Časopis Naše řeč
en cz

Učebnice jazyka českého s cvičebnicí pro školy občanské

V. Suchý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Josef Müller: Učebnice jazyka českého s cvičebnicí pro školy občanské. Díl III. (Pro 3. i 4. třídu.) Přepracované vydání. Státní nakladatelství v Praze 1920. Cena 10 K 20 h.

Výborné Müllerovy učebnice českého jazyka, které při prvních vydáních vzbudily svou svěžestí a lehkostí metody obdiv v listech odborných, vycházejí nyní v nové, přepracované úpravě se změnami, které si nadiktovala změna veřejných poměrů a zvláště snaha po »odrakouštění« našich knih učebných, pokroky meto[247]dické a zkušenosti získané při vydáních dosavadních, a ne malou měrou i nové poznatky na poli jazykové teorie i prakse. Úkolem tohoto stručného referátu není posuzovati, oč se metodicky zdokonalila Müllerova cvičebnice v této nové úpravě proti recensím předešlým; to je úkolem odborných listů učitelských a jméno Müllerovo ostatně samo je toho nepochybného zdokonalení nejlepší zárukou. Předmětem úvahy věnované této knize v našem časopise může býti jen její stránka jazyková, pozorování, do jaké míry autor dovedl a chtěl těžiti z nových výsledků práce, směřující k dokonalejšímu poznání a vytříbení našeho mateřského jazyka, práce, která jest i programem tohoto časopisu. Rozsah látky a hloubka poznatků mluvnických na tomto stupni vyučování není ovšem veliká; běží tu hlavně o utvrzení v pravopise, o upevnění správných forem spisovných a o vytvoření hlavních a obecných kategorií mluvnických. Ale i při tom nevelikém rozsahu učiva si dovedl Müller najíti příležitost, aby umožnil svým žákům nahlédnouti hlouběji i do dílny jazyka a obeznámiti je aspoň s nejhlavnějšími změnami hláskoslovnými a zásadami tvoření slov. O věcech, které pokládal za potřebné pojmouti v rámec své učebnice, vykládá jasně, přehledně a lehce. Nemíníme plýtvati zbytečnou chválou o knize, která se chválí sama, spíše obrátíme pozornost k těm nemnohým věcem, v nichž s autorem nesouhlasíme anebo které bychom rádi viděli jinak formulovány; neboť kniha Müllerova jest dost solidní, aby snesla tu a tam nějakou výtku, a je zároveň tak vlivná a významná, že si třeba přáti, aby byla dokonalá od prvního písmene až do poslední tečky. Tak na př. mezi místními jmény, která vznikla podle polohy a podle krajových zvláštností osad (str. 22), uvádí autor i jména Vodňany, Brozany, Hvožďany, Olšany, Lažany, tedy jména, která značila původně obyvatele těchto osad, právě tak jako jména Lobkovice, Hradčany a pod., která autor od oněch odlučuje a jež uvádí dále. O slabičném dělení tvaru vedl, vedla a pod. praví se (str. 20), že v ženském rodě dělíme sice podle původu ved-la, ale v mužském rodě že souhláskových skupin na konci neoddělujeme, ve-dl, ačkoliv v tvaru vedl není na konci souhláskové skupiny, neboť slovo vedl je dvojslabičné a tak se také dělí. Příslovce nevyjadřují jen určení děje (90), třebas k tomu domnění svádí nesprávný jejich název (ad-verbium), nýbrž mohou určovati i vlastnosti (velmi krátký), i rozličné pojmy jiné (velmi krátce, docela nic, tuhle soused a pod.). Ve slově omšený není vedle slova mech pohybného e (str. 106), nýbrž naopak, pohybné e je (vlastně, pokud jde právě o slovo mech, bylo) v slově mech. [248]Ve výrazech sloužiti za kuchaře, vydávati se za lékaře (118) není možno ani logicky ani historicky spatřovati předmět, jak na to ostatně ukazují už stejná spojení se slovesy podmětnými býti za pasáka, jíti za kmotra a pod. Nikdo neřekne, že našel v lese hub nebo jahod (84), nýbrž vždycky jen houby a jahody; u slovesa najíti nebývá partitivního genitivu, leda v emfasi (ten tam našel hub!). Těžko je si vysvětliti, proč autor v některých případech křísí anebo zavádí tvary, které už nežijí anebo které se v spisovné řeči vůbec nikdy nevyskytovaly. Pomíjím mlčením papírový genitiv národův (21), udržovaný zbytečně některými spisovateli na zamezení t. zv. hiatu, kterého v skutečnosti není (ač ve spojení »národův nebo příslušníků« pro tuto promiskuitu není ani toho důvodu), ale nechápu, proč autor ve vzoru »kázati« (str. 80) učí říkati vedle káži i kázám, když takto nikdo nemluví a nikdy nemluvil, proč vedle tvarů pláči a plač (81) dopouští nespisovné tvary plakám, plakej, proč křísí zaniklé cpám cpej a pod. (78), když nikdo jinak neříká než cpu a cpi? Nač udržovati uměle kolísavost tam, kde se už jazyk ustálil?

