Časopis Naše řeč
en cz

Duše a slovo

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Otokar Fischer, Duše a slovo. Essaye. Vydal Melantrich v Praze 1929. Stran 297, 8°.

Kniha Fischerova je soubor šestnácti rozprav, řešících odborně otázky literární, psychologické a estetické, ale čte se jako poutavý román. To jednak pro vybroušený a sugestivní styl autorův, jednak pro velkou zajímavost a novost námětů. Za dvacet let, v nichž toto dílo vyrostlo, nasbíral autor celé bohatství podivuhodných příkladů ze života i z knih, takže vždy dovede říci něco nového a neobyčejného, co připoutá pozornost čtenáře. Těmi příklady ustavičně provází své výklady, které vesměs směřují až na hranice lidského poznání, až tam, kde se psychologická jistota mění v metafysickou záhadnost. Vybírá si nejtemnější a nejnepoddajnější problémy lidské duše a hledá k nim cestu v podrobných analysách a v bystrých aplikacích na literaturu, na př. v úvahách o nevyslovitelnu, o vztazích mezi barvou a jejím slovním výrazem, o smyslu snu, vzpomínky a skutečnosti, o podivných případech dvojitého života, o dvojníku a o osudnosti zrcadla, o poměru vědy a umění atd. Některé z nich se přímo dotýkají také otázek jazykových, a o těch tedy povím několik slov.

První rozprava, nazvaná »O nevyslovitelném«, vychází ze správného pozorování, že v běžné řeči často a ze zvyku užíváme výrazů naznačujících nemožnost, vyjádřiti slovy dojem příliš silný nebo představu příliš subtilní. Říkáme na př., že byla někde vřava k nepopsání, dusot a praskot, že o něm nelze ani mluvit, hrozná podívaná, proti které každé líčení je slabé, a pod. To jsou úsloví, jichž užíváme v hovoru z pohodlnosti a bez vážného účelu [45]jako laciné nadsázky. Na hlubší jejich význam při tom nemyslíme; stává se často, že někdo na př. tone v bezejmenném úžasu a němém údivu, ale to mu nebrání, aby jej nevyjádřil celou kaskádou slov. V básnickém umění však mívá výraz »nevýslovný« platnost slova tak čistého a bolestného, »jaké se rodívá ve velikém patosu; bývá v něm zahrnuto přiznání, že básníkovi dochází dech a řeč«. Autor sebral k tomu mnoho dokladů z literatury staré i nové a ukazuje na nich, jak se může v rukou básníka běžná a všední floskule stát výrazným prostředkem stylistickým. Velmi překvapuje, že právě největší mistři slova pociťovali nejtíže a nejbolestněji nedostatečnost svého výrazu. Tak bolestně ji pociťovali, že upadali dokonce v pochyby o dokonalosti svého mateřského jazyka. Německý klasik Goethe měl o vyjadřovacích možnostech německé řeči tak trpké zkušenosti, že ji vyhlašoval za nepřekonatelnou obtíž, jež zarazila jeho umělecký vývoj. O své básnické činnosti praví sám: »Tak mařím, já neblahý básník, v nejhorší látce teď, žel, život i umění své.« Osm dní před smrtí shrnul Goethe svou životní zkušenost básnickou v slova, že se nejlepší část našeho myšlení vůbec nedá slovy vyjádřiti. Kleist, jiný velký spisovatel německý, se přiznává bez ostychu k žalostné neschopnosti, vyjádřit své city přiléhavým názvem, a stěžuje si na mnohoznačnost německých slov. Mluva, jíž musíme vyjadřovat své city, jest prý hotovou žebračkou. Chce-li Kleist slovy svého hrdiny vyjádřiti lásku, opakuje neustále jen milenčino jméno; velkou lásku nelze řečí vyjádřit, i kdyby k tomu člověk vyloupil celou mateřštinu; tu možno jediné vyplakat. V Čechovově »Čajce« vyznává spisovatel Trigorin: »Když píši, je mi příjemno. Ale jak to vyjde v tisku, stává se to nesnesitelným. Vidím, že to není to, co jsem v myšlence stvořil, mám nechuť k psaní a rozervanou duši.«

To jsou jistě výmluvné doklady o poměru básníka a řeči, umělce a jeho nástroje. Dodávám k tomu jenom, že by nebylo správné, podceňovat jazyk a pohrdat jím pro potíže, které působí tomu, kdo ho užívá. Jazyk básníkův, to jsou housle, na něž umělec hraje. A jako musí každý velký virtuos vykoupit dokonalost svého umění únavnou a nikdy nepřestávající prací technickou, tak se musí i velký umělec slova trpělivým a stálým studiem naučit dokonale znát svůj jazyk. Čím lépe jej zná, tím je pro něho poddajnější a ochotnější, tím je pro něho méně nevyslovitelna. Slovesné umění není hra ani hříčka ani hazardní experimentování, nýbrž těžká a poctivá práce. Tu analogii s hudbou můžeme rozvésti konečně i dále: spisovatel, který nezná svého jazyka a kazí jej hrubými chybami, jest jako houslista, který se naučil ne[46]správným hmatům. V každé příručce vykládající o technice houslové hry najdeme jasné poučení, že takové základní chyby zpravidla překážejí, aby hra nemohla býti dokonalá; není podivné, že u nás mnohým spisovatelům nepřekážely hrubé chyby jazykové, aby se stali slavnými?

Druhý essay Fischerův (»Spektrum a řeč«) vykládá, že slova, jichž v řeči užíváme, nejsou ekvivalentní náhrady za naše vněmy, nýbrž jejich pouhé konvenční nahodilé znaky. Proto je nemožné vyjádřiti barvu slovem. Mezi zvukem a smyslem slova »červený« je poměr dán prostě zvyklostí, nikoli vnitřní logikou. Autor si všímá způsobu, jímž se spisovatelé snažili dosáhnouti co největší výraznosti v svém barevném slovníku, načrtává historii barevného vnímání lidského a vykládá o zálibě některých básníků v jistých barvách a o tom, jak se tyto jejich zvláštní sklony projevují i v jejich literárním tvoření. S výkladem o barvách souvisí i kapitola o splývání počitků. Autor shledává z literatur doklady zvláštního zjevu, že totiž někteří lidé zaměňují rozličné obory smyslového vnímání: vidí barvu hlásek, cítí vůni tónů, slyší hudbu světla. Fysiologicky se vykládá tento zjev tak, že vnějším podrážděním jednoho smyslového ústroje jsou působeny příslušné počitky nejen v tomto jednom čidle, nýbrž vznikají jako jevy průvodní i počitky jiné kvality, jiného smyslu. Je to tedy princip vedlejších (alikvotních) tónů v hudbě. Odtud potom vznikají četné katachrése, metafory na pohled podivné a nepochopitelné, na př. (vůně lilie) plnila duši moji světlem kouzelným (Zeyer), červené fanfáry trub (Wilde), ticho bydlící v lesích není tak černé jako tvé vlasy (Wilde), dalie, levkoje, růže mohou voněti ve vynuceném orchestru (Stefan George) a pod.

