Časopis Naše řeč
en cz

Jich, jejich

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Zájmeno 3. osoby mělo v 2. pádě původně tvary jeho pro rod mužský a střední, jie (nč. ) pro rod ženský a jich pro číslo množ. všech rodů; mimo to byl v stč. i 2. pád dvojný (= jich dvou). Z tvaru jeho (a pod. i z 3. pádu jemu) vznikly už v starém jazyce v poloze nepřízvučné (na př. v postavení příklonném) tvary kratší jho (jmu) a ho (mu) týmž způsobem, jakým se změnily dvojslabičné tvary slovesa býti (zpravidla příklonné) jesi, jesme, jeste v jednoslabičné tvary jsi, jsme, jste a si, sme, ste. Podvojnost tvarů v 2. pádě jednotném rodu muž. způsobila nejprve, že se i v rodě ženském podle ho a jeho přitvořil k pův. jednoslabičnému tvaru jie dvojslabičný tvar jejie (nč. její) a oboje tyto tvary jednotné, ho jeho, jie jejie, vedly pak k vytvoření stejného dvojtvaru v čísle množném, jich jejich (i dvojném, jejú). Tím způsobem se všechny genitivní tvary už v stč. zdvojnásobnily.[1]

Bylo již často ukázáno na to, že živý jazyk — dobrý hospodář — nemiluje zbytečností. Vznikne-li v jazyce z jakýchkoli příčin vedle tvaru dosavadního tvar nový téže platnosti, stává se zpravidla, že jeden z obou tvarů s příchodem nových generací buď upadá v zapomenutí (tak zaniklo na př. stč. tejný vedle tajný, všidy vedle všudy atd.), anebo může-li se takového slova zdvojeného užívati v několikerém významu, vyvíjí se časem zvyk užívati jednoho z obou tvarů jen v jednom významě [194]a druhého v druhém (tak se pův. bába, které znamenalo i babičku i stařenu, rozdvojilo, když podle tvarů babou, bab, babám atd. vznikl novotvar baba, i významově v slova dvě, bába = babička a baba = stařena).

Tento úkaz lze pozorovati i na zdvojených (a ztrojených) tvarech, které měl starší jazyk pro 2. pád zájmena 3. osoby. Tvar jho (a s ním i dativní jmu) zanikl vedle tvaru ho (a mu) pro výslovnost snazšího. Mezi zbylými pak dvojicemi ho jeho, jie jejie, jich jejich (jú jejú) začal se časem vyvíjeti a ustalovati rozdíl významový. Podnět k němu zavdávala nepochybně analogie se zájmeny osob ostatních. Vedle genitivního tvaru nás (chraň nás, pět nás, z nás a p.) byl zvláštní tvar pro význam přivlastňovací v zájmeně náš a podobně s týmž rozdílem i v jiných osobách, vás váš, mne mój (nč. můj), tebe tvój. Tento rozdíl se začal vnášeti bezděčně i mezi dvojtvary zájmena osoby třetí, mezi nimiž tohoto rozdílu ovšem od původu nebylo a které mohly míti význam obojí, t. j. i přivlastňovací (genitivu přivlastňovacího) i jiné významy genitivní (jeho chraň i chraň ho, jeho syn i ho syn). Tvary kratší ho, jie (jí), jich (a duálové ) začínají se stavěti do jedné řady se zájmennými tvary mě, tě (které vznikly brzo vedle mne, tebe), nás, vás, tvary delší jeho, jejie (její), jejich (a duálové jejú) přiřaďují se jednak k plnějším tvarům jednotným mne, tebe (to se týká zvláště jednotného jeho), jednak, a to hlavně k přivlastňovacím tvarům mój, tvój, náš, váš. Tak se začíná projevovati u genitivních dvojtvarů zájmena 3. os. sklon bráti tvary delší jeho, jejie, jejich (jejú) v platnosti genitivu přivlastňovacího, tvary kratší ho, jie, jich (jú) v platnosti jiných významů genitivních.

Tato tendence se neprojevila u všech těchto tvarů stejně rozhodně ani v stejný čas. Nejdříve a nejdůsledněji pronikla u dvojtvarů jie (jí) — jejie (její); již v nestarších památkách stč. (nedialektických) se zachovává mezi tvary jie a jejie (a stejně i duálovými jejú) přesný rozdíl: jejie má význam jen přivlastňovací (jejie syn), jie jiné významy genitivní, nikdy přivlastňovací (brániti jie, o dobytí jie, z nie). To platí ovšem i o týchž tvarech zvratného jenž : jiež (nč. jíž) a jejiež (nč. jejíž). Pojetí tvaru jejie (jejiež) za zájmeno přivlastňovací (ne pouhý genitiv), řadící se po bok přivlastňovacím zájmenům můj, tvůj, náš, váš, jakož i příznivé zakončení tohoto tvaru vedly dále i k tvarovému vyrovnání s ostatními zájmeny přivlastňovacími a tak se podle mého, mému, našeho, našemu atd. vyvíjejí od 15. stol. tvary jejieho (syna), jejiemu (synu) atd., nč. jejího, [195]jejímu atd. ve všech pádech, čímž zájmeno její přechází úplně ke vzoru pěší. Sklonné její zobecňuje v 16. stol. a drží se bez přerušení v jazyce obecném i spisovném až po naše časy.[2]

Dvojtvar jeho ho (jho) pro 2. pád jednotný muž. zastihujeme v starším jazyce nakrátko ještě v stavu nerozlišeném. Ještě ve 14. stol. se vyskytuje, byť ojediněle, kratší tvar ho (jho) ve všech významech genitivních, i v přivlastňovacím (jho dušě, ho syn). Ale už v té době se vyvíjí mezi oběma tvary, jeho a ho, rozdíl, který vidíme i v nové češtině: v platnosti přivlastňovacího zájmena se užívá jen tvaru delšího, jeho (jeho syn), pro jiné významy genitivní se užívá kratšího tvaru ho v postavení příklonném (braň ho, kus ho upadl), delšího tvaru jeho v poloze přízvučné (jeho braň, ne mne) a po předložkách (od něho). U vztažného zájmena jenž, které se nikdy nepřiklání k slovu jinému, tvar kratší (hož) se ovšem vůbec nevyvinul.2

Nejpozději zasahuje významové rozlišení dvojtvar jich jejich (jichž jejichž), a to z té příčiny, že se tvaru delšího jejich (jejichž) začíná užívati hojněji vůbec až během 15. století. Rozlišení mezi tvary jich jejich začíná se jako u ho jeho projevovati v té formě, že se tvaru jich (jichž) užívá způsobem dosavadním, starým, jako 2. pádu vůbec (braň jich, část jich, o dobytí jich, od nich, a také jich syn), tvaru jejich (jejichž) se pak vtiskuje podle jeho, její význam přivlastňovací (jejich syn). Těsná spojitost dvojtvaru jich jejich s dvojtvary ho jeho, jí její činí velmi pravděpodobným předpoklad, že i v tomto případě bude rozlišování postupovati ještě dále tím směrem, aby tvar kratší jich, tak jako kratší tvary ho, jí, byl funkce přivlastňovací zbaven a aby ve shodě s tvary jeho, její úkol přivlastňovacího zájmena byl vymezen jen tvaru širšímu jejich. Tím postupem by bylo dosaženo harmonie a vyrovnání mezi všemi dvojtvary v genitivu 3. osoby v tom smyslu, že by zájmenům můj, tvůj, náš, váš odpovídaly delší tvary jeho, její, jejich (jejú) a tvarům mne, tebe (mě tě), nás, vás tvary ho (jeho), jí, jich (jú). Ale Historická mluvnice Gebaurova, jejíchž dat jsme se až dosud většinou drželi, nesleduje významné rozlišování dvojtvaru jich jejich přes jeho první stadium a zanechává tím domněnku, že významový vý[196]voj dvojtvaru nepokročil od svého zrození dále než k tomu, aby jejich mělo jen význam genitivu přivlastňovacího, jich pak genitivu všelikého, tedy i přivlastňovacího.