S uznáním se třeba vysloviti právě na stránkách tohoto časopisu o péči, kterou spisovatel věnoval již na tomto stupni vyučování správnosti výrazové, a o úsilí, které vynaložil na vymýcení nesčetných nesprávností, germanismů a jiných chyb, jimiž se stále ještě jazyk hemží. Při každé příležitosti podává snůšku dobrých a správných rčení, jimiž míní vytlačovati z jazyka výrazy nesprávné. Řídě se dnešními názory vychovatelskými, podává svá poučení většinou jen kladně, jak se má mluviti, výrazů nesprávných neuváděje; je to zajisté asi metodicky správné (jak pozadu byl Jehova v Dekalogu!), ač velmi často jen čtenáři dobře obeznámenému s dnešním stavem jazyka a jeho vadami bývá patrno, proti které chybě spisovatel svým poučením míří. Ze srovnání s vydáním předešlým je patrno, že těžil tu i z látky, kterou N. Ř. nashromáždila ve svých dosavadních ročnících. Nemnoho mu ušlo. Tak bez povšimnutí zapadl výklad o rozdílu mezi genitivními tvary jich, jichž a jejich, jejichž (str. 47, 49), o němž vykládala N. Ř. II, 89 a j. Slovesa upomenouti, upomínati omezuje autor stále ještě na význam týkající se dluhu, ač v N. Ř. I, 286 bylo připomenuto, že slovesa tato mívají i význam širší (nemohu se upomenouti, bratr mne na to upomenul) a že ani u podst. jména upomínka není proč zapovídati tento širší význam; zato však těžko se smířiti s míněním spisovatelovým (tamtéž), že milým osobám dáváme věci na památku nebo »na vzpomínku«: památka je, co budí neb udržuje naši paměť, co v nás probouzí vzpomínku, [249]památka je objektivní, vzpomínka subjektivní; proto dáti lze někomu něco jen na památku (= aby mu to bylo památkou), nikoli na vzpomínku — vzpomenouti si musí sám. Výkladem v N. Ř. III, 154 byl také odbyt zbytečný strach před zbytečností příslovce pryč při slovesech pohybu a vzdalování (odejdi pryč), který autora cvičebnice dosud neopustil (93). Ani příslovce dohromady (92) nebývá vždy zbytečné, neboť je rozdíl v tom, řekneme-li, že někdo svázal tři otýpky klestí anebo že svázal tři otýpky dohromady. V názorech o zbytečnosti toho neb onoho výrazu zůstal spisovatel v leckterém případě vězeti ještě v staré úzkostlivosti a nekritičnosti někdejších brusičů, po nichž zdědil i leckterou nechuť jinou. Za zbytečnost pokládá na př. (68) slovesa začíti, počíti tam, kde lze užíti slovesa dáti anebo slovesa složeného s předponou roz- (o nepřesném zaměňování těchto dvou způsobů, »dal se do pláče« — »rozplakal se«, byl výklad v N. Ř. III, 85), ačkoliv možnost užíti na vyjádření téže představy dvou výrazů souznačných není nikdy v jazyce zbytečná a naprosto už není chybou. Stejně neodůvodněná a po nedobrých otcích zděděná je nechuť k slovesu musiti (str. 77), za něž nabízí spisovatel výrazy třeba, dlužno, radno a j.; sloveso musiti má v jazyce českém příliš staré právo domovské, abychom je směli vypovídati, a také svůj ustálený a vyhraněný význam: »musíš tam jíti« zní zcela jinak než »je třeba, radno, dlužno a pod., abys tam šel«, nemluvě ani o tom, že dlužno je rusismus mnohem mladšího původu než musiti. Nesprávné je také mínění (str. 97), že duch českého jazyka vyžaduje, abychom dávali přednost pádům prostým před pády předložkovými, které prý vnikají do češtiny působením němčiny. Víme nade vši pochybnost, že proti starší době v některých rčeních přibylo vazeb předložkových, ale v tom není nic proti duchu jazyka českého, nýbrž přirozená snaha (patrná i v jiných jazycích) po větší přesnosti a po zúžení příliš širokého významu pádů prostých. Proto by bylo zcela nesprávné, abychom, majíce na výběr vazbu předložkovou (na počátku, v hojném počtu, po poště) a prostý pád (počátkem, hojným počtem, poštou), vyhýbali se vazbám předložkovým a zamítali je ze strachu, že se tím prohřešíme na duchu českého jazyka. Jiná věc jest ovšem, kde vedle prostého pádu je předložková vazba nesprávná. Přebroušeno je také rčení »to je pěkná nadělená« (35); nikdo neřekne jinak než: »to je pěkné nadělení« a N. Ř. I, 220 upozornila na to, že se z lásky k těmto zpodstatnělým výrazům tvaru »dovolená« nesmí překročovati míra, kterou si živá mluva lidová vytvořila. Rovněž stěží by se našel v knihách i v ústech [250]lidu doklad pro rčení, že »cenám naskakuje« anebo že »přidražují«; žitu naskočilo, obilí přidražilo (připlatilo), ne cenám.

