Starý strom se nedá ohnouti

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

»Působením němčiny objevuje se napořád: (Dá, nedá se mysliti, říci… Starý strom nedá se ohnouti) — nelze, nemožno myslili, říci… Starého stromu nemožno, nelze ohnouti, neohneš ap. — Dá se, nedá se s neurčitým způsobem sluší jen podmětu osobnému, jenž může »způsobiti, aby…« Na př.: Dal se dovézti do lázní. Nedáme se zapsati do spolku. — (Vada tato se dá opraviti, nechá se…) — vadu tuto lze, možno opraviti. (Nedá se, nenechá se) dnes zjistiti, nelze, není možno, nemůže se. (Nedá se upříti, že se držel) statečně — nelze upříti, že si vedl statečně, nebo že se nedal. (Dá se) lze to vůbec těžko provésti. (To se nedá) povídati — toho nelze nebo není možná povídati. (Dalo se očekávati), že to tak dopadne — bylo očekávati. (Proti tomu nedá se, nenechá se ničeho namítati) — proti tomu nelze ničeho namítati. Nechce se dáti (nechati) zahanbiti«. Tak čteme u Zenkla (Rádce, 2. vyd. 66 n.); co je u něho v závorkách, je podle jeho mínění nesprávné, mimo závorky klade rčení správná. Jiní oprávcové jazyka jsou aspoň o něco shovívavější. Matiční Brus (3. vyd. 106) na př. praví: »dáti příliš zhusta užívá se ve smyslu možnosti, kde správněji buď kladeno: lze, možno, sluší a j., na př.: To se nedá čísti, jísti, vypravovati, spr. to nelze čísti, nemožno čísti, nelze jísti, není možno, nemůže se vypravovati atd.« Mašín však bez poznámky, tedy i bez výtky a jako vzor má z Jiráska větu »kdyby se to dalo nějak zprostředkovati«. A Gebaurova-Ertlova Mluvn. česká 2, 219 uvádí zase bez výstražné poznámky podobné doklady vazby »dáti s inf. ve významu = učiniti, aby…, rozká[162]zati, aby…, dopustiti, aby… a nedati s inf. = nedopouštěti, brániti, aby…«

Rčení, která se Zenklovi a Brusu více líbí, nesprávná jistě nejsou; ale jsou nesprávná proto rčení, která se jim méně líbí nebo se jim zdají nesprávná? A proč by byla nesprávná? První příčina, proč se jim máme vůbec nebo aspoň raději vyhýbati, je, že se v němčině v takových větách říká lassen; ale kryje se toto slovo tak plně s naším dáti, abychom v něm měli viděti pouhé napodobení slova německého? Jinou ještě příčinu nalézáme u Zenkla, podle něhož dá se, nedá se zde sluší jen podmětu osobnému, který může způsobiti, aby se s ním něco dělo; ale pak by se musilo také dokázati, že při podmětech neosobných je sloveso dáti opravdu nesprávné, t. j. že ho při podmětech neosobných neužívá jazyk starý nebo poctivý jazyk lidový.

