Časopis Naše řeč
en cz

Naše brusy I

Josef Král

[Články]

(pdf)

-

Máme brusů jazyka českého mnoho, starých i nových, a lze o každém z nich tvrditi, že se s upřímnou snahou staral o vyhlazení mnohých nešvarů, kterými náš pěkný a starožitný jazyk v novější době byl hyžděn a kažen. Ale většina jich má společnou vadu: přebrušují, totiž vytýkají leccos jako chybu, co vůbec chybou není. Nelze se tomu diviti ani toho příliš vytýkati. Je-li kdo v pochybnostech, zda to neb ono slovo, ta neb ona vazba je správná či nikoliv, měl by najíti rychlé a bezpečné poučení v slovníce. Všecky slovníky naše mají však nedostatky: staročeský slovník Gebauerův je necelý, Jungmannův přese všecky své dobré vlastnosti neúplný, Kottův takový, že se člověk jen rozzlobí, vezme-li jej do ruky. Aby kdo, a zvláště skladatel brusu, sám pročetl dobré spisovatele starší a přesvědčil se vlastním čtením o správnosti nebo nesprávnosti některého slova nebo vazby, nelze žádati; nedostal by se k vlastnímu svému úkolu po celý život, nehledíme-li ani k tomu, že leccos ze starší literatury není vůbec vydáno a že leckterá vydání starší nejsou dosti přístupna. Ty a podobné příčiny způsobily, že někteří brusiči brousili jazyk náš ne podle historických dokladů, nýbrž podle svých theoretických úvah a tak dospěli k výtkám naprosto nesprávným.

Chci tu vyložiti o několika takových nesprávných výtkách, užívaje při tom Vorovkova Strážce jazyka z r. 1896, jenž je jakýmsi svodem výtek starších brusičů našich.

1. Začínám s větou, kterou jsem právě napsal: chci vyložiti. Mnozí brusiči pokládají vazbu tu za chybnou; třeba prý říci: vyložím (srv. Vorovka p. sl. chtíti: chceme povědíti = povíme, chci [98]si odpočinouti = odpočinu si a j.). Vazba ta drží se však v lidu houževnatě a má obdobu i v jiných jazycích. Budoucí čas, na př. »učiním«, znamená vlastně vůli a ochotu k nějakému jednání. Řekne-li kdo »učiním«, nemůže se nikdy zavázati, že se mu podaří to, co chce, vskutku učiniti. Proto také některé jazyky opisují budoucí čas slovesem »chtíti«, na př. jazyk anglický, novořecký a také srbsko-chorvatský. I v německém se vyskytují podobné vazby (ich will hingehen a j.), a ty byly asi hlavní příčinou, proč se podobná vazba česká pokládala za nesprávnou. Otevřeme-li staročeský slovník Gebauerův (p. sl. chtieti), shledáme, že takových vazeb již v staré době bylo dost a dost. Tak čteme již v Alexandreidě: »chcete-li pohověti, chci vám něco pověděti«, kde jest ještě těžko říci, má-li tu chci svůj plný význam, či je-li pouhým opisem budoucího času. Ale čteme-li na př. u Husa: »co chcte mi dáti a já vám ho zradím«, nebo v Hradeckém rukopise: »počěchu sě kanovníci diviti a řkúc: co chcemy učiniti«, nebo »počě mluviti: na které chcemy lesy jíti« a j. č., poznáváme zřejmě, že se již v staré době užívalo toho slovesa k opisu budoucího času. Gebauer to na uvedeném místě zřejmě přiznává, dodávaje, že sloveso chtíti má někdy význam pouze formální. Ze střední a nové doby našeho jazyka bylo by možno uvésti dokladů dost a dost; na př. v Starých letopisech českých vyd. Palackého, str. 190 čteme: »tuto o Rosenberském chci pověděti«; v Archivu českém 20, str. 26: »jak mne psaní… dojde, hned vám to oznámiti chci«, str. 102: chci jim psaní vaše ukázati a j. Příkladů je nazbyt.

Jsou tedy vazby, které se v některých brusech vytýkají jako chybné: »chci si odpočinouti« (správně prý: odpočinu si) a p. docela správné.

Také vazby jako »stromy se dlouho nechtěly ujmouti« (správně prý jen »neujímaly se«), »chtěl dáti« (správně prý: dával), »nechtěli mi otevříti (správně prý: »neotvírali mi«) a jiné podobné jsou prý chybné. Ale již v Alexandreidě čteme: »všěcka čtyři elementa chtěla se vydřieti z kořen«, v Hradeckém rukopise: »dietky chtie hladem zemřieti« a j., jakož vůbec v starém jazyce tento pouze formální význam slovesa chtíti byl ještě více rozšířen, než za našich dob. Dokladů toho je v Gebauerově slovníku více než dva sloupce.

