Časopis Naše řeč
en cz

»Naše řeč« a prof. Strejček

Josef Zubatý, Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Ostatek.

Prosím nyní čtenáře, kterým by šlo o poznání, jak jsem mohl upadnouti o slově předem v bludy, které prof. S-a naplnily takovým úžasem, o trochu trpělivosti k výkladu snad až příliš slovičkářskému.

Prof. S. se podíval do Jungmanna a dočetl se tam, že je dvojí před: 1. podst. jméno, jež vězí v příslovečných výrazech napřed, od předu atd. (a tedy také v slově předem, jehož Jungmann neznal), 2. předložka. Také já jsem se podíval do Jungmanna, ale i jinam, i sám jsem o podobných otázkách uvažovával, vím také, že od doby Jungmannovy uplynulo hodně let, v nichž slovičkářství nezahálelo, a při vší úctě k Jungmannovu dílu vím také, že jeho mluvnické výklady jako mluvnické výklady jeho současníků bývají někdy zastaralé. Co před (nebo vlastně v praslov. znění perd’) pův. bylo, nevíme, ale již počátkem historických dob je to v jazycích slovanských příslovce, znamenající »napřed«, anebo (a to obyčejně, v češtině mimo tyto sporné výrazy vždy) předložka s významem dnešním, a teprv v tomto významě si asi vytvářelo slovo před rozličné tvary s významy odpovídajícími předložce nebo pádové koncovce, jimiž se tato slova stávají příslovci jmenného rázu; skutečným podstatným jm. před v češtině nikde není, což nejlépe viděti z toho, že nedovedeme utvořiti věty, kde by před bylo podmětem nebo předmětem (na př. před domu je sešlý, dám opraviti před domu). V době mezi Jungmannem a dneškem jazykozpyt prohloubil poznání, že jazyk stále tvoří tvary nové napodobením tvarů starých, při čemž se často málo stará, vznikne-li tak tvar shodný s druhem slova, které je zákla[98]dem nového tvaru. K nabízecí interjekci na! jsme si podle tvarů jako dej dejte utvořili množné nate!, nabízíme-li něco několika osobám nebo osobě, jíž vykáme, ač interjekce jsou přece slova zvláště neohebná. Příslovce nejrozmanitějších tvarů spojujeme s předložkami nic nedbajíce, shoduje-li se příslovce s tvarem, jakého předložka žádá: říkáme na př. podle výrazů jako do té doby, po tu dobu také dodnes, podnes, podobně najednou, pojednou, uprostřed (u- je zde m. v-), doprostřed, zprostřed; přidáváme předložky, bez nichž jazyk dříve dovedl obstáti, na př. říkáme vloni vedle loni, místo utř naši předkové již před sty lety říkali vnutř (vn- je zde týž tvar předložky v jako ve v něm = vnjem, a z takovýchto tvarů asi pochází změkčení ve vňutř, přehl. vnitř) a tutéž předložku jsme si přidali znova a říkáme vevnitř, ze zatemnělých přechodníků leže atd. si lidová mluva vytvořila příslovce vleže, vstoje, vsedě, vkleče, vchodě atd. Příslovce včera, které samo je ztrnulý prastarý pád (asi ablativ) jména večer, spojujeme s předložkou a dáváme mu novou pádovou koncovku: odevčíra (odvčíra), předevčírem (předvčírem). Podle zdola, dolem říkáme shora, horem, ač k základu hora by ty tvary měly zníti shory (máme shůry), horou, a k slovu shora jsme si přidělali i od shora (Rais 14, 286), ba opakujeme předložku a řekneme někdy i se shora. K slovu pod vzniklo příslovce spod,[1] zaniklé již před počátkem našeho písemnictví, z něhož jsme si předložkami i pádovými koncovkami (z části podle vzorů, jež jsme našli v příslovečných výrazech jména opačného smyslu, vrch) natvořili hojnost nových příslovcí, jako vespod, pospod, spodem, zespodu, pospodu atd.; v starším jazyce se objevují i stupňovaná příslovce nejspůze, najzespuoz, Listy fil. 21, 384 (= nejspodněji), která se [99]ovšem v našem mluvnickém cítění druží ku příd. jm. spodní, jako stč. přieze, záze (více napřed, vzadu), žijící na Táborsku jako příď, záď (3, 231), ku příd. jm. přední, zadní. A tak se dívám i na tvary jako předem, zpředu atd., na nichž, jak jsem řekl již r. 1917, zřetelně lze stopovati vliv podobných tvarů původního podst. jména zad, které se v češtině zachovalo jen v příslovcích, jako zadem, vzadu atd., žije však ještě v ruštině a polštině s významy jako »zadní strana, zadní část«; také zde se zdá, že se původní význam vztahoval k lidskému tělu, mám totiž za správné výklady, podle nichž je toto slovo příbuzné se slovy jiných jazyků, znamenajících — s odpuštěním — »zadnici« (tento význam nalézáme na tom slově také v ruštině a polštině) a její životní výkony.[2] Jako si z příslovcí spodem, do spodu, od spodu atd. polština vytvořila podst. jm. spód (spodek), tak si vytvořila i podst. jm. przód (předek); čeština si vytvořila jen podst. jm. předek (jako spodek, svrchek a podle vršek i svršek atd.), a nepůvodnost podst. jmen před, spod, kdyby vůbec u nás byla, vysvitla by čtenáři snad nejlépe z toho, že starší polština má i podst. jméno zwierzch (svršek), které vzniklo tak, jako kdybychom si my k příslovci svrchu přidělali podst. jm. svrch. Snad ani není náhodou, že skutečné podst. jm. je v slovanských jazycích pro starou dobu zajištěno jen v tvarech poď, zaď, jejichž původním významem byly pojmy věcné; u předložek před, nad již pro jejich nevěcný význam chápeme, že to asi nejsou původní jména podstatná, třeba si polština utvořila, jako najisto ve spód, nepůvodní skutečné jm. podst. przód.[3]

