Časopis Naše řeč
en cz

Mám co dělati

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

1. Již se nám naskytla jednou příležitost, abychom se zmínili o rozvažovacích (deliberativních) otázkách, jejichž podstatné části jsou tázací slovo s neurčitým způsobem. »Co dělat? Koho poslat? Kam si sednout? Kdy přestat? Kudy se dostat nahoru? Nač (k čemu) se namáhat? Proč plakat? Jak si pomoci?« Atd. Sloveso znamenající »jíti« vypouštíváme vůbec dosti často, je-li pohyb naznačen směrovým příslovečným výrazem, zvláště v otázkách a rozkazech (Domů! Již domů? Já na vojnu, z vojny domů, a ty ještě svobodná, na koho jsi, má zlatá panenko, na koho jsi čekala?); velmi často vypouštíme tak jejich neurčitý způsob u sloves vůle, možnosti, nutnosti (»chci domů; musím do města; smím domů?«), a tak scházívají i v našich větách rozvažovacích (Kam teď? Kudy z lesa ven? Jak do toho? Kudy k Mandě? Nač domů?). Jsou to věty, v nichž neurčitý způsob má význam asi týž, jako bychom jej spojili se slovesem »míti« (»co dělat« = »co mám dělat«, anebo také »co bych dělal« a pod.). Někteří filologové soudívají, že u takových infinitivů schází sloveso býti (co dělat = co jest dělati), jiní snad správněji myslí, že toto sloveso, kde je nalézáme, jest nepůvodní; ale jde nám zde o jiné věci.

Tyto rozvažovací otázky se spojují s větami jinými, stávají se větami podřadnými a pak dále větami vztažnými (filolog myslivější by zde viděl jeden z dokladů, jak se otázka může měniti ve vztažnou větu a zájmeno tázací ve vztažné). Hlavní věty mívají nejčastěji slovesa »býti, míti, věděti«, někdy i jiná podobná, na př. »dáti, říci«. Říkáme tak na př.: »vím (mám, jest, povím ti, dám ti), co dělat; mám, kam jít; jest, oč stát; vím, s kým o tom promluvit«. Původní tázací věty splývají s větou hlavní ve větu jedinou, pozbývají větné samostatnosti a jejího důležitého znaku, větné přestávky, jež jinak dělívá aspoň na okamžik věty sloučené [66]v souvětí; týká se to zejména vět s hlavním slovesem míti a býti. Vidíme to zvláště z toho, že se bezpřízvučné slovo, jež v češtině nemůže státi hned za větnou přestávkou, v takovýchto větách objevuje i před tázacím slovem, jež původně stávalo na začátku věty, tedy hned za přestávkou. Říkáme »mám (jest) si kam sednout, mám (jest) se nač těšit, mám (jest) se čím chlubit« a pod. místo původního »mám, kam si sednouti, jest, čím se chlubiti«. U vět se slovesy jinými takovéhoto nepůvodního pořádku slov nebývá, neříká se na př. »vím se kam posaditi, vím se čemu diviti«; z toho plyne naučení, že by se neměla čárkou naznačovati větná přestávka před slovem tázacím v takovýchto větách, kde je sloveso míti, býti, ale měla by se psáti u sloves jiných. Tedy na př.: mám kam jíti; mám čím platiti; je kdy jíti na procházku atd., ale: vím, kdy co dělati; povím vám, kudy jíti a pod. Tak obyčejně také psáváme; a pozorný čtenář by se snadně přesvědčil, že mezi obojími větami bývá rozdíl, že »mám kdy, jest kdy, jest kam« atd. často vyslovujeme bez přízvuku na těchto slovích, kdežto vím mívá plný přízvuk, že ani význam slov mám, jest není v takových větách v plné síle a pod. Vlastně bychom ovšem měli dbáti těchto rozdílů i ve větách s míti, býti; nebývá jejich přízvuk ani význam všude stejně pokleslý; ale nebylo by možno dáti určité pravidlo.

