Současný stav a perspektivy jazykové poradny

Ludmila Uhlířová, Ivana Svobodová, Markéta Pravdová

[Articles]

(pdf)

-

[*]… původ všech jazykových problémů je
v mikrojevech na úrovni promluvy…

J. Neustupný

1. Základní rysy činnosti jazykové poradny: regulativnost a respekt k spisovnosti

Činnost jazykové poradny, která je součástí oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, je svou podstatou po celé období její existence, tj. již téměř šest desetiletí[1], činností regulativní. Regulativnost spočívá v aktu rady, doporučení, návodu k jazykovému chování tazatele. Odráží se také v lingvistově očekávání, že tazatel radu přijme, ať už pro sebe nebo ― což je důležitější — pro širší skupinu uživatelů, např. učitel pro žáky ve škole, redaktor či korektor pro čtenáře novin, knih apod.

Poradna radí (intervenuje) především v otázkách češtiny spisovné (spisovné normy, „standardu“, kultivované variety). K dispozici jsou statistiky z poradenské databáze odpovědí na dotazy, z kterých je možno doložit, s jakým množstvím dotazů se obracejí jazykoví uživatelé z různých profesních skupin o radu[2] a které jsou ony komunikační situace, kdy se jim znalost „standardu“ jeví pro splnění určitých komunikačních cílů jako potřebná[3]. Tazatelé přitom dávají najevo své postoje k spisov[114]nému jazyku mimo jiné ve způsobu, jakým své dotazy formulují: píší je spisovnou češtinou, někdy vyjadřují obavy, zda „už něco ze školy nezapomněli“, omlouvajíce se za případné „prohřešky proti spisovnosti“. Pracovníci jazykové poradny mají přitom nezřídka možnost všímat si toho, jak na jedné straně stoupá úroveň autocenzury u některých sociálních skupin (např. u lidí v ekonomicky a podnikatelsky význačných pozicích) a na druhé straně klesá péče o jazykovou úpravu některých (povýtce komerčních) titulů, v horším případě i úroveň mimoškolní jazykové výchovy[4].

Ačkoli poradna plní roli jazykověvýchovné instituce, její pracovníci nemohou přikázat, nebo naopak zakázat mluvčím češtiny určité jazykové chování. Takovou pravomoc nemají a v tomto smyslu není jejich role rolí preskriptivní. Nedisponují žádnými sankcemi vůči těm, kdo jejich rady nepřijmou nebo o ně vůbec nepožádají. Rozhodující výchovnou úlohu v tom, abychom psali a mluvili kultivovanou češtinou, má spolu s rodinou školství od základního po univerzitní. Zvláště je třeba zdůraznit úlohu školy základní, protože právě léta povinné školní docházky jsou rozhodující pro to, zda si dítě základy spisovné češtiny osvojí.

2. Východiska poradenské činnosti: zřetel k současné jazykové situaci

Jak bylo již vícekrát zdůrazněno (srov. d. cit. v pozn. 2), jazyková poradna vychází při své činnosti z toho, že současná spisovná norma /standard/ kultivovaná varieta češtiny jakožto ta varieta, která je očekávána, předpokládána, považována za náležitou a preferována v určitých komunikačních situacích jakožto varianta přispívající k úspěšnosti komunikace, je nezpochybnitelnou realitou. Spisovná čeština je schopna dokonale a beze zbytku splnit všechny komunikační potřeby vzdělaného mluvčího. Činnost poradny přitom významně ovlivňuje současná jazyková situace. Standardní češtiny se užívá dnes zejména v komunikaci právní, administrativní, vzdělávací a v některých speciálních komunikačních sférách, ale nikoli v celé řadě komunikačních situací dříve považovaných za „spisovné“ a nikoli v běžné komunikaci každodenní, a to často ani tehdy, jde-li o komunikaci veřejnou. Jazykovědci mnohokrát poukázali na „rozmělňování“, „decentralizaci“, „rozvolňování“, „relativizaci“, „liberalizaci“ spisovné normy, na „znejasňování“ jejích hranic, na oscilaci mezi spisovností a nespisovností a na oslabování prestiže a míry ovládání spisovné normy (resp. šíře: prestižní variety) u řady sociálních skupin[5]. Aktuálně věnují po[115]zornost široké, až bezbřehé sféře veřejné, ale přitom neformální, neoficiální komunikace, určené mnohdy speciálním cílovým skupinám a využívající značně heterogenního repertoáru výrazových prostředků[6].

Naznačená jazyková situace není výlučně česká, tj. není jen bezprostředním důsledkem historicky dané existence specificky českého typu diglosie[7]. Působí na ni celá řada obecných civilizačních, „kybernetizačních“, „globalizačních“ činitelů, rozvoj komunikačních médií, zejména internetu atd. Celkově lze říci, že se i v naší společnosti a v naší jazykové situaci významně odráží obecný společenský rys, na který poukázal Neustupný: „… a modern society [which] requires strong adherence to norms (maxim 4). In a postmodern society variation in norm does not matter to the same extent.“[8] Zřetelnou „postmodernistickou“ nechuť k normám a kodifikaci konstatoval podobně také Daneš (1999, d. cit. v pozn. 5). To však nepochybně neznamená, že dnešní čeština (popř. jiné jazyky ve svých dnešních podobách) jsou „v úpadku“. Zájem o kulturu jazyka a o kultivovanost vyjadřování nepřestal, spíše jde o to, že se často projevuje jinak a že je také motivován jinak. Tazatelům jazykové poradny jde dnes nejen o to, že jazyk je významná kulturní hodnota, kterou [116]by měli respektovat a ovládat (popř. i „ochraňovat“[9]), ale ještě mnohem více o to, že znalost jeho norem a jeho kultivované užívání jsou důležité pro jejich práci, přinesou jim společenský prospěch, užitek, „profit“, úspěch v konkurenci podnikatelské, mediální, politické či nějaké další a tím zvýší i jejich společenskou prestiž; evidentní pravopisná chyba v pojmenování výrobku nebo formulační nejasnost v příbalovém letáku by mohla nepříznivě ovlivnit prodejnost.

Pragmatismus v postojích k jazyku se v korespondenci jazykové poradny projevuje velmi výrazně. Stálo by za podrobný sociolingvistický průzkum, kdo jsou dnešní nositelé kultivované variety češtiny, resp. ke kterým sociálním skupinám patří. Tato otázka, kterou si kladl ostatně již dávno např. V. Ertl (srov. pojem „dobrého autora“), se v průběhu 20. stol. opakovaně vracela, a to nejen u nás, ale i jinde.[10] Pro stav společnosti na počátku třetího tisíciletí je charakteristické, že vzrůstá sociální diverzifikace a ta se ve zvýšené míře odráží v diverzifikaci jazykové. Budeme-li chtít ji popsat, budeme k tomu potřebovat velké množství sociálních proměnných: nestačí např. konstatovat, že mluva mládeže se mění velmi rychle nebo že v slovní zásobě uživatelů internetu je množství neologismů, anglicismů, slangismů apod., ale je třeba i s těmito (a dalšími) společenskými skupinami zacházet jako se skupinami heterogenními.