U podmětů osobných, jde-li o děje, jež osoba sama způsobuje svou vůlí, je dáti se s neurč. zp. rčení, o jehož správnosti nikdo nepochybuje: dáváme se holiti, voziti atd. Zvratné zájmeno ovšem vlastně patří k neurčitému způsobu jako jeho předmět a měli bychom vždy vlastně mluviti o slovese dáti se zvratným neurč. zp.: »dal jsem se ostříhati« je věta docela obdobná s větami »dal jsem tě (ho, hocha, atd.) ostříhati« anebo s větami »dal jsem si (mu, hochovi) ostříhati vlasy«, kde o příslušnosti jména nebo zájmena k neurč. způs. pochybnosti býti nemůže. Než — nesejde na tom. Ale podobně říkáme také, kde se s osobou děje něco bez její vůle, snad i proti její vůli, nebo bez jejího vědomí, kde je osoba při ději vlastně jen trpným účastníkem. Brusy neučí, je-li i zde dáti (nebo dáti se) s neurč. zp. rčení správné či nesprávné; nám se zdá správným. Říkáme a slýcháme, jak se někdo dal ošidit, napálit; nezpůsobil přece sám podvod, jehož se stal obětí, a přece se zde ani nedovedeme vyjádřiti jinak, než se vyjadřujeme. A řekneme-li o někom, ne že se za jakési příležitosti dal ošidit, nýbrž v obecném smyslu, že se dá ošidit, dostáváme se již k větám, v nichž je řeč o možnosti. Také zde lze říci, že pana X. je snadno, možno, lze ošidit; je proto již chyba, řekneme-li, že se dá ošidit? Stejně se ovšem díváme na věty, kde je zvratné zájmeno v jiném pádu než ve 4., které ovšem ukazují, že zájmeno patří vlastně k neurč. zp., ne k řídícímu slovesu; říkáme na př. »dal jsem si stříhati vlasy«; s významem možnosti na př. o lakomci, že si dá pro krejcar koleno vrtat, o lehkověrném, že si dá všecko namluvit, namalovat straku na vrbě, o dobrákovi, že dá na sobě dříví štípat, že dá sebou strkat, kam kdo chce atd.: Drahomíra, »tvrdší než skála, níkterakž sebau hnauti nedala« (Hájek 65b).

Ovšem, všude zde je řeč o osobách, jež mohou způsobiti, aby [163]se s nimi něco dělo. Ale i o věcech se vyjadřujeme stejně, a poněvadž u věcí vůle k něčemu anebo vědomého nebo nevědomého odporu není, zde se zvláště často setkáváme s větami vyjadřujícími pouhou možnost nebo nemožnost. Co poctivých českých řemeslníků již řeklo o věcech obnošených nebo jinak pokažených, že se již nedají nebo ještě dají, daly nebo nedaly spravit! Pravda, někdo se snad mistra zeptá, »lze-li« nebo »možno-li« to ještě spraviti; ale kdo je zvyklý s osobami z lidu mluviti tak, jak se u nich mluví, vyjádří se jinak. Jsou i významové rozdíly mezi rozličnými slovy. »To se dá spravit« znamená, že správka je vůbec možná (také někdy, že se to dá do správky), »to se může spravit«, že není překážek mimo věc samu, aby mohla býti vzata do díla (někdy to může býti i jemným pokynem, aby přišla do správky). Proč je chyba, o věcech se vyjadřovati způsobem zapovídaným? Je pravda, že mrtvá věc nemůže způsobiti, nemůže v plném smyslu »dáti« se spravovati; ale což je čeština na rozdíl od jiných jazyků jazykem tak mrtvým, že není schopna rčení obrazných? To bychom nesměli říkati na př., že kabát, který jsme si dali šíti, může počkati, protože kabát je mrtvá věc a čekati vůbec nemůže: nesměli bychom říkati, že polévka žádá ještě trochu soli, že nová doba žádá nových lidí atd. Sloveso dáti ve větách, o jakých mluvíme, jistě se ujalo nejdříve, kde byla řeč o lidech; ale když zde výraz, který původně znamenal činnou vůli, aby se něco dálo, pak nedostatek vědomého nebo nevědomého odporu, mohl na konec klesati na význam pouhé možnosti, není nic přirozenějšího, než že se stejně, jako se mluvilo původně o lidech, začalo mluviti i o mrtvých věcech. Je pravda: strom nemá vůle, aby se mohl dáti nebo nedati ohnout; ale je to věc tak nepochopitelná, vyjadřujeme-li se tak přece?

