Abecední ukazatel správných tvarů a vazeb českých

E. (= Václav Ertl)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bedřich Klenot, Abecední ukazatel správných tvarů a vazeb českých. K potřebě škol, úřadů, obchodů i jiným podle různých pramenů upravil — —. V Praze 1923. Nakladatelství Borský a Šulc, Praha-Žižkov. Str. 150. Za Kč 15∙—.

Tedy nový brus! Kolikátá to už náplast na rány, jež si utržil český jazyk v zápase se svými nepřáteli i přáteli! Kolikátý lékař sahá už tu do jeho ran, aby jej uzdravil! Lékař či mastičkář?

Pro brusy je dnes výhodná konjunktura. V našich lidech, pokud to nejsou zrovna žurnalisté anebo ministerští radové, pře[269]svědčení o své dokonalosti, probouzí se jazykové svědomí; začíná se chápat, že neznalost vlastního jazyka jest známkou kulturní a společenské zanedbanosti, a na všech stranách se projevuje touha vybřísti nějak z dnešní jazykové zchátralosti. Za nejlepší prostředek k tomu se pokládá odedávna brus, soupis všech nesprávností a nepřesností v současném jazyce se vyskytujících s připojeným překladem do správného jazyka. Ale takovým všelékem brusy bohužel nejsou a pro dnešní stav a znalost našeho jazyka už dokonce ne. Brus, anebo ať se mu říká jakkoli, je dobrým rádcem — je-li ovšem dobrý — jen tomu, kdo je v pochybnostech, který ze dvou tvarů, výrazů atd. na rty nebo do pera se tisknoucích je správný, anebo tomu, kdo má podezření, že by ten nebo onen výraz mohl nebýti dobře český. Ale nejistota, rozpaky, podezření předpokládají jisté vědění, jakousi znalost, třeba jen kusou nebo nedosti bezpečnou, neboť neznalost není nikdy na rozpacích. Jazykových rádců a brusů nikdo soustavně nestuduje ani se jim neučí nazpamět. Kdo si navykl z dnešních novin a podobné literatury říkati na př. »oni hladoví n. oni se proti tomu staví, docíliti n. obnášeti« a p., toho zajisté nikdy ani ve snu nenapadne podívati se na tyto výrazy do nějakého rádce nebo brusu, i kdyby z nich měl na svém psacím stole celou knihovnu, prostě proto, že nikdy neslyšel, anebo slyšel-li, velmi brzo zapomněl, že by v těchto výrazech mohlo býti něco nesprávného. Jen tím si lze vyložiti malý prospěch té hromady brusů, které má naše literatura, i pozorování, již mnohokrát učiněné, že se spousta chyb, ne vulgarismů, nýbrž chyb čistě papírových, vleče z brusu do brusu jako smrtelný hřích s vyhlídkou na nesmrtelnost. Proto první a základní podmínkou vyváznutí z dnešní jazykové bídy zůstává stále jen řádné vzdělání jazykové, které zvláště u nás musí býti o to hlubší a pečlivější, oč kratší a povrchnější jest u nás proti jiným kulturním národům znalost skutečné tradice spisovné. Pokud se na našich školách bude učiti mateřštině jako cizímu jazyku, pokud se bude vtloukati žákům do hlavy jen to, co všichni už z domova umějí anebo co je ve všech jazycích stejného, pokud se bude viděti podstata řeči v pravopise a tvarosloví a ne v skladbě a v slovníku, zkrátka, pokud se bude jazykové vzdělání odbývati tak ledabyle jako dosud, je psaní a vydávání brusů pro valnou většinu dnešní generace práce zrovna tak marná, jako kdybychom slepému nasazovali brejle, aby lépe viděl.