2. Výše bych se byl málem dopustil velikého hříchu a napsal m. anglický jazyk nebo angličtina, jak přikazují někteří grammatikové, angličina, jak se mluví obecně. Sám Gebauer v úvodě pravopisných pravidel r. 1902 káže psáti angličtina a ovšem také francouzština, ježto frančtina by znamenala jazyk Franků, nikoli Francouzů. Jako prý jazyk polský je polština, arabský arabština atd., tak prý také jazyk anglický třeba nazývati angličtinou. Správné [99]prý je ovšem němčina, ježto slovo to není z přídavného jména německý, nýbrž z podstatného Němec. Je však přece nadmíru divné, proč každý, nečiní-li si násilí, jsa již poučen rozličnými brusy a pravidly, říká angličina. Tvoření těchto slov není totiž jednotné. Neříkáme na př. nikdy latinština, mluvíme-li o jazyku latinském, nýbrž latina.

Zajímavé jest, že v starším jazyce, zvláště ve slohu ozdobnějším, mluví se zpravidla o řeči nebo jazyce českém, německém atd., nikoli o češtině, němčině atd. Staročeský slovník Gebauerův a Smetánkův nemá pro slova čeština, němčina ani jednoho dokladu; Jungmann má doklady dva, jeden až z Puchmajera.

Slova ta jsou patrně mnohem pozdějšího původu (slovo čeština zná již Blahoslav, slovo němčina dosvědčeno je pro r. 1533 v Archivu českém 20, str. 25) a vznikla ze snahy po stručnosti, jako podobné výrazy jinojazyčné. Přípona -in (a) značí náležitost k něčemu, slovo čeština a p. znamená tedy něco, co náleží k tomu, co je českého (srv. chudina, cizina, teletina atd.). Ale jistě působila tu také obdoba slova latina (latině mluviti, psáti říkalo se již v staré češtině), jež přejato beze změny z latinského názvu lingua latina (jazyk latinský). Podle slova latina utvořeno pak ze slova český čeština, ze slova turecký turečtina atd. Slovo němčina utvořeno je však přímo ze jména Němec a odchyluje se svým tvořením od podobných slov jiných.

Angličanům říkalo se v staré době Engliš anebo Englic (doklad je v Prešpurském slovníku) jistě podle latinského přídavného jména Anglicus a ze slova Englic nebo snad Englik utvořeno přímo staročeské engličský (později anglický) a engličina (angličina), jako přímo ze slova Němec utvořeno němčina. Jungmannův slovník zná jen tvar angličina. Také slovo Angličan předpokládá tvar Anglik.

Říkáme také nářečí attickému attičina, poněvadž jím mluvili Attikové, a řeči polatinělých Keltů, kteří přijali jméno germánských Franků, můžeme týmž právem říkati frančina, nebo, ježto mluví francky, také frančtina. Nikdo také neřekne jinak, mluví-li nestrojeně. Teprve naši theoretikové, kteří mínili, že se tato jména jazyků tvoří všecka z přídavných jmen na -s, zavedli proti starému zvyku jméno francouzština. Jungmann uvádí ve svém Slovníku českoněmeckém jen tvary frančina a francouzština, ale docela bez dokladů.

V staré době říkalo se nynějším Francouzům a jejich zemi buď Franci, Franky (Pulkava praví o Karlu IV., že pět let bydlel jest v Franciech), anebo již také Francúzi, Francouzi. Jméno Francúz je z německého Franzos a toto opět z franc. françois, français, značí tedy totéž co Frank. V staré době bylo také přídavné jméno [100]frančský, franský (doklady všeho toho jsou v slovníku Gebauerově). Slovo frančina, frančtina (z Frank a francký) je tedy zrovna tak správné, jako francouzština (z francouzský), jenže prvé se vskutku říká, druhé bylo utvořeno a zavedeno uměle, ačkoli zemi vždy jmenujeme latinským jménem Francia, Francie a nikdy Francouzie; také Francišek, František (Francesco) značí muže z Frank, t. j. Francie.

Není tedy třeba jménům frančtina, frančina nebo angličina se vyhýbati. Jazyk při tvoření slov nepočíná si jednostejně, podle jediného pravidla; miluje rozmanitost a výminky.