2. V takovýchto větách jest hledati původ našich vět se slovesem míti, býti a tázacím (vztažným) zájmenem co s neurčitým způsobem. »Mám co dělat (jíst, pít, psát atd.); jest co dělat; to je co říci!« (t. j. za těchto okolností má člověk co říci; to zde má týž význam jako ve větách »to bych se podíval, to bych se rozhněval« a pod.). Těmito větami naznačujeme, že jest něco, co jest dostatečným základem, aby se mohl nebo měl státi nějaký výkon. Děj sám, jeho možnost nebo nutnost mám především na mysli, vyjadřuji-li se tak; co má býti předmětem výkonu, je mluvícímu této chvíle tak vedlejší, že naznačuje jeho bytí pouhým slůvkem co. Toto slůvko je ovšem mluvnickým předmětem neurčitého způsobu; podle původního rozdělení věty »mám, co dělati, jest, co dělati« i podle jejího smyslu nepatří k řídícímu slovesu »mám, jest«.

Předmět děje může ovšem býti naznačen také u hlavního slovesa; to se děje, kde je tento předmět důležitý, snad důležitější, než co se s ním má díti. Každý cítí rozdíl, ptám-li se »jest co jíst« či »jest (tam, ještě) něco jíst«, »máte co jíst« či »máte něco jíst«; větou s co se ptám, je-li nějakými zásobami vůbec dána první podmínka jídla, ve větě s něco se hlásí dosti určitě i skutečnost předmětu a nejčastěji odpoví druhá osoba také přímo, co [67]je k snědku. Je-li osoba řídícího slovesa tvarem nebo jinak zřejmá, věta s co naznačuje, že děj, o nějž jde, vykonati má tato osoba: »mám co dělat« (já budu dělati), »máš co dělat, chceš-li přijíti v čas« (ty musíš dělati, pospíšiti si); z okolností víme, koho se týká věta »ještě je co dělat«, třebas v ní není osoba výslovně naznačena. Ptám-li se však »máte něco jíst?«, snad potřebuji jídla já, snad osoba, jíž se ptám, snad nějaká osoba třetí; věta sama o tom nic nepraví. Podobně, ptám-li se »máš něco číst« (proti »máš co číst?«), »máš něco psát« (snad hledám výdělek pro nějakého chuďasa) atd. Snad nemusím říkati, že nemám na mysli vět, v nichž mám znamená nikoli něm. »ich habe«, nýbrž »ich soll«.

3. Tyto věci jsem musil naznačiti, abych si usnadnil výklad o věci, o niž vlastně jde; a jde nám o záporné věty tohoto způsobu. Dostalo se nám upozornění, že kdosi kdesi učí žáky, že se nemá říkati »nemám co dělati«, nýbrž »nemám nic dělati«, jako správně říkáme »nemám nic na práci«, protože ve větě záporné má býti záporné nikdo, nic atd., ne tvary nezáporné. Věřím tomu; sám jsem slýchal takové naučení. Odpověď na otázku, co zde je správné, je snadná: ke kladné větě »mám něco dělati« je záporný tvar »(již) nemám nic dělat (nic psát, nic jíst atd.)« ke kladné větě »mám co dělati«, však »nemám co dělati«. Ke kladné větě »vím, co psáti« zní zápor »nevím, co psáti«, nikdo neřekne »nevím nic psáti«, a bylo by to i mluvnicky nesprávné, protože co je předmět kladného infinitivu psáti, ne záporného slovesa nevím; a totéž platí i o větě »mám, nemám co psáti«, třebas si nejsme již tak jasně vědomi jejího původního rozčlenění. Žebrákovi prosícímu, aby mu dali něco jíst, odpoví snad hospodyně »jíst nemáme nic«; kdyby řekla »jíst nemáme co«, znamenalo by to, že její rodina je rodina stejných chudáků, jako je žebrák sám. Vždyť stejně se vyjadřuje zápor i ve větách s jinými tázacími slovy než s co; říkáme »nemám kam si sednout, není oč stát, člověk nemá s kým promluvit« atd., ne nikam, o nic s nikým. Tak mluví i náš lid a mluvívali i naši předkové; čteme na př. »nemají co jiesti« Comest. 305b (Mat. 15, 32, Mar. 8, 1), kde Kralická bible s plným tvarem větným píše »nemají, co by jedli«, »neměli co mluviti proti nim« Skutk. 4, 14 Kral.; Veleslavínův slovník jako dnešní jazyk má rčení »nemám co dělati« s týmž významem jako »nemám nic na práci«. A stejně ovšem, kde jsou jiná tázací slova; na př. »nemám se čím chlubiti« (1. Kor. 9, 16).

