Výměnek či výminek?

[Drobnosti]

(pdf)

-

Říká se a časem i píše obojím způsobem, ale starší tvar, jehož se v písemnictví obyčejně užívá a jejž doporučují »Pravidla«, jest výměnek. Také toto slovo patří do skupiny slov, v nichž jazyk kolísá mezi ě (e) a i, jako je na př. ředitel — řiditel, svěc — svic, rozsvěcovati — rozsvicovati, Zářečí — Zářičí, v nichž se knižní jazyk snaží udržovati starší ě (e) proti pozdějšímu i, šířícímu se v mluvě lidové a nenáhle starší znění vytlačujícímu. Jako jinde, i zde dnešní í bylo v staré době dlouhou dvojhláskou ie, jež se střídala s krátkým ě: dnešní míniti znělo mieniti, vymíniti tedy bylo vymieniti, a tvary s krátkou střídnicí zněly správně vyměň, vyměňovati, výměnka, výměnek (výměnkář, výměnník — výměník). Když se staré ie změnilo v í (vymíniti), jazyk začal podle toho krátké ě také měniti v i, ač by bylo mělo zůstati, a začalo se říkati vymiň si, vymiňovati si, výminka, výminek: zde ovšem pomáhalo také, že jazyk měl potřebu rozlišovati příslušenství různých sloves vymieniti (vymíniti) a vyměniti (místo vyměniti, kteréž slovo se svým příslušenstvím se objevuje asi od počátku 16. stol., dříve se říkávalo směniti). Nikdo již k slovesu vymíniti netvoří vyměň, vyměňovati, protože by se ty tvary mátly se slovesem vyměniti, ani neříkáme výměnka, protože toto slovo by znělo jako zdrobnělý tvar slova výměna: ale výměnek zůstává, protože zde nejasnosti není.

Vymieniti (vymíniti), vyměňovati (t. j. dnešní vymiňovati) znamenávalo také »vyjmouti, vyjímati«, vymieně, vymieniec, vy[188]měňuje, vyměňujíc (vymiňuje, vymiňujíc) bývalo totéž co vyjma, vyjmouc, vyjímaje, vyjímajíc: proto výminka znamená nejen, co si kdo vymiňuje, nýbrž také totéž co výjimka (v »N. Ř.« I. 100).

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 6, s. 187-188

Předchozí Stanouti

Následující Mluvme a pišme zřetelně