Časopis Naše řeč
en cz

Jeden

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

4. »To byla jedna radost!«

Tuto větu uvádí Bartoš v Nové rukověti z r. 1901 (str. 29) mezi doklady, kde slovem jeden překládáme otrocky německý neurčitý člen: vidí v ní pouhý odlesk německé věty »es war eine Freude«. Tomuto mínění je na odpor, že to jest u nás rčení lidové: těžko by bylo nalézti doklad, kde by skutečná mluva lidová měla takový germanismus. Proto se ohlédneme, není-li nikde rčení podobných.

[132]Abraham z Gynterrodu v Přídavcích ku překladu Xenofóntovy Cyropaedie (v Rozumově Staroč. bibl. 7, 195) překládá z Hérodota 1, 186 vypravování o babylónské královně Nitókris a píše m. j.: »Při tom pak i to učinila: poněvadž město jest na dvě strany rozděleno, mezi nimiž v prostřed města řeka teče, a když kdo za prvnějších králů chtěl na druhou stranu města přijíti, musil se vždycky převézti, což bylo jedno veliké nepohodlí, protož ona i to opatřila a tuto památku po sobě pozůstavila...« Není to doslovný překlad z řečtiny (Hérodot praví prostě »bylo to nepohodlné«), a podle mého citu ani napodobení německého neurčitého členu (něco takového by se u Gynterroda sotva našlo): český překlad chce říci asi »bylo to samé veliké nepohodlí, nic, než veliké nepohodlí«. A tak rozumím i větě »to byla jedna radost«, tedy = »to byla samá radost, jediná radost, nic než radost«. Číslovka jeden v takovýchto větách má význam blížící se významu přídavného jména jediný, které vyjadřuje vlastnost vylučující vše ostatní; podobný význam mívá i jinde (na př. »nedám ti nic, kdybys byl jeden na světě«), zde jen přistupuje ještě, že je věta jen obrazná, má naznačiti jen velikost a sílu představy, o níž je řeč, nemá býti pojímána v plném smysle.

Podobných dokladů, v nichž ovšem zase nebudeme hledati neurčitých členů, je více (v. Gebauer — Ertl § 713). Praví-li Němcová v Babičce o povodni, že »celé údolí je jedno jezero«, musili bychom tuto větu překládati do němčiny asi »das ganze Tal ist ein einziger See«, ne »ein See«. Podobně říkáme o člověku, který byl ztlučen, že je jedna rána, jedna modřina (Jirásek v 8. hl. 2. dílu Věka, Spisy 20, 102, vypravuje o vojáku, který byl ztrestán ulicí, pračaty: »rozsekali ho, že má záda jednu ránu, až mu maso visí«); člověk nemocný na neštovice je jedna slitina; po těžké práci máme ruku jeden puchýř, jeden mozol. »V Podhájí u myslivce nový domek jedna svíce« (Čelakovský v Tomanu): domek září, jako by to byla jediná svíce, svíce na svíci. V 10. hl. 2. dílu Věka (v Jiráskových spisech 20, 129) vypravuje Hněvkovský Věkovi: »To, brachu milý, je jedna řeč o korunovaci, a naši všichni, Vydra, Kramerius, i Procházka, a všichni z toho pro nás mnoho očekávají...«, t. j. kde kdo mluví jen, jaký prospěch nám přinese korunovace. V hl. 14. téhož dílu (str. 187) zase Held vypravuje přátelům v České expedici o tom, jak v kterési společnosti byl spor o hodnotě jazyka českého: »Jeden z nich, byl to baron Stillfried, pořád o tom, jak je náš jazyk chudý, jeden prý tapart (slátaný šat) z rozličných jazyků složený«, t. j. nic jiného než slátanina, samá slátanina.