Z ostatních stejně zajímavých článků upozorňuji zvláště na rozpravu »Na rozhraní«, obsahující jakousi apologii práce kritické. Fischer v ní ukazuje, že být kritikem není snadné. Kritik musí být umělcem i učencem zároveň, musí míti přednosti uměleckého vnímání i vědeckého, logického usuzování. Proti planým výtkám, že se kritickým rozborem ruší přímý dojem uměleckého díla, brání se poukazem na naprostou nutnost kritické práce. »Tak jako nemůže vědě být směrodatná (!) hrůza laikova z pitevního sálu, ani sentimentální protest proti vivisekci, ani soucit, jejž chová blouznivý milovník přírody s preparovanými brouky a květinami, tak smí se analytik odvrátiti od pobouření poety, laického ve vědeckých otázkách a přirozeně přecitlivělého.« Tato slova lze zajisté aplikovati i na kritickou činnost Naší řeči, jíž se tím dostává nového zadostučinění, a to velmi významného, protože pochází od učence, který je zároveň uznaným básníkem.

[47]České literatury se týkají dvě podrobné studie prosodické a stylistické, o Březinově rýmu a o Kollárově sonetu. První z nich obsahuje v souvislosti s rozborem rýmu také výklad o podstatných jménech slovesných, která jsou v básních Březinových velmi častá. Březinovu zálibu v nich vysvětluje Fischer jednak obecnou tendencí impresionistického básnictví kolem r. 1900, která se na př. u německých básníků projevovala zase četnými podst. jmény na -ung, jednak osobním založením básníkovým. Březinův zájem se soustřeďoval především na otázky věčné činnosti a obráží se i ve volbě výrazů; proto mu více hoví dějové podstatné jméno záření než zář, zapadání slunce více než západ, navrácení než návrat. »Tak vede,« praví autor, »úvaha o řemeslu Březinova rýmu do výhně jeho představ, kroužících kolem problému tvoření.« — Úvaha o Kollárově sonetu, vycházející z trpělivé a podrobně doložené analysy »Slávy dcery«, přinesla zase příležitostné poučení o nepřirozeném pořádku slov. Fischer ukazuje, jak Kollár čím dál tím víc propadal nepěkné a nečeské manýře, násilně a libovolně měnit přirozený pořádek slov. Zaznamenává z něho na př. takovéto přesmyčky: těchto na rtech, dvou ze kmenů, jiných národů jí ku dcerám, tvé se kryji ve křovíčko a pod. Výtka autorova, že takové zbytečné násilnosti hyzdily po Kollárovi i poesii jeho mladších druhů, na př. též Vrchlického a jeho školy, a že straší dosud někdy i v moderním básnictví, je jistě spravedlivá.

Jednou z nejvýznamnějších statí této knihy je výklad »O překládání básnických děl«. Fischer sám je mistrný a plodný překladatel a jeho výklady jsou tedy výsledkem zkušeností nabytých dlouhou a vážnou prací. Proto přikládám právě tomuto článku cenu zcela zvláštní. Autor došel k zásadě, že básnické dílo nelze překládat doslovně. Překladatel má úlohu velmi těžkou, když má vyjádřit obsah básně, zachovat metrum, správně zdůraznit místa zvlášť pointovaná a dbát také zvukové stránky originálu, zvláště »sledu« hlásek. Jsou verše zdánlivě zcela prosté, a přece nemohou být bez újmy anebo aspoň beze změny transponovány do jiného jazyka. Takové jsou na př. francouzské verše Verlainovy: Il pleut sur la ville comme il pleure dans mon coeur. Zvuková moc, záležící v asonanci slov pleut a pleure, vnitřní polorým pleure: coeur, zvukomalba slova vyjadřujícího déšť — to jsou věci, které nelze přeložit do jiného jazyka. Proto musí překladatel ustavičně uvažovat, třídit a s jemným taktem vybírat ze všech okolností ty, které nejspíše povedou k cíli. Proto nelze předpisovat pravidla; každý verš je třeba rozbírat zvlášť, vážit jeho hodnoty, méně významné podřizovat důležitějším. Jednou [48]se musí zachovat přesný smysl slov, jindy zachytit nálada, vůně, zpěv, jindy zase vystihnout pointa, hříčka, šprým atd. Jazyk, do kterého se překládá, je zcela jiný materiál než jazyk originálu, a proto nemůže být překlad věrným odlitkem. Překládat z jednoho jazyka do druhého, toť asi jako přednášet na houslích skladbu složenou pro varhany. Má-li skladba působit, musí být přizpůsobena změněnému nástroji, musí být upravena tak, jak by ji byl její původce složil, kdyby byl na housle pomýšlel. Překladatel se musí vcítit v celek díla překládaného asi tak jako herec do své role, ne do jeho vnějšností, nýbrž do jeho duše. »Původní báseň je nutno znovu vytvořit z ducha nového jazyka«, to je výsledek Fischerova krásného výkladu. První a nezbytnou podmínkou dobrého překládání je, aby překladatel znal dokonale jazyk originálu, ale především naprosto a do všech výrazových rnožnosstí a odstínů musí znát jazyk, do kterého překládá. Bez této znalosti je absurdní každý pokus, vyjádřiti jiným jazykem krásy básnického díla, protože překladatel prostě neví o možnostech, které mu k tomu jeho jazyk nabízí, a nedovede je ovšem z něho ani vytěžit. To neplatí jenom o překládání veršů, nýbrž i o próze. Je to jen předsudek, že se řeč nevázaná snáze překládá než báseň. Právě v próze je obtížné postihnout sloh autorův, rytmus a osobitost jeho slovního výrazu — a tím těžší ovšem překladem to vše vystihnout. Nejsou tedy malé ty požadavky, jež Fischer klade na překladatele, ale jsou nezbytné, má-li vzniknout dobrý překlad. Jak nekonečně daleko jsou od nich ty ubohé, nesvědomité a barbarské překlady, kterými nás zaplavuje český knihkupecký trh! Jejich bída je dvojnásobná, neboť i zohyžďují originál i przní vlastní jazyk. — Konec článku o překládání je věnován historické retrospektivě překladatelského úsilí našeho. Fischer v něm rozeznává tři období: první je doba Jungmannova, buditelská, provázená nadšením, co se všechno i v českém jazyce, do té doby opovrženém a zanedbaném, dá vyjádřit; druhá je doba Vrchlického, vyznačující se vnějším rozmachem, skvělostí formy a vědomou snahou dohánět Evropu; třetí je doba nová, t. j. počátek dvacátého století, která přichází s novými požadavky »mluvnosti, oproštění, revise«. Toto poslední období se vyznačuje také tím, že je naše překladatelská práce dnes více na očích ciziny, neboť zmizela politickým převratem hradba, která nás od ní oddělovala. Proto je ta práce také odpovědnější.

