Časopis Naše řeč
en cz

Listárna redakční

[Listárna redakce]

(pdf)

-

Panu J. O. v Praze 1. »Obchod se smíšeným zbožím« není vazba nesprávná, jak se domníváte, naopak, je to výraz najisto správnější než »obchod smíšeným zbožím«. Slovník Jungmannův uvádí jen vazby: obchod s olejem, s papírem a obchod v obilí. Také Brus matiční (z r. 1877) dává přednost rčením »obchod vésti s něčím, na př. s papírem«, a »v něčem« před vazbou »obchod vésti něčím, na př. kůžemi«. Jeť »obchod« vlastně podstatné jméno slovesné (jako odchod, rozchod a p.) a znamená tedy obcházení (dům od domu) s nějakým zbožím. Touž vazbu mělo v stč. také sloveso »obchoditi se« (s něčím). — 2. »Obraceti se na někoho« není (vedle vazby »obraceti se k někomu«) germanismus (= sich an jemanden wenden); neníť germanismem všechno, co lze do němčiny přeložiti, a stejným právem by bylo možno vyhlásiti za germanismus i vazbu »obrátiti se k někomu« podle něm. sich zu einem kehren. Sloveso »obrátiti« jakožto sloveso pohybové je významu neutrálního (značí prostě změnu polohy) a může míti po sobě nejrůznější předložky podle úmyslu mluvícího: obrátiti se k čemu, nač, do čeho, po čem, za čím, več atd. (pod. volati, hleděti, patřiti a j.) Podle Jungmannova Slovníku říkalo se v starším jazyce: oči na někoho obrátiti i mysl k někomu (nebo k něčemu) obrátiti; řeč obrátiti na něco i k něčemu. Stejným právem možno tedy psáti »obrátiti se ke komu i na koho« (»obrátiti se na soudce« zaznamenává již Dobrovský). Ostatně šetrnost jazyková si obě vazby rozlišila, a rozdíl mezi výrazy »obraťte se ke mně« a »obraťte se na mne« jest zajisté každému patrný.

Slečně S. P. v Praze-VII. Poučení o tom, byla-li která kniha cizojazyčná přeložena do češtiny čili nic, »Naše Řeč« nepodává, neboť do programu našeho časopisu to nenáleží.

Panu J. T. na Král. Vinohradech. Genitiv záporový bývá nejen po slovesech záporných (na př. nemíti, nevěděti), nýbrž i po slovesech kladných, jsou-li smyslu záporného (jako zapříti, zapomenouti, záviděti atd.), anebo jsou-li závislá na slovese záporném. Na př.: Nikde nemohl služby najít. Erben. — Měl peněz tolik, že jich neuměl ani spočítati. Němcová. (Gebauer-Ertl, Mluvnice česká § 738, 2). Tak bylo již v jazyce starém, na př.: Neroď bratrci rány vtieti — , kteréžto sám nechceš trpěti (Ezop ve Sbor. baworowském v. 1610).