[133]Slovo jeden i jinak mívá týž význam co »jediný, pouhý, sám«. Slova biblická, jež Kralická bible překládá »ne samým chlebem živ bude člověk« (5. Mojž. 8, 3, Mat. 4, 4) v staročeském Životě Kristově znějí »ne o jednom chlebu živ jest člověk«. Někdy v podobném smysle na Moravě se najde i jeden jediný; Bartoš v Dial. slovníku 131 má větu »ten ječmeň je jeden jediný pcháč«, z níž vyciťujeme, že »jeden jediný« je zesílené »jeden«. A i samo jediný se objevuje na Moravě v přirovnáních docela s významem »pouhý« (vekládal to Jankovi, a ten zostal jak jediná stěna; chodi jak jediné trhan; nemohla ani promluviť, jak jediné duch, v. Bartoš t.). Kdybychom někde čtli podobně o někom, že zůstal jako jedna stěna, snad bychom také řekli, že to je germanismus (wie eine Wand«): a kdo ví, bylo-li by to vždy pravda. Před lety bývalo v Praze zvykem říkati o všem možném, že to je »jako jedna fiala«: kdybychom znali, jak toto pořekadlo vlastně vzniklo, snad i to by se ukázalo býti rčením čistě českým (nevíme totiž, není-li to jen pražský »vtip«, hledající kdo ví jakou žertovnost v napodobení němčiny nebo řeči Němce mluvícího po česku).[1]

Také zde bývá obyčejně docela snadno obejíti se i bez slova jeden: nutné je vlastně jen, kde jde o množství jednotlivých předmětů splývajících v jediný v představě skutečné anebo jen ve fikci mluvící osoby. Čelakovský nemohl říci, že domek byl svíce, ani nelze říci na př. o zbitém člověku, že je jeho tělo rána: nikdo by tomu nerozuměl. Ale lze říci o krásné podívané, že to je radost (tak říká na př. Jirásek, v témže díle Věka v hl. 13. a 22., str. 172 a 291), lze podobně říci, to že je jedna krása i jen krása (3. díl Věka hl. 3, Spisy 26, 64), Gynterrod by byl mohl říci o převážení přes řeku, že to bylo veliké nepohodlí, Němcová o zatopeném údolí, že to bylo jezero atd.: ale snad nemusím vykládati, že by to nebylo to, co mluvící osoba chtěla říci, užila-li slova jeden, a že zbavuje jazyk prostředku zvláště výrazového, kdo mu zde zapovídá tohoto slova užíti, protože je »zbytečné«.

O významnosti slova jeden v takovýchto spojeních svědčí také, že zde má přízvuk stejně silný, jako následující jméno podstatné, ba při větším důraze bývá na něm i přízvuk silnější. Kde jeden je významem blízko německému členu, ba i kde je číslovkou beze zvláštního důrazu, jest jeho přízvuk slabší.

[134]5. Jeden každý, jedenkaždý

Také toto slovní spojení bylo již káráno. Asi proto, že i Němec říká ein jeder; že také Francouzi říkají chacun, Vlaši ciascuno, ognuno, že již staří Římané říkávali unus quisque, což vesměs je totéž, co něm. ein jeder, aniž kdy koho napadlo v tom se domýšleti germanismů, že říkávali i Řekové podobně, neznamená při tom nic. Také v církevní slovanštině je jedin’ k’ždo, Jungmann má doklady z Černého Herbáře, z Bratří, z Komenského; Hájek říkal také každý jeden. Podle Biblické konkordance (v Praze 1901), jež ani není docela úplným seznamem všech slov a zvláště nehledí k výkladům Bratrské bible, jsou rozličné tvary rčení jeden každý v Kralické bibli doloženy 36krát: Bratří se ho tedy nebáli. Jediná věc, kterou by proti němu bylo lze uváděti, bylo by, že dnešní lidová mluva ho již nezná.

Jeden každý je silnější než každý: výslovně naznačuje, že to, o čem jest řeč, týká se každého jednotlivého předmětu slušejícího k nějaké skupině. Tak překládají na př. Bratří 4. Mojž. 14, 24: »Podlé počtu dnů, v nichž jste procházeli zemi tu, totiž čtyřidceti dnů, jeden každý den za rok počítaje, ponesete nepravosti své čtyřidceti let«; je to totéž, jako by se řeklo »každý den«, ale každý vycítí důraz, s jakým se praví, že ani jediný den nezůstane mimo. Kde chceme mluviti s takovouto důrazností, nebojme se ani dnes říkati jeden každý.

Tato slova bývají psána někdy dohromady, zvláště v 1. pádě m. r., je-li položen jako podstatné jméno (sám jedenkaždý ví nejlépe, kde ho střevíc hněte). Skloňujeme obě části (jednoho každého atd.), a přízvuk slovní je na obou částech, k tomu silnější na části druhé (spojení jako pantáta, panímáma skloňujeme jen na druhé části a hlavní přízvuk je na části přední): proto by bylo lépe, toto spojení psáti jako dvě slova. Úřední Pravidla píší ovšem jediným slovem, asi proto, že po stránce významové zde cítíme spíše slovo jediné, než dvě slova různá. Ale pak bychom musili psáti i jednohokaždého a pod.