To, co jsem zde uvedl z obsahu Fischerovy knihy, je jenom nepatrná ukázka jejího myšlenkového bohatství. Je to dílo po všech stránkách zralé a u nás velmi vzácné. Fischer v něm ukázal hlubokou erudici literárního historika a psychologa i jemnou a [49]pronikavou intuici dokonalého básníka. Tím více nás bude tedy zajímati jazyková stránka tohoto důležitého díla. Napřed už mohu prohlásiti, že je všude zřejmá autorova péče o čistou řeč. U spisovatele, který žije v neustálém styku s německým písemnictvím, je jistě nasnadě nebezpečí, že se jeho výraz uvolní od svých zdravých základů a přimkne se k cizím vzorům. Ale vážnost, s jakou přistupoval autor k obsahové stránce svého díla, dovedl zachovati i při jeho jazykové formě. Najdeme-li v ní přes to chyby a nepřesnosti, není to vina autorova, nýbrž obecný následek našich těžkých jazykových poměrů. Jsou to jen společné kazy, které tkví ve vzduchu jako nákaza spály a postihují každého, vinníka i nevinného.

V některých věcech se odchyluje autor od Pravidel českého pravopisu. Tak na př. píše po dvojtečce velké písmeno, i když není za ní řeč přímá; píše stropiti hluk 8 m. ztropiti, lid steče věž 85 m. zteče, minulost uztrnula 150, 243 m. ustrnula, příjměním 44 m. příjmením, skříňka 100 m. skřínka, ocitnuvší se 75 m. octnuvší se (lépe ovšem: který se octl). Zvláště v cizích slovech je hojně odchylek, na př. tema 90, 152, tematu 164 a j. m. téma n. thema (jindy téma, na př. 161), revmatismus 197 m. reumatismus, dionysské nadšení 215 m. dionyské, virtuosství 218 m. virtuoství, fráse 30 a č. m. fráze, parafrase 49, 150, 151 a j. m. parafráze, parafrásující 123, 153 m. parafrazující, prósou 90, 113. 221 m. prózou, vása 167 m. váza, refrainovitě 221, 225 m. refrénovitě, iambický, iamb 222 a j m. jambický, jamb, praegnantní 257 m. pregnantní (správně 264, 271), praemissa 274 m. premisa, silhueta 42 m. silueta. Ani kvantita není přesně zachovávána, na př.: nevyjádřitelnost 19 m. nevyjadřitelnost, nevyjádřitelný 20 m. nevyjadřitelný, nevypočítatelný 48 m. nevypočitatelný, upřílišující 52 m. upřilišující, výhrůžně 200 ni. vyhrůžně, z povzdálí 215 m. zpovzdáli, řídčeji 122 m. řidčeji, dvéře 143 m. dveře, mihavé kontury 42 m. míhavé, zdvihají 60 m. zdvíhají, přišiti límec 68 m. přišíti, přelstiti 84 m. přelstíti, stihaný 192, 201 m. stíhaný, jmeny 208, ke jmenům 163 m. jmény, ke jménům, procitá 78, 79 a vždy tak m. procítá, ocitá se 82, 135 a j. m. ocítá se, naskytá se 99, 216 a j. m. naskýtá se, spolehat 220 m. spoléhat, nepodminečný 211 m. nepodmínečný, titan 179 m. titán (ale na téže stránce správně titánství), kralevic 84 m. králevic; v cizích slovech: fanfary 53 m. fanfáry, spontanně 55 m. spontánně, harem 79 m. harém, demonický 187 m. démonický, kanon 244 m. kánon.

Složená slova bývají někdy psána odděleně, na př. jednou pro vždy 22, 216 m. provždy, z části 63, 95 a j. m. zčásti, z rána 80, [50]84 m. zrána, leda že 205 m. ledaže, třeba že 86, 98 m. třebaže, nad to ještě 88 m. nadto, z nenadání 193, 196 m. znenadání, na snadě 172 m. nasnadě.

Méně odchylek je v tvarosloví. Při skloňování cizích jmen se zbytečně zachovává němé e v pádech, kromě prvního, v kterých se nevyslovuje, na př. Bürgera 40 m. Bürgra, minnesingerů 40 m. minnesingrů, Herderovými 126 m. Herdrovými atd. Nesprávně bývá skloňováno zájmeno týž, na př.: v tomtéž díle 60 m. v témž, v tomže okolí 144 m. v témž (jindy správně v témž, na př. 153, 155), tímže hercem 165, 159 a j. m. týmž, za těchže podmínek 140 m. týchž; a zájmeno já: psi na dvoře mne poznávají 133 m. mě, podobně 80, 157, 169, 178 a j.

