II. Vrstevník, současník

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

O slově současník píše matiční Brus v 1. vyd. (str. 165): »Slovo to nemá dokladu; lépe: vrstevník; současný, lépe: téhož času, téže doby (spisovatel). Jakožto term. techn. nelze slov současný, soudobý zavrhovati«. Vydání 3. je přísnější: místo »lépe« zde již čteme »spr.«, slovo současník tedy není již jen méně dobré, nýbrž jest nesprávné. S tím se srovnávají na př. Bartoš i Zenkl (Mašín nemá ani tohoto slova ani jeho náhrady); spisovatelé novější doby píší nestejně. Někteří zvláště horliví přátelé jazykové správnosti na školách středních prý říkají a učí říkati místo »současný« nebo »soudobý« raději »vrstevný« (vrstevné písemnictví a pod.); jest to důsledné, ale zdá se mi, že právě tento důsledek nejlépe ukazuje, že význam, s jakým se uvádí slovo vrstevník do písemnictví, nestojí příliš pevně.

Slov současný, současník v starší době nenajdeme. Jako nenajdeme v ní slov soucitný, soujmenný, souběžný, souhlasný, souměrný, soustředný atd., utvořených v nové době docela tak, jako současný. Otázka, je-li slovo současný, současník správné či nic, není tedy úplná: musíme se ptáti, smíme-li vůbec tímto způsobem nová slova tvořiti, a nesmíme-li, nemáme přece zamítati jediného slova takového. Zdá se, že slovo současný, a vlastně jen slovo současník samo, odsouzeno bylo jen proto, že se nalezla za ně domnělá náhrada. Prohlédneme tedy nejprve tuto náhradu.

Vrstevník, vrstevnice je slovo moravské, snad také slovenské; a náhodou je známe také ze spisů starších spisovatelů moravských. Vrstevník je, kdo je z téže vrstvy; můj vrstevník, kdo je z téže vrstvy, co já (jako můj krajan; v starší době také můj měštěnín, můj zeměnín, můj rotník byl člověk z téhož města, z téže země, z téže roty, co já). Jungmann má toto slovo z Moravy také s významem »kterýž v též řadě (vrstvě) ostává, bydlí«; ale obyčejně se myslí stejnost věku. Blahoslav v Grammatice české (str. 168) píše: »To slovo: vrstevník a vrstevnice, coaetaneus, jest sice správné (proprium), ale neobvyklé (inusitatum); lépe opisu užíti: Jest jednoho s ním anebo jednostejného věku«. Komenský v Informatoriu školy mateřské 6, 8 (v novém vyd. brněnském 4, 538) vykládá, jak »vtip a rozum dětem brousí fabule neb básně o živočiších aneb čemkoli vtipně složené« a píše: »Tohoto doložím, že ve všem tom ač chůvy a rodičové nemálo dětem prospěti mohou, více však jejich vrstevníci, spoluděti; buď že sobě co povídají, aneb spolu hrají. Nebo mezi dětmi podobnost věku působí podobnost povah a myšlení…« Co slovo vrstevník znamená, u Blaho[267]slava vidíme z lat. coaetaneus, t. j. kdo je stejného věku, stejného stáří, u Komenského ze smyslu celého výkladu (nemluví o dětech, které žijí v stejné době, nýbrž které jsou si blízké věkem), a také z jeho výkladu latinského i německého (coaetanei, Gespielen). Tak vzdychá také stařeček z moravského Slovenska u Žlebského (»Pr. Lidu« 1913, č. 349, str. 2): »Ja, kde sú mojí vrstevnici!« Stejně užívá tohoto slova Herben (»Kučera s Macháčem bydleli proti sobě a byli skoro vrstevníci« Cesta 1, 315), a tak mluví také Pešek v Topičově »Sborníku« 1918, 408 k r. 1837 o Musejníku, »za nímž stáli literáti starší, vrstevníci Fr. L. Čelakovského«. A to jest také význam, jejž na slově vrstevník snadně pochopíme; ale kde by se byl vzal význam, v jakém ho radí užívati Brusy? Jungmann má význam »spoluvěký, Zeitverwandte, Zeitgenoss« z Dobrovského, ale bez dokladu: sotva to bude u Dobrovského co jiného, než nedorozumění nebo výklad ne docela přiléhavý, jejž Jungmann přejal do slovníku vedle významu »eines Alters, gleich alt« jako význam samostatný. Přidávám, že vrsta, slovo příbuzné s naším vrstva, v jazycích jihoslovanských znamenává také »věk« (ne »čas«!), a že jeho odvozeniny (na př. stsrb. suvrstnik, slvin. vrstnik) mívají týž význam, co »vrstevník« na Moravě. Slovo toto je slovo jistě staré, a bylo by jen na prospěch našemu písemnictví, kdyby se v něm ujalo s významem, který mu opravdu sluší: vždyť za něm. Altersgenosse svého slova ani nemáme. Ale doporučují-li je Brusy za něm. Zeitgenosse, lze proti nim říci totéž, co samy vyčítají slovu současník, že v tomto významě nemá dokladu. Pro úplnost ještě zasluhuje zmínky, že S. Heller v románě »Z pražské kroniky minulého století«, jenž vycházel jako příloha »Nár. Listů« r. 1916—17, užívá slova vrstevník, o příslušenství k téže společenské vrstvě (»před hloupým, prostým lidem by se pan Vrba arci neostýchal, ale snad před svými vrstevníky, před námi měšťany« str. 227).

Co se slova současný, současník týká, není o nic nesprávnější než ostatní slova s předponou sou-, jež jsme si utvořili v době nové. Složeniny takové jsou v jazycích slovanských prastaré (prastará slova česká jsou na př. slova soulož, soused, souprasný a j.); v starší době české byly ve větší oblíbenosti složeniny se spolu-, ale nová doba se vrací ku praslovanskému způsobu s sou- (praslov. są-), a proti slovům jako souměrný, souhlasný, soujmenný atd., a také proti slovům současný, současník, ukazuje-li se jich potřeba a ujímají-li se, nelze nic podstatného namítati. Česká slova jako souložník, souložnice, současný, současník, současnice jsou stejně tvořena jako na př. stsrb. suvrstnik, suputnik atd., jsou tvořena způsobem slovanským i českým.

[268]Po tom po všem nelze tuším nedospěti soudu, že se nemusíme báti, říkati současník, a že vrstevník by mělo znamenati i nám tolik, co znamená, kde žije v mluvě lidové, totiž »člověk téhož věku«.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 9, s. 266-268

Předchozí Josef Zubatý: I. Spokojiti se, spokojený

Následující Václav Ertl: Obnos