Časopis Naše řeč
en cz

Jeden

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Napsal jsem již kdesi o indických gramaticích, jak dobře věděli, že totéž druhdy lze říci způsobem rozličným, aniž který [70]z nich musí býti nesprávný. Ve výkladě, který dnes začínám, několikrát se dotknu této pravdy, vlastně tak jasné a přece tak často přehlížené. Proto o ní přidám několik slov úvodem.

Představy, které vyjadřujeme větami, bývají někdy velmi složité. Člověk zdravých smyslů s dostatečnou zkušeností dovede je také rozkládati aspoň v jejich nejpodstatnější části, a obrazem tohoto rozkladu, aspoň přibližným, jest věta se svými částmi. Jenže všecko lidské konání jest hospodárné: vyhýbáme se, jak to je možno, všem částem jakéhokoli výkonu tělesného i duševního, kterých není nezbytně potřebí, a nelze-li se jim úplně vyhnouti, aspoň jim dopřejeme jen tolik místa a práce, kolik žádá celý výkon. A tak se děje i v představování a v mluvení: ani si často neuvědomujeme částí představy, na kterých za určité příležitosti méně záleží, a nedopřáváme jim místa ve větě. Tak se stává, že představu v podstatě touž vyjadřujeme časem rozličným způsobem, podle toho, jak která část představy v jednotlivých případech, v nichž se táž představa opakuje, vystupuje v popředí na ujmu částí jiných anebo ustupuje.

Někdo mi na př. vzal nůž. Částmi této představy jsem já, nůž, zloděj, krádež, ale také škoda, která se stala mně, prospěch, jejž z činu má zloděj, okolnost, že nůž byl můj a že mi na něm více nebo méně záleželo a kdo ví co ještě.

Nejpodstatnější části představy musím si uvědomiti a také vyjádřiti, má-li můj mluvený projev vůbec míti smysl: ale o ostatních rozhodují v různých případech rozličné vedlejší věci, nestejná síla, s jakou si jednotlivé méně důležité části představy uvědomuji s jakou mne jednotlivé z nich dojímají. Tím se řídí, čemu indičtí gramatikové říkají vivakšá (asi »úmysl říci, vůle říci«), co chci výslovně — mimo ony hlavní části — říci. Podle toho řeknu na př. »tys mi vzal nůž«, anebo »ty jsi vzal můj nůž«, »tys mi vzal můj nůž«, anebo »ty sis vzal můj nůž«; celá ta představa sama může na mne působiti silněji nebo slaběji (na př. jsem rozhněván, anebo jsem zůstal klidný) a podle toho řeknu buď »tys mi vzal nůž« atd. (řeknu-li »ty«, je to u nás skoro tak, jako bych řekl »poslouchej…«, jako bych druhou osobu zvláště upozorňoval na to, co jí mám říci), anebo řeknu jen »vzal jsi mi nůž«; mám příčinu, jednu z částí představy zvláště důrazně vytknouti a dojdu toho zvláště silným přízvukem na slově oné části odpovídajícím anebo i změněným pořádkem slov (»tys mi vzal nůž«, »vzal jsi mi nůž«, »vzal jsi nůž mně« atd.).

Nevykládám o těchto věcech spisovatelům. Takovým věcem se nenaučí nikdo od nás filologů: kdo má, čeho v lékárnách nepro[71]dávají, naučí se jim, sám o tom nevěda, z živého jazyka zdravého lidu; kdo nemá, měl by se včas ohlédnouti po jiném řemesle. Ale rád bych, aby si této moudrosti bráhmanské všimli naši filologové: byli by opatrnější a vystříhali by se leckdy přísných zápovědí, jimiž spisovatele matou. Nebylo by těžko nalézti zápověď, podle níž věta »tys mi vzal nůž« je »nesprávná«, protože osoba podmětová jest již vyjádřena slovesem a zájmeno »ty« je »zbytečné«, kde na něm není zvláštního důrazu (kde na př. nechci říci »tys to vzal, nikdo jiný«), anebo jinou zápověď, podle níž je »nesprávná« věta »tys mi vzal můj nůž«, protože se samo sebou rozumí, že nůž, který mně byl vzat, byl můj. Také filolog, který nemá dosti citu pro takové jemnosti jazykové, měl by nechati, ne-li filologie vůbec, aspoň zápovědí, týkajících se takovýchto věcí.