Také v tvoření slov je celkem málo nedopatření. Místo nemožného útvaru tajuplný 11, 158 a j., tajuplně 199 je lépe psáti tajemný, tajemně; podobně m. zdůvodněné pochybnosti 12, konkretní zdůvodnění 105 a j. je správnější odůvodněné, odůvodnění. Nepěkné a zbytečné jsou některé složeniny: podmínky spoluurčující směr 63 m. společně, zároveň určující, víra byla spolupodmíněna okolnostmi 158 m. závisela, byla založena na okolnostech, spolučinnost 63 m. součinnost. Nesprávně je utvořeno adj. nibelunžský 128 m. nibelunský a podst. jméno údobí 34 m. období. Nezvykle je užito slova posun m. posunek: »něžnými posuny chce (básník) naznačiti«, »was unaussprechlich ist« 14. Autor velmi často hovoří o věcech, pro které nemá v dosavadní literatuře ani vzoru ani terminologie, a proto bývá nucen tvořiti si nová slova, chce-li se vyhnouti dlouhým opisům, které by při stálém opakování působily únavně. Na př. při výkladech o dvojníku se mu ustavičně vracejí spojení »problém o dvojníku«, »výjevy s dvojníkem«, »mystika, jejíž původ je v existenci dvojníka« a pod. Pro ně užívá stručného výrazu dvojníkovský (dvojníkovský problém 180, dvojníkovská mystika 161, dvojníkovské představy 169, a pod. často). Podobného rázu je adj. dvojmý, utvořené od příslovce dvojmo (jako kolmý od kolmo); jeho význam je asi mezi dvojí a dvojitý a označuje zase zvláštní existenci lidí, kteří žijí jedním tělem, ale dvojím duchem (tedy není to ani »dvojí život«, ani »dvojitý«). na př. dvojmé utváření života 175, dvojmý život 179 atd. Odtud je i podst. jméno dvojmost 178 a složené příd. jméno podvojmý, jehož smysl a účel už není tak jasný (»doklady Shakespearova podvojmého stylu, mísícího tragiku i do nejveselejšího obsahu« 165, podvojmá existence 167, tedy snad podvojný). Nezvykle zní slova doprovodný (doprovodný úkaz 124, doprovodné okolnosti 148 a j. místo běžnějšího prů[51]vodní, vedlejší), sourozenecká láska 163 m. sourozenská, ďáblovský (»boj mezi principem Kristovým a rodem pochybovačů ďáblovských« 198; patrně se tu autorovi nehodil ani přívlastek ďábelských, protože mívá zpravidla význam přenesený, ani přisvojovací ďáblových, které nevyjadřuje dost určitě vlastnost, o niž mu jde), s překvapivým smyslem 9 (pod. 106) m. překvapujícím, šestistopovost (»jednou pro vždy neúchylně stanovená šestistopovost« 222 m. šestistopý rozměr), sedmistopový, osmistopový verš 225 m. sedmistopý, osmistopý (jinde je užito těchto kratších tvarů), bezpřízvučnost 239 m. nepřízvučnost, mluvnost (»nové požadavky mluvnosti« 281; smysl toho slova je mi nejasný, snad se jím má vyjádřiti přirozenost mluvy), nitrozření 208 (introspekce), dalekozření 99 (dar fysického dalekozření m. zření do dálky) a pod.

Skladba této knihy má rovněž některé zvláštnosti. Nevhodně se užívá výrazu sděliti, sdělovati komu co 14, 27 a j. m. sdíleti, sdělovati se s kým oč nebo prostě říci, oznámiti, vysloviti a pod.; naslouchati hlasům 21, a pod. 22, 24, m. poslouchati hlasy; málem se minul rozumem 83 m. s rozumem; vazbu pociťovati za protismyslnou 54 m. jako protismyslnou; sleduje popudů 153 m. popudy (ale slovesa sledovati je tu užito nemístně m. jda za popudy n. řídě se popudy, vycházeje z popudů a pod.); konec komedie je slabší předcházejících partií 164 m. je slabší než předcházející partie; jsou tomu asi tři léta 169 m. je tomu asi tři léta; blízko spřízněna zdá se být vise Zarathustrova s oním líčením 157, a pod. 206, m. vise zdá se blízce spřízněna (bez infinitivu být). Patrně napodobením asyndetického výrazu více méně vzniklo spojení větší menší m. běžnějšího větší nebo menší: (hry Hauptmannovy) převzaly na německé scéně s větším menším zdarem formu dvojité hry 89.