[100]A na konec o spojce kdyžtě, která byla nevinnou příčinou první nespokojenosti prof. S-a s »Naší řečí«. S. uznává, že příklonné -tě v některých případech opravdu je z pův. -ť je; v jiných, t. v takových, kde tento původ není makavý, posud mu je -tě dativem sdílnosti zájmena ty, tedy = ti. Z poznámky na str. 11 dokonce vyčítáme, že dnes připouští aspoň možnost, že -tě je všude jen z pův. -ť je, tedy i v případech, v kterých ten původ není nepochybný. Za dativ sdílnosti prý -tě vykládá Gebauer. Ale Gebauer -tě vůbec nevykládá, poznamenává jen k nč. příklonnému , že bývalo místo něho také stč. -ti a -tě (na př. též v Přír. ml. § 547). Co -tě je, pokud vím, nikde nenapsal; ale znám jeho názory nejen z Historické mluvnice, nýbrž i z častého osobního styku příliš dobře, abych mohl říci, že by se byl asi divně podíval na někoho, kdo by mu byl přišel s rovnicí stč. = ti. Ale i kdyby byl Gebauer skutečně pokládal -tě za dativ zájmena 2. os. (= ti), plyne z toho, že nikdo nesmí míti mínění jiného? Je veliké jeho dílo posledním slovem o vzniku a dějinách všeho, co tvoří český jazyk? Kdyby se prof. S. podíval do předmluvy 1. dílu Historické mluvnice, dočetl by se tam, že Gebauer sám soudil jinak; dočetl by se, že jsme tiskovou korekturu toho dílu s ním čtli já a prof. Flajšhans a že jsme jej »tu upozornili na nejednu mezeru a nesprávnost, kterou mezi tiskem mohl vyplniti nebo napraviti«. Co -tě je, věděl na př. Blahoslav (Gram. 272), Rosa (Čechořečnost 144), Jungmann (3, 559), ví Smetánka (Živ. sv. Otců 651): je to i podle jejich soudu -ť je, a jako v stč. mohlo býti m. plného ti, i kde to není dativ sdílnosti (na př. dámť = dám ti), tak bývá stč. -tě, i kde my říkáme ti je, na př. co tě = co ti je?[4] Že -tě je z -ť je, potvrzují i doklady z rukopisů, které písmem rozlišují ťě a ťe, což v staročeské výslovnosti nebylo [101]jedno (stará čeština lišívala asi do 15. st. za měkkými souhláskami ě od e, říkalo se na př. jeden, česati, k ňemu, ale jěti, počětie = početí, ňěmý): ťe se v nich píše te (na př. zapeczeten = zapečeťen) anebo se měkkost hlásky ť označuje bodem nahoře; (vl. ťě) naproti tomu tie nebo tye. Tak čteme na př. v musejním Passionálu 286 »toťe ten apoštol svatý Petr, jenžtoťe k Ježíšovi šel…; toťe ten přěsčastný apoštol…«, v Živ. sv. Otců »těžkáťe věc; tento člověk přišelťe sěm« (psáno všude -te). A jiný důkaz snad máme z dnešní Moravy. 1, 255 jsme vykládali divné slůvko tje, žijící v Nové Říši v okr. telčském ve větách jako »on tje tam byl« z -ť je. Toto tje se tam vyslovuje s tvrdým t; také v Praze se s tvrdým t vyslovuje obyčejně na př. »dyt (= vždyť) je to pravda, dyt já tam byl« (má-li zde j určitě zníti, je skupina tj snadnější než ťj). Nevíme ovšem, vznikl-li na př. výraz on tje (ont je, ontje) z původního onť je přímo, či změnilo-li se starší ontě (z pův. onť je) teprv znova v onť je, ont je; první případ bychom chápali tak, že se drželo jazykové vědomí slovní samostatnosti obou částí tak určitě, že nesplývaly v ontě, v druhém (mně pravděpodobnějším) bychom měli doklad jazykového rozboru, jaký se v jazyce časem objevuje (tak na př. m. a on se v nejstarší češtině říkalo an, ale již v staré době se jazyk vracel k pův. a on). Ale tolik je jisto, že ze stč. »přišelťe« ani z mor. »on tje tam byl« nikdo nevykouzlí věty s pův. dativem sdílnosti ať ti, ať .

