Z našich časopisů
J. H.
[Posudky a zprávy]
-
V 6. čísle Lumíra, r. 59, 1933, str. 314 n., napravuje Pavel Eisner v článku »Experiment s jazykem« dlouho již zakořeněné mínění, že čeština je přeložená němčina. Nemůže se zhostiti dojmu, že toto mínění, vyslovené již před mnoha desítiletími jistým ruským slavjanofilem, zanechalo hluboké stopy i v našem názoru na český jazyk, že »zmnožilo některé nejistoty a nedůvěry a posílilo ve věcech jazykových nejen bdělou ostražitost, ale i podezíravost, zabíhající mnohdy až do utkvělé představy«. Zdá se mu také, že »to zlé slovo, zapuštěné do českého podvědomí, přispělo a dosud přispívá k nervose, z níž vzešly výstřelky brusičské a puristické«. P. Eisner, velmi zkušený překladatel z obou jazyků, českého i německého, který se osvědčil ve všech oborech prózy i poesie a »za plných dvacet let v několika hospodářských ústředích položil rekordní centy překladů z němčiny právnické, hospodářské, technické a vůbec odborné z oborů nejroztodivnějších,« zkoumá pravdivost tohoto mínění na praxi překladatelské a dochází k poznání zcela opačnému. Ani o jazyce klasiků Palackého, Havlíčka a Nerudy, jejichž frazeologie i pořádek slov silně se přiklání k způsobu německému, neplatí onen výrok ruského slavjanofila na plno, nýbrž toliko »v pomyslitelně nejslabším roztoku svého smyslu«. Od těch dob se však v obou těch stránkách jazyka změnilo všechno, takže dnes onen výrok neplatí vůbec. Dnešní čeština je dokonce tak životná, že porušuje v českých zemích němčinu samu. V Praze i jinde »vtírají se i do mluvy německých vzdělanců, a to i češtiny zhola neznalých, kazy frazeologické, semantické, nesprávné vazby předložkové, jejichž společnou denominací je slovo bohemismus«. Některým takovým výrazům, jako na př. das steht nicht dafür, Němec z říše vůbec neporozumí. Německý žák, stylisticky nadaný daleko nad průměr, napíše větu: »Bis die Ferien kommen, fahre ich mit meinen Eltern in die Alpen,« a učitel to bis s funkcí v němčině nemožnou nechá klidně stát (čes. až má dvojí význam časový, quando a usque, ale něm. bis má jen význam druhý; první třeba překládati spojkou wenn).
Pavel Eisner se domnívá, že mnohé zvláštnosti, kterými se liší t. zv. rakouská němčina od spisovného usu říšskoněmeckého, jsou způsobeny právě prolínáním českých a vůbec slovanských způsobů do německé mluvy lidové, vojenské, úřední atd. Velmi poučné je, že německé překlady z češtiny bývají zřídka bez bohemismů a že takovéto bohemismy jsou německému čtenáři mnohem nápadnější než třebas i dost okaté anglicismy nebo galicismny. To všechno už samo vyvrací jakékoli tvrzení, že duch češtiny je [218]germanisován. Tyto argumenty »z empirie jazykového života« pak potvrzuje P. Eisner poznatky z praxe překladatelské. »Kdyby čeština byla ne snad přeloženou němčinou, ale třebas i jen jazykem co do ducha a jeho formálních a obsahových projevů s němčinou i jen přibližně shodným, byl by — jak jsme již řekli — překlad z češtiny do němčiny a naopak věcí velmi snadnou. Skutečnost je zcela jiná.« Je mnoho věcí v českém písemnictví, které nelze přeložiti; schopný a pečlivý překladatel z nich mnoho vyjádří opisem, napodobením, substitucí, ale vždy cítí, že vlastní podstata díla, vycházející právě z ustrojení češtiny, mu uniká. To by nebylo možné, kdyby čeština a němčina byly jazyky sobě tak blízké, jak se tvrdívá. P. Eisner pak názorně ukazuje na několika textech (z Durychova Bloudění, z Olbrachtova Nikoly Šuhaje, loupežníka, a ze Slavné Nemese Lad. Klímy), že tu běží »o dva jazyky každičkou částicí různé podle zákonů své autonomní anatomie, fysiologie a psychologie«. I v oborech praktických vždy a vždy P. Eisner shledal, »že čeština je i zde venkoncem jazyk svůj a jen svůj«. Nemůže sice dát za pravdu chvalozpěvům, které velebí češtinu jako jazyk ze všech nejbohatší, nejkrásnější a jinými superlativy obdařený, ale tolik může říci a odpřisáhnouti: »že čeština není jazykem přeloženým; že v ní není infekce a nákazy, porušení a rozvratu; že je to jazyk svůj a že jako taková ovšem oplývá nepřeberným bohatstvím pokladů sui generis jedinečných, že je to jazyk nejen svůj, ale i jazyk s duší hned na první setkání sympatickou a jímavou; a že užívat ho a sloužit mu ve funkci jakékoli je věcí čestnou a utěšenou«.