Autor se nevyhnul ani rozličným strojenostem. Některé z nich byly způsobeny mechanickým a příliš častým užíváním vazeb, které jsou sice jinak správné, ale mají funkci zvláštní, a proto se vyskytují v mluvě přirozené zpravidla jen řídce. Taková jest na př. vazba jest mi (činiti), které autor užívá s velkou oblibou, a to i tam, kde nejde o přirozenou povinnost (na př. »všem nám jest umříti« a pod.), nýbrž o zcela obyčejnou potřebnost, nutnost, na př.: před ukvapenou generalisací je arci důrazně varovati 117 m. je třeba, nutno varovati; bylo by četnými konkretními příklady rozrůznit a kontrastovat obojí typ 119 m. bylo by třeba, a pod. 144, 157, 192 a j. velmi často. Strojeně zní v české řeči také galicismus: a je to rovněž romantika, z níž vychází G. Keller [52]93; v češtině stačí k důrazu pouhý pořádek slov, zde na př.: a rovněž z romantiky vychází G. Keller. Mnoho jiných nepřirozených nebo dokonce násilných obratů bylo způsobeno snahou, vyjadřovati se co nejstručněji. Odtud asi třeba vykládati autorův zvláštní způsob, jímž spojuje dva uvozovací členy větné (spojky, zájmena) při jediné větě, na př.: povšimnouti si případů, za nichž a kterak básníci si uvědomují 7; přesto a třebaže se v Zeleném Jindřichu výslovně obrací (Keller) proti módě 56; těžší otázkou bylo, zdali a kterak lze sen předvésti na jevišti 86; (bratr) podle něhož a jemuž na počest byl svým dědem obdařen stejným jménem 164; ba najde se i takovéto podivné spřežení: smysl pro pojmová příbuzenství…, jichž si v denním životě sotva máme kdy a chuť všímat 172. Podobný ráz má také věta: (Goethe) vnesl jasné světlo do některých hlubin zvlášť umělcovy a myslitelovy duše 12; zde bychom raději položili složitý přívlastek za podst. jméno (do hlubin duše zvláště umělcovy a myslitelovy). Snahou po stručnosti si vysvětlíme také, proč autor tak často a na újmu svého stylu sahal k výrazům neslovesným i tam, kde by byl mohl svou myšlenku mnohem lépe, jasněji a uhlazeněji říci celou větou. Na př.: k jejich vyjádření (t. příliš velké bolesti nebo radosti) básníci odjakživa zříkali se výrazu slovního 9 m. když je měli vyjádřit a pod., (nelze přece říci »zřeknu se procházky k tvé návštěvě« m. »přijdeš-li, zřeknu se« a pod.); postavíme-li proti němu podobiznu tak ostrých tahů (!) jako Erbenovu 118 m. s tak ostrými rysy, jako je (podobizna) Erbenova; bolestný smysl, jenž se skrývá ve floskulích, snadno pokládaných za bezvýznamná úsloví 21 m. která by snadno mohla být pokládána, nebo která se obyčejně pokládají (smysl autorovy stylisace není dost jasný); zda tam (v počátcích »Slávy dcery«) snad nebyly možnosti vývojové, předčasně zaražené a opuštěné 243 m. možnosti, které potom byly opuštěny (byly-li v těch počátcích, nemohly být přece opuštěny už tam, nýbrž později, jinde); líčen (t. spisovatelem) ve vší bolesti svého poznávání a přec i lehce ironisován, zamotává se pan Goldjakin do sítě, z níž není vyváznutí 194 m. spisovatel líčí ve vší bolesti…, ale s lehkou ironií, jak… (ani zde nelze se dobrati přesného smyslu, který chtěl autor vložiti do tohoto velmi nesourodého spojení); (Cardillac) který, od spoluobčanů pokládán za vzor mravopočestnosti, tajil v svém nitru démonickou touhu po zlatu a špercích 204 m. byl sice pokládán…, ale tajil…, nebo: ačkoli byl pokládán…, tajil; (básník) jenž, zrozen k dívání, zpívá 39 m. ačkoli byl zrozen; Tieckem, zvlášť uctívaným Zerbinem připravena, měla Hoffmannova stilistická zvláštnost pronikavý vliv 71 m. Hoffmannova [53]zvláštnost, která byla připravena Tieckem, zvláště jeho uctívaným Zerbinem, měla pronikavý vliv; co se mu (Kellerovi) zdálo, mělo, posuzováno podle jeho záznamů z let 1846-8, pravý kellerovský půvab 98 m. posuzujeme-li to podle… Záliba ve vazbách jmenných přiměla autora často nahradit infinitiv podstatným jménem slovesným; na př.: pokusy vzpomínání 157 m. pokusy vzpomínat, neschopnost rozeznávání 162 m. rozeznávat, obtíž znázornění 165 m. znázornit, úsilí po překonání polarity a o (!) převedení protikladů 200 m. úsilí překonat… a převést, a j. Proto také často užívá autor umělých a strojených přídavných jmen na -ší, -vší: spor pojivší se k problému barev u Homéra 33 m. který se pojil, osoby zůstavší doma 134 m. které zůstaly, procitnuvší spáč 75 m. procitlý, který procitl, a často tak. Nepříjemný dojem manýry vzbuzují častá příčestí bez příslušného přechodníku slovesa pomocného, na př.: kdo by, obeznámen s klasickým dramatem Němců, nevzpomínal, kterak… 131 m. jsa nebo byv obeznámen; jedna část jeho (dvojníkovy) bytosti, druhé nepovědoma, mechanicky vykonává pohyby a činy 207 m. jsouc nepovědoma; literární analysa, jež vědoma si bohatství své látky… spokojuje se tím, že 208 m. jsouc si vědoma, atd. Sloh autorův je bez potřeby kažen také přídavnými jmény na -telný, jichž se tu po německém způsobu užívá v doplňku místo výrazu slovesného, na př.: od (Březinovy) básnické osobnosti však rýmované ony senáry jsou prostě neodmyslitelné 282 m. nelze si je od ní odmyslit, nebo: nelze si jeho osobnost myslit bez nich; závěrečná pointa je stěží přeložitelná 226 m. dá se stěží přeložit; proti hojným případům, kdy velké dílo převodem je seslabeno, jsou myslitelné doklady, že z nějaké básně průměrné teprve překladem se stane pravý tvůrčí čin 261 m. lze si mysliti, představiti, a j. často. Z napodobení cizích vzorů (francouzských a německých) pocházejí také rozličná určení kladená na počátek věty beze spojky a mající zdánlivě ráz jmenných vět, na př.: dědic minnesingerů nespokojuje se (Bürger) pouhým výčtem krás m. jako dědic minnesingrů; umělec každým coulem, na oko dával Hoffmann za pravdu dobrému občanu 66 m. třebaže sám byl umělec každým coulem; sám znamenitý hudebník, uváděl (Heinse) světlo ve vztah k hudbě 61 m. sám jako znamenitý hudebník, nebo: sám jsa znamenitý hudebník; atd. Nechuť autorova k slovesu jde dokonce tak daleko, že je někdy vynechává ve větě docela bez příčiny, jakoby jen z jakési idiosynkrasie, na př.: četné variace dvojníkovského námětu kolísají (se) mezi abstrusní magií a skeptickou ironií. Tak tomu v satirické pohádce o malém Zachesovi 189 m. tak je tomu; negace tedy a klad A a Non A spřeženy spo[54]lečným zvukem: i to hluboce příznačné pro Březinovu techniku 231 m. i to je příznačné; tak tomu i u Kollára 239 m. tak je tomu; čímž dva sonety ještě nápadněji nežli předtím přiřaděny k sobě jako organická dvojice 242 m. tím jsou… přiřaděny (je to celá jednoduchá věta!), atd.

Z jiných vad autorovy skladby třeba vytknouti ještě, že užívá přechodníků leckdy jen schematicky, t. j. tam, kde není pro ně vhodné příležitosti ve větě, na př.: mluva se k tomu (dorozumívání) nehodí, ježto nedovede malovati duše, poskytujíc nám pouze rozervané zlomky 20 m. nýbrž poskytuje nám jenom… (autorova stylisace by znamenala: mluva nedovede malovati duše a při tom nám poskytuje jenom rozervané zlomky); Wackenroderem a Tieckem jsouc tušena, Schlegely a Novalisem horlivě proklamována, ustalovala se myšlenka o vespolném spříznění všech uměn 63 m. byvši tušena Wackenrodrem a Tieckem a proklamována Schlegly a Novalisem (nejde přece o děje současné!), anebo ještě lépe: myšlenka…, jež byla tušena… a proklamována…, ustalovala se…; a j. Vidím v těchto příkladech nové svědectví o tom, že přechodník je v moderní češtině tvar mrtvý a že ani dobří stylisté nemají pro něj dostatek porozumění. Nebylo by lépe vyhýbati se mu aspoň v takových případech, kde se sám do pera nevnucuje?