Jazyky jsou ovšem velmi rozličné a nedovede vyjadřovati každý všeho, co dovede vyjádřiti druhý jazyk. Starý Ind by byl na př. nedovedl z různých tvarů našeho příkladu utvořiti tvarů s 3. pádem zájmena (tys mi vzal nůž, ty sis vzal nůž). Němec dovede vystihnouti rozdíl, byl-li nůž, který mi byl vzat, určitý, známý nůž, či byl-li to nějaký nůž, kterého nedovedu nebo nechci blíže naznačiti (du hast mir das Messer genommen, du hast mir ein Messer genommen); za to nedovede napodobiti rozdílu, ovšem velmi jemného, ale přece nepochybného, mezi naším »vzals mi nůž« a »tys mi vzal nůž«. Také nedovede rozlišiti pouhým slovem, byl-li ten můj blíže nenaznačený nůž můj jediný nůž, či měl-li jsem snad nožů více: řekne-li »du hast mir ein Messer genommen«, může Čech překládati »tys mi vzal nůž«, anebo také, měl-li jsem nožů více, »tys mi vzal jeden nůž«. Ale i měl-li jsem nožů více, mohu říci, podle toho, jaká je právě má »vivakšá«, t. j. co právě chci říci, »tys mi vzal nůž« anebo »tys mi vzal jeden nůž«: prvním způsobem se vyjádřím, chci-li naznačiti pouhou událost, druhým, jest-li ve mně dosti určité vědomí, že jsem měl tolik a tolik nožů, že jsem je prohlížel, snad počítal, a že mi jeden schází (Němec by musil říci leda »du hast mir eines von meinen Messern genommen«, chtěl-li by určitěji vyjádřiti totéž). Přijde-li mi brusič s výkladem, že slovo »jeden« je zde »zbytečné«, protože samo jednotné číslo »nůž« naznačuje, že byl nůž jen jeden, odpovím mu, že buď nemá dosti českého citu, anebo že jej v něm dusí povrchní mluvnická pravidla. A řekne-li mi dokonce, že slovo »jeden« zde není nic jiného než německý neurčitý člen, odpovím mu, že nedovede dobře rozeznati neurčitého členu od číslovky.

O rozličných způsobech, jakými užíváme slova jeden, opravdu napsali naši brusiči dosti věcí, s nimiž se srovnávati nelze. A bohu[72]žel, našli právě zde pozornosti a víry více, než často v jiných věcech, kde by jí byli spíše zasluhovali. Některých jsem se dotkl v 1. č. »Naší Řeči«, ale snad nebude na škodu, vyložím-li o nich podrobněji a přidám-li i některé věci jiné. Výklad můj bude snad tentokrát poněkud delší; ale rozdělím jej v několik »rozptýlených kapitol« a tím snad smířím i čtenáře, který dlouhých výkladů nemá rád.

1. Neurčitý člen

Náš svět je zařízen tak, že není složen z předmětů jednotlivých, z nichž jeden každý by byl jediným svého druhu, nýbrž z druhů, z nichž každý je zastoupen větším nebo menším počtem jedinců. Jen v t. zv. živlech anebo ve hmotných prvcích bychom mohli hledati výjimky (lze mluviti na př. o jediném vzduchu, o jediném vodíku atd.): ale zde bychom se dostávali již k pojmům, jež leží mimo kruhy, v nichž se pohybuje obyčejné lidské myšlení a mluvení. Není jediný člověk, jediný pes, jediný šípek, jediný prsten: je lidí atd. množství, jehož ani neznáme, jehož jednotliví členové se sice mezi sebou různí některými svými zvláštními znaky, ale jen do té míry, že důležitějšími znaky jinými přece jsou sloučeni v jediný druh. A tyto druhy zase bývají sloučeny ve skupiny větší, což se ještě dále může opakovati: zejména přírodní vědy by nám poskytly hojně příkladů známých i poučných svým roztříděním přírody v říše, kmeny, třídy atd. až do jedinců.

