Časopis Naše řeč
en cz

Návrat

V. Dlouhý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Felix A. Vondruška, Návrat. Sbírka básní. Nakladatelství Českého deníku v Plzni 1919. Stran 66. Za K 6.—.

V této své první básnické sbírce představuje se autor čtenářstvu velmi pěkně. Jeho verše nenesou stop začátečnických pokusů, plynou lehce a lahodně, spojují s hutností výrazu svěžest metafor i hudebnost slova. Ve všem, v látce i formě, jeví se pečlivý výběr, korektnost prvního vystoupení, která se přenáší i na způsob vyjadřování, na řeč vůbec. Ke cti autora Návratu budiž řečeno hned s počátku, že dbá velmi pečlivě nejen svých rýmů a rytmů, ale i jazyka. Jeho snaha po korektnosti má, jak u začátečníků často bývá, někde trochu nátěr strojenosti a škrobenosti, když píše na př. »tma spadla se dnův soužení«, ale to se snadno snese, nehřeší-li opakem a nemluví-li při »symposiu krásy«, jako mnozí jiní básníci, řečí veteránského předsedy, v jehož parádním slohu se všecka slovesa končila jednostejným -í, ať to bylo viseti, uměti nebo věděti. Autor Návratu je většinou čist této neřesti, a hřeší-li kde přece tímto hříchem, jsou to zpravidla jen hříchy otců, často i nejslavnějších.

A to je vlastně jediná, ovšem sumární výtka, kterou lze učiniti našemu básníku a s ním skoro všem básníkům ostatním. Jejich poměr k jazyku je asi týž, jaký býval poměr malířských škol k přírodě, do jejíchž krás se zasvěcovaly kreslením plastik a kopírováním starých mistrů. Naši básníci nemají přímého vztahu k živému organismu řeči, nedobývají svých výrazových prostředků sami z jeho přirozených a prostých půvabů, nýbrž přejímají jeden od druhého jakýsi jazyk, který kdysi sice vyrostl z živé řeči, ale časem si neumělostí a nešetrností některých básníků vytvořil svůj vlastní slovník, své vlastní tvary, svůj vlastní přízvuk, vlastní zákony jazykové co nejpodajnější, aby se zápas básníkův o formu stal co nejpohodlnější. A kletba této »měsíční češtiny«, jak nazval kdysi v tomto časopise řeč mnohých našich básníků Flajšhans, lpí i na této sbírce [81]Vondruškově při všem opravdovém úsilí básníkově o výraz vlastní a původní. Toho způsobu jsou na př. oblíbené tvary »chví se« (40) m. chvěje se, »naděj« (24) m. naděje, »ve kraj tmící« (16, rým hřmící) m. tmějící, »s ženou svojí« (16, rým rojí) m. svou, »Tvojich skrání« (24) m. Tvých, »rovy jich« (7, 16, 41) m. jejich, »v jichž studánkách« (14, 16) m. jejichž (N. Ř. II, 89) a p. Po svých předchůdcích zdědil Vondruška i řadu slov, jichž není a nebylo v slovníku českém a jež vznikla namnoze jen tím, že jeho mnozí předchůdcové napínali nepodajný pro ně jazyk na Prokrustovo lože svých jambů a trochejů. Jsou to většinou slova známá: slední až paprsek výhledy otevře (10, 25), s radostí skromnou v hledu čekankovém (15) a j. Do zásoby slov básnických patří dále »sled« (myšlenek sled již v bezednou propast se hroutil 9 = řetěz, řada, ačkoli sled = stopa), »nadejíti« (noc nadešla 43, m. přišla, nastala, v. N. Ř. II, 61) a některé novoty básníka samého, jako: »obrovský stín … nad lebku vytanul« (25; jinde se mluví o tanutí větru), staré když báje babice shrbená u kamen sdílí (42, t. j. vypravuje), na skalce sýček zlověstně skulí (44, rým tulí, ob. skoliti). Zvláštním způsobem užívá V. slovesa »ututlati«, které má v nynější češtině význam něco nepěkného (skandál a p.) utajiti, zamlčeti a p.; na př. vzpomínky ututlav v rozjihlé duši (7, pod. se mluví 16 o ututlané lásce, 21 o ututlání citu). Jinou zvláštností autorovou jest sloveso »stýlati« (v modrém přítmí tajemné šelesty stýle 53, rým »bílé«; patrně rozstýlá). Básnické prakse dosavadní, která si ke scházejícím slabikám ve verši pomáhala, jak mohla, přidržuje se V. i při vokalisaci přeložek; píše: ve kraj tmící (16) m. v kraj; ve ústraní (17) m. v ústraní; ve zázrak (24) m. v zázrak; nade hrobem (59) m. nad hrobem a naopak: v snu (19), v snách (27) m. ve snu, ve snách.