Mou neznalost Historické mluvnice Gebaurovy dokazuje prof. S-ovi druhá věc, kterou mi vyčítá. Kdyžtě nemohl (a kdyžtě se dostalo 5, 30) vykládám ze kdyžť je… (a proto mám za mluvnický nesmysl, říká-li se kdyžtě ve větách, v nichž je = jest nemá místa anebo se opakuje, jako na př. »kdyžtě věc je rozhodnuta«). Ony staré doklady jsou z Kral. bible, v 3. os. j. č. složitého perfekta prý se již v 16. st. neříkalo jest, je (dělal, ne dělal jest, dělal je), kdyžtě nemohl tedy nemohlo vzniknouti z kdyžť je nemohl. Předně ani není tak docela pravda, že by se zde již v 16. st. spona jest, je byla vždy vynechávala; prof. S. vyčetl zase ze slov Gebaurových, co v nich není. Gebauer podle pravdy učí: »Tu, v os. 3., je vynechávání toto velmi rozšířeno již v textech starých; časem šíří se víc a více; více a rychleji v sing., nežli v plur.; Philomates 1533 posmívá se výrazům nesl jest« atd.« Tak se mi zdá, že by se byl Philomates neposmíval výrazům, jakých by nebyl čítal nebo slýchal v své době, a doklady, ovšem řídké, minulých časů s jest, je trousívají se i později a nalézáme je i v lidové písni (… když je rozum bralo, na matku se ptalo). Ale nesejde na tom. Již 1, 126 jsem vyložil, jak se na takové věci máme dívat. Spojování příčestí na -l v 3. os. j. č. s -tě je [102]v češtině velmi staré a drželo se v ní velmi dlouho: viděli jsme nahoře stč. přišeltě, v bibli Kral. jsou tvary podobné časté, z mor. písně jsme 5, 30 uvedli doklad přišeltě k nám, ještě u spisovatelů nových (na př. u Jiráska) čítáme časem podobně; ale neznám dokladu, aspoň starého, kde by bylo přišeltě jsem, přišlitě a p., kde by -tě, -ť je bylo mluvnicky nesprávné (za nemožné ovšem takové doklady nemám). Doklady se hojně rozmnoží, přidáme-li k nim takové, kde příklonné -tě (podle zákona Wackernaglova!) není za příčestím, nýbrž za prvním slovem věty, kterým tu bývá zájmeno, zájmenné příslovce nebo spojka: tedy ono kdyžtě nemohl (na začátku věty by bylo nemohltě), jenžtotě šel v Pass., jenžtě tebe ke mně poslal Pass. brněn. 30, tentě byl cíl Kral., mor. on tje tam byl atd. Vůbec je nepochybné, že právě toto -tě z -ť je odedávna bylo v češtině oblíbeno; nalézáme je pravidlem i ve větách bez l-ového příčestí a možné jinak -ť jest se objevuje jen spíše jako výjimka. Tak se říkalo nebtě hrozný, totě ten, dobrotě tobě…, jedentě dobrý Buoh atd. (Mat. 148a, 214a, 286b, 302a), ale jen ojediněle na př. toť jest Jan Křtitel, takýchť jest nebeské královstvie (238a, 302a; tato památka obyčejně píše toť jest, ne totě, jak se potom říkalo). Tvary jako přišeltě nebo -tě přišel bývaly odedávna ustálený způsob mluvení, v němž se -tě cítilo již skoro jako souznačný tvar částice ; a takové tvary se tvoří mechanickým napodobením starých vzorů, aniž je mluvící osoba teprv skládá ze součástek, z nichž původně vznikly. Proto se tvořily i v dobách, kdy je, jest u l-ových příčestí zanikalo nebo i úplně zaniklo, jako spojka ano vznikala ještě dávno po době, kdy ukazovací částice ono »hle«, jež v ano (z a ono) vězí, v češtině západní zanikla.

