Základy obecné pedagogiky. Díl 1.

Václav Musil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Otakar Kádner, Základy obecné pedagogiky. Díl 1. V Praze. Nákladem České grafické unie a. s. 1925. Str. 469. Za Kč 50.—.

Praktická linguistika, jak ji pěstuje v svých referátech a poznámkách Naše řeč, má mimo jiné za úkol stavěti hráze vnikání cizích prvků do řeči, jímž je čeština ohrožena víc než kterýkoli jazyk jiný, jednak pro chabost své jazykové tradice plynoucí z omezenosti tradice literární, jednak pro naši stálou a značnou potřebu znalosti cizích řečí a jejich literatur. Účel této obranné práce je nejen konservující v tom smyslu, aby jazyk vypěstovaný společným úsilím předešlých generací nebyl rozrušován v svém osobitém ústrojí, které se vyvinulo dlouholetým domácím zápasem mezi myšlenkou a výrazem, a proto odpovídá nejlépe našemu vlastnímu způsobu myšlení a představivosti, nýbrž i profylaktický, ochranný, neboť vnikání cizích prvků, které neprošly ciselérskou prací domácího vývoje jako výrazy původní, otupuje i cit pro výrazové jemnosti vlastního pokladu jazykového, ochuzuje řeč a činí z ní nástroj méně dokonalý a méně pružný než před tím.

Tato obranná práce má ovšem své meze. Cizí prvek vnesený jakýmkoli způsobem do jazyka může z něho býti vymýcen jen potud, pokud výraz domácí, jehož je konkurentem, trvá a žije vedle něho v plné své životní síle. Jakmile se výraz cizí častým opakováním pevně uchytí a vytlačí výraz domácí z užívání buď úplně anebo jej zatlačí do ústraní výrazů zastaralých nebo strojených, stane se pevnou součástí domácího pokladu jazykového a jazykovému vývoji nastává znovu úkol, aby obrušoval jeho cizí hrany tak dlouho, až zapadne pevně a přiléhavě ve výrazovou soustavu domácí. Že se toto obrušování neděje bez obrušování jemných hran výrazů domácích a tedy bez jejich poškozování a porušování, bylo pověděno již výše.

Zdá-li se tedy někdy na pohled, že by proti tomu neb onomu výrazu cizího původu nebylo snad třeba stavěti se na odpor tak kategoricky, že by jej bylo možno — jak se říkává — pardono[177]vati, je třeba míti na paměti, že neběží při tom ani tak o ten jeden určitý výraz, od něhož by ovšem jazyk nezahynul, nýbrž spíše o účinky, které každý takový cizí prvek má na celkové cítění jazykové a ostatní materiál výrazový. Na př. mezi výrazy jistý, kterýsi, nějaký, jeden vyvinul si jazyk významové rozdíly, o nichž bylo vykládáno v NŘ. 2, 225 a j. Místo výrazu jistý zahnízdil se v češtině podle němčiny výraz určitý, který slovo jistý ve významu, o nějž zde jde, vytlačuje z užívání. Ale jsou případy, kde se přece jen slova určitý v tomto významu užíti nedá. Dosazuje se tedy za vymírající adj. jistý někdy slovo jakýsi, jindy nějaký nebo kterýsi ve významu, který těmto slovům vlastně nesluší, a výsledek toho je neschopnost rozlišovati významově tato slova původně odlišná, nivelisace jich a ochuzení jazyka o možnost vyjadřovati rozdíly, pro které si je jazyk určil. Není ovšem v každém určitém případě možno uvědomiti si hned účinky, které výraz cizí má na výrazový poklad domácí, jako v tomto případě, protože se při výrazovém bohatství každého jazyka nevynoří tak snadno všechny výrazy, které by jím mohly býti dotčeny, ale zásoba výrazů v každé řeči zapadá do sebe tak těsně a tak jemně, že je těžko se domnívati, aby vniknutí cizího prvku zůstalo v této jednotné struktuře bez následků. A proto je třeba brániti se každé takové poruše, pokud se ovšem už obrana nestala beznadějnou, i když si za důvod obrany nedovedeme uvésti na tu chvíli nic jiného než pouhé vědomí, že jde o výraz cizí.

