Časopis Naše řeč
en cz

Konečně, posléze

Z. (= Josef Zubatý), Ignát Herrmann

[Drobnosti]

(pdf)

-

K výkladu o těchto slovech v č. 8 loňského ročníku nás došly některé poznámky, jichž nesmíme pominouti mlčením.

Pan F. B. četl v Krameriově vydání Letopisů trojanských z r. 1812 v popise Hektorova boje s Řeky (168) větu »posléz Řekové kůň Hektorův pod ním zaklali«, kde slovo posléz patrně znamená »konečně«. Kramerius vydal Letopisy asi podle tisku z r. 1488 (starší vydání, tištěné podle obyčejného mínění v Plzni r. 1468, je příliš chybné a Gebauer dobře věděl, proč v svém semináři dal excerpovati vydání pozdější) a celkem nechával jeho znění bez podstatných změn. Měnil skoro jen staročeské hlásky a tvary, jež by byly ztěžovaly čtení čtenáři dnešnímu, staré češtiny neznalému; činil to obyčejně správně, ale někdy prozrazuje jeho úprava i nedokonalost tehdejšího mluvnického vzdělání (tak na př. jej svedly některé staré tvary sloves táhnouti a zváti, že sestrojil neslýchaná slovesa tížiti, těžiti = táhnouti a zůviti, jež upomínají na slovesné tvary střežiti, skoliti, vížiti = vázati, vzniklé podobným mluvnickým nedorozuměním). Na místě, o něž zde jde, slovo posléz přidal ve významě »konečně«, jejž okolo r. 1800 známe i odjinud; obě vydání stará mají prostě »neb biechu kuoň jeho pod ním zaklali«. Starý překlad Letopisů ve významě »konečně« má ještě správné najposléze, jež Kramerius nechal (nejposléze 231); Achilles v řeči, v níž chce Řeky přiměti, aby nechali boje, praví m. j.: »i já již skrze mnohé rány mnoho sem své krve vylil s vámi, a najposléze od Hectora takú sem ránu strpěl, jíž jsem sě nenadál zhojiti«.

Jediné místo, na němž bychom snad směli hledati posléz s významem podobným dnešnímu, bylo by u Krameria na str. 17, kde oba staré tisky mají také posléz. Řekové vedením Jazonovým a Herkulovým přistáli (Kramerius obyčejně píše ještě správně »přistali«) na břehu trojském a král Laomedon poslal k nim posla, jenž je jménem královým vypovídá; Herkules tomuto poslu m. j. praví: »Pověz králi svému, žeť posléz zajtra z jeho země ovšem vyjedeme«. Původní text zní: »Secure referas regi tuo, quod ad plus die crastino de terrae suae statione penitus discedemus«; a poněvadž ad plus je polatiněný franc. výraz au plus (tout au plus; Du Cange má jiný podobný doklad z r. 1200), chtěl spisovatel říci »že nejdéle zítra odjedeme«, tedy něco, co by Čech v 15. st. byl mohl vyjádřiti slovem konečně (N. Ř. III, 227). Ale lze po[11]chybovati, že by náš překladatel byl uměl francouzsky nebo znal francouzskou latinu, a nevíme tedy, jak předloze rozuměl a co chtěl říci (snad chtěl říci, že Řekové později, zítra, odjedou); a jisto jest, že by toto byl jediný starý doklad, kde by posléz znamenalo naše nejdéle (ne přímo naše dnešní konečně).

Kde překladatel Kroniky chtěl říci »konečně«, řekl tak, a nic se v 15. stol. nebál brusičů naší doby. Začátek 6. knihy zní: »A když král Priamus… srozumě (= srozuměl) o nepřiezni řecké, … umysli (= pojal úmysl) konečně vojsko silné do země řecké vypraviti«; v knize 4, 2 čteme »a v ta doby (= v tu dobu) byl by král Laomedonta konečně svítězil, ale…« (= byl by dobyl konečného vítězství); a pod. j. A nebál se brusičů ještě ani Kramerius; nechával »konečně«, kde to slovo našel v starém tisku.

