Časopis Naše řeč
en cz

Účel, následek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovo příčina mívalo a zvláště v lidové mluvě mívá někdy posud významy velmi rozmanité. Jsou místa, kde se »příčinami« na př. nějaké události míní asi to, čemu nyní říkáváme »okolnosti«; příčinami skutku mohou býti osoby, od nichž pošel, doba, místo, účel, prostředky, jichž bylo užito, asi to, co starý latinský hexametr shrnuje slovy »quis, quid, ubi, quo auxilio, cur, quomodo, quando« (kdo, co, kde, s jakou pomocí, proč, jak, kdy). Tento hexametr měli asi Bratří na mysli, když na sněmu z r. 1512 od soudců žádali, aby »příčin okolostojících pilně šetřili: kdo, co, kdy, proč, kterou pomocí atd.«, Výb. 2, 1399; a docela podobně píše Koldín N, 37 »přísežní všech circumstancií, to jest příčin, při tom skutku zběhlém pilně a bedlivě pováží«. Příčinou vlastně může býti vše, co přičiňuje, pomáhá k tomu, aby se něco stalo; je to pojem, který dnes — tvarem vlastně osobním — naznačujeme slovem »faktor«; »příčina« v tomto širokém smyslu se kryje s tím, co jmenovali indičtí gramatikové slovem kârakam (asi věc působící děj, bez níž by děj, o nějž jde, nebyl možný), počítajíce k tomu i osobu nebo věc, od níž děj vychází, i jeho předmět, místo, dobu i předmět, k němuž něco směřuje nebo od něhož se vzdaluje, nástroj, účel atd. Proto bývá někdy i nesnadno hned říci, co kde slovo »příčina« znamená; někde to je příležitost (příčina zloděje činí, Hrubý z Jelení v překl. Petrarkova spisu 2, hl. 80), příčiny obtěžující (Chelčický v Postile 259a) jsou přitěžující okolnosti, příčina může býti pomoc, prostředek vedoucí k něčemu (Štítný v rkp. budyšínském 160), příčinú nerovnú může znamenati »nestejným způsobem« (Nejedlý, Děj. husit. zpěvu 2, 702), slova »položíc rovné jiné příčiny« u Husa (Erb. 1, 439) znamenají »předpokládajíc stejnost v jiných věcech, caeteris paribus« atd.

Ale již v staré době se objevuje vedle tohoto významu širokého význam užší, v němž slova příčina užíváme obyčejně dnes; tak na př. zápis o bratrském sněmu z r. 1512 slova, jež jsme [8]z něho uvedli nahoře, doplňuje výkladem »a neb čas, místo, osoba, příčina«, kde poslední slovo sotva co jiného znamená, než by znamenalo dnes. I v tomto významu nastala však časem změna, neprovedená posud s plnou důsledností. V jazyce starším »příčinou « bylo nejen to, co přirozeným postupem způsobí něco jiného (jako na př. nemoc může býti příčinou smrti), nýbrž i cíl, jehož něčím má býti dosaženo, účel, za kterým se něco děje. Slovo účel, které nám dnes je nezbytnou částí našeho slovníka, které vniká i do jazyka lidového (slýcháme věty jako »to nemá žádný účel«), je patrně slovo nové, utvořené teprv v době probuzenské, snad aby vytlačilo něm. cíl a slovo sice české, ale mnohovýznamné konec, jichž obou se v starších dobách užívalo, kde nebylo možno s plnou zřetelností v tomto významu užíti slova příčina.

Ani dobře nevíme, kdy slovo účel vzniklo a kdo je utvořil. Smíme-li věřiti posavadním sbírkám k akademickému slovníku, užil ho první Jungmann v překladě Miltonova Ztraceného ráje (1, 5í, v Nár. bibl. 24, 40), kde Belial o smělém Molochovi praví, že »za oučel prací snažných (as the scope of all his aim) vyhlazení (božské moci) po bídné staví pomstě«. Další doklady jsou zase u Jungmanna, v Prvotinách 13 (k tomu oučelu), v Slovesnosti IV a 296 (k tomuto místu, kde čteme »k výtečnějšímu oučelu«, uznal za dobré na str. 304 přidati výklad »oučel = cíl«), pak u Palackého (Krok 1, 2, 138 »oučele svého dojíti«, 1, 4, 22), u Čelakovského (Čechoslav 1824, 73 a Panna jezerní 7) a zase u Palackého (v Musejníku, v Okuse čes. terminologie filos., 1, 1, 98 a 1, 1, 105). Na místě posledním podává Palacký výklad, který snad naznačuje, jak slovo to bylo utvořeno: »Oučel jest to, več se čelí, čili kam se cílí; konečný oučel, der Endzweck«. Zmínky zasluhuje, že Jungmann v Slovníku cituje Palackého, ale ne sám sebe, a že skloňuje podle vzoru »hrad«, Palacký však podle vzoru »meč« (Pravidla doporučují účelu atd.). Máme-li slovům Palackého rozuměti skutečně jako výkladu, jak tvar oučel, účel vznikl, nemůže býti pochyby o tom, že tento tvar není správný, protože předložka v má správné znění u (ú) jen před hláskami p, h, m, v, a předložku u zase podle významu zde je těžko pochopiti (ani předl. v v slově účel ostatně není na místě). A domnívati se, že by v tom bylo praslov. ą- (jako v údol, údolí, úvoz a p., Gebauer, Hist. ml. 1, 48), teprv je nesnadno. Jungmann opakuje etymologický výklad Palackého, Miklosich a Berneker bez poznámky pojí účel se slovem čelo a čeliti. Je to asi opravdu slovo nové, ne právě šťastně utvořené; ale bylo by asi marné, dnes je chtíti nahrazovat něčím jiným.