Proto již v starém jazyce nalézáme věty, jaké dnes prý jsou chybné. O osobách věty, v nichž se mluví o nedostatku odporu nebo o možnosti nějakého děje; tak na př. u Dalimila »dobrý se dá u příhodě (v nehodě) znáti«, Veleslavín má v slovníku rčení »dáti se namluviti, naprositi, svésti, spokojiti«, u Srnce (1582) jsou přísloví »nedá se prodati, nedarmo se dal v zadek mrskati«. A stejně o věcech. Veleslavín zná rčení »což se dá sehnouti, ohnouti«; rád tak psal skladatel Tkadlečka, u něhož čteme na př. věty: dřevo (= strom), ješto se za mladu ohnúti nedá, když zaschne, rádo se přelomí a sehnúti se nedá 22b; srdce … svařilo se v hromadu jako nákovadlen (= kovadlina) hrubostí svú (Job. 41, 15), aby se na jinú stranu ohnúti nedalo; a jakož nákovadlen jest hrúb a tvrd a sehnúti se nedá, takť jest již srdce tvé a se tak vší nerozomností speklo, že k ničemuž rozumem se ohnúti nedá [164]aniž snad móže (zde jemný rozdíl mezi nedati a nemoci) 27b; toho všeho muž móže zase nabyti, nebť se zbožie (= bohatství) dá dobyti, dá se i utratiti a opět potom dá se dobyti 15a; atd.

Nevidíme příčiny, proč by se sloveso dáti se zvratným infinitivem ve větách, o jakých zde mluvíme, mělo pokládati za nesprávné jen samo sebou. Teprv snad jednotlivá rčení celá mohou býti podezřelá jako germanismy; ale ta by se musila posuzovati právě jednotlivě. Zenkl na př. má za chybnou větu »dejte se nalézti, najíti k obědu« m. správného »přijďte na oběd«. Ani nám se ona věta příliš nezamlouvá, ale jen proto, že se tak hrubě nemluví, zvláště ne o pozvání k obědu nebo k něčemu podobnému; spíše ještě bychom ji snesli o vyzvání, aby se někdo k něčemu dostavil, co nemusí býti právě požitkem (v lidu se říká »dejte se tam vynatrefit«), ale i tu by nám zněla zastarale. V starší době se tak říkalo na př. o vyzvání k soudnímu stání, na nějakou schůzi, k slyšení u nějaké vzácné osoby, někdy i o pozvání k hostině, německého rčení úplně stejného snad není, a tak — mimo neobvyklost v jazyce dnešním — opravdu nevíme, co by na podobných větách bylo zrovna chybného. Někdy se říkává o někom, že »se dal slyšet«, t. j. že říkal, prohlásil to a to; ale čteme-li podobné doklady z Hájka a Komenského, dobře si rozmyslíme, než řekneme, že to je germanismus jen proto, že také Němec může říci »er hat sich hören lassen«. Vždyť se staročesky říkalo i dáti se najíti (nějakým), t. j. »projeviti se, ukázati se«. (Jeho Svátost ráčil vám se v tom dáti povolným najíti Solf.; když se jim hotov v tom najíti dal). Proto nemáme za prokázaný germanismus ani rčení (již Jungmannovi známé) dáti se viděti (ukázati se štědrým, dobře pohostiti ap.), zvláště když se v stejném významu po staročesku říkalo ukázati se. A proč by byl germanismus na př. to se nedá říci, to se nedá vypověděti, to se nedá ani vypravovati ap.? Stejným právem přece bychom mohli mluviti o germanismech, řekne-li se místo dá se podle brusičských rad lze, možno, může se ap.?