Tím ovšem není řečeno, že bychom brusů anebo vůbec pomůcek podávajících rychlé poučení o věcech jazykových nepotřebovali a že by bylo zbytečno je skládati a vydávati. Věčně [270]živý proud jazyka vynáší na povrch podle své větší nebo menší ustálenosti opět a opět větší nebo menší množství sporných případů, které mluvnická teorie musí řešiti podle své odborné znalosti spisovné tradice a jejího vývoje pro praxi jazykovou. To je vlastní úkol brusů a jejich raison d’être i tam, kde je vzdělání jazykové hlubší než u nás, i u těch z nás, kteří se i při svém vzdělání jazykovém octnou někdy v pochybnostech. K tomu je ovšem třeba, aby takovýto »rádce dobrý v úzkostech« poučoval bezpečně a správně, t. j. aby stolec, s něhož řeší pochybnosti a spory v otázkách jazykových, stál na výši vědeckého poznání jazyka a jeho zákonů. Po té stránce však mají brusy v historii naší jazykové teorie i v praxi velmi špatnou pověst a to je druhá příčina, proč zvláště za našich časů je jejich působnost tak nepatrná. Není k nim důvěry, a to ne bez důvodů. Jak bylo v NŘ. už několikrát ukázáno, z celého toho bohatství naší brusičské literatury jen první Brus matiční a Rukověti Bartošovy blíží se poněkud představě brusu na základě vědeckém, opírajíce se skutečně o široké i hluboké poznání jazyka a jeho vývoje; jejich vadou jest toliko, že Brus matiční klade příliš velkou váhu na jazyk starších období, zvláště pak jednostranně na řeč 16. stol., Bartoš pak ze stejně romantických disposic na krásu řeči lidové, zvláště nářečí moravských, a že oba, nemajíce dosti správného pochopení pro suverénní právo spisovného jazyka na vlastní vývoj podle vlastních zákonů, snaží se měniti jeho přirozený tok podle svých názorů tu archaisováním, tu umělým vytlačováním ustálených forem spisovných idiotismy a výrazy nářečními. Je-li možno tento jejich nesprávný poměr k spisovnému jazyku vyložiti současným názorem na jazyk, není této omluvy možno použíti pro všechen ten ostatní brusičský brak, který se vyrojil kolem nich a po nich a jemuž podnes není konec. Skutečná znalost řeči a vědecké vzdělání ustoupilo v nich libovůli a domněnkám okrášleným rozličnými hesly, očistou od germanismů, libozvučností, svérázem, logičností atd. Pod záminkou idiotismů byly vytlačovány z řeči správné a staré výrazy, i když třeba ani zdaleka nepřipomínaly němčinu, ustálené vazby nové nahrazovány násilně a bez příčiny vazbami starými, dávno z užívání vyšlými. Jazyk, který formovali na svých brusech tito diletantští brusiči, bral na sebe formy groteskní a preciosní, které budily právem odpor a posměch. Trefné karikatury takových brusičů a brusomilů vykreslil v prof. Kostlivém, v Podivném člověku a j., jak známo, Sv. Čech, který se pak za to zvláštní ironií osudu stal patronem brusičského spolku. Nemajíce jednotného, objektivního a vědecky správného poměru k jazyku, tito brusiči [271]buď svá anathemata přepínali, anebo jiní zase, vidouce směšnost a marnost upřílišeného broušení, »liberálně« a od oka s extrémních požadavků slevovali; a tak, co jeden bez důvodů zavrhoval, druhý, »modernější«, stejně bez důvodů dovoloval a bylo z toho ze všeho na konec opravdové zmatení jazyka. Konec konců lidé přestali brusů dbáti vůbec, brusič se stal druhem neškodného blázna, autorita mluvnické teorie byla podryta a heslem doby se stalo, že je všecko dobře, čemu je rozumět. Tak nevědecké a diletantské mistrování řeči dosáhlo cíle právě opačného; jazyk byl ponechán sám sobě, divočel víc než kdy před tím a teprve v poslední době obnovená autorita jazykové vědy, razíc cestu správnému nazírání na jazyk a jeho zákony, obnovuje v jazyce pořádek rozrušený jak přepjatým brusičstvím, tak nemírnou skepsí.

K této situaci musí přihlížeti každý odborně vzdělaný spisovatel, který se buď dnešní potřebou nebo lakadly nakladatelskými dá pohnouti ke skládání nového brusu, neboť recidiva bývá horší než první nemoc. Psáti a vydávati brusy toho způsobu, jako jsou všechny naše brusy dosavadní bez rozdílu, bez vědeckého vzdělání a správného názoru o jazyce, je nejen věc marná, ale přímo hřích a zločin spáchaný na jazyce.