Matiční Brus píše ve všech třech vydáních pod heslem »co«: »Ve větách záporných (t. ve větách tohoto způsobu) střídavě vy[68]skýtá se buď nic, buď co.« Schází v něm poučení o rozdílu mezi obojími větami, podle mého soudu dosti důležitém. Má vlastně jediný doklad, který sem skutečně patří: »Nemaje co zlého mluviti o vás« z bible Kralické, kde bible Benátská (z r. 1506) místo »co« má nic. Je rozdíl mezi větami »mám ještě co jíst« — »mám ještě něco jíst«, ale někdy jsou okolnosti takové, že se lze vyjádřiti tak i onak, podle představy mluvícího a způsobu, jak se právě na věc dívá. Host se nebude ptáti hostinského, má-li co jísti, nýbrž má-li něco jísti (něco k jídlu); ale dobrodinec se může zeptati chuďasa, jemuž by rád pomohl, je-li toho třeba, obojím způsobem. A podle okolností může tedy býti i záporný tvar takových vět rozličný. Lze říci »mám něco zlého, co bych mohl (měl) mluviti o tobě«, i »mám, co bych zlého mohl (měl) mluviti o tobě«; a záporný tvar může tedy v tvaru s infinitivem býti opravdu »nic zlého mluviti« i »co zlého mluviti«. Ale to jsou přece jen výjimky, podle nichž nelze tvořiti pravidla.

Také má Brus doklady »neměj s tiem spravedlivým nic činiti« (Štítný), »s kterouž (t. s němčinou) nemám nic činiti« (Písecký). K tomu na př. doklad z Kral. bible (2. Par. 35, 21) u Jungmanna: Egyptský král Nécho přitáhl, »aby bojoval proti Charkemis podlé Eufraten, Joziáš pak (král judský) vytáhl proti němu«. Nécho »poslal k němu posly, řka: Já nic nemám s tebou činiti, králi judský (quid mihi et tibi est, rex Juda Vulg.). Ne proti tobě, slyš ty, dnes táhnu, ale proti domu, kterýž se mnou bojuje, kamž mi rozkázal Bůh, abych pospíšil«. Kladný tvar záporného »nemám s tím nic činiti« není »mám s tím co činiti«, nýbrž jen »mám s tím činiti«, není tedy správné směšovati tyto doklady s doklady rčení »mám co dělati« a pod. Veleslavín má rčení »činění s kým míti, činiti s kým míti« (= obcovati, zacházeti), píše »mívá s ním činiti«, »mám se jako ti, kteří s lékaři činiti mají«, ještě u Komenského je věta »on má s velikými pány činiti«; původ takovýchto vět není v oněch rozvazovacích otázkách s co.[1]

[69]Z toho ze všeho ovšem plyne, že záporný tvar vět s co, o jakých zde vykládáme, zní, jak jsme zvyklí jej tvořiti; tedy »nemám co dělati, není co dělati«, jako »nevím co dělati« a pod. Nic místo co zde není české, nýbrž německé (ích habe nichts zu tun, nichts zu essen).

4. Ve rčení »mám co dělati«, pův. »mám, co dělati«, jest tedy co předmětem neurčitého způsobu, ne předmětem řídícího slovesa. Jest otázka, nemohlo-li by i řídící sloveso míti svůj předmět, takže by pak byly předměty dva; a hledíme-li na tuto otázku se stanoviště čistě mluvnického, nelze této možnosti jen zhola odmítnouti. Místo »mám co dělati« bychom tak dostali »mám něco(,) co dělati«, v záporu »nemám nic(,) co dělati«. Předmět první by byl u sloves nepřechodných podmětem (jest něco, co dělati; nezbývá nic, co dělati). Ale nemluví se ani nepíše tak ani v staré době ani dnes; kde by jazyk potřeboval takového důraznějšího vytčení obou předmětů, jistě raději položí místo zájmena co s neurč. zp. zřetelnější větu se slovesem určitým, na př. »mám něco, co bych měl dělati; nezbývá nic, co bychom měli dělati«. Říká-li se dnes časem »nemám nic co dělati«, není to podle významu i podle výslovnosti nic než zbytečné rozvedení staré věty »nemám co dělat«, jehož bychom se měli po radě Brusu zdržovati, ať to je (podle jeho mínění) napodobení němčiny (ich habe nichts zu tun) nebo něco jiného.

