Časopis Naše řeč
en cz

Děti Marcelovy

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

G. Bruno, Děti Marcelovy. Praktická nauka o dobru a životě občanském. Přeložila Helena Chlumská. 1920. Nakladatel B. Kočí v Praze. (Umělecké snahy sv. CCXI.). 196 str. Cena K 12.— (»včetně přirážky« = s přirážkou).

Knížka, nad kterou bychom se měli zamysliti zvláště v době, již prožíváme a jež má rozhodovati o našem budoucím životě, o našich budoucích osudech. Vysvětluje nám, proč světový boj na život a na smrt, jehož jsme byli svědky, našel Francii a jiné země na západ od nás (s Německem) k tomuto boji tak připraveny, proč jej Rakousko zaplatilo smrtí, Rusko těžkou chorobou, proč my po prvním nadšení nad obnovením našeho státního života toneme v smrtelných úzkostech, dovedeme-li zachovati i našim budoucím, co nám vybojovaly proudy krve cizí i naší. Tato knížka je nám dokladem, jak se dbá ve Francii (a jistě i jinde), aby budoucí občan již v dětských letech dospíval ku poznání, že »stát jsme my«, on sám se svou rodinou, se svými krajany a se vším, co je francouzské, že je jeho povinností vyzbrojiti se vším, čeho třeba, aby z něho byl skutečný a platný francouzský občan, a přijde-li doba zkoušky, i život a statek obětovati na ochranu toho svatého celku, jehož částí je jednotlivec. My, občané rakouští, tohoto svatého celku neměli; snad jej viděli příslušníci národů panujících, ale jejich pohled byl zakalen potřebou, udržovati především v podruží národy, jejichž pány je na čas učinila historie. My, ubozí přemožení a podmanění, státu neměli; snaha vštípiti nám vědomí, že jsme částí státního útvaru, v němž jsme žili, vinou našich podmanitelů jen stále jítřila odpor a nenávist k němu. Naše písemnictví je proniknuto láskou k vlasti naší, k národu našemu, ale ta naše vlast, ten náš národ nám byly pojmy mlhavé, neměly pevného a živého vtělení v životě státním jako u jiných národů. Proto jsme se snad učívali, musívali učiti na školách, jak »náš« stát je zřízen se vším, co k němu patří, mívali jsme i praktickou potřebu jej znáti, ale ne[306]měli jsme k němu citu jako k státu svému, a když se přes noc rozpadl, mimo jednotlivce, jejichž život byl přímo spjat s osudy rakousko-uherské monarchie, v nikom z příslušníků národů nevládnoucích se neozvalo vědomí, že se stalo něco, v čem by měl viděti také své neštěstí. Ale bohužel: dnes, kdy v našem státě pojem »my« jednomu znamená příslušnost k jeho stavovské vrstvě, druhému příslušnost k jeho politické straně, třetímu jeho osobní prospěch, dnes vidíme, co znamená nedostatek vědomí, že »stát jsme my«, dnes s tesknou závistí pohlížíme k národům, které také stojí před těžkými problémy třídních sporů, kde však příslušníky různých tříd při všem jejich třídním sebevědomí vede přesvědčení, že jest ještě něco vyššího, svatého, co nesmí v těchto sporech utrpěti ujmy.

Knížka Brunova je povídka, ale povídka, jež neupoutá čtenáře, kterému vzorem povídky je detektivka nebo indiánka. Čteme v ní o četaři Marcelovi, jenž v nešťastné válce Francie s Německem jest účasten ústupu francouzské východní armády v lednu r. 1871 do Švýcar (nemusím čtenáři vykládati, proč si Bruno vybral právě dobu pro Francii tak hroznou). Marcelova žena, kantinská (čteme-li o tažení, snad by nám lépe znělo slovo »markytánka«), právě zemřela po ráně, již utržila, a otci jest pečovati o třináctiletého synka, jejž měli s sebou v poli (ostatní tři děti jsou u babičky). Otec, v boji na ústupu těžce raněný, dostane se se synkem do Švýcar; tam najdou dobré lidi (a Ludvík i děvčátko, které se na konec vypravování stalo jeho ženou) a po válce se ovšem vrátí domů. Marcel se pak stane správcem malé venkovské pošty, jeho dcerka telegrafistkou, atd.; příběhy této malé rodiny by se zdály tím nepatrnější, kdybychom je opakovali ve výtahu. Na konec vidíme rodinu Marcelovu ještě s jinou spřátelenou rodinou v Alžírsku. Ale ten děj je jen podkladem, na němž se má čtenáři dostati formou snadně přístupnou poučení o věcech, jež se mají státi pevnou součástí duševního majetku každého francouzského občana. Dočteme se tam poučení o všem možném; o státním zřízení a státní správě francouzské v jejích rozličných odvětvích i o nejdůležitějších věcech týkajících se života jednotlivcova (o potřebě zařízení zdravotních, o alkoholismu, o šetrnosti atd.). Vše to je prodchnuto láskou k Francii, jež mimo vlastní kraje francouzské zahrnuje i Alsasy s Lotrinskem a francouzské kolonie, láskou, která není pouhým nadšeným citem, nýbrž vidí svou povinnost, cíl života v práci každého jednotlivce ku povznesení sebe samého, své rodiny, své obce a své vlasti, svého státu.