3. A zase jsem se dopustil nebrusičské chyby, když mi s péra maně splynulo slovo »výminka«. Podle některých brusičů třeba prý rozeznávati tato dvě slova: výjimka znamená prý »Ausnahme«, výminka »Bedingung«. I to je však holý theoretický výmysl. Již v Žižkově řádě z r. 1423 (srv. Tomanovo Husitské válečnictví, str. 392 n.) čteme: »My Jan bratr Žižka z Kalicha (následuje velká řada jmen) i všecky obce panské, rytířské, panošské, městské, žádných nevymiňujíce ani vymlúvajíce«. Tady přece vymiňovati neznamená »Bedingung«, nýbrž »Ausnahme«, a Žižka přece asi uměl dobře česky. O něco níže čteme ovšem dvakrát »žádných osob nevynímajíce«, ale vedle toho opět »žádných osob nevymiňujíce«. V Pamětech o bouři pražské (vyd. Rezek), str. 15 čteme rovněž: »aby kázali čtení všemu stvoření a to bez výminky«, v Bartošově Kronice pražské (vyd. Erben), str. 288: »kupoval šaty bez výminky pohlaví obojímu, i mladým ženám«. Jungmann má hojně dokladů pro slovo výminka (Ausnahme), slova výjimka ani ještě nezná (jen slovo výjimek, ale v jiném významu: úlomek z písma vyňatý; dokladů pro tento význam neuvádí).

Bylo tedy slova »výminka« užíváno již dávno ve významu »výjimka«, a jistě právem. Vymíniti si něco snadno může nabýti významu: vyjmouti něco (nebo, jak někteří naši brusiči a noviny podle nich stále píší: vyňati, ačkoli je to tvar dialektický, jehož se ve spisovném jazyce nikdy neužívalo). Nevystříhejme se tedy více tohoto slova »výminka«, chceme-li mluviti o »výjimce«.

4. Také slovo více, jež jsem právě napsal, jest prý v tomto významu chybné; nemá prý se říkati: »více mu neuvěřím«, nýbrž »již mu neuvěřím« a pod. Jak ti někteří naši brusiči pilně theoretisovali a jak zběžně čtli staré dobré spisy! V staré i střední době právě více je v takových spojeninách pravidlem. Již (původně ovšem juž, kteréhož zapadlého starého tvaru někteří naši básníci užívají s oblibou z příčin »eufonických«, ač tak již nikdo nemluví) znamená původně nyní (dokladů snesl hojně ve svém slovníku Gebauer) a užívá se ho zpravidla o době přítomné a minulé, více [101]znamená »na dále, příště«. Příkladů je plno; srv. Chelčického Síť víry (vydal Smetánka), str. 57: jakž jest najprvé všel mezi křesťany…, tak jest viec (t. i na dále) ostal; Životy svatých otců (vyd. Smetánka), str. 72: a tak viec ten mládenec byl prázden od ďábelského pokušenie; str. 73: a viec jeho neuzřiechu; ib. 78: a potom viec nesmie nižádný před ním křivě pověděti; ib. 117: a nechtie viece na tom miestie bydliti. Staří letopisové čeští, str. 126: (králová) aby se zapsala, aby viece netrápila měst; ib. str. 173: rozkáže, aby těch peněz viece nebrali; str. 230: a chtěli, aby viece nebylo držáno posvícenie; ib. 252: aby více nekaceřovali; ib. chtěli sou raději umříti, nežli by se tomu více dívali; ib. 184: více se do Prahy nevracováchu; Paměti o bouři pražské, str. 23: více nechci pod obojí spůsobú přijímati atd. atd. Dokladů lze nasbírati na tisíce. Někdy místo více bývá arci také již; srv. Staré letopisy české, str. 252: »již jich nepřijímejte«, nebo také již více; ib. 95: »přikazujíce…, aby s Čechy a s Moravany… pokoj měli a již jich viece proto nehaněli«.

Příčinou, proč se toto slovo více pokládalo za vadné, byla jistě jen theoretická úvaha. Soudilo se, že více značí větší množství a ne dobu. Ale význam ten se zcela přirozeně vyvinul z vět, jako: nebeř více, nekaceřuj více (viz příklady výše uvedené), kde bylo původně více předmět a podle smyslu vět nabylo i významu na dále, příště. Snad také k zamítání té vazby přispělo, že je i v němčině (mehr); ale je na př. i ve frančtině (plus), v italštině (più) a j., kde se vyvinula podobným způsobem.

