Z našich časopisů

K. J., Red. (= Redakce)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Večerník »Národních listů« ze dne 12. září 1923 měl pod čárou nevelký článeček od K. E.: »První přednáška Češky o naší hudbě v Paříži« (snad: … proslovená v Paříži?). Nad tímto článečkem se zrovna roztrhl pytel se všemi chybami, které jsou proklínány od chvíle vydání prvního brusu našeho jazyka. Není tu takřka věty bez chyby. Vrcholu syntaktické krásy dostoupily tyto dva výkony: »Takto vyzbrojena vydala jsem se ke mně již známým břehům Sekvany, kam jsem v noci 28. dubna šťastně dorazila. Na nádraží mne očekával náš legační rada dr. Hanuš Jelínek, který mne odvezl do pro mne již připraveného bytu ve »Villa des Dames«. Na konci článku připojuje řečený list přání, vyslovené v Paříži, že by »vláda měla tuto umělkyni častěji posílati za hranice, jako propagátorku české kultury«. Znalost základních pravidel českého větosloví náleží zajisté také k české kultuře. Zvláště když se s ní jde do Paříže, kde si vypěstovali takovou vzácnou kulturu slova a věty.

K. J.

---

Po přestávce skoro desítileté, způsobené válkou, začal opět vycházeti časopis Český lid, redigovaný dr. Č. Zíbrtem a vydávaný nakladatelstvím J. Svátka. Svému programu, obeznamovati čtenáře se životem lidu československého, s jeho obyčeji, pověrami, příslovími, kroji, uměním, písněmi a slavnostmi, zůstal věren i na své obnovené pouti. Český lid nashromáždil v svých 23 ročnících před válkou vydaných i veliké bohatství cenného materiálu jazykového a přispěl velmi platně k poznání československých nářečí, lidového názvosloví, prostonárodní etymologie atd. Také v 1. sešitě nového ročníku, který právě vyšel, je několik příspěvků toho způsobu. Jarmila Skřivánková-Šimerková otiskuje řadu výrazů a zvláštností jazykových, které zachytila v Plzni a na Plzeňsku buď v rodinách měšťanských, anebo od osob z lidu, služebných, prodavaček atd. Je mezi nimi dosti slov nových, odjinud neznámých, škoda jen, že sběratelka přesněji neoznačila, odkud co má; takto výrazy vskutku lidové jsou promíšeny bez jakéhokoli rozlišení slovy zděděnými z někdejšího poloněmeckého rázu měšťanských rodin. Josef Vluka otiskuje jako příspěvek k poznání mluvy na Těšínsku žertovnou, společenskou písničku o měšťanech těšínských. Ve Směsi je otištěna zpráva, že staří Čechové říkali hřebci prus a kusému koni šváb; později, když se dostali na Moravu valašští koňaři, změnil se název kusého koně v nynější, ustálený název valach.

Jak brusičská horlivost, nezaložená na znalosti jazyka a jeho zákonů, svádívá k přebrušování a lichým výtkám, toho svědectví přináší právě vyšlý 1. sešit Střední školy (roč. IV). V jednom z posudků vytýká referent spisovateli tyto výrazy: Božetěch řekl: »Dědečku, proč to děláte?«, lépe prý tázal se; jeho údělem je často žebrácká hůl m. bývá; louka oděla se v zlato, lépe prý: zlatem; návěštní štíty m. návěstní; pomněte, že také jednou zestárnete, kde »jednou« prý je zbytečné a dokonce germanismus; cukr [280]obrací se v pelyněk m. mění se; při úbytku pracovních sil m. za úbytku. Takovýmito výtkami, namířenými proti výrazům buď stejně správným nebo dokonce správnějším, se dobré věci neposlouží.

Red.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 9, s. 279-280

Předchozí E. (= Václav Ertl): Abecední ukazatel správných tvarů a vazeb českých

Následující Čtyrramenný