Naše brusy II

Josef Král

[Články]

(pdf)

-

Ostatek.

Uvedl jsem tu několik dokladů (mohl bych jich uvésti a později snad uvedu daleko více), kterak naši brusiči, zajisté z ušlechtilé snahy, ale zároveň z přílišné horlivosti, přebrušovali, vylučujíce z řeči tvary a vazby zcela správné. Někdy však zase nevšímali si chyb, které věru právem zasluhovaly výtky.

Jazyk se vyvíjí, tvoří nová slova i vazby. Nepříčí-li se tato slova i vazby duchu jazyka, jsou-li se stránky grammatické správné, vyplňují-li skutečné nedostatky a nevytlačují jiných slov a vazeb lepších, není ovšem třeba jich zavrhovati. Jsou zajisté spíše vítány. Ale v nové době tvoří se často tvary, slova i vazby docela zbytečné, poněvadž máme jiné starší a lepší, dosud nevyhynulé. Právě taková zbytečná a také chybná slova i vazby šíří se takřka epidemicky, což se dobrým slovům a obratům stává dosti zřídka.

K takovým zcela zbytečným novotvarům náleží na př. určitý tvar přechodníků minulých. Užívalo se sice již v staré době tvarů j. učiniv, učinivši, učinivše, ale člověk by musil čísti všecku českou literaturu snad až do začátku devatenáctého století, než by našel tvar učinivší. Výminkou jen Královédvorský rukopis užívá takového tvaru (byvšie t. byvší blaho), což arci jeho domnělé starobylosti jest velmi malou podporou. Teprve theoretické úvahy nějakého grammatika — nevím, kterého — vynesly tyto tvary na jevo: říká-li se vedle čině také činící, proč by se nemohlo — tak se soudilo — vedle činiv říkati také činivší? Tak se začaly vtrušovati do jazyka takové tvary nejprve jen porůznu; v posledních letech — [133]často z nemístné snahy po přílišné stručnosti — rozšířily se však jako mor. Vezměte kterékoli číslo novin do ruky a počítejte, kolikrát se v nich tento tvar ozve: slouživší vojín, vyšedší kniha, muž zůstavší doma, žena zrodivší se, vyhořevší mlýn, utonuvší dívka, spadší ovoce, dokonce zemřevší člověk, atd. atd. do nekonečna.

Ale staří Čechové tak nemluvili, ba ani nynější lid tak nemluví. Vždy se říkalo: vysloužilý vojín, vyhořelý mlýn, vyšlá kniha, spadlé ovoce, utonulá dívka, rodilý Pražan, zemřelý nebo umrlý člověk, a nebylo-li možno takový tvar utvořiti, užívalo se celé věty: muž, který zůstal v domě (říkáme ovšem dosud: pozůstalý). Vždyť máme i hojně takových tvarů v platnosti přídavných jmen (vyžilý, vyprahlý, uznalý, zralý, smělý, t. ten, kdo smí, odvažuje se a j. v.). V starší řeči se těchto tvarů užívalo i v trpném významu; srv. na př. Paměti o bouři pražské (vyd. Rezek), str. 29 proti té víře vyznalé, str. 30 podle uznalé potřeby; Bartošovu Kroniku pražskou (vyd. Erben), str. II hluboce vkořenělý, str. 124 proti poznalé pravdě atd. Dosud v některých podobných tvarech, jichž nyní užíváme jako jmen přídavných, je tento trpný význam zcela patrný (zatvrdilý, dokonalý, t. dokonaný, perfectus) a j.

Jaká jest tedy příčina, abychom zavrhovali tyto staré, dobré způsoby mluvení, ač je dosud i lid zná (jen v trpném významu se, tuším, nyní těchto tvarů neužívá), a zaváděli novotvary, zbytečné a nehezké?