Některé odchylky vznikly zřejmě z autorova přebroušení, z přemrštěné snahy vyjádřit se spisovně. Proto asi užívá na př. záporného genitivu přes míru: přesného důkazu provésti as nelze 171 m. přesný důkaz; nebudeme tohoto výrazu aplikovati na… 51 m. tento výraz, a pod. Často bývá vynecháno ukazovací zájmeno i tam, kde je ho třeba k označení, že jde o věc určitou, o níž již byla předtím řeč, na př.: námět přešel do operety 166 m. ten n. tento námět; není téma dosud vyčerpáno 220 m. toto téma; také ostatní oblasti umělecké mají na jevu zájem 52 m. mají o tento jev zájem; základní díla o problému jsou z r. 1881 52 m. o tom problému n. o onom problému; (Utitz ukazuje) jak různorodé badání se zahrnuje pod široce jednotící názor 111 m. pod onen názor; značné rozpory v pokusech o vysvětlení jevu 143 m. onoho jevu, atd. Také jindy chybí zájmeno ukazovací, na př.: ale jak je s Baudelairem? 57 m. jak je tomu s B.? (každý z těch výrazů má jiný smysl: »jak je tomu s otcem?« = jak se věci mají v případě otcově; »jak je s otcem?« = jak se mu daří, jak se mu vede, jaký je jeho stav); účast primérních pudů… nebude popírati ani kdo se nesdílí o víru v jejich samospasitelnost 107 m. ani ten, kdo; je nápadné nejen, že učení o věčném návratu ruší dřívější [55]myslitelovy soustavy…, nýbrž i, že… se odchyluje od pravého stavu věcí 154 m. nejen to, že…, nýbrž i to, že… V oboru zájmen se také chybuje záměnou relativa za demonstrativum, na př.: básnická tvorba zakládá se na schopnosti, vyjadřovati stavy duše výrazem slovním; při čemž duši pojímáme v širokém významu vědomí i podvědomí 7 m. při tom; ale již 1824 provedeno významné přeskupení… Čímž dva sonety ještě nápadněji nežli předtím přiřaděny k sobě 242 m. Tím; ani on (Grün) pro žhavé barvy jihu není zrozen,… Čímž jest udán rozdíl mezi ním a jinými lyrickými osmačtyřicátníky 45 m. Tím, atd. Zbytečně se přidává zvratné se k podst. jménům slovesným, na př. zajíkání se 15, honosení se 66, a j. Jindy je zase vynecháno, na př.: mní být knížetem 74 m. mní se (být) knížetem (srov. vidím se králem a pod.). Nečeským způsobem bývá kladeno zájmeno svůj jako pleonastický přívlastek, na př.: (Stavrogin a doktor) mají své obdoby v tajemném počínání Poeových provinilců 201; (poměr přátelství) co chvíli hrozí přejíti ve svůj pravý opak 203 m. hrozí se změniti v pravý opak, atd.

Slovník autorův je velmi bohatý a dokonale je přizpůsoben básnickému stylu, v němž je napsána většina odstavců. Ale i na něm lpí kletba jazykové porušenosti, společná celé nynější generaci spisovatelské. A tak i po lexikální stránce najdeme leccos, co není ve shodě s duchem našeho jazyka. Jsou to především slova papírová, vyskytující se jen v neživotném jazyce knižním, na př. tudíž 16, 25 a často m. tedy, proto; posléze 49 a č. m. konečně; po výtce 115 m. hlavně, zvláště; dojista se však v tomto sledu (článků) zračí osobní dráha autorova 297 m. pořádku; sled hlásek 266 (a pod. často) m. pořádek; je dlužno hledati 202 m. třeba; zastance 44 m. přivrženec. Často bývá užito jinak dobrého slova v nevhodném spojení, na př. či, čili 48, 62 a č. m. nebo, neboli; neb 55 m. neboť; nejryzejší umění 12, údaje ryze životopisné 25 a pod. často m. nejčistší, čistě; sledovati cíl 13 m. jíti za ním, směřovati k němu; vůči m. k, vzhledem na (vůči takovémuto hemžení jevů… je dobře hned předem naznačiti měřítko hodnotící 101 m. pro hemžení, vzhledem na ně); (odborná literatura) zná udati obdoby 65 m. umí, může, dovede; různé přeludy 86 (pod. 129 a č.) m. rozmanité; přerůzné jsou důvody 173 m. přerozmanité; text zaslechnuté písničky je lhostejný 98 (pod. 99 a j.) m. nezáleží na něm, je vedlejší; činitel, jehož naprosto nelze pohřešovati 122 m. bez něhož nelze být, se obejít; nevraživost pokrevenců, usilujících druh druha skolit 163 m. jeden druhého; (myty) odvozovaly původ velkého héroa od pozemského otce a současně od pána nebes 167 m. zároveň; rozpolcenost lidského [56]vědomí tvoří myšlenkový základ těch kapricí 188 m. je; zachovat hudbu (verše) na úkor obsahu 267 m. na újmu. Nevhodně je někdy užito zájmena jenž m. který, kdo, na př. velký není bol, pro nějž lze nalézt slova 9 (snad citát) m. pro který (je to věta obecné platnosti, týkající se každého takového bolu); ten, jemuž byla uloupena podoba, přestal existovati 168 m. ten, komu (t. j. každý, komu byla uloupena podoba); již Artemidorův snář předpovídal konec pacientovi, jemuž se zdálo, že se shlédl v zrcadle 173 m. (kterému (t. j. každému takovému to předpovídal). V mnoha případech je setřen pravý význam spojky -li, jestliže, takže se z ní stává čistě formální slovo s velmi neurčitým obsahem. Autor tu k své škodě jde za příkladem frázovité, vnitřním prázdnem nabubřelé češtiny novinářské, v níž právě nedostatek myšlenkového soustředění a ledabylost v logickém spojování představ vede k takovým obsahově rozplizlým slovům, která mohou znamenati všecko na světě, ale ve skutečnosti neznamenají nic. Na př.: Trpěl-li jí (Goethe nevyslovitelností) v erotice, v mystice, v přírodní poesii, jest také jeho vědecké snažení provázeno mučivými pochybnostmi o dosahu a obsahu slovního výrazu 18; tu není ani dvojčlenná otázka, ani vztah podmínkový, ani připouštěcí, a pravý smysl musíme hledat teprve analysou celého kontextu; jde tu patrně o větu přirovnávací, tedy: Stejné jako trpěl nevyslovitelností v erotice…, tak jest také jeho atd. A tak nejasně se vyjadřuje autor často, na př.: přišel-li Sigismundo k poznání, že »snem celý život jesti a sny samy též jsou snem«, napověděl, že… 86 m. tím, že přišel…, napověděl; byla-li nosnost psychiatrických metod… zkoušena na řadě jevů světového písemnictví, naskýtá se otázka po jejich platnosti v literatuře domácí 117 (smysl je vůbec nejasný, snad je tu spojení odporové: kdežto byla dříve nosnost zkoušena na četných jevech světového písemnictví, naskýtá se nyní otázka…); a je-li nekultivované mysli blízko příbuzenství zrcadla s ozvěnou, napovídá cos o svazku mezi nimi také básník dost málo naivní: (neboť je to as více nežli náhoda a duchaplná hříčka, spojuje-li Ovid mytus o Narkyssovi a o Echo 173 (smysl je patrně: příbuzenství zrcadla s ozvěnou je blízké nejen nekultivované mysli, nýbrž i básník dost málo naivní napovídá cos o svazku mezi nimi; není to asi náhoda, že Ovid psal…); jestliže Goethovy »Dumpfheit« a »Stille«… byly srovnávány s východem slunce, lze voliti pro Kleistovy pomlky… příměr s blýskavicí 19 m. jako; jestliže V. Nezval ve výboru z Mahena blouzní… o jeho »Měsíci«, říká daleko více sám o sobě než o autoru vykládaném 53 m. když, tím, že. A podobně na str. 178, 256 a j. Domnívám se, že autoru, [59]který dovede myslit tak přesně a vyjadřovat myšlenky tak přiléhavě jako Fischer, by nebylo za těžko vyhnouti se takovýmto stylistickým nepřesnostem, hodícím se leda tomu, kdo potřebuje zakrývat myšlenkovou prázdnotu.

