Tvrdošíjný

[Drobnosti]

(pdf)

-

Doslechli jsme, že také toto slovo, jehož jsme se zastali V, 225, někteří počítají mezi germanismy, jichž bychom hájiti neměli; vracíme se tedy k němu. Bartoš je počítá v Nové rukov. 17 k chyb[299]ným složeninám a žádá, aby se nahrazovalo slovy svéhlavý, umíněný, urputný, zarputilý, zarytý, neústupný, houževnatý (přidána jest zkratka Vycpálkova). Nepochybujeme, že to vše jsou slova dobrá (ovšem z veliké části mají jiný význam; houževnatost je obyčejně dobrá vlastnost, často také neústupnost; urputnost, zavilost je něco jiného než tvrdošíjnost), ale proto nemusí býti tvrdošíjný slovo nedobré. Není přece nesprávně tvořeno: říkámeť také tvrdohlavý, tvrdohubý, tvrdoústý (kůň), na Slovensku se říká tvrdokrký (= tvrdošíjný), nemluvíc o podobných složeninách černohlavý, bělovlasý atd., a nikdo snad ještě neřekl, že to jsou slova nesprávná. Vždyť podobné složeniny mají odedávna i jiné jazyky slovanské, tak je pol. twardogłowy, twardogęby, twardokarki, twardouchy, srb. tvrdoglav, tvrdoust atd. A máme-li zde koncovku -ný, je to proto, že je tvrdošíjí tvar neobvyklý (polština má příd. jm. twardoszyi, které mívalo týž přenesený význam co naše tvrdošíjný); tak máme i na př. tvrdočelný (Velesl., Kral. a j.) vedle tvrdočelý (= tvrdošíjný), Poláci říkají twardoskóry i twardoskórny (skóra, pův. totožné s č. kůra, skůra, srv. skořice, znamená ob. kůži) atd. A je obraz člověka tvrdé šíje, jenž má patrně původ ve srovnání s nepoddajným tažným skotem, tak divný, že bychom byli pro něj musili choditi do Němec? Že je u nás tvrdošíjný slovo staré, vidíme již z toho, že je v něm slovo šíje, jež jinak v živé mluvě již dávno není v obyčeji. A tak nezbývá jiný důvod, než že Němci také říkají hartnäckig; to je důvod, podle kterého bychom neměli říkati voda, protože Němci říkají Wasser.

Zdá se ostatně, že tvrdošíjný je slovo, jemuž, není-li vůbec původu biblického, bible pomáhala, aby se rozšířilo; ovšem také obdobným slovům a výrazům v jiných jazycích křesťanských. Bible několikrát mluví o Židech jako o lidu tvrdé šíje, tvrdošíjném (populus durae cervicis), v Nov. zák. se tak mluví i jinak o lidech nepovolných, a překlady bible vystihovaly tento tak přirozený obraz biblický, jak dovedly. Překlady církevněslov. nic se nebály českých brusičů 19. st. a psaly i složenými příd. jm. tvrdošij, žestokošij, žestokovyj, žestokovyin’, podobně si vedou i jiné překlady slovanské. I české; tištěné bible mluví o lidu tvrdé šíje a tvrdošíjném, a bezpochyby bychom našli totéž, kdybychom putovali po biblích rukopisných. Proto také již Chelčický mluví o židech tvrdé šíje (Síť I, 29), Hájek vypravuje, že »lid český byl velmi tvrdý šíje« (61 b), vidí v něm lid »tvrdý šíje« (91 a) atd.

Je nám opravdu líto času a místa, jež musíme obětovati na výklady o věcech vlastně tak jasných a zřejmých. Snad z nich aspoň někteří čtenáři vyčtou, jak zbytečně a bez náležité úvahy se u nás »brousívá«.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 10, s. 298-299

Předchozí »Vysuté zahrady«

Následující Verdun-ská prsť