Prof. S. má ještě jinou námitku, která by moje výklady opravdu porážela, kdyby byla správná: podle nich by se prý »asi« musilo správně říkati ne nemohl jest, nýbrž není mohl. Našel u Gebaura z Evang. sv. Mat. s homiliemi (136b) větu »nenieť umřěla dievka, ale spí« (Mat. 9, 24). Po česku se přece říká dnes nemohl jsem, říkalo se tak v 16. st. a již dávno před tím, neříkalo se nejsem mohl. Proč by se tedy bylo mělo říkati nenie mohl, ne nemohl (jest)? Slovanské -l-ové příčestí vzniklo z příd. jmen podobných asi slovům znalý, umělý, opilý, která se v době praslovanské nebo spíše předslovanské spojovala s potřebnými tvary slovesa býti (a v 3. os. bývala jistě odedávna i bez nich) jako jiná příd. jména na vyjádření přísudku a mívala zde ovšem tvary nesložené. Jako podnes říkáme jsem živ, říkávalo se i jsem znal, což znamenalo »jsem znalý«. Spojení slovesa přítomného tvaru s takovým příd. jm. mělo význam přítomný; bylo-li takové příd. jm. odvozeno [103]od slovesa dokonavého, vyjadřovala věta zase přítomnou vlastnost, ale výslovně jako následek něčeho dokonaného, minulého, tedy na př. jsem poznal (= jsem poznalý) znamenalo »jsem takový, který poznal«. Z takových vět se rodily věty, v nichž tyto výrazy nabývaly významu pravého perfekta, jaký vlastně již často měly i výrazy s příd. jménem slovesa nedokonavého; i věta jsem znal (= jsem znalý) mohla vyjadřovati vlastnost nebo trvání nějakého stavu, vzniklého z minulého děje. Tenkrát, v době předhistorické nám neznámé, se mohlo říkati nejsem znal (= nejsem znalý), jako se říká podnes nejsem živ, mohlo se říkati i nejsem umřel (= nejsem umřelý, mrtev). Ale tato stará perfekta dávno — v různých slov. jazycích se to děje v nestejných dobách a nestejnou měrou — mohla nabývati významu prostě minulého; tak vstupovala na místo, které patřilo nesložitým tvarům minulým, t. zv. aoristům. Tyto rozdíly se v češtině vyrovnávaly již před počátkem českého písemnictví, toto vyrovnávání pokračuje v době historické a ukončuje se asi koncem 15. stol. vítězstvím tvarů perfektových nad aoristy, které se trousí v 16. stol. ojediněle jen jako mrtvé archaismy. Řekne-li kdo dnes na př. pil jsem, opil jsem se, může to buď znamenati, že jsem ještě v stavu následků pití, opití (perfektum), anebo se prostě vypravuje, že jsem v minulosti pil, opil se, beze zření k tomu, trvají-li následky posud či nic (aorist). Složité tvary perfektové bez pravého perfektového významu (pil jsem, opil jsem se) nahrazují bývalé aoristy (pich, opich sě); záporná částice v tvarech nesložitých byla u slovesa (nepich, neopich sě) a toto místo zachovávala i v pozdějších tvarech náhradných, vstupujíc na totéž místo i ve vlastním perfektu. Přirozený následek těchto dějin českých minul. časů jest, že již v nejstarších dobách našeho písemnictví doklady složitého perfekta se záporkou u slovesa pomocného jsou nesmírně vzácné archaismy. Takový archaismus je nenieť umřěla dievka (je to významem skutečné perfektum, znamená to »není mrtva«. vulg. non est enim mortua puella). Gebauer jej citoval z druhé ruky, z Rozboru, kde byl právě pro vzácnost uveden; kdyby se byl prof. S. podíval do vydání, vyšlého po Gebaurově smrti, byl by na téže stránce touž větu našel ve znění v 14. st. již obvyklém neumřěla jest dievka, a k tomu tvar s -tě (= -ť je) ovšem zněl neumřělatě.

Zbývá námitka, že se spojení s -tě objevuje i v dokladech, kde by rozvedením v -ť je vznikla věta nemožná. Uvedl jsem takové doklady z doby starší již 5, 30; přidávám »nevímtě smutná co víceji poslati« Zuz. Čern. 284. Že se vlastní mluvnický význam v ustrnulém způsobu vyjadřování zapomíná a že se ho v tvaru ustrnulém někdy užije i nesprávně, je věc známá každému, kdo [104]se obíral jazykovými otázkami. Říkávalo se na př. »přišla pěš, přišli pěš«, ač slovo pěš je původně 1. p. jedn. č. muž. r., neshoduje se zde tedy tvarem se slovesem přišla, přišli; říká se na př., že se přátelé bavili sedě, ač sedě je přechodník jedn. č.; je známo, jak všelijak se u nás užívalo slova an, když z jazykového citu vymizelo vědomí, že v něm vězí a on. O takových »nesprávnostech« jsem napsal 1, 126: »Co si jazyk živý utvořil, jest jeho majetkem, a je-li schopno života, dobude si práva i v písemnictví«. Kdyžtě s nesprávnostmi, s jakými je čítáme v novinách, je ovocem nedostatečného mluvnického vzdělání lidí, kteří je uvedli z nepochopeného dokladu Jungmannova do škol, do mluvy živé vůbec nevniklo, neřku-li aby bylo prokázalo schopnost života; v bohatých sbírkách k chystanému slovníku nového jazyka spisovného není z doby, kdy se ještě po staru časem psávalo -tě (ačtě a p.), posud ani jediného dokladu spojky kdyžtě (spíše se psávalo kdyžto, s čímž srv. u Jungmanna 2, 49). Nesprávné užívání slovních tvarů s -tě nemá dosti opory ani v jazyce starém. Jsou doklady dokazující, že se mluvnický význam této příklonky zatemňoval, ale proti dokladům mluvnicky správným je počet jich opravdu nicotný: proč mají rozhodovati doklady nesprávné? Prof. S. ovšem již r. 1917 napsal, že jeho poznámky a výpisky svědčí proti výkladu mému, a opakuje v Hovorech, že je v bibli Kralické hodně dokladů, svědčících o jiném, než tvrdí »Naše řeč«, ale z dokladů těch uvedl r. 1917 jediný, který je již u Jungmanna a podle »Naší řeči« je docela správný. R. 1917 si prof. S. nepřál, aby se pochybovalo o oněch jeho výpiscích; měl by je konečně někde uveřejniti a »Naše řeč« je ochotna sama jim popřáti místa. Sice by se mohlo státi, že by v jejich existenci opravdu nikdo nevěřil. Dnes píše podle jediného dokladu mého, že se příklonky té užívalo nesprávně již ve 14. stol., a ví hned, »že se tedy již ve 14. stol. původ příklonky, byl-li skutečně jen ten jediný z -ť- je, vůbec necítil« (pozn. k str. 11). Jsou doklady takového mluvnicky nesprávného -tě především ve ztrnulých rčeních na moutě, jaktěživ; i takové věci jsou dobře známy každému, kdo se obíral podrobněji dějinami jazykovými.[5] Je-li jaktěživ na př. ve větě 1. os. vlastně mluvnicky neoprávněno, je lexikálně neoprávněno na př., řekne-li kdo ženské osobě »milá brachu« nebo »holečku« (holec, holček = holeček jsou slova již v staré době doložená jen jako příjmení; holec je mužský tvar ke jménu holka a základ jména hoch, které je domácký tvar k pův. tvaru holec, jako brach, kmoch k pův. tvaru bratr, kmotr).