3. Současná poradenská praxe: stav a problémy

Komunikace jazykové poradny s veřejností je telefonická, dopisová a od r. 1999 rovněž elektronická. Mnoho dotazů je rutinních.[11] Tazatelé by snadno našli odpověď prostým nahlédnutím do některé základní školní příručky. Přibývá však těch, kteří nejsou již ochotni pořídit si tištěný slovník, tištěnou mluvnici nebo poslední knižní vydání Pravidel českého pravopisu a listovat v nich, aby našli odpověď na svůj problém. Dávají přednost elektronickému dotazu na e-mailové adrese jazykové poradny jako pohodlnějšímu, rychlejšímu a efektivnějšímu získání té konkrétní informace, kterou v daném okamžiku potřebují. Vzhledem k tomu, že se dotazy opakují, byla na internetové stránce jazykové poradny zřízena dnes již poměrně rozsáh[117]lá rubrika častých dotazů, resp. našich odpovědí na ně, nazvaná Na co se nás často ptáte. Rubrika se setkala se značným zájmem, je čtena a reakce čtenářů jsou pozitivní.[12] Zkušenost však ukazuje, že jsme se při formulaci některých odpovědí nedokázali dostatečně přiblížit konkrétním požadavkům tazatelů. Tazatel vesměs nehledá formulaci mluvnického, pravopisného či jiného pravidla, jímž by se mohl řídit (které by mohl aplikovat), ale přímé řešení „svého“ konkrétního případu: Neuspokojí ho např. sdělení, že v názvech veřejných prostranství začínajících předložkou se první slovo po předložce píše s velkým počátečním písmenem, ale někdy si přeje být výslovně ujištěn, že toto pravidlo platí nejen v názvu ulice U Kněžské louky, Na Rybníčku či Za Tratí, ale také v názvu ulice U Nemocnice, ať je tato ulice v Plzni nebo třeba v Pardubicích. Pro lingvisty může být v některých případech obtížné zvolit takovou formulaci odpovědi, která by byla přijatelným kompromisem na ose obecnost ― konkrétnost.

Někdy bývá pracovníkům jazykové poradny kladena otázka, proč na dotazy neodpovídají pouze výběrově. Důvod je tento: Hlavní zásadou poradenské činnosti je respektovat potřeby a zájmy tazatelů. Není pro lingvisty v jazykové poradně důležité, že tazatel něco neví (i když by to vědět měl nebo mohl), důležité je, že se na to ptá, že to vědět chce. Právě v tom, že se mu na jeho dotaz dostane odpovědi, spočívá informační (ale i výchovná) role jazykové poradny. Ostatně stanovit jakákoli výběrová kritéria by bylo nemožné už proto, že žák základní školy řeší problémy na jiné úrovni než jeho učitelka češtiny a ta zase na jiné úrovni a s jiným cílem než třeba redaktor renomovaných novin či odborný poradce připravující otázky pro nějakou soutěž či kvíz. Ani internetová stránka často kladených dotazů (resp. odpovědí na ně), budovaná sice na základě komunikace s tazateli, není určena jen jim, ale snaží se odhadnout také problémy široké „mlčící“ komunity, která se v roli klientů jazykové poradny aktivně neprojevuje.

Stále častěji je poradna nucena řešit problémy „nerutinní“ povahy. Důvody a okolnosti, které k tomu pracovníky poradny nutí, bezprostředně souvisejí s nepřetržitým vývojem jazyka. Problémů je přitom celá řada. Dosavadní kodifikační literatura zastarává a nezachycuje aktuální stav jazyka. Mění se především slovní zásoba, přibývá nových slov i víceslovných pojmenování, která přinesl pokrok ve společnosti, změny v životním stylu, v kontaktech s okolním světem i v každodenním životě.[13] Je třeba informovat tazatele o tvoření a významu nových slov, o jejich pravopisu, výslovnosti, popř. o způsobech ohýbání. Některá slova a slovní spojení se do užívání vracejí a veřejnost si na ně musí znovu zvykat (obchodovat akcie ― [118]obchodovatelné akcie), přibývá nejrůznějších typů zkratek a zkratkových slov, vzácně se objevuje i nové exonymum.[14] Vývojové změny se přirozeně týkají jak slovní zásoby, tak i jevů hláskoslovných, tvaroslovných i syntaktických. K tomu je třeba přičíst také to, že jazykové příručky nejsou v názorech na některé dílčí jevy a ve svých doporučeních vždy jednotné[15]. Může se proto stát, že ani pracovníci poradny, jsou-li postaveni před nějaký problém, neporadí ― s odvoláním na rozdílnou odbornou literaturu ― stejně nebo se prostě v názoru neshodnou. V neposlední řadě je třeba připomenout, že popis češtiny v odborné literatuře není zcela vyčerpávající. Dosud málo zpracovanou kapitolou je např. syntax složených číslovek; není zatím k dispozici podrobná analýza rychle se šířícího typu nejrůznějších nominálních skupin s nesklonným, popř. i neslovním komponentem v prepozici před řídícím substantivem: Penny sleva, IKEA restaurace, hokejová Český Telecom extraliga, alu fólie, kompletní ski + snowboard servis, on-line rozhovor; stále větší pozornost bude třeba věnovat „euročeštině“ vůbec (tj. nejen euru/ům, eurooknům, europoslancům).[16]