Čechové říkali v střední době obecné dobré, rovněž tak i zlé, nikoli dobro a zlo. Příkladů mohlo by se uvésti na sta (srv. na př. Staré Letopisy české, str. 106: k velikému zlému nynějším i budoucím). Naši brusiči zavedli do přísudku i jinam neurčité tvary přídavného jména často proti starému zvyku a podle nich i tyto tvary dobro a zlo, kterých se v střední době českého písemnictví neužívalo. Dobří spisovatelé dějin, kteří čtli hojně starších pramenů historických, jich v tom nenásledovali, píšíce vždy obecné dobré, obecné zlé.

Čtěte staré spisy a hledejte, kde spisovatel, píšící spisovným jazykem, užil moravismu tož na těch místech, na nichž Čechové v obecné mluvě kladou tak. Toto tož, u Moravanů velmi oblíbené, není ovšem nic jiného než naše to ve větách, jako na př.: »myslíš-li to, to se mýlíš«, s přidaným že, jehož se v staré době hojněji užívalo než nyní (říkalo se na př. a tož m. a to, tuž m. tu a j.). Spisovatelé čeští a spisovná řeč česká tohoto tož neznala. Ale je to pohodlná vycpávka v řeči nevázané a hlavně v básních, a proto se tak ujala, že někteří lidé ji pokládají takřka za znak ozdobného slohu a užívají jí s oblibou.

[134]Ojedinělá místa, kde se v textech, vzniklých v Čechách, vyskýtá tož, třeba bedlivě prozkoumati. Jsou skora všecka, pokud není možno uznávati na nich moravismus, podezřelá z chyby buď písařovy nebo vydavatelovy. O té věci nelze však tuto šíře vykládati.

Zaváděti zcela zbytečné dialektické tvary do jazyka spisovného není obohacování spisovné řeči. Tím se řeč zcela zbytečně dialekticky zabarvuje a nabývá nepěkné pestrosti.

Pražské nářečí má velmi špatnou pověst a pokládá se nyní takřka za holý nešvar. Míní-li se tím nynější řeč, kterou mnozí lidé v Praze mluví, je v tom jistě velmi mnoho pravdy. Ale Praha od let šedesátých minulého století rychle rostla, pohlcovala mnoho živlů cizích z celých Čech i Moravy, které spolu přinášely svoje zvláštnůstky jazykové, a její mluva měnila se působením všelijakých vlivů vnějších. O nějakém pražském nářečí nelze nyní mluviti. Stará pražská mluva let padesátých měla sice také všelijaké vady, jež se zpravidla vyskytovaly i v jiných částech Čech, ale byl to celkem ještě jazyk osmnáctého a sedmnáctého století. Vymýtili jsme z něho, a to s naprostým úspěchem, všecka slova německá, jichž se jazyk český střední doby nijak neštítil (rynk, rathouz, šíf, šance, tyátr, šturmovati atd. atd.), a nahradili je českými, ale přijali jsme v ni zase leccos, čeho původně neměla.

Za mých mladých let nikoho v té zlořečené Praze, v tom jazykovém smetišti — jsa Pražan aspoň ve čtvrtém koleně mohu snad užívati o svém rodišti tak ostrých výrazů —, ani nenapadlo, aby říkal rohový dům nebo dokonce rohák (přípona -ák je nyní, jak povědomo, velmi nesprávně oblíbena), každý řekl nárožní dům, poněvadž věděl, že dům stojí na rohu. Každý říkal průchodicí a nikoli průchodní dům, jak se říká nyní.

Tento tvar vymyslil si zase někdo, kdo dospěl hlubokého poznání, že dům nemůže nikudy procházeti, a že je tedy toto slovo proň nevhodné.[1] Tím způsobem zavedeno i slovo modlitební kniha, křestný list místo starých a dobrých slov: modlicí kniha, křticí list. Takých přídavných jmen máme přece plno (psací, zvací, hrací, stavěcí, bicí, šicí, krycí, staří Čechové říkali i chodicí šaty, věřicí list atd.). Proč tedy zaváděti novoty (modlitebný, křestný samo o sobě není ovšem chybné), když máme slova stará a dobrá?