Lidové vědění ovšem není soustavné, předměty, jež průměrný člověk zná, nejsou v jeho mysli tak soustavně spořádány jako na př. živočichové v mysli učencově: jsou to skupiny pojmů bez určitých dělidel, zakládající se spíše na vnější podobě než na vnitřní podstatě předmětů. Také potřeba má v tom veliký význam: člověk v zemích, kde žijí vlci, jistě si je vědom podobnosti vlka se psem, ale nemá potřeby vytvořiti si pojem, jímž by slučoval v jedno psa s vlkem, jako to musí činiti přírodní věda. To vše se obráží nejzřetelněji v slovníce kterékoli řeči. Jedinec, ať živý, ať neživý, mívá někdy také jméno, t. zv. jméno vlastní, jsou jména osob, zvířat, míst, řek a vod vůbec, někdy také jména předmětů jiných, nástrojů atp. (naši předkové dávali dělům jména jako Pražka, Jaromířka, Boerové měli ve válce s Angličany podobně »Dlouhého Toma«, jména mívají lodi a vily, jako je mívaly dříve »vinice« pražských měšťanů): ale to jsou jen výjimky. Obyčejně jmenuje člověk jedince živé i neživé jménem druhovým, které přirozenou měrou samo o sobě nebývá vždy dosti zřetelné proto, že samo nevyjad[73]řuje podle potřeby rozdílu mezi jedincem, jejž mluvící má na mysli, a mezi ostatními jedinci téhož druhu.

Jazyky, které si vyvinuly člen, jsou po této stránce zřetelnější; ale víme sami dobře, že na př. jazyk český, který nemá členu ani určitého ani neurčitého, ve skutečném, živém hovoru dovede se bez členu vyjadřovati stejně srozumitelně jako němčina nebo franština. Okolí, v němž mluvíme, nebo celá souvislost věcí, o nichž jest řeč, postačuje, aby druhové jméno bez určitého členu znělo posluchači tak určitě jako jméno vlastní. Ptám-li se syna přítelova, je-li »otec« doma, anebo slyším-li, že »pes« utekl, není sebe menší pochybnosti, o kterém otci, o kterém psu jest řeč, a žádný přirozený Čech by neřekl »jest ten otec doma?«, jako Němec řekne »ist der Vater zu Hause?« Řekl by tak jen Němec, který neumí dobře česky, nebo Čech, který byl vychován po německu. Čech řekne »ten otec« jen, kde ukazuje na určitého otce skutečně přítomného anebo mluví o otci, o němž právě byla řeč anebo o němž chce jako o známém pověděti, na př. vztažnou větou, ještě nějakou zvláštní podrobnost; ale zájmeno ten zde již není pouhým členem určitým, nenaznačuje prostě, že je řeč o určitém otci na rozdíl od ostatních otců, o nichž by se mohlo mluviti, nýbrž jest zde ukazovacím zájmenem, slovem, jímž ukazuji na otce, který tamto stojí, anebo o kterém jsem právě mluvil. Co je určitý člen, vycítí Čech nejlépe, vezme-li kteroukoli německou knihu a překládá z ní do češtiny každé der zájmenem ten: uvidí, že tak vznikají vedle vět i v češtině možných věty nemožné, podle toho, je-li něm. der členem nebo ještě zájmenem ukazovacím. A bude-li překládati tak, že vypustí každé něm. der, uvidí, že tak vznikají i věty, které českému uchu nejen znějí cize, nýbrž jsou i nezřetelné (»N. Ř.« I., 289 n.): to proto, že der v nich je skutečným zájmenem. Jsou ovšem časté případy, že jazyk týž může míti zájmeno ten, ale obstojí i bez něho. Prostý venkovan, vypravuje-li na př. o příhodě s myslivcem, bude vykládati, co »ten myslivec« povídal, co »ten myslivec« dělal, jak se »s tím myslivcem« rozešel; takovými nekonečnými zájmeny bývá protkáno na př. vypravování indické anebo i litevské a j., ne proto, že by jazyk indický měl člen, nýbrž proto, že Ind jako náš venkovan rád mluvil hodně názorně: mluví-li jiný anebo za jiných okolností třebas i týž člověk prostě o »myslivci«, bez zájmena ten, snad smíme mluviti o »zbytečnosti« takové venkovské důkladnosti, ale ne o nesprávnosti, klade-li kdo zájmeno, kde je možno obejíti se i bez něho.

