámce I. 227; mezi druhou a třetí větou není vztah závislosti, a proto tu vztažné zájmeno který zkresluje celé pojetí myšlenky. Dokonalé zmatení toho dvojího pojetí je v této větě: (Hrabě) zdvořile ho (Byrona) pozval, aby navštívil jeho ženu, kterou by se Jeho Lordstvu možná podařilo rozptýlit v nemoci, která bohužel se zdála vážnou II. 151. V této větě přechází objektivní vypravování v řeč polopřímou (viz NŘ. XIII, 1929, 97n.). Ve francouzštině je možné vyjádřiti takový přechod relativním zájmenem a kondicionálem, neboť francouzský kondicionál má takovou transposiční moc. Ale v češtině to bez násilí udělat nelze, a proto celá ta konstrukce je pochybená. Smysl oné věty je: Hrabě pozval Byrona, aby navštívil jeho ženu; (následuje řeč polopřímá:) možná, že by se Jeho Lordstvu podařilo atd. — A konečně jsou i neodůvodněné záměny podřadného pojetí pregnantního za přibližné a neurčité pojetí vztažné, na př.: Ach, proč nemám pero Ariostovo, jímž bych v epické básni zvěčnil bouři I. 109 m. abych jím. — Nikdo nemůže beztrestně útočit na bohy, v něž v skrytu svého nitra věří II. 85 m. když v ně věří nebo věří-li v ně. — Protože jsem už jednou napsal Shelleyův život, nemohl jsem znovu vypravovat různé události, které však přece jsou k pochopení života Byronova nezbytné I. 8 m. třebas jsou n. ačkoliv jsou. — Důkazem toho je, že tehdy jsem potřeboval hrát, pít nebo dělat cokoli jiného, bez čeho jsem býval nešťasten II. 180; zároveň je tu jakási násilná brachylogie, neboť smysl je asi: a neměl-li jsem to, býval jsem nešťasten.

Přílišný sklon k užívání vztažných zájmen vedl překladatele i k primitivnímu schematu nastavovaných vět (»tasemnic« podle Dvořáčkova výstižného přirovnání). Takové věty nevadí dokona[216]losti stylu ve francouzštině, neboť její skladba, jak bylo řečeno, je mnohem volnější a na zcela jiných principech stavěna než skladba česká. Ale my při nich máme dojem jednotvárnosti a stylistické neumělosti. V Zaorálkově práci není na štěstí těch tasemnic mnoho, ale najdou se přece. Uvádím jednu z nich jako příklad: Jen aby bděla nad zájmy syna, který tu její oběť nechápal, který nenáviděl Southwell, do něhož se nastěhovala jenom k vůli němu, a který svůj odpor k tomu místu hlasitě projevoval I. 88; všechna ta zájmena vztažná jsou tu úplně zbytečná a bez nich by se byla dala ona věta vyjádřit daleko lépe, krásněji a správněji (na př.: Jen aby bděla nad zájmy svého syna, třebas tu její oběť nechápal a nenáviděl Southwell. Nastěhovala se tam jenom k vůli němu, ale on hlasitě projevoval svůj odpor k tomu místu; anebo jinak, podle smyslu celé té věty, ale nemám jistoty, jak ty věty vlastně k sobě patří).

Pokládal jsem za užitečné zmínit se šíře o této věci, protože se dnes pozoruje všude, v novinách, v překladech, v mluvě odborné i v beletrii, hotová záplava těchto relativ nemajících větného oprávnění. Je to novota, které se opravdu brání celá struktura našeho jazyka a kterou se hluboce porušuje právě ona přesná a sympatická reálnost češtiny. Hoví se jí jenom duševnímu pohodlí píšícího, ale to přece nemůže být bráno za vážný zřetel stylistický.

Nedostatky, které jsem vytkl, lze vesměs omluviti okolnostmi. Je jich ostatně tak málo, že celkový dojem díla ani neruší. Ještě bych k nim připojil poznámku o pořádku slov, aspoň o místě zvratného zájmena se a jiných příklonek. Přirozený pořádek slov vyžaduje, aby příklonka stála co možná za prvním členem větným. Tak mluvíme, tak je třeba také psát. Výjimkou jest jenom ten případ, když první člen větný je příliš obsáhlý nebo když je na něm důraz. Proto není správně psáno: že matka se poděsila I. 50 m. že se matka poděsila, protože námět se vracel ke skutečnosti I. 275 m. protože se námět vracel, byla by chtěla zachránit ho II. 47 m. byla by ho chtěla zachránit, atd.

To je asi všechno podstatné, co lze Zaorálkovu překladu vytknout. Opakuji znova, že přes to lze jeho práci jenom chválit. Neupozornil jsem na kladné stránky jeho jazyka, a těch by bylo mnohem, mnohem více. Mnoho úskalí se mu naskytlo na cestě, a velkou většinu z nich překonal bezpečně. Sotva se mýlím, vykládám-li si tento jeho úspěch tím, že nezapomíná při své překladatelské práci na to, k čemu Naše řeč své čtenáře vždycky nabádala: na snahu, přemýšlet o tom, co píšeme a jak to píšeme. Zdá se to snad primitivní, a přece je v tom obsaženo celé tajemství správného jazyka a stylu.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 9, s. 207-216

Předchozí Václav Tille, Red. (= Redakce): »O lebavým Macku«

Následující Úrazová zábrana