Někdy však snad vyžaduje kladná věta takovýchto způsobů nějakého určení množství, nestačí pouhé »mám co dělati«, jest třeba říci také, že mám dělati málo, mnoho, dosti a pod. Smí se říkati »mám mnoho co dělati, mám dosti co dělati«? Brus i tento způsob zamítá, co mu je zde napodobením němčiny; ale nedovídáme se přímo, které slovo je napodobením německé věty »ich habe viel, genug zu tun«, zdali mnoho, dosti (= viel, genug) či co (= zu?). »Mám co dělati« je přece věta dobře česká a »mnoho, dosti« jsou slova, která její smysl podstatně doplňují, při nichž tedy přece nelze mluviti o tom, že by byla do české věty vnikla vlivem německým. Po stránce mluvnické nelze proti větě »mám málo (mnoho, dosti) co dělati« nic namítati, po stránce slovní není pochyby, že věta »mám málo (mnoho, dosti) dělati« není dosti jasná. Štítný mohl ještě psáti »mám na svém dosti nésti«; za něho byl pouhý neurčitý způsob možnosti, nutnosti, potřeby a pod. u sloves »míti, býti« ještě v živějším obyčeji než dnes. Již v staré době se říkalo »nejmám co dáti«, ale říkalo se ještě (jedinou větou) s týmže významem také »nejmám dáti« (»snad jsi chud, že nejmáš dáti?« v Alexandreidě); dnes »nemám dáti« [70]znamená jen něm. »ich soll nicht geben«, ne více »nemám co dáti«. Snad někdo dnes také ještě řekne »mám sám dost nésti«, »máme ještě mnoho dělati« a pod.; ale říkati, že jen to je správné, že je chyba zřetelněji říci »máme ještě mnoho co dělati« a pod., je tak, jako bychom žádali, aby se po staru říkalo »nemám dáti«, ne »nemám co dáti«. Zdeněk Lev z Rožmitála píše r. 1507 »ačkolivěk o těch o všech věcech věděl bych vám mnoho co oznámiti, ale nehodí se všeho psáti« (Arch. č. 7, 7); to by tedy byla také chyba (ačkoli pan Lev uměl psáti pěknou a jadrnou češtinou), a přece by nám znělo »vím mnoho oznámiti« již tak kuse a nezřetelně jako »nemám dáti« místo »nemám co dáti«. »Mám dělati« a »mám co dělati«, ať již s dalším určením »mnoho, málo, dosti« a pod. nebo bez něho, jsou dva rozličné způsoby, jimiž stará čeština mohla vyjadřovati totéž; první z nich vidíme patrně zanikati, a proto tím méně máme práva stavěti se proti druhému.

Brus (mimo jediný doklad ze Štítného s »nésti«, jejž jsme shora naznačili) má zase i doklady s »činiti«: »tak mnoho mají páni činiti« ze Štítného, »mám mnoho činiti« ze Sušilových písní; k tomu v Slovn. stč. z Husa »ti s panstvím (= panováním) dosti činiti mají«. Již v § 3 jsme viděli doklady rčení »mám činiti«, místo něhož bychom my spíše očekávali »mám co činiti« (»mám [co] činiti« je totéž co naše dnešní »mám [co] dělati«). Z dokladů v Bruse i v slovnících je patrno, že rčení »mám činiti, nemám nic činiti« bez »co« bylo velmi časté, ale zaniklo, a bylo by nemoudré dnes je křísiti anebo žádati, aby se aspoň říkalo »mám dělati«, ne »mám co dělati«. Také »mám s kým mluviti« (= »mám s kým co mluviti«) se asi často říkávalo (Brus ukazuje na větu »mám s tebú mluviti«, doloženou několikrát v Sušilových Mor. písních 10, 11). Osudy těchto rčení jsou jistě poučné v otázce o správnosti či nesprávnosti slůvka co ve větách jako »mám mnoho co dělati«. Nemám je za nesprávné; kde bez ujmy zřetelnosti lze obstáti bez co, není ovšem proč se vzpírati tomuto způsobu zanikajícímu. Máme ovšem i rozličné způsoby jiné, jimiž lze vyjádřiti totéž: mám mnoho práce; mám mnoho, co bych měl říci, co bych (rád) řekl, co bych chtěl říci atd.