Ale významové rozlišování dvojtvaru jich jejich (jichž jejichž) se skutečně na tomto stupni nezastavilo, nýbrž pokračovalo směrem shora naznačeným; důkazem toho je výsledek toho vývoje jevící se v usu dnešním. Naše řeč upozornila na tento resultát už II, 89. Ukázala na to, že v jazyce dnešním, zvláště lidovém, je mezi tvary jich a jejich týž určitě vyhraněný rozdíl jako mezi a její, že se ve významu přivlastňovacím neužívá už v živém jazyce tvaru jich, nýbrž jen jejich a že dnešní Čech už ani nedovede říci »to je jich« ve významu »to je jejich«, »to je jich dům« m. »jejich dům« (8, 220), »jich chvála mne těší« m. »jejich chvála« atd. Při tom NŘ. vytkla, že se tohoto rozdílu mezi tvary jich a jejich, který se v jazyce přirozeně vyvinul a který pro přesnost a určitost vyjadřování je ziskem proti nerozlišenému užívání staršímu, u některých spisovatelů novočeských nedbá, a žádala opět a opět[3], aby se tento rozdíl zase nestíral a mateřská řeč neochuzovala.

Ale ve spisku, který vydala před nedávnem proti Naší řeči Jednota Svatopluka Čecha na povznesení jazyka a písemnictví českého, byl tento požadavek Naší řeči, aby se v spisovném jazyce tento rozdíl zachovával, prohlášen za bezdůvodný. Autor spisku namítl, že by Naše řeč mohla stejným právem žádati, aby se podle živé řeči psalo i v jazyce spisovném »sázím ho (strom)« m. jej, »vidím ho (dítě)« m. je, anebo zavrhovati ze spis. jazyka všechny přechodníky, protože jich živý jazyk také už dávno neužívá (srov. NŘ. 8, 105). Autor spisku, jak vidět z této námitky, viní tedy Naší řeč, že vnucuje spisovnému jazyku něco, co žije, právě tak jako 4. p. ho (m. jej, je) atd., jen v jazyce obecném, a že se pokouší vpraviti do něho uměle rozdíl, který se v samém spisovném jazyce nevyvinul ani neujal. Důvodem k tomu tvrzení je mu vedle Gebaura, který v novočeské řeči spisovné toho rozdílu nekonstatoval, i jeho »vlastní zkušenost a prakse, zejména podrobná, přesná znalost českého jazyka 19. století«.

Zaváděti tvary a výrazy obecného jazyka uměle do řeči spisovné by bylo ovšem chyba a porušení zásad, jimiž se řídí Naše řeč, vytýkajíc obecné tvary do něj, ode mně, pect atd. [197]Ale NŘ., vedena svým jazykovým citem, vycházela z přesvědčení, že rozdíl mezi tvary jich jejich, provedený důsledně v živé řeči lidu, je patrný i v živém, nepapírovém jazyce spisovném a že jen někteří spisovatelé, nemajíce dost živého citu jazykového, rozdíl ten stírají. Protože proti našemu citu byla postavena přesná znalost jazyka jako princip vyšší, nezbývá než správnost našeho citu a přesnost znalosti odpůrcovy vyzkoušeti na faktech.

Úkolem našeho článku tedy jest najíti, zdali se významový rozdíl mezi genitivními tvary jich a jejich (jichž a jejichž) v tom smyslu, aby tvar jejich měl význam jen přivlastňovací a jich významy genitivní kromě přivlastňovacího, vyvinul a ujal i v spisovném jazyce a od které asi doby. Tím bude rozhodnuta nejen tato na pohled sporná otázka dnešní jazykové praxe, nýbrž získán i příspěvek k dějinám českého jazyka, doplňující Gebaurův výklad o té věci v Hist. ml. III, 1, 481. Pramenem nám budou jako Gebaurovi jednak zprávy teoretiků popisujících spisovný usus své doby, jednak praxe spisovatelů samých.

První teoretické poučení o významovém rozdíle mezi tvary jich a jejich, a to hned velmi určité a zevrubné, podává proslulá gramatika Blahoslavova (1571), vlastně starší už Filomatesova, do mluvnice slavného Přerovana pojatá a jím opravovaná a doplňovaná. Tam (ve vyd. Hradilově a Jirečkově z r. 1857 str. 97) čte se toto poučení:

»Jejich. Jaký jest rozdíl mezi ho a jeho in numero singulari (v čísle jednotném[4]), takový jest také rozdíl mezi jich a jejich in numero plurali (v č. mn.). A v tom též, jako i v onom, kteříž biblí česky vykládali, toho neznajíce bloudili a rozdílu mezi jich a jejich žádného neměli. Ale ty věz, že jejich jest genitivus pluralis (2. p. mn.) a exponuje se ex pronominibus (vykládá se ze zájmen) illorum, illarum, ipsorum, ipsarum, eorum, earum, a když jest relativum (vztažné), quorum a quarum. Exempla (příklady): Beati pauperes spiritu, quoniam ipsorum est regnum caelorum, Blahoslavení chudí duchem, neb jejich jest království nebeské. Docebat in synagogis eorum, Učíval v školách jejich. Exivit de manibus eorum. Vyšel z rukú jejich.

Jich. Jich jest pronomen casus accusativi (zájmeno 4. pádu) a exponuje se ex pronominibus illos, illas, ipsos, ipsas, eos, eas, a když jest relativum, quos a quas. Exempl.: Dimittere eos ieiunos nolo, Rozpustiti jich lačných nechci. Sanctifica eos in [198]veritate, Posvěť jich v pravdě.[5] Aby pak to zřetedlně bylo prokázáno, že mezi jich a jejich veliký rozdíl jest, obého toho vedle sebe postaveného, jedním neb dvěma důvody (= doklady) to oznámím takto: Opera illorum sequuntur illos, Skutkové jejich následují jich. Někdy ovšem také jich casus genitivi (2. pádu) bývá, ale ten genitivus nebývá possessivus (přivlastňovací). Neb kdyby (= kdybys) se ptal: Čí nětco jest? k té otázce sluší genitivus possessivus jejich, totiž že ta věc jest něčí, ut in exemplo (jako v příkladě): Civitatem illorum succendit, Město zapálil; čí město? Jejich, totiž těch lidí, kteří královské posly zmordovali. — Ale když otázka taková býti nemůže, tu jich casus genitivi (2. pádu) jest. Exempl.: Quorum non erat numerus; neb díš-li: Nebylo počtu, otáži tebe: Čího počtu nebylo? Díš-li jejich, rozuměti budu, že ty věci, o kterýchž se tu mluví, počtem nevládly, poněvadž jejich nebyl. Ale díš-li: Jichžto nebylo počtu budu rozuměti, že těch věcí bylo bez čísla, a tak má rozumíno býti. Též: Stetit Jesus in medio eorum; díš-li: Stál Jesus v prostředku jejich, budu rozuměti, že apoštolé měli nějaký prostředek svůj vlastní, kterýmž vládli; ale díš-li: Stál Jesus v prostřed nich, budu rozuměti, že apoštolé sami byli tím prostředkem.«