[307]My takových knížek nemáme, a přece by nám jich bylo tolik potřebí. Proto přijímáme s díky ukázku francouzské péče o mládež, již nám uchystala pí. překladatelka, a přejeme jí nejhojnějšího rozšíření. Přejeme jí, aby v ní čtli naši učitelé a těžili z ní na vychovávání naší mládeže v občanských ctnostech, aby ji čtli rodiče naší naděje do budoucích let i dospívající mládež; vždyť povinnosti občanské jsou všude stejné i zařízení státu všude obdobné, a jak se dovídáme, knížka, s níž bychom rádi seznámili čtenáře, bude doplněna ještě tak, aby poskytovala poučení o věcech našich a jejich rozdílech od věcí francouzských. Opakujeme: není to knížka pro zábavu, ani knížka, která by se měla čísti jedním dechem jako napínavý román; plný užitek přinese teprv plné zažití jejího bohatého obsahu, podporované přemýšlením, srovnáváním s poměry našimi, výměnou názorů v hovoru učitele s žákem, otce se synem, jakou nalézáme v Brunově knize samé.

Překlad jeví patrnou snahu vyjadřovati vše co možná zřetelně a prostě; liší se po té stránce na svůj prospěch od leckteré knihy jiné, jejíž spisovatel si libuje v dnešní »krásné« češtině. Ale i pí. překladatelka je dítě své doby, v níž se domnívá každý, kdo píše, že musí hověti módní snaze našich spisovatelů, aby se jazyk psaný aspoň v některých slovech lišil od jazyka mluveného, třebas i na ujmu skutečné správnosti. Vytrvale píše na př. pouze místo jen; přirozený cit ji vedl na str. 42, že nenapsala jako náš novinář IV, 272, dvakrát po sobě pouze; ve větě »jsme jen ubozí vojáci« 69 asi zvítězil vlastní jazykový zvyk; »pouze rád bych věděl, jak byste jich (těch tisíci hlav) užíval« 225 dnes ještě není vůbec čeština (Čech by řekl »jen bych rád věděl«). Vůči také pí. Chlumské je lepší než lecco jiného: povolnost vůči dítěti (= k dítěti) 15, večer vykonávám vůči sobě samému (= nad sebou) úřad soudce 202 a j. Složené číslovky zná jen v školáckém tvaru »dvacet čtyři hodiny« 16 (12, 18, 63, 64, 67, 160 atd.; řekne který Čech »budeme plnoletí teprve až nám bude 21 rok« 199?); místo jindy nebo dříve píše důsledně druhdy; vedle prostého začít 44 stále ruší prostý lidový sloh jmouti se, jako záhy panuje nad nevinným brzo (na str. 118 se vypravuje o neštěstí v lomě a o nutnosti první pomoci, ještě než přijde lékař; pí. překl. si přece netroufala napsati »tak záhy nepřijde«). Ani módní oproti m. proti neschází (46, 53). »(Ludvík) činil při chůzi různé poznámky« 88; pí. překl. se asi bála napsati mezi chůzí, zapovídali jí ubohé mezi ve škole. Předl. při znamená stálou souběžnost dvou dějů; lékař snad poradí churavému člověku, aby při chůzi nemluvil, nekouřil, při vyučování má býti ticho. [308]Mezi naznačuje, že se něco stalo jednou anebo i několikrát za trvání hlavního děje; opozdilý žák přišel mezi vyučováním, naši předkové se nebáli psáti na př., co kdo řekl »mezi jinou řečí« (Arch. č. 1, 368 z r. 1441, Spis o stavu svob. a manž. 1523, L. 2b; srv. I, 197). A protože se Ludvík asi ozýval svými poznámkami jen občas, nesypal ze sebe poznámku za poznámkou, není zde při na místě. »Několik týdnů« 134, 145; Čech říká (ale nepíše) »několik neděl«, jako »dvě léta«, ne »dva roky« (81, 210). Tož 140 je zbytečný provincialismus; zde by ostatně snad i Moravan užil jiného slova. Ničeho stále čteme místo prostého nic (168, 171, 229, 251, 265); »nadešla chvíle« místo prostého nastala, přišla (199). Bratří dovedli dobře lišiti přivlastňovací jejich od jiných významů zájmena jich; psali na př. »jako kobylky ve množství přicházeli (nepřátelé), aniž jich neb velbloudů jejich byl počet« Soudc. 6, 5. Dnes by asi český spisovatel napsal na př. »bylo jich a jich služebníků na padesát«; také pí. překl. zná jen přivlastňovací jich, jichž (60, 162, 218), jako nesklonné její (jejíž ochráncem 219). Zde aspoň nelze mluviti o skutečné chybě, ale přece o tvarech, jichž se přece jazyk již dávno vzdal na prospěch zřetelnosti.