Panu S. K. v Plzni. Nelíbí se vám 24 věder (»N. Ř.« 168) místo »správného« 24 vědra. Říká se dnes snad všude čtyřiadvacet, nikde (mimo strojenou řeč [314]úzkostlivých brusičů) dvacet čtyři; snad ještě nikdo neřekl, že rád hraje dvacet šest, nebo že by jeho přítel měl dostati dvacet pět. V staré době se říkávalo obojím způsobem, a to již v dobách, kdy u nás v řeči není mimo jednotlivá slova ještě viděti vlivu německého; v Passionále ze 14. stol. je na př. sedm a osmdesát mezi stoma let (t. j. 287 let), v stč. překladě Životů sv. otců tři sta a dva a padesát, v Hradeckém rukopise dva a sedmdesát, ze starých listů (v Arch. Českém) známe na př. doklady: dvě a čtyrydceti prostiček malých (1468), po dvú a po padesáti gr. (1472), 43 kop (1475), 23 ovec, 21 ovec (1479) atd.: nač se máme my nutiti samým strachem z germanismů, abychom říkali jen 24 vědra, nebo dokonce 21 vědro, 21 člověk, 21 koruna? Kdo tak chce říkati, mluví způsobem dávno zaniklým, ale proto také možným; diktuje-li kdo při účtování delší čísla, pro zřetelnost bývá i dobře, končí-li číslem jednotkovým: ale zapovídati způsob, jak jsme zvyklí dnes vyslovovati dvoučlenná čísla, je zbytečné. (Za to ovšem třeba naprosto odsouditi způsob říkati: dvacet jedna korun, padesát dva haléřů, sto tři korun atd.) — Celkem i úhrnem jsou slova správná. V starší době se sice říkávalo úhrnkem (anebo raději po latinsku summou) a úhrnem vzniklo teprv asi před sto lety, ale nelze toho slova proto zamítati.

Panu F. V. v Čes. Budějovicích. 1. Pokračováním článku »Očista mateřštiny« v seš. 1. jest článek »Desatero přikázání« v seš. 2. (na str. 45). — 2. Slovo »směrnice« jest odborný výraz geometrický (Richtungskonstante); je to slovo správně utvořené, a přenáší-li se jinam (na př. směrnice české politiky), nelze proti jeho přenesenému užívání nic namítati. — 3. Říkáme-li a píšeme-li »četl«, ale »čtli«, má to svůj důvod v zákonech jazykových právě tak, jako když říkáme »šel«, ale »šli«. Pro libozvuk nesmíme »vrážeti všude, kde to jde, samohlásky« do obtížných skupin souhláskových, neboť ohledy na libozvuk nesmějí býti v odporu s přirozenými zákony jazykovými. Snaha po libozvučnosti smí se projevovati jen ve volbě prostředků výrazových, nikoli však v jejich měnění. Máme-li v jazyce tvary zařazen i zařaděn a zdá-li se nám první z nich špatně znějícím, můžeme se rozhodnouti pro tvar zařaděn; ale tvaru zařezán, jehož zvukové složení jest skoro totéž jako složení slova zařazen, změniti nesmíme, byť zněl na poslech sebe nepříjemněji. U slovesa čtu dopouštíme vedle původního a správného tvaru čtli také novotvar četli, který však nevznikl vsutím e pro libozvuk, nýbrž byl utvořen analogií (nápodobou) z tvaru četl podle vzoru pletl — pletli, pekl — pekli atd. Zdá-li se Vám, tvar četli pěknější na výslovnost nežli tvar čtli, můžete ho používati pro libozvuk, neboť tu je možná volba. — 4. O dělení slov na konci řádek jsou stále v platnosti zásady obsažené v mluvnicích a v Pravidlech čes. pravopisu. Dělí-li se někde — všude, jak píšete, se to přece snad neděje — slova jinak, podle toho, co se právě vejde na řádku, je to buď z libovůle nebo z neznalosti. — 5. Říkávalo se vskutku dříve »do té nádoby vejdou dva mázy« a p. (bez »se«), ale dnes už tak nikdo nemluví; vazba »kolik se tam vejde« a p. zobecněla úplně. Působila tu patrně analogie souznačných výrazů »kolik se tam vpraví, směstná, nandá« a p. — 6. Ne každé slovo cizí lze vystihnouti výrazem českým; slova »koncept, konceptní, koncipista, koncipient« jsou právě [315]slova taková, a proto jich nepřekládáme, ani se o jejich překlad nepokoušíme. Poslední článek Vašeho dotazu vybočuje z rámce našeho časopisu, a bude-li možno, dostane se Vám vysvětlení dopisem.