A k tomuto výkladu Filomatesovu přidává Blahoslav ze svého: »O tom pak slovci jich dobře sic mluví, rozdíl mezi jich a jejich ukazuje. Ale tu chyba jest, že to slovo jich praví casus accusativi (4. p.), ano jest ablativi casus. Kterýž — ať jeho slovy, snad již mnohým obvyklými, dím — ač se exponuje z latinského eos, však proto není accusativus, ale ablativus, jakož napřed de nominibus quibusdam satis prolixe dixi (o jménech některých dosti obšírně jsem pověděl.[6]) Než když díš latině: Misit eos in vineam, Poslal je na vinnici, toť vlastně accusativus latinský v český accusativum se obrátil. Jiné pak jest, kdyby řekl: Vocavit eos, povolal neb zavolal jich. Díš-li: zavolal je, commisisti latinismum et germanismum (dopustil jsi se latinismu a germanismu), pohlaveks dal grammatice a vlastnosti české.«

[199]Výklad Filomatesův Blahoslavem schválený o rozdílu mezi tvary jich a jejich shoduje se tedy úplně s tím, co o té věci vykládá NŘ.: jich jest genitiv jakýkoli vyjma přivlastňovací, jejich jest genitiv přivlastňovací, ne jiný. Filomatesův cit jazykový v té věci je už dokonce tak jemný, že zcela správně rozlišuje výrazy »počet (množství) jejich«, kde je zájmenem vyjádřen vlastník počtu (množství) jako ve výraze »naše množství«, a »počet jich«, kde je zájmenem vyjádřena věc počítaná (gen. celkový) jako ve výraze »množství nás«; a stejně výrazy »střed jejich« a »střed jich«.

Poučení téhož smyslu, byť ne tak obšírné a názorné nalézáme pak i v mluvnicích pozdějších. Gramatika Konstancova (1705, str. 77) učí lapidárně: Jich est relativum, non possessivum, jejich est possessivum, non relativum (jich jest zájmeno relativní[7], nikoli přivlastňovací, jejich jest přivlastňovací, nikoli relativní). V mluvnici Doležalově (1746, str. 63) se praví — citujeme česky —: »Jich, jejich a jejích se velice liší. Neboť jich jest genitiv množný zájmena on významu ukazovacího, relativního a vespolného, jejich jest zájmeno přivlastňovací čísla množného, byť nesklonné, od přivlastňovacího zájmena jednotného jeho, její, jeho«.« Podobně poučuje o rozdílu jich jejich pověstná jinak mluvnice Pohlova (posl. vyd. z r. 1783, str. 95): »Měj na to pozor, abys jich a jejich nezaměňoval, neboť jich jest genitiv zájmena on, který se vztahuje na osobu, jako »bylo jich zdeť mnohství (!)«, es waren ihrer eine Menge da; šest jich tam místo má, sechse haben allda Platz. Kdežto jejich jest zájmeno přivlastňovací a vztahuje se na věc, jako jejich plášť, dero Mantel; jejich vina jest, dero Schuld ist.« Co se tu vykládá o vztahu na osobu nebo věc, jest ovšem pohlovský výmysl, kterého sám nešetří (srov. příklad: jsem jejich služebník v oddílu syntaktickém, str. 200), ale rozdíl mezi tvary jich a jejich vykládá tak jako Blahoslav.

Vědomí, že jich jest genitivní tvar zájmena 3. osoby jen v tom smyslu jako genitivy jí, nás, vás, kdežto jejich jest zájmeno přivlastňovací jako její, náš, váš, dochází výrazu i v řadě mluvnic novočeských, někdy ve formě výslovného vytčení rozdílu, jindy ve formě zařadění obou tvarů do různých kategorií zájmen. Výminku činí z vážnějších gramatik starších jen mluvnice Pelclova (1785), která o tvarech jich a jejich podává toto poučení: [200]»Jich udává několik vlastníků mužského nebo ženského rodu. Je to 2. p. mn. zájmena on a může býti pro všechny tři rody prodloužen v jejich (str. 71). A v oddílu syntaktickém dodává (str. 158): Je-li vlastníků víc než jeden, ať jsou rodu muž. či žen., klade se prostě 2. p. množ. zájmena on, totiž jich anebo podle pražské výslovnosti jích. Tedy: Muží láli, že jsme byli v jich zahradách atd. Toto přivlastňovací zájmeno může býti rozšířeno v jejich a může se ho užívati právě tak jako jich. Muží láli, že jsme byli v jejich zahradách atd. Ale jich nebo jích jest starší a dobří spisovatelé ho užívají častěji než jejich.« Ale již Nejedlý (1804, str. 330) učí o té věci zase v plné shodě s mluvnicí Blahoslavovou: »Jejich, ihr, eorum, earum, se klade na označení několika vlastníků muž. nebo žen. rodu. Toto jejich jest nesklonné, na př.: v jejich domích jsme pěkné obrazy viděli atd. Jich (jích), ihr, eorum, earum se klade na označení několika osob mužských n. ženských, kde však neběží o vlastnictví. Je to genitiv os. zájmena on a je rovněž nesklonné (starší spisovatelé ho užívali často místo přivlastňovacího jejich), na př.: deset se jich koupalo a sedm se jich utopilo, mnoho jich zahynulo, kolik jest jich?« V mluvnici Dobrovského (1809, 1819) jest rozlišení tvarů jich a jejich provedeno formálně, ale určitě. Do výkladu (2. vyd., str. 209) o tvarech zájmena on (jeho, ho atd.) pojal D. jen tvary jí, jich, nikoli tvary její, jejich, o nichž vykládá zvlášť v oddíle o zájmenech přivlastňovacích (str. 91) takto: »Nevztahuje-li se sein na podmět věty, užívá za ně Čech 2. pádu 3. osoby jeho, v č. množ. jejich (»anstatt jich«), ihr, eorum. To platí i o vztažném jehož, jejichž.« Týmiž slovy vykládá o přivlastňovacích zájmenech i ve skladbě (str. 257): »Kde není důvodu k užití zvratného svůj, užívá se za sein jeho, za ihr její a za ihr (o několika osobách) jejich; synové jejich, ihre (eorum) Söhne. Proto se na otázku »na čích oslích jeli?« odpovídá, náleželi-li několika osobám, na jejich (»anstatt jich, eorum«) oslích, auf ihren Eseln.« Rozeznával tedy i Dobrovský jich jako tvar zájmena 3. osoby od přivlastňovacího jejich, jehož se užívá místo (ne vedle) staršího jich.

