Časopis Naše řeč
en cz

Mezi

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Naši brusiči snad bez výjimky zapovídají tuto předložku, kde se jí označuje čas. Není prý správné říkati mezi tím (anebo, jak se obyčejně píše, mezitím), mezi řečí, mezi jízdou atp.; má se prý říkati jen zatím, za řeči, za jízdy; místo mezi cestou (což ostatně snad ani nikdo neříká) prý je správné jen cestou, místo mezi mší, mezi kázáním dokonce ve mši, v kázání, kde mši, kázání je čtvrtý pád (tedy ve velkou mši, v dopolední kázání: říká se tak vůbec někde?). Že místo spojení s předložkou mezi bývá možno říci i jinak, je pravda: ale není pravda, že by zde všude mezi bylo nesprávné. Vždyť bývá i rozdíl významový, o nějž olupuje češtinu, kdo zapovídá jeden ze dvou možných výrazů: mezitím (něm. inzwischen) vyjadřuje spíše pouhou současnost (»mezitím přišel ještě bratr«), kdežto zatím ukazuje spíše k časové mezeře mezi začátkem a koncem děje (»zatím si dojdu pro klobouk«); také předložkou za s druhým pádem častěji (zvláště v době starší) se naznačuje, že věc podstatným jménem vyjádřená ještě neminula, než pouhá současnost, ač v této věci není důslednosti (»za rosy [198]se seče nejlépe« znamená spíše »dokud je rosa«, než »když je rosa«). Proč by bylo mezi nesprávné? Vždyť na př. němčina ani o čase neříká »zwischen« (mimo »inzwischen«), aby se smělo říci, že zde napodobíme němčinu: a čeština nemá práva, vyvinouti si na předložce svůj význam?

A k tomu stačí pohlédnouti do mluvnic a slovníků, abychom viděli, že se předložky mezi o čase v češtině odjakživa užívá. Miklosichova srovnávací mluvnice (4, 749) má doklady církevní, slovinské, srbské, ruské i polské (na př. csl. meždu sim »mezi tím«, slvin. med hojo »mezi chůzí«, rus. meždu těm, meždu dělom »mezi dílem«), Gebauerův slovník má mezi tiem již z nejstarších českých památek, mimo to na př. ze Štítného mezi jejich nesvolením (mezi nedohodnutím, než by se dohodli), odjinud mezi tú příhodú, Jungmann mezi tím (o čase) na př. z Veleslavína, z bible Kralické, z Komenského: kdož by tedy pochyboval, že mezi v tomto významě je stará předložka česká i vůbec slovanská? Užívejme tohoto slova beze strachu, kde ho užívá náš lid, a užívejme beze strachu o čase i jiných mluvnických prostředků, posvěcených týmže užíváním; a nevymýšlejme tvarů jiných, zejména ne takových, které se samy příčí našemu citu.

Ptáme-li se, proč se zapovídá užívati mezi o čase, najdeme příčinu první asi v tom, že mimo tuto předložku užíváme o čase i předložek a tvarů jiných (mezitím vedle zatím atd.). Je-li možno totéž (anebo skoro totéž) vyjádřiti způsobem rozličným, přísný brusič rád se ptává, který z nich je pravý; není ovšem čeština jediný jazyk, který mívá způsobů na vybranou. K tomu se přidružila úvaha mluvnická. »Předložka mezi určuje prostor se dvou nebo více stran obstoupený předměty jinými: Mezi polem a loukou teče potok. Šli mezi lid. Město Jeruzalém leží mezi horami. — Kde není takového ohraničení, kde jest řeč o jediném toliko předmětě, tam se užívá chybně mezi za jiné předložky« (Bartoš). Kdo tak soudí, zapomíná, že každý jazyk význam slova měnívá, rozšiřuje nebo zužuje. A pak: mezi podle původu znamená »uprostřed«, bez rozdílu, jde-li o předmět jediný nebo o více předmětů (totéž slovo v jazyce staroindickém na př. může označovati vnitřek domu, místo v řece, v lese atd., a stalo se později prostředkem označovati vůbec místo, v němž něco jest); tak by v tomto časovém významě zrovna mohl býti zbytek významu původně širšího, než bývá v slovanských jazycích (nikdo u nás nemůže na př. říci, že kámen leží »mezi« řekou, jako dovede říci jazyk staroindický).

Také na vyjadřování některých místních pojmů je prý nesprávné užívati předložky mezi. Jsou staré doklady spojení ve dveřích, ve vratech. Ale musí býti proto chyba, řekneme-li o kom, že se po[199]stavil mezi dveře, že stojí mezi dveřmi? Vždyť dveře se skládají z veřejí a pažení, nejsou předmětem jednotným (proto je to také slovo množného čísla): proč je chyba, říkati mezi dveře nebo mezi dveřmi? Vždyť i zde cítíváme rozdíl: mezi dveřmi řekneme nejspíše, zatarasuje-li kdo průchod dveřmi jiným. Také prý je chyba, řekne-li se o kom, že má mezi oknem nebo mezi okny květiny, místo správného za oknem, za okny. Přiznávám se, že jsem o květinách mezi oknem nikdy neslyšel; také by to byl nesmysl. Ale řekne-li kdo, že má květiny mezi okny, je to přece správné, třebas mezi okny může znamenati mezi oknem vnějším i vnitřním anebo mezi dvěma sousedními okny. A vedle toho je zase správné i za okny. O indických grammaticích je vůbec známo, že velmi podrobně znali hlásky i slova a mluvnické tvary svého jazyka; časem se jistě uzná, že znali také jeho skladbu výborně, a zvláště, že jí také rozuměli. Indický grammatik sotva by se byl dopustil chyby, které se dopouštějí naši brusiči, nedovedou-li si v hlavě srovnati, že by mohl člověk míti květiny mezi okny i za okny: dobře věděl a měl vždy na mysli, že totéž druhdy lze říci rozličně, podle toho, který odstín významový mluvící zrovna chce řečí vystihnouti.

Také jsem četl, že »hádali se spolu« je lepší než »mezi sebou«. Proč? Zase bych musil opakovati, že obé je správné a že bychom měli býti rádi, dovedeme-li totéž říci jednou tak, podruhé jinak. I zde má Miklosich doklady z jiných jazyků slovanských, i zde nalézáme u Gebauera věty z nejlepších památek staročeských, jako »apoštolové mezi sebú pomlúvají« (rozmlouvají), »andělé jsú mezi sebú tovařiši« atp.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 7, s. 197-199

Předchozí Václav Flajšhans: Naše osady a jejich jména

Následující Josef Vycpálek: O chybném slovosledu neboli pořádku slov II.