4. Poradenská praxe v kontextu jazykové teorie: jazyková „správnost“

Dotazy jazykové poradně bývají velmi často formulovány jako dotazy na jazykovou správnost. Pokud správnost budeme chápat jako to, co lze vyložit / podpořit / do[119]ložit jazykovým pravidlem[17], resp. jako to, co lze opřít o jazykovou kodifikaci či aspoň o všeobecně přijatou konvenci, lze i odpověď formulovat, alespoň v určitých případech, v termínech jazykové správnosti. Obsah pojmu správnost musí přitom být chápán jako deskriptivní (objektivní, racionální), založený na funkčně jazykových kritériích, nikoli jako hodnotící, či dokonce estetizující. Očekávání právě takové racionální odpovědi je ze strany tazatele přirozené už proto, že jazyk je jev sociální a jazykové normy jsou specifickým druhem norem sociálních, které společnost sdílí a na jejichž respektování má zájem, protože podporují její stabilitu. Problém však nastává, pokud tazatel chápe jazykovou správnost jako jeden pól dvouhodnotové stupnice ― v opozici k jazykové „nesprávnosti“, popř. pokud navíc věří v neměnnost takové stupnice a tím i v neměnnost jazykových norem („platí to, co nás kdysi učili ve škole“) nebo alespoň takovouto víru proklamuje. Bývá pak obtížné vysvětlit, že škála jazykové správnosti může mít nejen dvě, ale celou řadu hodnot (srov. k tomu např. Nebeská, d. cit. v pozn. 6), že tyto hodnoty nejsou vždy stejné povahy, tj. že hodnotová škála není lineární, že jde o hodnoty různě uchopitelné a formulovatelné a že ― velmi pravděpodobně ― dokonce nejsou formulovatelné vždy. Striktně dbát na „pravidla“ za všech okolností nelze. Mění se v čase, a to jak v závislosti na vývoji jazyka a na jeho aktuálním stavu v daném okamžiku (viz o tom výše v bodě 3), tak na vývoji vědeckého poznání jazyka (srov. např. pravopis syrup → sirup), na intenzitě a (ne)koordinaci působení institucionálních regulativních sil (viz např. genezi Dodatku k Pravidlům českého pravopisu 1993), na faktorech legislativních (srov. např. rozhodnutí o psaní velkých písmen v dřívějším oficiálním názvu státu Česká a Slovenská Federativní Republika), na rozvoji laických iniciativ využívajících zejména internetu ― a na faktorech dalších, faktor náhody nevyjímaje (za takový bychom mohli považovat fonetickou podobnost, která vedla k vtipnému překladu anglického harassment českým harašení a tím k tomu, že sloveso harašit nabylo nového, přeneseného významu; sousloví sexuální harašení viz v prvním svazku českého neologického slovníku[18]).

Role jazykovědců je přitom nezřídka přeceňována. Opakovaně bylo třeba například vysvětlovat, že jazykovědci Ústavu pro jazyk český nerozhodli o jednoslovné podobě názvu republiky Česko, akceptované mimo jiné již v normě ČSN EN ISO 3166—1[19], nebo že je např. rozdíl mezi právními předpisy o přechylování a nepřechylování ženských příjmení v úředních dokumentech (viz matriční zákon, na jehož [120]tvorbě se jazykovědci nepodíleli) a užíváním týchž příjmení v běžné komunikaci, kde jsou přechýlené podoby nutnou podmínkou pro sklonnost (srov. o tom např. Knappová[20]).

5. Jazykové dotazy v číslech

Vyjádřit celkový počet dotazů, na které jazyková poradna od počátku své činnosti odpověděla, ať už ústně (telefonicky i při osobní návštěvě tazatele) nebo písemně (dopisem, faxem, e-mailem), je takřka nemožné. Pro celkovou představu o aktivitách jazykové poradny uvádíme čísla za posledních pět až šest let, tedy v podstatě za dobu, kdy se začalo prosazovat také elektronické poradenství. Dopisy adresované jazykové poradně a odpovědi na ně zasílané poštou se archivují, stejně tak i jazykové dotazy a odpovědi zaslané elektronicky. Vedeme rovněž statistický přehled o každodenním počtu telefonických dotazů. V současné době jazyková poradna zodpoví každý pracovní den průměrně kolem čtyřiceti telefonických a pětadvaceti e-mailových dotazů. Zatímco se stoupajícím počtem uživatelů internetu roste i počet tazatelů obracejících se na jazykovou poradnu prostřednictvím elektronické pošty, počet dotazů zaslaných klasickou poštou a faxem naopak mírně ubývá. V počátcích provozu e-mailové poradenské služby se počet dopisů zaslaných poštou a faxem pohyboval okolo 200 za rok (v roce 1998 jazyková poradna odpověděla na 196 dopisů, v roce 1999 na 238 dopisů), v uplynulém roce jejich počet již poklesl na 125.

 

Graf: Počet zodpovězených e-mailů za léta 1998—2004

 

[121]Jak ukazuje graf, v průběhu let 1998―2004 odpověděla jazyková poradna celkem na téměř sedmnáct tisíc e-mailů žádajících o jazykovou radu. Jen za loňský rok počet zodpovězených e-mailů přesáhl hranici šesti tisíc.[21] Nutno ovšem podotknout, že některé z e-mailů obsahovaly hned několik jazykových dotazů. E-mailové žádosti s více než deseti dotazy nejsou ojedinělé; přicházejí čím dále tím častěji od profesionálních uživatelů češtiny, zejména od redaktorů, kteří si nejprve shromáždí jazykové „problémy“ a pak je pošlou jazykové poradně v jediném, zato však obsáhlém e-mailu. Podrobnější statistika by ukázala, že celkový počet jednotlivých jazykových otázek a odpovědí na ně je výrazně vyšší než celkový počet odpovězených e-mailů, který je v grafu označen jako N.

Prudký nárůst e-mailových dotazů souvisí s proměnou tazatelské veřejnosti a jejími stupňujícími se nároky na efektivitu poradenských služeb. Výhodou pro tazatele zvyklé užívat internetu jakožto média k rychlé komunikaci je především to, že pokud řešení jejich otázky (event. celé série otázek) nevyžaduje konzultaci s pracovníky dalších oddělení Ústavu pro jazyk český, obdrží odpověď obvykle ještě týž den nebo nejpozději do druhého pracovního dne. Potřebuje-li tazatel odpověď písemnou, je pro něj jednodušší, levnější a časově méně náročné poslat dopis v elektronické formě než klasickou poštou. Pracovníkům poradny umožňuje e-mailová poradenská činnost (na rozdíl od telefonického poradenství) konzultovat s dalšími lingvisty specializujícími se na danou oblast či ― ve složitějších případech ― prostudovat určitý jev v odborných časopisech a další literatuře, popř. učinit speciální vyhledávky v Českém národním korpusu. Odložená zpětná vazba je v některých případech nepostradatelná a straně tazatelské i odpovídající přináší možnost odborně a kvalitně zpracované odpovědi na jazykové dotazy. Podrobnou statistiku dotazů podle předmětu dotazu, s příklady a komentáři viz ve stati K. Smejkalové v tomto čísle.