Germanismy jsou, klademe-li podle němčiny místo dáti sloveso nechati (lassen), kde není k tomu oprávnění, o jakém brusy dávno vykládají při slovesech dáti — nechati. Nesmí se při tom ovšem zapomínati, že u infinitivů sloveso dáti rádo nabývá významu »učiniti možným, poskytnouti možnosti, aby se něco stalo«, tak na př. v stč. přísloví »nedej jiskře uhlem (ohněm) býti«, a že se tento význam zvláště u infinitivů se zvratným zájmenem snadně dostavuje; sloveso dáti se tak významem sbližuje se slovesem nechati. Němčina u slovesa geben takových významů nemá, užívá slovesa lassen bez jemných rozdílů, jaké čeština má mezi slovesy [165]dáti a nechati. Čech dobře cítí rozdíl na př. mezi větami »dal se přesvědčiti«, t. nebránil se přesvědčujícím slovům, uznal výklad druhé osoby, a »nechal se přesvědčiti«, t. byl již předem ochoten, dát se přesvědčiti; Němec by tento druhý významový odstín musil vystihnouti nějakým přídavkem, na př. er liess sich gerne (willig) überzeugen. Otec, který se v kartách jinak nedá obehráti, nechá se obehráti, hraje-li s dětmi na Štědrý večer o ořechy. A asi jen vlivem německým se děje, užívá-li v takovýchto větách bez vedlejšího významu vnitřního souhlasu osoby, o níž je řeč, slovesa nechati. Dobře po česku říkáme na př. o někom, že si dá říci, t. j. obyčejně, že uzná dobrou radu; vykládá-li v Nerudově »Týdnu v tichém domě« v rouhavých zápiscích praktikantových úředník »nechal jsem si říct, že jednou byli hlemýždi jenom ve vodě«, a má-li to znamenati »slyšel jsem«, je to germanismus (ich habe mir sagen lassen), kterým se tam vystihuje způsob, jak mluvívali pražští úředníci v době, kdy byli prosáklí německým myšlením. Praktické pravidlo, podle kterého bychom nejlépe ve volbě mezi dáti a nechati vystihovali jejich pravý význam, bylo by, abychom užívali slovesa nechati jen tam, kde by sloveso dáti nepostačovalo na vystižení významu něčího vnitřního souhlasu, jejž máme na mysli. To je ovšem pravidlo, které se týká jen takových vět se slovesy dáti, nechati, kde jde o děj, který se nějak týká podmětu samého; kde zvratného zájmena není, může míti sloveso nechati nejen význam souhlasu nebo svolení (nechal jsem dítě běhati, se proběhnouti), nýbrž i pouhého nedbání (služka nechala dítě upadnouti).

Řekli jsme, že zájmeno se ve větách, o nichž zde vykládáme, patří vlastně k infinitivu; slova »dal jsem se domů dovésti« znamenají vlastně »dal jsem, způsobil jsem, abych byl dovezen, abych se dovezl«. Náš mluvnický cit již ovšem cítí spíše tvary slovesa dáti se zájmenem za mluvnický celek; proto slovníky i brusy zde vykládají o užívání zvratného slovesa dáti se a proto je možno dáti se i u infinitivu slovesa nepřechodného, které vlastně nemá přímého tvaru zvratného, ba i ve větě, v níž by se slovesu dáti se leda ze souvislosti musil doplniti (tak na př. v 6. hl. Babičky, u Laichtra na str. 91, čteme v líčení shonu drůbeže, když se jí sype zrní, jak »jeden skákal přes druhého, podlízal a prolízal, kde se dalo«). Na tom se asi zakládá, že užíváme tohoto zvratného tvaru se stejným významem i bez infinitivu; říkáme já se nedám, nedej se, nedejme se, kde by vlastně měl býti ještě nějaký infinitiv, jako »přemoci, překonati, zdolati« ap. V tomto významu dáti se v starší době se nevyskýtá, aspoň neznáme dokladů (i Jungmann jej zná jen z živé mluvy); že by se byl vyvinul z významu »vzdáti se«, [166]který je v starší češtině dosti častý, nepodobá se. Tím ovšem nechceme říci, že bychom dáti se v tomto významě měli za nesprávné; jsme si příliš dobře vědomi, že živý jazyk má právo tvořiti si slova a významy, jichž dříve nemíval.