Touž formou (jí, jich u zájm. osobního: její, jejich mezi zájm. přivlastňovacími) rozlišují tvary jich jejich i mluvnice pozdější, na př. Malého (1845, str. 35, 36), Žákova (1846, str. 112, 118), Mikšova (1867, str. 141, 147), Blažkova (1877, str. 95, 97). Tomíčkova (1850, str. 83) poznamenává však výslovně: »Přivlastňovací náměstka jejich nesmí se míchati s jich, gen. od on: měl jich (jablek) mnoho, er hatte ihrer viele; byl v jejich zahradě, er war in ihrem Garten; nebylo by [201]tedy dobře: byl v jich zahradě.« V gramatice Konečného (3. vyd. 1849, str. 133) rovněž: »Jejich se musí rozeznávati od jejich a jich. Neboť jejích označuje jednu vlastnici v 2. a 6. pádě množ. č., jich jest 2. p. množ. od on, ona, ono a klade se jen zřídka místo jejich; jejich však vyjadřuje vlastnictví několika třetích osob kteréhokoli rodu.« Také Čelakovský (Čtení o srovn. mluv. slov. 1853, str. 233), vykládaje o zájmenech přivlastňovacích, zvláště o rozšířeném její, jejího, dodává, že v této platnosti přivlastňovací »též prostý genitiv jich přešel v plnější, ač rovněž nepohnutý jejich (eorum, earum)« a proti pol. po jich zwyczaju, rus. po ich n. po ichnemu obyčaju, srb. po njichovu obyčaju klade jen čes. po jejich obyčeji.

S pilnějším studiem staršího jazyka objevuje se zase v mluvnicích novočeských mínění, že tvar jejich má význam jen přivlastňovací (jejich dům), tvar jich pak že je genitiv významu všelikého, i přivlastňovacího (braň jich, část jich, jich dům). Vyslovuje ji po prvé Hattala, uče (v Srovnávací mluv. 1857, str. 263), že »více majitelův a majitelkyň 3. osoby vyjadřuje i novější čeština množným jich anebo jejich«. Později opakuje stejné poučení Zikmund (ve Skladbě 1863, str. 338 a v školní Gramatice I, 1865, str. 72) a po něm Gebauer, který po smrti Zikmundově 1874 upravil 2. vydání jeho školní mluvnice a který ve všech svých mluvnicích (naposled v Přír. 1905, str. 136 a školní 1905, str. 91) podává o rozdíle mezi jich a jejich výklad tento: »V množ. gen. béře se jejich jen ve významu přivlastňovacím, na př. zpěv jejich (ptákův) jest líbezný; naproti tomu tvar jich může se vzíti ve významu každém, i také v přivlastňovacím, na př. část jich (ptákův) uletěla, zpěv jich (ptákův, = význ. přivlast.) jest líbezný.« Ale Gebauer přece jen obecnou platnost této zásady v novočeském usu spisovném sám omezil — a o tom obránci rovnocennosti tvarů jich jejich mlčí —, poznamenav ve výkladě o syntaktickém užívání zájmen a jejich tvarů (Přír. 305, školní 229): »Při tvarech genitivních silnějších jeho, jejich a slabších ho, jich proniká také snaha, aby se genitiv přivlastňovací vyjadřoval tvarem silnějším. Na př.: dům jeho (nikoli: dům ho); — zahrada jejich (jen v jazyku spisovném udržel se také způsob archaistický a možno říci též: zahrada jich).« Gebauer tedy tvar jich v platnosti přivlastňovací nepřipouštěl »beze všeho«, nýbrž poznamenal, že se v jazyce jeví tendence užívati v této platnosti tvaru jejich a že přivlastňovací jich jest archaismus. Proč Gebauer nezaujal proti tomuto archaismu stanovisko tak odmítavé jako proti archaistickému užívání nesklonného její, které se také dosud drží [202]v spis. jazyce (v. NŘ. I, 55; II, 52, 273; IV, 195, 251, 308; V, 117, 183, 304; VI, 148, 274), je těžko rozhodnouti.[8]

Po tomto přehledu výkladů o poměru tvarů jich jejich v starších i novějších mluvnicích, které se o něm zmiňují, možno přistoupiti k druhé polovici našeho rozboru, v jakém stavu se jeví poměr obou tvarů ve spisech vynikajících spisovatelů starších a novějších. Bezpečné svědectví o tom může dáti jen statistika případů.[9]

Připneme-li své pozorování k místu, kde Gebaurova Historická mluv. zanechává dalších výkladů o této věci, najdeme především, že se i po celé 15. a větší část 16. stol. u většiny spisovatelů užívá buď vůbec jen tvaru jich, anebo vyskytuje-li se vedle něho i tvar jejich (na př. v RZv., v Živ. Aug. a j.), užívá se obou tvarů jich jejich ve významu přivlastňovacím bez rozdílu. Rozlišení obou těchto tvarů ve smyslu novočeském projevuje se teprve ve spisech ze sklonku 16. stol., ale tak mocně, že se vším právem lze domnívati, že se v živém jazyce vykonalo mnohem dříve a že se přivlastňovací jich drželo v spis. řeči 16. stol. jen její konservativností, tak jako duál, imperfektum a j. Probíráme-li po té stránce jazyk dvou hlavních representantů literatury na sklonku 16. stol., jazyk Kralické bible a řeč Veleslavínovu, docházíme k těmto poznatkům:

V Novém zákoně Kralickém, vydaném jako poslední díl šestidílného vydání definitivně r. 1601, není ve čtyřech evangeliích proti usu dnešnímu odchylky ani jediné. Ve 155 případech, v nichž se tvary jich a jejich (a stejně relativní jichž a jejichž) vyskytují,[10] jest ve významu přivlastňovacím užito vždycky jen tvaru jejich (u Matouše 32krát, u Marka 18, [203]u Lukáše 24, u Jana 10), tvaru jich jen ve významech ostatních, nikdy v přivlastňovacím (Mat. 21, Mar. 18, Luk. 15, Jan 17). Bratří rozlišují velmi přesně a důsledně na př.: i slitovalo mu se jich a uzdravoval nemocné jejich (Mat. 14, 14); všecku slávu jejich (Mat. 4, 8) a bude jich pět (Luk. 12, 52), jichž bylo sto (Jan 21, 11); červ jejich (Mar. 9, 44, 46, 48) a množství jich (Luk. 23, 1), prostředkem jich (Luk. 4, 30); očí jejich (Mat. 9, 29—30) a skutků, jichžto nečinil (Jan 15, 24) atd. Cit bratrských překladatelů v té věci je tak jemný, že nezaměňují gen. přivlastňovací s t. zv. gen. předmětným u podst. jména dějového, jak se dost často děje, a rozlišují na př. myšlení jejich (Mat. 9, 4 a j.) a uzdravování jich (Luk. 5, 17) Je možné, že se najde v BKral. na jiných místech sem tam nějaká odchylka, ale jak tato zkouška ukazuje, bude procento odchylek pranepatrné a bezvýznamné.

