Časopis Naše řeč
en cz

Ten nejlepší člověk

Josef Zubatý

[Drobnosti]

(pdf)

-

Zájmeno ten u 3. stupně přídavných jmen je snad jediný doklad, kde toto zájmeno klademe otrockým napodobením německého určitého členu; kde tento germanismus jinde hledávají, děje se tak snad všude nedokonalým porozuměním zájmenu (nikoli členu) v češtině oprávněnému, a chybou bývá spíše jeho vypouštění (mluvili jsme o tom již I, 291 n.). U 3. stupně přídavného jména se slovo ten v úloze určitého členu drží velmi houževnatě, užívají ho tak nejen na př. naši obchodníci, zvyklí o obchodních věcech mysliti po německu (to je to nejlepší zboží, ta nejdražší věc bývá ta nejlacinější atp.), a jiní lidé podobní, ale i naši někteří spisovatelé a novináři. Snad proto, že zde bývá někdy zájmeno ten (nikoli člen) i správné. Proto snad nebude na škodu, ukážeme-li na povrchní znaky, které dovedou pověděti, je-li slůvko to zájmenem či členem, je-li v češtině správné či nic.

Skutečným ukazovacím zájmenem je ten, kde jím naznačujeme, že o pojmu, o kterém mluvíme, již byla řeč, anebo že je to věc známá nám a snad i osobě, s níž mluvíme, věc, která nám tane stále nebo aspoň této chvíle na mysli atp. Podobným způsobem můžeme odkazovati na pojmy, i nespojujeme-li jména jim odpovídající s 3. stupněm přídavného jména; a místo zájmena (nikoli členu) ten v takových případech můžeme položiti i zájmena tento neb onen. Zájmeno tento ukazuje ku předmětu, který je nám v prostoru nebo v mysli blízký, onen ku předmětu vzdálenějšímu, kdežto zájmeno ten je po této stránce indiferentní, mohouc ukazovati ku předmětu blízkému i vzdálenému (mohu mluviti o »tom« prstenu, jehož bych se mohl i prstem dotknouti, i o »té« hoře, již vidím v mlhách daleko na obzoru); rozdíl mezi ten a tento, onen jest tedy jen ten, že se těmito zájmeny vyjadřujeme určitěji. Proto lze vysloviti pravidlo, že zájmeno ten u 3. stupně přídavného jména není chybou, můžeme-li je ponechati, i když se vyjádříme bez tohoto 3. stupně, anebo můžeme-li je nahraditi zájmenem tento nebo onen. Vzniká-li takovouto změnou věta nesmyslná nebo změní-li se smysl, jejž má vyjádřiti, je zájmeno ten pouhým německým určitým členem. Několik příkladů nám to objasní.

Obecná epištola sv. Judy napomíná věřící, aby byli stálí u víře, vystříhá od kacířů atd.; ke konci pak čteme (v překladě Kralickém): »Ale vy, nejmilejší, vzdělávajíce se na té nejsvětější víře své, v Duchu svatém modléce se, ostříhejte se v lásce Bo[75]ží…« Mohli bychom říci také »na té víře své«, nebo »na této (nebo na oné) nejsvětější víře své«; ten je zde skutečné zájmeno a tedy správné, třebas bychom mohli, kdybychom nechtěli výslovně naznačovati, že o »té« víře již byla řeč, říci také prostě »vzdělávajíce se na nejsvětější víře své«. V 13. kap. 5. knihy Mojžíšovy jsou výstrahy před lidmi, kteří by v lidu israelském šířili víru v cizí bohy, a volá se: »Ukamenuješ jej…, aby všechen lid … báli se a nečinili více něco podobného věci této nejhorší u prostřed tebe«; mohlo by docela dobře býti i »té nejhorší věci«, »té věci zlé«, a pod., protože by bylo zájmeno. Anebo se podívejme na příklady z N. Ř. I, 292. Řeknu-li »to je to nejhorší neštěstí, že jsi pozbyl víry v sebe«, »to je ta největší nesnáz, že mi nikdo nechce věřiti«, mohl bych říci také »to je to neštěstí, to je ta nesnáz« anebo »ono (t. j. to všemu světu známé) nejhorší neštěstí«, t. j. to, co mi tane na mysli jako neštěstí, jako nesnáz, co by se celému světu musilo jeviti neštěstím, nesnází, a zájmeno není členem, není chybou.