Jak již bylo řečeno výše, odpovídat na rutinní dotazy elektronickou poštou bohužel značně časově zatěžuje chod poradny, a to na úkor dotazů lingvisticky zajímavých a ― alespoň pro pracovníky poradny ― „nerutinních“. Vedle již zmíněného tazatelova pohodlí (někdy spíše pohodlnosti) a vedle běžné okolnosti, že tištěnou kodifikační příručku prostě nemá právě po ruce, může však hrát roli i jeho pochybnost o „správnosti“ kodifikace v těch konkrétních případech, kdy se jeho jazykové povědomí (znalost úzu) s kodifikační příručkou rozchází. Takové dotazy mohou přinášet zajímavá, byť dílčí svědectví o zastarávání kodifikačních (resp. normativ[122]ních) příruček. Například: Je možné skloňovat substantivum boss také podle vzoru „muž“? Může přechodník od slovesa vázat znít vázaje? Apod.[22]

6. Otázka, kterou si klademe ― a odpověď?

Vzhledem k výše popsané situaci jazykové i praktické poradenské si lingvisté v jazykové poradně kladou následující otázku: Mají právo být onou lingvistickou autoritou, která „reguluje“ v případech, kdy je veřejností aktuálně žádána o rozhodnutí týkající se spisovné normy/kodifikace? Jaký by měl být rozsah jejích pravomocí/kompetencí? Jakou roli by měla hrát jazyková poradna v současné jazykové situaci a ― obecněji ― ve společnosti počátku 21. století? Řekneme-li, že role jazykové poradny je rolí poradní[23] a že není jejím úkolem činit kodifikační rozhodnutí neboli, jak někdy tazatelé říkají, rozhodovat o tom, co je „správné“, resp. poučovat tazatele o tom, jak by jazyk „měl“ vypadat, pak vlastně jen otázku posouváme: Jak by tedy měla vypadat ona poradní funkce jazykové poradny? Otázku jsme opakovaně předložili k diskusi na celoústavním diskusním fóru v Ústavu pro jazyk český a na mezinárodních jazykovědných konferencích, zejména na konferencích ve Šlapanicích 2004, v Bratislavě 2004 a v Bergamu 2004.[24] Přesto jednoznačně uspokojivou odpověď na ni nedokážeme v současné době dát. Samozřejmě v odpovědích tazatelům reflektujeme skutečnost, že jsou i „jiné“ češtiny než čeština spisovná (srov. už v klasickém období Pražské školy formulovanou, nadčasovou zásadu adekvátnosti jazykových prostředků účelu; srov. k tomu např. Sgall & Panevová, d. cit. v pozn. 5); odmítáme jazykový purismus[25]; oponujeme názorům, že dnešní čeština je existenčně ohrožena cizími vlivy, zejména pokud jde o neologickou slovní zá[123]sobu; ctíme pravopisný systém jako historickou kulturní hodnotu (a v tomto smyslu pak vysvětlujeme, že se nechystá zrušení ani ů, ani spřežky ch, ani y); jsme si vědomi toho, že jazyk je prožíván[26] a že v tomto smyslu je každý uživatel jazykovým tvůrcem, ať je to novinář (pivopití; čivavománie; potterofil), spisovatel (kosopění podle kuropění; zkratkař = ten, kdo si vyšlapává pěšinky = krávostrády přes trávníky v parku), rybář (varek jako návrh českého ekvivalentu pro rybářskou návnadu boilie ― neujal se), pořadatel zimních radovánek (sněhovánky), televizní hlasatelka zpráv o počasí (sněhánky // sněháňky) či mládež (pidlístek, jízdenka na Pražskou integrovanou dopravu) atd. Avšak zároveň jsme opakovaně svědky toho, jak lingvistické diskuse o konkrétních jazykových jevech, např. o rozlišování dat a datumů v různých významech tohoto slova[27], končívají ve slepé uličce.

7. Perspektiva: další elektronizace jazykové poradny

Vize budoucnosti, kdy veřejnost bude mít k dispozici na internetu nový, rozsáhlý, všestrannou informací vybavený výkladový slovník češtiny, je vzdálená. Jazyková poradna do té doby musí usilovat o řadu řešení dílčích, v rozsahu své pracovní kapacity. Vzhledem k tomu, že moderní informační technologie jsou elektronické, spočívá i budoucnost poradenství v dalším budování elektronické (internetové) jazykové poradny tak, aby přinesla podstatné zefektivnění našeho dialogu s veřejností. Projekt Jazyková poradna na internetu (1ET200610406), zahájený v polovině loňského roku, jehož cílem je vytvořit elektronickou příručku, navazuje na výsledky dvou již ukončených grantových projektů, Archivace lingvistických dokumentů na počítači a jejich sociolingvistická analýza (AV ČR, 1994—1996) a Sociologie jazyka a jazykové poradenství v éře elektronických médií (GA ČR, 1998―2000).[28] V obou těchto projektech byla základní myšlenka o potřebnosti vytvořit internetovou jazykovou příručku již vyslovena.[29]

[124]8. Koncepce internetové jazykové příručky: tvorba velkých databází

Mohlo by se zdát, že ke snížení počtu dotazů by stačilo, kdyby byly na internetu dostupné základní jazykové příručky, k nimž bezesporu patří Pravidla českého pravopisu, výkladové slovníky češtiny a mluvnice. Na základě dlouholetých poradenských zkušeností je však zřejmé, že k podstatné redukci by nedošlo (některé důvody, jako je např. neschopnost uživatelů češtiny aplikovat obecné pravidlo na konkrétní jev, pohyby v normě, rozdíly v popisu jazykových jevů v jednotlivých příručkách) byly již uvedeny výše. K nim lze ještě dodat, že ne všichni uživatelé češtiny, a tudíž ani všichni tazatelé vědí, kde odpověď na dotaz (i rutinní) nalézt, popř. nalezenému poučení správně porozumět.[30] Nezanedbatelná je i skutečnost, že vyhledávání informací v některých příručkách není vždy zcela jednoduché a rychlé (to se týká především jevů sémantickomorfologických a syntaktických). Někteří uživatelé češtiny neznají lingvistickou terminologii, a tak i když mají základní příručky k dispozici, je pro ně mnohdy těžké příslušné poučení v nich nalézt. Konečně je třeba se zmínit o tom, že sice primárním cílem většiny tazatelů je získat odpověď na to, jak daný výraz psát, skloňovat, vyslovovat, na jeho původ nebo význam, ale nejednoho z nich zajímá i zdůvodnění.