Slýcháme, že by naší zubožené spisovné češtině měla vzejíti hvězda spásy ze slovenštiny. Takové dáti (se), jaké naše brusy zapovídají, nalézáme hojně i v slovenštině. Lepší znalci živé lidové slovenštiny, než jsme my, musili by nás poučiti, žije-li tento způsob vyjadřování v ústech slovenského lidu; je-li tomu tak, viděli bychom v tom nový doklad, že naše brusy jsou zde na omylu (pak bychom ovšem také očekávali, že se podobně mluví v lidu i na Moravě). Má-li na př. 3. vyd. Czamblovy Rukoväti 270 pod dať sa doklady skoro jen takové, jaké doporučuje Bartošova Rukověť (175 r. 1901), na niž ukazuje také 3. vyd. matičního Brusu 107 (dáti se na něco, do něčeho ap.), nebylo by nám to ještě důkazem, že by věty, o jakých jsme shora mluvili, byly neslovenské; v ukazateli této knihy jsou zřetelné stopy českých brusů. Rád užívá dať sa způsobem u nás zapovídaným Kukučin, u něhož najdeme leckteré slovo přejaté z češtiny, jehož jazyk však mimo takové povrchní bohemismy, ve vazbách a rčeních atd., je po našem soudu skutečnou slovenštinou. V jeho Črtách z ciest 1 (1922), 127 na př. volek vypravuje o »sľučce« (oku lassa), jež se mu otočila okolo rohů: »Sedí tam ako veniec a nedá sa shodiť. A keď sa nedá, ja si ju odnesiem«. Anebo píše v Slov. Pohľ. 39, 6 o štětinách, »čo ostaly v nej (ve vepřové hlavě) a nedaly sa vytrhat ani škrabadlu mäsiara (= řezníka), ani obškvrknúť (= opáliti) do koreňa plameňu«. I takovým způsobem, jehož doklad jsme uvedli z Babičky, nalézáme dať sa i v slovenštině; na př.: (sousedé sedící na předku vozu) »nevychodili zo slova (= nepřestávali mluviti o svém), aby sa byli obzerali (co se děje na zadku), ba pre (= pro) voznú plachtu ani sa veľmi nedalo«. Máme takové věty v slovenštině opravdu pokládati za bohemismy?

Také v polštině se podobně užívá slovesa dać ve významě »nechati, nebrániti«; na př. dał bym (= dal bych) sobie oko vyłupić, nie da się więcej uprosić, dał się unieść (= unésti) gniewowi, dał się oszukać (= oklamati); i o neživých věcech se tak říká, na př. da się to widzieć (= uvidí se), dało się uczuć (= ucítilo se, bylo ucítiti) silnie trzęsienie ziemi. Neslyšeli jsme, že by polským spisovatelům kdo zapovídal tak psáti. Ba říká se i o jídlech a nápojích »da się jeść, da się pić (=ujde to, je to dobré); snad i nejpřísnější brusič uzná, že není anebo aspoň nemusí být jedno, řekne-li Čech o jídle, že se dá jíst, či že to lze (možno) jísti ap. [167]Polština někdy klade sloveso dać, i kde jde o děje nezvratné, kde my již spíše užijeme slovesa nechati; na př. daj mi powiedzieć. Č. »dej mi říci« nám znamená spíše »vzkaž mi« než »nech mne říci«, ale i my aspoň v záporných větách ještě říkáme na př. »nedal mu domluvit, nedal mu spát, nedal mu oddechnout« ap.; ostatně u Gebaura-Ertla 2, 219 čteme i doklady s kladným dáti v stejném významě, z Němcové »půjdu tam, snad mi dají aspoň ohřáti se«, z přísloví »Bože, dej v dobrý čas mluviti a ve zlý mlčeti, dobrá to nemoc, která dá pojísti«. Tyto polské obdoby jsou nám ovšem dokladem, že se křivdí našim větám, o jakých jsme mluvili, prohlašují-li se za nečeské.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 6, s. 161-167

Předchozí Zřetel

Následující Měštka — měšťka