5. Již Blahoslav (241) ví, že se »v obecném mluvení« často říká co místo »proč, nač«. Má doklady »Co se vrtíš? Co se touláš? Co stojíš? Co (= proč) hledáš? Co se škrábeš? … Coť mám o tom mnoho mluviti? Coť se mám s tím párati? etc.« Také toto co může býti tázacím slovem rozvažovacích vět, o nichž jsme mluvili v § 1; místo »proč, nač se zlobit?« můžeme se ptáti sami sebe také, »co se zlobit?« A i takovéto věty se stávají větami [71]podřadnými způsobem, o němž jsme shora podrobně vykládali; tak čteme na př. již u Štítného (Erb. 11) »nenie se co diviti tomu«, Hilarius Litoměřický píše v traktátě k panu Janu z Rožmberka o králi Jiřím »a poněvadž tento člověk Pánu Bohu a otci svatému nezdržel jest přísahy, nenie co mu věřiti« (17a), Lev z Rožmitála píše »nemají se tomu co diviti« (Arch. č. 18, 557, r. 1513), »nenie toho co proto (= přes to, přece) lehce vážiti« (7, 169, r. 1516), »na tom se není co urážeti« (8, 217, r. 1523), Blahoslav sám »na ty není co horliti, neb tu není naděje k nápravě« (216), »není v něj co spoléhati« (241). Také zde lze někdy nalézti věty, kde by co mohlo scházeti; na př. »jest se co obávati« = »jest se obávati«. Smíme proto říci, že tvar s co je nesprávný? Vždyť ani slovní význam obou tvarů není docela týž; »jest se obávati« znamená »jest třeba se obávati«, »jest se co obávati« je »jest proč se obávati«.

Brus (zase ve všech vydáních) praví, že »co jest … zbytečné, následuje-li věta na infin. závislá, na př.: Jest se co obávati, že náš přítel umře, stačí: Jest se obávati atd.« Blahoslav (149) píše: »Ač Slovákům není se co diviti, že v tom chybují (t. že psávají z m. předl. s), poněvadž některé věci v řeči své právě proti způsobům řeči české postavené mají«; to by tedy byla chyba. Proč by to byla chyba, proč by se nemělo říkati »jest se co obávati«, t. j. »jest proč se obávati, jest příčina se obávati«, následuje-li věta se spojkou že, opravdu je těžko poznati; vždyť ani není pravda, že »co« je zbytečné, protože věta s že neudává příčinu obavy, nýbrž její předmět (strašpytel se často bojí, že se něco stane, ač není proč, není co se obávati). A k tomu nesmíme zapomínati jedné věci. Co ve větách, o nichž zde mluvíme, rádo představě dodává význam zvýšené potřeby děje, o němž je řeč. Vidím-li někoho, jak se plahočí s těžkým břemenem, a řeknu-li »ten má co nést«, znamená to, že má těžké břemeno, ne prostě, že nejde s prázdnem; podobně, řeknu-li někomu »máš co dělat, abys ještě stihl vlak«. A takový zesilovací význam mívá co i ve větách jako »jest se co diviti, jest se co obávati« a pod.

Podle našeho soudu jsou tedy správné větné tvary nemám co psáti (s významem poněkud odchylným nemám nic psáti), mám mnoho (dosti a pod.) co psáti, jest (není) se co diviti, jest (není) se co obávati, že… Zbytečně mnohomluvný a u dobrých spisovatelů neobvyklý je tvar nemám nic co psáti a pod.

[1] Nechův vzkaz Joziášovi my bychom asi vyjádřili slovy »já nic nemám s tebou«. Staré ono rčení mělo původně patrně význam obecný, o stycích vůbec, přátelských nebo důvěrných, nahodilých i nepřátelských, ale je viděti v dokladech směr k významu týkajícímu se spíše styků přátelských. My máme podobné rčení »míti s kým« anebo »míti s kým něco«, v záporu »nemíti s kým (nic)« (neměj s ním, má s ním, on s ním něco má; co s ním máš?). Zdá se, že toto naše rčení vzniklo zkrácením z onoho rčení starého. »S kým mám co činití«, t. j. »s kým mluvím«, u Jungmanna ze slovníku Dobrovského je germanismus, který pochází spíše od některého ze spolupracovníků toho slovníku než od samého Dobrovského (mit wem habe ich zu tun?).

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 3, s. 65-71

Předchozí Vykladena mniška

Následující Visutý, vysutý, vysunutý