Jich, jejich, svůj, čí

Václav Ertl

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. N.) Pravidla čes. pravopisu (1921, str. XXX) vykládají o rozdílu mezi tvary jich — jejich takto: »V množ. 2. p. béře se »jejich« ve významu přivlastňovacím, na př. »zpěv jejich (ptáků) jest příjemný«; tvar »jich« bývá ve významech jiných, na př. »část jich (ptáků) uletěla«. »Jich« ve významu přivlastňovacím, na př. »zpěv jich je příjemný«, je zastaralé.« Změna, která byla učiněna v této věci v posledním vydání Pravidel proti vydáním starším, opírá se o výklad v NŘ. 2, 89 a j. Mínění, že »jich« ve významu přivlastňovacím je tvar vžitý, není správné a pochází ze sebeklamu, u nás bohužel dosti rozšířeného, že se za věc vžitou rádo pokládává to, čemu si jednotlivec nebo jednotlivci navykli. Ale za věc vžitou lze pokládati teprve takový výraz, který se zvláště v živé řeči ujal a jehož užívá tak značná většina národa, že jiný výraz téže platnosti vypadá vedle něho strojeně nebo zastarale. A tomu je v poměru tvarů »jich—jejich« v platnosti přivlastňovací právě naopak. Kdybyste poslouchal pozorně, jak lidé skutečně mluví (a jak také píší spisovatelé, kteří mají cit pro řeč živou), neslyšel byste nikdy: »to je jich dům, slyšel jsem to od jich tety« atd. To [221]jsou tvary, které žijí už jen na papíře a u spisovatelů, kteří píší stůj co stůj tak, jak nikdo nemluví. Šetřiti rozdílu mezi tvary »jich« a »jejich«, který si jazyk sám vytvořil, velí však nejen zřetel na skutečný, živý jazyk, nýbrž i hospodárnost a přesnost řeči. Vyjadřování je mnohem přesnější, víme-li, že tvar »jejich« má význam přivlastňovací, tvar »jich« nikoli, že »léčení jich« může znamenati toliko léčení toho, co je předmětem léčení (na př. léčení nemocí, nemocných), kdežto »léčení jejich« znamená léčení toho, kdo je původcem léčení (na př. léčení venkovských felčarů a p.), že »část jich« znamená něco jiného než »část jejich« atd. Kdo tedy nedbá rozdílu mezi tvary »jich« a »jejich«, který se v jazyce vyvinul z přirozené šetrnosti řeči, ochuzuje jazyk o důležitý prostředek vyjadřovací. A proto Naše řeč, časopis založený na vzdělávání a tříbení řeči, vytýká zajisté vším právem opět a opět, když se toho rozdílu nešetří. — Co bylo řečeno výše o rozdílu mezi tím, čemu kdo navykl a co je vžito, platí i o tvarech svojí a svou v 7. p. ženského rodu. Z dějin jazyka i z usu obecného zjišťuje mluvnice, že se v 7. p. ženském ustálil odedávna tvar stažený »svú«, nč. »svou«. Že se tvar »svojí« vyvinul (tam, kde se ho užívá) analogií, není proň omluvou v praxi spisovné; stejnou analogií vznikly na svých místech analogické tvary mojeho, mojemu a p., jichž zavádění do spis. řeči jistě nebude nikdo navrhovati ani hájiti. Neboť jen ty analogické tvary (novotvary) mají právo v spis. jazyce, které do spis. jazyka z živé řeči vnikly a v něm zobecněly; všecky ostatní analogické tvary jsou, vyskytnou-li se v spis. jazyce, se stanoviska jednoty spis. řeči chyby. A to platí i o 7. pádě »svojí« m. »svou«. Nejméně platná je omluva, že tvaru »svojí« potřebují básníci. Spisovný jazyk je soubor forem daných i pro básníky; básníci mohou spisovný jazyk obohacovati, ale ne plichtit. — Vokativy správče, soudče, vůdče vytýkáme a budeme vytýkati potud, pokud v spisovném jazyce budou žíti nominativy »správce, soudce, vůdce«; jakmile v spis. jazyce zobecnějí nominativy »správec, soudec, vůdec«, zanecháme výtek. — O tom, jak se má užívati zájmena čí, jest snad v našich mluvnicích poučení dost, neboť mnoho ho ani není třeba: jde-li o stránku formální, stačí věděti, že se zájmeno »čí« skloňuje jako »pěší«; jde-li o stránku významovou, jest odpověď vyjádřena již tím, že zájmeno »čí« jest zájmeno přivlastňovací tázací, tedy že se jím tážeme na vlastníka, kterého pak v odpovědi označujeme buď přivlastňovacím zájmenem (můj, tvůj atd.) nebo přivlastňovacím příd. jménem (bratrův) nebo přivlastňovacím genitivem (mého bratra). — O významovém rozdílu mezi přídavným jménem a genitivem substantiva (kniha básní — kniha básnická) podala NŘ. zevrubný výklad v článku »O tvarech českého přívlastku« (II, 97).

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 7, s. 220-221

Předchozí Duál, s — z

Následující Kolem, kol, okolo