Jistý

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Přídavné jméno jistý mívá význam blízký neurčitým zájmenům, a brusy radí, aby se při tomto významě slovo to, jež je zde germanismem (ein gewisser), nahrazovalo neurčitým zájmenem jakýsi, kterýsi. Ale zapomínají, že slovo jistý dodává větě takovou míru úmyslné, zatím mluvícím jen naznačené určitosti, že na její vyjádření neurčité zájmeno nestačí. »Jisté město« není »jakési město« ani »kterési město«, »jistý pražský občan« není »nějaký, jakýsi, kterýsi občan«: je to, jako bych napsal »město X.«, »pan N. N.«, slovem »jistý« naznačuji, že bych ono město, onoho občana mohl na př. i jmenovati, kdyby bylo potřebí.

V posledních letech často se psává místo »jistý« raději určitý; ale »určitý« je tolik co »ustanovený, smluvený, předem určený«. Mohu říci, že má kdosi určitý plat: plat byl ustanoven, a výrazu »jistý plat« by spíše rozuměl každý tak, že jde o plat zajištěný. Čtli jsme nedávno v novinách o blízké volbě finského krále, že »určitá osoba není dosud v popředí«: to znamená, že se ještě neví anebo ještě neustanovilo, kdo by měl býti volen, kdežto výraz »jistá osoba« by znamenal, že se ještě o osobě, která by měla nebo mohla býti volena a mluvícímu je známa, nemluví. Ale čteme na př. v románě z posledních let takovéto doklady: Malířka nepřijímajíc daru svého ctitele říká mu: »Snad byste lépe pochopil, kdybyste byl samostatnou ženou, která musí se varovat všeho, co by jí učinilo podobnou — určitým dámám«; jinde táž žena praví »asi tak, jako my (hledíme) na ženštiny určitého druhu«: jde o ženy prodajné, ale to jsou »jisté« ženy, kterých malířka nechce jmenovati, ne »určité« ženy. Stejně čteme tam o ženevských nevěstkách: »Jenom jiskření podmalovaných očí a určité úsměvy vyprávěly o jich životě«. V jiném románě zase kdosi neupírá, »že určití lidé mají v sobě pekelnou moc nad druhými«: jsou to lidé »jistého« druhu, snad i jednotlivé osoby mluvícímu známé. Jinde zase kdosi »odebrav určitý počet papírů, ukázal je Anežce«: nebyl to počet »určitý«, totiž ustanovený, nýbrž počet »jistý«, jejž by mluvící mohl blíže naznačiti, kdyby chtěl. Komenský v »Zlaté bráně« 124 napsal větu »kadidlo, myrha, mastix, kafr, perský balšám na [231]rány, terpentin, pryskyřice, smola jsou šťáva stromů jistých«: mohli bychom napsati »šťáva jakýchsi, kterýchsi, určitých stromů«, aniž bychom ublížili smyslu, jejž spisovatel chtěl vystihnouti?

Jsou ovšem případy, kde slova jistý a určitý jsou si významem velmi blízká, ale přece ne stejná. »Mám na mysli určitou osobu, určité individuum, určitý počet« a pod. řeknu, chci-li naznačiti, že já jsem si vědom, o které osobě, o kterém počtu mluvím. »Mám na mysli jistou osobu« však znamená, že jde o jednotlivce, jejž i jiní lidé znají a rozeznávají od osob jiných, jejž však nechci nebo nemusím posluchači blíže naznačovati.

Ale jde také o otázku, je-li jistý v těchto významech slovo české, není-li to cizomluv vůbec či germanismus zvláště.

V staré češtině se říkalo »ten jistý« asi tam, kde my bychom řekli »ten« (nebojíme-li se ještě tohoto zájmena vůbec užívati), t. j. kde je řeč o předmětě známém již z dřívější řeči nebo odjinud; někde se »ten jistý« blíží významem slovu »týž«. Na př. 1. Mak. 3, 26 se píše, jak o Judových bojích vyprávěli všichni národové; a jeden starý překlad pokračuje: »když jest král Antiochus uslyšal ty jisté řeči… « (sermones istos Vulg.). V Passionále praví Maria Magdalena: »Pomníš-li (pamatuješ-li), kněže, o onéj slovutnéj hřiešnici, o niejžto sě v svatém čtení píše…? Jáť sem ta jistá a tuto juž třidcěti let člověka neviděvši bydli (bydlím)«. Takových dokladů má Gebauerův slovník množství a nasbírali bychom jich na sta. Místy (na př. na Moravě) mluví se tak posud (vypravuje někdo o nějakém Svobodovi a pokračuje: »A ten jistý Svoboda… «; tak píše Němcová ve vypravování o princezně Kačence »ale ta jistá princezna, ona ho u sebe dlouho netrpí a zase za čas ho odhání«); Blahoslavovi (Gram. 90) se však toto »ten jistý« hrubě nelíbí (»jest to jakés verštatní mluvení«), snad proto, že za jeho doby tento způsob byl asi již celkem zastaralý. Toto ten jistý je jistě výraz starý a domácí: nalézáme podobné výrazy (s významem »ten« i »týž«) i v jiných jazycích slovanských. Snad by nebylo ani nemožno, zde hledati východiště onoho významu, o němž byla řeč svrchu; ale nezdá se, že bychom byli na pravé cestě.

Němci užívají slova gewiss docela jako my slova jistý: říkají »eine gewisse Stadt, ein gewisser Kaufmann« a pod. Ale sami si jsou vědomi (na př. v Grimmově slovníku), že tímto slovem napodobí latinské slovo certus (jistý), kterého již staří Římané tak užívali, mluvili-li o dobách, místech, osobách atd. docela určitě známých, o nichž však té chvíle není potřebí určitěji se vyjadřovati. Toto slovo žilo v středověku i v prvních stoletích nového věku ve slohu latinském, na př. v řeči právní, lékařské atd., a vnikalo z něho do živých jazyků západní Evropy; tak se na př. říká také po fran[232]couzsku à jour certain (v jistém, ustanoveném dni), un certain homme (jistý člověk) atd. A to se stalo i v Čechách; říkalo se »k jistému dni obeslati«, »každoročně jistého dne«, »jistý den jmenovati«, »jistí vyslaní« byli určití (ale nejmenovaní) vyslanci, »jistá místa« byla známá (ale nejmenovaná) místa atd. (doklady u Veleslavína, Haranta, Skály atd.). Snad pomáhala i němčina; ale latinsky se u nás psalo i mluvilo tolik, že vliv latiny byl jistě větší než vliv němčiny.

Není tedy význam, o němž mluvíme, u slova jistý asi původu domácího; ale jest jedním ze společných výsledků osvětového společenství západní Evropy a nemusíme se mu snad tak úzkostlivě vyhýbati. Ale měli bychom ho užívati jen, kde se bez něho bez porušení smyslu nelze obejíti. Zbytečně jest na př. říkati »jistý Svoboda mi povídal, že… « (»ein gewisser Heinze«); kde se osoba nebo místo, o něž jde, výslovně jmenuje, spokojuje se lidová mluva neurčitým zájmenem (»jakýsi Svoboda, nějaký Svoboda, v nějakém Neustupově«), a měli bychom se jím spokojovati všichni. Význam zde bývá opravdu neurčitý: »nějaký Svoboda« řekne se nejspíše, kde mluvící o osobě toho jména neví hrubě více, než že se tak jmenuje.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 8, s. 230-232

Předchozí Josef Zubatý: Jak mnoho — tak mnoho, kolik — tolik

Následující Václav Ertl: Máte čas?