A takovým brusem je bohužel Klenotův Abecední ukazatel, jemuž je věnován tento referát. Člověku stačí prolétnouti jen několik prvních stránek, a je mu, jako by se rázem octl zpět v dobách největší brusičské a puristické horečky, kdy nevědomost oprávců nutila mluviti tak, jak nikdo nemluví, olupujíc zároveň jazyk o celé bohatství výrazů a slov, která si přirozeným vývojem a z potřeby vytvořil a ustálil. Jako nad starými brusy, tak i nad knížkou Klenotovou zastavujeme se při každém druhém kroku a ptáme se marně, proč je toto nesprávné a oč je ono lepší. Všecky staré brusičské »mouchy« tu obživují a bzučí nám do uší pomluvy na nejnevinnější česká slova a výrazy. Starý posměšek brusičům, že věta »strom je zelený« je čirý germanismus, protože Němci říkají »der Baum ist grün«, bylo by tu možno opakovati přes tu chvíli. Nic jiného než nahodilá shoda nebo podoba s němčinou, jakých je v každém jazyce bez počtu, nemohlo přiměti našeho nejnovějšího brusiče k tomu, že odsoudil k zatracení spoustu starých a dobrých výrazů českých, o jejichž nepochybné správnosti se mohl přesvědčiti pouhým nahlédnutím do Jungmannova Slovníku, když mu už jeho vlastní jazykový cit nemohl býti vodítkem.

Na př. místo: ať dělal, co chtěl 7 má prý se říkati správně: ať dělal co dělal; m. bez průtahu 9 hned, za tepla; m. bohatý nač [272]10 bohatý čím; m. bolest nad smrtí 10 b. ze smrti; m. cítím se povolán 13 důvěřuji si, tuším si; m. čisté zlato, čistý výnos 15 ryzí, úplné (!) zlato, všechen, úplný (!) výtěžek; m. co víte dále 16 co víte kromě toho; m. dokončiti studia 21 dostudovati; m. dosíci cíle 21 dojíti; m. různé druhy ovoce 23 různé, rozličné ovoce; m. lámati si hlavu 40 usilovně přemítati, starati se; m. lehký, lehce 40 snadný, snadno; m. město leží v údolí 40 jest v údolí; m. místný, nemístný 43 vhodný, nevhodný; m. nemohu za to 46 nejsem tím vinen; m. naplňuje mne podivem 53 je mi s podivem; m. nasaditi život 53 odvážiti se čeho svým životem; m. nastoupiti na trůn 54 zasednouti; m. nechte mne domluviti 56 dovolte, ať domluvím; m. odcestovati 63 odjeti; m. odsouditi k smrti 64 na smrt; m. počal jísti 72 dal se do jídla; m. pohnouti koho k čemu 75 povzbuditi, přiměti; m. položiti se 76 lehnouti si, ulehnouti; m. pokračovati v cestě 76 dále jíti; m. popsati cestu 77 vypsati; m. povolán býti k čemu 79 býti od toho, býti způsobilý; m. povstání 79 vzpoura, vzbouření, odboj; m. přijíti v pravý čas 81 p. vhod (!); m. před Kolumbem 81 do Kolumba; m. především 82 zvláště, jmenovitě atd.; m. představiti si něco 83 uvážiti, pomysliti si; m. předvídati něco 83 tušiti; m. překročiti rozkaz 84 přestoupiti; m. přenocovati 85 býti, zůstati přes noc, nocovati; m. jíti přes most 85 j. po mostě; m. převzíti majetek 85 přejmouti; m. připověděti něco 89 slíbiti, přislíbiti; m. promlčené právo 92 prošlé, uhaslé, mrtvé; m. pronásledovati 92 stíhati; m. s úsměvem 99 usmívaje se; m. skrz naskrz 103 úplně, zcela; m. srdečný dík, srdečně děkovati 107 upřímný dík; m. stanné právo 107 náhlý soud; m. svatební veselí 110 svatba, veselka; m. svěsiti hlavu 111 truchliti, rmoutiti se; m. takže 113 že, pročež, až, až posléze; m. těší mne, že jste zdráv 115 těším se z toho; m. těžký úkol 115 nesnadný (těžký prý jen o váze); m. velký básník 125 slavný básník; m. vlastní vinou 127 o své vině, ze své vůle; m. vskutku 128 vpravdě, opravdu; m. býti vzhůru 135 býti na nohou atd.

