Časopis Naše řeč
en cz

Chyběti, scházeti

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

1. Starý jazyk český slovesa chyběti neměl: Gebauer, ani jiní starého dokladu nemají a sám také žádného neznám, aspoň ne bezpečného. Bylo sloveso chybiti, dokonavé (končicí), s řidším nedokonavým (trvacím) chybovati, oba tvary s rozličnými významy. Základní význam asi byl »učiniti (činiti) chybu«. Tak prosí sv. Lev papež v Passionále, položiv na hrob sv. Petra svůj list proti kacířům: »Chybil-li sem na čem, co sem psal na tomto listě, ty rač polepšiti i popraviti«. Nejčastěji znamená chybiti, v staré době s pádem druhým, »minouti, jíti mimo, netrefiti«; tak na př. se říkalo o lazebníku, že »žíly chybil« (t. j. ťal mimo), o hříšném, že »nemuož chybiti pekla« (Ctiborovo Hádanie 88 a), o bloudícím, že »chybil cesty« (t. 126 a), o silnicích, které měly jíti od Bavorova k Vodňanům, že »by Piesku chybily« (Arch. Č. 7, 568 z r. 1482). Chybiti se čeho znamenávalo »odchýliti se« (chybiti se cesty, pravdy atp.; také se říkávalo chybiti se s čím = minouti se, odchýliti se, na př. chybiti se s pravdou, s pronásledovanými lupiči Arch. Č. 8, 18); posud říkáme chybiti se čeho = netrefiti (na př. mečem, střelou atp.). Trvacím tvarem bylo chybovati, chybovati se, s významy týmiž (leda že chybovati znamenalo také »pochybovati«).

Významem přenesenějším znamenalo chybiti také asi tolik, co zůstati mimo (něm. ausbleiben), nesplniti očekávání, nevydařiti se, neuskutečniti se; význam původní (minouti) dosti zřetelně probleskuje na př. v Chelčického slovech »kterážto věc na vlas nechybí jinak na takých křesťanech« (Comenium 3, 34; o něco před tím v témže smysle chybiti se), t. j. na vlas se vyplní, nemine ani o vlas; Abr. z Gynterrodu (v Rozumově Staroč. bibl. 7, 230) překládá (dosti volně, jako obyčejně) z Herodota 1, 205: »srozuměv tomu Cyrus, že mu jeho úmysl chybí (t. j. nepovede se), [194]i táhl až k řece Araxes«. Kott a Bartoš uvádějí ze Sušilových Písní (536): » Pohanka chybila (= neurodila se), réž se nezrodila, po mále zemáků, přibude nám ve Březnici žebráků«, k čemuž Bartoš přidává (Dial. slovn. 124) »obyč. pochybila« (t. 310 má jen tvar pochyběť).[1] Trvací tvar je zase chybovati; tak na př. vypravuje pan Jan z Lobkovic (ve vyd. Strejčkově str. 68), jak na Kalvárii kněží kázali různými jazyky: »a též potom jiní kněží dva, jeden francauzsky a druhý německy, že (= jen že) ten kněz daleko chyboval (nevyplňoval, co by byli čekali po latinském kazateli), kterýž německy to pravil, že toho tak všeho nepravil, jako ten latině (po latinsku)«.

Vznikly také vazby bezpodmětné (neosobní), jichž v nejstarší době našeho písemnictví ještě není. Zejména se říkalo »málo chybilo, o málo chybilo« (t. j. »málo se nedostalo«, vlastně »málo, o málo minulo, nevyplnilo se«, s dějem končicím); na př. »když Němec umíraje s koně letěl, o málo chybilo, že pana Jakubka s sebú s koně nestrhl« (Letop. 69); i zvratný tvar se tak vyskýtá, na př. u Hilaria Litoměřického v Traktátě proti králi Jiřímu (v Tobolkově vyd. str. 41): »a tu jest velmi málo se chybilo, že jsú od něho (od krále katoličtí mistři pražští) jati nebyli«.