Je s podivem, jak básníci současní, kteří jsou tak citliví na rytmický spád svých slov, tak málo dbají toho, že už jazyk sám má své rytmické zákony, jichž by měli dbáti tak, jako jich musí dbáti básníci jiných jazyků. Pochybuji, že by se který francouzský básník opovážil změnit pořádek nepřízvučných slov typu »il ne me l’a pas donné«; ale i čeština má po té stránce své rytmické zákony a ve větách »co pak se to tam stalo?« »že prý by se byl někdo zabil« je pořádek nepřízvučných slov pro české ucho právě tak ustálený jako v uvedeném příkladě francouzském. Že je to pro básníka pohodlnější přehazovati těmito slůvky podle potřeby, je pochopitelné, ale rytmu básnickému toto porušování rytmu přirozeného není na prospěch. Setkáváme se s tím ovšem i v knize Vondruškově: zatuchla vůně šíří se z vývratů hrůzných (8, m. [82]vůně se šíří), já věřím přec, že jednou shledáme se (24; řekne to někdo?), jak chtěl by setřít (34, m. jak by chtěl) atp. A podobně se hřeší proti přirozenému českému slovosledu i v jiných případech. Od dob našich prvních překladatelů z latiny a řečtiny, kteří vycházejíce z přesvědčení o naprosté volnosti českého slovosledu, zdolávali potíže nepřirozeného nám hexametru stejně nepřirozeným přestavováním slov, stala se slovosledná zvůle (neboť svoboda má zákony) poetickou výsadou, ba jakousi zvláštní ozdobou básnického slohu. I ve verších Vondruškových najdou se takové potočené věty připomínající vyprchalou krásu veršů Vinařického; na př.: s bázlivou touhou jahodových na rtech (15; dovede přirozený Čech říci na př. zelené na louce?), v trhliny skal a širých do rovin (37), dnes vykvétají snů mých na mohyle (21), vysoké po stráni zděšené uhání stádo (29); a p. slední paprsek výhledy otevře (10), staré když báje babice … sdílí (42) atd. Stejné násilí, které se páše na jazyce a jež se přese všecky protesty dědí z jedné básnické knihy do druhé, jest suverénní nedbalost a netečnost našich básníků k zákonům českého přízvukování. I tu ovšem pyká generace nynější za hříchy svých otců, ač se její účast při vině stává tím těžší, čím častěji se nyní ozývají hlasy upozorňující na toto znásilňování přirozeného rytmu řeči. I v Naší Řeči bylo opět a opět o tom vykládáno, jak naši básníci hřeší proti českému přízvuku slovnému i větnému a jak zejména jednoslabičná slova, předložky (a předpony) pokládají ve svých verších za slabiky přízvukově indiferentní. I v básních Vondruškových jsou toho časté stopy, a to nejen v básních psaných t. zv. volným rytmem (ačkoliv se takovéto verše většinou vymykají přesnému měření metrickému, neboť básník střídá řady trochejsko-daktylické s řadami jambicko-anapaestickými zcela libovolně), ale i v básních, které mají pevné schema metrické. Tak čteme jambické verše: o zašlých květech svých sní opuštěný sad (49), na louce zažloutlé i bledý ocún zvad’ (tamt.), po stezce daleké přes hloží dávných běd (19), na prahu zmizelo (tamt.), se steskem prochvělým (t.), ve zpustlých zahradách zasvitly kapky rosy (51), pod sluncem zastřeným (t.), ku brodům zjasněným (t.), na horách v obzoru (t.), s pojem sladkým, jiskrou rozpěněným (47) a j. Stejně se vede i jiným slovům jednoslabičným, která básník pokládá tu za přízvučná, tu za nepřízvučná, ať je jejich přirozený přízvuk jakýkoliv; na př. zurčící pramének, z jehož vod jeleni chodí pít v průvodu laní (8, daktyly), chví se tón vysoký poledních zvuků (40, daktyly), kal v zlaté číši najdeš jednou z rána (17) a obráceně: a rtem šípkovým jej předem požehnala (9), [83]větve do šíře rozložil, píseň když zaznívá borem, zmlazenou snítkou zašoumal a pel by rozsypal kolem (20). Do nepřízvučnosti vtiskuje básník často i taková slova jednoslabičná, která mají i velmi silný akcent větný; na př. ne lásky zjev — mé mládí přišlo ke mně (19, jamby), viď, moje Rino, viď že k oknu zajdeš (16, jamby), jdu polní pěšinkou, kde v souzvuku vše splývá, sám, v sebe uzavřen — zasněný dobrodruh (45); jak měří básník slovo »dne« ve verši (trochejsko-daktylském) »tiší a nesmělí nového dne vítáme vjezd« (38), je těžko se dohadovati.

Pro úplnost ještě třeba dodati, že m. kajicnice (42) jest psáti kajícnice, m. vytýčil (47) spr. vytyčil a že m. přimísiti jed (21) jest správnější přimísiti jedu.

To jsou věci, které kritika jazyková smí a musí právem vytýkati knize Vondruškově při všem uznání, kterým se začíná tento posudek. Nejsou to chyby individuální, způsobené neznalostí nebo nedbalostí autorovou, nýbrž chyby dnešní básnické prakse vůbec. Básnická sbírka Vondruškova byla nám jen příležitostí, abychom je připomenuli znovu našim básníkům všem, a její autor se zajisté nepohorší nad tím, že jsme si právě z jeho básní vzali k tomu příležitost.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 3, s. 80-83

Předchozí Tom. Planský: Eufemismy

Následující Z. (= Josef Zubatý), Red. (= Redakce): Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1