Těchto několik úvodních poznámek, k nímž dalo podnět čtení knihy Kádnerovy, bylo by ovšem možno položiti za úvod k referátu o každé téměř odborné knize české, která čerpá z literatury mezinárodní a zvláště německé, proti jejímž jazykovým zvláštnostem jsme nejméně citliví. Ale u knihy Kádnerovy byly důvody zvláštní. Jeho Základy obecné pedagogiky jsou psány nejen formou neobyčejně jasnou, přehlednou a pří vší abstraktnosti některých partií i pro laika zajímavou, nýbrž i s patrnou péčí o jazykovou formu a se znalostí jazyka, jaká u našich odborných spisovatelů nebývá vždycky pravidlem. Tato péče, jak bude na svém místě ukázáno, zabíhá někdy dokonce až do zámezí, pudíc autora šetřiti někdy i zásad, které přirozený vývoj řeči svou vlastní silou už prolomil. Ale při vší té péči nezůstala jeho řeč bez kazů, které na ní zanechal styk s cizojazyčnou literaturou i s běžnou češtinou dnešní. Tento úkaz je tím zajímavější — a to bylo vlastně důvodem hořejších řádek —, že mezi těmito poruchami není snad ani jediné, aby na jiném místě jmenované knihy nebylo užito místo ní ekvivalentu jazykově neporušeného [178]a čistého. Tato jistá indiferentnost u spisovatele ovládajícího jinak dokonale výrazové prostředky domácí je svědectvím, že se cizí výraz začíná oposlouchávati a vžívati, že zeslabuje ostražitost plynoucí ze znalosti vlastní řeči a že se blíží doba, kdy začne vytlačovati výraz domácí. To je tedy moment, kdy jazyková kritika má nejen ještě možnost, nýbrž také naléhavou povinnost, aby na toto nebezpečenství upozornila.

Na př. autor zná výraz dojista (výchova dojista jest uměním 77), ale užívá ho jen výminkou; zpravidla bývá v tomto významu slovo rozhodně (pedagogika patří rozhodně k nitrovědám 36 a p. 3, 11, 47, 51, 80, 81, 86, 182 atd.). Tím se ovšem rozšiřuje a zplošťuje dosavadní přesný význam českého slova rozhodně; mohou pak nastati případy, na př. »on mu rozhodně odpověděl«, kde slovu rozhodně může býti rozuměno ve smyslu obojím, domácím = rozhodným způsobem, i porušeném = najisto. To je tedy v podstatě ochuzení jazyka o možnost rozlišovati oba případy, pro něž ustálil jazykový vývoj jednak slovo rozhodně (= résolument), jednak najisto, dojista, dozajista (= assurément). Podobně se otírá vlivem cizím přesný a dosud přece živý význam slovesa požívati. Řekneme-li, že někdo požívá vážnosti, něčí podpory, že země požívala pokoje a p., cítíme dobře, že v obsahu slovesa požívati je představa požitku, prospěchu, radosti a p., a že se sloveso požívati něčeho blíží významem slovesu těšiti se něčemu a p.; píše-li se však, že chovanci v internátech požívají bytu, stravy, dozoru atd. (338), vtlačuje se tím sloveso požívati v platnost pouhého formálního slovesa míti, dostávati se (komu), a až jednou bude třeba vyjádřiti to, co bylo původním obsahem slovesa požívati, bude nutno uchýliti se k opisům, přibližným synonymům atd. To platí i o výraze až na v platnosti něm. bis auf (5, 215, 311); už dnes, řekne-li se, že někdo četl knihu až na konec, nevíme, četl-li také konec, či zastavil-li se před koncem; toho by nebylo, kdyby výrazu až na byl ponecháván jeho význam původní (zesílené na). Atd.