6. »To je jedno!«

Nevím, že by se toto rčení kde zapovídalo: ale ačkoli v životě tak stále říkáme, v písmě se mu zase vyhýbáme. Snad i zde někomu překáželo německé »das ist alles eins«: ale ať tomu jakkoliv, dnes místo »to je jedno« čteme a píšeme stále jen »to je lhostejné« nebo [135]»to je lhostejno«. A přece je ono rčení, kterému se tak vyhýbáme, starší i správnější.

V Baworowském rukopise 178b přijel Jetřich Berúnský s Vítkem Vilantovým do Laurinovy zahrady a povídají si o nebezpečí, které snad na ně čeká. Vítek tu praví: »Ač by jie čert střehl, toho nevědě (kdyby té zahrady čert střehl, toho nedbám)! Jedno, ač by jie střehl zmek« (ďábel)! V Tkadlečkovi 27b čteme větu: »písmo vykládati nerozumnému člověku jest právě, jako ktož ocet ve stklenici na slunci chová: ...též tobě písmo vykládati jest vše jedno«. V pana Ctibora Tovačovského Hádání Pravdy a Lži 41a praví Chytrost o Pravdě: »...jest potvornice tak pochlebná a úlisná, že, staň se jí od něho (od Boha) z dopuštění Božího, co staň, všecko ona snese právě, jako by jí velikonoční koláček napekl; vše jest jí jedno, za nic se nestydí, byť jí i nos uřezali s ušima, všecko by za dobré přijala!« Čtenář sám si všiml, že zde jest i vše (»alles eins«). Jungmann má z Veleslavínova slovníku rčení »vše to jedno«, »téměř jedno«, »jedno jest«. Podle téhož slovníku se říkalo místo jedno také jedna věc, jakož si vůbec starší jazyk liboval v podobných opisech místo středního rodu jmen přídavných (na př. známé místo »není dobré člověku býti samotnému« zní v Melantrichově bibli »samotnému člověku není dobrá věc býti«); tak píše na př. paní Zuzana Černínová (u Dvorského na str. 179): »nevím, jestli jest stejně škudy (scuodi) jako piastry, on (Verdemon) pravil, že je jedna věc«. A přidáme-li, co jsme již řekli, že lidová mluva jinak neříká, proč se tomu tak vyhýbati v písmě?

Přídavné jméno lhostejný je nějak divně odvozeno od zaniklého jména podstatného lhost »lehkost«: čekali bychom něco jako lhostný (snad naši předkové říkali lhostajný, později lhostejný podle slova jednostajný, jednostejný, což později bylo zkráceno ve stejný); ale nesejde na tvaru. »Lhostajný, lhostejný« byl našim předkům, kdo o nic nedbá, o nic se nestará, zejména člověk nedbalý, lenivý, rozmařilý: význam pozdější, podle něhož je lhostejný, komu je všecko jedno, vznikl teprv časem oslabením určitějšího významu staršího. Ale lid posud slova toho užívá jen o lidech (je ke všemu lhostejný atp.), nikdy neuslyšíme od člověka, jehož mluva se nepřizpůsobuje mluvě knižní, že na př. nějaká věc je mu lhostejná (ani Jungmann nemá takových dokladů). Vyhýbáme-li se rčení »to je jedno« tím, že je nahrazujeme rčením »to je lhostejno«, nahrazujeme poctivé rčení české germanismem: napodobíme totiž německé »das ist gleichgültig«. Toto slovo německé znamená podle svého původu, »co je stejné ceny s něčím jiným«; tak se ho původně také užívalo, pak se jím označovaly i věci jed[136]notlivé, na nichž nesejde, věci nepatrné a teprv koncem 18. stol. se objevují doklady, kde se slovem týmž označuje i vlastnost člověka, kterému na ničem nesejde, kterému je všecko jedno. A protože náš »lhostejný člověk« je něm. »ein gleichgültiger Mensch«, a protože Němec podobně může říci i o věci, že mu je »gleichgültig«, utvořili jsme si podle toho i my rčení »to je lhostejné«. Nepovídám zde nic nového (již 1. vydání matičního Brusu píše totéž): ale i tato věc je dokladem dnešní nedůvěry k slovu jeden.