Panu B. H. v Nekvasovech: Starší a tedy správnější tvary místních jmen, o nichž se zmiňujete, jsou Chlum, -u (Sedláčkův Místopisný slovník historický str. 312 a n.), Kbel, -u (tamt. 406), Nepomuk, -u (tamt. 640, Gebauerův Slovník stč. II, 586) a Nakvasov (nebo Nákvasov, od os. jména Nákvas), do Nakvasova (podle Palackého Popisu), nyní patrně Nekvasov. Jestliže se řeč lidu kolísá, na př. mezi Nepomuk a Nepomuky, sluší ovšem dávati přednost tvaru historicky správnějšímu.

Slečně A. B. v Bohuslavicích. Slovo haléř, ob. halíř, je ze středohornoněmeckého slova Haller, nyní Heller, utvořeného podle města Halle, kde tento peníz ponejprv byl prý ražen. Německá koncovka -er přejímala se do starší češtiny ve tvaru -éř; tak vznikla hojná slova, jako koštéř, haltéř, leichéř, krampléř, trychtéř, mordéř atd. Když se samohláska é zúžila v í, změnilo se haltéř v dnešní haltýř, trychtéř v trychtýř a p.; po souhlásce l však ve spis. řeči úžení nebývá (spis. mléko, ob. mlíko) a tak vedle obecného halíř drží se spisovné haléř. Mimo to se zachovává koncovka -éř i v leckterých jiných slovech archaisticky; na př. koštéř (u Wintra a j.), krampéř (u Jiráska) atd. Starší tvar něm. přípony -er jest -aere, obměněný v češtině v -ieř, na př. rytieř (nč. rytíř), tvar původní jest -ari (z latinského -arius), převzatý do češtiny ve tvaru -ář, na př. farář, rychtář a p.

Panu J. J. v Litovli. Tvrzení Královo (v »N. Ř.« na str. 249), že nemáme slova »vzpor«, nelze vyvraceti poukazem na tělocvičné názvosloví Tyršovo, v němž se často vyskytuje. Výrazy odborné se tvoří z potřeby velmi často uměle, ale práva domovského v jazyce nabudou teprve tehdy, vejdou-li v užívání obecné. Známo, že Presl vytvořil celé české názvosloví chemické, a jak málo z něho je slov, která »máme«, t. j. která jsou obecně srozumitelná. Víme všichni, co je kyslík, vodík, kostík atd., ale stěží bude kdo věděti, co je žestík nebo chaluzík a p., protože se slova ta neujala. Tak je tomu i se slovem »vzpor«, které zůstalo omezeno jen na úzký okruh odborného názvosloví, obecné platnosti jako mnoho jiných slov Tyršových si nedobyvši. To, co slovo vzpor znamenati by mohlo, vyjadřuje živý jazyk slovy vzepření, vzpírání atd.; ale slova vzpor v obecném užívání lidu není.

Panu dr. F. O. v Prostějově. Slovenská stanice, kterou Maďaři překřtili na Jókut a Němci na Kutti, slove po slovensku ovšem Kúty, a píše-li Vilímkův jízdní řád Kuty, je to jeden z jeho mnoha hříchů, které páše na správném znění českých jmen místních. Německá veřejnost by takové komolení německých jmen v německých jízdních řádech jistě nestrpěla.

Panu dru. J. S. v Třebíči. Podst. jména utvořená příponou -k a od sloves, jako toulka, mýlka, procházka a p., jsou podstatná jména významu dějového (nomina actionis), která nabývají leckdy významu konkrétního (sbírka = a) sbírání, b) sebrané peníze, kolekce). Jako jiná podstatná jména dějová (mezi nimi i tak zv. podstatné jméno slovesné na -ní, -tí), nevyjadřují vlastně gram. rodu a jejich význam se může vyvinouti právě tak ve směru činném, jako trpném; můžeme říci na [316]př. sbírka příspěvků na Matici (= příspěvky jsou sbírány) a také sbírka pražských dám na Matici (= dámy sbírají). Tak je tomu také se slovem složka; bere se obyčejně ve významu činném (= componens, die Komponente), na př. rozkládati sílu v její složky, ale lze ho užíti také ve významu trpném, na př. rukopis se skládá z 10 složek po 12 listech, kde složka značí celek, který je složen z několika listů. Není tedy závady, proč by se slova »složka« nemohlo užíti v stenografii o znaku, jímž se píše skupina souhlásek, tedy o znakové složenině. V podobném významě užíváme v pravopise slova spřežka, jímž označujeme spřežení, spojení několika liter na označení jedné hlásky, na př. ch (= c, h), v starším (t. zv. spřežkovém pravopise) cz (= č), rs (= ř) a p.