[105]Jiné doklady takového mluvnicky neoprávněného -tě (ve větách, v nichž by -ti je bylo nemožné) jsou v staré době, v níž -tě ještě bylo v živém obyčeji, svrchovaně řídké; uvedl jsem prof. S-ovi všechny, které znám, kdežto dokladů se správným -tě jen na př. z Evangelia sv. Matouše s homiliemi, z Kralické bible a z listů paní Černínové by se nasbíraly desítky. Kdyžtě ani v tvaru správném nemá v staré době hojnějších dokladů, bylo koncem 19. stol. do spisovného jazyka uvedeno lidmi, kteří jeho mluvnickému skladu nerozuměli a učili ho proto užívati beze zření k němu; je-li hříchem i proti něčemu takovému se postaviti, pak ovšem nezbývá než vyplniti touhu prof. S-a, nechati »jakéhosi brusičství« a vydati náš spisovný jazyk na pospas jazyka neznalým spisovatelům a novinářům. Dokladů nesprávného kdyžtě i nesprávného -tě i já jsem dychtiv, ovšem z jiné příčiny než prof. S.: jsou mi doklady zjevu každému jazykozpytci zajímavého, nenáhlého zapomínání mluvnického základu jazykového tvaru. Neviděl jsem ovšem ještě jazykozpytce ani uvědomělého přítele svého jazyka, který by radil, uvádí-li se již mrtvý tvar do spisovné mluvy jazyka živého, aby se braly za základ ojedinělé doklady mluvnicky nesprávné, ne hojné doklady mluvnicky správné.[6] Snad pochopí prof. S. snáze tuto větu, dám-li mu jiný příklad.

Proti našim radám, aby po vzoru mluvy lidové i jazyk spisovný rozlišoval přivlastňovací jejich od nepřivlastňovacího 2. p. mn. č. jich, klade na str. 28 otázku, proč se nedovoluje psáti »sázím ho (strom)« nebo »vidím ho (dítě)«. Žádný Čech na světě prý neříká v obyčejné řeči »sázím jej (strom)« a »vidím je (dítě)«.[7] [106]A pokračuje, že by snad bylo při té příležitosti možno zavrhnouti všecky přechodníky, kterých živý jazyk dávno již neužívá. Prof. S. zde ovšem srovnává věci, které se nekryjí. Něco jiného jsou tvary jej, je v stř. r. a přechodníky, věci, které tradice literární odedávna podnes drží pevně a jednomyslně — nehledíme-li k chybám, jež plynou z nedokonalé znalosti spisovného jazyka u některých spisovatelů —, a něco jiného rozdíl mezi jich a jejich, který se ve spisovné mluvě počíná objevovati již v památkách staročeských, při čemž veliký význam má okolnost, že se dnešní spisovná mluva kolísá mezi oběma tvary a že je ziskem jazyku spisovnému, dovede-li ostře rozlišovati různé odstíny mluvnické.[8] Přechodníků spisovný jazyk podnes užívá podle pravidel staročeských, ale v starší době se objevují i odchylky, které by byly dnes vytýkány jako chyby, odchylky zase zajímavé jazykozpytci, který v nich vidí doklady, jak se přechodníky již dávno v jazykovém vědomí z původních příd. jmen slovesných počínaly měniti v slovesná příslovce. V Turecké kron. 2, 235 »(jeničaři) u dveří mlče stáli«, 263 »mlče se navracovali«; při tomto mlče, z jiných dokladů známém již Jungmannovi, vzpomínáme, že to slovo, protože bylo pociťováno jako příslovce, i tvarem se měnilo v příslovce, že již v staré době vznikají z něho slova mlčečky, umlčečky (= v mlčečky, s přidanou předložkou jako vleže, vsedě a p., nebo stč. vespěčky z přechodníku spě), mlčkem, později mlčky.[9] I u Komenského bychom našli v přechodnících rozličné prohřešky proti staročeským i dnešním pravidlům spisovné mluvy; ba v Kral. bibli Nehem. 4, 3 čteme větu »liška přiběhna prorazí zed«. Co by říkal prof. S., kdyby se někdo dovolával takových věcí a žádal, aby bylo našim spisovatelům dovoleno psáti »stáli mlče« a p.? A přece by také bylo úlevou žáčkům i spisovatelům, [107]kdyby se nemusili učiti, kdy mají psáti mlče, kdy mlčíce, bylo by novou pomůckou našim básníkům, o které se prof. S. pilně stará, kdyby podle potřeby verše mohli psáti jednou tak, po druhé onak.