Takové výrazy české porušené působením výrazů nečeských, buď vnitřně (významem) nebo zevně (formou) podobných, vedraly se z dnešní ledabylé praxe spisovné i do knihy Kádnerovy na př. tyto: úzce souviseti 20 (m. těsně souviseti 354), úzká souvislost 42, 47, 60, úzce spojený 176 a dokonce i úzké vztahy 16, 249 (m. blízké), úzké vzájemné působení 9 atd.; výlučně stavovsky 299 (ausschliesslich) m. čistě (pod. 41, 308); není vyloučeno pozdější zklamání 333, 288 (ausgeschlossen) m. není nemožné (NŘ. 7, 147, 214); v přední řadě 66 (in der ersten Reihe) m. především (tak 78); výchova jest pouze jedním v celé [179]řadě činitelů 225 (in der ganzen Reihe) m. jedním z mnohých, přečetných a p.; docíliti 178 (erzielen) m. dosíci; přeceňovati a přeháněti 184 (übertreiben) m. nadsazovati, zveličovati a p.; námitky spočívají na pravdě 22 (beruhen) m. zakládají se (české »spočívati« je zpravidla spojeno s představou břemene, na př. odpovědnosti, péče atd.); obtíže spočívají v tom 245 m. záleží; cestou neodvislou na předpokladech 25 (unabhängig) m. nezávislou; s jinou poruchou: nezáviselo od zkoušky 468 (von etw. abhängen) m. na zkoušce, a čistě po německu: neodvisle od škol 395, 377 m. nezávisle na nich; větu, jež platila za axioma 34 (für etw. gelten) m. byla pokládána, uznávána a p.; tak se svého času rozvířil boj 187 (seiner Zeit) a pod. 222, 242, 373 a j. m. před nějakým časem a p. (svého času = za svého času, v své době, NŘ. 2, 213); spolupůsobiti 188, 214, 300 (mitwirken) m. působiti také, zároveň, spolu a p.; příliš neúplná, než aby… 57 (zu unvollständig, als dass…), pod. 216, 340, 348 m. příliš…, aby; nato 190 (darauf) a častěji načež 220, 238, 464 m. potom, a potom a p.; v téže rodině u řady členů se vyskytují obzvláštní úspěchy v určitém směru 206 m. v jistém (určitý = určený, stanovený); dítě dobře vychované se vyvíjí nepoměrně rychleji 197 (unverhältnismässig) m. mnohem, daleko a p. (NŘ. 7, 214); dítě nemůže žíti samo pro sebe 197, t. j. bez cizí pomocí (für sich) m. o sobě (pro sebe = sobě); zájem pro obory citové 233 m. o obory (zajímati se oč); potřebují výchovy se strany dospělých 201 (von der Seite) m. od nich (pod. 310, 467); Fichte chtěl pomocí národní výchovy vysvoboditi N. z poroby 202, 270 (mit Hilfe) m. výchovou, skrze ni (jdeť o prostředek); názory kolísaly 210, 266 (schwanken) m. kolísaly se (kolísati = kolébati); osobní rovnost je nemyslitelna 215, 303 (undenkbar) m. nemožná; práce krajně vysilující 280 (extrem, äusserst) m. svrchovaně, nejvýš a p.; pedagogika musí se omeziti na to, aby… 62, 216, 315 a j. (sich darauf beschränken) m. přestati na tom, spokojiti se tím; rozdíly pohlaví, pokud jsou podmíněny různými úkoly sociálními 233 (bedingt) m. způsobovány; při stanovení metod. principů přichází v úvahu především logika 66 (kommt in Betracht) m. rozhoduje; při tom nutno bráti v úvahu vlastnosti čtverého druhu 240, 465 (in B. nehmen) m. míti na zřeteli a p.; sochař reprodukuje v kameni a kovu obrazy bohů 73 m. vytváří z kamene (látka se v č. nevyjadřuje nikdy předložkou v jako v němč. nebo franc.); dědičnost se uznává jako zákon 209 (als) m. za zákon; děti vykazují lepší prospěch 223, 383 (aufweisen) m. jeví; účast na literární produkci 299, 302 (Anteil an) m. v produkci, při produkci; ženský organismus méně vzdoruje námaze [180]299 (trotzt) m. odolává jí, překonává ji a p.; dobrozdání 378 m. dobré zdání (466) a ještě lépe: posudek, úsudek; předpojatý 325 (voreingenommen) m. zaujatý; koedukace se neosvědčila a přivodila příliv žen 368 (herbeiführen) m. způsobila (přivoditi je mimo to sloveso nedokonavé, v. NŘ. 2, 211); s jejím vědeckým řešením počalo se už před válkou 332 (mit etw. beginnen) m. vědecky se začala řešiti atd.

Stala se již výše zmínka o tom, jak tento rušivý vliv cizích prvků do jazyka vnikajících způsobuje škody nejen na tom místě, kde do jazyka vniká, nýbrž že zeslabuje celkově jazykovou citlivost i k materiálu domácímu a způsobuje v něm kolísání, nejistotu a tápání. Toho svědectvím je právě naše doba, která od přemrštěného a úzkostlivého purismu let sedmdesátých a osmdesátých upadla v letech devadesátých v opačný extrém, jazykový indiferentismus, jehož následky se jeví v dnešní praxi úpadkem jazykového citu. To je nemoc doby, která zachvacuje někoho víc, někoho méně, propukajíc z jakéhosi podvědomí, neuvědomělého návyku na povrch často i u spisovatelů nejlepších. Té jakési nejistotě a kolísavosti neušla ani kniha Kádnerova.

Ještě nejméně bolestná je tato neustálenost v pravopise jednak proto, že pravopis není řeč, jednak z té příčiny, že je v našem pravopise mnoho věcí, které samy k takové kolísavosti dávají podnět. To je hned přepisování slov cizích, zvláště řeckých a latinských. Pokud se bude na př. v některých slovech psáti th (theatrální) a v jiných t (metoda), bude to věčným pramenem prohřešků proti Pravidlům pravopisným, protože pro zachovávání rozdílu mezi th-t není ve skutečné výslovnosti bezpečné opory a není přece možno žádati na spisovatelích a lidech píšících vůbec, aby se na každé takové slovo dívali do Pravidel po každé, když se jim vyskytne. V knize Kádnerově na př. jediné slovo (z častějších) se píše důsledně s th, totiž theorie, ač Pravidla dovolují psáti i teorie; všude jinde píše spisovatel buď jen t nebo obé, t i th, ať Pravidla kladou, co kladou; na př. estetika 13, 36, etika 14, 36, etologie 37, antropologie 259, metoda 19 a č., ale též methoda 184, terapie 259 i therapie 59 (s Prav.), tese 378 (Prav. th), temata 14, hypotetický 63 (Prav. th), syntese 233, kalokagathie 41, ale katarse 259 atd. Z tohoto zmatku nebude asi jiného východiště než unifikace; mohou-li Poláci, do jejichž literatury zasáhla přece antika mnohem hlouběji i šíře než do naší, psáti důsledně ateizm, antropolog, patologja, teologja, terapja, hipotetyczny atd., není příčiny, proč bychom jejich příkladu nenásledovali. Podobné kolísání je vidět i jinde; na př. synthese 58 a anamnéza 244; praxe 14 a d., později prakse [181]31 a d. Pravidla sice dovolují psáti místo litery x foneticky ks, ale pro jednotnost bude v tomto případě přece asi třeba vrátiti se k důslednému zavedení litery x, protože je mnoho slov, kde se fonetické transkripce ks užíti nedá (examinátor, exemplární, exaktní s výsl. gz). Také ve psaní t. zv. spřežek příslovečných je mnoho nejistoty; v naší knize bývá psáno někdy zato (ve smyslu spojkovém) 363 a j., jindy za to 324, 327, 347 a j.; donedávna 336, 348 m. do nedávna, zčásti 42, 228 m. z části a p. Jiné drobnější odchylky pravopisné jsou na př. zúžovati 2, 264, 328 m. zužovati; anglosasští 175 m. anglosaští (anglosaský); stotožniti 58, 61 m. ztotožniti; poddajnost či plasticita 197, 310 m. podajnost (podajné = co se podá, co je tvárné, ohebné a p.; poddajný = koho lze snadno podrobiti).

