Časopis Naše řeč
en cz

Adverbium substantivem

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V polském sborníku Prace filologiczne (XV, 2, str. 480 n.) v článku »Adverbium substantivem« vykládá Oldřich Hujer o jedné jazykové zvláštnosti u Štítného a zařaďuje ji do skupiny podobných zjevů, vyskytujících se v jiných jazycích indoevropských. Už dávno je známo několik případů, že se v jaz. indoevropských užívá časových příslovcí ve funkci nominativu, tedy jako jmen podstatných. V poslední době byly takové případy zjištěny v jaz. staroindickém a shledalo se, že se hojně vyskytují i v jazycích ugrofinských. Hujer k tomu dodává, že se v takové funkci substantivní vyskytuje v mladší části avesty také jedno příslovce způsobové, jehož význam je úplně roven našemu blaze. V neslovesných větách (na př. »blaze tu tobě, muži, jenž jsi přišel od bytí pomíjejícího k bytí nepomíjejícímu«) se často toto příslovce blíží interjekci; spojuje se také se slovesy býti, státi se, na př. »blaze se staň tomu muži«, a pod. Přesnou obdobu této zvláštnosti shledal Hujer právě v jazyce štítenském. Také českého příslovce blaze se od nejstarších dob až podnes hojně užívá v neslovesných větách, na př. už v starobylé písni k sv. Václavu: »nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde«, nč. »blaze tomu, kdo nic nemá«, atd. A také toto české blaze brzy nabývá až povahy zvolací a bývá i při slovese býti, na př. blazě tobě bude ŽPod. 172, 2, nč. »v Praze je blaze, kdo má peníze,« a pod. V Štítného Řečech nedělních a svátečních, které nedávno vydal J. Stra[202]ka, našel nyní Hujer několik spojení, v kterých je užito příslovce blaze s přívlastkem, tedy ve funkci substantivní, úplně shodně, jako je tomu při obdobném příslovci avestském. Vyskytuje se pak toto příslovce nejen v nominativu, nýbrž i v akusativu a genitivu, na př.: ale jen v onom světu jest plné, pravé a trpné blaze 204; a v čemž kto mohl vesel býti, v tom mní své blaze 230; ež v-ni-v-čem na světě nemóž býti plného blaze a pevného 294. Také bez přívlastku se vyskytuje příslovce blaze v platnosti substantivní, na př.: onen pak hledá, aby v onom věčném světu nalezl blaze 204. Je potom ovšem možné, že i v některých z těch případů, kde chápeme slovo blaze jako příslovce, bylo ho užito jako substantiva, na př.: každý běží, každý k tomu táhne, aby jemu blaze bylo 203, a pod. Zvláštní je, že toto užívání příslovce blazě je v staré češtině dosud známo jen ze Štítného, a to jen z jednoho jeho spisu, z Řečí nedělních a svátečních. A i v tomto spise se ony případy vyskytují jen na dvou místech, na 105b až 106a a 121a straně rukopisu. Podobný přechod od příslovce k substantivu se pozoruje také na něm. podst. jméně das Wohl, jehož počátek je v příslovci wohl s významem týmž, jako má české blazě i ono příslovce avestské. Avšak v němčině se onen přechod dovršil tak, že substantivum das Wohl přijalo všechny formální znaky substantiva a proniklo obecně. Hujer zatím nevyvozuje zvláštních závěrů z této pozoruhodné shody ve vývoji příslovce s významem blaze ve třech různých jazycích a v různé době, ale těžko lze si představiti, že by tu byla působila jen pouhá náhoda.

