Časopis Naše řeč
en cz

Listárna

[Listárna redakce]

(pdf)

-

Panu X. Y. — Vazba mír (smlouvu, spolek) uzavříti nevyskytuje se v době starší. Jungmann v Slovníce uvádí sice rčení »pokoj uzavírati« Frieden schliessen, dokládaje je Kronikou trojanskou (bez udání místa), ale patrně omylem; místo, z něhož si Jungmann podle všeho rčení »pokoj uzavírati« vypsal, nepoznamenav si asi ani smysl ani stránku, zní (ve vyd. z r. 1468 str. 16b): »Když uzaviera Médea pokoj, káza jemu (Jazonovi) siesti vedle lože svého«. Neběží tu tedy o uzavírání míru, nýbrž o pozavírání dveří pokojových. Přes to však vazba »mír uzavříti« nemusí býti nedobrá a není ji třeba vykládati hned za germanismus proto, že se shoduje s vazbou německou. Sloveso zavříti mělo již v starším jazyce vedle svého významu hmotného i významy jiné. Značilo l. skončiti, na př. tímto svou řeč zavírali (Bartoš-Šimák, str. 269); podobně se říkalo sněm, potaz, život, list zavírati a p. Z významu skončiti vyvíjí se pak jednak význam 2. závěr učiniti (concludere), usouditi, na př,: z této řeči mistr hlubokých smyslóv (Jeronym) takto zavierá (Hus-Erb. III. 220), jednak ve smyslu právním: 3. jednání nějaké dokončiti a tím moc práva mu zjednati, o něčem po právu rozhodnouti, ustanoviti, sjednati, na př.: pakli se kdy páni v potazu (v poradě) jedni od druhých dělé, tito takto a jiní jinak chtiece, větčie strana přemáhá a nález (rozsudek) zavierá (Všehrd II, 20, 5). V tomto právním významu užívá se pak slovesa zavříti od r. 1500 velmi často, a to buď bez předmětu jmenného, na př. smlouvou zavříti, v radě zavříti, u sebe zavříti, na tom zavříti, aby…, anebo i předmětně, na př. což jest se již na konec (= definitivně) zavřelo (= ujednalo) a na místě na obecniem sněmu postavilo, o to nenie potřebie jiného jednánie (Arch. Č. 7, 63 z r. 1514); podobně se říkalo [191]»sněm zavřieti« (t. j. jednání sněmovní platným učiniti, platně se usnášeti), na př. aby ti, kdož zuostanou na sněmu, mohli ten sněm tak dobře zavřieti a na něm jednati, jako by všichni při tom byli (tamt. 7, 128 z r. 1516), »radu zavříti« (= usnesení činiti), »vojnu a tažení zavříti« (= na tom se usnésti), často ve spojení se slovesy souznačnými »zavříti a sjednati, zavříti a uložiti, zavříti a na tom se ustanoviti« atp. Z těchto významů slovesa zavříti, dosvědčených již pro dobu starou, bere se pak snadno právo užívati slovesa zavříti všude tam, kde jde o ujednání nějakého závazku, právního poměru a p. Častěji vyskytují se pak rčení tohoto způsobu v stol. 17. Tak Skála píše: naposledy, na jaký způsob jsou k té od nich žádané konfederaci s stavy král. čes. přistoupili, to hned po zavření jí s hrabětem z Turnu a vyslanými jich uvedli v známost (III, 134); ale že se to zběhlo již pod zavřeným příměřím, pročež Betlén Gabor nesl to velmi těžce (V, 323); pokoj trvanlivý v městě Komárně… byl předce na dvaceti let skoncován a zavřín (I, 108) a j. V tomto významu a v těch a podobných spojeních přechází pak sloveso zavříti i do novočeské řeči spisovné, s tím toliko rozdílem, že místo zavříti se začíná užívati v tomto přeneseném významu tvaru uzavříti. Šafařík (Spisy II, 333) píše, že vévoda Pemmo, »nedůvěřuje své síle, mír s nimi (Slovany korutanskými) na bojišti zavřel«, Palacký (III, 3, 33), »že sme uzavřeli jednotu a spolek s Čechy proti všem národům« (výtah z listu palatina Mik. Gary králi Zikmundovi). Není tedy proč výrazu mír zavříti, uzavříti se úzkostlivě vyhýbati. — Sloveso luštiti je z téhož základu (lusk) utvořeno jako louskati, rozlousknouti a p., od lusku přeneseno i na otvírání jiných plodů uzavřených, zvláště ořechů, a louskání ořechů stalo se pak základem obrazných rčení, v nichž sloveso luštiti (dříve se říkalo louštiti, luščiť říkají Rusové) nabývalo významu »něco skrytého, tajného a nesnadného najíti«. Lze tedy na př. luštiti hádanky, rebusy, šifrované dopisy a p. Za sloveso řešiti ovšem slovesa luštiti užívati nelze; rovnic na př. nelze luštiti, nýbrž řešiti, protože tu nejde skrytou záhadu, nýbrž o úkol. — Budoucí čas ve větách »ty to budeš vědět« a p. (= ty to asi víš) není germanismus; vyskytuje se i v jiných jazycích a je to vlastně vyjádření očekávaného fakta, domněnky vyslovené téměř s jistotou, jako říkáme »ty mi to povíš«, i když si tím nemůžeme býti zcela jisti, což někdy naznačujeme slovem asi. — O scházeti — chyběti byl v N. Ř. výklad již podán.