Z drobnějších věcí, které by bylo dobře vymýtiti z této pěkné knihy, uvedl bych ještě nesprávný novotvar »svaly zocelely« str. 96 (správně by musil zníti »zocelověly«), nesprávnou pořadovou částici (předně) po druhé str. 111 (m. za druhé, neboť »po druhé« značí jen to, co »po prvé«, »po každé« atd., t. j. opakování, nikoli pořad) a nesprávný druhotvar »veliká zášť« (str. 23), na nějž i v N. Ř. bylo již několikrát upozorněno (II, 82, 147, 276) a jejž zamítají i úřední Pravidla.

Souhrn toho, v čem se s autorem cvičebnice nesrovnáváme a v čem bychom si přáli opravy, není, jak viděti, veliký a nezasahuje do věcí zásadních a podstatných. Rozumí se to u autora, který tolik času a péče věnoval zdokonalení mateřského jazyka na našich školách, samo sebou. Napsali jsme shora, že se jeho kniha chválí sama, a účelem tohoto referátu bylo přispěti k tomu, aby bylo lze říci o jejím nejbližším vydání, že je bez poskvrny — ani tiskových chyb nevyjímajíc. I těch jsme našli málo: ň se měkčí v n (106), souuvětí (109), schoditi všecky krámy (116).

Jen na titulním listě jest ohavnost, která spadá na vrub tiskárny: Cena 10 K 20 h, včetně přirážky. To je špatný vchod do tak pěkné knihy.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 8, s. 246-250

Předchozí Povídá se

Následující V. Švarc: Sudba

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1