Při promýšlení toho, co by měla internetová poradenská příručka obsahovat a jak by v ní měla být jazyková data uspořádána, vzali pracovníci jazykové poradny v úvahu jednak všechny tyto aspekty, jednak všechny technické možnosti[31] a dospěli k této koncepci:

Základem bude abecedně řazená slovníková část (složka A). Tvořit ji budou slova centrální slovní zásoby (zachycená např. ve školním vydání Pravidel českého pravopisu a ve Slovníku spisovné češtiny), doplněná z dalších zdrojů (Akademický slovník cizích slov, Nová slova v češtině I, II, elektronická poradenská databáze). Budou do ní včleněna i četná vlastní jména ― osobní a zeměpisná. Poté, co heslové slovo tazatel napíše do vyhledávacího okna, získá o něm jisté informace. Obligatorní budou informace pravopisné (veškeré pravopisné varianty), naznačené dělení, u podst. jmen, zájmen a číslovek celé paradigma, u sloves vybrané tvary (přítomné, rozkazovací, příčestí trpné). Potenciální (jen u některých hesel, a to na základě poradenské praxe) bude výslovnost (např. u slov puzzle, management, Botič, Nisa), rekce (např. užívat, uvažovat, diskutovat, promovat, prevence), význam (např. potažmo, sofistikovaný, strdí, hrdobce), etymologie (např. Rakousko, Benátky). Následovat budou odvozeniny (např. přechýlené podoby, vybraná obyvatelská jména), příklady (zvláště na psaní velkých písmen, interpunkční čárku a shodu), frazémy [125]a výklad jejich významu, popř. původu. U některých jevů (zvl. formálních) bude připojena stylová charakteristika, u variant stylově rovnocenných ev. poměr četností výskytu z ČNK.

Jak již bylo řečeno, část tazatelů se spokojí pouze s konstatováním, jak se konkrétní slovo píše, zda v dané větě (ne)umístit čárku, jaký užít tvar příslušného substantiva v konkrétním pádě atd. Část však vyžaduje i zdůvodnění, proč se slovo píše uvedeným způsobem, proč čárku (ne)klást, proč lze zvolit dva (tři) tvary atd. Proto budou součástí internetové příručky i obecná poučení. Některá z nich budou zařazena přímo k heslovému slovu. Tak tomu bude u jevů jedinečných, např. součástí hesla ližiny bude i výklad etymologický, hesla středník jeho funkce a užití, u zvratného se poučení o jeho (ne)vypouštění u slovesných substantiv a adjektiv. Převážná část obecných výkladů však bude tvořit samostatnou složku (B), neboť postihuje množinu stejných jevů. Obsah i rozsah této složky budou vycházet především z dlouhodobých tazatelských zájmů. Většina výkladů bude věnována jevům formálním, zvláště pravopisným (především velkým písmenům a interpunkci) a tvaroslovným (zejména skloňování substantiv), opomenuty však nezůstanou ani výklady slovotvorné (např. přechylování), ani záležitosti jazykové etikety.

K jistému kombinování obou složek dojde u jevů sémantickomorfologických a syntaktických. Ze syntaktických lze jmenovat především shodu přísudku s podmětem. Příčinou častých dotazů je snaha nedopustit se především chyby v psaní i, y v příčestí minulém, tedy chyby pravopisné. Téměř každá věta, pomineme-li věty „diktátové“ (a jejich varianty) typu Sněhuláci roztáli, Tatranští velikáni se těšili veliké oblibě, které budou bezesporu součástí složky A, je originální. Pokusíme se však vytipovat heslová slova a k nim dodat takové příklady, popř. dílčí poučení (zdůvodnění), aby z nich byla podoba přísudku, kterou si tazatel není zcela jist, co nejvíce zřejmá. Pokud tazatel u heslového slova takový příklad nenalezne, bude mít k dispozici složku B (odkaz na ni bude např. u hesel přísudek, příčestí, shoda), ve které budou popsány obecné zásady.

Zatím bylo odhadnuto na 300 jazykových prostředků, které si zaslouží obšírnější výklad. Lze však předpokládat, že v průběhu prací se složka B rozroste o další položky.

Součástí obecného poučení bude i výklad některých lingvistických termínů (např. hovorová a obecná čeština, úzus, kodifikace), stanovisko jazykovědců k užívání přechýlených podob, k počešťování přejatých slov atp.

Jak už bylo výše řečeno, jazykovou poradnu kontaktují i ti, kteří pochybují o správnosti dat v jednotlivých jazykových příručkách, zejména v Pravidlech českého pravopisu, Slovníku spisovné češtiny i ve Slovníku spisovného jazyka českého. V době přípravy Pravidel i obou slovníků bylo poznávání úzu poměrně omezené (dáno možnostmi klasické ― lístkové — excerpce). Kodifikace mnohdy ― v souladu s Mathesiovou tezí o pružné stabilitě ― anticipovala vývoj normy nebo chtěla posí[126]lit systémovost, jež budoucnost však vždy nepotvrdila (viz např. zavedení kvantity v některých zakončeních přejatých slov v Pravidlech českého pravopisu v r. 1957 a postup opačný, tedy návrat k prvorepublikové normě, v Pravidlech z roku 1993; z morfologických tvarů uveďme např. Pravidly kodifikované tvary: dokážou, ukážou, třebaže úzus jednoznačně prokazuje, že tvary dokáží, ukáží jsou stále minimálně rovnocenné či dokonce preferované ― alespoň v psaných spisovných projevech). Díky budovaným počítačovým korpusům je zřejmé, že u některých jazykových jevů se současná kodifikace s územ opravdu rozchází. Poradenská databáze již ono napětí mezi normou a kodifikací u některých jevů zachycuje a signalizuje i nové lingvistické řešení (viz rubriku častých dotazů na webových stránkách jazykové poradny). Při tvorbě elektronické příručky bezesporu přibudou jevy další. Již teď se např. rýsuje, že značný soubor dat bude tvořit interpunkce, neboť Pravidla českého pravopisu jakožto jediný běžně dostupný zdroj relativně uceleného poučení o ní všechny interpunkční jevy nezahrnuje, zejména ne vždy zřetelně signalizuje interpunkční potenciálnost (totéž platí i o psaní velkých písmen).[32] Ne zcela dostatečné jsou i popisy (výklady) dalších jazykových prostředků, např. kongruence v širokém slova smyslu a některých deklinačních a konjugačních (pod)typů.[33]