Z téhož nepochopeného purismu vylučuje spisovatel z jazyka řadu výrazů potřebných a v jazyce už ustálených. Místo místodržitele 43 chce míti náměstka, za ortel 67 zavádí rozsudek, nález, výpověď, za pohoří 75 horstvo, za poměry 76 stav, okolnosti, za pomník 76 památník, za přednášku 83 výklad, řeč, za představeného (v obci) 83 starostu, za výčep piva 129 prodej, za výlet 131 vycházku, vyjížďku, za výraz 132 slovo, jméno, pojmenování atd.

Je ovšem pravda, že náš purista nahrazuje výrazy, s nimiž není spokojen, výrazy jinými, většinou správnými (někdy také ne) a zpravidla souznačnými (nebo také nesouznačnými), ale [273]proto přece, že dovede tutéž představu vyjádřiti ještě jinak, anebo že »těžká práce« zní německy »schwere Arbeit«, nemá práva, aby takové výrazy, za něž má náhradu, vymítal z jazyka, o jejich původ, stáří a právo domácí se nestaraje.

To platí i o řadě jiných výrazů nade vši pochybnost správných, které Klenot zatracuje a odsuzuje z jiných důvodů neméně malicherných, ale stejně známých z praxe řemeslných brusičů, z nichž svou moudrost čerpal. Místo: malý dům, stůl ap.42 má prý se říkati: domek, stolek; m. velmi malá světnička 126 malinká; m. prastarý 81 stařičký (tedy na př. stařičké piano?); m. kradený 38 ukradený. Nesprávné je prý říkati nejsvrchnější 57, protože se »svrchní« nedá stupňovati; odváděti daně 65 a potkalo ji neštěstí 78, protože se »odváděti« a »potkávati« může říkati jen o osobách. Velmi »bystře« postřehuje K., že je zbytečné říkati nesvár 58 m. svár, neurvalý 59 m. urvalý (že by se touž »logikou« mělo také říkati »zavříti« m. »zanevříti«, na to zapomněl), soudruh 105 m. druh, soukmenovec t. m. kmenovec, spolubratr 106 m. bratr atd.; škoda jen, že se nenarodil o několik století (dříve, když nějaký neznalec z nedostatku brusů taková slova jako »nesvárlivý, spolubratr« a p. do jazyka vpašoval. Nemáme říkati po staru škorně 112, nýbrž se vrátiti k předhistorickým skorním (návrat ke skubati, skaředý, skrabati a p. zatím ještě nedoporučuje), ani šťouchati n. šťourati 112 nýbrž štourati a štouchati (patrně podle stören a stechen); m. sirka 102 říkejme »zápalka«, asi že je bez síry, a m. oněměti 66 raději »umlknouti«, snad aby nás Pán Bůh nepotrestal. Také skloňovati máme správně; m. skladba pro čtyři ruce 98 pišme »pro čtyři ruky« a m. dvě deka cukru 17 říkejme dvě deky.

Vedle jasně logického myšlení a smyslu pro pravidlo a pořádek proniká v opravách Klenotových podle vzoru starých také smysl pro libozvučnost a stručnost. M. mha 43 se má říkati »za příčinou libozvuku«: mlha, m. popatřme 77 z téže příčiny: popatřeme (snad podle »natřeme«). Co můžeme říci jedním slovem, neříkejme dvěma, neboť time is money. Místo mám hlad 44 říkejme: lačním; m. mám chuť t. chci (chuť na hrušky tedy nemívejme!); m. mám obyčej t. obyčejně atd.; m. státi se moudrým 108 zmoudřeti, m. státi se směšným t. osměšněti, m. státi se zlatem t. ozlatěti atd.; m. původ bráti 95 pocházeti (ale m. pocházející z Prahy 75 ještě kratčeji: z Prahy), m. víru dáti n. přikládati 88, 127 prostě »věřiti«, m. nesnadno lze rozeznati 58 kratčeji a důkladněji »nelze rozeznati«, m. sotvaže vstal 105, div že neusnul 19 sotva vstal, div neusnul, neboť je to aspoň o kousek kratší.

