Dvacet jeden haléř

[Drobnosti]

(pdf)

-

Již I, 313 n. jsme vykládali, že se již v staré češtině říkalo např. jeden a dvacet i dvacet jeden, že tedy obojí způsob je správný, dnešní lidová řeč že zná jen tvary jako jedenadvacet (opakujeme: hrají někde v Čechách dvacet šest, přejí někde v Čechách ničemovi dvacet pět?), že tedy je jen týrání mládeže, spisovatelů a našeho ubohého jazyka, nutí-li je naši páni učitelé, profesoři a brusiči, aby neříkali jinak než dvacet jeden atd. Mohli bychom onen výklad otisknouti znova (a leda přidati pěknou hromádku jiných starých dokladů onoho zapovídaného způsobu), jako bychom se mohli vůbec opakovati stále a stále; ale u nás pochodí jen, kdo učí psáti, jak nikdo nemluví. Máme však dnes opravdu řvavý doklad, jak bez citu a bez rozumu dovedou u nás dnes lidé »správně« psáti. Nár. l. naříkají 1. září 1921, jak »ve Vídni udržujeme stále likvidační komisí, která nemá co likvidovat, ale zaměstnává —121 úředníka a důstojníka s býv. [41]ministrem Zahradníkem v čele«. Slyšel již kdo, aby poctivý Čech řekl, že má v sadě dvacet jednu jabloň a hrušku? A kdyby tak kdo řekl, nerozuměli bychom mu tak, že má tedy 21 jabloní a jednu hrušku? A rozumí kdo oné větě tak, že bylo ve Vídni dohromady sto jedenadvacet lidí, úředníků i důstojníků? Způsob čísti číslovky od vyšší třídy k jednotkám je dnes zastaralý, ale může míti místo v účetnictví pro zřetelnost a jinde ze staromilství; při tom však musíme dávati jazyku, což jeho jest, a nevnucovati mu, co je mu již nemožné. Budiž, učme se vypočítávati úrok z osmdesáti jedné koruny za dvacet jeden den, musí-li to býti; ale nemysleme ještě, že proto nesmíme mluviti a psáti jinak. Vždyť snad ani nikdo nedovede říci, že z dvacíti jednoho stromu je deset již starých, že mezi dvacíti jedním stromem je jedna hruška.

V Czamblově Rukoväti (3. vyd. 150) se pro slovenštinu stejně a rovnoprávně kladou oba naše způsoby: dvadsaťjedon i jedon a dvadsať. Uvádíme to na doklad, že nemusí býti vlivem německým, čteme-li my číslovky, jak je obyčejně vyslovujeme.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 2, s. 40-41

Předchozí Počet

Následující E. (= Václav Ertl): Moderní kultura jazyka českého