Neurčitý člen vyjadřuje v jazycích, které jej mají (na př. v němčině), že jménu osoby nebo věci, o níž je řeč, jest rozuměti jako jménu druhovému: »ein Vater« není určitý otec, nýbrž vůbec [74]osoba, patřící k druhové skupině osob, jež jmenujeme »otcové«. Proto na př., chci-li na něco nůž, řekl bych po německu »bringe mir ein Messer«; anebo vidím-li zvíře a chci o něm prostě říci, že patří do druhu zvířat, jež nazýváme psy, řekl bych zase »das ist ein Hund«. Čech tohoto neurčitého členu zase nemá, a můžeme-li se domnívati, že na př. u 3. stupně přídavného jména někdy otrockým napodobením němčiny klademe zájmeno ten, kde je pouhým určitým členem (»N. Ř.« I., 291 n.), přiznávám se, že neznám případu, kde by Čech sebe méně mluvnicky vzdělaný, je-li jen skutečným Čechem, opravdu po česku myslícím a mluvícím, dovedl vůbec říci jeden ve smysle německého nebo francouzského neurčitého členu. Řekne-li Čech »přines mi jeden nůž«, vím, že má na mysli ne nůž vůbec, nýbrž »jeden« z určitých nožů, na př. z nožů uložených na nějakém známém místě, anebo že chce jen »jeden« nůž, ne více nožů; »to je jeden pes« řekne jen (s plným přízvukem na číslovce), chce-li říci, že na př. v dálce rozeznává jen »jednoho« psa, anebo tento pes že je »jeden«, druhý že je někde jinde atp. Slyšel-li nebo četl-li Bartoš (Nová rukověť, str. 29) někde »svědecké výpovědi jedné jiné dívky« (něm. eines anderen Mädchens), bylo to buď nahodilé podřeknutí nebo chyba v písmě, kterou písař zapomněl opraviti, anebo tak řekl nebo napsal Němec nebo na př. nějaký diurnista, který dávno zapomněl mysliti po česku.