Tu všude ještě postihujeme, anebo aspoň tušíme příčiny, proč [274]autor nového brusu dává výhost tomu neb onomu rčení českému, na jehož správnost by byl každý znalec až dosud složil nejsvětější přísahu, kdyby to podle našeho brusiče nebyl zase čirý germanismus. Ale jsou v něm výrazy, nad nimiž si referent marně lámal hlavu (viz výše), aby pochopil, proč obrátily proti sobě hněv strážce jazyka. Uvádíme zase jen ukázky těchto oprav; na př. co chvíli 13 každou chvíli; doraziti do města 21 dojíti; jedenkrát 31 (einmal?) jednou; je-li (v otázkách) 32 zdali jest; kámen úrazu 36 závada; míchati se do čeho 43 másti se; množství nepřátel 46 síla; dům náleží otci 52 je otcův; odsud 65 odtud; seci stroj 100 stroj na setí; šat stojí 1200 Kč 107 šat je za 1200; trpěti hlad 117 mříti hlady atd. Nemám jiného výkladu pro takovéto korektury leda osobní zálibu autorovu v jistých rčeních, která snad pokládá za lidovější a tím i za správnější než výrazy spisovné, jinak stejně dobré a správné. Společné všem těmto korekturám je ovšem to, že jsou jedny jako druhé jednostejným ochuzováním a okrádáním jazyka, který si nevytvořil své bohatství souznačných a podobných výrazů proto, aby jej malicherné brusičství, nechápající jeho potřeb, z nicotných důvodů a ledajakých nápadů zase o ně olupovalo.

Ale jsou ještě horší věci. Při opravách, o nichž byla až dosud řeč, vytlačoval a nahrazoval autor nového brusu výrazy správné a živé aspoň výrazy stejně správnými a stejně živými. Ale jeho brusičské skrupule zavádějí ho často k tomu, že na hrobech za živa pohřbených výrazů křísí k životu dávno zemřelé jejich předky anebo oživuje své nebo cizí groteskní stvůry.

Učí sice v své knížce — načisto ovšem zbytečně —, že se neříká dsky 24, nýbrž »desky«, ani dřevní 23, nýbrž »dřívější«, protože se to už doopravdy neříká, ale naopak zavádí sám do jazyka uměle množství archaistických vazeb, které jen proto, že jsou starší, pokládá za správnější. Je to sice práce marná a dětinská, ale pro naše starobrusičství příznačná. Neboť pochybuji, že si ještě dnes někdo navykne říkati s Klenotovým brusem m. nesprávného prý »já ti v tom nebráním« 10 po staru »já ti toho nebráním«; m. »bezpečen před zloději« 10 raději »bezpečen zlodějů«; m. kárati hocha pro neprospěch 36 spr. kárati ho z neprospěchu; m. učinil to na mou radu 49 spr. mou radou, z mé rady; m. naváděti koho k špatnostem 55 spr. na špatnosti; m. pochutnati si na bramborách 75 spr. bramborami; m. potrestati dceru 79 spr. potrestati dcery; m. předčiti někoho v umění 82 spr. předčiti nad někoho; m. půjč mi zlatku 95 spr. (a výhodněji) půjč mi zlatky; m. vyhráti sázku 99 spr. vyhráti základ; m. skrýti se před deštěm 102 spr. skrýti se deště; míti strach před židy 109 spr. míti strach židovský; m. va[275]rovati koho před nepřáteli 125 spr. varovati koho nepřátel n. od nepřátel; m. jsem ti za tu knihu vděčen 125 spr. jsem ti z té knihy vděčen; m. oč se vsadíš? 128 spr. nač se vsadíš? atd.