Jistou kolísavost praxe je viděti i na poli tvaroslovném. Jméno Weber 74 skloňuje autor Webrovi 76, Webrovým 75, Webrův 79 ve shodě s Prav.; ale jindy píše Hegelem 187, Häckelových 215 m. Heglem a p. U jmen cizích na -e ponechává zpravidla při skloňování pův. zakončení, na př. Ratkeovy 22, Mildeových 26, Haufeovi 144, Lockea 175 (ale: od dob Beneke 46), Montaignea 175, kdežto v češtině je zvykem (i u jmen domácích jako Bechyně, Skočdopole) skloňovati Heine, Heina, Heinovi anebo, má-li už cizí koncovka býti zachována, Heine, Heineho atd.; u jmen francouzských je zachovávání němého e ovšem většinou zbytečné. Strojené jsou lokály na kurse 362 m. na kursu, v klimatě 374 m. v klimatu; sjezd má někdy 6. p. na sjezdu 380, jindy na sjezdě 366, 393 (srov. po mém odjezdu, příjezdu a p.). Přes míru užívá autor jmenných tvarů adjektivních; píše na př.: úplny 11, stejny 21, odchylna 80, nezbytna, užitečna 145, činny 182, nutna 194, možna 194 a j., rozdílny 199, patrny 213, 342, neudržitelna 216, nevhodny 334, odlišny 390, nápadny 390 a dokonce i závisla 219; tu všude byly na místě jen tvary složené. Velmi pečlivě dbá autor přídavných jmen přivlastňovacích a užívá jich skoro pravidlem i tam, kde nejde o přivlastňování individuální, nýbrž generelní; někdy i tu snad bývá dobrého přes míru, na př. má-li substantivum v tvaru příd. jména přivlastňovacího při sobě aposici: podle vlastností chovancových jakožto činitele rozhodujícího 265, anebo kde nejde o poměr posesivní v pravém slova smyslu: místo zkoušení zaváděti spolupráci učitelovu a žáků 458. Formální nepřesnost bylo by lze vytknouti také výrazům: (platnost) relativnou 62 m. relativní (ač jindy spr. moderní 61, positivní 63 a p.), patřičný 200 m. náležitý, nezměrný 253 m. nesmírný, neplnosmyslný 347 (patrně podle neplnoletý, ač plnoletý = volljährig m. zletilý), zodpovědný 227 [182]a j. m. odpovědný, obezřetnost 280 m. obezřelost, opakující kursy 337 m. opakovací (= kursy k opakování), voditelka 67 (logika jest pravou voditelkou učitele) m. vůdkyně, vnějšně i vnitřně 82, 86 m. zevně.

V platnosti přivlastňovacího zájmena bývá zpravidla tvar jejich, jejichž, ale dosti často také archaistické jich, jichž, na př. o jich vědecké hodnotě 66, jichž význam 219 (a pod. 234, 239, 245, 270, 271, 329, 336, 391 atd.); každýkoli 203 je kříženec adjektiva každý se souznačným kterýkoli (chyba, kterou vytýkal právem už Bartoš). Místo »24 chovance« 348 je lépe říkati, jak NŘ. už častěji připomínala, »24 (čtyřiadvacet) chovanců«; naproti tomu je nesprávný genitiv ve výraze »104 (škol) koedukačních« 367 m. 104 (sto čtyři školy) koedukační. Nemožný jest už dnes načisto zastaralý tvar týčí se 218 (pozorování eugenická týčí se jen rostlin) m. týkají (jen v sg. bývá ještě týče, dotýče se vedle obyčejného už tvaru týká, dotýká se); nesprávná jest 3. os. mn. staví (nové potřeby staví jednotlivce před úkoly 266, ústavy, které i tam se staví ke koedukaci nepříznivě 366) m. stavějí; m. sebezapomnění (matka stojí pravidelně na stanovisku sebeobětování a sebezapomnění 314), vadného tvarem i videm (je to sloveso dokon.), bylo lépe užíti tvaru sebezapomínání (perf. sebezapomenutí); nevhodný vid je také ve výraze »nepřetržité ošetření« 347 m. ošetřování (ošetřiti je sloveso dokonavé). U podst. jmen slovesných, utvořených od zvratných sloves, bývá zachováno zvratné zájmeno, i když ho není třeba; na př.: vcítění se v duši chovancovu 50, probuzení se pohlavního pudu 235, šíření se obzoru duševního 266, vměšování se do kompetence 324 a j.