K str. 232 nás poučují prof. Flajšhans a »čtenář N. Ř.« z Podolí u Prahy, že zkratka St. sw. u Jungmanna znamená bratrský »Spis velmi užitečný a potřebný o stavu svobodném a manželském« (v Ml. Boleslavi 1523, v musejní knihovně pod značkou 25 E. 14). Spis tento cituje Jungmann dosti často, ovšem se zkratkami obyčejně zřetelnějšími (St. swob. a m., St. sw. a manž. a j.); mne popletlo sw. C., v čem jsem větřil — ani bych se tím neměl mnoho chlubiti — nějakou sv. Cecilii nebo něco podobného. C. 3 znamená ovšem 3. list archu C; přečetl jsem celý Spis a pásl po Jungmannově dokladě, ale nenašel jsem ho ani na udaném místě ani jinde, při čemž rád uznávám možnost, že nehrubě poutavý obsah této knížky chvílemi uspával mou pozornost. Podíval jsem se i na některé stránky podobného spisu z téhož roku, přivázaného v musejním exempláři (»Tento spis o manželstvie…«), ale také marně. Jungmannův doklad zní »že anjelé po nebi — jako poslijz stvořeni jsou byli«; ať je doklad ten odkudkoli, jeho slova mohou znamenati (a spíše také znamenají), že andělé byli stvořeni později než nebe, ne že byli stvořeni naposledy, »konečně«. Přidávám, že poslíz místo posléz r. 1523 (k tomu ve spise psaném 1509) by poněkud překvapovalo; v této době (a také ve Spise samém) nebývá ještě změněno v . I toho se smíme dovolávati, že také Spis zná s významem asi »konečně« správný tvar najposléze; F 5, 6 se překládá v podobenství o desíti pannách (Mat. 25, 11) »najposléze pak přijdou i ostatné panny«. A tento doklad učí také, jak blízko si jsou pojmy »později, potom« a »nejpozději, naposledy, konečně«: Kralická bible zde překládá »potom pak přišly i ty druhé panny« (věrněji podle znění řeckého, kdežto najposléze je lat. novissine z Vulgáty).

[12]Není tedy ani nyní bezpečného dokladu starého, kde by posléze znamenalo »konečně«, zato však je hojně dokladů jiných, v nichž znamená, co podle tvaru znamenati má, totiž »později«.

Z.

*

Článek pana profesora Jos. Zubatého v čísle 8. dvojnásob mne zajímal. Především tedy a vůbec proto, že se jím dokazuje, kterak slovo »konečně« je docela správné ve smyslu, v jakém ho užíváme, chtíce jím naznačiti tolik, jako Němec naznačuje svým »endlich«, a že »posléze« znamená něco jiného. Do své šedesátky — a myslím, že ještě o nějakou chvíli déle — psal jsem důsledně konečně; před tím snad nikdy jsem nenapsal posléze, anebo málokdy. Toto slovo nějak se mi nelíbilo. Ale pojednou jsem byl váženým filologem upozorněn, že konečně jest nesprávné; že máme psáti posléze. Sice »Jungmann« dával za pravdu mému původnímu instinktu, ale já, nechtěje vzbuditi zdání, že pohrdám dobrou radou, a domnívaje se, že od časů Jungmannových zatím byl zbadán pravý význam slova »posléze«, počal jsem také psáti posléze, ač i teď mi slůvko to bylo silně proti srsti. Psal jsem obě slova střídavě. — Tu vyšel článek pana prof. Zubatého, i měl jsem radost, že jsem svým »konečně« snad nikdy nechyboval. A když jsem dospěl ku plánskému poslíž, teprv mě věc zajímala. Vzpomněl jsem na dívku, kterou jsme měli před několika lety v domácnosti. Pocházela ze Lhoty Smetanovy u Čimelic v krajině písecké a mluvila češtinou tak správnou, až mě to překvapovalo. Sotva kdy jsem z úst dívky služebné slyšel jazyk tak čistý. Pochválil jsem ji a vzdal jsem úctu jejímu bývalému učiteli. Jsou vzácní takoví učitelé. A tato dívka tedy častěji pronášela zvláštní slůvko: Poslíž. Byla někam poslána, vrátila se a řekla: »Mám přijít poslíž — chlebíček bude poslíž.« — »Do kostela půjdu poslíž« atd. A všechno to znamenalo později. Soudil jsem, že by Vás i pana profesora Zubatého zajímala tato zvláštnost a že by to bylo potvrzením jazykového zvyku plánského. Abych však byl zcela bezpečen svou věcí, dopsal jsem řečené naší bývalé pomocnici, která se za války vrátila domů a tam se provdala, co a jak s tím slůvkem jest, načež mi mladá hospodyně odpověděla takto: »Co se týče toho slova poslíž, užívá se u nás i v okolí ještě dnes a dosti často, jak staří lidé, tak i mládež. Užívá se to na místo slova později, a nikoliv jako konečně

Libo-li, račte těmto mým řádkům dopřáti místa v »Naší Řeči«.

Ignát Herrmann

V Praze v lednu 1920.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 1, s. 10-12

Předchozí Josef Zubatý: O úpadku našeho knižního jazyka

Následující Znovu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1