Ale naříká-li v Pláči 1, 11 prorok Jeremiáš, jak »všecken lid její (dcery jeruzalémské) vzdychajíce, hledají chleba, vynakládají nejdražší věci své za pokrm k očerstvení života«, nevíme nic, o jaké nejdražší věci jde, nemohli bychom říci »vynakládají ty drahé věci, tyto (nebo ony) nejdražší věci« a pod., a je chyba, jíž ovšem Bratří nebyli schopni, říkáme-li my dnes, že musíme za kus chleba, za hrst mouky dávati na výměnu »ty nejdražší věci«. Anebo vkládá-li Mojžíš (5, 32, 33) v ústa Hospodinova proti jeho zpronevěřilému lidu slova »jed draků víno jejich, a jed lítý nejjedovatějšího hada«, zase by »toho« byla stejná chyba, jako kdyby se řeklo »jed těch draků víno jejich«; Čech neporušeného citu jazykového by se musil ptáti »kterých draků, kterého hada?«. A napíše-li »Česká svoboda« (14. ún.) v úvaze o vázaných kandidátních listinách, že »volič si nyní má vybrati — tu nejlepší z kandidátek«, Čech z doby bratrské by řekl, to že ani není nic tak nesnadného, může-li se mluviti o »té« nejlepší z kandidátek, t. j., ví-li se již napřed, která z nich je nejlepší.

Chce-li kdo provésti zkoušku správnosti na větě, kde přídavné jméno v 3. stupni nemá při sobě jména podstatného, vede si podobně, jen že si je někdy musí doplniti ze souvislosti, anebo výraz tak změniti, aby v něm podstatné jméno bylo. V epištole k Efezským 1, 6 mluví se o milosti, »kterouž (Bůh) vzácné nás učinil v tom nejmilejším«; ze souvislosti poznáváme, že je řeč o Kristu, Bohu nejmilejším, ne o něčem, o čem bychom se teprv [76]musili dohadovati, je-li Bohu nejmilejší (Vulgata proto raději doplnila původní větu: in dilecto Filio suo). Jinak se Bratří vyjadřují Luk. 9, 46, praví-li »i vznikla mezi nimi (učedlníky Kristovými) hádka o to, kdo by z nich byl největší«; změňme větu a přidejme zájmeno, řekněme »kdo by z nich byl ten (tento, onen) dokonalý učedlník«, a uvidíme, že by slova »kdo by z nich byl ten největší« pravila něco docela jiného, než co se má říci.

V »N. Ř.« I, 293 jsme již uvedli doklady, i staré, kde »ten« u 3. stupně přídavného jména stojí proti základnímu pravidlu, jako Čelakovského větu, »že i ten nejmenší dáreček z lásky je nejmilejší«. Milenec ví, který dáreček to je, teprv, když jej dostane, a nemohli bychom říci »ten dáreček z lásky, tento (onen) dáreček z lásky je nejmilejší« místo »i ten nejmenší dáreček z lásky…«, byl by to buď nesmysl nebo něco jiného. Vykládali jsme tam, že se takto vyjadřujeme, kde chceme jaksi vysloviti podivení, že to neb ono shledáváme i na předmětu, o němž bychom se toho nejméně nadáli; proto přidáváme obyčejně slůvko i. Přidáváme doklady z bible Kralické, jednak, abychom ukázali, jak její původcové znali svůj jazyk, jednak, aby v nich nikdo nehledal germanismů. Job (19, 18) k slovům »dýchání mého štítí se manželka má« přidává: »i ti nejšpatnější (podle výkladu malí, mladí, soplivci, ničemní) pohrdají mnou«, pohrdají mnou i lidé, od nichž by se toho nikdo nenadál (kdyby šlo i v první větě o vystižení téhož odstínu významového, bylo by lze říci »dýchání mého štítí se i ta manželka má«). A podle Žalmu 35 (= 34), 15 »shromažďovali se proti mně i ti nejnevážnější« (chromí, ranění). Není tedy chyba, řekneme-li na př. »i ten nejmoudřejší člověk vyvede někdy hloupost«. Ale možno se ovšem vyjádřiti i bez zájmena: »tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí« Iz. 35, 8.

Vykládáme zde o věci známé a dávno kárané; snažili jsme se jen ukázati lidem opravdu dbalým svého jazyka, jak by snadně poznali, kde jak se mají vyjádřiti. Volbu dokladů nám usnadnila Kašparova Biblická konkordance (1901), která i jinde nám bývá na veliký prospěch.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 3, s. 74-76

Předchozí František Trávníček, Red. (= Redakce): Ztroskotati

Následující Sám, samotný

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1