5. Někdy zaváděli očišťovatelé našeho jazyka docela zbytečné novotvary, zatlačujíce z důvodů naprosto prázdných správné tvary starší. Tak upadla u nich v nemilost všecka podstatná jména vzoru »znamení« jednak proto, že prý jejich pády nejsou zřetelné, jednak proto, že ta koncovka prý je nelibá. Pamatuji se dobře, jak si na př. velmistr českého slohu, jehož způsob jsem bohužel sám asi před 35 lety napodobil, stěžoval na ono stálé »íkání«. Byl to důvod velmi subjektivní; starým Čechům to »íkání« nevadilo, a opravovati jazyk pro domnělou jeho nelahodu je vždy na pováženou. Správná řeč je vždycky pěkná, a sebe větší lahoda řeči je vždycky nelahodná, je-li v ní plno hrubých poklesků proti duchu jazyka. Některým našim básníkům a spisovatelům zní na př. ve ústraní, ve Madrasu (m. v ústraní, v Madrasu) patrně velmi lahodně; tomu, kdo umí česky, jsou to pravé příšery, jež se v mluvě lidu vůbec nevyskytují a jsou ovšem naprostými nesprávnostmi.

Aby se tedy tomu protivnému »íkání« zabránilo, zaváděla se všude přípona -ba: říkalo se a říká se četba, léčba, učba, tvorba atd., i kde je to proti zvyku jazyka. Přípona -ba nebyla v našem jazyku [102]nikdy plodná, neužívalo se jí totiž k tvoření slov nikdy hojně. Máme sice dosti slov toho způsobu, jichž se dosud obecně užívá, ale z některých kmenů se taková slova nikdy netvořila. Nikdy se na př. neříkalo četba, vždycky čtení (svaté čtenie t. Písmo; lid dosud říká: to je pěkné čtení), psaní, učení (jde na učení) atd. K čemu pro nějaký důvod zcela domnělý rušiti tento starý a pěkný způsob a zaváděti nezvyklé novotvary? To není očišťování řeči, nýbrž přímo její kažení.

Jiná podobná přípona, která se nyní nad předešlou míru a aspoň zcela zbytečně rozmohla, jest -enka. Nějaký fotograf utvořil slovo podobenka m. starého podobizna a hned našel plno napodobitelů. Za touto -enkou vynořily se nesčetné jiné -enky. Je věru podivuhodno, jak takové zbytečnosti a nesprávnosti docházejí rázem obliby. Když si nějaký krejčí vzpomene říkati pánský oděv m. správného panský (patrně chtěl tím makavě naznačiti, že nešije urozeným, nýbrž jen obyčejným pánům), hned kde kdo následuje jeho novoty!

I koncovka -telný rozšiřuje se nyní zbytečně a přes slušnou míru. Správné jest na př. spasitelný (ze spasi-tel), podle toho, a to vlastně již nesprávně, tvořeno je snesi-telný, vidi-telný a j. Ale to jsou slova zakořenělá a stará. Nyní straší však ve všech novinách a spisech: proveditelný (co je to provediti?), ba dokonce i ospraveditelný (co je to ospravediti?). Nelze-li toho vyjádřiti jinak a je vskutku nutno, aby německé přídavné jméno (ausführbar a p.) vyjádřeno bylo vždycky také jménem přídavným?

Také náš pořádek slov pokládán byl leckdy za německý; o jedné takové nesprávné výtce píše v tomto časopise V. Ertl. Vytýkává se hlavně, že ve vedlejších větách klademe často nesprávně sloveso na konec věty po způsobu německém, ve větách hlavních zase prý po způsobu latinském. Výtka ta je úplně nesprávná.

Pořádek slov v jazyce českém měl by býti podroben všestrannému a podrobnému zkoumání. Tolik však lze říci určitě, že je dosti volný a že se řídí ne vždy logickou závislostí členů věty na sobě (podmět — výrok — předmět atd.), nýbrž také snahou po určitém rhythmu řeči a důrazem, kterým některá slova opatřujeme. Důraz mívá velmi často sloveso; proto stává také mnohdy na konci věty.

Že tomu tak jest a že zvláště ve vedlejších větách sloveso stává často na konci, o tom se může přesvědčiti každý, kdo si přečte několik stránek kteréhokoli spisu Chelčického, jenž uměl vůbec jen česky, nebo nějaké staré dopisy, uveřejněné v Archivu českém a psané osobami, které německy neuměly (na př. dopisy Vojtěcha z Pernštejna, jenž, jak víme z jeho korrespondence, ně[103]mecké listy si dával překládati na česko). Dokladů najde na tisíce, a netřeba jich ani uváděti.

Jest tedy velmi špatnou zásadou, pokládati nějakou vazbu nebo pořádek slov za nečeský, poněvadž je také v jazyce německém.

Příště konec.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 4, s. 97-103

Předchozí Listárna redakce

Následující František Táborský: O překládání uměleckém

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1