Stejně rozhodné svědectví pro provedený rozdíl mezi přivlastňovacím jejich a nepřivlastňovacím jich v jazyce spisovném vydává jazyk Veleslavínův. Ve výboru jeho původních prací z l. 1578—1594 (v Rozumově Staročeské knihovně II, 1853, str. XLVIII a 290) je ve 108 případech (67 jejich, 41 jich) jen 5 případů odchylných, tedy ani ne 5 %, kdy je užito jich ještě v platnosti přivlastňovací. Jako jich a jejich liší Veleslavín i jichž a jejichž. Na př. potomkům jejich (1), při jejichžto dvoře (160), jejichžto předkové (166) a nechav jich (38), do osmnácti jich (122) a jichž by se nedoptal (132), jichžto (divů) rozjímání (261). Podobně liší: díl jejich (21 = jejich podíl) a větší díl jich (28 = většina jich). Jisté kolísání, na jehož vrub spadají dvě z výminek výše uvedených, se jeví v rozlišování genitivu podmětného a předmětného.[11] Veleslavín sice píše: učení jejich [204](110, gen. podm.), služby jejich (142) a naproti tomu spr.: země, v držení jichž (74, gen. předm.), o nemocech a hojení jich (173), ale podle toho mechanicky také: o jich (knížat) spravování (129), od propuštění lidu židovského a navrácení se jich (135), kde bychom my užili tvaru jejich. Odchylkou možná jen zdánlivou jest »Čechy vyhladil, Němce na jich místa posadil« (162), neboť tento výraz je možno bráti i ve smyslu dnešního »na místo nich«. Skutečné odchylky jsou: proti jich nepřátelům (33) a jichž obyčej (128). Ale i když uznáme všech pět odchylek za skutečné odchylky, t. j. zbytky způsobu staršího, ztrácejí se proti množství případů pravidelných.

Velmi přesně a skoro bez výminky zachovává rozdíl mezi přivlastňovacím jejich(ž) a genitivním jich(ž) Komenský. V Labyrintě světa (J. A. Komenského Veškeré spisy, XV. V Brně 1910) jsou mezi 154 případy (71 jejich, 83 jich) všeho všudy tři odchylky, tedy celkem 2 %, a to: předivné jich sem tam motání (200, pokládáme-li jich za gen. podmětný k motati se a ne za předmětný k motati koho, jehož Kom. také užívá), několikero jich se sstupování a rozstupování (206) a místodržících jich (290), m. jejich; za nápisy jich (t. j. forten, 269) je v rukopise Komenského správně jejich. Jinak je rozdíl proveden přímo vzorně; na př. jich díl (211, 254), jich množství (234) a p., ale vždycky: jejich činy, jejichž práce (227) a p.; umění jejich (293), námluva jejich (299), ale vyslídění jich (241), zavolání jich (290), k jichž poznání (323) a p. Je-li vlastník vyjádřen výrazem rozvitým (oni všichni), nastupuje místo přivlastňovacího jejich tak jako dnes genitiv jich (srov. naši žádost, ale žádost nás všech; stč. však také žádost naši všech): jich všech k sobě podobnost (312), jich spoluvznějících harmonia (t.), jich k sobě vespolek domácnost a otevřenost (313).[12]

Již z praxe těchto tří té doby nejznamenitějších spisovatelů je patrno, že jich už na sklonku 16. stol. významu přivlastňovacího pozbylo, že ojedinělé odchylky, které jsme z nich uvedli, nejsou už druhotvary (jako byly na př. ještě u Bílka), nýbrž lapsy, vzniklé podobností obou tvarů, vlivem staršího jazyka anebo latiny (jich i jejich = lat. eorum), a že se na ně musíme [205]dívati tak, jako když nč. spisovatel napíše na př. její synovi m. jejímu, mužův m. mužů, rtoma m. rty atd. To platí tím více o spisovatelích podružných, současných i pozdějších.[13]

S obrozením literatury na poč. 19. stol. se významový rozdíl mezi jich a jejich, stabilisovaný v Kral., u Veleslavína a Komenského, znovu, ale na krátko rozrušuje. Jazyk prvních let obrozené literatury se silně archaisuje v teorii i v praxi, vracejí se do něho některé tvary, jichž v 18. stol., ba ani v 17. už nebylo a s tímto proudem se objevuje v teorii (u Pelcla) i v praxi zase přivlastňovací jich.

V Jungmannově překladě Attaly (1805) jsou v platnosti přivlastňovací tvary oboje, jejich (5krát) i jich (3krát); vztažné jenž má v tomto významě jen tvar jichž, jichžto (6krát). Tak bývá v té době i jinde. Ale živý jazykový cit, který si už dlouho před tím vytvořil rozdíl mezi tvary jich a jejich, hlásí se brzo o své právo a jazyk se vrací zase do svých kolejí; jen při vztažném zájmeně jenž, které zatím v živé řeči nadobro vymizelo a jež žije jen jako knižní archaismus, projevuje se sem tam nejistota. Zkoumáme-li, jak se u různých vynikajících spisovatelů z různých období 19. stol. jeví poměr mezi přivlastňovacím jejich a jich, dospíváme k těmto výsledkům:

V Klicperově Almanachu dram. her z r. 1828 (obsahuje hist. povídku Točník a dvě dramata, Tři hrabata najednou a Veselohru na mostě) není v platnosti přivlastňovací užito tvaru jich ani jednou, nýbrž vždy jen tvaru jejich,[14] a to i při zájmeně vztažném (jejichžto nespokojenost 58). Tvaru jich užívá Klicpera jako Komenský a j. jen v genitivních významech ostatních (jich se uhleděti 53, tys toliko sám a jich jest velký zbor 103, dostane jich pětmecítma 174 a p.).

[206]V Čelakovského překladě Agaj-chána od Z. A. Krasíňského (v Čes. včele 1835, pak v Nár. bibl. v Sebr. sp. F. L. Čelakovského 3, str. 3—145) je rozdíl mezi přivlastňovacím jejich a nepřivlastňovacím jich proveden skoro bez výjimky, a to i při relativním jejichž, jejichžto (na tvářích jejich 5 a j., z jejichžto úst 70 a j., ale dosíci jich 6 a j., mnoho jich 29 a j., díl jich 42 a j.). Na 83 případů (60 jejich, 23 jich) připadají jen dvě odchylky, tedy něco přes 2 %: jich oudy (65) a okolo jich těla (89). Tento poměr, svědčící tak rozhodně proti přivlastňovacímu jich, padá zde tím více na váhu, že je povídka psána slohem neobyčejně vzletným (ne tedy řečí lidovou), že se překladatel nebál sahati dost často k archaismům (báti = vypravovati, by = bys, umírajeci = umírajíc) a hlavně proto, že překladatel odolal tak dobře svodům polského originálu, který měl i ve významu přivlastňovacím všude jen tvar ich, a že rozlišil svým správným jazykovým citem, kdy byl v češtině proti polštině na místě tvar jich a kdy jejich.

Ve značné, byť ne tak rozhodné převaze je přivlastňovací jejich nad jich i v Babičce Bož. Němcové (1855). V 81 případech, kdy se tvary jich (50) a jejich (31) vyskytují, je tvaru jich užito odchylně v 17 případech, tedy asi ve 20 %; za odchylku v opačném směru by snad bylo možno pokládati výraz »z jejich středu« (240; srov. prostředkem jich Kral., Luk. 4, 30), ale v jazyce novějším bývá tu přivlastňovací zájmeno často (z našeho středu). Ve významu přivlastňovacím užívá tedy Němcová mnohem častěji (31 : 17) tvaru jejich než jich, a to nejen v řečech osob, ale i ve vlastním vypravování (podoby jejich 9, jejich ruce 12 a pod. 47, 82, 84, 119, 153, 154 atd.) Není bez zajímavosti všimnouti si, v jakých případech se Němcová od tvaru jejich, k němuž byla vedena zajisté jako Čelakovský svým vrozeným jazykovým citem, odchýlila: pět z odchylek výše vypočtených se týká vztažného jenž (49, 118, 208, 290, 292), jehož N. ovšem z živé řeči neznala; tři případy (143, 145, 304) jsou z řeči kontesy Hortensie a šest případů (166, 216, 289, 289, 311, 342) je na místech, kde N. opouští obvyklý, přirozeně prostý způsob vypravování a sahá k slohu umělejšímu a vzletnějšímu. Z toho je vidět, že tyto odchylky nejsou z jejího jazyka.