»Neurčitost« předmětu není vždy stejná a řeč dovede její nestejnosti někdy velmi zřetelně rozeznávati: bylo by chybou, kdybychom žádali, aby Němec »neurčitý« předmět vždy vyjadřoval neurčitým členem a Čech vždy pouhým jménem podstatným. Někdo se mne ptá, kdo byl Romulus, a odpovím mu »římský král«; anebo snažím se rozeznati osobu, již v dáli vidím, a řeknu »je to mužský«; vidím v lese houbu a řeknu »to je holubinka«: tím pravím prostě, že osoba onoho jména byla ze skupiny osob, již tvoří římští králové, že to nebyl na př. Říman jiné skupiny ani na př. král perský, že to, co vidím, není na př. ženská nebo nějaké zvíře, že ta houba patří do skupiny hub, jimž říkám holubinky. Ale chci-li, mohu mluviti určitěji. Řeknu-li »nějaký římský král«, »nějaký mužský«, »nějaká holubinka«, naznačuji, že ony předměty nedovedu (anebo této chvíle nechci, ač bych snad mohl) rozlišovati od jiných předmětů, jež bych mohl označiti týmže slovem. Ale mohu také říci »jeden římský král«, »jeden mužský«, »jedna holubinka«: tím vyslovuji již, že ten jednotlivý předmět, který naznačuji jménem, odlišuji od jiných předmětů téhož jména, že o něm vím něco zevrubnějšího, ne-li nic jiného, že vím a uvědomuji si aspoň tolik, že jest více předmětů téhož jména, jiných, než jest [75]předmět, o který právě jde. Mám si pro něco poslati: řeknu-li »pošlu si dělníka«, vyrozumí druhá osoba z mé řeči jen tolik, že posel bude »dělník«; »pošlu si nějakého dělníka« znamená, že nevím, kterého, anebo, že je mi to jedno; řeknu-li »pošlu si jednoho dělníka«, chci naznačiti, že již vím, kterého dělníka pošlu, ale neuznávám za potřebné, aby to zatím věděla i ona druhá osoba. Zrovna tak, vypravuji-li, že si má sestra vzala kováře, nebo nějakého kováře, nebo jednoho kováře, že jsme přišli k řece, nebo k nějaké řece, nebo k jedné řece, že jsem četl v knize, v nějaké knize, v jedné knize. A zrovna tak, kde jde o podmět věty: »říkal mi to lékař« řeknu, chci-li prostě říci, že to byl lékař (na př. chci-li tím naznačiti, že to tedy byla osoba, která rozumí věci, o niž jde), ale s týmže rozdílem mohu říci také »nějaký lékař« nebo »jeden lékař«.

Čtenář vidí, že se naše slovo jeden v takovýchto větách nekryje s pojmem neurčitého členu: vyjadřuje více než neurčitý člen, dodává »neurčitému« pojmu jisté míry určitosti, které v neurčitém členě není. A nekryje se ani s německým členem neurčitým. Zase bych mohl čtenáři poraditi, chce-li viděti, co je německý člen, aby vzal nějaké německé vypravování a překládal kde které německé ein českým jeden: viděl by, že tak vznikají věty v češtině neslýchané. Ale viděl by také, že by někdy tak opravdu překládati mohl. Větu »meine Schwester hat einen Kaufmann geheiratet« podle okolností lze po česku přeložiti »má sestra si vzala kupce« i »jednoho kupce«; německé ein není jen neurčitý člen, nýbrž také slovo, kterým Němec může vyjádřiti totéž, co Čech vyjadřuje slovem jeden, německé řeči schází ve slově ein onen rozdíl, který má čeština v tom, položí-li podstatné jméno samo, nebo spojí-li je s takovýmto jeden. A již proto, že se zde české jeden nekryje s německým ein, sotva uvěříme, že je to germanismus, užijeme-li takového spojení.

Že slovo jeden v takovýchto spojeních v češtině nevzniklo napodobením německého členu, soudíme i z jiných věcí. Nalézáme je tak již v nejstarších českých památkách, v nichž po germanismech tak pronikavých, jakým by bylo přenesení neurčitého členu z němčiny do češtiny, není ani stopy. V Gebauerově Slovníku čteme doklady jako »bieš (byl) tu také ober (obr) jeden«, »svatý Apolináriš… jednoho tribuna paní uzdravil«, »tu jej (sv. Apolináriše) učenníci jeho vzemše k jedniej cniej (vzavše k jedné ctné) vdově vnesli«, »Mohuč jedno město slove«, »(sv. Prokop) bra sě (bral se) do jednoho lesa« atd. V staré češtině jsou doklady takové tak časté, jako jsou dnes v mluvě prostého venkovana, nenasáklého ze školy strachem z domnělých germanismů. [76]A kdo nedovede pochopiti v češtině tohoto způsobu mluvení jinak než vlivem němčiny, jak vyloží, že se podobně vyvinul stejný »neurčitý člen« z bývalé číslovky »jeden« na př. v pozdějších dobách jazyka indického, že jej nalézáme stejně jako v češtině již v staré ruštině, v litevštině?