Ještě směšněji než toto staromilství působí často nahrazování výrazů, jež spisovatel brusu pokládá za nesprávné, výrazy podle jeho mínění svéráznějšími, lépe utvořenými a češtějšími. Ukázkou zase citujeme: m. čtverylka 16 se má říkati čtveroples; m. člověk duchapřítomný 24 člověk přítomného ducha; m. obchodník s moukou 61 krupař (podle potřeby snad i velkokrupař); m. obmezoval se v svých potřebách 61 ukrčoval se; m. odstrašující příklad 65 postrašný; m. míti plnovous 72 býti bradáč bradatý; m. pokojská 75 pokojová; m. vede si po vídeňsku 72 je povídenštělý; m. přitáhnouti co za vlasy 90 vléci co přes přívozy n. váleti přes pařezy; m. prostořeký 92 prostořečný; m. průvan 94 průvěj; m. škodolibý 111 škodivý; m. šroub 112 vrtule, vrat; m. zelený trh 144 zelinný (spr. ovšem zelný); m. žací stroj 148 žadlo a p. Je pravda, že leckterý výraz, který se tu opravuje, není bezvadný, ale jsou to většinou výrazy vžité, kdežto náhrady za ně nabízené jsou skoro vesměs slova nezvyklá, strojená, a proto směšná.

Nejhůře je ovšem, kde spisovatel, opisující svá poučení z rozličných starých brusů, nahrazuje výraz dobrý nebo vžitý výrazem méně dobrým nebo přímo nesprávným a místo poučení svádí k chybě. Tak učí, že se má říkati m. čím je otec 15 spr. kým je otec; m. člověčí 15 spr. člověcký; m. čtení 16 spr. četba; m. daroval mu život 16 dal mu žíti; m. dodržeti smlouvu 20 dostáti smlouvě; m. o třech čtvrtích na jedenáct 60 o tři čtvrtě; m. společnost s obmezeným ručením 99 o obmezeném ručení; m. spokojen s čím 106 spokojen čím; m. za prvé, za druhé 138 po prvé, po druhé atd.

Opisováním ze starých brusů dostaly se do Klenotovy knihy také opravy takových výrazů, které snad ani nikdy v užívání rodilých Čechů nebyly anebo se už dávno z něho vytratily. Tak se opravují výrazy: báti se před něčím 8; pro můj díl 19 (= co se mne týče); donésti zkoušku 21 (= doplniti); hajeci 23 (prý m. hajicí); noclehník 59; obchodění 61 (prý m. obchození = obchodování); ohněpevný (m. nespalný, ohnivzdorný); paropila 70 (m. parní pila); penězochtivý 71 (m. lakotný); poroditi předčasně (o dobytku) 77 (m. zmetati); pozemní knihy 80 (m. pozemkové); přechodní kabát 84 (m. kabát jarní a podzimní); převoříše 85 (m. převorka); přezdívati koho bláznem 85 (m. komu bláznů); skaloví 102 (m. skalí); tázati se matku 114 (m. matky) atd.

Toho všeho by nebylo a býti nemusilo, kdyby měl autor nejnovějšího našeho brusu svůj poměr k jazyku lépe vyjasněný a hlavně kdyby jazyk lépe znal. Ale spisovatel, který v svých neobratných, [276]ale smělých prstech probírá bohatství jazyka a odhazuje s pískem anebo i místo písku perly, svého jazyka ani poctivě nezná. Je to viděti především z toho, že při svých zbytečných a malicherných opravách klade vedle sebe jako chybu a opravu výrazy, mezi nimiž každý rodilý Čech i nefilolog cítí patrný významový rozdíl. Tak opravuje na př.: bezpečen před čím 9 — bezpečen čím, nechápaje, že »bezpečen před nepřítelem« a »bezpečen životem« jsou výrazy načisto různé; m. cosi 13 učí říkati: něco; m. denni pořádek 19 pořad rokování (jako by denní pořádek byl jen v parlamentě); m. dosti máme na tom 22 dosti máme toho; m. dosvědčiti někomu něco 22 přisvědčiti, za pravdu dáti komu v čem; m. jedná se o to 32 jedná se o tom; m. láhev s olejem 40 láhev oleje; m. následovati po kom 54 následovati koho; m. obnošený kabát 62 ošumělý, zvetšelý; m. povíce 79 po výtce; m. přinášeti oběť 89 obětovati se; m. rozdíl činiti 97 rozeznávati; m. sahati ke zbrani 99 tasiti zbraň; m. při zdravých smyslech 104 za dobré paměti; m. snášeti hlad 104 mříti hladem; m. studovaný člověk 110 učený; m. ústrojnost 121 ústrojí; m. utěšený 121 útěšný, potěšující; m. velení 125 velitelství; m. vyříditi pozdrav 132 pozdravovati; m. zacházeti s kým 139 obcovati; m. zasazovati se oč 140 státi oč atd