Pavlu Eisnerovi jistě náleží dík za tento výklad i za konečné věty, jež mimoděk budí vzpomínku na povznášející slova, kterými své uznání a lásku českému jazyku projevili dva z jeho největších mistrů, Karel Čapek a Fráňa Šrámek. Promluvil tu znalec nad jiné povolaný, neboť zná oba jazyky, jež srovnává, tolik, aby mohl být jeho soud oboustranně spolehlivý. Nic se z významu jeho projevu netratí tím, že se obrací na nesprávnou adresu, když přesvědčení o svéráznosti českého jazyka hájí proti brusičům. Je totiž na omylu, kdo se domnívá, že brusiči prohlašují češtinu vůbec za jazyk poněmčený; nikoli, toliko jazyk některých spisovatelů a zvláště překladatelů brávají v pochybnost po této stránce, a to je přece něco jiného. Brusiči se snaží bránit právě tomu, aby neporušenost češtiny, kterou P. Eisner zde dokazuje, ale o níž se zase jindy naopak tvrdívá, že je fikcí brusičskou a že nikde ve skutečnosti neexistuje, nebyla takovými špatnými příklady kažena. Brusiči nechtějí nic jiného, než aby si všichni čeští spisovatelé počínali obdobně jako spisovatelé němečtí, o nichž tu P. Eisner výmluvně praví: »Mimo oblasti se zdrcující německou většinou nebude snad německého autora v českých zemích zrozeného a zde tvořícího, aby nemusil být stále v jazykovém střehu, aby nemusil své jazykové vědomosti trenovati do stavu trvalé bdělosti a obezřelé funkce kontrolní, nechce-li bezděky upadati v bohemismy. O R. M. Rilkovi je nám docho[219]váno, že ještě v Paříži, jakožto Rodinův tajemník, se ponořil do studia německého slovníku a učil se — Němec — soustavně německy, zajisté i proto, aby překonal jazyková nebezpečí pražského německého autora.« Čistotu češtiny podobně ohrožuje blízké sousedství a vliv němčiny, lze tedy zajisté žádati i na českých spisovatelích, aby byli stále v jazykovém střehu jako oni autoři němečtí. Zde se setkávají brusiči s P. Eisnerem na jedné frontě. Jistě i oni rádi složí zbraně, až všichni naši spisovatelé budou psát jazykem tak dokonale čistým jako na př. Ivan Olbracht v svém Nikolovi Šuhaji. Nejsou tedy tímto výkladem Eisnerovým zasaženi brusiči, nýbrž ti, kdož vyslovovali a šířili potupné mínění o češtině, jako by byla přeloženou němčinou. Byli to vesměs cizinci. Třeba zvláště zdůrazniti, že v poslední době se takovým způsobem o češtině vyjádřili právě jeden z nejzjevnějších nepřátel českého purismu, dr. Roman Jakobson, v publikaci Praž. ling. kroužku »Spisovná čeština a jazyková kultura«, v níž na str. 117 napsal: »Rusovi, který ovládá češtinu a němčinu, je snadnější překládat z jednoho z těchto jazyků do druhého, než z těchto jazyků do ruštiny či naopak. O stejné zkušenosti povídali mně také francouzští a jihoslovanští filologové. Obdobný výrok polského jazykozpytce A. Brücknera o hlubokém prosáknutí češtiny německou frazeologií a sémantikou je dobře znám.« Jakobson pak odtud dokonce dokazuje, že úsilí brusičů, aby vymýtili z jazyka zjevné a zbytečné germanismy, je spíš demonstrací než skutečným odněmčením jazyka. Nemusíme snad ani říkat, že v této věci dáváme za pravdu Čechu P. Eisnerovi, nikoli cizinci, a to už proto, že Eisner se již osvědčil mnohokráte jako jemný znalec češtiny, kdežto dr. Jakobson sám o sobě napsal, že »mluví česky hůř než ti čeští literáti, kteří dostali pětku od Naší řeči«. Naše snaha, aby čeští spisovatelé vyhledávali v jazyce jeho vlastní prostředky a odmítali cizí prvky, kterými jej porušuje neznalost, nesvědomitost a neklid dnešní doby, sama ukazuje jasně, že hluboce a neoblomně věříme v neporušenost češtiny, neboť za ni právě bojujeme. Hlas P. Eisnera je nám povzbuzením, nikoli výstrahou.
Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 6-7, s. 217-219
Následující Alois
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1