Jak je staré sloveso chyběti, nedovedeme říci. Vzniklo, když se význam sloves chybiti, chybovati blížil významu nějakého nedostatku. Nedostatek vzniká, když něco »chybilo«, nedošlo, nepovedlo se, nevydařilo se tak, jak jsem očekával a doufal. Trvací sloveso ke končicímu chybiti by vlastně mělo znamenati »nedochází, nedaří se«, ne — po dnešním způsobu mluvíc — »chybí, schází«; ale také na př. trvací tvar slovesa »dostati se«, »dostává se«, a zejména jeho zápor, »nedostává se«, neznamenává často trvání nebo opakování nemilého fakta, že se mi něčeho nedostalo, nýbrž jeho výsledek, totiž trvalý nedostatek (»nedostává se mi peněz« může znamenati sice také, že jich odnikud nebo odněkud nedostávám, ale znamená obyčejně prostě, že jich nemám vůbec nebo že jich nemám dost). Jazyk by byl mohl k tomuto významu užíti tvaru chybovati. Doklady takové má Bartošův slovník z Moravy: »chybuje mi ešče půl lokťa«, »jedna ovca mu chybuje«, ze Sušilových Písní: »mamičko má milá, šak mia nic nebolí: než to mně chybuje, že milý nechodí«, »keď sme šli na hody, bylo nás jedenást, keď sme šli z hodů dom, chybovał jeden z nás«. Ale z Čech takových dokladů není, bezpochyby proto, že sloveso chybovati na[195]bylo příliš určitých významů jiných, které se nedosti shodovaly s významem nedostatku. Jungmann má z Veleslavínova slovníku doklady významu poněkud přece jiného: jeho rčení »málo chybuje« (podle Veleslavínova výkladu tolik co »blízko jest«, lat. »parum abest«), »nemnoho chybuje« (»malý rozdíl jest«) netýkají se skutečného nedostatku, nýbrž míjení o malou vzdálenost, »chybuje« je přítomný čas staročeského »málo chybilo, o málo chybilo« (onen doklad z Letopisů by byl v přítomném čase zněl »o málo chybuje, že Němec pana Jakoubka s sebou s koně strhne«).

A tak si tedy naši předkové v neznámé době utvořili trvací sloveso nedostatku chyběti, podle vzoru starších slovesných dvojic jako staviti — stavěti, vrátiti — vraceti, probuditi — probouzeti. I toto sloveso je na Moravě; na př. v dokladě ze Sušila v písni o nevěrném ovčáku »jedneho chybělo, baranka lyseho« (vazba bezpodmětná), se zdloužením kořene v Bartošových dokladech »a co by tobě mělo chýb’ať«, »děti žgavrały (škemraly), že jim chýb’á toho lebo toho«. Zejména vadí, že není starých dokladů se samohláskou ě (chyběti, chyběl, chybějí); tvary s i mohou patřiti i k slovesu chybiti (stará čeština asi do 15. st. by byla lišila chybiti — chybí, ale chyběti — chybie). Ve větě »ani jedno z těch (zvířat) nechybí a jeden každý bez své druže (bez jiného svého druhu) nebude« Iz. 34, 16 v Kralické bibli je budoucí čas (nebude chyběti) a »chybí« patří k chybiti; a »nemnoho chybí« (»malý rozdíl jest«) u Veleslavína by budoucí čas aspoň mohl býti (»nemnoho bude chyběti«). Jungmann a jiné slovníky mají nepochybné doklady (tvary s ě a chybí jako nepochybný čas přítomný) až z doby Dobrovského.

Ale ať pochází toto chyběti jako sloveso trvací z kterékoli doby, jazyk náš si je utvořil podle starých vzorů a nemáme práva mu brániti, aby si tak netvořil slov, když vznikne toho potřeba. Musíme ovšem dobře lišiti tvary sloves chybiti a chyběti, kde zákony našeho jazyka toho žádají: 3. os. množn. č. k chybiti je chybí (i nejlepší lidé chybí), týž tvar k chyběti však chybějí (chybějí čtyři ovce); rozkazovací způsob ku prvnímu slovesu by byl chyb, k druhému chyběj, ale sotva se naskytne k němu příležitost, právě tak jako ku přechodníku (chybě chyběje). Tohoto rozdílu si musí býti zvláště vědom, kdo chce psáti mluvnicky správně: slovesa chybiti a chyběti splynula v jedno v tvarech oznamovacího způsobu jednotného čísla a v prvních dvou osobách čísla množného (chybím — chybíte), a proto se snadno matou i v tvarech, které by měly býti nestejné (právě tak se mate končicí staviti staví s trvacím stavěti stavějí).