Abstraktní myšlení vede, jak známo, samo sebou k vyjadřování nominálnímu a není se tedy co diviti, že ve spise obírajícím se základy obecné pedagogiky je třeba velmi často sahati k této formě výrazové. Ale na některých místech bylo přece možno se ho vyvarovati a voliti češtější způsob vyjadřování verbálního. Na př.: psychologie, jejíž (tak, m. jejímž) cílem není snad vytvoření světového obrazu za účelem vyššího vzdělání lidstva 54 (překlad něm. die Schaffung eines Weltbildes zum Zwecke höherer Menschenbildung) m. jejímž cílem není vytvořiti obraz světa k vyššímu vzdělání lidstva; schopnost pro lišení zvuků 189 m. lišiti zvuky; cvičí je v logickém myšlení a přesné mluvě 322 m. cvičí je logicky mysliti a přesně mluviti; při velkém počtu přihlášek děje se zkoušení příliš rychle 463 m. zkouší se a p. Podobně velmi často, ne-li zpravidla, vyskytují se vložené věty [183]tvaru jak je patrno 86, 242 místo češtější a původnější formy »jak (je) viděti«.

Tímto přechodem v podstatě spíše rázu stilistického než tvarového přesunujeme své pozorování na syntaktickou stránku knihy Kádnerovy, v níž se arciť rozkolísanost a nejistota dnešní průměrné praxe spisovné obráží mnohem jasněji. Ačkoliv snaha autorova o jazykovou přesnost projevuje se tu skoro nejvýznačněji, přece převládající dnes nejistota v odhadování hranic této přesnosti zavádí i autora tak dbalého na jedné straně k přílišné a zbytečné rigorosnosti, někdy až strojenosti, a na druhé straně zase k jisté laxnosti, kde by víc přísnosti bylo skutečně na místě. Velmi je spisovatel pečliv na př. o zachovávání vazeb genitivních, zvláště záporového genitivu. Píše zpravidla: nezaručuje zdaru 50, nepodceňuje podpory 67, nevylučuje konfliktu 178 a t. č., ale vedle toho také bývá dosti často akus., na př. nesnižoval látku 52, neuznával potřebu 69, neudává dobu 220 a j. Že by se v tom řídil nějakou aspoň povšechnou zásadou, není možno z případů jinak dosti četných vypozorovati; i když je na př. předmět pojat individuálně, bývá u záporového slovesa přece jen genitiv; na př. nevyčerpává problému 176 (t. j. toho problému, o němž byla řeč). Přesnosti v rozlišování mezi vazbou akusativní a genitivní při záporných slovesech bylo by ovšem v takovýchto případech těžko od někoho žádati, když sama teorie gramatická, nemohouc se opříti o zevrubné vědecké zpracování této otázky, může se o dnešním stavu poměru mezi oběma vazbami vyslovovati jen v obrysech nejpovšechnějších. To platí i o případech, kde je záporový genitiv závislý na kladném infinitivě při záporném slovese řídícím, ač, myslím, je v nč. genitiv v takovýchto případech obecně mnohem řidší než při závislosti přímé. Náš spisovatel i zde dává přednost vazbě genitivní, na př.: nelze dávati vědeckých předpisů 81, nedovedli těchto pojmů rozlišiti 112 a j. (188, 195, 199, 201, 215, 228 atd.), ač se ovšem i vazba akusativní vyskytuje, na př.: nelze zamlčeti obavu 256, nedovedou zapříti sebe samy 271 a j. Najisto je však přestřeleno v této věci, píše-li autor: starším fázím se nepřičítá váhy 1 m. váha, nevyšlo ani jediného spisu 5 m. nevyšel ani jediný, neschází ani hlasů kritických 244 m. nescházejí hlasy.