[9]Slovo příčina mohlo znamenati »účel« jen v některých příslovečných výrazech. Tak zejména za příčinou znamenávalo tolik, co »k účelu, za účelem«. Tento význam je ve výraze za příčinou docela přirozený. Jeho základem je původní hmotná představa pohybu za něčím, z níž teprv metaforou (právě jako ve rčeních jako snažiti se po něčem), srovnáním představy hmotného stopování a následování povstávala představa úsilí za nějakým cílem. Pohnutku nějakého konání ležící v žádaném cíli vyjadřuje výraz s předl. za (za důležitými potřebami zemskými posly k J. M. C. vypravili; jdu za svou prací — po své práci; Honza je [loupežníky] tak chvíli poslouchal, dyš se mu chtělo za svou příčinou [= na stranu] Kubín, Rozpr. Č. ak. III. tř. 51, 290), proto »za příčinou« znamenalo především tolik, co »za účelem« (za příčinou náboženství [= výkon pobožnosti] do Jeruzaléma přijela, u Jungmanna z Flaviovy Hist. žid.), a jen proto, že slovo příčina nabylo významu, v jakém ho nejčastěji užíváme, počalo se tak říkali i o příčinách v nejužším smyslu toho slova, o věcech působících nějaké následky ležící mimo úmysl jejich původce (na tom Rudém moři poněkud ještě Turek panuje, a to za příčinou pevností dobře opatřených Har.). Přijali-li jsme slovo účel za plnoprávného člena českého slovníku, nesmíme mu brániti, aby se neobjevovalo v potřebných příslovečných výrazech, a je-li správný výraz za příčinou, nemůže býti nesprávné za účelem, kde tohoto výrazu užíváme ve shodě s významem, jakého u nás nabylo slovo účel. Mašínův Slovník č. vazeb a rčení proto správně uvádí bez výstrahy Gebaurovu větu »za tím účelem Štítný opouštěl časem své sídlo venkovské«. Brusy takovýchto výrazů nezapovídají, ale je v nich k nim zřejmá jakási nechuť. Asi proto, že jich nenalézáme v jazyce starém; to však je nemožné prostě proto, že účel vůbec není slovo staré. Shodujeme se s nimi ovšem v tom, že i my pokládáme slovo účel za zbytečné, kde slouží pouhé mnohomluvnosti, kde není skutečného úmyslu výslovně naznačovati účel, kde bez prázdnoty výrazu bez toho slova stačíme. Není potřebí říkati na př., že se pořádá slavnost za účelem nebo k účelu oslavy památky nějaké události, když bez újmy plného vyjádření toho, co vyjádřiti chceme, stačí, řekneme-li prostě »na oslavu«. Když pro nic jiného, již proto, že tak ujdeme nepříjemnému nahromadění genitivů.

A tak nemáme za stejných okolností za nesprávné ani jiné podobné výrazy. Tak na př. říkáme-li, že se něco děje bez účelu (v starém jazyce zase nalézáme s týmž významem bez příčiny, což ovšem může znamenati i nedostatek příčiny předcházející, ne účelu). Jungmann již r. 1814 napsal v Prvotinách k tomu oučelu [10]a podobně psáváme i říkáváme dnes i my; je-li správné, říkati a psáti po staru k tomu konci, k tomu cíli, nemůže býti nesprávné ani k tomu účelu.