Panu V. N. v Opavě. Brambořenka (když se už toho slova užívá) je zajisté správnější než bramborenka.

Panu dru. J. E. P. ve Vídni. Rčení »přichází v úvahu« je opravdu jen slovný překlad něm. »kommt in Betracht«. Obrazný význam slovesa přijíti by nám ani tak nevadil (říká se na př. přijíti v niveč, v nenávist, v něčí moc atp., kde nejde o skutečnou chůzi), jako nám vadí, že přímým napodobením němčiny ono rčení vyjadřuje vlastně nutnost nebo prospěšnost úvahy než úvahu samu. Jsme příliš pohodlní a v takových věcech nejraději necháváme Němce za sebe mysliti. Čech podle okolností se může vyjadřovati rozličně, nemusí míti vždy s Němcem téhož slova nebo rčení; lze říci na př. stojí za úvahu, zasluhuje úvahy, potřebuje úvahy, dlužno přihlížeti atd. — Slova odpovídati za něm. entsprechen bychom se tak nebáli: v češtině v tomto významě je nalézáme mnohem dříve, než se tak říkalo v němčině entsprechen: Jungmann má doklady od poč. 15. stol., v němčině vlastně dnešní entsprechen zobecňuje od 18. stol. Domácí obraz to ovšem není ani u nás, je to překlad lat. respondere, pozdějšího correspondere (frc. correspondre); tak v českém překladě vlastního životopisu Karla IV. (Svět. knih. 774, str. 65 n.) čteme odpoviedati za Karlovo correspondere. — Okolnost je slovo z dob Jungmannových, jímž šťastně vytlačeno slovo okolostojičnost (= Umstand). Staří Čechové říkali příčina; ale sotva by se podařilo ještě vytlačiti jím okolnost, což je slovo jinak dobře tvořené (dříve znamenávalo tolik, co okolí). — Zázemí znamená vlastně, co je za zemí (na př. Slezsko by mohlo býti moravským zázemím), jako přízemí je, co je při zemi; tedy v tom významě, jak toho slova dnes užíváme, je to opravdu vlastně nesmysl (něm. Hinterland není o nic moudřejší). Doufejme, že s válkou zapadne pojem a za ním i slovo. Někteří navrhují místo něho slovo zápolí.

Panu Č. K., pol. pošta č. 332. Název »vinuce«, který navrhujete pro ovinovací holenice (Wickelgamaschen), není po našem soudě vytvořen šťastně, neboť nemáme ani jediného dokladu, že by se od sloves, jako je vinouti, tvořila podstatná jména tímto způsobem. Slovo »onuce« se za odvozeninu analogickou nehodí; jeť utvořeno z kmene -u- (on-u-tja), který je v slovech zouti (stč. z-ú-ti), obouti, obuv a p., a podobnost mezi onuce a vinuce byla by jen čistě zevní a nahodilá. Lid by zajisté nazval ovinovací gamaše spíše »ovinovačkami« a p. Nejlépe by ovšem bylo nového slova nevymýšleti a ponechati lidu, až si z potřeby nové slovo vytvoří sám.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 10, s. 313-316

Předchozí Josef Drbohlav: Hovorna

Následující Antonín Frinta: Rukopisné podvrhy a naše spisovná řeč

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1