Podobné kolísání ve vazbách genitivních bývá viděti i u jiných sloves. Na př.: to mu poskytne vítané opory 60, — poskytla by i cenné příspěvky 244 (v nč., kde nejde o partitivnost, bývá častěji akus.); hledati samostatné výživy 233, a častěji (ve shodě s usem dnešním): hledati normu 70, smír 137, nové sloučení 200; vyžaduje zvláštní opatrnosti 266, a méně správně: požaduje [184]hlubší filosofické pojetí 89 a j. m. hlubšího, a rovněž tak: druzí si přejí bohatší stupnici známek 458 m. bohatší stupnice; nutný je ovšem genitiv ve větě: není třeba nic jiného 288 m. ničeho. K slovesům žádati, vyžadovati, požadovati ještě poznamenávám, že místo spisovné vazby »žádati čeho na kom (od koho)« užívá spisovatel, ač Čech, snad pravidlem moravismu »žádati čeho po kom«; na př.: žádat po pedagogice 21, 24, 320, vyžadovati po učiteli opatrnosti 266, 305, 347, požadovat po učiteli uměleckou dokonalost 72, 75 atd. Jistá strojenost, kterou lze ostatně pozorovati i u některých jiných spisovatelů současných, jeví se i v užívání doplňkového instrumentálu; na př.: sdružení, jež si vytklo úkolem 8 m. za úkol; psychologie má obsahem duševní zákonitosti 55 m. za obsah; osobnost cílem uznává i M. 137 m. za cíl; výsledkem našich úvah objevilo se tvrzení 264 m. jako výsledek; Napoleon označil (matku) »výchovným systémem v jediném slově« 310 m. jakožto, jako (nazval ji systémem); matce připadá úkolem výchova 313, rodině se svěřuje úkolem poučení t. m. za úkol a j. Jiný abusus instrumentálu je v případech, kde lze užíti beze všeho nominativu a kde tedy k instrumentálu zvláštních důvodů není; na př.: pedagogika není vědou 2 m. věda; že pedagogika je sice vědou 30, pod. 51, 96; hlavní věcí je, abys vůbec myslil 72 m. hlavní věc; dítě není bytostí hotovou a vyvinutou 227 m. bytost hotová (jádro doplňku je v adj.) a p. Naproti tomu strojeně zní nominativ ve větě: co jindy zoveme výcvik 183 m. výcvikem (čemu říkáme výcvik), a v archaismu: neměl by učitel sám činěn býti zodpověden 220 m. odpovědným. Nečeský je instrumentál ve výraze svým místem (= suo loco), jehož spisovatel užívá důsledně místo spisovného »na svém místě«: jak ještě podrobněji svým místem vyložím 45, 55, 81, 173, 187, 213, 228 atd. Z obavy před germanismem vyplynul snad obrat »prostředky, jež bývají shrnovány názvem psychotechnika« 334, ač jediné možný výraz i v češtině je tu »shrnovati něco pod název« (zákl. představa je na př. v stč.: jakožto slepice shrnuje svá kuřátka pod křídla Ev. zimn. času 7); naopak za germanismus lze pokládati výraz operovati s něčím (feministky operují se zásadou rovnosti pohlaví 365), protože »operovati« je tu synonymem slovesa »bojovati« a zásada rovnosti je tu prostředkem boje (zbraní). Stopy německé předlohy jeví také dativ ve větě: také Herbartovo ponětí není tomuto určení cíle daleko (entfernt) 178 m. od tohoto.

A zase naopak zbytečný a nemístný purismus starých brusičů, kteří v každém jeden větřili ein a v každém ten zase člen určitý, přiměl asi autora, že vynechal slovo jeden ve větách: důvěra ve [185]výchovu je z nejvýznačnějších rysů této periody 201 m. jedním z…, povolání učitelky je z nejoblíbenějších 296 m. jedno z nejoblíbenějších povolání atd., a zájmeno ten zase na př. ve větách: vrátím se k věci, u nás o věci psal F. T. 281 m. k té věci, o té věci (o níž byla výše řeč), anebo: trvalo dlouho, než proniklo přesvědčení 288 m. trvalo to. Spíše by bylo možno viděti vliv cizí tam, kde je zájmena tento užito místo češtějšího substantiva; na př.: psychologie není prý základní disciplínou pedagogiky, ježto tato nepotřebuje (pomocí psychologie) 54 m. ježto pedagogika nepotřebuje; tím větší počet povolání otvírá se ženám, čímž se tyto odvádějí od svého přirozeného úkolu 377 m. a tím se ženy odvádějí atd. K spojování relativnímu má jazyk zájmeno který, životnější a hodící se (kromě některých pádů) svým významem všude, a zájmeno jenž, knižnější a vhodné jen v případech určitých (v. NŘ. 2, 37). Užívá-li se tedy už vztažného jenž, mělo by se šetřiti rozdílu, který se v jazyce spis. vyvinul; na př.: nová škola potřebuje nového ideálu učitele, jenž by mohl působiti atd. 303 m. který; (výrazem externus) se rozumí žák, jenž sice v ústavě požívá výchovy atd. 338 m. který; každého žáka, jenž by měl známky uspokojivé 464 m. který; naopak správnější by bylo zájmeno jenž ve větě: kněží jsou tedy i nejstaršími učiteli a pedagogy, jakými zůstali pak po celá tisíciletí 308, neboť tu neběží o to, že zůstali nejstaršími, nýbrž o to, že zůstali učiteli. Velmi často připojuje spisovatel větu další podle vzoru latiny relativním což, při čemž, pročež, načež a p., kde čeština mívá raději spojení parataktické s demonstrativním zájmenem. Je někdy sice nutno pro tužší skloubení vět sáhnouti k tomuto prostředku, ale kde takové nutnosti není, je lépe užíti spojení souřadného, přirozenějšího a češtějšího. Na př.: učitel je věčně poručníkován, při čemž se v celém tom systému školním uplatňuje nedůvěra všech proti všem 301 m. a při tom; je v něm mnoho imitace, pročež italský sociolog L. dobře tu užívá výrazu accomodazione sociale 224 m. a proto; obsahem bývá krátká přednáška atd., k čemuž se vhodně připojí část zábavná 327 m. a k tomu atd.