V novinách a také již ve vědeckých spisech čítáme nyní na[135]pořád: oproti tomu a pod. m. proti tomu. Ať vezme někdo starší spisy anebo poslouchá lid a hledá tato oblíbená oproti! Jungmann toho slova v slovníku svém ještě nemá. Kdy a jak tento tvar vznikl, nevím, ale správný není. U nás však cit pro správnost jazykovou poklesl již tak hluboko, že i ti, kdo vskutku chtí psáti dobře česky, schválně píší béřu, béřou (m. beru, berou), lidé umí, vrací a pod. (m. umějí, vracejí), není pravdou, on je synem, on je velikým, ačkoli každý prostý občan řekne správně není pravda, je syn, je veliký atd. Nemluvím ani o všelijakých nových slovech zcela chybně tvořených, ale velmi oblíbených: neochvějný (překlad za německé unerschütterlich m. pevný), ačkoli chvíti znamená pohyb velmi nepatrný (listí se chvěje, člověk se chvěje) a dokonce ne to, co německé schüttern.

Co je to nápor (říkáme napříti se?), listovati v knize (m. probírati knihu, obraceti listy), ostřelovati (m. stříleti na něco; ostřílený má jiný význam), zapůsobiti, zapříčiniti a jiné podobné nestvůry? Tak se obohacuje jazyk?

Mají tedy naši očišťovatelé jazyka a strážci ryzí mluvy ještě mnoho a mnoho práce. Netřeba opravovati to, co je správné a čeho jazyk dávno užívá, nýbrž nutno se především obrátiti proti těm, kteří zavádějí hrubé chyby a špatné novoty. Kdo neumí správně česky, buď se tomu, co neumí, douč, ať je sebe starší, nebo piš tím jazykem, kterým psáti umí. Co je do sebe lepšího nápoje, podávaného v hnusné nádobě, co do sebe krásnější básně, zohyžděné šerednými jazykovými chybami? A my jsme povinni sobě i svým předkům chrániti toho krásného dědictví, které nám zanechali. Úkol, toto dědictví zachovati a utvrzovati, náleží také a především České Akademii, a to celé, nejen snad její třetí třídě. Proto také ona jest povinna dbáti ve svých spisech, a to všech, správnosti jazykové. Dosud se tak nedělo vždycky, i doufejme, že se to napraví.

Velice by prospělo očistě naší nynější mluvy, kdyby se více čtly spisy doby starší. Nemíním spisů staročeských, které mají nejen obsah širším vrstvám často málo záživný, nýbrž i jazyk co do tvarů a zvláště co do fraseologie značně odchylný od mluvy nynější. Ale již jazyk patnáctého století jest náš jazyk nynější, třeba ve vazbě vět poněkud odlišný. A jak jadrně a krásně psali naši předkové! Vydáváme nyní mnoho překladů, zpravidla velmi ledabylo pořízených. Proč pak se nevydávají v laciných a snadno přístupných sbírkách naše staré spisy historické a naše cestopisy, někdy velmi zajímavé? Z literatury střední doby české bylo by možno vydati dosti spisů, které by si jistě každý s chutí přečetl a z nichž by krásný jich jazyk mohl poznati. Dosavadní vy[136]dání jsou dílem nepřístupná, dílem docela zbytečně měněná. S velikou pílí jsou v nich nahrazována slova německá a některé vazby tehdy obvyklé a nyní vymizelé, jimiž jsme se neprávem uráželi, ale celková správnost a krása jejich jazyka není dosud náležitě oceněna.

---

[1] Kott má ve svém slovníku jiný důvod, proč slovo průchodicí (nebo, jak se také říkalo, průchoditý) třeba zavrhovati. Není prý slovesa průchoditi. Ale předložka pro dlouží se v složeninách (srv. průhon, průkop, průliv a j.) a v slově průchodicí složeno jest obvyklé slovo chodicí přímo s předložkou, jako v slovech výše uvedených.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 5, s. 132-136

Předchozí Josef Zubatý: Patřiti

Následující Václav Ertl: O postavení podmětu po členech úvodních