Při poradenské činnosti jsme zvyklí na dva tazatelské přístupy: (1) ujištění, že podoba uvedená v Pravidlech českého pravopisu, výkladových slovnících a mluvnicích češtiny je opravdu správná (např. V Pravidlech jsem nalezl(a), že se píše rozváděč. Je to pravda?); (2) potvrzení určité jazykové informace citací z jazykové příručky (např. ve které příručce bych to, co říkáte, našel/našla; uveďte mi pramen). Druhý přístup je charakteristický např. pro nakladatelství (spor mezi autorem a jazykovým redaktorem), pro reklamní firmy (spor mezi zadavatelem reklamy a zákazníkem), pro výrobce razítek, vizitek. Proto se jako zásadní jeví postavení internetové příručky z hlediska kodifikace. Je třeba brát v úvahu, že v názorech na kodifikaci a její aplikaci stále přetrvává rozdíl mezi jazykovědci a laiky.[34] Lingvisté umějí rozlišit, kdy volit preskriptivní tón (správně ― nesprávně) a kdy pouze dát doporučení (je vhodnější, výhodnější, běžnější, obvyklejší, přičemž míra doporučení se pochopitelně odvíjí od jednotlivých jazykových prostředků). Převážná část uživatelů jazyka kodifikaci chápe jako pouhou preskripci a zároveň se stále opírá (a hlavně se chce opírat) o údaje příruček tradičně považovaných za kodifikační (Pravidla českého pravopisu, slovníky, mluvnice, třebaže mnohé z nich, např. akademická Mluvnice češtiny či Nová slova v češtině, kodifikační ― pokud jde o kodifikaci ve smyslu uzákonění spisovné normy ― nejsou).[35] Bude proto třeba stanovit status elektronic[127]ké poradenské příručky neboli to, zda bude moci být zařazena mezi příručky normativní, autoritativní, nebo jen čistě deskriptivní, a zejména její závaznost, pokud jde o školní jazykovou výchovu; pro ni jsou totiž Pravidla českého pravopisu a Slovník spisovné češtiny závazné, kdežto pro jiné uživatelské skupiny nikoli. To předpokládá dialog pracovníků jazykové poradny s dalšími lingvisty (na ústavních diskusích a konferencích i v Naší řeči); lze doufat, že bude úspěšnější než doposud.

Takto koncipovaná internetová jazyková příručka bude mít bezesporu mnoho výhod jak pro tazatele, tak její zpracovatele. Tazatelům její obsah a uspořádání umožní permanentní získávání jazykových dat, a nebudou tudíž závislí na pracovní době jazykové poradny. Pokud se na jazykovou poradnu obrátí s e-mailovým dotazem, jehož řešení bude uvedeno v internetové příručce, bude možno na ni odkázat. Propojení jednotlivých dat, jak konkrétního (složka A) s obecným (složka B), tak obecného s jiným obecným (v rámci složky B), může pomoci jejím uživatelům pochopit dnešní češtinu, pohyby v ní probíhající, odstranit „mezery“ v jazykových znalostech i přehodnotit postoj k některým jevům.

Další výhodou internetové příručky bude možnost průběžně doplňovat aktuální data a ta (pochopitelně i starší) korigovat v souladu se změnami jazykové normy. Např. pro nově přejatá slova je typické, že se zpočátku píší pravopisem původním. Pokud se však rozšíří, často se přizpůsobí českému pravopisnému systému, mnohdy počeštěná podoba zvítězí nad původní. Takovouto změnu bude možno do internetové příručky snadno zanést, stejně tak pozměnit informace morfologické (např. rodovou charakteristiku).

Pracovníci jazykové poradny si od internetové příručky slibují snížení počtu dotazů a získání více prostoru k tomu, aby se mohli věnovat těm nerutinním, inspirativním, jež nejednou bývají východiskem pro příspěvky v tomto časopise.

---

[*] Napsáno s podporou projektu 1ET200610406 Jazyková poradna na internetu.

[1] Pražská jazyková poradna funguje prakticky nepřetržitě od r. 1946, brněnská od r. 1952.

[2] Ze zkušenosti víme, že více než polovina dotazů položených jazykové poradně souvisí s profesními potřebami tazatelů; přesné procento nelze zjistit, protože motivace dotazů v některých telefonátech či v poště (elektronické i klasické) není vždy zřejmá. Podrobněji srov. L. Uhlířová, Archivace lingvistických dokumentů na počítači (O dopisové a jiné agendě jazykové poradny Ústavu pro jazyk český — u příležitosti půlstoletí její činnosti), NŘ 79, 1996, s. 171―186, 225―237. ― L. Uhlířová, Linguists vs the Public: An Electronic Database of Letters to the Language Consulting Service as a Source of Sociolinguistic Information, Journal of Quantitative Linguistics 5, 1998, s. 262―268. ― L. Uhlířová, O co se zajímají ti, kdo posílají dopisy, faxy a e-maily jazykové poradně?, NŘ 82, 1999, s. 225―236. ― L. Uhlířová, Jazyková poradna v měnící se komunikační situaci u nás, Sociologický časopis 38, 2002, s. 443―455. ― J. Mlejnecká, M. Pravdová, K. Smejkalová, Aktuální problémy v jazykové poradně, Čeština ― univerzália a specifika V, Brno 13.―15. 11. 2003, poster.

[3] A. Černá, Jaké změny vlastně chceme? in: Konstanty a proměny v českém jazyce a literatuře XX. století, Wałbrzych ― Ostrava 2004, s. 51―57. — I. Svobodová, O jednom (ne)systémovém prostředku v sportovní televizní reportáži, in: Konstanty a proměny v českém jazyce a literatuře XX. století, Wałbrzych ― Ostrava 2004, s. 247―252. ― I. Svobodová, O psaní velkých písmen. (Na pozadí poradenské počítačové databáze), NŘ 83, 2000, s. 17―29. ― J. Šimandl, Morfologická problematika v jazykové poradně, NŘ 83, 2000, s. 57―76, 113―131, 169―192, 225―242. ― J. Šimandl, Salesiáni Dona Bosca? NŘ 85, 2002, s. 244―256.

[4] I. Svobodová, Co všechno je možné v mimoškolní jazykové výchově, NŘ 81, 1998, s. 225―231.