Z drobnějších pozorování syntaktických učiněných nad touto knihou zbývalo by snad uvésti ještě toto: lépe vychová dítě matka, třebas neznala pedagogických theorií 50 m. třebas nezná, byť neznala; Amerika je přímo klasickou zemí koedukace tak, že škola s žactvem jediného pohlaví (rozuměj: jen téhož pohlaví) je tam vzácnou výjimkou 370 m. je zemí koedukace, takže…; nespr. přechodník: koedukační škola v Stockh. byla vzorem jiným ústavům a dosud trvajíc obsahuje přípravku, oddělení gymna[186]sijní atd. 367 (děj přechodníkem vyjádřený je tu těžko pokládati za pouhou průvodní okolnost toho, co škola obsahuje — spíše naopak); tvrdívá se, že tato instituce (koedukace), všeobecně jsouc zavedena, povede i k homogenitě tříd 371 (kde formou přech. přítomného má býti vyjádřen děj budoucí, »bude-li zavedena, až bude zavedena«, a kde by bylo lépe tedy užíti věty, protože budoucího přechodníku pasivního — »budouc zavedena« — čeština nemá); odchylky v negaci: rozumí se, že i po všech těch zařízeních nebude učitel zbytečný 257 m. ani po všech…; principy, které se vlastně navzájem jen doplňují a nikoli si odporují (jak se tvrdívá) 14 m. a ne si odporují (»nikoli« nemůže býti bez druhé negace »ne« u slovesa urč.). O výrazech »býti pro, býti proti« 326, 380 a pod. bylo psáno před nedávnem v NŘ. 9, 126, že jsou to sice výrazy, jichž se běžná řeč asi stěží vzdá, které se však do ušlechtilejšího slohu nehodí.

Ještě více však než skladba trpí krátkodechostí naší tradice a nepřesností jazykového citu, která jest toho stavu přirozeným a nutným důsledkem, významová přesnost a ustálenost našeho slovního pokladu. Tuto jistou rozviklanost, tak neznámou na př. Francouzovi, ať už jde o význam slova či o jeho spisovný nebo nespisovný charakter, lze pozorovati, byť ne tou měrou jako jinde, i v knize Kádnerově, buď jako spoluvinu na dnešním upadajícím smyslu pro vlastní obsah některých slov anebo jako nepřesné povědomí hranic mezi provincialismem a spisovností. V slovníku našeho autora lze na př. najíti moravismy: vybýti zkoušky 366, 463, 468 m. vykonati; jak je vidno 370 m. jak je vidět; ne-li positivní, tož alespoň negativní výběr 333, kde by smysl obstál i bez tož anebo kde by zcela dobře mohlo státi i spis. tedy; za provincialism lze pokládati i oblíbené autorovo tady, na př. analogie s lékařstvím vnucuje se také tady (= v pedagogice) 51, normální pokyny právě tady (v besedách s rodiči) byly by nejméně na místě 328, 341, 348, 374 a j. (tady vzniklo v jaz. obecném z tady = tudy a jeho spisovný ekvivalent je zde, tu a p.). Odbyté a nesprávné brusičské libůstky mají na svědomí časté posléze 77, 79, 304, 336 m. konečně (tak 312, 342), nespr. po druhé 97, 105, 249 m. za druhé (mylná korektura, kterou odpykává řeč setřením rozdílu mezi oběma výrazy), archaistické po výtce 82 m. zvláště, výraz vzájemně, zaváděný brusiči bez ohledu na jeho význam (= v odplatu) ze strachu před výrazem jeden — druhý, na př. dvě oddělené vrstvy, které v tempu svého vývoje nikdy se nemohou vyrovnati navzájem 390 m. jedna druhé vyrovnati (pod. 70, 211, 224 a j.); táž lichá obava vnukla autorovi do pera i násilný a nesprávný výraz ve větě »formální [187]vzdělání skýtá člověku neustále zbraň vědecké methody, přenášené s oboru vědního na obor« 184 m. s jednoho oboru vědního na druhý.