I jako přívlastek čítáme přídavné jméno lhostejný o věcech (ne jen o vlastnostech osobních, kde je na místě): říká se na př. »divím se ti, že o takových lhostejných věcech mluvíš«. Po česku lze totéž říci kolikerým způsobem; čemu po německu říkáme »lhostejné věci«, jsou věci, na nichž nesejde, věci nedůležité, nepatrnosti, hlouposti atd. Potřebnost slova lhostejný v tomto smysle se časem dokazuje právě tím, že bez něho prý není slova, kterým bychom tak překládali přívlastkové něm. gleichgültig: to jest ovšem důvod, který uzná jen, komu je článkem víry, že za každé německé slovo čeština musí míti své slovo, jež by se s ním na vlas krylo.

Slovo jeden zde má význam asi »stejný«. Tento význam také má původ v základním významě toho slova: naznačuje se jím, že věci, které by se mohly zdáti různými, jsou vlastně »jednou« věcí. Tak na př. v Písmě »já a Otec jedno jsme« (Jan 10, 30; i zde po staročesku bylo možno říci »já a Otec jsme jedna věc«, Kott 1, 608); odtud pocházejí obrazná rčení jako »jedněmi ústy mluviti,« »na jedno brdo dělati« atp. Také se říká jeden a týž. Zde zase by mohl někdo přijíti s výkladem, že to je germanismus, protože i Němec říká ein und derselbe, ein und dasselbe: ale zbavoval by nás možnosti tímto způsobem zesíliti pojem, který bychom jinak mohli vyjádřiti pouhým jeden nebo pouhým týž, tentýž. Také Veleslavín má rčení na př. »ne jeden a týž způsob« vedle »ne jeden způsob«, Bratří se nebáli napsati »nesformoval nás hned v životě jeden a týž?« (Job 31, 15), »z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení« (Jak. 3, 10).

7. »Milujmež jedni druhé«

Slovo druh mělo původně asi význam, v jakém ho posud užíváme: »společník, člověk se mnou v něčem spojený«. Tento význam nalézáme v slově litevském a lotyšském, původně se slovem naším stejném (lit. draugas), podobné významy v některých příbuzných slovech germánských. Ale již velmi dávno se vyvíjely i významy jiné, slabší, mající základ v tom, že »druhem« byla jme[137]nována i osoba nebo i věc, objevující se bez vnitřnější spojitosti vedle jiné osoby i věci: slovo druh znamenalo tak »druhou« osobu nebo věc, stávalo se i přídavným jménem, znamenajícím asi »jiný, druhý«, stávalo se v některých slovanských jazycích (tak také v češtině) řadovou číslovkou, označující »druhý« předmět v delší řadě, a podle tohoto významu se na něm vyvíjely i skloňovací tvary slušející jménu přídavnému.[2]

Tak se říkalo v době praslovanské bezpochyby také na př. »druh stojí, druh sedí, druh leží, druh chodí« atp., jako se na př. v jazyce staroindickém nebo v latině říká »jiný..., jiný, ...jiný...« Ale tento způsob mluvení rád zanikává; jazyk se nespokojuje tím, že by jednotlivé děje nebo stavy jevící se na různých osobách nebo předmětech kladl prostě vedle sebe, nijak jich nerozlišuje, nýbrž snaží se různost naznačiti i na slově, jímž vyjadřuje ony různé osoby a předměty. Nalézáme proto v rozličných jazycích, že se říká raději »jeden (nebo »první«)... druhý... třetí...«, nebo »ten... onen... jiný...« atp. Tak se říká v češtině, co ji známe, nejraději »jeden... druhý... třetí...«; tak na př. čteme již v Alexandreidě »Fares jednomu jmě bieše (jméno bylo), druhý Elifar slovieše (slul)«, u Štítného »z těch cěst jednomu jest jedna hodnější (vhodnější), druhá druhému«. Slovo jeden zde přestává býti číslovkou a může proto míti i množné číslo: »jedni stáli, druzí seděli«; »když slovo božie padne v dobrá srdce jako siemě v dobrú rolí, jedna dadie (dají) úžitka třidceti, druhá šestdesát a třetie sto« (Štítný, Knížky šestery 71). Němec se vyjadřuje podobně (der eine, der andere, der dritte atp.), ale nevím, že by kdo byl řekl, že jsme se tak naučili říkati od Němců: snad proto, že — nehledíc k řidším odchylkám (jako první místo jeden, jiný místo druhý) — hrubě ani se nedovedeme po česku jinak vyjadřovati. Toto mlčení brusů jest tím podivnější, uvážíme-li, že po stránce významové výraz jeden — druhý je přece totéž, ať řeknu »jeden sedí, druhý leží« či »jeden stojí vedle druhého« nebo »jeden druhého by utopil na lžíci vody.