V témž svazku na str. 163n. uvažuje Fr. Trávníček o tom, jakým způsobem se v slovanských slovech hnětu, hnida, hnis a j. změnilo původní gn- v gň-. Dosud se vykládalo, že změkčení tu bylo způsobeno vlivy afektivními, t. j. že jeho účelem bylo vystihnouti citový ráz těchto slov. U nás se takovýmito výklady obíral zvláště F. Liewehr, Fr. Oberpfalcer a V. Machek (o příslušném jeho díle viz zprávu v NŘ. 14, 1930, 219). Trávníček soudí, že učení o významu citových prvků pro vývoj jazyka není nikterak nové a že je jen částí nauky o psychologické stránce řeči vůbec. Ale radí v něm k opatrnosti, neboť o hláskové symbolice slovanské víme velmi málo spolehlivého. Mnohé výklady o afektivním rázu hláskových změn, na př. v čes. šahat, šmatlat, šmajdat a pod., sotva asi budou uznány obecně. Lze pochopiti na př., že se v slovenštině podle ťažký začalo říkat také ľahký (m. lehký) a pod., neboť významová oposita se ve vědomí sdružují a mohou na [203]sebe působit také po stránce hláskové. Bylo by možné uznati tedy i výklad, že se také slova významu expresivního, citového, takto hláskově sbližují a vyrovnávají, a to tak, že nějaká hláska nebo skupina hlásek, která je v jistých slovech původní, etymologická, anebo která vznikla hláskoslovně z etymologická podoby, pronikne i do jiných slov expresivních místo původní hlásky nebo skupiny jiné, že se stane charakteristickou známkou expresivních slov. Ale nelze říci, že by ony hlásky v těch slovech, která jsou vzorem slovům jiným, byly vznikly proto, aby se jimi vyjádřil jistý expresivní význam. Hlásková symbolika se nesmí státi pohodlným prostředkem k výkladu slov na pohled nejasných a nesmí se pro ni zapomínat na stránku fysiologickou. Trávníček soudí, že s jistým dnešním nedoceňováním studia vývoje řeči a s poněkud jednostranným zřetelem k jedné fázi vývojové, hlavně k dnešním jazykovým formám, souvisí i to, že se často při takovýchto výkladech pomíjí stránka fysiologická a že se příčiny hláskových změn hledají raději ve sféře psychické. Je zajisté důležité znáti důkladně poslední stadia jazykového vývoje, ale sotva bychom je dovedli správně vykládati bez znalosti období minulých. Na případech změny gn- v gň- pak Trávníček ukazuje, že se ani tu s výkladem o afektivním měkčení nevystačí. Především nevidět vzoru, podle kterého by tu bylo gň- vzniklo. Dále mnohá ze slov, v nichž se tato změna udála, nejsou nebo aspoň v době, kdy se v nich gn- měkčilo, nebyla afektivní. U slov hnus, hnis dokonce právě varianta expresivní (hnus) zachovala skupinu gn- ne-změkčenou, a jen forma druhá (hnis) -, atd. I jiné důvody, které se pro tento výklad uvádějí, Trávníček odmítá a soudí, že se skupina gn- změnila v - způsobem čistě fysiologickým. Artikulace hlásky n se přiblížila k místu, na němž se artikuluje hláska g, t. j. k zadnímu patru, a tak vznikla měkká hláska ň. Je to změna paralelní se změnou nk v ňk, již hojně nalézáme v češtině, a to v slovech domácích i cizích, na př. posuňku (z posunku), šraňk (z něm.) atd. Tam, kde tato změna nenastala, jak bychom čekali, lze předpokládati rušící vliv analogie; na př. u slovesa táhnouti (pův. tęgnąti) jistě působila hojná slovesa jiná s příp. -nati, na př. minąti a pod., nebo na př. u slovesa hnáti (pův. gnati) bránily změně gn v présentní tvary ženu atd.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 6-7, s. 201-203

Předchozí Jaroslav Dvořáček: Mluvnica a cvičebnica reči slovenskej pre III. a IV. triedu slovenských stredných škôl, upravená podľa Pravidiel slovenského pravopisu

Následující Odpověď výboru Pražského linguistického kroužku na Hallerovy posudky sborníku Kroužku o »Spisovné češtině a jazykové kultuře«

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1