Výmluvným svědectvím pro vžitý rozdíl mezi tvary jich a jejich jsou Havlíčkovy Obrazy z Rus (Básn. sp. 2, str. 1—156), přes to že byly koncipovány ze značné části v prostředí ruském (ruština má jen ich). Mezi 78 případy (66 jejich, 12 jich) je tvaru jich ve významu přivlastňovacím užito všeho všudy jen jednou, a to u zvratného jenž (lidi, jichž jméno 128), [207]ač H. zná i tvar správný (jejichž hrdé hlavy 55). Spíš lze najíti u něho odchylky opačným směrem, ve prospěch tvaru jejich; H. píše sice správně: počet jich (51, 155), ale dvakrát také obráceně: jejich veliké množství (29), jejich počet (112). Celkem však počet odchylek na obě strany nečiní ani 4 %, a odchylky jen pro jich něco přes 1 %.

O praxi Palackého nemám vlastních dat, nýbrž beru poučení z Vodičkova článku »Palackého řeč spisovná« (v ČMMor. 25, 1901, str. 165), kde se praví: »Za gen. poss. P. užívá pravidelně delší formy jejich, zřídka jich: jejich prospěch (Děj. II, 2, 216), lesk jejich (221), jejich vlivem (225), jejich rod (295). Ba i: počínání jejich všech[15] (Radh. 1, 199). Ale: jich snahy (Děj. II, 2, 225). Ale rel. jichžto častěji nežli jejichžto«. Vztažné jenžto znal Pal. ovšem jen z literatury knižní a hlavně staré; odtud rozdíl v poměru jich: jejich a jichž: jejichž. Pod týmž vlivem užívá Palacký také tvarů jenž, jenžto, ježto pro 1. pád všech rodů i čísel.

V Hálkových povídkách z let 1857—1859 (ve vyd. Schulzově díl V.) je tvaru jich v platnosti přivlastňovací užito jen dvakrát (jich políbení 119, jich stav 174); jinak je v této funkci vždycky jejich n. jejichž (jejich řeči 22, do jejichžto plachet 161 a j., celkem 22 krát), v genitivních významech jiných jich n. jichž (nesnesu jich 34, kus jich 25 a p., celkem 21krát). Hálek liší: na jejichžto stráních (3; čí stráně?) a pověsti, jichžto jeviště (3, jeviště čeho?[16]). Odchylky Hálkovy nečiní ani 5 %.

Skvěle potvrzují platnost pravidla o rozdílu mezi tvary jich a jejich v nč. jazyce spisovném zkoušky vykonané na spisech tří vynikajících spisovatelů a mistrů jazyka, Svat. Čecha, A. Jiráska a K. V. Raise.

V 1. díle Čechových Povídek, arabesek a humoresek (1878) je mezi 78 případy tohoto dvojího tvaru (67 jejich a 11 jich) jen jediný případ, který lze pokládati za odchylku od pravidla: »ty tam byly nejasné představy požitků a místo jich zaujaly … představy výčitek« (146) — odchylka vzniklá asi bezděčným zkřížením výrazů »místo (na místo) mne přišel« a »mé místo zaujal.« V poměru k případům správným nečiní tato odchylka víc než něco přes 1 %. Rozdíl mezi jich a jejich zachovává Čech i u relativa: jichž potřebí jest (12) a jejichž snivou mocí [208](16 a pod. 67, 68, 94, 105, 106, 122 atd.); kde si je vědom gen. předmětného (na ot. čeho?), klade Čech správně gen. jich (za obnovení jich, t. j. dražeb 173, proti žhavooké jich majitelce, t. j. těch očí 100), jinde jejich, na př. jejich úšklebků (61), vzrůstu jejich (106), jejichž podobizny (130) a s širším pojetím posesivnosti také: jejich obyvatele (153).

V Jiráskově knize U nás I. (Sebr. sp. 23, 1897) je užito tvaru jejich vůbec 89krát, tvaru jich 63krát a v těchto 152 případech je položen tvar jich odchylně, t. j. v platnosti přivlastňovací, jen třikrát (jichž stínem 96, jich žákáním 97, jichž barvou 346[17]) a naopak tvar jejich odchylně, t. j. ve významu nepřivlastňovacím, jednou (že počet jejich po vůli Boží roste 182); nečiní tedy odchylky na obě strany ani 3 % (pro jich přivl. jen 2 %). Jinak liší J. velmi přesně jich v platnosti nepřivlastňovací (přibývalo jich 441, kupa jich 295, skupina jich 410 a j.) a jejich ve významu přivlastňovacím nebo jemu blízkém (jejich okna 317, jejich ošetřovatel 24, jejich vůdce 39 a p.), a to jak při osobním on, tak při vztažném jenž (jichž část 171, jejichž květy 305, jejichž chválu 304 a p.), v řečech jednacích osob, jako ve vlastním vypravování i v líčení básnickém. Pro srovnání a na svědectví, jak živě J. tento rozdíl mezi jich a jejich cítil, lze uvésti mimochodem, že na př. nesklonné její (na její březích 13, 50, 215, 217, 229 a j.) se vyskytuje u Jiráska mnohem častěji než přivlastňovací jich.

A konečně v Raisově Pantátovi Bezouškovi (Sebr. sp. 2) není v 56 případech odchylky ani jediné. Píše-li R. na jednom místě »to jsou věže, vždyť se jich konec zrovna v nebi ztrácí (50), není to odchylka, protože gen. při výrazech konec, začátek, kraj, střed a p. je zase vlastně gen. celkový (Kral.: jichžto konec jest zahynutí, Fil. 3, 19; jichžto konec bude podle skutků jejich 2. Kor. 11, 15), a ne přivlastňovací.

Shrneme-li všechny případy, kde se můžeme opírati o vlastní cifry (t. j. z Kral., z Veleslavína, z Komenského, Jungmanna, Klicpery, Čelakovského, Němcové, Havlíčka, Hálka, Čecha, Jiráska a Raise), shledáme, že v 1023 probraných případech je užito tvaru jich (n. jichž) proti pravidlu zachovávanému v dnešní živé řeči lidové jen 43krát, tedy toliko asi ve 4 %. Připočteme-li [209]k tomu i odchylky opačného způsobu, t. j. jejich m. jich, zůstává počet odchylek stále ještě pod 5 %.