Jiné v našem písemnictví nové slovo je následek. Také to je slovo v denním hovoru slýchané, snad častěji než účel, a ani si netroufáme tvrditi, že by bylo — jako asi účel — vzniklo uměle a do živé mluvy přišlo z písemnictví a z vrstev nelidových; je docela možné, že je to jedno ze slov, která se počátkem minulého století z obecné mluvy dostala do písemnictví, ale žila snad již dosti dlouho před tím. Co následek znamená, vykládati nemusíme; u Dobrovského se toto slovo objevuje i s významem »nástupce, successor«, také se ho tenkráte někdy užívalo s významem logického důsledku. V staletích dřívějších se říkávalo místo něho ve významu dnešním obyčejně účinek; toto slovo však znamenávalo i »skutek, čin« (po účinku zlá rada) a »působení« (Wirkung; v tomto významu ho užíváme obyčejně dnes), a tato mnohovýznamnost (a snad i vzor něm. Folge) asi působila, že se ve významu dnešním ustálilo slovo následek. Tvar i původ jeho je zřejmý; podobná slova v nové době uměle utvořená jsou výsledek a důsledek, která již ani nemají přímé opory v slovese jim odpovídajícím, jakou má slovo následek v slovese následovati.[1] Staré slovo je posledek. To se však liší od slova následek, vzniklého ze slovesa následovati, a od jeho napodobenin výsledek a důsledek tím, že jeho základ není v slovese, nýbrž v starém slov. příslovci poslěď, poslědi, v češtině zaniklém (v csl. znamená »potom«, tak také srb. poslijed, poslije, pod. pol. poślad, pośledź; v srb. a pol. klesá také v předložku), k němuž patří také č. poslední, posléze (= později, 3, 230); posledek, žijící podnes zejména ve výrazech k(u) posledku, do posledka, znamenávalo také zadní část něčeho, i potomka něčího.

Co se samého slova následek týká, nemůže býti o jeho správnosti (nemluvíc o jeho potřebnosti) pochybnosti. Šlo by zase jen o příslovečné výrazy z něho utvořené. Kott 2, 73 na radu Vycpálkovu kárá výraz v následku (v následku toho jinak jednám); snad by se někdo mohl dovolávati starších výrazů u příčině, v té příčině, v které příčině (býti u příčině čeho = býti příčinou, ve dvojí příčině Kom. = ze dvojí příčiny a p.), ale jednak tyto výrazy již [11]dávno zanikly, jednak z novodobého výrazu, ostatně málo slýchaného, v následku (něčeho) tak čpí něm. vzor infolge, že se ho můžeme vzdáti s nejlepším svědomím.[2] Často slýcháme i čítáme, že se něco stalo následkem něčeho jiného. Instrumentál sám o sobě chybný není (říkáme, že se něco stalo působením, přičiněním, vlivem atd. něčím nebo něčeho, v staré době se říkávalo také, že se něco stalo příčinou něčí nebo něčeho), slovo následek rovněž ne a ujalo se již úplně, proto by bylo zbytečné i nelogické báti se každého následkem proto, že se tak neříkalo v staré době, v níž ani slova následek nebylo. Brusy zapovídají říkati, že se něco stalo následkem něčeho, vůbec; nám se zdá, že tento všeobecný zákaz není oprávněn tak, aby se nesmělo vyhověti, káže-li skutečná potřeba, určitě vyjádřiti, následkem čeho se něco stalo. Není pochyby, že má čeština hojnost prostředků jiných, jak vyjádřiti předchozí příčinu (pro nepříznivé počasí, pro špatné obchody, podle usnesení atd.); ale skutečná potřeba výrazu co možná určitého bývá na př., je-li řeč o následcích nějaké chemické změny, nějakého fysického zjevu a p., a bylo by nesprávné brániti bez skutečné příčiny vědeckému spisovateli, aby se nemohl vyjádřiti s přesností, jakou uznává za nutnou.

Ostatně výrazy, o kterých jsme zde mluvili, nemají obdobu jen v němčině (zu dem Zwecke, infolge), nýbrž i v jazycích jiných (franc. dans le but de…, par suite de…, vl. allo scopo di…, in seguito di…), což samo svědčí, že jich bývá časem skutečná potřeba.


[1] Slovo důsledek vzniklo z potřeby logického názvosloví na označení soudu, jehož platnost vyplývá přímo ze soudu jiného (na př. otec se uzdravil, jeho nemoc tedy nebyla nevyléčitelná). Naši spisovatelé, kteří tak často nemilují slov ustálených v nějakém významu, pospíšili si, aby starší slovo následek vytlačili novějším slovem důsledek, (toto se objevilo podle Kottova slovníku po prvé v Jandečkově Logice r. 1871).

[2] Jinak je tomu u rčení v důsledku (kde je oprávněno významem podst. jména), na př. řekneme-li o někom, že v důsledku své zásady musil učiniti to neb ono.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 1, s. 7-11

Předchozí Josef Zubatý: Jeden z nejlepších lidí

Následující Rt.: My a Němci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1