*

Spisek S-ův je uzavřen kratičkou hlavou nadepsanou »Výsledek sporu«. Prof. S. zde shrnuje, v čem vidí ten výsledek, v tato slova: »Je nějaký? Zajisté. Veliké mravní vítězství mých »klientů«, dnešních básníků českých. Bylo nezvratně dokázáno, na jak mělkých základech jsou budovány nové zákony ‚Naší řeči‘ a ‚posudky‘, kterými je ubíjena a znásilňována básnická volnost slova«. Prof. S. patrně je v tomto sporu žalobcem, advokátem, soudcem a i znalcem v jedné své osobě. A dokonce i nějakou instancí, která posuzuje výklady znalcovy: prof. S. sám prohlašuje, jak prof. S-em bylo nezvratně dokázáno, co dokázati chtěl. Vím dobře, že každé přirovnání pokulhává, i přirovnání našeho sporu ke skutečnému soudnímu procesu; jistě by bylo nemístným žertem, kdybychom se ptali, kde je plná moc, jíž byl prof. S. ustanoven za zástupce svých »klientů«. Vlastně bychom se také mohli ptáti, kdo jsou ti jeho »klienti«; vždyť známe spisovatele i básníky, kteří nejsou tak proniknuti přesvědčením o nicotnosti naší práce jako prof. S.

Ale jedné věci zamlčeti nesmíme, o níž prof. S. svým spiskem i svými dřívějšími projevy proti nám opravdu podal nezvratný důkaz. Nemá ani dosti vědecké průpravy ani dosti dobré vůle, aby mohl býti dobrým soudcem, aby pravdu dovedl poznat a uznat, nehodí-li se mu. Dokazují to jeho námitky proti našim výkladům, jež skoro naskrze jsou pouhé pokusy nalézti něco, co by se mohlo zdáti námitkou. Zvláště jasným dokladem bezradnosti a umíněnosti, s jakou vede spor, který by přece měl býti vědecký, je jeho boj proti mým výkladům slova kdyžtě, v kterém se slepou snahou shledávati námitky dostal na př. až tam, že podle jediného dokladu, jehož ani neohledal, jak mohl a měl, usoudil, že se v staré češtině říkalo »asi« není mohl, ne nemohl (jest). Podobná je otázka (26), nevztahuje-li se zákon Wackernaglův na ruštinu a lužičtinu: neví prof S. nic o tom, že lužičtina v rozličných věcech mezi jazyky slovanskými snad nejvíce podlehla jako jazyk národa osvětově i politicky ujařmeného změnám, že zvratné zájmeno sja splývá v ruštině se svým slovesem v jediné slovo a pozbývá tak možnosti státi o sobě, kterou čeština podnes zachovala? Vždyť by se stejným právem proti Wackernaglovu zákonu mohlo uvésti na př., že nestavíme již slov příklonných mezi vztažné zájmeno a slůvko koli, jak se dálo v starém jazyce (kdo [108]by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho 1 M. 9, 6). A přidáme-li k tomu ještě S-ův zvyk, upravovati si fakta, o něž právě jde, tak, jak se mu nejlépe hodí, nemusíme vykládati, jak málo je příjemno vésti s ním spory, které přestávají býti vědeckou diskusí a zvrhají se v pouhou hádku. Zvláštní příčinu, která mě přiměla, abych na spisek S-ův tentokrát odpověděl, jsem uvedl: snad nikdy jsem nepsal nic s takovou nechutí jako tuto odpověď, a nepřeji si ničeho více, než aby mi nenastala již nikdy nezbytná nutnost něčeho podobného.