Nesmíme se dávati másti tím, že tutéž představu můžeme velmi často vyjádřiti se slovem jeden i bez něho: zase zde působí ona indická »vivakšá«, která se může jeviti způsobem nestejným. Vypravuje-li Němec »wir kamen zu einem Fluss«, může Čech tutéž událost vypravovati slovy »přišli jsme k řece« i »přišli jsme k jedné řece«: rozhoduje při tom, chce-li či nechce-li naznačiti, že řeku rozeznává od jiných řek. Lidový vypravěč se spíše vyjádří způsobem určitějším, řekne spíše »přišli jsme k jedné řece«, zrovna tak, jako babička spíše začne pohádku slovy »byl jeden král« než »byl král«. Jest velmi poučné, všimnouti si po této stránce českých překladův evangelií. Suché, kronikářské vypravování evangelistovo se obyčejně (ne vždy) spokojuje pouhým podstatným jménem, na př. »byl pak člověk z farizeů, jménem Nikodém, kníže židovské…«, »a aj, malomocný přišed, klaněl se jemu«, »když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho« atd. (P. V. v »Lidových Novinách« dne 18. ledna 1918); ale kde Mistr vypravuje lidu podobenství, najdeme spíše lidovější »jeden«, na př. »byl jeden hospodář, kterýž vzdělal vinici«, »člověk jeden měl dva syny«, »člověk jeden byl bohatý, kterýž měl šafáře«, »byl pak člověk jeden bohatý, a obláčel se v šarlat a v kment, … a byl jeden žebrák, jménem Lazar, kterýž ležel u vrat jeho vředovitý«: Luther zde všude musil překládati stejně »ein Mensch«, »ein Aussätziger«, »ein Hauptmann«, »ein Hausvater«, »ein reicher Mann… ein Armer«. Naši překladatelé ovšem překládali věrně znění původní, starší Vulgátu, Bratří řecké evangelium: ale jak při tom dbali ducha jazyka svého, vidíme již z toho, že slovo, které podle původního znění je spíše naše »nějaký« (lat. quidam; jen někde mají i původní předlohy »jeden«, lat. unus, na př. Mat, 8, 19; 26, 69), překládají českým jeden, tak, jak by se vyjádřil i Čech ve vypravování původním.

Někde je takovéto jeden v češtině nejen možné, ale i nutné, má-li věta vůbec zníti po česku. Tak vypravuji-li o osobě, kterou naznačím slovem významu příliš obecného. Něm. »ein Mensch, eine Frau sagte mir« žádný Čech, který nevyrostl v strachu z neurčitého členu, nepřeloží »člověk mi řekl«, »ženská mi řekla«: řekne »jeden člověk«, »jedna ženská«, anebo, chce-li se vyjádřiti méně určitě, »nějaký člověk«, »nějaká ženská«. Také zde lze ukázati, jak znali Bratří svůj jazyk: na př. Mat. 21, 28 by byli měli na[77]psati, kdyby byli překládali otrocky, »člověk měl dva syny«, ale napsali, dobře po česku, »člověk jeden měl dva syny«. Jsou však při tom rozdíly, jichž na př. němčina nemá. Pojem, který je středem a východištěm představy, o kterém na př. vypravujeme (t. zv. psychologický podmět, jak se říkává), klademe na počátek věty: a protože (mimo věty obecného významu) to bývá obyčejně pojem určitější, žádá náš jazyk, aby slovo obecného významu mělo ještě přídavek jeho neurčitost nějak zužující (jedna žena povídala, jednu ženu zatkli, o jedné ženě tam povídali atd.). Toho již nebývá stejnou měrou třeba, nestojí-li takové jméno na začátku věty, t j. je-li pojem jím vyjádřený jen vedlejší částí celé představy; jest možno říci na př., vypravujeme-li o povodni, »utopilo se tam dítě«, »vytáhli tam ženskou«. Jinde zase jméno obecného významu i na začátku věty stojí samo, je-li na něm veliký důraz (vyjadřujeme tak vzrušení nad tím, co se děje s osobou nebo věcí právě té pojmové skupiny, k níž tato osoba nebo věc patří); na př. voláme »dítě se topí!«