[196]2. »Scházeti ujalo se dle něm. abgehen m. fehlen a m. domácích chyběti a nedostávati se již dávno i tak chybně, jak se vzorný stylista český (t. Erben) ani záporného užívati naskrze nic neostýchá, píše na př. i takto: na ničem m. nic anebo ničeho jim nescházelo, měli jíst a pít, co hrdlo ráčilo«. Tak čteme v »Bruse« M. Hattaly na str. 286. A po něm, ovšem jinými slovy, opakují jiní, že se místo scházeti v těchto významech má říkat chyběti.

Scházeti (v starém jazyce také schoditi) s končicím sejíti znamená vlastně »shůry jíti, přijíti«; posud »scházíme« s hory, se schodů atd. Význam přenesenější jest »ubývati, zanikati«; sníh »schází« s kopců, »scházíme« věkem, nemocí, naši předkové »scházeli« také smrtí, mečem, v boji. Nás se týkají zejména doklady s významem ubývání.

Sejíti (nebo vlastně v staré době sjíti, sníti) znamenalo »ubýti, nedostati se«; k tomuto slovesu končicímu patřilo jako trvací scházeti (schoditi) s významem »ubývati, nedostávati se do plné míry«. Předmět, jehož ubývá, byl vyjadřován obyčejně předložkovým výrazem s na (s 6. p.), někdy také s předložkou s (s 2. p.), při čemž sloveso bylo bezpodmětné (sešlo, schází na penězích, s peněz); byla-li udána část předmětu, jež ubyla, bylo sloveso podmětné a podmětem bylo jméno vyjadřující tuto část (sšel anebo později sešel, schází na kopě, s kopy groš: srv. přísloví »sešel, spadl mu s kopy groš« = špatně pochodil). Některé doklady na potvrzenou (doplňuji zde své výklady v Listech filol. 40, 32 n.): »poněvadž mu (žalobci) scházie na svědomí (na svědectví, na svědcích), takéť mu scházie i na jeho právě« ve Tkáčových Libri informationum 27 (a tak č.); »často také ušima našima (uším našim) oznámeno jest, že na ty hody skrze rozdávanie hantštánuov (kusů rudy, něm. Handstein) našie urbuře (důchodu z hor, něm. Urbühr) nemálo scházelo«, v kutnohorských Právech horničích 1, 8, 22; »tak aby vám nic nesešlo na vší milosti« 1. Kor. 1, 7 v Olomouckém evangeliáři; »pakli by co toho úroka (určeného ročního platu) sešlo a zminulo,… tehdy máta (mají) paní Kunce dva diely sníti (sejíti, ubýti) a sirotkóm třetí« Arch. Č. 28, 97 (1422); »i sešlo jest (ubylo stříbra) v ohni 1 ferton (¼ hřivny) 3 loty« u E. Lemingera, Král. mincovna v Kutné Hoře (Rozpr. Č. Ak. 1. tř., 48), 10 (1472), pod. t. 14, 16, 23 a j. Čtenář vidí, že Erbenova věta »na ničem jim nescházelo«, nad níž se Hattala tolik pohoršil, ani tak zlá není.

Sem patří také slovo schodek: ze starší doby jej znám s významem »nedoplatek«. Tak na př. píše r. 1458 písař zvíkovský panu Janovi z Rožmberka o úroku s berní, jež se mají vybírati, udávaje jejich sumu »bez schodkuov« (a přidává: »v letovském [197]úřadu sešlo 41 kop 6 gr. 5 den.«, t. j. zaplaceno o tolik méně; Arch. Č. 14, 87); podobně je t. 14, 218 (1472) řeč o »schodcích« platu s dvora.

Bývalo také rčení »schází (mnou) na něčem«, »sešlo (mnou) na něčem« (děje, stala se škoda mou vinou); zbytek její je v našem rčení »na tom nesejde« (»na tom mnoho sejde«) = na tom nezáleží (původně »na tom se nestane ujma, škoda«). Něco jiného je »s toho sejde, sešlo« (nestalo se to skutkem); kladný opak téhož obrazu jest »přijde, přišlo k tomu«.