Vliv pokažené mluvy knižní se projevil také v tom, že se užívá slov nečeských buď významem, buď formou, na př.: vyvolávati nudu, počitky 38, vyvolávati náladu 9, vzpomínku 29, dojem 20 a tak velmi často m. buditi, probouzeti, vybavovati a pod.; bezprostřední podobnost 17 (a pod. 146, 281 a j.) m. blízká, přímá; bezprostředně před tím 195 m. přímo, právě před tím; vyslovený odpůrce umění 18 a j. m. vyložený, rozhodný, zřejmý (je vidět, jak nejasný smysl má tento germanismus v češtině); letory vysloveně »cyklotomní« 113, pod. 114, 118 a j. m. zřejmě, nepochybně; slovo je mu u porovnání s myšlenkou hodnotou druhého řádu 20 m. vzhledem na myšlenku; souviseti co nejúže 21 m. co nejtěsněji (co souvisí, je těsně u sebe, nikoli úzce); dramatici jsou úzce spiati s romantismem 93, a j. pod. m. těsně; předstupeň 28, 125 a j. m. nižší, předcházející stupeň; poměrně řídký jev 30 m. dost řídký; v tomto ohledu není podstatného rozdílu 36 m. po této stránce, v této věci; (nevšímavost) vyznačovala v koloristickém ohledu řadu estetických soustav 38 a pod. jinde m. byla po stránce koloristické znakem mnoha estetických soustav, nebo: nevšímavost k stránce koloristické byla znakem…; je bráti ohled na to 54 m. třeba míti zřetel na to, míti na zřeteli to; bráti zřetel na znaky estetické 144 m. míti zřetel; sledovati cíl 63 (a pod. často) m. říditi se cílem, jíti za cílem; docíliti dojmu 44 m. vzbuditi jej; v čidle jsou vyvolávány přiměřené počitky 51 m. jsou buzeny, vybavovány příslušné počitky; proces nejpřiměřeněji označovaný francouzským »synesthésie« 56 m. nejvhodněji, nejvýstižněji; vyzvednutí této snahy 59 m. zdůraznění; (prvky) se rozpadají ve dvě dvojice 63 m. dělí se; jednotící znak spočívá v tom, že… 51, kouzlo Wildeovy mluvy spočívá v paradoxních asociacích 54 a j. m. záleží, je; nemístné přehánění 52 m. přepínání, nadsazování; přeháněti rozdílnost tělesných zjevů 118 m. přepínati, zveličovati; metoda přehnaně fysiologická 143 m. přespříliš, přepjatě; proti přehnaným zvukomalbám 70 m. přemrštěným, přepjatým; v celé řadě případů 55 (a pod. často) m. v mnoha případech; nespokojoval se jen přemírou obrazů 64, 180 a j. m. nadbytkem; hned nato 75 m. potom; prosaditi svůj vlastní styl 71 m. uplatniti; pravidlo, které se prosazuje jasněji 232 m. uplatňuje se; úzkoprsé nazírání 77 m. omezené, malicherné, měšťácké (zas ta neurčitost nesprávného výrazu!); úzkoprse moralisující doktrinář 120 m. malicherně, příliš úzkostlivě; puristická úzko[60]prsost 255 m. malichernost, úzkostlivost; za bílého dne nachází se (člověk) ve snách 91 m. je, žije; směrodatný 95 m. rozhodující; v přátelském kruhu 95 m. v přátelské společnosti, mezi přáteli; běží v prvé řadě oč 94 m. především, hlavně, na prvním místě; v neposlední řadě 96 m. ne na posledním místě; most vyhlížející jako pozemská obloha 99, pod. 173 a j. m. vypadající; velká část něhy kellerovské je podmíněna tím, že zděděným frásím dovede vdechovati nový život 99 (a pod. často) m. je působena, vytvářena; účinek zrcadel je podmiňován dvojím zřetelem 171 m. působen, řízen, závisí na dvojím zřeteli; je vzíti v úvahu sugesci 102 m. je třeba hleděti k sugesci, míti ji na mysli, na zřeteli, dbáti jí, nezapomínati na ni (je ovšem zase zcela nejisté, co tu autor mínil); v úvahu by přicházela i tradice ruského románu 147=?; určití básníci sami pociťují spřízněnost 103 m. někteří, jistí; poslední desítiletí vykazuje… nejeden příspěvek k vědě o charakteru 111 m. přineslo, podává, obsahuje; druhou odchylku vykazují Básně 242 m. odchylka je v Básních; zachycení umělců pomocí filmu 118 m. filmem; onde platí vnímání a vzpomínání za kvantitativně odstupněné veličiny jednoho a téhož rodu 121 m. je pokládáno za různé stupně; (úcta k faktům a spravedlnost) filologovi platí za základní ctnosti 211 (podob. 213 a j.) m. filolog je pokládá za ctnosti; nápoj zapomínání… má důsledkem, že Siegfried zapomene na minulost úplně 128 (podob. 269) m. způsobí, zaviní; (umělecké pudy literárního badatele) mají následkem, že přednost se dává autoru, s nímž… 215 m. jsou příčinou; v důsledku zaslechnutého jména Brynhildina 128 m. protože zaslechl; těsně před smrtí 129 m. před samou smrtí; výlučně 130 m. výhradně, jenom; shoda mezi nimi se zdá naprosto vyloučena 212 m. nemožná; kdož se omezovali na výklad fysiologický 175 m. přestávali na výkladě; jeden z podstatných znaků romantiky, protilehlý oné druhé základní tendenci 179 m. protivný, odporující, opačný; prolistoval jsem (knihu) 186 m. prohlédl, pročetl; svody, jimž historik vysazen není 217 m. vydán; položit problém 218 m. stanoviti, vytknouti; sestávati 241 m. skládati se; mimořádné postavení 241 m. zvláštní; přirozeně 254 a j. m. ovšem, arci; na základě konkretních zkušeností uvésti příklady 264 m. z konkretních zkušeností; článek doznal souhlasu 291 pozn. m. setkal se, byl přijat se souhlasem; prvořadá důležitost 282 m. vynikající, největší; aby díla nebyla nazírána pod dojmem školy 282 m. vnímána, chápána (či posuzována?).