Chatrné jazykové vzdělání autorovo jeví se i po jiných stránkách. Učí říkati »zdrceni jsouce oznamujeme« 12 (ne zdrceni), ač je tu příčestí zcela na místě (jako »řekl potěšen, zvolal popuzen« atp.); vykládá cosi, cos 13 z »co jsi«; o slově krmě 39 poznamenává, že je to plur. fem.; dovoluje psáti moždíř i hmoždíř 47, ač proti tvaru »hmoždíř« je i skutečná výslovnost i mluvnická teorie; domnívá se, že původní smysl slovesa ostříhati ve výraze »ostříhati zákon« 68 (m. zákona) je ve výraze »ostříhati ovci«; opravuje vazbu »potřebovati co« 79 správnější vazbou »potřebovati čeho«, poznamenává k tomu, že jen náměstky bývají v akusativě; 5. p. je podle něho větře i větre (to má ještě po J. Nejedlém), kdežto se ve spis. češtině ustálil jen vokativ větře (jako bratře, kmotře proti sbore, sochore atd.).

Jaký div, že spisovatel tak málo v jazyce vzdělaný opisuje z různých starých brusů rozličné brusičské nápady, nedovede se v nich sám na konec vyznati, a ztrativ hlavu, odsuzuje na jednom místě to, co na jiném místě prohlásil za správné a naopak. Tak na př. pod heslem částka zamítá toto slovo jako nesprávné nebo snad zbytečné, pod heslem obnos je však doporučuje v náhradu za toto slovo; místo Čeněk 14 učí říkati Vincenc (s poznámkou Č. = Česlav), ale k heslu Vincenc 127 dodává: »lépe Čeněk«; dodržeti smlouvu je na str. 20 výraz nesprávný, ale m. dostáti slovu 22 [277]má prý se říkati správněji »dodržeti slovo«; dotčený je prohlášeno za chybné pod tímto heslem, ale pod hesly nadepsaný, nadřečený 50 je mezi náhradami za tato vadná slova uvedeno také »svrchu dotčený«; místo co je dělati 18 má býti správně »jaká pomoc«, ale m. co mám dělati 43 má býti lépe »co dělati«; m. nespr. napadati v přeneseném významu navrhuje jako opravu »připadati, přicházeti na mysl« atd., ale hned v následujícím řádku učí, že se m. napadlo mi říká lépe »napadlo mě«; nazpamět odříkávati je výraz chybný na str. 55 (m. z paměti), ale správný na str. 137 (z paměti odříkávati, spr. zpaměti odříkávati, nazpaměť); plesati nad čím 72 je stejně dobré jako »plesati čím, z čeho«, ale radovati se nad čím 95 není už tak dobré jako »radovati se z čeho n. čemu«; m. pokládati zač je lépe říkati »míti zač, míti za to« 75, m. považovati zač je správné říkati »míti, pokládati zač« 79; ale míti za to 45 je zase nesprávné, neboť se má říkati »mysliti, domnívati se« (dokonalejší circulus vitiosus snad ani není možný); pověřiti koho věřicím listem 79 se říkati nemá, nýbrž opatřiti, ale opatřiti koho oděvem, zbrojí a p. 67 se také říkati nemá; za výraz »lék pro kašel«, který se autoru zdá asi nedost logický, navrhuje výraz »lék proti kašli« 91, ale o dvě strany dále pozbyl i tento výraz milosti v jeho očích a opravuje jej výrazem »lék od kašle« atd. Bude-li kdo tohoto brusu užívati, Pán Bůh ho rač při zdravém rozumu zachovati!

Nejsmutnějším pak vysvědčením pro autora Abecedního ukazatele »správných« tvarů a vazeb českých jest, že k práci, kterou podnikl, nejen neměl potřebného vzdělání a nezbytných vědomostí, nýbrž že se jich ani nesnažil nabýti, i když věděl, kde je hledat. V předmluvě k svému ukazateli uvádí v pestrém pořádku prameny, z nichž čerpal, Bačkovského vedle Bartoše, Gebaura vedle Zenkla a také ročníky Naší řeči. Nechci mu sahati do svědomí, ale pochybuji velmi, že ví, vychází-li Naše řeč in folio či v elzevirském formátu; neboť že neví, co v ní je, potvrzuje jeho kniha skoro na každé stránce. Leda by ovšem ničemu z toho, o čem kdy Naše řeč vykládala, nevěřil tolik jako Zenklovi nebo Bačkovskému a uváděl ji mezi svými prameny jen proto, aby jich měl víc.