Také pořádek slov bývá, zase v souhlase s dnešním zvykem spisovatelským, nečeský. Říkáme na př. »byl jsem doma, blýskalo se na časy, dal jsem mu korunu«, ale »včera jsem byl doma, večer se blýskalo na časy, když jsem mu dal korunu, bylo mu to málo«. Kdyby někdo v živém hovoru řekl »když dal jsem mu korunu«, znělo by nám to nečesky, protože v češtině jako ve všech jazycích indoevropských bezpřízvučné slovo stává co nejblíže k začátku věty, nepřekážejí-li věci jiné, zejména odstíny v důraznosti jednotlivých částí věty. Toho dnes není zvykem dbáti v písmě; a přece, kdyby si spisovatel někdy přečetl nahlas, co píše, sám by slyšel, že jeho věty znívají nečesky a že by oživly, jakmile by přemístil slova. Takových nečeských vět je v naší knížce plno. Na př.: »kdykoliv Ludvík se na okamžik vzdaloval, oči četařovy hledaly ho s úzkostí« 26. Bývaly doby, kdy jsme se učívali, že je v češtině možno sestavovati slova skoro docela libovolně, a pokládalo se za vkusné sestavovati je jinak než v živém hovoru. Dnes víme, že to byla chyba, ale u nás se drží každá chyba, zní-li jen nepřirozeně. Zde by měla škola naložiti všecku sílu, aby vrátila jazyku, což jeho jest; nic snad nečiní náš spisovný jazyk tou měrou nečeským, jako ten nečeský pořádek slov. Máme v něm i jiné nectnosti, jichž se také nedovedeme zbaviti; a nalézáme je také v »Dětech Marcelových«. Tak na př. [309]oblíbené kladení přídavného nebo přivlastňovacího přívlastku za podstatné jméno (bez příčin důrazových). Proč mluviti na př. o »armádě východní«, ne po česku o »východní armádě« (16, 17, 29), o »knížce pokladny pensijní« m. »pensijní pokladny« (110), proč psáti »do města toho« m. »do toho města« (238), »každá část (půdy) byla určena pro jedno dítě naše« m. »pro jedno naše dítě« (232)? I jiné doklady nepřirozeného pořádku slov bychom mohli uvésti, kdyby bylo více místa.

»Děti Marcelovy« (»Marcelovy děti«?) mají i některé uznané chyby, i chyby často kárané. Tak pakli 12, myslet 14 m. myslit, než aby m. aby 43, 75, předejít čemu m. co 44, 114, 3. os. mn. č. onemocní m. onemocnějí 152, na úkor m. na ujmu 48, rozk. zp. vezmeme (asi tisková chyba m. vezměme 208), Ludvík záhy přisel na řadu 202, přišla řada na Ludvíka 184 místo došlo, přišlo na Ludvíka, přijati m. přijmouti 194, místo, které si přála 195, každý měl, co potřeboval 195, m. kterého, čeho. Vzadu je příslovce, jež není zvykem pojiti s 2. p. (babička seděla vedle dětí vzadu vozu 256 m. vzadu ve voze). Anarchie je ve stažených a nestažených tvarech zájmen můj, tvůj, svůj; čteme-li m. j. také tví rodiče 276 m. tvoji, svedl pí. překl. sluchový klam (životný tvar je tvoji, neživ. tvoje, tvé = v obecné výslovnosti tvý). Dnes časem čítáme příliš m. příliš mnoho (příliš vyjadřuje přebytek děje nebo vlastnosti, samo o sobě nestačí na vyjádření přebytečného množství); tak také »život je dlouhý a je v něm až příliš lidí nešťastných« 77, »Valentin měl… ránu na hlavě, kudy mu ucházelo příliš krve« (snad se někdo bojí, že »příliš mnoho« je z něm. zu viel).

»Jak bude spokojena« 96 je asi příliš věrný překlad franc. předlohy; Čech by raději zvolal »jak bude ráda!« Mísí se slova lomař a lamač; mohlo stačiti druhé, protože lomař je slovo zbytečné a ne právě šťastně utvořené z nové doby. »Měli jsme více proslulých řečníků než každý jiný národ« 207; snad lépe »než který…« A ještě ledacos jiného bychom měli vytknouti. Jsou to věci, jež vadí, ale také věci, jichž by bylo lze při náležité bedlivosti se vystříhati; smyslu pro správnost a prostotu jazyka má pí. Chlumská více, než nalézáme u četných jiných spisovatelů a překladatelů.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 10, s. 305-309

Předchozí Tytýž

Následující nr., Red. (= Redakce): Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1