Scházie v staré češtině znamenalo vlastně »ubývá, vzniká nedostatek«, kdežto dnes schází zase označuje vlastně již výsledek »scházení«, trvající nedostatek; co, po staročesku mluvíc, »sešlo«, po našem »schází« (»sešlo 5 lotů« my bychom přeložili »ztratilo se« nebo »schází«). Ale již v staré době scházie mohlo znamenati i totéž nebo skoro totéž co dnes: čteme na př. v Passionále o sv. Nětiši (Anežce) »což jiej (jí) v letech scházelo, to jest v niej (v ní) múdrost nahrázěla (nahrazovala)«. Je to podobný významový vývoj, jako jsme viděli u slovesa chyběti. Takto má Jungmann doklady dnešního významu teprv z Dobrovského, tedy z téže doby co u slovesa chyběti.

3. Máme tedy dvě slovesa téhož významu: chyběti a scházeti. Obě jsou i ve významě, v němž jich dnes užíváme, podle mého soudu stejně správná: základy jejich dnešního významu lze stejně stopovati do staré doby, a rozdíl mezi nimi je vlastně jen ten, že chyběti je dnes slovo, jak se zdá, spíše moravské a slovenské, kdežto v Čechách se více říká scházeti. A vlastně je v staré době lépe zaručeno scházeti než chyběti. Význam jeho se ovšem podstatně změnil, zejména si nejsme ani dost málo již vědomi, že scházeti je metafora pocházející od skutečného »scházení«, sestupování části s celé hromady. S tím souvisí také změna vazby. Jako my ještě můžeme říci, že sníh sešel nebo schází na stráni nebo se stráně, že někomu sešly, scházejí (slézají) vlasy na hlavě nebo s hlavy, mohl starý Čech říci, když stáhl opasek a spočetl peníze, že mu na kopě nebo s kopy, co v něm měl, sšel groš, my říkáme, prohlédneme-li tobolku, že nám z peněz schází koruna. Bylo by nemoudré žádati, abychom říkali s peněz, s obilí atp.: vlastní význam slovesa scházeti jsme zapomněli a ve dnešním jeho významě předložka s by neměla opory. Ale lze říci i na př. na penězích, nebo peněz mi schází 5 korun. Neschází-li nic, řekneme nic neschází, ne ničeho, jak dnes někteří také psávají a jak by si někdo mohl vybrati z Hattalových slov uvedených v § 2. »Na ničem neschází« [198]znamená, že na žádném z předmětů, jež jsem měl nebo míti bych měl, není nedostatku: jen v tomto smysle bylo by lze říci také »ničeho neschází«, kdežto neschází-li »nic« na jednom z předmětů tvořících můj majetek (v našem příkladě na penězích), nebo neschází-li žádný z předmětů, jež přehlížím, »nic« jest podmětem věty a nemá se říkati »ničeho«. Ale i v onom významě částečném málo se užívá 2. pádu.

Scházeti se neujalo podle něm. abgehen, jak se zdálo Hattalovi: má kořeny v české půdě a dějiny jeho významu jsou jiné než dějiny slova německého. Již východiště obou slov je nestejné: »schází« znamenalo původně tolik, co »sestupuje, slézá s celé hromady«, »geht ab« však »odchází (ode mne)«. Další změny významové německého slova by našel čtenář v Grimmově slovníku; tam by se zejména také dočetl, že se význam blízký našemu »scházeti«, i dnes v němčině dosti řídký (Němec říká obyčejně fehlen) a ani ne docela totožný s významem našeho slova (Němec řekne »es geht mir ab« nejspíše o nedostatku, jejž nějak těžce nese), počíná objevovati až v 18. st. (na př. u Göthe »ich fühle nur zu sehr, dass mir ein Mann dieser Art abgeht«). Zmínky také zasluhuje, že i polština užívá sloves zejść, schodzić docela, jak naši předkové užívali sloves sníti, schoditi (obyčejně se ovšem říkalo scházeti); na př. »schodzi na czym« — nedostává se, »której kiedy zbrodni na obrońcy zeszło?« = které kdy ničemnosti obránce scházel (po staročesku »na obránciech sešlo«).

Spíše by se mohl někdo domnívati, že chyběti s tímto významem vzniklo podle německého fehlen (toto něm. slovo samo pochází z jazyků románských, z vlaš. fallire, franc. faillir; Luther na př. psal feilen). Ale ani to by se mi nezdálo. Význam slovesa chyběti pochopíme přirozenými změnami významu původního i bez němčiny; a význam nedostatku, kterého na něm. Fehler není, byl v češtině i na podstatném jméně chyba. Říkalo se na př. »chyba něčeho« = mimo něco; tak r. 1540 (Arch. Č. 22, 105) čteme panské nařízení »zhaní-li jedna souseda druhou,… rychtář to umluv mezi nimi,… chyba čárů neb nějakého mordu dětí neb trávení neb zlodějstva« (spíše bychom našli podobné významy na franc. faute). Také tu nalézáme v polštině významy podobné; slovesa chybić se užívá na př. (jako jsme viděli na Moravě), když se obilí neurodí, s trvacím chybiać (chyběti) v témže významě, a tohoto trvacího tvaru polština, třebas ne často, užívá také ve významě našeho »chyběti, scházeti«.