[138]Podobně se jazyky indoevropské vyjadřují, kde jde o jediný děj, jevící se na rozličných osobách nebo věcech nějak dohromady slušejících. Bývají tu i věrnější onomu staršímu způsobu vyjadřování, zachovávají jej, i když se o rozličných dějích vyjadřují již jinak. Tak na př. v latině, kde se říkalo »jiní sedí, jiní chodí«, říkalo se také »jiní jiné obviňují«; jazyk staroindický říká podobně a slova, jimiž takovouto vespolnost děje vyjadřuje, rád nechává splývati v slovo jediné, na němž pak ani již nelišívá rodu (říká na př. »muži bijí jinýjiného«, ale i »ženy bijí jinýjiného«, t. j. jedna druhou). Řek na př. již neříkal »jiný sedí, jiný stojí, jiný chodí«, nýbrž »ten... ten pak... jiný...« atp.: ale říkal ještě »jiný jiného bije«, anebo obyčejně zase složeným slovem »bijí jinojiného« (t. j. jeden druhého).

Také jazyky slovanské užívaly na vyjadřování podobných dějů vespolných slova drug, druh. A zachovaly si tento způsob až do dob historických, ba na př. ruština podnes. Církevní slovanština (t. j. stará bulharština) říká tak obyčejně, na př. »ljubim drug druga« (milujme druh druha), a stejně čítáme i v nejstarších památkách českých, na př. »druh druhu nerozumiechu (nerozuměli)«, »z té pýchy to jest mezi vládyčstvem a rytieřstvem, že druh druha chce přetráviti (nákladným životem překonati) aneb ruchem přepýchati«. Jsou i doklady (jako v církevní slovanštině), kde se o ženách mluví podobně tvarem ženským, na př. »druha druhu sě vzlíbachu« (jedna druhou se zlíbaly). Ale jsou jiné doklady, z nichž vidíme, jak tento způsob mluvení zaniká, a smíme se domnívati, že již koncem 14. st. vlastně byl zastaralý. Někde vidíme, že slovo druh aspoň na druhém místě dostává obyčejnou koncovku přídavného jména. Tak v jedné bibli čteme (1. Král. 10, 12) »tehda druh druhu odpovědě (odpověděl)«, v jiné »odpověděl jest druh k druhému«, ve válečné písni táborské »retuj druh druhého«, u Jungmanna je doklad z r. 1523 »druh druhého břemena neste«, v Radě zvířat »svorní budem, aniž zabí druh druhého«. Jsou ovšem i doklady, v nichž jest tvar s nepochybnou koncovkou podstatného jména, tak na př. v Nové radě pana Smila Flašky z Pardubic »poněvadž sě v světě děje, že druh družci takto přeje, ...« Takovéto doklady jsou velmi řídké, a nelze se domnívati, že by to byl kdy býval obvyklý způsob mluvení.

Ale jsou to doklady poučné. Původně slovo druh (v ženském rodě druha) bylo v takovýchto výrazech vespolnosti jméno přídavné, se starými tvary, nelišícími se od tvarů jména podstatného. Takovéto tvary se udržely u přídavného jména v češtině jen v ustrnulých výrazech, jako na př. nov měsiec (dnes již nový měsíc), [139]velika noc (veliká noc, velikonoce), na biele dni (podnes na bíle dni), a mimo to v přísudku nebo v přísudkovém přívlastku (jsem zdráv, chodím bos atp.), jinak již v staré češtině se objevují všude tvary t. zv. složeného sklonění (nový, veliký, bílý, zdravý, bosý). I přídavné jméno druhý se posud zachovalo aspoň ve zbytku tvarů nesložených: říkáme ještě »půl druha lokte« vedle pozdějšího tvaru »půl druhého«, ale v ženském rodě již jen pozdějším tvarem »půl druhé hodiny«, kde se dříve také říkávalo »půl druhy«. A tak se objevují i ve výrazech vespolnosti počátky této změny (druh druhého), ale jazyk jich důsledně neprovedl (tím by byl vznikl tvar druhý druhého). Vyskytují-li se ojedinělé doklady, v nichž původní přídavné jméno nahrazeno nepochybným tvarem jména podstatného (druh družce), vyčítáme z nich, že se zastaralému tvaru druh druha již nerozumělo, že v něm naši předkové začali cítiti podstatné jméno druh. Toto podstatné jméno mělo však (jako má také dnes) význam příliš určitě vytvořený a velmi často se tímto významem do věty ani nehodilo: nebývají vždy »druhové«, na nichž se může jeviti děj vespolný. Proto se náš jazyk asi v 15. stol. tohoto způsobu mluvení vůbec vzdal a nahradil jej způsobem zřetelnějším, jehož nejstarší doklady nalézáme již od počátku 14. stol. Proto také nelze nazvati oprávněným pokus našich brusičů, kteří v 19. a 20. stol. se pokoušejí křísiti, co před 400 lety ne bez příčiny v jazyce samém zahynulo; k tomu ještě zapomněli, radí-li, aby se po staru říkalo druh druha, což se hodí přece jen, kde je řeč o mužích, že by měli také pověděti, jak se má říkati, kde je řeč o ženách. A proto se také tyto pokusy přes dobrou vůli některých spisovatelů nedaří, a sotva se zdaří, pokud nezahyne v našem jazyce schopnost skutečného života a odporu k tomu, co mu již není vhod.