[5] Srov. např. F. Daneš, Preskripce — anebo „nechte svůj jazyk na pokoji“?, in: Jazyk a jeho užívání, Praha 1996, s. 166―174. ― F. Daneš, Jazyk a text I. Výbor z lingvistického díla Františka Daneše, část 2, Praha 1999. ― Z. Hlavsa, Kritéria kodifikace, in: Spisovnost a nespisovnost dnes, Brno 1996, s. 28―32. ― M. Jelínek, Kritérium systémovosti při kodifikaci spisovné normy, in: Spisovnost…, s. 36―42. ― M. Jelínek, Kultura jazyka a kultura řeči, in: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, Brno 1995, s. 31―40. ― J. Kraus et al., Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, SaS 42, 1981, s. 228―238. ― M. Krčmová, Termín obecná čeština a různost jeho chápání, in: Čeština ― univerzália a specifika 2, 2000, s. 63―77. ― I. Nebeská, Jazyk, norma, spisovnost, Praha 1996. — J. Nekvapil, Language management in a changing society, in: B. Panzer (ed.), Die Sprachliche Situation in der Slavia zehn Jahre nach der Wende, Frankfurt am Main 2000, s. 165―177. ― Z. Palková, Spisovný standard jazyka v mluvené komunikaci, in: Spisovná čeština …, s. 76―80. ― M. Prošek, O jednom typu univerbizovaných míst na -ák, NŘ 88, 2005, s. 57—66. — Z. Rusínová, Jak je to s obecností obecné češtiny, in: Čeština ― univerzália a specifika 2, s. 79―83. ― P. Sgall, J. Panevová, Jak psát a nepsat česky, Praha 2004. ― A. Stich, Současné úkoly jazykové kultury, in: Kultura českého jazyka, Liberec 1969, s. 103―112. ― A. Stich, Česká spisovnost a nespisovnost — kořeny a přítomnost (Naše postoje k češtině 17. a 18. století), in: Spisovná čeština…, s. 49―56. ― A. Stich, Jazykověda ― věc veřejná, Praha 2005.

[6] Srov. např. M. Hirschová, Mluva lokálních rádií, in: Město a jeho jazyk, S. Ondrejovič (ed.), Bratislava 2000, s. 267―273. — J. Hoffmannová, Specifické možnosti češtiny pro hru s jazykem, in: Čeština ― univerzália a specifika 3, Brno 2001, s. 251―258. ― J. Hoffmannová, Hodnocení, intenzifikace … a STYL v lexiku časopisů pro ženy, Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada jazykovědná, D3, 2003, s. 73—77. ― P. Mareš, Neformální vyjadřování ve veřejné sféře, přednáška v Jazykovědném sdružení, Praha 2003. ― D. Svobodová, E. Kavalová, O jazyce autorů graffiti, NŘ 82, 1999, s. 245―254.

[7] Fergussonův pojem diglosie (C. A. Fergusson, Diglossia, Word 15, 1959, s. 325―40) jakožto paralelního užívání dvou variet jazyka v komplementární množině sociálních a komunikativních funkcí / situací uvedl do české lingvistiky F. Daneš; viz F. Daneš 1999, d. cit. v pozn. 5.

[8] J. V. Neustupný, Sociolinguistics and the Prague School, in: Travaux du circle linguistique de Prague 3, Prague Linguistic Circle Papers 3, Amsterdam 1999, s. 275―286. ― Srov. též J. V. Neustupný, Sociolingvistika a jazykový management, Sociologický časopis 38, 2002, s. 429―442.

[9] V souvislosti s tím připomeňme Thomasovo konstatování, že totiž puristické intervence byly ― obecně ― nejintenzivnější v těch historických fázích, kdy se konstituovaly spisovné jazyky, zatímco ve fázích „poststandardizačních“ puristické snahy zpravidla výrazně poklesly. Srov. G. Thomas, Linguistic purism, London and New York 1991, s. 134. Proti tomu srov. však nově sílící tzv. rétoriku jazykové identity (emancipační rétoriku), o níž píše J. Kraus, Rétorika a řečová kultura, Praha 2004; předmětem zájmu této disciplíny se staly, jak zdůrazňuje Kraus na s. 13 a dále na s. 146n., emancipační snahy představitelů některých národů, etnik a jazyků o samostatnost a „čistotu“ své existence.

[10] Srov. např. o anglických mluvčích P. Kunsmann, J. Gordesch, B. Dretzke, Native speakers’ reactions to Modern English usage, Journal of quantitative linguistics 5, 1998, s. 214―223.

[11] K. Smejkalová, Úskalí současné češtiny z hlediska klientů jazykové poradny, toto číslo NŘ, s. 128―134.

[12] Proto byl brzy připraven výběr odpovědí v knižním vydání: A. Černá, J. Šimandl, I. Svobodová, L. Uhlířová, Na co se nás často ptáte, Praha 2002. Viz recenzi T. Bergera, Knížka z pražské jazykové poradny, NŘ 86, 2003, s. 38―40.

[13] O některých srov. např. M. Nekula, Anglicismy v češtině, in: W. Viereck, K. Vierecková, H. Ramisch, Anglický jazyk, Praha 2004.

[14] Dokladem nově se objevivšího exonyma je Tenerife → Tenerifa, zřejmě vlivem feminin Gran Canaria, Fuerteventura, snad i Mallorca a dalších ― ačkoli jinak exonym v dnešní češtině rychle ubývá, jak dosvědčuje R. Šrámek, Cizí místní jména v češtině, in: Český jazyk na přelomu tisíciletí, F. Daneš et al. (eds.), Praha 1997, s. 280―286.

[15] Týká se to celé řady jevů, např. interpunkční čárky ve větách s infinitivními konstrukcemi, skloňování některých substantiv (rukojmí), hodnocení slov a slovních tvarů jako čistě spisovných, hovorových, profesních nebo slangových (M. Prošek, d. cit. v pozn. 5), hodnocení dublet, zejména v souvislosti s diferenciací významovou (K. Smejkalová, Konzola, nebo konzole?, NŘ 87, 2004, s. 52―53), psaní spřežek dohromady, anebo zvlášť, školského pojetí slovních druhů aj.

[16] „Nerutinní“ dotazy jsou často podnětem k vzniku článků i drobností, např. A. Černá, Radová, NŘ 84, 2001, s. 52―54. ― A. Černá, Nápěchy, NŘ 86, 2003. s. 223. ― J. Mlejnecká, Jazyk ve válce, NŘ 86, 2003, s. 266. ― M. Pravdová, Propan-butan, nebo LPG?, NŘ 86, 2003, s. 110―111. ― K. Smejkalová, Do přírody jedině v nepropro obleku, NŘ 86, 2003, s. 270. ― K. Smejkalová, d. cit. v pozn. 15. ― M. Prošek, Odkud přišlo hafo?, NŘ 85, 2004, s. 270―271. ― I. Svobodová, Obec, město, městská část, NŘ 85, 2002, s. 161―164. ― I. Svobodová, Melino, valaška a jiná plemena, NŘ 86, 2003, s. 53―54. — I. Svobodová, Dům U Černé Matky Boží, NŘ 87, 2004, s. 269―270 ― I. Svobodová, Jak psát na začátku věty eBanka, NŘ 88, 2005, s. 108―111. ― I. Svobodová, Lze zvolit pro pojmenování okolí Berounky Poberouní?, NŘ 87, 2004, s. 221―222. ― J. Šimandl, O slovesu vazbit a co s ním souvisí, NŘ 85, 2002, s. 158―161. ― J. Šimandl, Od čtvrtku do pátka, NŘ 86, 2002, s. 161―164. ― L. Uhlířová, Galuska, NŘ 86, 2003, s. 108―110. ― L. Uhlířová, Výtoč, NŘ 87, 2004, s. 165―166. ― L. Uhlířová, Brownfield, NŘ 87, 2004, s. 266—268. — J. Šimandl, Ke kategorii životnosti některých právních termínů a k jejich shodě, NŘ 86, 2003, s. 23―26.