Takto však přemnohé chyby, které NŘ. opravila, a skoro všecky brusičské bludy, které kdy v podrobných výkladech se světa sprovodila, obživují znovu v knize Klenotově a táhnou jako skuteční revenants před tváří referentovou v abecedním pořádku. A tak, jakož bylo za Bačkovského, tak i nyní přese všechny námitky Naší řeči chybou jest a bude: během rozmluvy (NŘ. 7, 71), běží o to správně mluviti (5, 2), blíže poznati (3, 143), bude to asi pravda [278](3, 191), celkem (1, 314), mám co dělati (6, 66), daleko větší (3, 141), nedá se to vypravovati (7, 161), dopadnouti koho (4, 56; 126); chtěl odejíti, chceme pověděti (1, 98), jedenapadesát m. padesát jeden (6, 41 a j.), jeden člověk, jedna radost (2, 75; 2, 131), jeden druhého (2, 136), jinak m. sice (1, 29), jistý člověk (2, 230), jíti kolem m. mimo (1, 287), končiti m. končiti se (7, 97), konečně m. posléze (4, 10), křticí list (1, 134), luštiti (3, 191), mezi řečí, mezi vyučováním, mezi tím (1, 197), mnoho-li (2, 288), musím pracovati, to musil býti veliký oheň (6, 140), nejméně m. aspoň (2, 155), nejvýše je tomu měsíc (t.), odpovídati čemu (1, 316), nejsem s to jej přesvědčiti (5, 1), scházeti m. chyběti (2, 196), současník m. vrstevník (2, 266), jak dlouho, tak dlouho m. pokud — potud (2, 229), tak mnoho m. tolik (2, 225), i ten nejhodnější a p. (4, 74 a j.), býti komu trnem v očích (6, 93), tvrdošíjný (5, 298), výjimka m. výminka (3, 187), zajímati koho m. poutati (6, 196) atd. To jsou vesměs výrazy, které NŘ. očistila od pomluv a nářků brusičských a zachránila je pokladu jazyka, ne pouhým tvrzením, jako dělávali brusiči, ale důvody čerpanými z jazyka, aby se mohl každý o správnosti jejího tvrzení přesvědčiti. Kdyby někdo, vydávaje se za zahradníka, vytrhával místo plevele zdravé sazenice a nedbal ani poučení, kterého se mu dostalo, sklidil by za svou práci odměnu, kterou by si jistě nedal za rámeček. A odbornictví p. Klenotovo jest právě toho rázu.

Redakce Naší řeči již sedmý rok takřka samojediná a bez cizí pomoci pracuje a bojuje o lepší poznání dnešního jazyka, o dokonalejší chápání jeho zákonů i bohatství a o jeho očištění od kazů skutečných i domnělých. Proto každý pomocník při tomto díle jest jí vítán. Ale než takové pomocníky, jako je autor nejnovějšího brusu, kteří přistupují k dílu bez potřebného vzdělání, bez vlastní znalosti jazyka i bez snahy poučiti se sám před poučováním jiných, raději nic. Jejich práce nese jen zlé ovoce; nejen že sami jazyku neprospějí, olupujíce jej z neznalosti o jeho bohatství a naplňujíce jeho pokladnici vlastním smetím, ale uvádějí zároveň ve zmatek ty, kteří v upřímné snaze o správný jazyk přijdou hledat u nich poučení, podkopávají jejich důvěru k takovým pomůckám všem bez rozdílu a otřásají znovu autoritou, které si jazyková věda, zdiskreditovaná v praktických otázkách jazykových diletantskou libovůlí starých brusičů, v posledních letech tak těžce znovu dobyla.

Proto Naše řeč nemůže před takovými »rádci«, jako je tento, o němž referujeme, ani dost důrazně varovati.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 9, s. 268-278

Předchozí Kapesník, květináč

Následující K. J., Red. (= Redakce): Z našich časopisů