Jinde zase podle souvislosti celé řeči mám na mysli nikoli jeden ze všech předmětů stejného jména, co jich je na světě, nýbrž jeden z nějaké skupiny předmětů, nějak omezené: a zde pak musí Čech říci »jeden«.[1] O někom se na př. vypravuje, že má mnoho děveček: mohu o jedné z nich beze všeho říci »děvečka je již stará«, chci-li, aby posluchač opravdu veděl, že mluvím o jedné z nich? Prohlížel jsem stádo koní na prodej: mohu říci »kůň se mi velmi líbil«, nemusím po česku říci »jeden kůň«? Doufám, že si čtenář v duchu praví, o takových věcech že je zbytečné psáti: není, i tak nesmyslně se dnes u nás píše. V lednu jsem na př. četl v novinách o polské společnosti, která seděla na Karlově náměstí a k níž přisedl ještě polský legionář N. N. »Brzo upoutána byla pozornost celé společnosti na jeho ruce, které byly přímo posety brilantovými prsteny. Jedné z dam se prsten líbil a ptala se, zda jest kámen pravý…«

Sem ovšem patří výrazy jako »jeden ze služebníků«, »jeden z nejlepších lidí«, o nichž byla řeč již v č. I.: a snad i z této sou[78]vislosti čtenář pozná, jak nesprávné jest říkati, že slovo jeden je v nich chybné.

Slovo jeden v těch všech způsobech mluvení, o nichž jsme zde vykládali, může míti také tvar množný, ale jen u jmen pomnožných anebo u množných jmen, vyjadřujících jakousi jednotnější skupinu většího množství předmětů téhož jména. Na př. »jedny housle se mi líbily«, »jedny holubinky (t. j. jeden druh holubinek) jsou jedovaté«. V starší češtině dokladů u množného čísla jmen nepomnožných nalézáme hojněji než dnes; v Passionále se vypravuje na př. o sv. Dominiku, jak »jedny kacieřě (příslušníky jedné kacířské sekty) přěhádal«, anebo i jak »jedny staré ženy řechu (řekly)«. Kde jde o množný počet osob nebo věcí netvořících spolu jednotnějšího celku, klademe podle rozličného významového odstínu buď jen jméno podstatné anebo místo jedni tvar nějakého zájmena neurčitého (anebo i číslovku dva, tři atd., kde jest oprávněna): »lidé říkají«, »lidé tam povídali«, »někteří lidé povídali«, »nějací lidé povídali«, »dvě ženské tam prodávaly vejce« atd.

V obecné mluvě je možné slovo jeden i u 5. pádu v nadávkách ať opravdových, ať žertovných. Říkáme »ty jeden ničemo«, »ty žábo jedna«, i v čísle množném »vy jedny coury«. Zmiňuji se o tom jen proto, že i zde vidíme toto slovo, kde je jistě »zbytečné«, aniž se lze domýšleti, že by bylo vzniklo vlivem cizím.


[1] Toto jeden je něco jiného než ono jeden ve výrazech jako »jeden člověk«, »jedna ženská«. Řecké evangelium i Vulgáta obé liší: »jeden člověk« by bylo ve Vulgátě homo quidam, »jedna děvečka«, t. j. jedna z děveček v domě nejvyššího kněze, jest una ancilla (Mat. 26, 69). Čeština toto obé vyjadřuje stejně, Němci by mimo to eine Magd bylo výrazem ve větě, kde lze mysliti na kteroukoli děvečku na světě, kde by Čech i latiník užili pouhého jména podstatného bez jeden, unus. Nechci touto věcí čtenáře dále týrati, ale dotýkám se jí, abych ukázal, co je odstíní významových, jež si člověk uvědomí teprv srovnáváním rozličných jazyků, jichž však filolog nesmí shrnovati do jednoho koše.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 3, s. 69-78

Předchozí Gilbert C. Křikava: Ještě o příčinách chybného přízvuku

Následující I.: Půlnoční světla

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1