Tak značnou převahu případů ukazujících, že se u řady nejlepších spisovatelů tvaru jejich užívá a užívalo jako zájmena přivlastňovacího v týchž funkcích jako zájmen můj, tvůj, její, náš, váš, a tvaru jich jako genitivu zájmena 3. osoby v týchž funkcích jako zájmenných genitivů mne, tebe, jí, nás, vás, nebude zajisté nikdo pokládati za převahu nahodilou, zvláště když závěry tímto statistickým šetřením získané jsou v plné shodě a) s tendencí, která se projevila a projevuje u ostatních tvarů téhož zájmena (jeho ho, její jí), b) se svědectvím přemnohých spisovatelů teoretických, Filomatesem a Blahoslavem počínajíc, a hlavně c) s praxí živé řeči lidové, která přivlastňovacího jich nezná vůbec. Ani v tom nebude jistě nikdo viděti náhodu, že právě v naší době, kdy gramatická teorie hlásala rovnocennost tvarů jich a jejich ve významu přivlastňovacím, spisovatelé tak jazyka dbalí jako Hálek, Čech a hlavně Rais a Jirásek zachovávají rozdíl mezi oběma tvary v tomto významě s takovou přímo instinktivní přesností. Všechny tyto okolnosti jsou patrným důkazem, že se významové rozlišení mezi přivlastňovacím jejich a nepřivlastňovacím jich (pokud si jazyk tento dvojtvar vytvořil) provedlo v celém jazyce, nejen v jazyce obecném, nýbrž hlavně také v řeči spisovné.

Podle výkladů předešlých můžeme také sledovati, jak toto rozlišování tvarů jich jejich postupovalo. V jazyce živém se rozlišovaly oba tyto tvary ve smyslu dnešním patrně již na poč. 16. století, neboť svědectví Filomatesovo ukazuje přesvědčivě, že v jeho době bylo už rozlišení dokonáno. Ve spisovném jazyce 15. a většiny 16. století žije ještě jich ve významu starém, i přivlastňovacím, neboť spis. řeč, celou svou podstatou se klonící ke konservativnosti, opožďuje se vždycky za vývojem živé, mluvené řeči. Ale na sklonku 16. stol. projevilo a ustálilo se rozlišení mezi přivlastňovacím jejich a nepřivlastňovacím jich i v jazyce spisovném a od té doby žije v něm s krátkým zakolísáním na poč. 19. stol. ve spisech dobrých spisovatelů až do naší doby.

Nepatrné počtem odchylky od tohoto stavu nejsou a nemohou býti právě pro svůj nepatrný počet pokládány za svědectví kolísání jazyka mezi oběma tvary, nýbrž za odchylky od ustáleného usu spisovného, pro něž třeba hledati vysvětlení jinde, mimo normální a přirozený vývoj jazyka samého. Pokud jde o odchylný názor některých novějších teoretiků v této věci (Pelcla, Hattaly, Zikmunda a do jisté míry i Gebaura), má svůj [210]důvod v současném stavu filologického probadání jazyka: rostoucí, podrobná znalost staršího jazyka a nezpracovanost novějších období jeho vývoje působily, že se i praktické, normativní mluvnice novočeské opíraly o jazyk starší, pokud se v jazyce novějším daly zjistiti aspoň stopy usu starého, bez kritického ohledání těchto stop se stanoviska nč. (srov. na př. gen. do Boleslavě — do Boleslavi a j.). O ojedinělých odchylkách u spisovatelů starších a jich výkladu se stala již zmínka na svém místě výše. Odchylné užívání tvaru jich jako zájmena přivlastňovacího u spisovatelů novočeských není možno posuzovati se stanoviska dnešního usu spisovného jinak než odchylné užívání tvaru její jako výrazu nesklonného. Odchylky toho způsobu vnikají do jazyka neorganicky, proti jeho vůli zbytečným, vědomým i bezděčným oživováním výrazů zaniklých, mylným teoretisováním (její), omyly jednotlivců zaviněnými podobností dvou tvarů atd.[18] Příznivou půdu nalézají takovéto odchylky u jednotlivců v nedostatku jazykového citu, v neznalosti spisovné tradice a v mylné domněnce, že vyšší ráz spis. jazyka záleží v jeho umělosti a strojenosti. Z praxe takovýchto spisovatelů, otřásajících ustáleným usem spisovným, působí takovéto odchylky zpětným odrazem i na spisovatele dobré a zaviňují ojedinělé, bezděčné lapsy v praxi jejich jinak vzorné a příkladné. Takové ojedinělé odchylky u dobrých spisovatelů nelze ovšem pokládati za výminky od pravidla ani za důkaz kolísání v jazyce, nýbrž za nahodilé chyby, jichž se neubrání ani sebe dokonalejší spisovatel, zvláště když žije v prostředí jazykově tak laxním, jako je dnešní. K rozšíření odchylného jich ve významu přivlastňovacím přispěla konečně i novočeská praxe básnická, která v libovolném střídání posesivního jich a jejich nacházela vítaný prostředek k usnadnění svých veršů po stránce metrické. Není pochybnosti, že je právem básníka využíti takových dvojtvarů, i když žijí třeba jen archaisticky v jazyce spisovném; ale není také pochybnosti, že usnadnění básnické techniky nesmí platit jazyk a že individuálnímu ulehčení veršovnické praxe nesmí býti obětován cenný významový rozdíl, který si jazyk sám v celých generacích spisovatelských vytvořil a jehož potřebuje. O ceně, jakou má rozlišování přivlastňovacího jejich od nepřivlastňovacího jich pro přesnost a srozumitelnost vyjadřování (díl jich — díl je[211]jich, léčení jich — léčení jejich a p.), jsme již v NŘ. (7, 220) vykládali, vysvítá to i z výkladů předešlých a nebudeme to zde tedy opakovati.

Ve spisku Jednoty Svatopluka Čecha proti NŘ. byla vyslovena jejím jménem zásada, »že hlavní zásluhy o povznesení spisovného jazyka českého mají někteří naši spisovatelé devatenáctého století, kteří nám jako mistři slova zanechali ve svých drahocenných spisech nedotknutelný poklad jazykový, a že z toho pokladu nesmí býti nic zbytečně ztraceno ani vyhozeno, že oň nesmíme býti zkracováni, ochuzováni ani olupováni.« V článku, který tímto končíme, jsme ukázali číselně, že někteří spisovatelé 19. století i starší, a to spisovatelé velmi znamenití, vypěstovali a projevují v svých spisech ve shodě s jazykem živým velmi živý cit pro významový rozdíl mezi tvary jich a jejich. Tento rozdíl je částí jazykového pokladu naší mateřštiny, neboť bohatství jazyka nezáleží jen v rozmnožování slov, nýbrž i ve významovém ustalování a jemném pulérování jeho výrazových prostředků. A proto NŘ. zajisté se vším právem žádala a žádá, aby tohoto rozdílu, který naši mistři slova od bible Kralické až po Jiráska vypěstovali, bylo dbáno a aby jazyk spisovný nebyl oň ať z domnělé znalosti či ze skutečné neznalosti zkracován, ochuzován ani olupován.


[1] To platí ovšem hlavně pro spis. češtinu. V nářečích některých (zvl. východních) ke zdvojení těchto genitivních tvarů vždycky nedošlo. Na př. dnešní slovenština (spis.) má sice v muž rodě tvary jeho, ho, ale v žen. jen tvar jej, který vznikl ze stč. jie (rozšířeného podle 3. 6. pádu v jiej), = nč. jí, a v množ. č. jen tvar ich = č. jich.