[17] K různému chápání pojmu „pravidlo“ viz např. M. Lähteenmäki, On rules and rule-following: obeying rules blinkly, Language & Communication 23, 2003, s. 45―61.

[18] Nová slova v češtině 1, Praha 1998; viz též I. Bozděchová ― I. Mazálková, Sociologicko-lingvistické harašení, NŘ 77, 1994, s. 198―201.

[19] Kódy pro názvy zemí a jejich částí ― Část 1: Kódy zemí, ČSN EN ISO 3166―1, Český normalizační institut, Praha 1999. Stručné stanovisko jazykové poradny k názvu Česko viz na internetové stránce jazykové poradny www.ujc.cas.cz/poradna/porfaq.htm v rubrice Na co se nás často ptáte.

[20] M. Knappová, K jazykovým a právním aspektům přechylování příjmení v češtině, NŘ 86, 2003, s. 113―119.

[21] Právě v důsledku enormně narůstající elektronické agendy byla poradna nucena omezit provoz telefonní linky z původních čtyř hodin denně postupně na tři, nyní na dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že počet volajících tazatelů ovšem dlouhodobě narůstá, časové omezení provozu telefonní poradenské linky nemělo vliv na počet dotazů zodpovězených telefonicky. Jazyková poradna odpovídá na cca 40 dotazů denně. Tento počet je srovnatelný s počtem telefonických dotazů ještě v době, kdy nefungovala elektronická jazyková poradna.

[22] Podle Slovníku spisovné češtiny (Academia, Praha 2000) se boss skloňuje pouze podle „pán“, přechodník od vázat má pro mužský rod jen tvar váže.

[23] Na internetové stránce jazykové poradny je tato role velmi stručně formulována takto: „Snažíme se neodpovídat pouhým ano ― ne, ale řešení Vašeho problému zdůvodnit, vyložit. Nezakazujeme, nepřikazujeme, „nehlídáme“. Radíme, vysvětlujeme, doporučujeme.“

[24] J. Mlejnecká, M. Pravdová, M. Prošek, K. Smejkalová, I. Svobodová, L. Uhlířová, Pražská jazyková poradna dnes a zítra, in: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny, perspektivy. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve Vzdělávacím středisku Šlapanice 10.―12. února 2004, Brno 2004, s. 130―136. ― I. Svobodová, Dnešní a budoucí jazykověporadenská činnost, in: Jazyková kultúra na začiatku 3. tisícročia, Bratislava, v tisku. ― M. Pravdová, Projekt internetové příručky, tamtéž. ― M. Prošek, Stylová charakteristika jazykových prostředků, tamtéž. ― A. Černá, Slovenština v pražské jazykové poradně, tamtéž. ― L. Uhlířová, Jak vymezit v souvislosti s prací na internetové příručce češtiny role jazykové poradny jakožto akademické jazykověvýchovné instituce?, tamtéž. ― M. Prošek, Situace současné češtiny a jazykové poradenství, Polyslav ― Bergamo (v tisku), K. Smejkalová, Čeština a dotazy pro jazykovou poradnu, Polyslav ― Bergamo (v tisku).

[25] Podrobněji k problematice purismu viz M. Jelínek, Der Purismus in der Entwicklung der Tschechischen Schriftsprache im 19. und 20. Jahrhundert, in: Deutsch-tschechische Sprachbeziehungen, Regensburg 2000, s. 9―63. ― Viz též Thomas, d. cit. v pozn. 9.

[26] Nelze v této souvislosti nepřipomenout, že jazyk není jen systém a s ním nějak usouvztažněné (z něj odvozené) normy, že nelze, ani pokud jde o jazyk, „to force reality into classificatory systems“ (Thomas, d. cit. v pozn. 9), nýbrž že jazyk má i svou druhou stránku, do které patří pojmy jako „prožívání“, internalizace, hodnota, kreativnost, které razil již klasik Pražské lingvistické školy Trnka a po něm např. Daneš; viz F. Daneš, Values and attitudes in language standardization, in: J. Chloupek, J. Nekvapil (eds.), Reader in Czech sociolinguistics, Amsterdam 1987, s. 206―245.

[27] L. Uhlířová, Gramatika v korpusu, korpus v gramatice (Příspěvek k diskusi o vyhledávání gramatické informace v korpusech), SaS 65, 2004, s. 16—23.

[28] Řešitelka obou projektů: L. Uhlířová s kolektivem spolupracovníků.

[29] Viz např. L. Uhlířová, Jazyková poradna pro rok 2000, SaS 60, 1999, s. 241―246. ― L. Uhlířová, Jazyková poradna na internetu jako typ spisovné situace, in: Čeština ― univerzália a specifika 3, Brno 2000, s. 215―221. — L. Uhlířová, Internetový dialog jazykové poradny s veřejností (poradna@ujc.cas.cz), NŘ 84, 2001, s. 1—15. ― L. Uhlířová, E-mail in der Sprachberatungsstelle, in: Kommunikationsform E-Mail, A. Ziegler, Ch. Dürscheid (Hrsg.), Tübingen 2003, s. 245―262.

[30] To, že nejeden uživatel hledá poučení o čemkoli jazykovém výlučně v Pravidlech českého pravopisu, je notoricky známé a netřeba k tomu dalšího komentáře.

[31] Spoluřešitelem tohoto projektuje K. Pala z Fakulty informatiky MU; ten se svými spolupracovníky zajistí programátorské práce.

[32] Viz I. Svobodová, Český pravopis na konci 20. století, in: Język i literatura czeska u schylku XX wieku, Wałbrzych ― Ostrava 2001, s. 241―247.

[33] Srov. např. J. Šimandl, Morfologická problematika v jazykové poradně, d. cit. v pozn. 3.

[34] Nezastáváme názor, občas deklarovaný, že kodifikace není v dnešní době potřebná.

[35] Srov. J. Kraus, d. cit. v pozn. 9, s. 129n.

Naše řeč, volume 88 (2005), issue 3, pp. 113-127

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Kamila Smejkalová: Úskalí současné češtiny z hlediska klientů jazykové poradny