Panu F. M. v Praze. — Podstatná jména s příponou -ina, znamenající látku, tvoří se pravidelně ze jmen přídavných: skopový — skopovina, chlebový — chlebovina, pícní — pícnina. Jde-li tedy o to, naznačiti podobným názvem plody obilní, jest slovem správně tvořeným obilnina, správnějším než obilina nebo obilovina. V tom, že lid venkovský slov jako obilnina a p. nezná a neužívá, dáváme vám úplně za pravdu. Lid takových slov prostě nepotřebuje, protože se vyjadřuje konkrétně, žito a hrách a p. Ale v jazyce odborném, v rozpravách vědeckých a p. objevuje se často potřeba takových výrazů abstraktních a není tedy možno míti za zlé odborníkovi, utvoří-li z potřeby takové slovo, třeba dosud neznámé, ovšem utvoří-li je správně.

Panu J. E. H. v Domažlicích. — 1. Slovesa scházeti v Drobnostech 3. seš. III. ročníku Naší Řeči není užito nesprávně místo chyběti. Byl o tom [192]od J. Zubatého v II. roč. N. Ř. (str. 193 a d.) obšírný výklad, který vám patrně ušel. — 2. StaňkovStankov. Sedláček v Místop. slovníce hist. str. 828 píše Stankov, Palacký v Popise uvádí někde tvar Staňkov, jinde Stankov. Tvar starší a původnější zdá se Stankov; jeho základem by bylo jméno osobní Stanek, utvořené ze jména Stan (domácké zkráceniny některého jména začínajícího slabikou Sta-, Stanislav, Stabor a p.) a změněné později touž změnou jako Čenek - Čenka - Čeňka (v. Gebauer, Hist. mluv. I, 376) - Čeněk ve Staněk. Ale i kdyby byl tvar Stankov vznikl ze Staňkov velmi častým ztvrdnutím ň v n v sousedství souhlásky (Plzeň-Plzenka a p.), bylo by šetřiti tvaru Stankov, protože vznikl v ústech lidu a je to tvar, jak sám píšete, v kraji jedině obvyklý. Není to tvar chybný a korektura jeho byla by násilná a neodůvodněná asi tak, jako kdybychom vnucovali jazyku místo obvyklého Čenkov tvar Čeňkov proto, že říkáme Čeněk.

Panu F. K. v P. — Věta on (nebo to) má něco do sebe není nesprávná. Je to zbytek rčení v staré době dosti častého: říkalo se na př. o někom, že má do sebe ctné mravy, mnoho ctností, nějaký dobrý obyčej, anebo také nějaký nedostatek (na př. zbabělost) atd. Podle významu předložky do je přirozeno, že se tak říkalo jen o vlastnostech vnitřních, nikoli o vlastnostech tělesných. — Zaběhnouti se (zaběhl se pes) je zbytečný germanismus (sich verlaufen); po česku se říká zaběhnouti, zaletěti, zajíti a p. (zatoulati se je zvratné, protože i sloveso prosté je zvratné). — Zdá se vám, že po tmě by mělo znamenati »když minula tma«, tedy »při světle«. Předl, po je zde spojena vlastně s 3. pádem, a takové výrazy mají v slovanských jazycích významy velmi rozmanité (na př. v příslovcích potichu, pomalu, po česku a p.). Po ránu také znamená »ráno«, ne »když ráno minulo«; podobně se říkávalo i po měsíci, po noci, po mraze (místo původního po mrazu), po vedru (t. j. při měsíčku atd.).

Panu J. S. v Sušici. — 1. Vazba »bylo tam více jak tisíc osob« (místo než tisíc) pokládá se skoro obecně za nečeskou, ač se v řeči lidové vyskýtá často. Gebauer v článku Skladba adjektiva českého (v Listech fil. 13, 421) mínil, že vazba ta přechází do usu novočeského působením němčiny, a konstatoval, že v jazyce starším jí nebývá. Ale v Slovníku stč. (I. 595) snesl doklady, které svědčí, že vazba ta se vyskytovala i v jazyce starém, a to i u spisovatelů, u nichž vliv cizí je těžko předpokládati; na př. Chelčický píše v Postile (237 a): nic nenie horšieho, jako penieze milovati; a Bratří v Kralické ve výkladu Iza. 62, 3: králové nic dražšího a vzácnějšího nemají jako korunu a j. Něm. wie po komparativu místo als není ostatně v němčině tak starého data a myslí-li se na jeho vliv při vzniku české vazby »víc jako tisíc«, není to aspoň pro starší dobu dobře možné. Přes to však, i když vliv vazby německé není třeba pro češtinu předpokládati, jest ve spisovném jazyce aspoň dávati přednost vazbě »víc než tisíc jako vazbě starší, obvyklejší a spisovnější. — 2. Ve větě »pan X. propůjčil místnost darmo« není slova darmo užito nesprávně místo zdarma. Příslovce darmo je utvořeno jako podobná příslovce kradmo, letmo a p. od slovesa dařiti a znamená tedy darem, bez placení. Význam ten žije dosud v příslovích, jako Darmodej umřel, kupsobě nastal, Umřel dávno, co dával darmo a p. Význam marně vyvinul se teprve z tohoto významu původního.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 6, s. 190-192

Předchozí Dr. J. Šimek, Red. (= Redakce): Evangelická církev Bratrská

Následující Emil Smetánka: Skrz

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1