Náhrada zanikajícího starého způsobu mluvení byla na snadě. Začalo se místo druh druha nebo druh druhého říkati jeden druhého. Našim předkům nebylo potřebí choditi pro vzor do Němec, kde se podobně říká einer den andern anebo raději jedním slovem einander: základy tohoto nového způsobu mluvení měli v svém vlastním jazyce, a mohlo-li se bez německého vlivu vyvinouti v polštině jeden drugiego, vzniklo-li bez téhož vlivu v srbštině jedan drugega vedle staršího drug druga neb drug drugega, objevuje-li se i v jazyce staroindickém vedle obyčejného »jiný jiného« občas také »jeden jiného«, nemusíme hledati působení němčiny, stalo-li se v češtině totéž. A v češtině tento novější, ale stejně český způsob mluvení nalézáme již v dobách, v nichž náš jazyk žil ještě plnou svou silou: již na př. Práva starého pána z Rožmberka píší »to [140]v ňú (v nich, ve vůli pohnaného a žalobcově) stojí, že nemóž jeden druhého připuditi (přinutiti)«, a dokladů přibývá, až starší druh druha, druh druhého zaniklo.

Dokladů rčení jeden druhého na vyjádření vespolnosti jest v staré češtině plno, a to i ve spisech, které plným právem nám jsou vzory jazykové čistoty; na př. u Štítného, z něhož má Gebauerův Slovník nejvíce dokladů, ne proto, že by si byl Štítný v tomto výraze zvlášť liboval, ale proto, že Štítný byl Gebauerovi nejviditelnějším vtělením krásy starého jazyka. Naše brusy to i uznávají, ale přece by nejraději viděly, abychom tak neříkali (»jeden druhý užívá se přes vyskytující se doklady méně správně« čteme v matičním Bruse a j. pod.). Radí říkati druh druha a všelijak jinak, jen proto, abychom nemluvili stejně, jako mluví Němec. Ale smíme pokládati za germanismus způsob mluvení, který nalézáme již v dobách největší čistoty jazykové, který má v jazyce našem základy nepochybně domácí, který z podobných základů podobně vzniká i v jazycích, v nichž německého vlivu hledati nelze?

Příště konec.


[1] V život uvedl toto pořekadlo Mošna v době slávy arény na hradbách; odkud on je měl, není známo.

[2] Také význam »odrůda« (něm. Gattung) vyvinul se z onoho významu základního. V starší době ho nenalézáme, za to však doklady, naznačující, jak se vyvíjel. Okolo r. 1450 má poslati purkrabí helfenburský panu Jindřichovi z Rožmberka psa »pod krahujec« (k lovu s krahujcem), ale nemá vhodného; nabízí mu »byste ráčili ten koptavý psík, páně Michalcova druh« (toho černavého psíka, »druha« páně Michalcova psíka, t. j. téhož druhu, co psík Michalcův; Arch. Č. 21, 303); Prefát z Vlkánova v popise lodi píše m. j.: »na té podlaze jest... plácek, na němž stáli s jedné strany dva kusové (děla) mosazní na kolečkách malých... a z druhé také 2, těch druh« (téhož druhu, co první dvě děla).

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 5, s. 131-140

Předchozí Otakar Smrčka: Ještě sloveso „dáti“

Následující E.: Vybrané básně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1