Podle nestejného původu obou slov snad by někdo žádal, abychom jich neužívali stejně. »Sejíti, scházeti« by pak mohlo jen [199]něco, co někde před tím bylo, ale ztratilo se, a »chyběti«, co by někde mělo býti, ale nedošlo. »Scházela« by mi koruna, kterou mi někdo vzal, »chyběl« by žák, který nepřišel do školy. Takový rozdíl asi býval, dokud se nějak pamatoval původní význam obou slov: ale ten již dávno vešel v zapomenutí a obě slovesa, v Čechách scházeti, na Moravě snad chyběti, mají týž význam nedostatku něčeho, ať vznikl jakkoli. A bylo by i neopatrné žádati, aby se takového rozdílu šetřilo, protože často ani nevíme, jak nedostatek vznikl. Indičtí gramatikové v době, kdy živý jazyk již dávno necítil rozdílu mezi rozličnými tvary minulého času, znali pravidlo velmistra indické mluvnice, Páninie, podle něhož o ději, který se stal »dnes«, má se mluviti v aoristě, o ději, který se stal »ne dnes«, v imperfektě: a měli náramnou starost, jak se má člověk vyjádřiti, stalo-li se mu něco v noci a chudák neví, bylo-li to před půlnocí či po půlnoci.[2] V takové bídě by byl na př. Čech, který by pohřešoval v knize listu s obsahem a nevěděl by, byl-li v ní, či ho vůbec nevytiskli, anebo učitel, který by si po pozdvihování všiml, že některý žák není v kostele, a nevěděl by, zůstal-li vůbec doma, či se vytratil před pozdvihováním: »chybí« či »schází«? Jak brzy tento rozdíl zanikl, když sloveso scházeti nabylo významu nynějšího, vidíme z dokladu, jejž jsme uvedli z Passionálu: sv. Nětiši »scházelo« v letech mladostí, v době, kdy k letům, jež jí scházela, ještě nebyla dospěla. Ostatně jsme viděli, že po staročesku mohlo »sejíti« nejen na stříbře přepalováním, nýbrž i na odváděných penězích nezaplacenými »schodky«.

Také se ptáváme člověka, který vypadá nějak nedobře nebo smutně, co mu »schází«. To není ovšem po česku (pochybuji, že by se někde říkalo »co ti chybí?«). Mohli bychom se tak ptáti jen, kdybychom chtěli říci »čeho pohřešuješ« nebo »po čem se ti stýská« (jako v oné moravské písni děvče »nic nebolí«, nic jí není, ale to jí »chybuje«, že milý nechodí). Němec se ptá »was fehlt dir?«: to zase jen otrocky překládáme slovy »co ti schází«. Naši předkové říkávali »co ti jest« (anebo také »co ti škodí«), tak říká podnes nepokažený náš lid a tak bychom měli říkati všichni.


[1] Zdá se, že se slova pochybiti užívá i jinak, ne jen o obilí. Sedlák od Přerova mi vykládal v Karlových Varech, jak jeho hospodyně přidává do kteréhosi jídla polévky: »a jak jí pochybí (t. j. nedostane se polévky), hned to znať«.

[2] Pánini užil slova, které znamená »teď« i »dnes«, a má se mu u něho rozuměti ve smysle prvním, v pozdější době méně obvyklém. V starém jazyce, jejž tento veliký gramatik výborně znal, děj, který se stal »teď«, opravdu se vyjadřoval aoristem (na př. věta »slunce vyšlo« by měla aorist, kdybych někomu říkal, že právě slunce vyšlo, ale imperfektum, kdybych vypravoval o nějaké minulé události). To přidávám, aby si nikdo nemyslil, jaká divná pravidla měl ten jazyk staroindický.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 7, s. 193-199

Předchozí Vlašský

Následující E. (= Václav Ertl): Stavebná mechanika

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1