Po tomto dlouhém seznamu výtek zdá se mi nutné poznamenati na obranu autorovu, že je to seznam velmi podrobný a že [61]v něm nechybí takřka nic podstatného. Dbal jsem té úplnosti úmyslně, neboť jsem nechtěl zanedbati velmi poučnou příležitost, důkladně rozebrat jazyk díla, které možno pokládati za výkvět naší odborné literatury. Ukázalo se, že je novým dokladem trpké pravdy o obecném úpadku našeho jazyka, z něhož nejsou vyňati ani nejlepší stylisté, a že je svrchovaný čas, aby se začalo upřímně pomýšleti na ráznou pomoc. Přese všechny ty výtky mohu jen znovu zdůrazniti, že nedostatky Fischerovy knihy jsou bohatě nahrazeny mnoha přednostmi jinými, především podivuhodnou přesností a lehkostí výrazu a kladnými hodnotami stylu vůbec. Styl Fischerův je dokonalým, organickým spojením vybroušené mluvy básnické a přesné mluvy vědecké. Některé odstavce jsou jakoby tepány ze vzácného kovu, a stylistický účinek jednotlivých kapitol roste postupně až ke shrnujícím závěrům, přesvědčujícím svou vnitřní silou. Za příklad uvádím zvláště konec kapitoly o Březinově rýmu a o překládání básnických děl. Básnický dar Fischerův se projevuje v přiléhavých metaforách a přirovnáních (srov. na př.: »tam se odráží skvostný rým passát: nassát od sedmi koncovkových rýmů, působících jako chtěný rub lesklé medaile« 232, a j. v.). Bohatý slovník autorův dovoluje, aby volba slov, zvláště epithet, byla co nejvýstižnější. Nevyhýbá se ani slovům z jazyků cizích, čeká-li od nich zvýšený účinek, na př. Nibelungenvers 225, tato Březinova »trouvaille« 230, souvenir du présent 149 a pod. Věty Fischerových essayí proudí zpravidla lehce a volně a ani tam, kde jsou nejsložitěji rozvité, nepřestávají být jasné a srozumitelné. Jindy zase úmyslně užívá jakéhosi stylu zkratkového, který při výhradním zřeteli na věcnou stránku je jenom jakoby surogátem stylu, na př. na str. 225: »A ‚Magické půlnoci‘: pokus o rytmické oproštění; prvý případ — nehledíme-li snad k školským začátkům — že Březina užívá trochejů, zdomácnělých zvlášť v písni lidové.« Podobně je tomu na str. 226, 233, 235 a j. Spojuje tedy výhodně retorickou šíři s lakonickou stručností. Při tom jsou periody Fischerovy takřka nabity představami a poznatky, jichž se autor snaží vždy v jednom větném celku obsáhnouti co nejvíce. Hojná jsou v řeči Fischerově také přídavná jména a příslovce vyjadřující zkráceně rozličné vztahy mezi představami (upozornil na ně Q. Hodura v min. čísle NŘ. na str. 16 n.), na př.: snový děj 86, snová psychologie 88, snová tvořivost 146; rozumově nevymezitelný soujem 59, názorně popisní empirikové 113, situaci dějově znejasnit 276 a pod.

Důležité je však zjištění toho, že všude tam, kde je slabina ve stylu Fischerově, je zároveň také chyba proti duchu jazyka. Tak [62]na př. na všech místech, kde autor bez příčiny nahrazuje vazby slovesné výrazy jmennými, je porušen plynulý tok jeho řeči, autor je nucen ke vstavkám a rozličným neorganickým vložkám, větu násilně přetrhuje pomocnými čárkami, jež hromadí často až zbytečně, a krása stylu se mění v jakousi z nouze nastavovanou mosaiku. Na př.: »Nicméně vyžaduje otázka jednak doplňků, jednak i nového řešení, při němž, vedle uplatnění slohových hledisk, bude dbáti zásady genetické, aby se ukázalo, jak postupoval vývoj Kollárův od Básní z r. 1821, obsahujících 86 znělek, přes Slávy dceru z r. 1824, v níž přibylo 65 čísel, k definitivní úpravě o 645 sonetech« (238). — »V odporu ke Kollárově teorii (a začasté v souhlase s jeho praxí) je českému trocheji dbáti, aby, nehřeše proti nebezpečí přízvuku, hojným rozkrajováním slov, tedy řadou výrazů jedno-, troj- a pětislabičných bojoval proti nebezpečí rytmické jednotvárnosti« (241; rozdělená slova by bylo ovšem lépe vypsat: jednoslabičných, trojslabičných a pětislabičných). — O rozmanitých nepřesnostech stylistických, zaviněných výrazem mluvnicky nesprávným, byla řeč už výše. Je z toho vidět, že styl a jazyková čistota jsou nerozlučně spojeny přímým vztahem příčinným. Kde není jazykové správnosti, není ani dobrého stylu.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 2-3, s. 44-62

Předchozí Ferdinand Pátek: „Už jsem z toho jelen“

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1