Nám výsledkem sporu jest, že se jím nic nezměnilo. Prof. S. doufá, že »jednou přece, dříve nebo později, vystřídají [jeho] tupitele mladší filologové s širším rozhledem, jemnějšího vkusu a taktu a [ti] že budou mít co odvolávat a opravovat ze starších ročníků ‚Naší řeči‘«. Přejeme si upřímně, aby se takoví mladší filologové s širším rozhledem než my, jemnějšího vkusu a taktu, než je náš, brzy přihlásili a aby se tak stalo ještě za našeho žití; rádi bychom jim ustoupili a rádi bychom i pracovali s nimi, kdyby o naši pomoc stáli.[10]

*

Odpovědí prof. Zubatého pokládám »záležitost« pamfletu Strejčkova za vyřízenu i pro sebe. Příti a vlastně hašteřiti se s prof. S. o věci, jež jsem mu vytýkal v loňské redakční odpovědi, nebudu;[11] důvody toho jsem vyložil po dvakrát v NŘ. (7, 253 a 8, 46 n.) a nemám, proč bych své mínění měnil.

Kdyby si však někdo z našich čtenářů přál zevrubnějšího poučení o některé z těch věcí, jichž se nedotkl v své odpovědi prof. Zubatý, jsem ochoten vyložiti jemu a odůvodniti podrobněji v NŘ. naše stanovisko, tak jako jsem to učinil v 2. seš. letošního ročníku rozborem Strejčkova článku o psaní výrazů »s místa« a »se stanoviště«.

Václav Ertl


[1] Poměr mezi předložkou pod a slovy utvořenými ze základu spod není dosti jasný. V ruštině a v jazycích jslov. (s jaz. círk.) je podst. jm. m. r. poď s význ. »půda«, také na př. »poschodí, podlaha, pryčna« a p.; slova příbuzná jsou č. půda, lit. pádas »spodek chodidla«, stind. padam (stř. r.) »šlépěj, krok, stanoviště, místo«, lit. peda, stsever. fet »šlépěj« a j., s nimiž asi souvisí staré indoevr. jméno nohy (stind. pâd, lat. pês, něm. Fuss atd.); slov. poď atd. by bylo podle toho, co je pod nohama, po čem se šlape. A z tohoto pojmu se v primitivních dobách jazykových mohl vyvinouti i význam slov. předložky poď; i funkci předložkovou by bylo lze vysvětliti z pův. jména (na př. předl. dle je vl. nom. j. č. podst. jména znamenajícího »délka«). Byla i praslov. složenina j’z-pod’ (s měkkým jerem), kterou jako ispoď nalézáme již v st. srbštině s význ. »zespoda« (jako předl. s gen.); s ní se kryje předpokládané č. spod, jež etymologicky bychom měli psáti zpod (nikoho ovšem nenapadne toho žádati). Podrobnější výklad by doplnil k tomuto stručnému obrazu ještě některé drobnosti; zmínky zasluhuje zejména, že si ruština a polština vytvořily nové podst. jm. r. ispód, p. spód s význ. »spodek«.

[2] Touže původní metaforou pochopíme, říká-li se místy v Čechách a na Moravě spodní (= zadní) části snopu řiť, řítí, řiťoví, řítoví, říká-li se někde spodku kmene, chmelové lodyhy, snopu a p. p…l (v. Kottův slovn.); slyšel jsem tak sám mluviti na Táborsku a Pacovsku a nepozoroval jsem, že by lidé, kteří se tak vyjadřovali, dost málo byli pociťovali, že by to byla slova neslušná, t. že by v nich ještě cítili metaforu.

[3] Předložky před, pod, nad s kmenem zad- i s předložkami po, na, za tvoří v jazycích slovanských skupinu slov záhadných otázkami, jak máme vykládati společný závěr -ď a jak souvisí tvary mající tento závěr s tvary bez něho. Předložky vůbec, protože to jsou slova ve vědomí jazykovém obyčejně isolovaná a tedy nechráněná sdružením se slovy příbuznými ve skupinu slov navzájem se chránících, podléhávají změnám a jiným osudům často velmi záhadným; na př. skupina tvarů slovanských předložek odpovídajících významem naší předl. skrze (r. čérez s tvarem vl. círk. črez, círk. skvozě, skrozě, skozě, skosě atd.) je motanina tvarů více nebo méně podobně znějících, již je nesnadno dokonale rozmotati. Tvary s -ď nemusily vzniknouti stejně; -d v před, nad může býti příponové, jak se obyčejně vykládá (a v příponě -ď by opravdu mohl vězeti nějaký tvar pův. kořene dhê-, slov. dě- »dělati«). v pod (a zad-) může patřiti ke kořeni, tvar za může býti etymologicky úplně nepříbuzný se zad- (v litevštině je předpona užů-, v níž snad splynuly pův. tvary předložek slov. v’z a za). Předl. nad je bez příslovečných výrazů, jaké jsme viděli u předl. před a pod; to proto, že na vyjádření pojmů, o něž by šlo, naše jazyky užily podst. jm. vrch (svrchu atd.).

