Při nejmenším, při nejlepším, nejméně, na nejméně atp.

[Hovorna]

(pdf)

-

Nejméně s významem »aspoň« se vykládává za germanismus (podle něm. wenigstens). Jsou však doklady již od 15. st. ze spisů dobrých, na př. z Husa (»i papež jest člověk hřiešný najméně všedně« a p.), z Chelčického, ze staročeských biblí, ze Snáře Vavř. z Březové, ze Solferna atd. Něm. wenigstens je doloženo po prvé r. 1716, podobné slovo mindestens r. 1711: kdo věří o shodných způsobech mluvení v rozličných jazycích, že nemohly vzniknouti jinak než přenesením, musil by tedy souditi, že wenigstens je bohemismus, ne naopak.

Při nejmenším s týmž významem psával velmi rád Chelčický; na př. v Postile »při najmenším na smrtedlné posteli všickni by svolili i prosili, aby tam (do nebeské radosti) vjíti mohli«. Tak psal také český překladatel Mandevillova cestopisu, překladatel kutnohorského Práva horničího (lat. předloha mívá tu »ad minus«), Veleslavín, překladatelé Kralické bible, Komenský atd. Poněkud podobno jest něm. zum wenigsten, ale jest doloženo teprv r. 1660. Starý jest výraz zum mindesten (již v staré němčině bylo zi minniste, v střední němčině ze minsten, z čehož později zum mindesten): ale jednak předložka při se přece nekryje s něm. zu, jednak není snadno hledati u Chelčického germanismů.

Podobně, snad přímým napodobením výrazu »při nejmenším«, vzniklo při najbližším, s významem podobným, jež známe z r. 1491: »kdož (v řece) konopie močiti chce, ten... udělaj sobě močidlo při najbližším 4 lokty od břehu« (Arch. Č. 16, 390). A podobné je také při nejlepším. Starých dokladů tohoto výrazu neznáme, ale nemáme ho za nečeský, třebas byl podobný německému »im besten Falle«, »bestenfalls«: jest utvořen podle výrazů »při nejmenším«, »při nejbližším«, o jejichž správnosti pochybovati nedovedeme.

Na nejméně vzniklo ze staršího nejméně; Jungmann má jediný starší doklad teprv z Haranta z Polžic. Není nemožno, že vzorem tomuto novotvaru byly německé výrazy sauf (auf das beste atp.); posud se říká v lidové mluvě (a snad častěji) původnějším způsobem »nejmíň« (»to stálo nejmíň pětku«) a knižní jazyk mohl by se spokojiti kratším, starším a najisto českým nejméně místo zbytečného a podezřelého »na nejméně«.

Nejvýše s významem něm. »höchstens« kárají stejně jako nejméně s významem »aspoň«, »wenigstens«; máme prý říkati po česku »sotva« nebo »leda«. Ale »nejvýše« není »sotva«, »leda«; z nouze mohu říci na př. o domě, že stojí »sotva« padesát let (ačkoli to není totéž, jako řeknu-li, že stojí »nejvýš« padesát let), ale [156]nemohu přece říci na př., že bych za něj dal »sotva« anebo »leda« padesát tisíc, chci-li říci, že to je nejvyšší míra, ke které bych se dovedl odhodlati. Máme-li pro nejnižší možnou míru nepochybně české slovo »nejméně«, nelze viděti hříchu proti duchu českého jazyka, řekne-li se o nejvyšší možné míře »nejvýše«. Starých dokladů zde ovšem neznáme, a jest možno, že »nejvýše« s tímto významem vzniklo teprv v době nové: ale tak užívá slova tohoto mluva lidová a máme proto za pravděpodobné, že tento význam vznikl podle vzoru, jejž měl jazyk v slově nejméně, ne vlivem cizím. Ale měli bychom ho užívati jen, kde jde o skutečnou míru, ne ve větách, kde jest na místě leda, na př. »něco takového by udělal leda člověk docela spustlý«, kde, asi opravdu podle něm. »höchstens«, v městech slýchati také »nejvýše«, »na nejvýše«.

Na nejvýše máme za stejně zbytečné a podezřelé jako na nejméně: zase bychom měli stačiti pouhým nejvýše. V staré češtině se ovšem říkávalo »na najvyššie, na nejvyšší«, ale to znamenalo asi »na největší míru, nejvíce« (na př. »zsílil se [Uriáš] na nejvyšší« 2 Paral. 26, 8).

Na krásně říkáme s významem asi »i snad, třebas« ve větách podmínečně připouštěcího významu se spojkou kdyby: »kdybych na krásně nebyl doma, můžeš mi vzkázati«. Starých dokladů zase neznáme (Jungmann tento výraz zná jen z živé mluvy), ale sotva zde lze viděti vliv cizí (němčina nemá nic takového). Příslovečných výrazů podobných měla starší čeština více (ten boj postál na dlouze; o tom se píše na krátce; Alexandr panoval na mále; naroditi se na vysoce): a podle nich si jazyk utvořil v době, jíž zatím neznáme, také na krásně.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 5, s. 155-156

Předchozí Úředník

Následující »Slečna doktor«