Jak se nepřesným užíváním slov otírá jejich podstatný význam až do úplné skoro formálnosti a bezobsažnosti, je vidět na př. na příslovci ryze, jehož i náš autor podle dnešní praxe užívá velmi často; přísl. ryze nemá dnes už pomalu ani ten odstín, který je v posunutém už »ryze český« (= bez kazu), stává se synonymem indiferentního pouze (psychologie je prý vědou ryze subjektivní 37 a č.) a není snad daleká doba, kdy se bude říkati »ryze dva« m. jen dva. Stejný osud stíhá i příslovce opět (= po druhé, znovu), které pozbývá v dnešní praxi toho plus významového, které je odlišuje od otřelejšího už zase; na př.: a přece v této různosti jsou opět jisté prvky základní a společné, které atd. 64 (pod. opětně 389). A tak bývá i u výrazů jiných; na př.: v tom všem tkví nepochybná přednost výchovy rodinné 311 a j. m. záleží; v každém člověku tkví mudřec i blázen 210 m. je, vězí a p. (tkvíti = pevně uváznouti, pevně držeti někde; tkví to, co utkvělo); M. zdůraznila relativnost pojmu dokonalosti, jehož obsah záleží na vlivech vnějších 136 m. závisí; r. 1922 se stvořilo zvl. studijní sdružení 8 m. utvořilo, vytvořilo; dítě přece bylo kdysi přímo součástí její vlastní (matčiny) bytosti 232 m. jednou (dokonce i s prés.: Emerson kdysi vlastní tragedii lidského žití vidí jen v rozdílu nadání 211); daleká většina 198, 300, 351, 466 m. valná (z toho, že se říká »daleko větší«, neplyne, že je možno říkati v témže smyslu i »daleká většina«, jako podle »mnohem menší« nelze tvořiti výraz »mnohá menšina«, »tuze krásný« — »tuhá krása« atd., protože se význam, o nějž tu jde, vytvořil až na příslovci, ne hned na adjektivu); sňatek eugenický by se tedy měl naskrze uzavírati jen z důvodů rozumových 218 m. veskrze, vesměs (naskrze = až na druhou stranu); slibovali věci, kterým dostáti nemohli 264 m. splniti (dostáti = státi, setrvati v čem do konce, na př. v slibu, slově, povinnosti a p.); cviky chlapců čelí k užívání zbraní 307 m. směřují, cílí (čeliti komu n. proti komu = státi čelem proti někomu); podobné rady bývaly poskytovány odedávna, ale jen příležitě a nesoustavně 333 m. příležitostně, při příležitosti (příležitý je od slovesa příležeti = slušeti, hoditi se a znamená asi tolik co příhodný, náležitý, vhodný, jak svědčí živé dosud »nepříležitý«: nepříležitý čas, místo, to je mi nepříležité); do školy se přesouvají i předměty docela domácí 353 m. přesunují (přesouvati, impf. k přesouti = přesypati); nedostatky, které upřímně přiznává 464 m. uznává, k nímž se přiznává a p. (přiznati něco, ob. s dat. osoby = přisouditi, uznati, že někomu [188]něco náleží a p.); sami hledí doplniti tuto mezeru svého vzdělání 9 m. vyplniti tuto mezeru n. doplniti toto své mezerovité, kusé vzdělání; než budou všude otevřeny stolice pedagogiky 9 m. zřízeny atd. Stírání významu zasahuje někdy i partikule. Náš autor na př. nečiní jako značná část dnešních spisovatelů rozdíl mezi či (pův. tázací partikulí rozlučovací) a neboli. Je pravda, že to v mnohých případech smyslu nevadí, užije-li se výrazu toho či onoho (pedagogika pokusná či experimentální 22 a č. m. neboli), ač je to zase škoda olupovati řeč o možnost rozlišovati to, co rozlišovati je schopna; ale mohou nastati případy, kdy se toto zbytečné stírání rozdílu může vymstíti i jistou nejasností, na př. v otázkách. Píše-li na př. autor: na výchově záleží, které vlohy a v jakém smyslu se vyvinou či co se z člověka stane 210 (pod. 307), jsme odkázáni jen na smysl, máme-li rozhodovati, jde-li tu o otázku disjunktivní či jen o jinou formulaci téže otázky (= neboli). Oč by byla stilisace již na první pohled určitější, kdyby mezi oběma otázkami místo nevlastního či stálo náležité neboli. Kniha Kádnerova, jíž se týká tento referát, je první část trojsvazkového díla o základech obecné pedagogiky, které vedle jeho Dějin pedagogiky bude druhým hlavním pilířem jeho životního díla. Každému tvůrci záleží na tom, aby jeho dílo bylo co nejdokonalejší po všech svých stránkách; proto doufáme, že těchto několik poznámek o odchylkách, které byly nasbírány přece jen jako rari nantes po objemném spise našeho vynikajícího badatele pedagogického, přijdou vhod autorovi aspoň snad při korektuře svazků následujících. Jeho Základy budou zajisté i hojně a bedlivě studovány a budou míti proto hluboký a trvalý vliv i na jazykové vzdělání těch, kdož se jimi budou obírati. I to je důvod, aby byl autor upozorněn také na takové odchylky, které by snad u díla tuctového a ceny chvilkové mohly býti kvitovány jen shovívavým přimhouřením oka.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 6, s. 176-188

Předchozí Průřízem

Následující Aulický