[4] Se stejným významem se říkalo, »jest mi něco, bolí mě, škodí mi«, v tázacím tvaru »co ti (tobě) jest = co tě, co ti škodí« a jistě také »co tě bolí« (na toto dokladů náhodou nemám). Když zanikalo vědomí, co -tě vlastně je, i otázka »co tě« mohla se zdáti mluvnicky obdobnou s otázkou »co tě bolí« a to vše mohlo býti i příčinou, že se místo »co ti škodí« začínalo říkati i »co tě škodí« a p. a že se snad vyvíjela u slovesa škoditi i vazba se 4. p.; takové změny bývají i v mluvě jednotlivých osob. Tak by se snad nejsnáze vysvětlilo, proč paní Zuz. Černínova, která jinak ti a tě dobře rozeznávala, r. 1652 dvakrát napsala v listě k synovi »aby Tě něco neškodilo« (1, 125).

[5] Rais 14, 298 píše »pranamoutě«; to je výraz, který zvláště jasně ukazuje, jak málo cítíme, co na moutě vlastně je.

[6] Že kdyžtě pochází ze střední školy, potvrzuje mi nyní i kol. Smetánka (který po celou dobu války byl službou v Dalmacii a na Černé Hoře); i on poznal toto slovo jako žádaný školský překlad lat. příčinného cum. R. 1917 jsme také čtli, že by se kdyžtě nemělo zapovídati, »kde ho smysl žádá«. Lidový jazyk se obejde bez něho (obyčejně pouhým když), vzniklo v době, která oplývala příklonným -ť a -tě, i v této době se ho skoro neužívalo, a dnes najednou ho spisovný jazyk potřebuje. Proč jiného než proto, že by měl o jedno slovo víc, kterým by se lišil od češtiny skutečné? I ve 14. stol. stačilo pouhé když, jako stačí dnes; Mat. 131a na př. čteme »ktož muož tak pravedlný býti, by jemu božie pomoci nebylo třěba, když ten, jehož mezi narozením žen (= mezi zrozenci z žen) žádný věcší nenie, sám o sobě praví zjěvně: Nemnož člověk sám od sebe nic učiniti, jediné což jemu z nebe dáno bude«.

[7] Před r. 1920 bych byl snad napsal stejně i druhou část jeho příkladu. Ale o prázdninách toho roku jsem takové je m. ho v stř. r. slýchal u prostých venkovanů na Krumlovsku a mou zkušenost v hovoru o jiných věcech potvrdil dr. Oberpfalcer, který se obírá studiem tamní mluvy. Aby nebylo nedorozumění, nevyčítám to prof. S-ovi; překvapilo mne to stejně, jako když jsem r. 1917 slyšel v lidu na Vlašimsku předem.

[8] Jak pěkně rozlišuje obojí význam na př. Kral. bible Soudc. 6, 5: jako kobylky ve množství přicházeli (nepřátelé), aniž jich neb velbloudů jejich byl počet.

[9] Mlčky, mlčkem jsou instrumentální příslovce vzniklá z přechodníku mlče kleslého v příslovce; vzorem k nim byly příslovečné tvary jako hezky, hrdinsky, německy, honem, hurtem, kvapem, právě tak, jako na př. z nom. j. č. pěš, když klesl v příslovce, vznikl tvar pěšky (pěškami). Pod. tvary jsou spěčky (vespěčky), mlčečky, nechtěčky, na východě ležačky, seďačky a p., v jejichž č vězí přechodníkové c změněné v č, protože kmeny s příponovým c v odvozeninách s k rády mívají č (slepice — slepička, chlapec — chlapeček, srv. 6, 189); a podle přechodníkových příslovcí na -ačky zase utvořeno mor. kolenačky (5, 157). Jungmann mlčky, mlčkem vykládá také z podst. jm. mlček a prof. S. zase může mluviti o nesmyslech, jako kdyby někdo říkal, že 1x1 je třeba milion; na způsobu, jak se jazykozpyt dnes na takové věci dívá, nic tím nezmění.

[10] Ve Venkově přispěchal 6. ún. 1914 prof. S-ovi se svou troškou na pomoc dr. Václav Brtník. Je opravdu dojemná podívaná, jak se sešel zapřisáhlý nepřítel všelikého broušení s brusičem nejpřísnější řehole, a málem bychom se byli lekli, že je zle napravo i nalevo. Ale ještě včas jsme si vzpomněli, co asi oba spojuje.

[11] Jen poznámku. Proti mé výtce, že prof. S. zkomolil náš citát »ne lásky zjev — mé mládí přišlo ke mně«, vynechav z něho slova »ne lásky zjev«, a že použil tohoto zkomoleného citátu k výtce, jako bychom onomu básníkovi vytýkali neprávem začáteční slovo »« za nepřízvučné (kdežto naše výtka se týkala slova ne), hájí se prof. S. výmluvou, že mu citát zkomolil takto sazeč. Zapomněl však při té výmluvě, že v jeho článku ve Věstníku Jednoty Svat. Čecha bylo slovo , na němž založil svou výtku, vytištěno proloženě a že tedy v jeho rukopise bylo patrně podtrženo. Nebyl to tedy přece asi sazeč, kdo náš citát tak účelně zkomolil.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 4, s. 97-108

Předchozí Žízeň jako trám

Následující Antonín Profous, Jindřich Š. Baar: Klenčí, či Kleneč?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1