[2] V některých nářečích, na př. zlínském a j., postoupilo rozlišení mezi tvary jehoho ještě dále, týmž směrem jako u její. Tvaru jeho se užívá jen ve významu přivlastňovacím, tvaru ho ve významech genitivních jiných, a to i pod přízvukem (ho sa já nic nebójim Bart., Dial. 1, 24). Jen po předložkách bývá tu od něho, protože se ve tvaru něho cítí tvar zvláštní.

[3] NŘ. II, 150, 236; IV, 81, 248, 251, 278, 279, 308; V, 14, 76, 82, 151, 279, 302, 304; VI, 17, 118, 147, 274; VII, 29, 60, 143, 211; VIII, 57.

[4] Kde je v mluvnici text jen latinský, připojujeme v závorkách vlastní český překlad. Překlad neuzávorkovaný podává originál sám.

[5] Jak vidět, nazývá Fil. tvar jich v těchto příkladech akusativem podle latiny, kde je v textu 4. pád (eos). Se stanoviska českého jsou to ovšem 2. pády závislé v prvním příkladě na zápor. slovese, v druhém na slovese s předponou po-.

[6] Str. 61 vykládá totiž Blahoslav, že se v češtině po slovesech »není, podej, pochval, nehaněj, nechej atd.« neklade 4. pád, nýbrž ablativ, »není pána, podej nože« (t. j. genitiv, 2. pád). Za genitiv pokládá Blah. podle latiny jen genitiv při jménech (milovník pokoje, syn Boha živého atd.).

[7] Relativem nazývá Konstanc jako Nudožerský zájmeno 3. osoby, jeho, jemu atd. Jich je tedy pro něj zájmeno osobní (jako nás, vás atd.), jejich přivlastňovací (jako náš, váš atd.).

[8] Výklad Gebaurův přešel v nezměněném znění i do mého zpracování jeho školních mluvnic z r. 1914, které vycházely od té doby v nezměněných otiscích (v. NŘ. 8, 63).

[9] V statistice, podle níž posuzujeme existenci druhotvarů v jazyce a jejich existenční oprávněnost, rozhodují bezpečně jen krajní rozdíly, buď velmi značné nebo velmi nepatrné. Nalezneme-li, že v několika stech případech je mezi dvěma formami, na př. popelu a popele, neveliký rozdíl procentní (na př. 50:40 n. 40:50 a p.), můžeme z toho usuzovati, že oba tvary žijí vedle sebe a že tedy oba mají právo na život. Zjistíme-li však, že je mezi oběma tvary poměrný rozdíl značný, že na př. na 90 sklonných tvarů zájmena její připadá jen 10 nesklonných, můžeme z toho se vším právem souditi, že se jazyk (usus) rozhodl už definitivně pro sklonné její a že tvary nesklonné jsou odchylka, anomalie, způsobená důvody individuálními, které ji sice vysvětují, ale právo na existenci v jazyce jí nedávají.

[10] K tvaru nich, jehož se užívá jen po předl., nebylo ovšem hleděno, protože se s tvary jich a jejich nezaměňuje.

[11] Genitiv podmětný (n. dějového podmětu) a předmětný (n. dějového předmětu) nejsou sice totožné s gen. přivlastňovacím, ale bývají s ním, zvl. gen. podmětný, zaměňovány. Gen. přivlastňovací značí vlastníka (náš dům), gen. podmětný značí podmět děje vyjádřeného jménem podst. (chválení přátel = přátelé chválí), gen. předmětný jeho předmět (trápení lidí, trapič lidí = trápiti lidi). Ale tento rozdíl v jazykové praxi nedochází vždycky výrazu, jednak proto, že gen. podmětný je významem genitivu přivlastňovacímu velmi blízek, jednak proto, že pro tyto tři druhy genitivu má jazyk jen dva druhy výrazů, t. j. genitiv (přívlastek neshodný) a adjektivum s výrazy podobnými (přívl. shodný). Proto gen. přivlastňovací a gen. podmětný bývají vyjadřovány stejně (na př. hlava Kristova i utrpení Kristovo, náš dům i naše chvála), ba snaha po shodném přívlastku vyrovnává někdy rozdíly i mezi gen. přívlast. (s podmětným) a gen. předmětným, zvl. je-li možno užíti zájmena přivlastňovacího (na př. naše porážka = když nás někdo porazil a p.). Tam ovšem, kde je rozdíl mezi gen. podmětným a předmětným nutno vyjádřiti, užíváme výrazů různých (volání naše — volání nás). V starším jazyce býval tento rozdíl stírán častěji než dnes (v. NŘ. 2, 97 n.).

[12] Nádavkem některé doklady tím zajímavé, že by v nich snad ani nejzatvrzelejší staromilec tvaru jich neužil: že triumf naposledy jejich bude (320); svět ten kdyby jejich byl (322); jistšího umění nad toto jejich není (233); nechtějí-li se k našim obyčejům formovati lidé, formujme se my k jejich (320).

[13] Je poučné pozorovati, jak se v této věci chovali tehdejší vydavatelé textů starších, na př. vydavatelé cestopisu Kabátníkova (napsaného kolem r. 1500) z let 1571, 1639, 1691. Ve vyd. z r. 1691 (jeho ukázkou podle J. V. Práška je výňatek ve Výboru 2, 1015), které je patrně přetisk vydání dřívějších (1577 nebo 1639), je zachováno beze změny veliké množství tvarů, které tou dobou byly už dávno mrtvé (na př. ktož, viera, činie, dóm, jazykóv, kúpiti, jsú, naj- a p.). Ale vlastní jazykový cit strhuje vydavatele přece někdy k poruchám předlohy, takže občas vedle častějšího činie (3. os. mn.) proskočí tu a tam tvar činí a p. V čem však nejčastěji porušuje předlohu, je právě přivlastňovací jich, které je víckrát nahrazeno tvarem jejich než ponecháno beze změny. Nebyl tedy tvar jich v platnosti přivlastňovací vydavateli už běžný, sice by jej byl zachovával v své úpravě pro tisk mnohem spíše a snáze než tvary činie, jazykóv atd.

[14] Jednou (v Točníku 58) se vyskytuje dokonce tvar jejichho: hrůza — ne ta, která z rakví a jejichho lože … srší. Je to tvar známý i z některých nářečí (Geb., Hist. ml. III, 1, 481).

[15] Jeden z hojných archaismů slohu Palackého, o němž se stala zmínka zde na str. 204.

[16] Významu přivlastňovacího není tvar jich také ve větě »boje přestávaly a na jich místo nastoupil úplný klid (101). Jeť třeba rozeznávati výrazy »na mé místo« a »na místo mne« (= místo mne). O tom NŘ. 6, 257 n.

[17] Za odchylku bylo by snad možno pokládati také: kantor v jich čele 68, ale tu nejde vlastně o význam přivlastňovací, nýbrž o gen. celkový, protože se ve výraze »v čele« cítí synonymum výrazu »v předu« (franc. à la tête de nous, ne à notre tête). Ovšem se šířením přivlastňovacích zájmen v platnosti přívlastkové vůbec, bývá i zde »v našem čele« m. »v čele nás«.

[18] Upozorňujeme pro tento druh novotvarů na př. na užití tvaru jíž m. jejíž (kobyla, jíž ohon), jež vytýkala NŘ. jednomu současnému spisovateli 5, 14.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 7, s. 193-211

Předchozí Sopouch

Následující Stadion, stadium

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1